Něco je ve vzduchu

Co se stalo?

Hikari Dartei -> Masaru tam již nebyl, takže jsi odešel pryč a tvá sestra odešla s tebou v klidu domů, kde jste mohli spokojeně usnout a tobě se zdálo, jak k tobě ve snu promlouvá tvůj Martei.

Akira a Natsuki -> Bylo vám spolu po zbytek dne hezky, ale museli jste se zase rozejít vlastní cestou domů a vyspat se. Akiru v noci probudilo jakési vrzání podlahy, jakoby někdo furt chodil po chodbě. Semtam se zastavil u vůdcovi ložnice a pak zase přečel pryč. Takhle ta osoba prošla za noc asi třikrát. Natsuki zažila první noc u svých nových pečovatelů a bylo to dost zvláštní, jelikož si ji nepamatuje, ale cítí v sobě obrovskou sílu, kterou nikdy předtím necítila.

Kazama -> Bratr ti neřekl o koho jde, ale jen se na tebe zasmál a zase zmizel se slovy, že se za pár dní vrátí.

Ryo -> Už jsi Yoshira ani Samiho neviděla a nevěděla jsi kam jít, takže ti nezbývalo nic jiného než přečkat noc doma a počkat si do následujícího dne na vyhlašování.

Sami -> S Yoshirem jste našli vypálenou runu, což Yoshira dost zaskočilo a začal se chovat divně. Hned se s tebou vrátil do vesnice, kde ti dal volno.

Teď

Po deštném dni přišel konečně zase sluneční, jak je v Runzugakure normální. Kioshi seděl ve své kanceláři a na papíře si něco sepisoval. V tom do místnosti přišel Rikko Dartei a Rinneko Ketsure. Rikko měl přes rameno hozený pytel, ze kterého čouhaly nohy a na pravé tváři měl modřinu od nějakého boje, zřejmě s osobou z pytle.



Kioshi se zvedl ze židle a jak se zvedl, tak větrem nadzvedl i papír ze stolu a ten spadl na zem. Bylo tam hned několik koncovek kage. Kioshi si očividně vymýšlel název svého titulu. "Našli jsme jednoho z nich. Moc dobře ví, co se stalo v tu noc, kdy zemřel váš bratr. Nechtěl nám nic říct ani po mém mučení, zřejmě to bude těžší oříšek a na ty se musí chytře, jak to umíte vy." Řekl Rikko a Rinneko jen přihlížela, jelikož toho nikdy moc nenamluvila. Kioshi nadzvedl pytel a podíval se do tváře osoby. Udělal krok dozadu, až lehce zakopl o roh stolu a málem spadl. "Tenhle.. To je bývalý spolužák mého bratra ještě z akademie." Vypadlo z Kioshiho a nechápavě dál hleděl na pytel. Rikkovi oči byly trochu vytřeštěné, ale pak se uklidnil. "Začneme ho vyslýchat hned?" Řekl mi Rikko a Kioshi se zamyslel. "Ne, nemůžu se teď timhle vzrušovat. Jsem nový kage a je potřeba to vesnici oznámit. Nemohu je dál zanedbávat jen kvůli osobní pomstě. Sice to teď vypadá, že to nebude jen osobní, ale možná půjde o nějaký plán na zničení vesnice nebo já nevim čeho, protože mi není znán důvod proč by někdo, kdo znal mého bratra půlku života, ho zase chtěl zabít." Řekl Kioshi rozhodně a zvedl papír ze země, při čemž hned zakroužkoval jedno slovo, které se mu líbilo nejlépe. "Ale Kioshi, oni mohou mezitím utéct až zjistí, že jednoho z nich máme." Řekl Rikko, ale v tom se Kioshi postavil a naštvaně bouchnul do stolu. Bylo vidět, že ho hodně štve, že má stopu, ale nemůže ji hend využít. "Řekl jsem dost! Zavři ho do vězení a svolej lidi na náměstí. Chci provést prohlášení." Řekl Kioshi a pomalu se rozešel směrem k náměstí, při čemž se po pár minutách rozezněly zvony.

Akira Guuri

Noc byla těžká. Neustále někdo venku chodil. Nevím kolikrát, nepočítal jsem to. Každopádně se mi kolem půlnoci podařilo usnout. Měl jsem dost lehké spaní, takže mě vzbudil skoro i ten nejtišší šramot. Nevím co to bylo, jestli krysa nebo nějaký hmyz ale vzbudil jsem se asi o 8 hodin později. Byl jsem už docela odpočatý, takže jsem neměl potřebu dále spát. Vstal jsem z postele a šel si udělat základní hygienu. Předtím jsem si dal ještě vydatnou snídani-Sušenky a mléko...Musím později dokoupit zásoby. Každopádně jsem se poté už nahodil do mého klasického oblečení a vyrazil ven. Už pomalu svítalo a projev Vůdce-sama měl být dnes ráno. Proto jsem trochu přidal do kroku a vyrazil ven z vesnice k těm...lidem. Za malou chvíli jsem už procházel branou a o pár minut později jsem už stál u dveří jednoho osamělého domu. Dům Karotů...Trochu děsivé místo...Ve dne...Každopádně jsem dlouho nepřemýšlel a zaklepal na dveře. Přeci jen jsem tady byl pro Natsuki. Doufal jsem, že si pohne. V dálce jsem už slyšel zvony.

