Věděli jste, že to přijde!

Kaishin Suikafuurado

Jen přikývnul na otcovo varování a usmál se. Vyběhl ven před hrad kde už stál připravený Daisuke a měl kolem sebe nějaké černé pečetě. Kaishin k němu jen vklidu došel a usmál se.
"Vysvětlíš mi co to má znamenat nebo to zas bude něco hrozně tajného co víš jen Ty a já slepě budu spolupracovat?" Řekl provokativně čímž bylo jasné na co naráží. Pořádně si prohlédl pečetě a pak se jen nevěřícně podíval Daisukemu do očí. Moc se mu ta celá situace nelíbila, přeci jen, Daisuke byl ten poslední s kterým by Kaishin chtěl někam jít. No byla to však dobrá šance a zkušenost kterou by si ujít prostě nenechal.

Kaito Ryugo

Máme silné poutu. Pomyslel si s úsměvem na Eve, ale to už stáli před kamennými schody, které vedly až nahoru k dřevěnému mostu. Kaito se tu však zastavil. "Něco mi říká, že nahoru musíš sama." Řekl jí, protože tušil, že jde o setkání se Saiem, jelikož mu o tom řekl Daisuke. Kaito Saie a jeho metody moc dobře zná, proto ji chtěl nechat jít samotnou a případně zakročit pokud by se tam semlelo něco špatného. Pak přejel pohledem na most, kde si najednou všiml stojící postavy. Stál tam samotný Sai, který se opíral o lano, které zde sloužilo jako zábradlí a hleděl do dálky, protože z toho místa bylo vidět skutečně daleko a byl to zároveň i nádherný pohled. "Čeká jen na tebe." Pobídl jí.

Daisuke Ryugo

Kaishin ho ihned opražil ráznou otázkou. Daisuke se jen zasmál, protože věděl, jak to Kaishin myslí. Pak však pokynul rukou, aby šel blíže k němu a spustil. "Tohle tajné není. Jedná se o techniku, která ti umožňuje cestovat z jednoho místa na druhé. Je však dost složitá a sebere hodně chakry, proto je tu tolik pečetí, které to usnadňují a zamezí úniku zbytečně moc chakry. Naučil jsem se to od jednoho profíka přes pečetě." Pak se však odmlčel. Čekal co z Kaishina vypadne a jestli už může začít skládat pečetě na přesun. "Pokud se ti to však nelíbí, tak do Yuki Kyanpu můžeš jít pěšky a třeba stihneš sraz vůdců příští rok." Poznamenal celkem posměšnou narážku.

Eve Kurosu

Kývnula hlavou na Kaita. "Tak už je to tady..." Řekla a pohled odvrátila z Kaita na most, kde byl Sai. Snad se ještě držíme plánů. Řekla Eve v mysli a neustále si připomínala to, jak Charioto říkal, že ho pro ní zabije a vytáhne Kira. Né že by to znělo opravdu šíleně, ale Eve měla menší pochybnosti, protože hodně chtěla vytáhnout Kira z toho Očistce. Po kamenných schodech již došla k mostu a podívala se přímo na Saie. "Tak jsem tu." Řekla a na most nechodila, protože si pamatovala, co udělal Kiro a to by se kupodivu mohlo i hodit. Dále nic neříkala a jenom čekala, co bude Sai dělat. Počítala s jakoukoliv iluzí, nebo i bojem. Rozhodně nevěřila tomu, že to vyřeší jen pouhou komunikací.

Kaishin Suikafuurado

Zasmál se na jeho reakci a přistoupil blíž do kruhu pečetí. Neodpustil si další poznámku a tak si jen s úšklebkem prohrábl vlasy načež si ruce založil do kříže.
"Tak procházka by nebyla špatná..." Pak se ale zasekl a trochu vykulil oči protože mu právě došlo co vlastně říkal.
"Počkat! Yuki Kyanpu?! Tam bude sníh a zima! Nesnáším zimu!" Vyhrkl ze sebe a kroutil před sebou rukami jak zběsilý aby je nikam nepřenášel. Ihned si vybavil jak mu otec vždy sype sníh na hlavu a úplně ho přešla chuť na nějaký výlet.
"Tak toho ještě budu litovat." Pomyslel si a preventivně se oklepal už jen při vzpomínkách na Kokaie.

Sai Kaguya

Kaito kývl na Eve a pak si sedl na větev jednoho stromu, ze kterého mohl dokonale vyhlížet na celou situaci. V hlavě však přemýšlel nad bojem v Suichu, kde přišel o svého orla. Ten orel ho doprovázel skoro 5 let, takže si na něj dost zvykl. Celé mu to došlo, protože se zrovna nacházeli poblíž skal, kde svého orla poprvé nalezl. Mezitím Eve dorazila až nahoru, kde ji ofoukl studený vítr. Když dala Saiovi najevo, že je na místě, tak se na ní ani nepodíval a svým jedním okem hleděl do dálky. Hleděl na krajinu, kterou si prohlížel. Teprve až asi po minutě se na ní otočil. Vypadalo to, že má na všechno spoustu času, nikam nepospíchal a vše dělal postupně. "Ahoj Yami, očekával jsem tě." Řekl, ale pak se podíval na její katanu, která začala zářit rudě. V ten moment k ní promluvil Charioto. Uchop mě a pusť se do něho, pomoh... Avšak už to nedořekl, protože na ní mířil Sai s otevřenou rukou, kterou pak stiskl do pěsti a následně si ji zase dal podél boku. "Násilí asi nebude potřeba. Kort od tebe Charioto, uklidni se." Řekl tiše a pak přejel pohledem z Katany do očí Eve. "Pojď ke mně Yami. Nechci žádný konflikt, jen si chci promluvit." Řekl a pak se trochu usmál. "Konflikt bude pokud zjistím, že jsi se neponaučila." Dodal.

