Povídky Ležákovy

Slovo úvodem

---

Ve světě ninjů jde jen o jednu věc - přežít -, ale když se nemůžete nijak přičinit, jak si můžete splnit svůj sen?
Mým snem bylo jediné - postavit se na nohy. Celý život jsem strávil na svém lůžku a o okolním světě jsem se dozvídal
jen z vyprávění mé sestry, ach mé drahé sestry, kdyby tu se mnou ještě byla. Zůstal jsem sám a nyní již mi není nic potěšením.
Promarněný život, ztracené dětství, nedotčenost láskou. Jsem jako diamant, který ještě nikdo nevybrousil -
ať už ve mně bylo cokoliv, nikdy to nezjistím, protože diamant sebevětší není ničím, nedostane-li se mu péče, kterou
potřebuje.
Než ale má sestra odešla na věčnost, nechala mi její deník, v němž si zapisovala svůj vlastní příběh, příběh života
který jsem jí tolik záviděl. Ale nač jí byl život, když nakonec skončil? Nač? Nebylo to jen marné počínání?
Kdyby byla opatrnější, kdyby jen dávala pozor, stále by tu byla, ale byl-li by to život, kdyby byla bývala opatrná?
Vždyť by byla jako já: sama, pochmurná, bloudící v temnotách, čekající na vlídnou ruku, která by snad dokázala
uhladit hrany, které se vlivem ledového srdce vytvořily. Jsem rád, že mohla žít svůj život, i když jsem já nemohl,
byl bych ale radši, kdyby tu se mnou stále byla. Doufám, že byla šťastná, že poznala ten cit, který mi chybí,
cit který mi dával vždy naději, vždyť, kdybych ho mohl poznat, cítil bych se lépe, mohl bych v klidu zemřít a říct,
že jsem žil naplněný život. Ale mohl bych mluvit o naplněnosti, když znám jen šedé stěny svého pokoje a jemné světlo,
které dopadá na práh dřevěných dveří, které mě udržují vevnitř? Ne, nemohl bych. Alespoň jednou bych chtěl,
i když nemohu, se zvednout a vyjít ven. Ach, kdyby mě mé nohy poslouchaly. Ach, kdyby tu stále byla se mnou.
Už mi nezbývá nic jiného, jen štkát a trápit se dál. Četba mi únikem z reality, které mě ničí a smrt je mou nadějí
na vysvobození. Už přijít by mohla a konečně mě na věčnost odnést, kde svou sestru bych znovu spatřiti mohl.
Světlo již chladne a slábne, už blíží se čas, kdy těžko říct proč, ale cizí život budu žít zas.


Den první: Ztráta

---

Seděla jsem zrovna na zdi ve vesnici, když jsem si všimla osoby přicházející k bráně, aniž by si ona všimla mne,
vešla dovnitř a pokračovala ve své cestě přímo k budově Vůdce vesnice. Začala jsem být zvědavá a tak jsem ze zídky
seskočila a zamířila přímou za tou osobou. Snažila jsem se nepospíchat, ale zároveň jsem nechtěla neznámého ztratit.
Pak se ale otočil, konečně jsem uviděla, zda-li se jedná o muže anebo ženu. Rychle jsem přiskočila ke stánku, který tam
hned vedle byl. Když jsem se ale podívala, k čemu jsem to přiskočila, zhrozila jsem se. Z tisíce stánků ve vesnici
a já si vyberu zrovna tenhle! No, to potěš koště! Postarší muž, který stánek nejspíš vlastnil se hned okázalým
až úchylným hlasem zeptal: "Slečna měla zájem o taková zboží, to nezvyklé věc, to dobrá věc, to těšila me,"
čímž mi také jasně řekl, že je to cizinec, alespoň trochu jsem si oddychla. Jen jsem se podívala, kde je ten cizinec,
a když jsem zjistila, že na mě stále kouká, začala jsem se přebírat ve zboží. Docela se mi to příčilo. Ve stánku bylo
hlavně zboží typu hentai mangy a jiné podobné tvorby, pak také i několik malých bičíků, pomůcky pro jezdectví,
hned mi bylo jasné, u jakého stánku jsem to skončila. "Už si slečna vysbrala," zeptal se mě a já prostě vyprskla
smíchy, nejraději bych utrousila nějakou jízlivou poznámku, že bych se z toho zboží asi poto, ale raději jsem mlčela a znovu
se podívala, kde je ten cizinec, už byl pryč, ale to nebylo dobře, znamenalo to, že jsem ho ztratila.
Po neúspěšném sledování jsem nakonec skončila v horké vodě v lázních. I když byly lázně smíšené, nevadilo mi to,
protože se tu jen výjimečně objevila byť jen noha muže, ačkoliv vtipy na to se dělat nemohly, neboť by to někomu mohlo
připomenout příhodu, kdy tu skutečně mužská noha byla, ale nikoliv jako muž, ale skutečně jen noha, která patřila nějakému
muži. Nikdo tenkrát netušil, zda-li to byl vtip, komu ta noha patřila a ani kdo ji sem dal, ale tenkrát jsem to také viděla.
Na velkém kameni, který je uprostřed největšího bazénků byl celou dobu ručník. Nikdo se o něj moc nezajímal,
ale postupně to bylo divnější a divnější, vždyť někomu musel chybět ručník. Nakonec se jedna postarší dáma osmělila,
přesunula se k balvanu a vylezla na suchou zem, které balvan obklopovala. Zvedla ručník se slovy: "Nechybí něko,"
už ani nedořekla a skácela se do vody, přičemž ji několik dalších dam následovalo. Pod ručníkem se nacházela noha,
jež byla uříznuta asi tak v polovině holeně. Kdyby si alespoň ten dotyčný dal záležet a uřízl ji přímo, ale veškeré maso
bylo rozlezlé všude možně, asi jako rozcuchané vlasy, žíly a jedna tepna vyčuhovaly ven jako kabely, naštěstí kost vidět
nebyla. Tenkrát se mi udělalo dost špatně a měsíc jsem k lázním ani nepáchla, vlastně je na ten měsíc zavřeli, takže
jsem o nic ani nepřišla.
Tentokrát tu ale žádný ručník nebyl, protože lázně od té doby má nový majitel, který je udělal smíšené a navíc bez ručníků,
což asi vysvětluje, proč se zde muži příliš nevyskytují, člověk by řekl, že tomu bude naopak a pohrnou se sem jako
včely na sladké barevné květy, ale ne, muže tu nikdo neviděl už velice dlouho. Zavřela jsem oči a relaxovala jsem,
možná jsem i na chvíli usnula, ale mou pozornost upoutal žbluňkavý zvuk, který vycházel ode dveří, otevřela jsem oči
a podívala jsem se tím směrem, to, co jsem viděla mě šokovalo, kdyby tu byl ještě někdo další, šokovalo by to i jeho,
respektive jí. Muž a tady? Proletělo mi hlavou a sledovala jsem nově příchozího, který se až nebezpečně blížil
ke mně. Co může chtít? Zeptala jsem se sama sebe v duchu, než jsem si uvědomila, že už jsem ho někde viděla.
Když jsem si ale uvědomila, že na něj tak zírám, a že když stojí, tak mu zírám ještě k tomu hlavně na břicho, rychle
jsem se podívala jinam a zakryla si obličej, aby neviděl, že se červenám. V tu chvíli mě oslovil a já se zarazila.
Vůbec jsem mu totiž nerozuměla, mluvil potichu anebo jsem jej přeslechla? Rozhodně to bude ještě zajímavé.