Není to člověk!

Den jako každý jiný. Celkem slunečno, ale v dálce se již stahovala mračna – to bylo v poslední době dost časté, protože se nad celou Konohou měnilo počasí z hodiny na hodinu. Všichni věděli, že je den, kdy se mladí genini rozutečou ze svých domovů směrem ke kanceláři samotného Hokage, který přesně v poledne otevře své dveře a řekne jim do jakých týmů byli umístěni. Avšak Hokage měl teď trochu jiné starosti a myšlenka, že bude muset řešit věci okolo nových týmů, ho celkem děsila.

Ulicemi Konohy probíhala malá skupinka členů ANBU, kteří vypadali, že maj skutečně naspěch. Vpředu skupiny běžel samotný velitel celé ANBU - Taiki Uzumaki. „Pohněte! Není čas.“ Zvolal a dál se prodírali místním tržištěm, kde staří i mladí obchodníci prodávali zeleninu,ovoce, maso a dokonce zbraně, což dříve nebylo moc zvykem – jakoby tušili, že se brzy něco stane. Muselo to být vážné, protože si nebrali servítky a klidně porazili kolemjdoucího k zemi, jen aby se rychleji dostali ke kanceláři Hokage. Během pár minut doběhli přímo ke kanceláři a prudce otevřeli dveře aniž by o sobě dali někomu vědět. „Hokage? Máme problém.“ Řekli sborově a stáli před samotným Kokaiem Uzumaki.

„Zase? Káčko se znovu objevil?“ zeptal se Kokai Uzumaki a nervózně si mnul ruce u svého stolu. Taiki Uzumaki přešel blíže ke stolu a přikývl hlavou. „Opět vypálil celou vesnici a na místní chrám namaloval několik ornamentů. Každopádně udělal něco, co se dříve nestalo. Nechal jednoho živého.“ Ve chvíli kdy to řekl, tak se před něj postavil maskovaný člen ANBU a zpoza zad si sundal malého kluka, který měl vypálené jednoho oko. Chlapec byl celý vyklepaný, ubrečený a hlavu měl od krve. Kokai vystrašeně odsunul svou židli, stoupl si a přešel blíže k mladému klukovi. Před ním si klekl, aby byl stejně vysoký jako on a zahleděl se ustaraně do vypálené části jeho obličeje. „Jak se jmenuješ?“ Kluk chvíli váhal, ale nakonec koktavě řekl své jméno „Shiri.“ Kokai přikývl a lehce se pousmál, při čemž mu položil ruku na rameno, aby se chlapec cítil více v bezpečí. „Neboj, ten člověk už ti víckrát neublíží, tady jsi v bezpečí.“ Jenže v tom se chlapec začal klepat a vyjekl Taiki Uzumaki Kokai se podíval na Taiku a zakroutil hlavou. „Vezměte toho chlapce na ošetřovnu, aby se mu postarali o to zranění a po rozřazení týmů sem přijďte a přiveďte s sebou Daisukeho.“ Rozhodl Kokai a nechal je odejít ze své kanceláře. Následně přešel ke svému oknu, ze kterého vidí celou Konohu a nevěřícně kroutil hlavou. „Co se to děje?“ řekl si a dál sledoval ruch své vesnice.

Tai Kentiri

Pomalu, ale jistě se blížilo poledne, já jsem ovšem stále ležel rozvalený v posteli. Až když na můj obličej dopadly skrze nedokonale zatažené závěsy sluneční paprsky, začal jsem se pomalu probouzet. Posadil jsem se na posteli a rozespale si promnul oči. Postavil jsem se, roztáhl závěsy u okna a koukal do dálky. "Hm, už se zase zatahuje." Pomyslel jsem si a ještě chvíli nepřítomně koukal z okna. Až poté mi došlo, co je dnes za den. V tu chvíli jsem poskočil na místě takovým způsobem, že jsem se málem praštil do hlavy. "Vždyť dnes se dozvíme složení týmů!" Vykřikl jsem nahlas a rychle vyběhl ze svého pokoje k Taki, abych jí probudil a mohli jsme jít spolu. Prudce jsem vtrhnul do pokoje. Spala, přesně jak jsem čekal. Chystal jsem se jí probudit, když v tu chvíli mi to došlo. "Dnes může být ten den, kdy nás rozdělí. Ode dneška, už nemusím mít šanci se o ní starat a ochraňovat jí." Sedl jsem si k ní na postel a chvíli jí pozoroval, jak nevinně spí. "Už to není dítě, nebudu tady pro ní moc být navždy." Dodal jsem trochu odhodlání sám sobě a začal se znovu tvářit, jako ten veselý Tai bez starostí. Žďuchnul jsem loktem do Taki. "Tak vstávej! Poledne se blíží a ty tu vyspáváš! Víš vůbec co je dnes za den?"