Daisuke Ryugo

Když přišel do kruhu tvořeného z pečetí, tak hodil další poznámku. "Ano, bude tam trochu zima a chvíli půjdeme. Ale budeme koncentrovat chakru, abychom nezapadli do sněhu, tudíž se díky tomu zahřejeme. Kort když ty máš svůj typ chakry, že?" Reagoval na to, že má Kaishin Katon. "Až dojdeme do toho táboru, tak se ke všem chovej s respektem. Někteří vůdci jsou dost naštvaní, když tam někdo vezme mladíka. Budeš označován jako můj ochránce, kterého si tam každý může vzít, aby byl v bezpečí při cestování a většina si bere starší ninji, kteří mají podle nich více zkušeností, ale to jsou bláboly." Trochu se zasmál, ale to už začal skládat pečetě. Kaishin cítil jakési mravenčení po celém svém těle a zároveň i to, že mu trochu mizí chakra. Jenže to už najednou viděl rozmazaně a udělalo se mu trochu zle, což bylo normální při první teleportaci. Najednou uviděl všude kolem sebe bílou půdu. Všude byl sníh a okolo různé hory. Oni se nacházeli na nějaké menší skále. "Nakoncentruj chakru do nohou, to tě zahřeje a pak skoč za mnou." Řekl mu, ale to už seskočil ze skály a letěl asi deset metrů vzduchem než dopadl do sněhu. Držel se přímo na něm a kolem jeho nohou se sníh jen trochu rozvířil ve vzduchu. Dopadl do pokleku, aby si nemohl zlomit nohy. Normálně by zahučel do sněhu, protože zde byla minimálně dva metry vysoká pokrývka sněhu. Otočil se nahoru a koukal jestli už Kaishin také skočil. -> Pokračování v Other Countries

Eve Kurosu

Sai chvilku nereagoval, ale po minutě jí oslovil jejím pravým jménem, což se jí nelíbilo. "Neříkej mi tím jménem." Řekla mu a Charioto hned začal reagovat a promítal Eve to, co by měla udělat, ale neúspěšně, protože to Sai přerušil tím, že se na ní vrhl s pěstí. Eve zamouřila oči a hlavu naklonila do strany, protože očekávala ránu. V tuhle dobu už bylo jasné, že si svoje chování opravdu vzala k srdci, jinak by to skončilo jinak. Kupodivu znal i Chariota, což Eve ani nezaskočilo, jelikož musel znát všechny zbraně té jejich skupiny. Chtěl si promluvit, což Eve chtěla taky, protože si byla jistá, že konfilktem by se toho opravdu moc nevyřešilo a jen by to potvrdilo její špatné chování. Pobízel jí, aby šla k němu, ale Eve si nebyla jistá. Věděla, že se může stát cokoliv, ale také věděla, že jí kdyžtak Charioto ochrání a Kaito byl dole, který na ní dohlížel. Rozhodla se tedy na most stoupnout a dojít blíže k němu. "Také nechci konflikt. Člověk někdy musí udělat svá životní rozhodnutí... a proto jsem tady. Už mně nebaví žít s tím, co se stalo. Chci to změnit... " Řekla vážně a ruce nechávala podél svého těla.

Sai Kaguya

Eve se nějak zakroutila, protože se vyhýbala Saiově pěsti, která tam však vůbec nebyla, jelikož se ani nehnul. Jen na ní rukou z dálky namířil, aby zablokoval Chariota. Ona však viděla útok, což vycházelo z jejich představ, což ji také hned došlo, když po chvilce viděla, že je Sai stále na místě a ještě k tomu říká, že není třeba konflikt. "Klidně pojď blíže. Kdybych tě chtěl mrtvou, tak už mrtvá dávno jsi." Řekl na férovku, když viděl, že se ji do přiblížení moc nechce. Mluvil pravdu, protože měla v sobě jeho kost a s tou mohl kdykoliv něco provést. Vlastně ji tak trochu držel v šachu. Jenže to už mu Eve řekla o tom, že se chce změnit, že nechce být taková, jaká byla dříve. Sai se pousmál a kývl hlavou do větru. Následně se zahleděl do dálky a teprve pak promluvil. Stále se opíral o lano, které tu sloužilo jako zábradlí. "Tak mi tedy pověz jak se chceš změnit a co tě k tomu dovedlo?" Zeptal se tiše a čekal na její odpověď. Věděla moc dobře, že si může odpověď rozmyslet, protože Sai nikam nepospíchal.

Eve Kurosu

Eve se po své divné vidině protřela oči a šla tedy k Saiovi. Nevěděla co se jí stalo, ale nejspíš to byl výplod toho, jak si to představovala ona a né, jaká je realita. Jaksi jí došlo, že ta kost by jí dokázala jednoduše odrovnat, ale byla ta klasická reakce, která přišla automaticky. V jeho blízkosti se sice necítila bezpečně, ale co jiného mohla dělat, když chtěla započít svojí novou cestu. "Charioto..." Řekla a vytáhl katanu. Chytla jí do obou rukou a přitiskla k tělu. "Nebyla jsem to já, kdo se donutil provést tuto změnu. Byl to Charioto. Ve snu mi ukázal, že všechno, co dělám, je špatné. Dokázal mi, že moje chování je něco, co není správné a co hodně zraňuje všechny okolo." Dodala a pak dala katanu do pozice, kdy její čepel byla mezi očima Eve. "Myslela jsem si, že to, co dělám, je správné a že má rozhodnutí jsou bezchybné." Řekla a pak s Chariotem švihnula kolem sebe. Nebylo to proto, že chce nějak útočit, ale proto, že když je v takové pozici, tak nebude mluvit nějaké šílené blbosti a budete se na to soustředit. "Ale všechno, co jsem udělala, bylo špatné... velmi špatné. Nedokázala jsem zvolit ta správná rozhodnutí... a všichni blízký na to dopláceli. Chci to změnit..." Dodala a pak se odmlčela. Otočila hlavu a podívala se směrem, kam se celou dobu koukal Sai. "Taky hodlám jednat podle pravdy. Teď, když už znám pravdu ohledně svého otce, můžu říct, že smrt mojí matky, nebyla moje chyba. To... otec... nic mi neřekl ohledně chakře i když jí sám ovládal a také vlastnil Charioto. Nic... absolutně nic mi neřekl a kvůli tomu, jsem udělala jedno z těch nejhorších rozhodnutí ve svém životě." Řekla a hodně pevně sevřela rukojeť katany, která během chvilky začala vydávat zvuk stahování. "Myslela jsem si, že když dělám takové blbosti, tak že Kiro nebude potřebovat mojí pomoc, jelikož bych mu nejspíš ublížila, ale dopadlo to ještě hůř, než jsem chtěla. Po tom, co mi řekl Charioto, jsem si uvědomila, že to byla další velká chyba v mém životě. Nechala jsem zemřít člověka, který mi věřil, který mi pomáhal a který byl můj...kamarád." Dořekla a poslední slovo řekla z normálního tónu, který pomalu klesal až bylo ticho. Katanu zasunula zpátky do pouzdra a podívala se přímo na Saie. "Cítím se vyrovnaná s tím, co se stalo. Uznávám svoje chyby a klidně za ně přijmu jakýkoliv trest. A pokuď dojde na konflikt, tak budiž. Nebudu se bránit." Řekla a odepnula si katanu z opasku, která spadla na zem. Pak jenom čekala, co řekne Sai. Tentokrát ze sebe vydala všechno. Lépe by do nedokázala říci, aneb ještě nemá takové zkušenosti, které by jí dovolili si najít opravdu ta pravá a dokonalá slova. Prosím. Řekla si v mysli.

