Hlas ticha

Nad Kyokugakure bylo jasné počasí, slunce pomalu vycházelo zpoza vzdáleného pohoří a osvěcovalo východní bránu do zlato-oranžové barvy. Na východě vesnice to chvíli vypadalo jako na pláni zlatého písku, než slunce vystoupilo o něco výše a již osvětlovalo celou vesnici a nejenom její brány. Bělostné vločky se snášely z nebe jedna za druhou, byl neobvykle klidný den, žádná sněhová bouře, vánice, blizzard, nic. Jen několik vloček vždy připomnělo neustále číhající nebezpečí, které na Severu hrozilo ze strany počasí. Vesnice se pomalu začala probouzet k životu a brány do vnitřní části vesnice byly otevřeny, tento zvuk, zvuk těžkých pokovaných dveří, které se s vrzáním rozjížděly po skoro zledovatělé zemi, byl budíčkem pro ty, kteří ještě nevstali ze svých postelí. Několik obchodníků hned využilo příležitosti a na tržišti postavilo svůj stánek na těch nejlepších možných místech, aby si zajistili dostatečný přísun kolemjdoucích a tedy i vysokou tržbu. Něco však ale přesto viselo ve vzduchu. Mrazivý vítr, který občas protáhl ulicemi, se zarýval svými ledovými drápy každému, kdo si dovolil vyjít neoblečen ve velmi teplém oblečení, hluboko do plic. Cizince ve vesnici šlo poznat lehce, jejich rty, které nebyly zvyklé na na Severu běžné počasí, byly popraskané, jejich tváře narůžovělé a nosy fialové, tentokráte jich bylo ve vesnici více, než-li bylo běžné. Jednalo se ale převážně o turisty, dalo-li se tomu tak říkat, spíše ale o svým způsoubem poutníky, neboť jejich hlavním cílem byly chrámy bohů Kyokugakure no Sato. V dopoledních hodinách mnoho lidí zavítalo dovnitř chrámů, nejenom aby unikli před chladem, ale také proto aby mohli vzdát své díky bohům za jejich dobrotivost, za další den který mohli žít.
Tento den byl ale zvláštní i jinou věcí, tento den měly být vyhlašovány výsledky zkoušek na akademii a ti, kteří uspěli v získání titulu genina, měli být rozřazeni do tříčlenných týmů. Dnes jim měly být zadány také jejich první mise a také přiřazen jejich sensei, aby je doprovázel jak na první, tak i na dalších, misích, stejně tak jako v jejich tréninku. Všichni studenti akademii byli svoláni k soše Raarishe a tedy před budovu Kyochiho, který jim měl vše sdělit, v pravé poledne, kdokoliv, kdo by se opovážil přijít pozdě, již těžko by se přes zástupy lidí k soše dostal, leda by tam doskákal přes okolní budovy, to by bylo ale jak nebezpečné tak i nevhodné. Pokud by se ale i přesto někdo opozdila, byla již pod sochou připravena dřevěná tabule, na kterou měly být později vyvěšeny seznamy.
Do poledne ale stále zbývalo času dost, na ulicích se sem tam mezi lidmi pohybovalo i nějaké zvíře, většina z nich měla bílou, bílo-šedou barvu srsti, jen výjimečně bylo vidět jiná zbarvení. A právě za jedna z těchto zvířat, lední medvědy, bylo zapřeženo i již tak dost zesláblé a vyhublé tělo, nedalo se říci, zda-li to byl chlapec anebo dívka, obzvlášť právě kvůli značné pohublosti a zahalenosti těla. Lidem na ulici se ale naskytly pohledy, neboť děvče bylo oděno pouze do zimního kabátu a tedy z malé vzdálenosti a z ulice, po které byla vláčena, bylo vidět více, než-li by si dívka přála. Podle železného obojku, který byl pevně připevněn k jejímu krku, však bylo jasně vidět, že její pozice je pozicí otrokyně. A to, že byla takto vláčena, mohlo znamenat pouze dvě věci, buď svého pána zostudila a mířila na trh, kde měla být prodána, anebo to byl její trest za nějaký její prohřešek.
http://fc05.deviantart.net/fs70/f/2012/047/b/c/bcadf642779eb81c173bd29c240afd17-d4pz4qk.jpg
Zvířata náhle zastavila, do jejich cesty se totiž něco anebo někdo postavil. Strážce, který doteď hlídal otrokyni, obešel vůz, aby se podíval, kdo se opovážil ho zastavit. Na cestě byla však jen skupinka dětí, která se hnala za míčem, který se jim odkutálel; strážce je znechuceně pozoroval a jakmile zmizely z cesty, odplivl si a popohnal zvířata, aby se znovu dala do pohybu. Jakmile ale kolem něho prošla, všiml si, že na konci provazů již nic není. Zmizela, otrokyně, kterou měl hlídat, docela zmizela. Strážce zkontroloval provazy, jestli se dívka pouze nevysmekla, to by totiž znamenalo, že nemůže být daleko, provazy byly ale docela přeřezány, někdo ji osvobodil a to pro něho znamenalo problémy a práci navíc. Nemohl s tím už však nic dělat, na ulici bylo plno lidí a nikdo se k otrokářům nehlásil a tak, i kdyby viděli, kdo dívku osvobodil, nikdo by nic neřekl. A jak se začal shánět po okolí, začalo se slunko blížit poloze, kdy je na obloze nejvýše, poledne pomalu přicházelo a z chrámů pomalu začali vycházet lidé, kteří se shromažďovali, společně se studenty z akademie, před sochou Raarishe, přesto ale již od začátku byl vidět značný odstup, který od studentů vesničané udržovali, ať už ze strachu anebo spíše jako výraz úcty a slušného vychování, aby Kyochi mohl vidět, kolik vlastně studentů přišlo na vyhlášení.

