Loveni

Díl I. - Smrt číhá všude

Cloud Country ... Vždy jsem si myslel, že se do takové díry nikdy nedostanu. A teď jsem tady a Oni jsou nám v patách ... Už před akcí jsem měl špatné předtuchy a nachytali nás v momentě, kdy jsme to nejmíň čekali. To nebyli žádní zelenáči, kdo ví, co byli zač a až moc dobře věděli, co dělají. Neměli jsme žádnou šanci ... A teď, mi nejspíš bratr vyčítá, že jsem prováhal největší šanci to s tím zmetkem skoncovat. Jen jsem se chtěl ujistit, že všechno klapne a Oni toho využili. Aspoň, že nouzový plán ústupu vyjde vždy, ale náš náskok se pomalu zmenšuje, navíc to zde neznáme a tohle je vpodstatě les plný pastí proti narušitelům ... Pomalu začínám pochybovat, že jim utečeme ...

Z dalších myšlenek mne vyrušily kapky deště, které začaly skapávat z korun stromů, jak začal foukat vítr. Slunce pomalu zapadalo a začínala noc.
Bratr mě zničehonic postrčil rukou prudce do strany, takže jsem přepadl přes kořeny jednoho stromu někam do menší díry. Pak se chvíli nic nedělo a nakonec jsem si musel reflexivně zakrýt hlavu, protože na místě, kde mě bratr odstrčil, explodoval výbušný lístek, který tam byl skryt jako dokonalá past. Bratr měl narozdíl ode mě brnění, takže většinu výbuchu brnění absorbovalo a zbytek ho neohrozil.
Rychle jsem se zvedl a běžel jsem dál, hned za bratrem, který trochu zpomalil, abych ho dohnal.
"Jestli doteď pořádně nevěděli, kde jsme, tak teď už to ví určitě ..."
Řekl bratr a já jsem mohl pouze přikývnout. Při té rychlé "akci", kdy jsem přepadl do díry a rychle jsem se zvedl jsem si vůbec nevšiml, že mi chybí ochranná čelenka, kterou jsem měl schovanou v kapse. Při naší misi nikdo nesměl vědět, odkud pocházíme, protože by to mohlo v nejhorším případě vyústit ve válku ...

Těch výbušných lístků je zde určitě víc ... Přece zde nebude jeden lístek v místě, kde jsou jenom stromy bez života ... Krom toho si myslím, že nás už pěkně dohánějí. Nechci si to připouštět, ale myslím, že nám už dýchají na záda. Nemyslím, že jsou to lidé ... Je to zlo ... Někdo normální by nikdy nedokázal to, co oni ...

Nyní to byl náhlý výbuch, bez varování. Pod bratrem vybouchla další z pastí, ale naštěstí mu to nic neudělalo. Stál jsem asi tři metry vedle bratra a sledoval jsem, jak se z toho oklepal, což byla další z mých chyb. Najednou okolo bratra proletěly dva kunaie, ale netrefily ho. Proletěly nad jeho rameny směrem zvrchu dolů a k nim byly připevněny řetězy, které bratra dokonale znehybnily, protože druhý konec retězů byl také připevněn kunaii, které byly zapíchnuté do země, před bratrem. A jelikož měl bratr na sobě jeho vlastnoručně vyrobené brnění, byl těžký a potřeboval by více času než já na uvolnění se z řetězů a nepřítel věděl, co dělá. Zaútočil rychle, katanou směrem na hlavu bratra, který se takřka nemohl bránit. Ale on nebyl jediný, kdo se uměl rychle hýbat. Ale byl opravdu hodně rychlý, takže jsem musel skočit, přičemž jsem jednou rukou tasil katanu, koncentroval jsem do ní svou elementární chakru a zkřížil jsem katanu s katanou nepřítele, zatímco druhou rukou jsem byl zapřený o zem a hlavou jsem se musel dívat směrem dolů, protože bych musel být z želé, abych mu viděl do obličeje. Takže jsem nanejvýš spatřil jeho nohy, ale jak uskakují, protože tohle nejspíše také nečekal ...

Bratr rychle zničil řetězy svým vybavením a uskočil na nejbližší větev, zatímco druhou rukou mě držel za opasek, takže mě táhl s sebou. Jediné, co jsem spatřil, ještě k tomu rozmazaně a v rychlosti, byl nepřítel v celé své kráse. Katanu jsem mu tou svou zlomil vejpůl, díky elementární chakře ...



Poté jsem je ztratil z dohledu a začala noc ...

Ještě že jsem si dokázal aspoň trochu zapamatovat okolí ... Jinak bychom asi nenašli správný směr. Zvlášť, když zde okolo nás hodně věcí vybuchuje. A taky doufám, že se vyhneme souboji teď, v noci. I když ten měsíc svítí, jako by byl den.