Taki Kentiri

V noci som mala problémy zaspať. Netušila som totiž, či sa nastavajúci deň teším, alebo nie. V noci som sa dokonca pár krát budila a raz som sa zobudila aj ráno. Vždy sa mi však znova podarilo zaspať po tom, ako som sa pretočila na druhý bok. Snívali sa mi sny. Snívalo sa mi ich však tak veľa, že na ich príbehy som si naozaj nepamätala. Raz sa mi však zdalo, že ma naháňa nejaká čajová šálka s vrtuľkou na sebe, očami a nehorázne sa pri tom zabáva. Inokedy sa zas jednalo o bazén plný žralokov, ktorý na sebe mali sombrero a hrali naozaj podivný typ hudby... pod vodou.
Šťuchnutie ma prebudilo. Trhla som sebou a v momente som bola v niečom ako kliku, len s bruchom prilepeným na posteľ. Žmúrila som do každej strany, až som pohľadom narazila priamo na svojho brášku. Jeho slová boli príliš zložité, na túto kvázi skorú rannú hodinu.
Nakoniec sa mi ruky podlomili a ja som hlavu znova zaborila do vankúša.
"Hai hai... Daj mi sekundu.." Dožadovala som sa chvíľky času. Tvár som si z vankúša vynorila a obrátila som ju znova ku Taiovi.
"Čo robíš v dievčenskej izbe takto po ránu bráško?" Podpichla som ho s miernym, aj keď stále pobaveným a trocha rozospatým úškrnom.

Montaro Hyuuga

Byl to den jako každý jiný, ale přeci jen v něčem speciální dozvím se v jakém týmu budu a poznám první lidi jinak než bojem a nebo hádkou. Na akademii jsem se s nikým nebavil a nikoho si ani nevybavuji byl jsem zahleděný do sebe. Todle ráno pro mě začalo jako každé jiné. Vstal jsem provedl jsem ranní hygienu a začal jsem meditovat měl jsem dnes spoustu času a žádná brigáda už mě nečekala. Měl bych se k večeru zastavit zase v knihovně. Zjistit něco více o klanu. Zhluboka jsem se nadechoval a vydechoval. A přemýšlel jsem o tom co všechno budu muset dělat až se dostanu do týmu. Nejspíše to bude nějaké nafoukané děcko. Jak já je nesnáším.

Tai Kentiri

Pobaveně jsem sledoval její probouzení. "Tak vstávej, ať tam nejsme poslední!" houknul jsem na ní, abych jí v tom vstávání povzbudil. "V dívčí ložnici?" zeptal jsem se jí a rozhlédl se kolem sebe po jejím pokoji tam a zase zpátky. "Tomuhle ty říkáš dívčí ložnice? A já jsem si myslel, že jsem prolezl dvěřma rovnou do chlíva. Měla by sis tady trochu uklidit!" oplatil jsem jí její popichování. Poté jsem se ovšem zvedl z postele a vydal se ke dveřím. "Jdu udělat vajíčka ke snídani, koukej být do 10 minut dole!" zavolal jsem na Taki mezi dveřmi. Od Taki jsem nejdřív zamířil do svého pokoje, kde jsem se rychle oblékl. Poté jsem zašátral pod postelí, ve svojí krabici od bot a vytáhl cigarety. "Má cenu si je brát? Stejně budu celý den s Taki.." Nakonec jsem s pokrčením ramen zastrčil krabičku do kapsy u kalhot, člověk nikdy neví. Potom jsem se odebral do kuchyně, kde jsem nachystal snídani pro mě a Taki. "Tak kde lítáš?! Vajíčka už ti tady chladnou!" zavolal jsem na ní s plnou pusou.