Ikai

Nepříjemné skřípání bran mi projíždělo hlavou jako čerstvě nabroušené ostří. Pokusil jsem si schovat hlavu pod polštář a znovu usnout, ale to už se mi nepodařilo. Vyšoural jsem se tedy z postele, oblékl si věci které jsem našel na podlaze a přichystal si snídani. Když jsem dojedl, začalo mi pomalu docházet co je dnes za den.
Dnes mě přidělí do týmu. To bude paráda.. S mým štěstím určitě dostanu nějakýho podivína. Pomyslel jsem si ještě pod vlivem ospalosti. Když jsem si oblékl teplý kabát a otevřel vchodové dveře okamžitě mě ofoukl studený vítr. To mě okamžitě probralo a já vyrazil se svojí veselou náladou k soše Raarishe. Původně jsem měl v plánu se jít pomodlit do chrámu, ale bylo mi jasné že v den jako je tento bude chrám narvaný k prasknutí. Proto jsem vyrazil o něco dřív než se začnou všichni lidé scházet k soše Raarishe, kde jsem se hodlal pomodlit. Když jsem poklekl před sochou tohoto boha, jakoby mne přešla veselá nálada a já zvážněl. Pronesl jsem svou každodenní modlitbu. Den co den jsem Raarishe prosil, aby mi pomohl ovládnou mou elementární chakru, ale stále bez úspěchu. Opakoval jsem svou modlitbu stále dokola, než se kolem sochy začali shlukovat lidé, poté jsem se vmísil do davu a čekal co se bude dít.

Hajin

Celé dni na cestách, znovu na úteku. Každú dedinu do ktorej som sa dostal vždy postihla skaza. Dúfal som že toto bude iné. Scéna sa opakovala. Znovu som zobral mamu aj z všetkým majetkom ktorý sme mali a znova sme utekali. Šance že niekedy nájdem svoju Hime som týmto rapídne zredukoval. Moje srdce ronilo slzy bolesti. Už nikdy ju nestretnem. Hlas v mojom vnútri bol ticho, akoby ho chlad naokolo udržal, alebo niečo cítil, vyčkával na pravý okamih kedy zaútočiť. Netušili sme kam znovu smerujú naše kroky, no bolo to na sever. Cesta po mori trvajúca pár dní a potom nekonečná cesta po pevnine. Slnko vyliezlo spoza svojho závoja a osvetlilo mi moju tvár bičovanú mrazom. Moje oblečenie sa zmenilo, hlavu mi prikrývala silná kapucňa z kožušín, ktorá trčala z dlhého plášťa, teplého na pohľad, no zima bola krutá. Pery popraskané a zmodralé od všade prítomného mrázu. Moja matka po mojom boku. Jej vlasy už neboli také nádherné ako pred tým. Mráz ich zničil. Noci sme prespávali skoro vonku. Vždy sme si postavili aký taký stan a ohňom nebol problém. Prídavky tepla nám zaobstarali v kľude moje zelené plamene, snažiac sa spáliť aj samotný kameň. Len aby zahriali. Cesta však trvala dlho príliš dlho. Občas vyšlo aj slnko, no zase inokedy sa nedal v snehovej búrke urobiť ani jeden krok. Látka a kožušiny na mne viseli, už aj pred tým som bol chudý ako špajdľa, no táto námaha nikomu nepridá. To sa dalo vidieť už pri prvom pohľade na nás. Nie len pery, ale celkový zjav. Každý hneď vedel že sme na ceste dlho. Tvár som si vyhrieval na príležitostnom slnku keď som otvoril oči. Uvidel som to. Dedina stála pod mojimi nohami. Pár dní, jeden či dva. Bola už na dohľad. Toto zjavenie dodávalo silu pre ďalšie putovanie. Cieľ sa blížil tak isto že každý raz zomrie, ako zomriem ja keď uzrie svetlo sveta môj syn.