Přemýšlel jsem, když se bratr zničehonic zastavil. "Co se děje?" Zeptal jsem se, protože stopař tady byl on a ne já ...
Vypadá to, že už nejsou za námi. Na chvíli se zastavíme a odpočineme si. Jsme unavení, ale to oni taky a určitě jim došlo, že jim nikam nemůžeme utéct, když jsme na pokraji sil." Odpověděl bratr a sedl si ke stromu, přičemž se zády opřel o strom. Také jsem si sedl a po chvilce jsem usnul ...

Probudilo mě nepříliš něžné postrčení do ramene. Byl to bratr a byla stále noc.
"Dělej, jsou zde zase!"
Řekl bratr a já jsem na nic nečekal, vyskočil jsem a utíkal jsem za bratrem, co mi nohy stačily. Zatímco pravou rukou jsem si protíral oči, levou rukou jsem kontroloval, jestli je katana tam, kde má být, což je mé pouzdro připevněné na zádech. Bylo něco nad ránem, protože měsíc už pomalu přestával být vidět v mém horizontu krajiny.
Začal jsem utíkat tak rychle, že jsem přestával dávat pozor na okolní krajinu a hlavně na dění za mnou. Stále jsem před sebou viděl bratra, a tak jsem jenom jednoduše běžel za ním. Skoro bylo pozdě, než jsem si uvědomil, že jsem zaslechl svištění čepelí vzduchem, bylo to za mnou a mířily na můj krk. V tom jsem zničehonic skočil do nějakého parakotoulu, přičemž jsem cuknul směrem dolů jako podťatý a vlastně jsem se tímto vyhnul useknutí hlavy. Dopadl jsem ještě na nohy a "doskluzoval" jsem až když jsem narazil zády do stromu, o který jsem se takto zapřel. Už v letu jsem tasil katanu a v mé "obranné" pozici jsem ji měl nad hlavou, aby její čepel zabírala co nejvíce prostoru okolo a když jsem se chtěl připravit na skřížení katan, přede mnou nebyl nikdo. Celá příroda okolo najednou ztichla a dokonce jsem přestal slyšet bratrovu "cestu lesem" ...

Nyní jsem si byl docela jist, že na mě předtím někdo útočil, ale už jen to, že jsem tam byl sám, mě začalo přivádět myšlenky, že se mé uši přecejenom spletly. To trvalo do momentu, kdy jsem zaslechl jemné kroky za mnou, a proto jsem zavřel oči a soustředil se na sluch a čich. Byla zde malá možnost, že nepřítel neví, kde jsem, ale hodně nepravděpodobná. Ale zase jsem nemohl jenom tak vyběhnout a začít máchat katanou na všechny strany. Snad jsem zůstal na jednom místě z důvodu, že si nepřítel může myslet, že o něm nevím. A po chvíli se ke mně dostal první signál. Čekal jsem útok ze strany okolo stromu, takže jsem svůj sluch soustředil hlavně na tyto místa, ale signál přišel skrz nos. Ucítil jsem její dech, byla to ona, protože ten dech byl krásně voňavý a až po chvíli jsem si uvědomil, že ta vůně přichází z místa nade mnou, a tak jsem rychle otevřel oči a instinktivně jsem švihl katanou směrem nad hlavu, a také jsem rozřezal kus stromu, ale zabránil jsem katanám, aby mi rozřízly hlavu křížem na čtyři kousky. Skrz katany jsem uviděl její oči. Ty krásné, modré oči ...

Až po chvíli jsem katany strhnul na stranu, takže jsem ji vyvedl z rovnováhy a v otočce, kdy jsem se i postavil do normálního postoje jsem jí rozřezal břicho vejpůl. Její tělo se proměnilo v kus dřeva, takže to bylo jasné Kawarimi no jutsu a pro mě to byla možnost k útěku.
Chvíli jsem utíkal směrem, kam bratr naposledy běžel a běžel jsem pouze tak rychle, abych mohl kontrolovat okolí za mnou proti případnému útoku. Nakonec jsem se dostal do lesa plného bambusových stromů a zase jsem uskočil, protože jsem spustil další z pastí, tentokrát to byly hroty z uřezaných kousků bambusového dřeva. Dopadl jsem asi dva metry od zabodaných hrotů do země a v tom mi někdo sáhl na rameno rukou. Ihned jsem zareagoval vystřelením lokte směrem na jeho obličej, což vykryl druhou rukou a tasení katany při rychlé otočce a spatřil jsem ... bratra. "Hou hou ... Co vyvádíš?! Chvíli jsem běžel a ty za mnou a pak jsi se ztratil a já se dostal až sem ... Dej si pozor, je zde víc pastí než předtím v těch normálních lesích ... A kde ses vůbec zdržel?"
Prohlásil bratr a zdvyženým ukazováčkem jsem mu naznačil, ať dál nemluví. "Zdržela mě jistá žena a vypadá asi jako ..." Nedořekl jsem větu a uslyšel jsem dopad někoho za sebou a také řezání bambusů. Rychle jsem se otočil a tam byla ta žena ... "Asi nějak takhle ..." Dořekl jsem svou předchozí větu a nyní bylo jasné, že se souboji nevyhneme ...

