Tsubaki

Předmět: Tsubaki Tue Jun 02 2015, 02:36

"Mezi dobrem a zlem je tenká hranice. Stačí jen málo a zlo vás zcela ovládne už navždy."

Základní informace
______________________________________________

Jméno: Tsubaki

Přezdívka: Tsu-chan

Věk: 16

Pohlaví: Žena

Místo narození: V lese, nedaleko Kumogakure.

Klan: Takai

Rodina:
Otec Hibiki (věk 40 let, mrtev)
Matka Mai (věk 35 let, mrtvá)
Děda Daisuke (věk 68, mrtev)
______________________________________________

Vedlejší informace

Oblibené: Umění meče, to je můj život. Bez katany bych si nedokázala svůj život představit. Byla jsem od mala vedena k tomu abych pochopila umění meče. Abych dokázala splynout se svojí zbraní a brát ji jako část svého já. Mez svého meče nejsem nic, protože je mou duší. Trénink tedy je pro mě hotovou nirvánou, kdy tělo, mysl jsou v naprosté rovnováze. Dokážu si díky tomu vyčistit svoji hlavu a zbavit se všeho, co mě tíží. Mimo to jsem si vybudovala také velký cit ke čtení knih. Jelikož jsem byla dříve odtrhnutá od okolního světa poznávala jsem jej skrz knihy. Stalo se to mou vášní. V knihách jsem našla to, co mi chybělo. Zažívala jsem dobrodružství, dozvídala se nové věci. Stále jsem chtěla víc a víc poznat. To mě také vedlo k tomu psát si deník, kde jsem psala o svých každodenních činnostech a pocitech. V posledních pár letech jsem si oblíbila vaření. Sice to trochu trvalo, než jsem si k tomu našla cestu ale nakonec našla a to díky jisté osobě. K tomu se však dostanu později.

Neoblíbené: Díky jistému incidentu ze své minulosti nesnesu lidský dotek. Vždy se mi vrátí vzpomínky ze svého dětství a zaplaví celou mojí mysl. Proto se také vyhýbám přelidněným místům jak jen to jde. Jen při tom pomyšlení jak jsem zaplavena masou lidí mi naskakuje husí kůže po celém těle. Co však nedokážu vystát ještě více než lidský dotyk je nespravedlnost. Z hlouby duše nenávidím vše, co se děje ve válkách ale i mimo ní. Všechny ty zvěrstva, které se stávají nevinným a bezbranným. Všechno to bezpráví a utrpení. Nesnesu pohled na někoho kdo trpí. Musím prostě jednat, zabránit tomu, protože jsem byla k tomu už od malička vedena. Z části je to také tím, čím jsem si ve svém zatím krátkém životě zažila.

Povaha: Snažím se za každých okolností vypadat drsně, nedostupně. nedávám na sobě znát žádnou slabost, což zahrnuje i emoce. Snažím se být spíše tichá a nenápadná. Některým možná příjdu jako arogantní jedinec. Vše je to však přetvářka, maska, díky které se skrývám před tím zkaženým světem. Jsem velice citlivá osoba, která si prošla peklem. To mě změnilo a kdybych nepoznala na své cestě životem staříka Gennosuke-ho nejspíš bych zanevřela na lidi. Jsem ochranářský typ, díky svému utrpení dokážu být velice empatická a vcítit se do kůže ostatních. I přes všechno to, co jsem si prožila dokážu si svým způsobem vytvořit přátelské pouto s člověkem. Tedy trvá to mnohem déle než u normálních jedinců. Po nějakém čase však dokážu být i více hovorná a někdy i vtipná.
______________________________________________

Bojové schopnosti a vybavení

Podstata: Raiton

Hlavní atribut: Díky své drobné postavě je mou nejsilnější vlastností rychlost a hbitost. Proto se také snažím tyto vlasnosti co nejvíce vylepšovat a odvíjím od nich svůj styl boje.

Zbraň: Nosím dvě katany, kterým jsem dokonce dala i jména. Obě dvě dokáží vést chakru. Nejpoužívanější katana se jmenuje Masamune, obyčejná katana, která dříve sloužila mému otci. Rukojeť i pochva je bílá jako právě napadený sníh.
Její dvojče nese jméno Muramasa. Je úplným opakem co se týče barvy - je celá v černém. Moc ji nepoužívám, protože se jedná o prokletý meč. Nějakým způsobem jej dokážu používat i když má to svoji cenu.