Izanagi Ryugo

Celou noc - tedy zbytek noci jsem spal jako zabitý v bezesném spánku. Celý den předtím jsem se věnoval pilnému tréningu a na odpočinek už zkrátka nezbyl čas. Sluneční světlo zářící do mého pokoje skrz zatažené rolety našlo škvírku, kterou pronikl ostrý paprsek přímo do mého obličeje. Chvilku se mi zdál teplý dotek poledního slunce příjemný, avšak do té doby, než se přesunul do výšky mých očí. To mě dokázalo vzkřísit jak svěcená voda mrtvého. Cukl jsem hlavou a ruku jsem si přiložil na obličej. Pár minut jsem se ještě povaloval jako ta chcíplotina ale nakonec jsem se přemohl a vstal jsem z postele. Došel jsem k oknu a pomalu roztáhl rolety. To byl vcelku špatný nápad jelikož od slunce to byla jako facka na slepotu. "Aaa, sakra to už je tolik hodin?!" Křikl jsem si sám pro sebe po tom co jsem si málem vypálil oči a vběhl jsem do koupelny. Netrvalo dlouho a spáchal jsem hygienu jako každý den. V tom jsem se však zasekl a zahleděl jsem se do svého zrcadla nad umyvadlem. "Tak dneska to začíná... Nový začátek... Ne jen poflakování se po vesnici ale skutečné dobrodružství! Konečně šance naplnit svůj osud a ukázat otci jak moc chci být velkým ninjou." Řekl jsem si pro sebe motivačně a čelenku konohy jsem si uvázal kolem krku. Hned po té jsem ale vyběhl z koupelny a popadl nedojedený toust ze včerejška. Zakousl jsem se do něj a přitom jsem se začal oblékat a zbrojit. Snad nedorazím jako poslední.. -došlo mi.

Karadin Hyuuga

Bolo skoré ráno, kedy ma probudil silný paprsok, ktorý pretínal tmavý oblak. "Už dnes?" Pomyslel som si. Oprel som sa sa o postel a v tom zrazu prišiel do izby otec - Hayashi. Spýtal sa mi či už som hore a či som pripravený na dnešný deň, no neodpovedal som. Začali mi prebiehať rôzne myšlienky v hlave: "S kým asi budem v tíme? Naučia ma tam niečo? Zas len hlúpy ľudia, ktorí sa snažia byť tými najväčšími borcami alebo konečne múdri ninjovia s potenciálom a životným nadšením?" Pozrel som sa na otca a usmial som sa. "Konečne otec!" Zdvihol som sa z postele a pozrel von z obloka na oblohu, kde sa prelínali mračná so slnečnými lúčami. "Mal by som vyraziť, aby som nabral energiu." V tom som sa rýchlo prezliekol do modrého plášťa a vybehol von s nadšením do prírody, kde moje telo začalo "pohlcovať" prírodnú silu. Moje nadšenie začalo kypieť a dúfal som, že to bude skvelý deň.

Taki Kentiri

Niekedy bol naozaj otravný. Bol to však môj bráška, ktorého by som nevymenila.. pravdepodobne. Na jeho dotazy o tom že tu mám chliev, som nereagovala páč som vedela, že na tom vo svojej izbe nie je o nič lepšie. Stiahla som zo seba perinu, prešla do sedu na posteli a dobrých päť minút som rozospato civela pred seba. 
Prešúchala som si oči rukávom, až mi trocha začali slziť, páč sa mi do nich dostalo trocha prachu.
"Sakra... práca.." Započula som, ako na mňa zdola volá. 
"Heh, to je desať minút?" Uchechtla som pre seba a otvorila som dvere na chodbu.
"Minutku!!" Po zavretí som si na seba dala moje typické oblečenie. O pár čísiel väčšiu mikinu s vysokým golierom, ktorá skôr pripomínala plášť a taktiež šortky. Na boso som zbehla dole a.. no, naozaj už boli vychladnuté. Len som zo stola zobrala pohár s vajíčkami a zvalila som sa priamo do jedného z kresiel, ktoré boli v ďalšej časti miestnosti. Pohodlne som sa oprela a začala som si užívať raňajky.
"Ďakujem, bude z teba dobrý kuchár vajíčok muhehe." Boli naozaj dobré, no svoje slová som myslela trocha uśtipačne. Robila som si z neho srandu.
"Ó veľký Tai Kentiri, známy vajičkonátor siedmych hôr a siedmych morí! Jedno sústo a budete ako v siedmom nebi!" Kto vie, prečo som všade dávala sedmičku. Celý čas som reptala s plnými ústami, no nakoniec sa mi to všetko podarilo skonzumovať.
"Ideme?" Spýtala som sa trocha hlasnejšie, než som pôvodne mala v pláne.