Bolo tomu už pár dní čo som aj z mamou prešiel bránou tejto dediny. Z majetkov ostalo značné množstvo preto sme si hneď mohli kúpiť domov a nové oblečenie. hneď v prvých dňoch som vyrazil za vodcom tejto dediny a mal som sa hlásiť. Démon v mojom vnútri stále mlčal, asi ho to prestalo baviť. Po pár dňoch som nemal problém zorientovať sa tu. Kráčal som dedinou pred onen chrám a sochu toho boha o ktorom som nevedel popravde nič. Toto božstvo mi bolo neznáme, nemal som o ňom ani kde počuť. Niesol som sa hrdo dedinou až povýšenecky, ako som to mával vo zvyku. Veď to čo bolo v mojom vnútri, ono samotné sa to nazývalo bohom. Blížil som sa až k tomuto davu. Postupoval som presne podľa pokynov, nedalo sa nevšimnúť si tej mladej ženy v okovách. Otrokyňa. Hneď sa mi vybavilo v hlave. No zrazu bola preč, utiekla svojmu väzniteľov. Človek by mal mať svoju slobodu. Aj keď som si mohol otrokov dovoliť nepotrebovali sme ich. No ja som sa pomaly blížil tam kde všetci ostatný pred tvár vodcu tejto dediny. Postaviť sa pred ďalšie svoje putovanie na tomto svete, no v inej úlohe. uvidíme na ako dlho.

V centru Kyokugakure se začala vytvářet pomalu dopravní zácpa, jen ji nevytvářela auta, ale lidé, kteří se snažili dostat co nejblíže k zástupu geninů, stejně tak jako k samotnému Kyochimu, který měl pronést pár slov, byla to výjimečná příležitost vidět ho někdy jindy, než-li během vyřizování různých pochůzek, soudních sporů anebo misí. Všichni očekávali chvíli, kdy se velké, pokované dveře Kyochiho budovy daly do pohybu. Dav zatajil takřka dech a v tu chvíli nastalo i krátké ticho, které bylo ihned přehlušeno hromovým hlasem: "Zastavte ji!" Na konci davu, na tom vzdáleném konci od budovy, řval urostlý muž, který byl oblečen do takřka orientálního oblečení, jen s úpravami do teplot, které na severu panovaly. Oči v davu nejdříve spočinuly na muži, zvědavé hlasy přebíjely jeden druhého a všichni nehnutě stáli a hledali osobu, kterou chtěl ozbrojený muž zastavit. Po chvíli se zvedla vlna nepokoje, v davu se pohybovala skutečně dívka, spoře oděná pouze do zimního kabátu, byla to ta otrokyně, které si všiml Hajin na své cestě k soše Raarishe, utíkala směrem od muže, směrem k budově Kyochiho a byla od něj vždy vzdálena na tolik, že co chvíli skoro vyběhla z davu, jen aby jí cestu zahradil zástup geninů. Doteď jí její malá, vyhublá postava pomáhala se skrz dav protlačit, geninové ale byli svými těly tak nějak stejně stavění a stáli v těsném zástupu, neměl už šanci na další postup a dav za ní svorně dovoloval jejímu pronásledovateli projít. Davem občas bylo slyšet zvuky nadávky, či bolesti, když jeden druhému šlápli, v tomto úmyslu nechat cizince projít na nohu. Pro dívku, otrokyni, to znamenalo, že jí nikdo nepomůže, všem byla její pozice jasná a nikdo nechtěl potíže s někým, kdo by je jednou rukou mohl zničit na místě a svým postavením zase zahanbit. Davu se znovu zhostilo ticho, když Kyochi Hotaro vyšel ven. Na sobě měl oblečení, které by se hodilo spíše na misi než na projev, jeho meč byl připravený u jeho pasu. Kyochi se rozhlédl na "tu spoušť", která se mu odehrávala přímo před očima. Mírným pokynutím dal signál k tomu, aby geninové pustili děvče blíže k němu. Jakmile se tak stalo, dalo se děvče do běhu, protože její pronásledovatel byl doslova v jejích patách.