Proč?!! Proč vždycky ty hezký holky jsou na špatný straně? Kvůli téhle bych klidně šel třeba do pekla, ale ona nás chce nejspíše rozcupovat na milióny kousků ... Někdy tento svět nechápu, zvlášť ženy v shinobi řemesle. Ženy by se měly starat o rodinu a takový věci a nechat válčení na mužích. Ale ... To nemění tuhle situaci. A tahle je zatraceně rychlá. Doufám, že jí budu stačit ...

Přemýšlel jsem, dokud se nestala věc, která vyrušila naše i její vyčkávavé pohledy. Ze stínů na nás vyletěly kunaie. Jelikož jsem měl v ruce mou katanu, tak jsem jednoduše kunaie letící na mě odrazil směrem k zemi. Bratr byl i se svou zbrojí velmi obratný a hbitý, takže se kunaiům vyhl, to už na něj letěl nějaký paprsek, kterému se také vyhl, ale při pohledu dozadu za sebe uviděl, že ten paprsek kousky země doslova absorbuje, takže jsme museli být velmi ostražití. Ze stínů vyskočil i druhý protivník, byl celý potetovaný, hlavně měl velmi zajímavé pečetě na dlaních, což jsem si odvodil jako místo vzniku toho paprsku. No a i po celém těle měl tetování a pečetě a myslím, že bych asi nechtěl vidět všechna místa, na kterých je potetovaný ...

S bratrem jsme si prohodili rychlé pohledy a to byl náš předem domluvený signál. Byl to signál, který jsme praktikovali už delší dobu a spočíval v načasování a hlavně taktice. Oba dva jsme se rozeběhli směrem proti soupeřům, přičemž jsme křížili cestu jeden druhému, aby bylo složitější nás zasáhnout, ale dal se očekávat další krok. Potetovaný muž natáhl ruce směrem k nám a z jeho dlaní vystřelily další černé paprsky, ale když už to vypadalo, že nás mají zasáhnout, tak jsme zmizeli. Oba dva čekali nějaký útok z boku nebo zezadu, a tak se otáčeli na všechny strany, ale náš útok nepřišel. Ani totiž neměl ...

Seděli jsme za křovím a zatímco jsem se díval, jak se nepřátelé otáčí na všechny strany, tak bratr si prohlížel jeho ránu na rameni. Když jsem se otočil na něj, abychom dohodli plán, tak jsem si nemohl nevšimnout popáleniny. "Fajn, takže je to dva na dva, ale nemůžeme vědět, jestli jich někde není víc. Plán je takovej ... Já odlákám toho potetovance a sejmu ho na nějakým vhodnějším místě. Ten paprsek mě zasáhl a způsobuje popáleniny, ale přes brnění to neprojde. Ty si vem na starost tu buchtu ... A nenech se zabít."
Řekl bratr a já mu musel skočit do řeči. "A co když jí nebudu stačit?" Řekl jsem váhavě. Bratr mi věnoval chladný pohled, který mě celkem vystrašil. "Tak tě asi zabiju." Dodal bratr ironicky, vytáhl kunai a vyskočil z křoví. Hodil kunai směrem na toho chlápka, který se mu obratně vyhnul a vyslal další paprsek naproti bratrovi, který uskočil na nejbližší větev a utíkal směrem pryč od tohoto bojiště, směrem na západ. Žena už chtěla začít utíkat za bratrem, ale muž ji zastavil pohybem ruky. "Je tady ještě ten druhej. Znáš jeho schopnosti, tak ho stáhni z kůže ..." Řekl muž a jelikož jsem to všechno slyšel z křoví, ve kterém jsem se krčil, tak jsem naprázdno polknul. Potom se ten muž vydal za bratrem ...