Tai Kentiri

Než se Taki najedla, provedl jsem svou ranní hygienu a potom už jen netrpělivě sledoval, jak dojídá svá studená vajíčka. "Já vím, jsem prostě dobrý." odpověděl jsem na její "chválu", jako bych si nepřipouštěl, že mě pouze popichuje. "Rád bych už vyrazil Taki, ale nemyslíš si, že by sis předtím měla vzít boty?" zeptal jsem se jí a pokynul hlavou k jejím bosým nohám. "A když už tam budeš, nezapomeň si vyčistit zuby!" Trpělivě jsem počkal, než se obuje, provede svojí hygienu a poté jsme už společně vyrazili směrem k Hokageho kanceláři. "Doufám, že tam nebudeme poslední. To bych tě potom přetrhnul jako hada. Ještě, že mě máš, ty by sis beze mě ani ty zuby nevyčistila." řekl jsem jí pobaveně. Potom jsem chvilku cesty mlčel. Vypadal jsem dost zamyšleně. "Myslíš si, že nás dají do stejného týmu? Já bych byl hrozně rád, protože kdo se postará o mojí malou sestřičku, když né já? Ale nedávám velké šance tomu, že nás doopravdy nechají spolu."

Taki Kentiri

Odložila som po sebe tanier do umývadla a začala som ho umývať. Musela som uznať, že mal pravdepodobne pravdu. Pravdepodobne by som si tie zuby zabudla umyť. Znova som sa len zasmiala a schválne som si dávala trocha na čas. Chcela som ho provokovať a zároveń mne osobne nezáležalo na tom, či tam budeme posledný, alebo nie. Vošla som do kúpeľne, kde som si začala čistiť zuby takým tým mojim tempom. Pozerala som sa pri tom na seba do zrkadla. Na jednu stranu som vyzerala, jak keby ma niekto z voza stratil. Rozstrapatené dlhé vlasy, ktorých niektoré pramienky si fakt trčali kam sa im len chcelo, plášť a výraz, jak keby som nespala od tretej svetovej. Vypľula som pastu s vodou z úst a ešte raz som si prepláchla ústa. Všetko tým mojim tempom. Následne som vyšla na chodbu, kde už čakal on, bez topánok.
"Nemusíš sa báť vieš? Dokončila som jednu techniku !! takže ich nepotrebujem." Vyplazila som na neho jazyk a so zasmiatím som ho chytila za ruku. Bola to len čiastočná pravda. Skôr mi naozaj pri prevedení istej veci zavadzali a počas nejakého boja, trebárs aj tréningového, by som asi vyzerala naozaj divne, keby že si ich najprv začnem vyzúvať. Zatiahla som za brášku a už som sa spolu s ním rozbehla z domu, smerom k sídlu Hokageho. Toto ťahanie mu mohlo znova raz pripomenúť, že som fyzicky silnejšia než on.. čo pre veľa ľudí mohol byť celkom zázrak.
"Tiež som nad tým rozmýšľala. Dúfam že budeme spolu heh.. bez teba som stratená." Trocha som sa zamračila. Trápilo ma to, no tušila som, že nás k sebe asi nedajú. Prečo by aj dával Hokage dvoch ľudí z toho istého klanu do jedného týmu? Nakoniec sme dorazili až tam a.. čakali sme, aspoň ja som čakala.

Izanagi Ryugo

Zhltal jsem svůj načatý toust a to už jsem si připínal svůj váček s vrhacími zbraněmi. Svůj typický outfit jsem již měl a obalený zbraněmi jako kdybych se chystal do války taky. (Nic nového) Když už jsem byl konečně hotový sáhl jsem po krabičce s cigaretami. Strčil jsem je do kapsy i se sirkami a na dva kroky jsem se odrazil od své postele přímo z okna. Můj další krok vedl na hranu okeního rámu a vyletěl jsem ven na ulici jako kulový blesk. Dopadl jsem přímo mezi dav nic netušících kolemjdoucích a ti vyděšením uskočili metr do zádu. Někteří spadli i na zadek a vytočeně vrtěli hlavou. "Eh.. Gomenasai.." Řekl jsem prosebně a nahodil stydlivější milý úsměv abych odrazil bodavé pohledy všech kolem. No na nic jsem však nečekal a vyrazil rychlým tempem směrem k hokageho domu. Cestou jsem přeběhl pár střech a vylekal pár nic netušících stařenek kterým jsem proletěl před nosem. - Nu snad žádná nedostala infarkt. Netrvalo ani 5 minut od sídla klanu Ryugo a už jsem stál před kanceláří samotného hokageho.
Přiletěl jsem jako blesk do úzké uličky před hokageho kanceláří. No zahlédl jsem tam už 2 mladé geniny co tam postávali vedle sebe jako by k sobě patřili. Zarazil jsem se u dveří a ještě jsem rozdýchával svůj rekordní let konohou. Popadal jsem dech a tak jsem nějak zapomněl ty 2 pozdravit. Čekal jsem jen, zda mě Kage pozve do své kanceláře.