Natsuki

Večer som sa na cestu domov celkom, tešila. Bola som z celého dňa unavená a tak som toho moc spraviť nestihla. Pôvodne som si chcela ešte sadnúť nad nejakým zvitkom, ale tento plán som vyškrtla v momente, keď som otvorila dvere do mojej izby. Došla na mňa taká únava, že som iba zvládla zájsť do sprchy, poriadne sa umyť a následne sa iba zvaliť do postele. Keď som na druhý deň ráno pootvorila oči, cítila som sa naozaj zvláštne. Nebolo mi nepríjemne no nedalo sa povedať, že by som zrovna skákala od radosti. Cítila som silu ktorú som nevedela popísať. Nevedela som čo si mám o tom myslieť. Ruky som mala za hlavou a ešte dobrú pol hodinu som sledovala strop nad posteľou. Myslela som si že mám ešte čas. Možno som na chvíľku znova zaspala no nakoniec som vstala úplne. Prešla som znova do kúpeľni a zapozerala som sa do zrkadla. Včera už bolo neskoro a moc som si toho nevšímala ale, teraz som si oveľa pozonejšie prezrela to tetovanie na tvári. Vedela som že je to pečať, alebo niečo na ten štýl. Rukou som si pošúchala pokožku na časti, kde som mala pečať a na chvíľu som sa zamyslela. Spomenula som si však že má pre mňa prísť Akira. Vbehla som späť do izby odkiaľ som si obliekla podobné oblečenie ako včera. Tento krát som však pridala aj plášť. Pre mňa mal určitú výhodu hlavne čo sa taktiky boja týkalo, páč mi cez neho nebolo vidieť na žiadnu časť tela a tak sa mi na ňom mohli dokonale usídliť hady. Tie som aj vytvorila. Nevedela som prečo to robím, možno som bola až príliš podozrievavá, možno to bol proste zvyk. Cítila som sa však "bezpečne" až keď sa mi štyria hadi schovali do záhybov oblečenia, obmotali moje telo a boli pripravený nečakane vyraziť po svojej koristi. Katanu som si znova pripevnila o opasok, takže som ju tiež mala schovanú pod plášťom. Na oči som si dala okuriale ala obito /ako na aváči/, po čom som schmatla klúče a vyšla som z izby. Zamkla som za sebou a vyrazila som von z budovy. Bola to celkom irónia, že som započula klopanie vtedy, keď som bola už len kúsok pred dverami. Otvorila som ich a na Akira som sa usmiala. Ohayo. šepla som, na čo som iba vyšla z celého domu.

Akira Guuri

Ciao...řekl jsem a udělal klasické gesto rukou na znak pozdravení. Měli bychom vyrazit, Už slyším zvony. Řekl jsem a trochu rychlejším krokem jsem vyrazil do vesnice. Po chvíli jsem se na tebe na chvíli zahleděl, ale pak jsem šel dál. Vypadá lépe než včera...Díky bohu...řekl jsem si v duchu. Neměl jsem o ni nějakou extra starost jenom...Jsem si připadal povinen dávat nad ní pozor. Přeci jen byla ve vesnici nová, nikoho tu neznala, snad jenom kromě mě. Avšak nepovyšoval jsem se nad ní, pouze jsem s ní soucítil. Každopádně na to nebyl čas. Měly by jsme si pospíšit. řekl jsem a ještě jsem přidal do chůze. Dneska to bylo víc než jen ,,radost" z projevu...Byl jsem zvědavý, kvůli té věštbě ze včerejška. Za chvíli měl nastat okamžik, pravděpodobně. kdy se to mělo stát. Těšil...No...Byl jsem zvědavý, jestli se ta věštba naplní. Už jsem pomalu i utíkal...Doufal jsem, že Natsuki stíhá.