Nyní tam zbyla pouze ta žena a nejistý dvacetiletý mladík. I když ona také vypadala, že jí je tak okolo dvaceti let. Ale ona byla o hodně zkušenější než já. Tentokrát jsem se nechtěl skrývat, protože minule jsem díky této taktice málem přišel o celkem důležitou část hlavy. Vyskočil jsem z křoví, ale ta žena zase nikde. Zase jsem se nechal nachytat ... Pomyslel jsem si a udělal kotoul dopředu, opět jsem se takhle vyhl čepelím letícím na mou hlavu. Ale ta žena útočila stále a já jsem se musel bránit za pomoci své hbitosti a stálými úskoky jsem byl pořád zatlačováno dozadu a nakonec jsem vyskočil do vzduchu a saltem jsem přeskočil ženu, ale nejspíše ne dostatečně, protože jsem inkasoval menší řeznou ránu na levé paži. Dopadl jsem asi deset metrů před ženu. Klekl jsem si, zabodl jsem svou katanu do země před sebe a povytáhl jsem si rukávy až po lokty. Promnul jsem si ruce a podíval se na soupeřku, která olízla obě čepel katan.
"Tak fajn kotě ... Asi to fakt bereš vážně co? Jak chceš ..."
Řekl jsem s úsměvem, ale bral jsem to naprosto vážně.
"Zabila jsem mnoho takových, jako jsi ty."
Odpověděla chladně.
"Uvidíš, že si mě oblíbíš."
Zaflirtoval jsem opět s úsměvem, ale ona mi to bohužel neopětovala.
"Všichni jste stejní ... Ale když jsem každého z nich stahovala z kůže, tak jsem konečně našla smysl života ty parchante .."
"Richio, říkej mi Richio ..."
Skočil jsem jí do řeči s další svou úsměvnou poznámkou, to už psychicky nevydržela a vyběhla proti mně s úmyslem rozpárat mě jako ty ostatní, o kterých mluvila. Okolo mě probleskla má raitonová chakra a uchopil jsem katanu. "Ale řekla sis o to ..." Dodal jsem ještě a potom jsem vystartoval ohromnou, až skoro nadlidskou rychlostí směrem k ní, takže z mého pohledu byla hodně zpomalená, takže jsem se v klidu dostal až za ní, sekl jsem katanou směrem na její krk a zavřel jsem oči, abych neviděl tu zkázu na něčem tak pěkném ...

Nechtěl jsem to udělat, ale ... Co je pěkný, je pěkný. Ale když mi jde o krk, tak nedělám vyjímky kvůli zevnějšku. A teď, když jsem to s ní ukončil, tak najdu bratra, vypadnem odtud a snad už po nás nepůjdou. Ale ... Stejně na tomhle bylo něco divnýho. Přece když někomu katanou proseknu krk zezadu, tak se přece nemůže ozvat zvuk nárazu do něčeho železnýho ...
Přemýšlel jsem chvíli, než jsem otevřel oči.
Sakra! Jen mi problesklo hlavou, když jsem dostal opravdu velkou ránu železnou rukou, nebo to spíše byla rukavice, ale takovouhle ránu jsem ještě nikdy v životě nedostal. Doba, kterou jsem letěl vzduchem byla pro mě dlouhá, i když to ve skutečnosti mohlo být pouze pár vteřin. Tvrdě jsem dopadl na zem a ještě jsem se kutálel a všelijak se mlátil do hlavy pár okamžiků a nakonec jsem dopadl zády o kmen stromu, takže jsem byl jakoby v sedu. Ale můj stav nebyl nejlepší, věděl jsem, že už v boji nebudu pokračovat. Ještě než jsem upadl do bezvědomí, tak jsem viděl spoustu věcí ... Hlavní věc byla, že jsme měli o soupeře míň. Takže na tu svini taky došlo ... Pomyslel jsem si při pohledu na tu ženu, ve které byly zabodány kousky bambusů ve tvaru bodců, takže se asi nachytala do pasti, protože jsem tohle neudělal. Ale hned jsem se musel opravit, protože jsem uviděl lanko, které už nebylo natáhnuto a past už byla spuštěna. Takže jsem ji oddělal, ale tentokrát to nebylo úmyslné. No a druhá věc byla, že zde teď byl další nepřítel. Byla to spíše gorila, už jen podle těch železných ruk, které byly o hodně větší, než normální ruce dospělého člověka. Dále byl zahalen v plášti, ve kterém se doslova ztrácel. Více jsem nestihl zanalyzovat a zavřel jsem oči, načež jsem upadl do bezvědomí ...

Objevil jsem se na bílém místě a věděl jsem, že se toto odehrává přímo v mé hlavě. Naproti mně stál bratr a měl krvavý šrám na tváři, přímo pod pravým okem. "Takže jsi to taky dostal?" Zeptal jsem se s úsměvem. Nějak jsem nepociťoval, že jsem v ohrožení života, ale tohle byla spíše taková "bratrská telepatie", přičemž jsem já viděl stav bratra a on viděl můj stav. A také jsme se spolu mohli bavit, ale pro tuto situaci muselo být splněných pár podmínek. A tím, že jsem zde jsem poznal, že bratr je splnil ...
"To je jenom škrábnutí ... Ale jelikož jsi tady, tak jsi pravděpodobně v bezvědomí, ne-li mrtvý. Otec věděl, proč nás spojil touto technikou ..."
Odpověděl bratr a na tváři se mu objevil další škrábanec.
"Celkem dostáváš na p*del ne?" Řekl jsem s úsměvem. "Ne, to byla větev, když jsem uskakoval." Odpověděl bratr.
Už jsem se zhluboka nadechl, abych bratrovi řekl, že jsem jednoho nepřítele oddělal, ale nestihl jsem to a zmizel jsem ...