Sai Kaguya

Eve se rozmluvila jak nikdy předtím. Sai však celou dobu nedával vůbec nic najevo. Stále jen hleděl do dálky, skoro to v jednu chvíli vypadalo, že ji absolutně neposlouchal, že mu bylo vše ukradené. Hlavou směrem k ní otočil až ve chvíli, kdy si odepnula katanu a položila ji na prkna mostu. Byl to klasický most, kde byla prkna s mezerami od sebe, takže kdyby ji položila trochu vedle, tak už ji spadne z mostu dolů a to by bylo nemilé. Most byl vysoko několik desítek metrů. Když se na ní konečně otočil, tak si ji prohlédl svým jedním okem. "Zarazila mě jen jedna myšlenka." Řekl a pak si pomalu začal odhrnovat pásku, kterou měl přes jedno oko. V ten moment pohlédla do místa, kde si každý myslel, že oko není, ale bylo tam a dost zvláštní.


Nemohla se svým pohledem odtrhnout od toho oka. I když v hlavě chtěla, tak tam stále musela koukat, skoro jako kdyby byla tím okem zhypnotizována. "Zajímá mě tvůj nynější vztah k otci a ke Kirovi. Mé oko tě tak ovlivnilo, že momentálně mi nejsi schopná lhát a vše musíš říct po pravdě." Vysvětlil ji. Úplně měla nutkání promluvit, sama od sebe chtěla, i když ji to mohlo přijít divné. Zároveň nemohla přemýšlet v hlavě nad ničím jiným než nad touhou říct Saiovi pravdu.

Eve Kurosu

Když ze sebe vydala vše, co mohla, tak to vypadalo, jakoby jí ani neposlouchal. Hm? Prolítlo jí hlavou a zatjala zuby. Pak zmínil, že ho zarazila jen jedna myšlenka a kupodivu Eve nevěděla, jakou myslí. Když si sundal pásku, která kryla jeho oko, tak se do něho zajímavě podívala a už nemohla odvrátit pohled. Úplně se jí vypnula mysl a zhypnotyzovaně sledovala jeho oko. Chtěl po ní vědět, jaký má nynější vztah k otci a ke Kirovi. S tím Eve neměla problém a ihned spustila svojí mluvu. "Vždy jsem svého otce měla ráda. I když jsem jim nevěnovala moc pozornosti, tak mi bylo jasné, že pro mojí existenci mají velké hodnoty, které jsem jednoduše přehlížela. Až moc jsem se soustředila na to, být tím, kdo chtěl, abych byla. Po tom, co mi Daisuke řekl pravdu, tak se můj vztah nijak nezměnil. Jsem naštvaná, že mi nic neřekl, ale každý dělá chyby a každému by se mělo dostat odpuštění. Ráda bych ho znovu potkala a více si s ním popovídala o tom, co vůbec byl zač, a proč mi vůbec nic neřekl. A hlavně si společně zavzpomínat na matku, která si takovou smrt nezasloužila. " Řekla a neustále sledovala to oko. Nečekaně to bylo hodně speciální oko, se kterým Eve nepočítala. Sai měl hodně es v rukávu. "Dá se říct, že Kiro byl můj první opravdový kamarád ve stejném věku. Máme toho hodně společného, až na naše chování. Cítila jsem z něho sílu a hlavně vzájemnou důvěru, kterou jsem zničila. Opravdu z celého srdce chci Kiru zpátky. Je vyjímečný a doufám, že i skrz to, co se stalo, my bude schopen odpustit. Teď, když už chápu, jaký je to vůbec smysl života, tak do toho hodlám dám všechno. I kdyby mi neodpustil, tak bych se snažila udělat všechno pro to, aby mi byl schopen odpustit. Vždy jsem ho cítila, jako kamaráda, jenom to moje chování vždy pokazilo." Dořekla a byla si takměř jistá, že už o ničem jiném mluvit nechce a že řekla všechno, co chtěl Sai slyšel.

Sai Kaguya

Když domluvila, tak si opět přetáhl pásku přes své oko. Následně se otočil směrem k provazovému zábradlí, o které se pohodlně opřel. Hleděl upřeně do dálky a pak přejel pohledem na Kaita. "Vydrž a ani se nehni." Řekl, ale to už zmizel, jako kdyby tu předtím vůbec nebyl a stál dole před Kaitem. Kaito nevěřil svým očím, že se objevil najednou před ním. Než stihl cokoliv říct, tak už pocítil bolest pod svými žebry, kde měl zabodnutý Saiův meč. Diamant na meči opět fialově zazářil a Saiov pak Kaita druhou rukou objal. "Budeš mít možnost na odpuštění." Pošeptal mu tiše do ucha a pak vytáhl meč, zasunul ho do krytu na zádech a pomalu Kaita položil na zem. Kaito byl jako mrtvý, ale z těla mu netekla krev, Sai ho poslal do Očistce. Poté už se znovu objevil hned vedle Eve. "Takže, kde jsme to skončili?" Zeptal se tiše a hleděl do dálky. "Jo, u tvého odpuštění." Dodal a vytáhl svou dýku, která také fialově zazářila a Eve pocítila bolest na svých žebrech, jelikož ji z těla pomalu vylezla kost, kterou ji Sai proklel. Kost ji vylétla a Sai ji popadl do ruky, při čemž zandal dýku do pouzdra na pravém boku. Kost následně rozdrtil a prach z ní nechal odfouknout větrem. Eve se zatáhla kůže a cítila, že už je v ní vše tak, jak má být.