Montaro Hyuuga

Po dvou hodinách jsem skončil meditaci docela mi vyhládlo a tak jsem zašel do lednice pro večeři co tam zbyla ze včera. Hodil jsem jí na sporák do vody a začal ohřívat. Po několika minutách jsem nudle vyklopil na talíř a začal jsem jíst. Byly to prostě obyčejné nudle bez ničeho navíc, ale pro mě to byla dostačující a dobré jídlo. Nedá se to vůbec porovnat s tím co jsem jedl předtím. Žiju si jako král oproti rodičům. Ehm.. rodiče.... kdyby tu byli tak by mi to celý zka... zamyslel jsem se, ale myšlenku jsme nedokončil Nechme to být. Pak už jsem jen dojedl své jídlo a připravil jsem se na cestu. Když jsem vyšel z bytu tak jsem nikam nehleděl a rovnou jsem mířil k sídlu Kageho.

Kancelář Hokage

Genini již pomalu přicházeli ke dveřím kanceláře samotného Hokage. První sem dorazili sourozenci Kentiri, kteří taky jako jediní uslyšeli, co se dělo uvnitř a moc dobře poznali, kdo tam je. "Já jsme ti řekl, že budou spolu v týmu nebo naše dohoda padá, Kokaii!" Zařval naštvaně Jiro Kentiri a práskl do stolu. Poté bylo chvíli ticho než se ozval hlas samotného Hokage. "Však já už to přepisuji! Poslední dobou je problém s Káčkem, proto tu mám trochu nepořádek a plete se mi to." Začal naštvaně, ale pak přešel ke klidnému tónu. "Dobře, dobře. Jdu se podívat za tím chlapcem a pak ti podám informace." Odpověděl Jiro a odešel z kanceláře. Po cestě potkal své dvě děti a lehce se pousmál. "Hehe, tohle jste snad neslyšeli." Dodal a pak zmizel z budovy.

To už pomalu přišla většina geninů, což Kokai věděl a tedy otevřel dveře, aby je nahnal dovnitř. Počkal až se všichni napakovali dovnitř. Přišlo jich jen pět, i když jich mělo dorazit šest, což ho trochu zmátlo, ale nedalo se svítit. Musel už jim říci, jak přesně vypadají jejich týmy, aby si je rozebrali senseiové a on se mohl starat o vážnější problémy.

Kokai Uzumaki

"Ahoj děcka!" Začal s milým úsměvem a posadil se před nimi na stůl, aby navodil trochu přátelskou atmosféru. Následně si vzal spis papírů, kde si chvíli listoval, než našel ten správný list. Následně si všechny děti projel pohledem a zastavil se na dvou geninech z Hyuuga klanu. Eh, nevěděl jsem, že přijdou dva. Sakra, stále mi posílají špatné informace. Pomyslel si a provedl pár škrtů na listě a dopsal tam jiné jméno. "Takže, jak vidíte, tak jste tu v zastoupení dvou Kentiri, dvou Hyuuga a jeden míšenec." Při slově míšenec se lehce usmál, aby kluk věděl, že to nemyslel špatně. "Vzhledem k tomu, že Hyuuga geninové mají největší šanci probudit svůj kekkei genkai, tak budou v týmu spolu, aby mohli společně cvičit a jejich sensei jim s tím dokáže nejlépe pomoct. S vámi bude v týmu ještě jeden, který asi zaspal nebo já nevím, co s ním je." Zasmál se a stoupl si. "No a v druhém týmu budou sourozenci Kentiri a tento míšenec." ukázal na Izanagiho. "Tým Hyuugů ponese název: Tým Bílá a tým Kentiri a Ryuga ponesou název: Tým Modrá." Usmál se a přešel zpět za svůj stůl, přičemž ze šuplíku vytáhl nový papír, kde byl seznam možný senseiů. "Eh, tak co s vámi?" Řekl tiše a projížděl očima seznam jmen. "Takže, Tým Bílá bude mít jako senseie: Aiko Hyuuga, která momentálně vede klan Hyuuga a snaží se znovuzrodit vaši oční techniku. No a Tým Modrá dostane senseie Daisuke Ryugo, který přivedl klan Kentiri do Konohy a myslím si, že vám dokáže nejvíce pomoct." Poté luskl prsty a přeskočil mu jakýsi záblesk mezi prsty. "Senseiové na vás počkají před mojí budovou a řeknou vám zbytek důležitých informací." Dodal a pak se na chvíli zamyslel. "Nějaké otázky?"