Když jsem otevřel oči, tak jsem ležel v posteli, v nějaké místnosti. Vyskočil jsem z postele, ale rychle jsem si chytl za svou ruku. Měl jsem ji zlomenou, ale byla na ní nějaká napodobenina dlahy, takže byla ošetřena. Co se to sakra děje? A kde to zase jsem??? Přemýšlel jsem netrpělivě a chodil jsem po místnosti. Byla to klasická "vojenská" místnost, na kterou jsem byl zvyklý ze své vesnice. Když jsem se díval z okna, tak jsem okolní krajinu zcela nepoznával, takže jsem byl na neznámém místě. Takže jsem vážně zajat ... Ale proč by mě teda ošetřili tu ruku? A jak jsem si ji zlomil? Měl jsem spoustu otázek, ale žádné odpovědi. Nakonec se otevřely dveře a v nich stál postarší chlap, od pohledu shinobi, měl na obličeji mnoho jizev, které splývaly s jeho delšími černými vlasy, akorát jsem na něm nemohl najít ochrannou čelenku naší vesnice. Jestli to byl přítel, tak musel být u špionážní služby, protože ti čelenky nenosí. A já jsem svou čelenku ztratil v lese.
"Kdo jste a co ode mě chcete??"
Přerušil jsem ticho.
"Měl bys nám sakra děkovat, že jsme ti zachránili život. Asi to byli nějací sadisti, zlomili ti ruku ..." Odpověděl muž a zavřel za sebou dveře. Takže takhle se mi to stalo ... To je jedna věc vyřešena.
"A taky jsme u tebe nenašli žádnou ochrannou čelenku, takže mi řekni odkud seš, abych tě kdyžtak nemusel zabít ..." Řekl muž chladně a tiše, takže tomu tónu hlasu dodal strašidelnou barvu.
"Co? Copak nevíte kdo jsem??? Já jsem Richio Yumoki a jestli jste z mé vesnice, tak mě musíte znát ... Byl jsem u Arashigakure, když se mi tohle stalo."
Řekl jsem, protože jsem byl jeho slovy hodně překvapen, protože jsem patřil do vysoko postaveného klanu v naší vesnici a znal mě snad každý.
"U Arashigakure??? Co jsi asi dělal na území nepřítele? Z jaké pocházíš vesnice?" Pokračoval muž tím jeho tónem.
"Nepřítele? No ... Ze skryté Řemeslnické, ale nevím vůbec, proč se ptáte ..." Odpověděl jsem. Byl jsem totálně zmatený a dezorientovaný v těch kecech, že jsem se musel posadit a přemýšlet.
"Tak fajn, seš zajat ... Někdo, kdo by pocházel od nás, by nikdy nevyzradil odkud pochází. Navíc když jsi byl na nepřátelském území ..."
Prohlásil muž a pomalým krokem se vydal ke dveřím.
"Cože, válka??? A co ostatní vesnice, Konoha a tak ...?"
Zeptal jsem se. Teď už jsem pomalu ani nevěděl, jak se jmenuju. Muž došel až ke dveřím, otevřel je a než za sebou zavřel, tak otočil hlavou zpět ke mně a řekl: "Naše vesnice je jednou z největších vesnic na světě a máme neporazitelnou armádu ... A Konoha už není ..."
S těmito slovy se zabouchly dveře a já jsem přemýšlel, co se vůbec stalo ...

Díl V. - Stín minulosti

Byly to už asi tři hodiny, kdy jsem přemýšlel co se stalo a kde to jsem. Znovu se otevřely dveře a přišel ten muž. Měl jsem opravdu mnoho otázek a žádné odpovědi, takže jsem chtěl zjistit co nejvíc.
"Co se sakra stalo s celým světem?"
Řekl jsem hned jakmile muž vstoupil do "mého" pokoje.
"Po tom, co jsi odešel se svým společníkem na tu misi do Cloud country, oni nějak zjistili, že jste z Řemeslnické vesnice a tak se vedla válka, do které se nakonec pozapojovaly všechny vesnice. A naše vesnice toho nakonec využila a podmanila si většinu vesnic. Zbylo pouze pár vesnic, které ještě oficiálně existují ..."
Odpověděl muž a mě jeho odpověd velice překvapila, něco takového jsem nečekal.
"Válka? Jak je to možné??"
Zeptal jsem se, když v tom se zničehonic otevřely znovu dveře a za nimi bylo pouze bílé světlo a v něm byla černá silueta nějaké osoby, pravděpodobně muže, podle postavy a vzhledu těla. To se mi už motala hlava a točil celý svět ...