Inventář: ZVN, deník, kuchařský nůž.

Specializace: Kenjutsu zaměřené hlavně na rychlém šermu a tasení (Iaijutsu). V menší míře také ninjutsu.

KG: Nejedná se přímo o vrozenou schopnost, spíše o vlastnost krve. Jsem vzdáleným potomkem Muramasy, proto je má krev prokletá. Je úzdce spjata s temnotou a démony. Díky tomu dokážu použít katanu, která nese stejné jméno a použít tak síly zapečetěných démonů. Zatím však dokážu ovládat jen zlomek té síly. Užívaní má své pro i proti. Se silou démona přebírám i jeho aspekt hříchu. V určité míře jej dokážu kontrolovat a použít ve svůj prospěch. Pokud však překročím pomyslnou hranici, kdy to přestávám zvládat se mě zmocní démon, který posedne moje tělo. Jde tomu však zabránit, pokud mě někdo omráčí, nebo sebere meč z dosahu. Dalším záporem tohoto meče je podle legendy to, že při častém užívání se z člověka stává démon a ztrácí svoji lidskost. Právě to proběhlo u sedmi démonů, kteří jsou zapečetěni v kataně. I oni byli kdysi lidé.Za zmínku také stojí to, že při používání proběhnou jisté změny v mém těle. Oči změní barvu na černou a chakra má též stejnou barvu. Citliví lidé a senzibilové mohou cítit ze mě cosi
zlověstného nelidského. Změna je však chvilková a pokud přestanu meč používat vše se vrátí opět do normálu.

Gekido: Jeden ze sedmi démonů, který představuje hněv. Živí se nenávistí, zlobou. Tyto vlastnosti mu dodávají na síle. Při použití jeho síly se mě zmocní hněv, který mi dodává více síly. Útoky jsou rychlejší, agresivnější na úkor obrany. Dalo by se to přirovnat k berserk stavu.

Jutsu:
Základní E techniky
Shromáždění chakry do zbraní, které jí dokáží vést.
Kōzui no hitto (Technika rychlých úderů) Jedná se jak už název vypovídá o techniku u které je nejdůležitější rychlost. Lze ji provést i s jedním mečem ale o to méně je efektivnější. Princip tohoto útoku je celkem složitý a skrývá v sobě serii jednotlivých švihů meče. První zásah je horizontální, sek směřuje z leva do prava (katanou držíc v pravačce - P),bezprostředně následovaný útokem mířeným ze spodu nahoru (Katanou držíc v levačce - L).Uživatel pak vyskočí do vzduchu, protočí se a oběma meči provede útok z leva do prava. Jakmile dopadne na zem opět vyskočí a naráz zaútočí s oběma katanami ze vrchu dolů čímž vytvoří pomyslný křížek. Nenechá svého protivníka odpočinout a pokračuje v další serií útoku. Katanou (L) švihne od ramene až k noze a s druhou (P) udělá to samé jen opačně (švih prostě opisuje tvar X). Finálním útokem je bodnutí oběma meči do nepřítelovi hrudi.

______________________________________________
Historie

-Kapitola první -
Byl to den neobyčejný. A v čem byl tolik neobyčejný? Pro jednu rodinu ano. Pro nastávající matku a otce, který očekával až se narodí jeho potomek. Konejšil svou ženu a laskal ji po vlasech. Porod proběhl bez komplikací a narodila se jim zdravá a nádherná holčička, která se na své rodiče usmívala. Muž však její úsměv vidět nemohl, jelikož jeho oči byly šedé. Byl slepý, přesto však byl štastný a nic mu v jeho životě nechybělo. Ten den právě začaly kvést kamélie a proto rodiče dali jméno své dceři Tsubaki. Docela příhodné jméno pro nádhernou dívku, jakoby to bylo nějaké znamení z nebe, osud. Kdo ví. Rodiče do ní už od narození vkládali velkou naději. Snili o tom, že vše změním.
Tsubaki rostla jako z vody a roky plynuly a plynuly. Jen co dokázala udržet se na nohách skákala všude možně a dokonce se udržela na koni. Jako by se na koňském hřbetě narodila. Rychle se taky naučila číst a psát. Byla k tomu také vedena, aby si dokázala přečíst o historii, která nesměla nikdy být zapomenuta. Proč tomu bylo tak důležité? Celý ten příběh jí byl odkryt, když už byla trochu větší a dokázala trochu myslet.