Kiro “47” Suikafuurado

"Aiko.." Povzdychl Kiro potichu a zatvářil se smutně, když se probudil na posteli v pokoji. Kde ... jo. Já jsem doma. Pomyslel si a pomalu se narovnal. Slyšel jak jeho otec něco provádí v kuchyni. Posadil se na postel a nohy se dotkl studené podlahy. Já ti věřím. Věřím ,že to zvládneš. Překvapíš je a překvapíš sama sebe. Pak se znovu setkáme Pomyslel si a donutil se k úsměvu. Slyšel jak někdo lítá v kuchyni. Mami ? Zeptal se potichu a pomalu vstal z postele, aby nevydal žádný zvuk. Cítil se svěží. Nebyl nijak zničený nebo unavený. Prohlédl si svou ruku, kterou točil před sebou, jako kdyby si ověřoval, že je opravdu jeho. Byl zvědavý co teď všechno dokáže. Těšil se na to až se zaměří na rothiuse. Až bude trénovat a získávat nové zkušenosti a až přijde Aiko do Suichu. Přestal podivně mávat rukou a prsty si projel přes rty a potutelně se usmál. Těším. pomyslel si a pamatoval si tu nejpříjemnější poslední vzpomínku z očistce. Udělal dva kroky tiché jako duch. A nenápadně vykoukl zpoza dveří. Tati ? Byl to pro něho překvapení. Narovnal se zhluboka se nadechl a otevřel dveře s tím, že přešel do kuchyně. "Co si provedl, že musíš otročit v kuchyni ?" Odlehčil Kiro a několika kroky se přesunul ke Kokaiovi, aby ho velmi pevně objal. Věděl, že jeho původní slova nebude čekat takže to udělal ihned a na nic nečekal. Objal ho tak jako kdyby svého otce neviděl několik let. "Tati." Dodal jen, protože byl strašně šťastný, že ho vidí. Těšil se na svojí rodinu což by někdo mohl soudit podle lehce vlhkých očích, když objímal svého otce.

Eve Kurosu

Když si překryl oko páskou, tak Eve mohla zase volně myslet  a být sama sebou. Řekla jsem čistou pravdu? Má vůbec cenu se schovávat za lží? Pomyslela si a opět si vypadalo, že bude na něčem přemýšlet, nebo vytáhne další úryvek. Avšak prohlásil, že se nemá ani hnout a zmizel. Hm? Proletělo jí hlavou a z reflexu ní otočila nejdříve na jednu stranu a pak na druhou. Viděla, co udělal Sai Kaitovi. Nevěděla, co to má znamenat. Mohla to být třeba iluze, ale za jakoukoliv cenu nechtěla zasahovat. Byla tak moc soustředěná na to, aby se vyprostila z jeho kletby, že nehleděla na okolí. Mohla to být taky část zkoušky, ale to se už u ní objevil a Eve začala pociťovat bolest. Zatjala trochu zuby a přikrčila oči. Kost jí vyjela z těla a Sai jí rozdrtil na prach. Nic takového v životě neviděla. Když si pak rukou projela přes místo, ze kterého vyjela ta kost, tak to místo bylo zcela zacelené s čímž zmizela i bolest. Vyšlo to? Pomyslela si a pak se podívala na Saie. "Proč si to udělal Kaitovi?" Zeptala se ho, protože jí to přišlo nefér a jaksi počítala s tím, že udělal Kaitovi úplně to samé, co Kirovi. Daisuke totiž zmiňoval to, že nikdy své oběti nezabíjí, ale vždy je prokleje, nebo pošle do toho Očistce. "Co Kiro? Jak je na tom? Mám šanci ho dostat ven?" Kladla spoustu otázek a pevně věřila, že bude moc něco udělal.

Kokai Suikafuurado

Zrovna vařil oběd. Moc se mu to nedařilo, protože tu vždy vařila Maeko. Koukal do hrnce, kde se vařily těstoviny, respektive to alespoň jako těstoviny vypadalo. Chybíš tu. Pomyslel si při pohledu na celou kuchyni, ale to už slyšel, jak někdo vzal za kliku. Kdyby vzal za kliku od vchodových dveří, ale on vzal za kliku v pokoji, kde ležel Kiro. Kokai zrovna držel v ruce vařečku, když uslyšel Kirův hlas. Prudce se otočil a vařečka spadla na zem. Na nic nečekal a rychle se rozešel ke svému synovi, kterého pevně objal a držel ho u sebe. "Kiro!" Zvolal nadšeně a pak ho chytl za ramena, při čemž ho od sebe trochu odstrčil a držel ho před sebou, při čemž si ho celého prohlížel. Bylo vidět, že nevěří svým očím. Znovu ho k sobě přitiskl a objal ho. Poté ho konečně pustil a s úsměvem na něho dál hleděl. "Konečně jsi zpátky." Řekl nadšeně a nespouštěl z něho zrak. "Tohle už mi nikdy nedělej!" Zvolal nadšeně. Na narážku, proč musí vařit nijak nereagoval, protože byl plný nadšený, že vidí svého syna opět chodit a mluvit.

Sai Kaguya

Zeptala se ihned na to, proč poslal Kaita do očistce. Položila jednoduchou otázku a nijak dál nereagovala. Na to se musel otočit čelem k ní a konečně viděla na jeho tváři velký úsměv. Pochopila, že ho něčím strašně nadchla. Jenže on stále nemluvil, jen na ní hleděl a usmíval se. Ticho trvalo skoro minutu a jediné, co to ticho rušilo byl hlasitý vítr, který procházel mezi horami. "Poučila ses, konečně dokážeš rozeznat, co je dobro a co zlo." Řekl s lusknutím prstů a pak ukázal směrem dolů, kde seděl Kaito na jedné z větví a hleděl směrem k nim. Jako kdyby se vůbec nestalo to, že by ho poslal do Očistce. "Poslední část zkoušky byla v tom, že jsem před tvými oči opět někoho poslal do Očistce, stejně jako jsem to udělal Kirovi. A zajímalo mě, zda na to zareaguješ agresivně, jako bys udělala dříve a nebo zůstaneš v klidu a pokusíš se nejdříve zjistit, proč jsem to udělal, abys teprve pak nějak reagovala. Splnila jsi mé očekávání a zůstala jsi v klidu. Kaito je jeden z nejvíc čistých lidí, ten není mým cílem." Vysvětlil ji, co se to teď vlastně stalo. Pak se zeptala na Kiru. Sai složil pár pečetí a vzal si do ruky svůj meč, při čemž se podíval do fialového diamantu. Následně meč opět zastrčil do pouzdra na zádech a oči směřoval k Eve. "Kiro se právě teď probudil v Suichu Kyanpu. Je v pořádku." Řekl jí, ale pak ještě dodal. "Teď jsi volná a doufám, že sis z toho něco odnesla."