Když jsem opět procitnul, tak jsem stál v nějaké chodbě, podle zdí a jejich podpěr jsem usoudil, že je to něco jako důlní šachta. Po stranách byly louče, které tyto prostory osvětlovaly. Až jsem si prohlédl své oblečení a ostatní věci, tak jsem zjistil, že mám na sobě klasický černý ninja oblek, na hlavě kuklu pouze s dírou na oči. Vedle mě stála nějaká žena, která mi pouze letmo někoho připomínala. Zajímavé bylo, že v tom ninja obleku připomínala spíše muže a snadno bych si ji s nějakým mužem spletl, kdybych jí neviděl do tváře. Nasadila si kuklu na hlavu a přeměřila si mě pohledem, od zhora dolů.
"Jsi v pohodě?"
Zeptala se a já si protřel oči.
"Jo ... Ale co tady děláme??"
Zeptal jsem se tímto divným způsobem, což mohlo vyvolat nevítané otázky a pochybnosti.
"Jo, zapoměla jsem ti to sdělit ... Máme za úkol se infiltrovat do prostor pět pater pod námi, tam je nějaká velká místnost, kde je spousta nepřátel, okolo kterých se máme proplížit a nalepit výbušné lístky na zeď na severu. Pak se máme proplížit zase zpátky, upoutat pozornost, odpálit výbušné lístky, který udělají díru ve zdi a tou sem vnikne zbytek naší jednotky. Pak jim pomůžeme pozabíjet nepřátele a zmocníme se celého dolu."
Odpověděla mi a já byl totálně zmatený, dezorientovaný a vůbec jsem nevěděl, kde to jsem a co zde mám dělat. To asi bylo vidět i na mém výrazu, hlavně podle očí to mohlo jít poznat a ona to poznala.
"Hele ty vážně nejsi v pořádku ... Pamatuješ si kdo jsi, a kdo jsem já??"
Zeptala se, bylo poznat, že o mě má velkou starost. Asi bych o ni měl taky starost, kdybych věděl kdo to je.
"Já vlastně ... Ne ... Nepamatuju."
Odpověděl jsem zklamaným tónem hlasu, přičemž jsem se díval do země a to vypadalo hrozně skromně a smutně a každý druhý člověk by se nade mnou slitoval.
"Tak fajn, znova ... Jmenuju se Konoha. Ty se jmenuješ Richo Yumoki. Za měsíc budeme mít svatbu. A taky spolu čekáme dítě ... Nemyslela jsem, že ta technika, které jsi byl vystaven může mít takovéhle následky ..."
Odpověděla mi a ve mně hrklo ...
Richo??!! A Konoha??!! To jsou přece moji prastrýc a prateta ... Ale to není možné ... Snad ta podobnost ... Ta podobnost, o které mluvil otec ... Ale to stejně není možné ... Když jsem byl malý, tak jsem hodně často chodíval okolo toho obrazu. Byla na něm Konoha, dívka, která se měla připojit ke klanu Yumoki svatbou s Richem. Otec o ní mluvil jako o ztělesnění dobroty a paní větru ... Zemřela při jedné misi v dolech poblíž Řemeslnické vesnice ... Takže jak to tak vypadá, tak na vlastní oči uvidím smrt pratety a zažiju si smrt prastrýce ... Ale proč? Proč se mi to děje? Proč zrovna vzpomínky Richa ...
Přemýšlel jsem, až jsme se dali do pohybu. Tak nějak jsem zjistil, že nedokážu hýbat tělem, že se hýbá samo. Abych třeba nezměnil historii ... Chytré. Pomyslel jsem si, když jsme slezli po žebříku dolů, do cílového patra. Pomalu jsme vešli do velkého sálu, kam jsme měli umístit výbušné lístky, ale kupodivu všech tam nikdo nebyl. Bylo to moc jednoduché poté, co Konoha umístila výbušné lístky na zeď. Pomalu jsme odcházeli se schovat, když do místnosti přišel nějaký muž. Nebylo mu vidět do tváře, a tak jsem nemohl poznat, o koho jde. Alespoň ne do doby, než se sám odhalil. Sundal si kápi a přišel na světlo, abysme ho oba dva spatřili.
Co se to zde ku*va děje??!!
Pomyslel jsem si, když jsem ho spatřil a ihned jsem ho poznal ...



Tak takhle nějak vypadá Konoha.