---

---

"Vysvětlí mi někdo, co se to tady u Raarishe děje?" Řekl zvýšeným hlasem, přesto nekřičel, ale Raarishem neodkazoval k soše, klel - jako kdyby jinde zvolal pro Boha - a jen co domluvil, dal se dav do šeptání. Muž, který pronásledoval dívku davem, předstoupil před Kyochiho aniž by projevil kapku úcty.
Vzhled muže
Z jeho vzhledu a hlavně oblečení bylo jasné, že není místní a v místě se ani dlouho nezdržuje. "Je to otrokyně a patří mému zaměstnavateli!" Z jeho hlasu bylo znát opovržení, které choval vůči Kyochimu. Kyochi samotný chvíli nemluvil, zdálo se, že nad něčím přemýšlel. Nakonec se zeptal: "A můžete to dokázat?" Přičemž se jeden z geninů zasmál a hned na to ho cizinec zpražil pohledem, který jej utišil, dokonce se začal i červenat, skoro jako kdyby ho pohledem cizinec svlékl a on stál před tím davem tak, jak přišel na svět. Z řad geninů už nevyšla ani hláska. Cizinec za to promluvil hrubým hlasem: "Na levé lopatce má vypálený erb mého pána - rudou holubici probodnutou kopím s ostřím ve tvaru zlomeného srdce," řekl, přičemž z dívky strhl oblečení pouze jednou rukou. Všichni lidé, včetně geninů, ustoupili o krok dozadu jako kdyby to byl choreografický prvek, který secvičovali roky, aby vyšel dokonale a přesně. Dívka padla na kolena, schoulila se do klubíčka a rukama si kryla své obnažené tělo. Všichni, kteří byli dostatečně blízko, mohli vidět, že na její levé lopatce je skutečně vypálený erb ve tvaru holubice, kterou probodlo kopí se zlomenou špicí, která připomínala tvar zlomeného srdce. Kyochi zaťal zuby, věděl, že s tím nemůže nic dělat a že již není vhodná chvíle na to, aby slavnostně vyhlásil výsledky zkoušek na akademii. Pokynul muži, aby šel dovnitř, stráže z budovy vyběhli a jeden z nich zakryl obnažené tělo dívky svým pláštěm, poté ji odvedli za cizincem dovnitř. Kyochi se zhluboka nadechl a pronesl: "Omlouvám se za vzniklé komplikace, vím, že jste všichni přišli proto, abyste zjistili a vyslechli výsledky zkoušek, výsledky budou vyvěšeny, jako obvykle, na nástěnce pod sochou boha Raarishe, týmy budou rozděleny během dne a členové týmu budou následně kontaktováni posly anebo přímo jejich senseiem. Nyní mě, prosím, omluvte," s posledním slovem omluvy zmizel v budově za cizincem, stráží i dívkou. Davem se nejdříve šířila vlna znepokojení, poté vlna zklamání, nakonec se ale všichni začali pomalu rozcházet, jenom zástup geninů, geninů v očekávání, stále čekal na to, až někdo z budovy vyvěsí výsledky zkoušek. Nakonec vyběhla z budovy nevýrazná úřednice, která na nástěnku připevnila seznam studentů, kteří zkoušku složili úspěšně, tentokrát měl seznam pouze dvě části - úspěšní a ti, kteří budou zkoušku opakovat - letos nebyl nikdo shledán nezralým na to, aby nesložil závěrečnou zkoušku a musel ročník opakovat, pouze několik málo studentů zůstalo na hraně úspěšnosti, a proto museli tedy zkoušku opakovat, důležité pro Ikaie a Hajina ale bylo to, že oba byly na seznamu, který úřednice vyvěsila jako druhý, tedy seznam přistěhovalců do vesnice, kterým ale bylo umožněno dostat se do řad geninů vesnice. Nejdříve se před nástěnkou strhla takřka mela, kdy se jeden přes druhého snažili geninové dostat k nástěnce právě jako první, následně se ale prostor před budovou Kyochiho zcela vylidnil a jen několik málo lidí zůstalo, zbytek se rozešel zpět do vesnice věnovat se svým povinnostem.