Yuki Igaku

Oči pod viečkami sa jej pohli. Cítila ako cez ne presvitá jasné svetlo, cítila na svojej tvári teplo slnečného svitu. Pomaly otvorila oči ktoré jej zalialo svetlo, takže nejakú chvíľu než si jej oči zvykli nevidela nič iné ako jasné biele svetlo. Ležala posteli, bola akási pohodlná a zdala sa jej tak povedomá. To musela byť dobrá rana. Pomyslela si a trocha sa zamračila. Jej oči si zvykali na príval hrejivého svetla a ona rozpoznala siluety, ktoré boli každou sekundou, každou malou chvíľou jasnejšie. Nemusela ani počkať a hneď vedela že to je jej otec a brat. Spomínala si že tvár otca videla ako pozerá do jaskyne a snaží sa zistiť čo sa deje. Som doma. Povedala trocha ubolene ako reakciu na slová svojho brata a snažila sa posadiť na posteľ. Mala by to zvládnuť, veď v rodine majú predsa toľko liekov. Snažila sa na tých dvoch usmiať, na otca mala otázky, no tie na teraz mohli počkať. Čakala objatie, teda aspoň sa tak snažila tváriť že ho čaká. Čo? Čo sa stalo? Spýtala sa trocha neisto. O útoku vedela, dozvedela sa o ňom ešte v jaskyni. Uhm, kde je Lorenzo? Spýtala sa samej seba vo svojej hlave.

Eve Kurosu

Čekala na to, jak mu to vysvětlí, protože nevěděla, co by pak řekla Nami. Proč by to dělal? Proč mlčí? Pomyslela si a chtěla něco hned říct, ale to přerušila mluva Saie s vělkým úsměvem. Dokážu rozeznat dobro a zlo? To jsem dokázala vždy... nebo ne? Opět jí hlavou proletěla další myšlenka a poslouchala dál. Hned po tom co jí řekl o té finální zkoušce, se podívala na Kaita. Kaito... jsem ráda, že je v pořádku. Řekla si v mysli a pak se podívala na své ruce. Takže jsem očištěna. Skvělý pocit. Proletělo jí ještě hlavou a pak kývnula na Saie. "Rozhodně." Řekla a zvedla Chariota z prkem. Připevnila si ho opět k opasku a opřela se o provazové zábradlí. Informace o tom, že je Kiro v pořádku a v Suichu jí hodně.. hodně potěšila. "Děkuji. Byla to lekce, která z mého špatného já udělala dobré já." Poděkovala a pak se hlavou otočila směrem na Saie. "Při našem prvním kontaktu si zmínil Poslední. Podle tvojich zbraní k nim určitě patříš. Takže musíš znát mého otce, když znáš i mé pravé jméno. Kde je? Jsi jediný, který mi může pomoct ho najít, nebo ho nějak kontaktovat." Vyložila Saiovi a doufala, že řekne něco pozitivního ohledně jejího otce.

Kiro “47” Suikafuurado

Kiro se usmíval a měl trochu skleněné oči. Byl šťastný, že je zase doma. "Neboj! Kdybych se tam dostal tak už vím jak na to" Zavtipkoval, protože byl nevesmírně šťastný, že vidí svého otce. Hlavně to pro něho musel být šok, protože Kiro se teď choval úplně jinak. Poodešel od něho pár kroků a na jídelním stole si vzal jablko do kterého se zakousl a zhluboka se nadechl, jako kdyby mu to chybělo celé roky. "Jsem šťastný, že jsem zpátky tati. Ani nevíš jak moc. Chtěl bych ti toho tolik vyprávět a zjistit, ale nevím co dřív." Říkal horlivě Kiro a usmíval se na něho a přitom okusoval jablko. Byl strašně aktivní což u něho nebylo zvykem. "Poslední, rothius a Aiko." Pověděl a pak si to uvědomil. "Nojo Aiko. Potkal jsem jí v očistci je úplně úžasná a až se vykoupí jako já přijde sem do Suichu a pokud ne tak si jí sem přivedu já." Dopověděla a několikrát nakousnuté jablko položil na stůl. Odběhl si do pokoje a hned přišel. Položil Rothiuse na stůl. Pak se na chvilku zarazil. "Kde jsou vůbec ostatní ? Kde je mamka s bráchou ?" zeptal se a usmíval se. Musel být opravdu k nepoznání.

Sayaru a Kaizen Igaku

Od otce se objetí nedočkala, protože nebyl ten typ na takové chování. Byl vždy trochu odtažitý, ale bratr se ihned vrhl na svou malou sestřičku a objal ji přímo na posteli div ji nerozmačkal. Pak ji ale pustil. "Je promiň, to bylo možná trochu moc." Zasmál se a poodstoupil při čemž se chytl za žebra, kde si Yuki všimla krvavé skvrny na tričku, což bylo kvůli zranění, které utrpěl v boji o záchranu Suichu Kyanpu. Otec se k ní trochu naklonil. "Podle toho muže s bílými oči, tuším že Lorenzo, jsi dostala ránu kamenem nebo jsi narazila do zdi, kvůli tomu jsi měla otřes mozku a omdlela jsi. Ale na taková triviální zranění tu máme léky, takže jsi zase zdravá jako řípa." Pousmál se a pak se pomalu zvedl ze židle. "My tu bojovali o záchranu Suichu, takže nám ty pověz, co jsi tam vlastně našla ty." Zeptal se zvědavě, ale pak se zahleděl na její oči. Koukal do nich upřeně než mávl na Kaizena, aby se podíval taky. "Co to?" Zeptal se Kaizen, ale Sayaru jen pokrčil rameny, protože sám nevěděl. Její oči se najednou změnily na jasně zelené.

Sai Kaguya

Lhal by, kdyby řekl, že o jejím otci nic neví. Pravda byla, že zrovna její otec byl další zastávkou, kam se chystal. "O tvém otci vím téměř všechno." Řekl ji, ale pak se na chvíli odmlčel, neboť přemýšlel, zda ji má říct to, co ví nebo má raději mlčet. Byl si však skoro stoprocentně jistý, že se změnila a dokáže snést špatné zprávy, proto ji to řekl. "Tvůj otec se po smrti tvé matky dal na špatnou cestu. Prahne po pomstě a směřuje k tobě, chce tě vzít mezi jeho skupinku a společně pozabíjet všechny, co měli něco společného se smrtí tvé matky. Patří do nově vzniklé Akatsuki, což je organizace ninjů, která nikdy nepřinesla nic dobrého. Za svůj život jsem zažil 3 generace této organizace a vždy s tím byly problémy. Momentálně je to však skupina, které má přes 30 členů a nabírají stále nové." Řekl jí a pak se odmlčel. Přemýšlel v hlavě jestli má něco udělat nebo ne, ale pak si sám řekl, že by měl. "Za tvým otcem se chystám právě teď. Tvůj otec není zlý, jen sešel z té dobré cesty, proto mu chci dát možnost odpuštění." De facto ji tímhle tak trochu nabídl, že může jít s ním.