To není možné ... To je prostě absurdní. Není možné, že to ve skutečnosti bylo takhle. Možná by bylo lepší, kdybych věděl úplně všechno o téhle misi, ale tohle ... Zrovna tihle lidé stojí proti sobě. A nejspíš to nevypadá, že se v klidu pozdraví a rozejdou se.
Přemýšlel jsem při pohledu na svého příbuzného a zároveň nepřítele.
"Co zde děláš? Nerozhodl jsi se doufám, že nás zradíš ..."
Řekla Konoha a z hlasu bylo poznat, že je překvapena, že zrovna tohohle člověka zde vidí.
"To vy jste zrádci. A nemyslete si, že na druhé za tou zdí je někdo na vaší straně ..."
Odpověděl postarší, asi 30tiletý muž, který zrovna se svou manželkou čekal dítě.
"Nemůžeš nás zradit ... Ne teď ... Proč tohle děláš???"
Zeptala se Konoha, protože s někým takovým určitě bojovat nechtěla, to asi nechtěl nikdo. Jako odpověď na Konohinu otázku vytáhl nepřítel svou zbraň, vlastnoručně vyrobené a kvalitní kopí, které bylo vlastně skoro slavnější než jeho majitel, a to už je co říct ...
Konoha vytáhla shurikeny a já jsem tasil menší katanu, shodou náhod tohle je ta katana, kterou mám ve skutečnosti. Okolo mě probleskla raitonová chakra a Konoha hodila shurikeny směrem na nepřítele. Teď už nebyl náš cíl stejný jako před vstupem sem, ale byl to útěk.
Shurikenům se oponent vyhnul s neobvyklou lehkostí, to už Konoha poskládala pečetě na její nejsilnější jutsu, které zatím žádný z jejich nepřátel nepřežil.
"Fuuton: Satsugai Rendan! [Element větru: Smrtící kombo]"
Řekla Konoha a ve všech rozích místnosti se začala formovat Fuutonová chakra, která se nakonec složila do tvaru koule. Okolo Konohy a mě, protože jsem stál vedle ní a pár kroků vepředu, se vytvořila bariéra, ve které se nic nedělo, ale mimo ní v celé místnosti se vítr doslova zbláznil. Nepřítelem to házelo na všechny strany a možná ani nemuselo přijít to, co přišlo.
"Fuuton: Kirikiri mai!"
Řekla Konoha a před ní se objevila lasička s kosou, která po chvíli vstoupila do té větrné smrště a nepřítele doslova naporcovala asi na 10 kousků.
Když se to všechno uklidnilo, tak jsem se šel podívat na zbytky nepřítele. Při pohledu jsem si všiml nějaké červené tekutiny, která pouze vzdáleně připomínala krev. Až moc vzdáleně a to byla chyba.
Než jsem si stačil uvědomit, na co se vlastně dívám, tak jsem uslyšel vyjeknutí, spíše to bylo zaskučení. Ve mžiku jsem se otočil směrem na Konohu, která se oběma rukama držela za kopí, které jí trčelo z břicha. Za ní jsem viděl nepřítele, který držel to kopí zabodnuté v jejím briřchu. Konoze z úst tekla krev a nepřítel ji jedným mocným pohybem rukou odhodil na zeď, která byla celá polepená našimi výbušnými lístky.
Ještě že má katana byla tak pevná, protože když jsem ji stisknul vztekem, tak se ozývaly zvuky, jak se rukojeť katany snažila ustát můj stisk. Okolo mě probleskla raitonová chakra a vystartoval jsem dopředu, proti němu, abych ho vykuchal za to, co udělal Konoze, která se vůbec nehýbala.
Můj první úder přišel zvrchu na levé rameno, ale ačkoli jsem byl překvapen, tak se on dokázal mému úderu vyhnout. a zaútočil kopím na nohy, aby mě dostal na zem. Za sekem katany jsem udělal salto, kterým jsem se vyhnul kopí a zároveň to vypadalo, že mě síla katany vymrštila do tohoto salta. Když jsem opět dopadl na nohy, tak jsem měl nepřítele za svými zády a on zaútočil kopím zleva doprava, a tak jsem svou katanou švihnul za záda a tím jsem vyblokoval ten úder kopím.
Pořád se vyhýbal střetu a radši se kryje, než zaútočí. Prostě ... Bojuje příliš opatrně. Kdybych byl na místě Richa, tak bych bojoval na risk vlastního zásahu, abych ho sejmul.
Pomyslel jsem si, a zrovna když jsem "domyslel", tak se "mé" tělo opět pohnulo směrem k nepříteli a nepřítel se rozeběhl naproti, kopím napřed. Muž bodl kopím a já jsem se otočkou vyhl a stál jsem naproti němu a probodl jsem jeho břicho svou katanou, ale při pohledu na jeho obličej jsem spatřil úsměv, který následovala bolest břicha. Z kopí doslova "vyrostlo" další kopí, které probodlo mé břicho a zaroveň blokovalo mou katanu, takže jsem s ní nemohl hýbat.

Bohužel jsem mu nezasadil smrtelný úder a já to věděl, a on taky a až moc dobře. Nechtěl jsem ho zabít, tedy můj prastrýc ho nechtěl zabít a to byla chyba.
Jsem mu opravdu podobný více, než si kdo kdy myslel ...
Pomyslel jsem si, když jsem uviděl Konohu, jak se začíná hýbat, takže je naživu. Když uviděla to, co uviděla, jak jsme se navzájem zasáhli, tak na chvíli začala uvažovat o tom, že by jsme tento boj mohli vyhrát.
Ale on mi zasadil daleko vážnější úder než já jemu. Takže když už jsem neměl sílu dál držet svou katanu v jeho těle, tak jsem prostě odpadl a pustil jsem katanu. Nepřítel odlomil tu část kopí, která vyrostla z jeho kopí a tím mě tedy pustil.
Celý svět se mi začal točit a zatemňovat, ale necítil jsem bolest. Šel jsem pouze za Konohou, která podle všeho nemohla vstát. Po pár krocích jsem byl asi tak 2 metry před Konohou a spadl jsem na kolena. Nepřítel vytrhl katanu z jeho těla a schoval si ji pod plášť. Pak šel ke mě a chtěl mi ukončit život.
"Miluju tě ..."
Řekla Konoha tiše a odpálila výbušné lístky, což mělo za následek zřícení celého stropu na nás. Sutiny nás zavalily a vlastně pohřbily ...