Montaro Hyuuga

Dorazil jsem k Hokageho kanceláři a už tam se nacházeli někteří genninové čekajíc na svůj tým. Nevšímal jsem si jich a neřešil jsem je. To už, ale Hokage otevřel dveře a já se dozvěděl svůj osud, kterému budu muset čelit. V prvním týmu vyjmenoval mě. A to co mě zarazilo bylo to, že nás je více. Více Hyuugu. Zhluboka jsme se nadechl a poslouchal jsem dál. Další Hyuuga .... a pak zmínili naší Senseiku. Dalo se to očekávat. Dva Hyuugové,šéfka klanu a týpek co se tu ještě ani neukázal ? Něco jsem o ní věděl. Ne to jak vypadá, ale v nejnovějších spisech se psalo, že se stala vůdkyní Hyuugu co chtěli probudit Byakugan, ale více ne. Bude to vskutku náročné setkání, doufám že nebudou přehnaně aktivní nebo spíše otravní.  Otočil jsem se a sotva Hokage dořekl, jestli nemáme dotazy tak jsem už odcházel z místnosti, jestli to bylo neslušné to jsem v tu chvilku neřešil. Tak se ukažte! Vyšel jsem před budovu a hledal ženu co vypadá jako vůdce či aspoň podobně jako Hyuugové. Je to vůdce celého klanu ta si asi bude žít.

Izanagi Ryugo

Shromáždili jsme se u Kageho v kanceláři a já bedlivě poslouchal každé jeho slovo. Když mě nazval míšencem trošku jsem odvrátil pohled ale pak jsem nahodil zas ten svůj milý úsměv. Pak ale zmínil složení týmu a já se trošku zarazil. Sourozenci Kentiri v jednom týmu? Sakra, budu jak kůl v plotě.. Pomyslel jsem si a na výrazu v tváři jsem nedal nic znát. Prohlídl jsem si znovu ty 2 které budu odedneška vídat a můj pohled zůstal na malé modrovlasé dívce. Padla mi do oka hned na první pohled už jen díky své roztomilosti. Pak aby to nebylo trapné tak jsem znovu odvrátil svůj zrak na Kageho a doposlechl si zbytek. S úctou a pokorou k autoritě jsem se mírně uklonil při odchodu jelikož jsem žádné otázky neměl. Vydal jsem se přímo před budovu kde jsem měl potkat svého "rodinného" senseie.

Taki Kentiri

Vstúpila som dovnútra rovnako, ako ja každý genin ktorý sa tu nachádzal. Bolo nás tu päť, jeden pravdepodobne chýbal. Pomyslela som si, že musí byť naozaj trapas, prísť neskoro ak vôbec. A on či ona neprišiel vôbec. Celý čas som stála po bráškovom pravom boku, aj keď trocha schovaná za ním. Ako keby som sa Kageho obávala. Toho som sa síce nebála, no jeho rozhodnutia pomerne áno. Následne vyhlásil verdikt a mne sa na tvári objavil nefalšovaný a široký úsmev. Roztvotila som náruč a v momente som objala bŕašku. 
"Yaii!! Sme spolu ! Sme spolu, sme spolu!" Zopakovala som ešte pár krát. Tretieho člena týmu som nepoznala. Až keď som skončila s objímaním brášku, tak som sa spoza jeho rameno kukla na zvyšných troch ľudí. Dvoch Hyuugov som spoznala hneď, kvôli ich prapodivným očiam. Ten zvyšný teda musel byť náš týmový kolega.
"Yo!" Zamrmlala som a trocha som prižmúrila oči, ako keby som ho z niečoho podozrievala. Nakoniec sa väčšina ľudí vydala von. Sama som to mala v pláne, no ešte som sa otočila k Hokagemu a zamávala som mu.
"Arigato!" Poďakovala som mu zo smiechom a už som ťahala brášku von.

Tai Kentiri

Otcovo počínání jsem zhodnotil pouze povytaženým obočím, nijak jsem to dál nekomentoval. "To by mě zajímalo, jakou spolu ti dva mají dohodu." pomyslel jsem si, než jsem vlezl dovnitř, do kanceláře Hokagho. V napětí jsem očekával, jaké bude konečné rozdělení týmů. Když Kage přečetl, že jsem v týmu s Taki, srdce mi poskočilo radostí, ale na rozdíl od Taki jsem zachoval chladnou hlavu. Lehce jsem na ní zakroutil hlavou a špitnul jí. "Ovládej se, nezapomeň, kde zrovna jsme." Poté jsem se podíval na Hokageho. Věděl jsem, že on nás takhle původně nerozdělil a že to byla pouze zásluha našeho otce, že jsme nyní spolu. Lehce jsem při tom pohledu povytáhl obočí, snad abych mu dal nějak najevo, že vím, co se stalo. "Děkujeme, Hokage." řekl jsem, lehce se mu poklonil a vyšel ven z kanceláře. Tam jsem se konečně usmál a objal Taki. "Tak vidíš, jsme spolu." řekl jsem tónem, ze kterého bylo poznat, že se mi doopravdy ulevilo a objal jí. Poté jsem pohledem vyhledal třetího člena našeho týmu a přišel k němu. "Ahoj, já jsem Tai Kentiri a tohle je moje sestra Taki." představil jsem se a natáhl k němu ruku, abych si s ním mohl potřást.