Natsuki

Moc iných slov som povedať nestihla. Po pozdrave povedal že by sme mali vyraziť páč už počuje zvony. Prikývla som. Tá nedočkavosť z neho priam syčala. Z mojej strany však v tomto smere nebolo cítiť nič. Bola som tu nová a celý ten prejav bude pre mňa, no prinajmenšom zvláštny ak nie až nezáživný. Chápala som potrebu prejavov keď vodca prehovára k svojim ľuďom ale, sama by som to asi iba ťažko dokázala. Ani ich počúvanie mi zas tak dokonale nešlo. Všimla som si že zrýchlil. Vlastne už začal behať no, ak sa to dalo nazvať behom. Nebol pre mňa problém udržať tempo zrovna s ním, Popravde by som sa pri ňom zadýchala asi len po veeľmi dlhej chvíle. Nepýtala som sa absolútne nič, chcela som si otázky nechať až po prejave, aj keď som si myslela že bude AKira v takom vytržení že sa s ním nebude dať ani rozprávať. Už teraz ma len sotva vnímal.

kazama

Nechápu ho ! řekl jsem znuděně a seskočil z budovy dolů... dal jsem si to nejkratší cestou někam za vesnici kde by se dalo pohodlně odpočívat a zároveň i potrénovat. Za pár minut jsem tam dorazil a lehl si na zem. To je pohoda! zamumlal jsem a usnul...

Sfrit - Zase asi nepochopil, že je nový den. Tudíž tvůj post budu ignorovat.

Ostatní - V mé vesnici hraje 6 postav a z toho je schopno pořádně napsat 3 a 1 postava z toho napíše ještě uplnou kravinu, že Sfrite. Nebudu čekat, protože Runzu není jako Suichu, kde jste se mohli kdykoliv zapojit do děje, tady bude propletený děj mezi všema, pokud nebudete psát, tak se pak nedivte, že nejste v hlavnim příběhu vesnice.
___________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Kioshi

Na náměstí přišlo mnoho ninjů a zbytek obyvatel vesnice, ale jen Natsuki a Akira byli genini, kteří zde museli být. Trošku mě zarazil přístup k těm nejsnazším povinnostem, které zde mají mladí genini. Přeci jen, když nejsou schopni přijít někam včas, tak jak to pak asi bude vypadat v plnění misí? Stál jsem uprostřed náměstí, které bylo docela nudné, takové nezáživné, jelikož zde bylo jen pár laviček a nic víc. Jenže teď za mnou stálo něco velkého, ale bylo to skryté po bílým pláštěm.

"Jsem rád, že jste sem všichni přišli a obětovali pár těch minut na to, aby jste si vyslechli má slova. Včera večer jsem se vrátil ze zřejmě nejdůležitějšího srazu mého života. Byl to sraz kage, kam byla pozvaná i naše vesnice, tudíž já jako její vůdce jsem tam vyrazil. Dozvěděl jsem se, že Suichugakure byla zníčená Akatsuki, která zde taktéž padla a světu zřejmě nyní vůbec nic nehrozí. Ale ta nejdůležitější informace byla ta, že naši vesnici Runzugakure no Sato jmenovali jednou z 5ti největších vesnic na světě, takže mám tu čest vám oznámit, že nyní mi nebudete říkat vůdce, ale Rukage. Přibude několik změň, co se týče vesnice, kdy vytvoříme lepší opevnění a náš průmysl se rozroste, takže pokud zde někdo neměl práci, tak teď už ji mít bude, to mi věřte." Pomyslel jsem si, říkal jsem samé lepší věci, které lidi hned rozveselily a začali se radovat. Jenže já a rychleji myslící lidé hned věděli, že to bohužel nebude jen o tom dobré, ale i tom špatné. Budem se muset zapojovat do bojů, které budou bránit svět před zlem.

"Dokonce jsme dostali do své péče 2 ocasé démony, kteří nám pomohou v bojích a zároveň to naučí dva lidi lepšímu chování a budou vědět, že nerozhodují jen o svém životě, ale při úniku démona už tim mohou ohrozit i životy ve vesnici. Dnes v noci jsme dva démony zapečetěli do dvou lidí z této vesnice, ale nebudu říkat do jakých, protože by jste se k nim mohli chovat poněkud jinak. Členi klanu Yurida je zapečetili během pár hodin a udělali jim runu na břicho, která bude dobře bránit v jen tak pronikání z těla vlastnitele. Jeden jinchuuriki je genin a druhý je jounin. Ten genin může říct a nemusí říct členům týmu, že je to on, ale pro komunikaci v boji je to asi lepší vědět."
Řekl jsem další důležitou věc, při čemž jsem přešel k obří věci pod pláštěm a chytl plášť obouma rukama. "Nyní vám chci ukázat to na čem pracovali naši řemeslníci. Dělali na tom celý měsíc a materiál je dovězen přímo z hlavní sopky naši země." V tom jsem strhnul plášť a před váma stál obří černý kámen, který byl ze všech stran dokonale obroušený a vypadal skoro jako nějaký křyšťál. Od shora do čtvrtky obřího kamene bylo vyryto několik vět, které po přečtení, jelikož byli vidět věty i z dálky, kvůli malému světélkování, značily různé události vesnice. Od jejího založení až do nynějšího jmenování jednou z největších vesnic. Bylo to opravdu krásné a lidem se to mohlo opravdu líbit. "Ohledně týmů. Tak Natsuki, Akira a Kazama jsou v týmu číslo dvě, který vede Sosuru Ketsure a jeho konzultant je Saito Guuri. Tým číslo jedna je týmem Yoshika Sariky a jeho konzultantka je Kida Dartei a je zde Hikari Sami a Ryo. Rozpis týmů je i v mé kanceláři, tak kdyby někdo zapomněl, tak se může dojít podívat. To je vše co vám dnes řeknu a můžete zase vyrazit." Řekl sjem na závěr a začal rulovat dlouhý plášť, který byl hozen přes obří kámen.