Kokai Suikafuurado

Jak je šťastný. Jak mluví. Je úplně jiný. Pomyslel si Kokai, když hleděl na svého nadšeného syna. Byl neuvěřitelně nadšený, protože takhle si Kira pamatoval před několika lety, když byl ještě dítě. Úplně se mu vybavily vzpomínky na tu dobu, kdy dělal v táboře lumpárny se svým bratrem Kaishinem a Kokai to vždy musel řešit. Úplně cítil, že se ten samý Kiro vrátil. Aiko? Pomyslel si nechápavě, ale s úsměvem se posadil ke stolu. "Aiko jo?" Zeptal se a pak dodal. "Nějaká tvá přítelkyně ty lišáku?" Zasmál se, ale pak už přišla otázka, kterou očekával a to, kde je jeho bratr a matka. Viděl, že je Kiro hrozně šťastný a prostě o tento moment nechtěl přijít, nemohl o něj přijít. Byl rád, že se mu vrátil dlouho ztracený syn. Sice tu už rok byl, ale nebyl to on, teprve až teď to byl ten pravý Kiro. Chtěl zalhat. Hrozně moc chtěl, ale zase nemohl žít s tím pocitem, že synovi zatajil úmrtí jeho matky jen, aby on sám byl spokojený, že se mu vrátil syn. "Kiro, posaď se." Řekl tiše a počkal. "Tvůj bratr je na srazu vůdců, protože převzal vůdcovství celého našeho klanu. Zdědil ho po tvé matce. Když jsi bojoval v Očistci, tak na Suichu přišel útok pod vedením Malekaie a Malekai bohužel." Ani to nedořekl a už mu ztékali slzy po tváři. "Je pryč Kiro, je pryč." Řekl a hleděl na mísu s ovocem, při čemž mu padaly kapky slz na stůl.

Yuki Igaku

To že sa nedočkala objatia od svojho otca mu nijak nezazlievala, lebo brat jej ho vynahradil niekoľko násobne. On ma chce zadusiť. Pomyslela si keď bola uväznená v tom pevnom objatí. Na tú poznámku že to prehnal sa naňho len usmiala no potom zbadala ten krvavý fľak. To muselo bolieť. Ustarane jej preletelo hlavou a trocha sa naňho pritom zamračila. Natiahla ruku k tomu miestu no hneď ju dala dole. Som rada že som doma a sme všetci v poriadku. Reagovala na svojho otca a na chvíľku sa zamyslela. Ehm, vlastne ani neviem ako dlho som bola preč, No dozvedela sa som sa zaujímavé veci. Na konci vety jej trocha zamrzol úsmev na tvári, to že bola potomok Misuteri, bolo síce zaujímavé, no nebolo to niečo s čím by sa zrovna chválila. Tam dole. V jaskyni bol jeden z nášho klanu, Nazo. Pokračovala, ani nevedela čo s ním urobili, no prišlo jej správne spomenúť to že tam niekto žil takú dobu osamote. Nemal to v hlave celkom v poriadku. Povedala a zasmiala sa pritom. No jej rozprávanie vyrušilo to ako na ňu tí dvaja pozerali. Čo sa im nezdá? Pozerajú ako na zjavenie. Preletelo jej hlavou pričom sa trocha zamračila. Pozrela najskôr rovno do očí svojmu otcovi a potom bratovi. Mala jasný pocit že ich pohľady sa presne stretli. Je niečo špatne? Spýtala sa z dosť prekvapeným tónom.

Eve Kurosu

Eve překvapilo, že její otec směruje k ní. Ještě jí ale víc překvapilo, že jí chce do nějaké nové organizace, která jenom dělá problém za problémem. Pomsta... nenávist. Pomyslela si a sklonila oči směrem k prknům. "Je těžké se vypořádat s nenávistí a hlavně s tou chutí po pomstě. Pomsta nikdy není řešení, jenom to nutí člověka se nad sebou zamyslet a donutit se stát se silným. To mi řekl Aoimo v Shosan... bohužel jsem nikdy tuhle cestu nedokázala pochopit, ale teď už rozumím. Taky jsem si na to vzpomněla až teď..." Řekla a pak se podívala přímo na Saie a odstoupila od lanového zábradlí. "Je mi jedno jaký teď je. Můžu ho změnit a dozvědět se pravdu... Jestli mi teda dovolíš jít s tebou. Potřebuju vědět pravdu..." Dodala a poslední větu celkem dost zdůraznila. Měla konečně tu šanci se s ním setkat a dozvědět se to, co jí od Konohy začalo trápit.

Kiro “47” Suikafuurado

Trošku zčervenal, když zmínil, že by to mohla být jeho přítelkyně. Nakonec si usmál. "Asi jooo." Protáhl a usmál se. "Těším se až dorazí." Dodal ještě nakonec a popadl už skoro snědené jablko a dál jedl, aby zastínil svojí nervozitu. Kokai mu řekl ať se posadí, bylo mu divné, že mluvil trochu potichu, ale bez okolků ho poslechl. "No?" zeptal se a úplně okousané jablko položil na stůl. Začal bratrem a s tím jak je na srazu a při zmínce, že je vůdce se Kiro pousmál. Tak to ho muselo potěšit. pomyslel si a poslouchal dál. Kokai zmínil, že to zdědil po matce a zakončil to tím, že na Suichu zaútočili a zmínil Malekaie.



Kiro úplně ztuhl. "Je pryč Kiro, je pryč." opakoval si ta slova v hlavně. Slova, která mu Kokai řekl a sama bylo pro něho velmi těžká vyslovit. Viděl jak po jeho tváří stékají slzy. "Je pryč ?" Zeptal se ještě sám sebe potichu. Ne protože by nechápal co Kokai řekl, ale aby sám sebe přesvědčil, protože to nechtěl přijmout. Kiro byl tichý jako myš. Jako kdyby ho někdo paralyzoval. Prozrazovalo ho pár slz, které mu stékali po tváři. Mami. Jak je to možné..... Zvedl ruku a natáhl jí, aby se prsty dotkl čepele Rothiuse, který byl položený na stole.

"Tohle je Rothius. Je to meč, který kdysi užíval můj praděda, pak děda a následně můj otec. Můj otec neměl Kokaie, tvého otce, vůbec rád, takže mu ho nepředal a nechal mi ho se slovy, že ho jednoho dne předám jednomu ze svých potomků. Myslím si, že je vhodná doba, abys ho měl ty...." Vzpomínal Kiro na slova, která mu řekla jeho matka. Předala mu meč, protože v něho věřila a nikdy v něm neztratila víru.