Genini vyšli před kancelář a viděli venku dvě stojící postavy. Jednou postavou byla senseika týmu Bílá - Aiko a samozřejmě i druhému týmu tu stál sensei - Daisuke.

Daisuke Ryugo

Vyhlížel své tři svěřence a jakmile spatřil dívku s modrými vlasy, tak poznal, že jde o ní a dva kluky, kteří šli vedle nich. Jak se přibližovali, tak mu začalo docházet, že jde o děti samotného Jira a míšence, o kterém se v klanu Ryugo už nějakou dobu povídá jak ve špatném, tak v dobrém. Daisuke sám zatím nevěděl, zda má brát tohoto míšence dobře či špatně. Hehe, Jiro si to umí zařídit. Pomyslel si, když mu došlo, že za tímto týmem stojí volba Jira, který když jde o jeho děti, nenechá nic náhodě. "Tak pojďte." Řekl směrem k těm třem a popošel do strany, aby udělal místo i pro tým Aiko. Jakmile přišli k němu, tak si dřepl a začal dál povídat. "Jmenuji se Daisuke Ryugo a jsem vaším senseiem. Zatím se mi nepředstavujte a rovnou si běžte domů zabalit na jednu noc, protože míříme do lesa." Pak jen čekal až se rozutečou. "Za půl hodiny sraz u hlavní brány."

Pokračování v misi

Aiko Hyuuga

Před budovou stála i samotná Aiko, která už netrpělivě přešlapovala z místa na místo, jelikož se nemohla dočkat toho, až uvidí své geniny. Z kanceláře však vyšli jen dva Hyuugové a třetí genin nevyšel, což ji trochu zarazilo, ale došlo ji, že jde o klasické zpoždění, které se stává na každém rozřazení týmů. Jakmile k ní došli, tak se usmála a dala se pochopitelně do řeči. "Mé jméno je Aiko Hyuuga a jsem momentálním vůdce věřící větve. Samozřejmě víte, že věřím v to, že se ve vás může projevit Byakugan, takže se na tohle i zaměříme během tréninků." Poté se zamyslela a když viděla, že Daisuke bere své geniny do lesa, tak ji napadla také jedna věc. "Běžte si sbalit věci na trénink a něco k jídlu, protože půjdeme na soukromé tělocvičny naší větve Hyuuga klanu, kde vás naučím pár základů." Jakmile to dořekla, tak čekala, že se hned rozutečou, když ji najednou došlo, že neřekla to hlavní. "Sejdeme se za 10 minut u mé kanceláři v Hyuuga sídlu."

Pokračování v misi

Izanagi Ryugo

Když jsem stál před kageho budovou oslovil mě můj nový týmový člen. Na tváři se mi vytvořil můj typický úsměv a podal jsem mu ruku hned co nabídl tu svou. Ahoj, moc mě těší, já jsem- Než jsem to však stihl doříct přerušil mě náš nový sensei Daisuke který nám řekl co a jak. Když však řekl že se nemáme zatím představovat tak jsem se jen ušklíbl a potřásl Taimu rukou. Uvidíme se u hlavní brány. Dodal jsem přívětivě a jako blesk jsem zase zmizel mezi malé uličky kterými jsem mířil přímo domů se připravit.