Natsuki

Stála som vedľa Akira, bola som celkom zvedavá čo sa bude diať. Bolo tu celkom veľa ľudí no tomu som moc pozornosť nevenovala. Na očiach som mala stále okuliare v štýle Obita cez ktoré som pohľad upierala na vodcu, teda už Rukageho. Po tvári mi prešiel tieň keď som sa dozvedela o tom, čo sa v Suichugakure stalo. Trocha ma striaslo no nutkanie niečo roztrepať, som úspešne potlačila. Takže mám o jeden cieľ menej, taktiež o jednu stopu. No nezačal sa tento deň krásne ? Pomyslela som si s falošným, až ironickým úsmevom na perách. Zvyšok reči som moc nepočúvala, nezaujímalo ma to pretože som sa tu ešte nestihla ani poriadne zabývať. Tým pádom som ani necítila potrebu, aspoň zatiaľ, miešať sa do podobných vecí v Runzugakure no sato. Pohľad som tento krát upriamila na ľudí okolo mňa. Dúfala som že sa moc nebudú tlačiť, už len to, že ich tu bolo toľko ma viac než znervózňovalo. Moje zmysli boli trocha otrasené, bolo tu až príliš veľa ľudí od ktorých hrozilo potencionálne nebezpečenstvo. Mohlo sa to tiež nazvať fóbiou, nie zrovna klaustrofóbia ale skôr fóbia z davov či podobne. Po chvíľke som to nevydržala a rozbehla som sa k jednej z budov. Vybehla som po stene až na strechu a až keď som sa ocitla mimo dedinčanov, som sa konečne cítila v bezpečí. Len som si sadla na okraj strechy a vypočula som si posledné slová kageho, teda rozdelenie týmov. Akiru som už poznala ale netušila som kto je Kazama.

Akira Guuri

Byl jsem z toho všeho celý rozechvělý. Proslov Vůdce-sama...Pro mě to bylo jako druhé vánoce. Pak začal mluvit o Akatsuki a Suichugakure. Věděl jsem, že odsud je Natsuki. Z toho mála co jsem zaslechl. Muselo to pro ní být těžké, zjistit, že její vesnice je zničená. I když...Nic si nepamatovala tak to možná ještě docela snášela. Pak přišla řeč na jmenování Vůdce-sama na Rukage-sama. Měl jsem z toho obrovskou radost. Sice jsem ji nedával znát, ale měl jsem ji. Konečně může Runzugakure něco dokázat. Vesnice teď bude jenom vzkvétat. Jaká to nádhera. A pak přišla i řeč na démony. Po domluvení jsem si sáhl na břicho. Žádná runa tam nebyla. Úlevně jsem si povzdechl. Jinchuuriki většinou nebyli spojováni s hrdinskými činy a spravedlností. I když někteří v historii udělali pro svět opravdu hodně (Naruto), tak i přes to pozdější jinchuuriki byli opovrhování. Lidi se jich i přesto báli. Tak to je a bude dáno napořád. Nevěděl jsem do koho byl ten démon zapečetěn a bylo mi to jedno. Ale v tu chvíli jsem si vzpoměl. Včera přece někdo chodil venku...Že by ten Jounin byl Kayoko-sama? Je oddaný vesnici jako já...Určitě je to pro něj pocta...pomyslel jsem si a pak jsem vzhlédl zpátky k Vůd...Tedy k Rukage-sama a na chvíli jsem se zarazil. Nevěděl jsem co to je, ale díval jsem se na velký černý kámen podobný krystalu, do kterého byli vyryté nějaká slova...Nejspíš to bylo něco jako kronika vesnice. Bylo to opravdu...úžasné. Ale v tu chvíli jsem si všiml, že Natsuki zmizela. Začal jsem ji hledat, ale po chvíli jsem si ji všiml na střeše jedné budovy. Byl jsem rád, že mě zařadil s ní do týmu. Byl bych opravdu nerad, kdyby v téhle vesnici musela být v týmu s někým...Neschopným. Byla ninja a to byl fakt. Určitě byla zkušenější jak já, proto jsem si nemohl dovolit zahanbit Runzugakure a Rukageho-sama a musel jsem jí ukázat, jak je tato vesnice silná. I když...zajímalo mě, kdo je ten Kazama. Ani mě to moc nezajímalo. Rukage-sama už nic neříkal, proto jsem se vypravil ven z davu a na jednu z tréninkových luk (pokud teda tady jsou Aspi). Něco mě napadlo a chtěl jsem si to vyzkoušet.