"Todle nesmíš dělat" Zvýšila starostlivě hlas a pohlédla na špinavého malého chlapce, který měl hanbou koukal do země. Byl to den, kdy se Kiro pokusil utéct z tábora, protože chtěl poznat něco nového. Bál se pohlédnout své matce do tváře, protože věděl jaká je když je naštvaná a nikdy si jí nechtěl rozzlobit, ale zvědavost byla silnější. "Já za to nemůžu to Kaishin. Navedl mě" Zalhal ze strachu. Maeko to moc dobře věděla a klekla si k němu. "Je to nebezpečné. Musíte tu být než vyrostete a pak se podíváte ven. Mohli by se ti něco stát." Povídala Maeko potichu a držela Kira za ramena. Ten neměl co říct, měl strach a zároveň cítil hanbu. "Slib mi, že se o to už nebudeš pokoušet." Pověděla mu a prsty mu zvedla bradu, aby jí pohlédl do starostlivých, naštvaných, ale milujících očí své matky. "Slibuji." Vysoukal ze sebe a oči se mu od slz leskli. Slib však bohužel porušil.

Vybavoval si její úsměv, který ho dokázal očarovat, který ho přesvědčoval, že se nic nestane, že vše bude dobré, protože je tu ona. Vybavoval si její dotyky, když mu ošetřovala rány po boji. "Mami..." Pověděl a zlomil se mu hlas. Byl naprosto v šoku a sledoval očima otce, který na tom byl podobně, protože kvůli Kirovi znovu muset zavzpomínat na onu událost. Rukou se dotýkal čepele Rothiuse jako kdyby tím chtěl zmírnit bolest. Těšil se na Maeko ze všech nejvíce. Ona ho milovala a on chtěl ukázat, že miluje jí. Chtěl odčinit roky nepřítomnosti a rok co byl k ní odcizen. Chtěl to všechno napravit. Potěšit jí. Nakonec se kruh uzavřel.A já ..... Mami Nevěděl co teď má dělat. Nevěděl jak se má zachovat, protože jí už nikdy neuvidí. Svou vlastní matku, které chtěl ukázat jak moc jí miluje a je pro něho důležitá. Rodina je to nejdůležitější a měl by sis ji udržovat.. zopakoval si slova, která slyšel od Aiko, ale tentokrát ho bodala jako studená dýka, protože on selhal. Malekai. Pomyslel si a zhluboka se nadechl a vydechl. Necítil zlost, neprahl po pomstě. Cítil se bezmocně. "Pr....omiň Tati." Pověděl mu a tvářil se smutně. Bylo mu jasné, že on nejspíše neví za co omlouvá, ale Kiro si to vzal na sebe. Nepřemýšlel ve vyšším měřítku, že na vesnici mohl zaútočit a bez známých důvodů jí prostě zabil. Pomalu vstal a otřel si slzy z tváře. "Musel se mi pomstít. Kdyby nebylo mě tak by mohla ještě žít." Mluvil potichu a rozrušeně. "Mohl bych přijít o i o tebe nebo o bratra. Jenom, protože jste má rodina! Nechci .... aby se to stalo." Zakončil a měl zavřené oči. Zhluboka se nadechoval a vydechoval. Pociťoval paniku a nevěděl co teď bude dělat. Před očima se mu odehrával ten nejhorší scénář. Smrt otce i bratra jenom kvůli tomu, že jsou s ním spojení. "Musím ho nějak zastavit. Můžu ohrozit vás všechny. I Aiko!" Začal a přeházel z místa na místo. "Ale jste tu útok jste museli odrazit. Je mrtev ?" Zeptal se což mohlo být celou tu dobu pro Kokai matoucí, protože ani nemusel chápat o čem to celou dobu mluví.

Sayaru a Kaizen Igaku

Když se zeptala na to, zda je něco v nepořádku, tak oba zakroutili hlavami, protože si teprve uvědomili, že na ně musí koukat jak na nějaké blbce, protože neví, že má něco s očima. Kaizen se dal hned do řeči. Bylo vidět, že předběhl otce, který se akorát nadechoval, že také promluví. "No, tvé oči se změnily do jasně zelené barvy." Pak se odmlčel a rozhlédl se po místnosti. "Bude lepší, když to sama uvidíš." Řekl a podal ji jednu destičku, co tu měla. Byla stříbrná a dělali se na ní léky, takže nebylo divné, že je v pokoji. Díky té destičce si mohla všimnout, že má úplně stejné oči, jako měl Zanchi Kaguya, kterého poznala v Misuteri. Kaizen se podíval následně z okna a pak se vrátil zklamaným pohledem zpět na Yuki. "Musím běžet na hlídku, tak se pak uvidíme." Zvolal a rozešel se pryč. Zůstal tam s ní však otec, který se dal do řeči. "Tvé oči prochází změnou, něco se s nimi děje." Řekl tiše a pak se k ní naklonil blíže. "Nazo tedy žije?"

Sai Kaguya

"Pomsta je velmi špatná a zbytečná, protože nikdy nekončí. Pokud se člověk nenaučí odpustit druhému, tak nemá cenu, abychom tu dál žili, neboť když se jeden pomstí, tak se vždy bude chtít pomstít někdo další, protože jsme všichni spojeni. Pokud by to tak dál pokračovalo, tak by na této planetě nežil nikdo, protože by každý měl svůj důvod k pomstě, která se po vykonání nikdy nezmenší, ale naopak se zvětší." Vysvětlil ji, proč musí jejího otce navštívit. Když se zeptala, zda ho může doprovázet a pokusit se otci domluvit, tak hlavou přikývl. "Ano, dá se říct, že jsou dost blízko." Odpověděl ji. Nepočítal však s tím, že mu něco vysvětlí nebo svého otce přemluví, protože to Saie k němu přímo táhne. Proto potají počítal s tím, že stejně jejího otce pošle do Očistce. "Řekni to ale tam dole svému společníkovi, sejdeme se tamhle." Řekl a ukázal na úplně opačnou stranu, kam předtím koukal. Vedla tam cesta mezi dvěma velkými skalami. Jak to dořekl, tak najednou přeskočil lano a dopadl z vysoké výšky dolů na zem a rozešel se k místu, kam předtím ukázal.