Ashi Inuzuka & Balto

Ráno ma prebralo Baltovo kňučanie a nervózne vrčanie. Asi pol hodinu skákal na posteľ a dole, ja som ho úspešne ignorovala, nebola som ešte vyspatá a bola som vo vedomí, že ešte dnes mám voľno. Keď už Balto stratil nervy, začal zavýjat a rovno mne pri uchu. Vtedy dosiahol o čo sa celý čas neúnavne snažil a ja som sa posadila na posteli. Áno Balto?! Môžeš mi vysvetliť, čo sa deje, že ma musíš takto skoro budiť posledný deň voľna? pozrela som na neho nasrdene a ten mi to hneď vysvetlil. P-počkať?! To už je dnes?! Ach do pekla, ja som si pomýlila deň... pleskla som si po čele, vybehla z postele rovno do kúpeľne, kde som si umyla zuby, očesala vlasy, popritom som sa stihla vyzliecť (Balto si ako vždy strčil hlavu pod perinu, ako keby ma nikdy nevidel nahú, je to proste gentleman) a rovno aj obliecť do čistých, včera večer ožehlených a pripravených vecí od maminky (asi som jediná čo zabudla na dnešný deň). Ach mami čo by som bez teba robila... pousmiala som sa a pripravená odísť z domu som vyšla z izby, prešla cez chodbu, zastavila som sa v kuchyni kde bola mama. Nehovor že si ešte tu! A ja som myslela, že si vyrazila ešte predtým ako som vyšla z postele ja... zasmiala sa mama. Ale vlastne mi to mohlo docvaknúť, keďže som nenašla po tebe žiaden špinavý riad... vtipkovala ďalej. Ach mamiiiii... Nepotrebujem komentáre, už aj bez nich dosť meškáme... podišla som ku nej, dala jej pusu na líce, Balto jej oblízal ruku - to bola naša rozlúčka a mohli sme vyraziť - a to čo najrýchlejším tempom. Bežali sme od budovy klanu ulicami Konohy, nevšímali sme si nikoho a nič, len tak tak že sme nenarážali každú chvíľu do ľudí. Ja aj Balto sme hľadeli počas celého nášho behu na svoj cieľ - vysoká budova Hokageho v strede dediny - miesto, na ktorom sme už hodnú chvíľu mali byť nastúpení.
Keď sme konečne dobehli, videla som odchádzať dva tými preč. A ku... Kunai kovový... zamrzol mi úsmev nadšenia na tvári. Synchronizovane sme spomalili svoje kroky a čím bližšie sme boli k budove, tým pomalšie sme išli. Keď sme stáli rovno pred vchodom do budovy, Balto si odfrkol, otvoril si dvere a čakal, či pôjdem za ním. Teda - neviem či môžem povedať, že na mňa čakal, vlastne na mňa úplne dlabal a tak som sa musela rýchlo spamätať a ísť za ním. Prišli sme až ku dverám do Hokageho kancelárie. Vtedy som sa hlboko nadýchla a povedala som si, že nejak bolo, nejak bude a s istotou som zaklopala.
Ak ma Hokage zavolal dnu, obaja sme vstúpili, mierne som sa poklonila na pozdrav a povedala som: Dobré ráno, Hokage-sama, prepáčte - viem, že meškám a veľmi sa za to ospravedlňujem, prišla som kvôli zaradeniu do týmu... Čakala som s napätím (ktoré som sa snažila nedať najavo) čo povie.

Kokai Uzumaki

Stál u okna a sledoval dění celé vesnice, když v tom někdo vešel dovnitř. Už si myslel, že má od všeho klid, ale vešla nějaká malá holka, která hned řekla, proč tedy přišla. Kokai si sedl za svůj stůl a vytáhl další spisy, do kterých nahlédl. Viděl, že byla s vlkem a člen Inuzuka klanu zde byl jen jeden, takže to musela být ona. "Ashi Inuzuka, že?" Ujistil se pak si přečetl, kdo je jejím senseiem. "No, budeš muset jít do sídla Kentiri klanu, kde bude Jiro Kentiri. Touhle dobou sedí na střeše a sleduje nebe, tak na něj houkni a on se ti snad bude věnovat." Řekl jí jméno senseie a lehce se na ní usmál, čímž ji chtěl naznačit, že by měla už odejít.

Kokai Uzumaki

Ještě ani neodešla ta první holka a už do místnosti vběhl druhý chlapec. Kokaie dost znervózňovalo, že se mu tam genini takhle pomalu ukazovali, jelikož očekával zásilku, kterou by právě genini neměli vidět. "eeeh." Vypadlo z něj a plácl se do čela, při čemž se podíval do spisu a došlo mu, že už je tohle vlastně poslední genin, takže se lehce pousmál a nadšením si oddechl. "Počítám s tím, že ty jsi Ryuu, to znamená, že jsi v Černém týmu tady se slečnou .. eh." Nemohl si vzpomenout na jméno a jen na ni tupě ukazoval, při čemž se nenápadně podíval do spisu "S Ashi!" Řekl tónem, který zněl nějak takhle "Celou dobu jsem to věděl, jen jsem tě napínal.". Pak už si jen sedl zpět do křesla a gestem ruky ukázal, že mají odejít. "Jo a sensei je Jiro Kentiri, teď přijde před tuto budovu, tak na něj venku společně počkejte." Dodal ještě než odešli.