Ryo

Keď som sa večer vrátila domov, len som mlčky prešla okolo Yina a mamy a kývla im na pozdrav. Prešla som do svojej izby kde som skočila na posteľ a po chvíľke zaspala.
Ráno som sa zobudila docela skoro, išlasom do sprchy kde som bola o niečo dlhšie ako inokedy a premýšlala som, čo bude teraz. Nad príhovorom ktorý nás čaká o chvíľu. Vyšla som zo sprchy, absolvovala ešte pár vecí ako každé ráno, a vyrazila som k hlavnej budove. Schádzala sa tu pomaly celá dedina, zaradila som sado davu. Vodca spustil. Trochu ma prekvapilo keď povedal, že patríme k 5tim najväčším dedinám... Potešilo ma to. Potom vymenoval tými geninov, aj keď ja som už vedela, že môj sensei je Yoshiro a to mi celkom stačilo. Áno, vedela som, že budem musieť spolupracovať s mojimi týmovými partnermi, ale chcem niečo dokázať aj samostatne, takže je pre mňa dôležité mať dobrého senseia a to som ja mala. Dav ľudí sa začal rozplývať a ja som vyliezla na strechu budovy a začala sa obzerať naokolo či náhodou neuvidím senseia.

Natsuki

Po chvíľke ticha som usúdila, že už je koniec. Stále som sa pozerala na námestie ktoré sa začalo pomaly vyprázdňovať. Rozmýšľala som čo budem robiť ďalej. Napadla ma však iba jedna normálna činnosť a to, tréning. Lepšie povedané pripomenúť si moje vlastné schopnosti, nebola som si tak úplne istá ako ďaleko siahajú, kde sú moje limity a čo všetko si vlastne môžem dovoliť. Odvrátila som hlavu od námestia a pozrela som sa na strechu budovy, na ktorej som stála. Načo by mi aj bolo cvičisko? Po strechách sa netúlal nikto a tým pádom to bolo úplne dokonalé miesto pre tréning. Pochopiteľne som tu nič nechcela ničiť. Dala som si dole okuliare ktoré vymenila čelenka dediny. Tú som si umiestnila priamo na oči, tak, aby som nič nemohla vidieť. Poskladala som zopár pečatí a vytvorila som presne dva hadie klony. Tie spravili to isté čo ja a tým pádom tu už stalo šesť Natsuki, to som nerátala seba. Vedela som že sú ako klony slabšie, práve preto som proti sebe chcela použiť podobnú presilu. Stále som netasila katanu, chakru som sústredila do svojich očí ktoré začali svietiť krvavo červenou farbou. Môj zorný uhol sa zvýšil, ako aj schopnosť vidieť cez predmety a tým pádom ma už obmedzenie šatky na očiach nijak nezužovalo. Postavila som sa do pasívneho postoja, teda obe nohy som mala mierne rozkročené, prikrčené a ruky som zovdihla kúsok pred seba do obrannej pozície s otvorenými dlaňami. Prikývla som prstami na znak, že na mňa môžu zaútočiť. Pochopiteľne však všetky klony nemohli útočiť naraz inak by hrozilo znegovanie vlastných útokov. Rozbehol sa proti mne prvý a ja som prešla do guardu s pravou nohou napred. Jeho rana bola síce očakávateľná, ale aj cez to pekne rýchla a poriadnie mierená. Úder pravou rukou som klonu zlokovala svojou ľavou, pri tom som druhú ruku zarazila pod jeho druhé rameno. Pootočila som sa na jednej nohe tak, aby stál za mnou. Prikrčila som sa a následne som ho prehodila cez chrbát na zem. Všetko to bolo v rýchlom slede, navyše som využívala silu ako svojich rúk tak aj nôh, preto nebola žiadna šanca že by ma vedel ubrzdiť. Zaregistrovala som kúsok od seba svišťanie, v rýchlosti som sa pričupila a len kúsok nad mojou hlavou prešiel švih katanou od môjho druhého klonu. Tým to však nekončilo. Započal sériu sekov ktorým som sa zatiaľ dokázala vyhnúť. Musela som však ustupovať. Keď ma však chcel prebodnúť, tak som sa len vytočila do strany. Katana prešla kúsok popri mojej pokožke no ja som jednou rukou v momente chytila klonove zápästie. Potiahla som ho v smere pohybu katany čím stratil rovnováhu a predklonil sa dopredu. To mi úplne stačilo, kolenom som mu vrazila do brucha, Pri tom pohybe som trocha povyskočila a zároveň som klonu pustila zápästie, Druhou rukou som sa zaprela o jeho rameno tak, aby som mala nohy nad úrovňou jeho ramien, V momente keď som bola ešte o kúsok vyššie vo vzduchu, som druhým kolenom zasadila klonu ranu priamo do zátylku hlavy. Tým sa iba rozpadol na hady a ja som mala o jedného klona z krku. Už pri dopade na zem sa