Kokai Suikafuurado

Hleděl na slzy stékající Kirovi z očích. Chtěl ho chytit za zápěstí, ale to už se Kiro postavil a přecházel z místa na místo, při čemž říkal slova, která Kokai vůbec nechápal. Nevěděl, proč by to dával za svou vinu. Nevěřil tomu, že si to vyčítá kvůli tomu, že zde nebyl, to byla hloupost, proto v tom muselo být něco jiného. Co ti v tom Očistci udělali? Pomyslel si nechápavě, ale pak se rozhodl promluvit nahlas, aby měl přesnou odpověď a nic si nedomýšlel. "Proč mluvíš o tom útoku jako o tom, že šlo o tebe? Malekai je blázen, který chce zabít všechny ninji, to není kvůli tobě, Kiro." Vysvětlil mu, i když pochopitelně neměl pravdu, jelikož žil v nevědomosti. Pak se zvedl a došel k němu. "Malekai není mrtev. Tvůj bratr společně s Kaitem a Bijin ho zajali a momentálně je zavřený ve sklepě, kde pro něj Kaizen Igaku udělal speciální celu, ze které nemůže utéct." Bál se mu tohle říct. Nechtěl, aby udělal Kiro nějakou hloupost, která by ho mohla stát život nebo by toho mohl později litovat.

Kiro “47” Suikafuurado

Zastavil se a pohlédl stranou někam neznámo kam. Měl bych. Musím. Přemýšlel a tvářil se odevzdaně. Stále nebyl naštvaný, protože na to neměl ani pomyšlení. Hlavou mu létalo tolik myšlenek a věci co by právě teď chtěl udělat, že se cítil spíše bezmocně. Utřel si zbytky slz a měl vlhké tváře. "Měl bys něco vědět, tati." Pomalinku mluvil a pozoroval teď Kokaie, vypadal poměrně dost vážně, protože přemýšlel jak to celé zformuluje a tak se ani neusmíval ani nemračil. ještě chvilku se rozmýšlel, jak to řekne a nervozně sledoval všechno jenom ne Kokaie, ale pak se ale odhodlal. Zhluboka se nadechl "Jako ninja s číslem jsem byl přiřazen Malekaiovi a jeho přítelkyni, abych mu sloužil." Začal a pak hned pokračoval. "Podávali nám jed, aby ztlumili tok naší chakry. Jenže u mě to bylo naopak a ...." Na chvilku se zarazil ještě jednou si prohlédl svého otce jestli mu to má opravdu říct. "Zabil jsem Malekaiovi přítelkyni, Asuru. A kvůli mému činu zemřelo už přespříliš lidí." Dopověděl a rozmrzele se zatvářil na Kokaie, nebyl z toho zničen. Už se netrápil tím co provedl, ale trápila ho myšlenka jeho otce. Věděl jak je šťastný, ze se mu vrátil syn a cítil se kvůli tomu špatně, protože s jeho synem přišla i smrt. "Je mi to líto tati." Zakončil. Je mi to líto mami. Pomyslel si. Možná bylo až děsivé, že o tom tak v klidu povídal, ale očistec ho něco naučil a taky si tam něco slíbil. Pak si vlastně uvědomil jeho poslední slova. "Jestli je tady ve vezení. Pak nemusím odcházet a hledat ho." Prosebně na něj pohlédl. "Prosím zaveď mě k němu. Je čas to konečně ukončit." Zakončil se smrtelně vážným pohledem, ať už jeho slova mohly znamenat cokoliv.

Kokai Suikafuurado

Když slyšel, co mu vlastní syn řekl, že musel prožít, když byl unesen, tak kroutil hlavou. Nechtěl tomu věřit, protože to bral jako osobní selhání, že vůbec něco takového dopustil. Měl jsem ho hlídat více! Nikdy by nezažil nic takového. Nic tak hnusného a nelidského. Pomyslel si a pak kývl hlavou. "To je mi líto Kiro, nechtěl jsem, abys něco takového musel zažít." Řekl, jenže to už uslyšel jeho žádost. Snesl by mu klidně modré z nebe, kdyby to chtěl - udělal by pro něj první poslední, ale nemohl ho nechat jen tak zabít Malekaie, pokud to chtěl udělat. "Řeknu ti kde je, protože vím, že se k němu stejně nedostaneš a nebudeš ho moct zabít nebo něco vyvést, ale budeš si s ním moct promluvit." Řekl a pak z kapsy vytáhl papírek, kde měl napsaný kód od vstupních dveří k Malekaiově cele. "Kdyby to šlo, tak je Malekai dávno mrtvý za to, co tu udělal. Jenže Daisuke má jiné plány, kde Malekai figuruje a dokud je vůdcem, tak ho musíme poslouchat." Řekl, při čemž mu podal papírek s kódem od dveří. "Je to dole ve sklepě v severní části. Poslední dveře." Pošeptal.

Kiro “47” Suikafuurado

Kiro na jeho první slova pouze kývl a trochu se usmál. Už se s tím dávno smířil a netrápili ho špatné pocity z toho co bylo. Teď ho zajímal Malekai jedna z důležitých postav jeho života. Je tedy dobře střežen. To mi nevadí. Pomyslel si a poslouchal otce. Když skončil tak udělal k němu pár krků a vzal si o něho papírek s kódem a schoval ho do kapsy. "Děkuji." To byli jediná slova co Kiro řekl. Vypadal, dost vážně, i přes to, že Kokai mu říkal, že mu vlastně nic provést nemůže. Obešel stůl a šel ke dveřím. Rothius byl stále položený na stole. Kiro ho tam nechal ležet a nevypadalo, že si ho teď vezme. "Já ho nejdu zabít." Začal a otevřel dveře. Napůl se otočil na Kokaie, který mohl být stále zmatený a pohlédl mu do očí. "Já mu jdu odpustit." Zakončil a zatvářil se smutně. Pomyslel při tom na matku, která v tomto konfliktu přišla o život. Vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Tam se na pár vteřin zastavil a musel se nadechnout. Bylo to pro něj velmi těžké, ale emoce v něm proudili jako na horské dráze a on se jen tak tak držel svého plánu.

Severní část. Pomyslel si a pomalu se neozbrojen vydal po hradu. Doufal, že nikoho nepotká, nechtěl se zdržovat, protože by mohl vyvolat pozdvižení, jelikož už je při vědomí. Poslední dveře. Opakoval si pro sebe a šel na místo kam ho Kokai poslal. Srdce mu bylo o sto šest. Ani on sám nevěděl jak Malekai vypadá. Nepamatuje si ho, ale věděl, že on si bude pamatovat jeho. Vyndal tedy papírek a pečlivě si přečetl kod, aby se dostal přes dveře.