Chvíli jsem viděl před sebou tmu, potom jsem uslyšel svůj dech, svůj tlukot srdce a okolní zvuky lesa. Když jsem otevřel oči, tak jsem viděl rozmazaně les a dva z těch nepřátel, co nás lovili. Cítil jsem, jak je někdo za mnou, dotýká se zády o má záda. Seděl za mnou a byli jsme opření jeden o druhého. Došlo mi, že to je bratr a že ho také chytili. Byli jsme svázaní a naše zbraně ležely na zemi kousek od nás.
Cítil jsem, že bratr vrtí rukama, které byly pod našimi zády a po chvíli najednou stisk lana, které nás svazovalo a zároveň blokovalo naši chakrovou síť, zvolněl a pak úplně spadl.
Bratr ihned vstal, udělal kotoul a chytil naše zbraně, zatímco já jsem se zvedl a vydal jsem se na útěk. Nepřátelé to zjistili rychle a ten potetovanej po nás vystřelil proud temné energie z jeho tetování na rukou, a tak jsem musel skočit na nejbližší větev. Kde je bratr jsem se zatím nezajímal, protože jsem skoro vůbec nemyslel, jelikož toho na mě bylo opravdu hodně a psychycky jsem to trochu nezvládal.
Po chvíli se ke mě připojil bratr, takže jsme jim na chvíli opět utekli, ale nemůžeme se takhle schovávat a utíkat napořád ...

Běželi jsme už dobrou půlhodinu a zatím to nevypadalo, že by v naší blízkosti byl někdo další. Pak se bratr zastavil a otočil se ke mě čelem. Jeho brnění bylo zničené a záhadný kámen, který byl vbudovaný do brnění byl také zničený. Nebyl rozdělený úplně, ale bylo vidět, co se skrývá v jeho středu. Byl tam zelený diamant, který zářil.
"Co si myslíš, že to je?"
Zeptal se bratr a nevěděl, co si o tom kameni má myslet.
"Nevím, ale ..."
Nedořekl jsem, protože kousek od nás byl slyšet náraz něčeho do kmenu stromu. Rychle jsem vytasil katanu a s bratrem jsme skočili před strom, od kterého se ten zvuk ozval. Co jsme viděli nás velmi zmátlo.



A tu dívku zřejmě také. Byla zmatená, vyděšená a v ruce pořád svírala svou zbraň, jako kdyby jsme na ni měli zaútočit.
"Kdo jsi?"
Zeptal se bratr, ale dívka se podívala směrem za nás, pravděpodobně tam něco viděla. Na hlavě měla čelenku se znakem Suny, což byla také menší záhada.
"Pomozte mi ..."
Řekla pouze a pořád se dívala za nás. V mžiku jsem se otočil, ale spatřil jsem pouze stín, který zrovna mizel za jedním stromem, ale hlasitě to zašustilo trávou. Zasoustředil jsem se a nakonec jsem vykřikl: "Raiton: Senkou Kirikizu (Živel blesku: Bleskový řez)"
Ostří mé katany začalo modrat a nakonec z něho vylétl proud elektřiny, který rozřezal strom v místech, kde se měla ona záhadná osoba nacházet. Mé jutsu tam dosáhlo, i když to byla dálka deseti metrů. Bylo to jedno z mých silnějších jutsu.
Ale nevypadalo to, že jsem zasáhl něco dalšího kromě stromu.
"Nic?"
Řekl jsem překvapeně, ale dívka si myslela opak a rozeběhla se s napřaženou zbraní směrem za strom, a já jsem musel za ní, abych ji případně ochránil. Já jsem byl rychlejší, takže jsem viděl, že za stromem nic není a dal jsem to dívce znamením ruky, ale ona běžela dál.
"Ona tam pořád je!"
Zařvala dívka a máchla mečem směrem za strom. Potom se před ní objevila osoba, která zablokovala útok a nakopla dívku do obličeje. Ta odletěla pár metrů dozadu a tvrdě dopadla na zem. Ale tajemná osoba složila pečeť ještě předtím, než jsem na ni mohl vidět a tak jsem ji neviděl a nevěděl jsem, kde je. Bratr stál na místě a přemýšlel, avšak zastával pořád stejný bojový postoj.
Rychle jsem přiběhl k dívce, abych zjistil, jak na tom je. Byla omráčena a nehýbala se, ale byla naživu. Její zbraň ležela kousek od ní.
Nakonec se tajemná osoba odvážila vyjít ze stínů a konečně jsem ji viděl. A byl jsem velice překvapen, protože této dívce nemohlo být více jak patnáct let. Ale všechno naznačovalo, že právě ona je náš další problém v cestě za svobodou.