na mňa rútili ďalší dvaja z každej strany. Oba klony mali vytasené katany a keďže na mňa započali sériu útokov, bolo ťažké sa im obom vyhýbať. Ešte kým ku mne prišli, tak som tasila tú moju katanu. Pri pohybe čepele z pošvy som stihla zablokovať jeden úder, a pred tým druhým skrčiť hlavu. Rýchlo som sa odtiahla od pozície medzi nimi, ktorá bola viac než nepríjemná. Začala som blokovať úder za druhým a stále som sa hýbala iba do strán, kvôli tomu, aby ma znova nemohli zomknúť medzi seba. Po tom som však musela prejsť do ofenzívy. Po ďalšom vyblokovanom výpade som spravila krok vpred. Keďže som mala čepel katany zrovna za sebou, kvôli vyblokovaniu klonovho bývalého výpadu, nemohla som ho prebodnúť. Úplne mi však stačila rúčka katany ktorou som klonovi vrazila do hlavy. On len zavrávoral no to už som zaregistrovala druhého, ktorý na mňa išiel od chrbta. Nohou som zatlačila na klona predo mnou, tým som ho zhodila na zem no zároveň som sa odrazila do vzduchu a priamo oproti klonovi, ktorý na mňa išiel od chrbta. Hodila som po ňom katanu ktorú bol nútený odblokovať tou svojou. Tým pádom som však s jeho katanou enbola v kolíznom kurzu. Dlaňou som klonovi vrazial do hrdla, bol to iba jeden úder ktorý by zabil v podstate hocikoho, klon sa iba začal dusiť na čo sa rozpadol v kĺbko hadov. Dopadla som na zem na čo som v rýchlosti poskladala pečate. Išli na mňa všetky ostatné štyri klony a tak som nenmala čas nazbyt. Okolo mňa sa zrazu vytvoril kruh z fialových plameňov. Vychádzali z dvoch hadov ktorých som momentálne vytvorila. Všetky plamene vstúpili priamo do mňa čím ma uviedli do Hebi-modu, To už však všetky klony boli okolo mňa a všetky na mňa zaútočili s katanami. Údery všetkých naraz spôsobili menší závan prachu no keď sa rozplinul. Ja som tam len stála s miernym úškrnom na tvári, katany ma trafili no nedostali sa cez šupiny ktoré momentálne pokrívali moje telo. Klony boli dosť chytré na to, aby momentálne ustúpili. Pri tom ako sa odo mňa snažili odskočiť som však jeden chytila za ruku a pritiahla som ho späť k sebe, prerazila som mu pazúrmi ktoré sa mi vysunuli z prstov, krčnú tepnu a on sa v momente rozpadol. Klony sa zoskupili predo mňa, stály tam a rozmýšľali nad taktikou ktorú by proti mne použili. Pochopiteľne túto techniku poznali. sami ju ovládali, boli sme predsa jedno a to isté. Ďalšie pečate som poskladala behom pár sekúnd. Tento krát to už nebol žiaden problém keďže som v Hebi-mode nevyužívala moju vlastnú chakru Z oboch rúk mi vyšli traja hadi ktorý sa na nich však udržali. Ruky som mala pripravené na útok, skrčila som sa a mierne som vycerila zúbky. Hneď na to, to začalo. Zaútočili na mňa znova. Tento krát som si bola istá že by pri použití celej svojej sily, cez moje šupiny prešli. Preto som sa pod jedným úderom skrčila, rukou som nabrala klon o ktorého sa postarali hadi, ktorý mi z nej vychádzali. Hadi na druhej ruke pri tom stihli zablokovať ďalší úder katanou. Ďalšiemu klonovi som podkopla nohy a oboma rukamo som mu pomocou pazúrov prerazila hruď. Posledný klon na mňa iśiel z boku. Nenastavila som oproti nemu ruky, jediné čo som spravila bol práve had, ktorý spravil oblúk spoza môj chrbát a trafil klona priamo do hrdla. Tréning skončil. Nemohla som povedať že som zo sebou bola zrovna spokojná no, nemohla som povedať nič. Nesťažovala som sa, vytlačila som zo seba všetko čo som vedela, všetky moje schopnosti, vedomosti, inštinkty. Dva hady som len znova rozostavila vedľa mňa a pomocou nich som sa z Hebi-modu dostala. Musela som si sadnúť, nebola to sranda bojovať proti šiestim klonom naraz a v podstate na jeden dych, bez prestávky. Teraz som aspoň akú takú malú potrebovala. Sadla som si na okraj strechy, dala som si dole šatku, deaktivovala som Tekigan a očami som sledovala oblochu. Keď z mňa začalo vyprchávať vzrušenie z boja, znova so mzačala cítiť páľaví pocit na celom tele, bol nepríjemný no momentálne som nemala náladu ho nejakým spôsobom riešiť. Vedela som že raz, či už skôr alebo neskôr, ma tento pocit definitívne prejde.

Yoshiro

V dálce v davu jsem uviděl Ryo a tak jsem se jen pousmál a pomalu se skrz dav prodíral k ní. Chvíli mi trvalo než jsem k ní došel, jelikož jsem se i špatně orientoval mezi tolika lidmi. Nakonec jsem k ní přeci jen došel a kývnul na pozdrav hlavou. "Ryo sice jste teprve teď nově v týmu, ale už vás čeká mise. Včera jsem se Samim našel vypálenou runu, což je jeden z největších zločinů vesnice a my musíme zjistit, kdo to udělal. Podle všeho ve vedlejší vesnici je člověk, který dokáže stopovat na vysoké úrovni a my se s nim máme setkat, jelikož nám pomůže najít lidi, kteří za to můžou." Řekl jsem dlouze a pak se porozhlédl. "Připrav se a za půl hodiny buď u jižní brány." Řekl jsem ti další instrukce a pak odešel hledat zbytek týmu.

Akira Guuri

Při cestě na tréninkové pole jsem přemýšlel, že se ještě stavím k domu Karotů a řeknu jim, že jejich věštba se nevyplnila. Ale na to byl ještě čas. Právě teď jsem měl v úmyslu ,,trénovat". Něco menšího mě napadlo. Nebyla to technika, ale nedalo se to ani nazvat ničím. Bylo to tak mezi tím. Bylo to spíš něco jako...Rána pěstí. Tak obyčejné, ale přesto něco. O tom jak to nazvat jsem nepřemýšlel. Důležité bylo to, aby to vůbec fungovalo. Ale nepředpokládal jsem to. A věděl jsem, že to bude bolet. Přesněji pálit. Konečně jsem tam došel. Bylo to jako hřiště. Jenom bez věcí se kterými by se dalo hrát. Každopádně nikdo nebyl v okolí a tak jsem mohl v klidu trénovat. Posadil jsem se a chvíli jsem přemýšlel nad přesným postupem. Po chvíli jsem si ho v hlavě urovnal a popel okolo mě se začal okolo mě kupit.Za chvíli jsem měl okolo mě docela dost popela, takže jsem mohl začít. Všechen popel se seskupil přede mě a vznesl se do vzduchu. Já se postavil. Popel nabyl podobu trubice s otvorem uprostřed. Strčil jsem do něj svoji popálenou ruku. Ta už byla na popáleniny a bolest zvyklá, takže jsem o ni strach neměl. A navíc ještě nebyla pokryta oblečením, takže to byla další výhoda. Sice to mohlo být nebezpečné ale za těch pár let jsem si na popel už zvykl, včetně na jeho pálivost. Četl jsem nedávno o technice našeho klanu, která pokryje celé uživatelovo tělo popelem a tím ho chrání. Bylo to trochu jako...Hradby. Při překonávání hradeb útočník také dojde ke ztrátám a poškození. Každopádně moje metafory teď nebyli důležité. Důležitý byl trénink. Popel se mi sevřel okolo ruky. Dost to pálilo. Víc než dost. Snažil jsem se takhle vydržet alespoň 10 sekund ale nešlo to. Normální popel, který na mě padá každý den mi nevadí, je ho málo a nesoustředí se na jedno místo. Ale tohle...Tohle bylo jiné. Popel byl pořád na jednom místě a proto to tak pálilo. Po ani ne 6 sekundách písek povolil a spadl na zem a já se chytil za ruku. Třásla se mi. Díval jsem se na popel a přemýšlel, jak to mám udělat abych omezil pálení na minimum. Na bolest jsem byl zvyklý, ale tohle...Já bych to ustál, ale ztráce jsem soustředění a nemohl udržet popel v jedné podobě. Proto se rozpadl. Nezbývala mi jiná možnost než na to jít po kouskách. Byla hloupost, snažit se celou svou ruku navyknout na pálivost popela. Musel jsem na to jít po kouskách. O hodně menší množství popela se vzneslo do vzduchu a já do něj strčil pouze svůj ukazováček. Pořád to pálilo...Ale podařilo se mi popel udržet už asi 15 vteřin. Bylo to pro mě dost ponižující. Být zraňován vlastní zbraní. To je ostuda pro každého ninju. Ale já neměl v plánu, aby si celé mé tělo zvyklo na popel. Zatím jsem potřeboval jenom, aby si moje ruka zvykla na popel. Uměl jsem jenom jedno jutsu, které sice bylo dobré na zvýšení počtu popela, ale jinak se v boji moc použít nedalo. Musel jsem se naučit i nějakou útočnou techniku. A to jsem právě teď dělal. Ale nebyl čas přemýšlet nad tím, proč to vlastně dělám. Byl čas na to, abych to dělal. Proto jsem si jenom krátce oddechl a znova zvedl popel do vzduchu. Znova jsem do něj strčil prst...

Natsuki

Ešte nejakú chvíľu trvalo, kým som sa odhodlala znova postaviť na nohy. Nakoniec som sa však postavila. Znova som na svoje oči nasadila okuliare a snažila som sa nevnímať pálčivosť, ktorú vyvolával popol. Vytvorila som len jedného hada, ktorý sa schoval pod moje oblečenie a ostal obmotaný okolo časti môjho tela. Nemalo to, apsoň pre tento krát žiaden účinok. Bola to skôr taká poistka, svet shinobi bol ťažkým miestom pre život, človek musel byť opatrný a ja som opatrná rozhodne bola. Následne som iba zoskočila z domu na ulicu a začala som sa rozhliadať. Rozmýšľala som kde sa asi tak nachádza Akira, nepoznala som to tu a tak sa moje hľadanie mohlo pretiahnuť na celkom slušnú chvíľu. To sa aj stalo. Blúdila som po dedine ešte nejaký ten čas, kým som ho našla. Bol na nejakom triéningovom priestranstve a zrovna niečo skúšal zo svojím popolom. Podišla som bližšie k nemu no nechcela som ho vyrušovať. Preto som si len sadla na zem a čakala som kým skončí s tým svojim tréningom. Vlastne som teraz prvý krát videla jeho schopnosť.

Kazama

Zcela ojediněle jsem se vzbudil o trochu dříve. Vstal jsem z postele a oblékl jsem se. Kymácejíc se jsem jaksi došel na louku za vesnicí a skácel se na zem.Chjóóó, sem unavenej. řekl sjem si vduchu a zývl. Potom jsem ještě chvilku přimouřenýma očima sledoval oblohu než jsem uplně zabral a usnul.

Sami

Seděl jsem na lavičce poblíž náměstí, měl zavřené oči a díval se směrem ke slunci.
Náš Kage před chvílí oznámil že do někoho zapečetil dva démony. Myslel jsem si že mi to nebude vadit pokud se tak stane, ale to jak jsem se v tu chvíli cítil svědčilo o opaku. Musel jsem v hlavě přemítat čím jsem asi Kageho při volbě zklamal a čím mě někdo předčil. V hlavě se mi honili tisíce myšlenek, ale nade všechny se tyčil vztek. Uvnitř mě se rozpoutalo doslova peklo, ale napovrch jsem to nedával nijak znát. Snažil jsem se pomalu dýchat a uklidnit se, ale to se mi moc nedařilo. Nakonec jsem vzteky flákl pěstí do lavičky ze které jsem vyskočil a pomalu vyrazil domů.

Ryo

Pozerala som sa pomedzi ľudí, hľadala senseia, no v tom sa objavil predomnou.
Sate, Yoshiro-sensei... pozdravila som sa a vtedy sensei začal rozpávať o misií.
Weey... Okey, zapol hodinu pri bráne.. usmiala som sa na senseia a rozbehla sa domov. Mama ma síce čakala doma rovno pred vchodovými dverami, no ja som ju len obišla a nadšene vybehla do svojej izby. Asi pochopila, že budem mať nejakú misiu, pretože za mnou neprišla hore ako to zvyčajne robievala keď som ju odignorovala. Asi po desiatich minútach som sa vrátila dole pripravená na misiu. Mama ma už len pozdravila a zaželala mi šťastie, ja som vyšla von a bežala k južnej bráne, kde som čakala na zvyšok týmu.

Yoshiro

V tom jsem se objevil přímo před Samim a on do mě narazil. Viděl jsem jeho vztek, ale nebyl čas na řešení, jelikož nás kage posílal mimo vesnici na vyřešení jedné mise, takže jsem musel pospíchat. "Už jsem to řekl i Ryo a teď tobě. Máme misi, takže si zabal věci a za 20 minut u jižní brány. Je to důležitá mise, takže buď připraven dostatečně." Řekl jsem a odběhl zase pryč. Pokračování v C misích ->

Kazama, Natsuki a Akira -> Najednou se k vám všem snesl vždy jedna černá vrána, která měla na drápech připevněný malý papírek, který jste mohli rozbalit a vrána se pak rozplynula. Na papírku bylo napsáno: "Teď znáte svůj tým, takže jste byli vysláni na misi. Sejdete se u jižní brány přesně za 15 minut. Mějte sbalené věci na pár dní. Naše mise bude výpravou do trosek Suichugakure no Sato." Pokračování v B misích ->