Výňatek z deníku:
Když už jsem byla starší, sedli jsme si všichni k ohni. Nad noční odblohou mi byly vyprávěny příběhy o našem původu. Vždycky vyprávěl nejstarší člen rodiny a to byl můj děda Sanjuro. Zapálil si svoji dýmku s tabákem a pustil se do toho.
Žili jsme jako nomádi, tuláci. Naše rodina byla co zbylo z mocného klanu Nakatsukasa o kterém jsem tolik slyšela. Kdysi na počátku hlídači řádu, spravedlnosti a dobra. Bojovníci za čest, rovnost a bratrství. Samuraiové se jim také říkalo. Spolu se svými kodexy, pravidly a ostrým mečem vždy dosáhli světového míru. To bylo do té doby, než se objevili ninjové. Byli lepší, silnější a daleko mocnější než náš klan. Ten začal upadat a jejich členové odcházeli. V dobu největšího úpadku se objevují dva členové, bratři. Jednooký drak z Oshu, Masamune a jeho druhý bratr Tygr z Kaie, Muramasa. Každý měl svoji vlastní myšlenku pro obnovu klanu a jeho budoucnost. Zatímco Masamune chtěl otevřít klan cizincům, přesněji ninjům a chtěl s nimi vytvořit samuraie nového úsvitu s mocí chakry, která by proudila jejich těly. Muramasa byl v tomhle přísnější a zakazoval jakékoliv množení s cizinci. Byl proti nim a pohrdal jimi. Chtěl je zcela vymýtit a proto šli cestou, která už neměla s původní myšlenkou samuraiů co do činění. Klan se rozdělil tedy na dvě části, které spolu celé roky bojovali. Část Muramasy však postupně prohrávala a proto hledají sílu u samotného démona Rhaerna. Poskytl jim mocné zbraně, poskvrněné katany s jeho mocí. Ten kdo takový meč použil byl proklet symbolem démona, který udělal krvavé zranění na zádech uživatele. Vypálené rýhy táhnoucí se po celých zádech, navzájem zkřížené, čímž to připomínalo písmeno X.
Traduje se, že z některých se stali démoni. Krvežíznivé stvůry, které dokázali zabít stovky mužů lusknutím prstu. Podle legendy jich bylo 7 a každý z nich představoval jeden ze smrtelných hříchů. Pýcha, Lakomství, Závist, Hněv, Smilstvo, Nestřídmnost, Lenost. Všude rozsévali jen smrt a utrpení. Masamune chtěl jednou pro vždy se vypořádat se svým zkaženým bratrem, který byl kazem, vadou klanu. Proto následovala poslední bitva, která měla vše ukončit. Bitva dopadla velice špatně. Účel však splnila. Opravdu se podařilo Masamune-mu zničit všechny zkažené samuraie. Zapečetil sedm démonů spolu se svým bratrem do své katany s tím, že je navždy udrží uvězněné. Svět byl zachráněn od zbytečného utrpení ale za jakou cenu? O několik dní později svým zraněním podlehne zachránce a spolu s ním umírá naděje. Těch na jeho straně zbylo opravdu málo. Rozhodli se však pokračovat v úkolu jejich vůdce. A dařilo se jim to stovky let.
My jsme jejich potomci, strážci prokletého meče Muramasa – pojmenovaný po zlém dvojčeti. A náš úkol je stejný jako jejich. A tohle je on.
Konečně jsem viděla ten meč, byl tak nádherný. Vypadal, jako kdyby byl právě vyroben. Žádná vada, dokonalá zbraň stvořená na zabíjení. Na krytu byl nakresleny historické události, které vedly k zapečetění zla. Byl to takový přehled událostí klanu. Jeho zrodu, vzestupu a pádu.
___________________

-Kapitola druhá-

Z Tsubaki se stala malá slečna, která byla rozmazlována svým dědečkem. Ten se ji každý den věnoval, vyprávěl jí příběhy, učil základům ninjutsu. Chodil s ní na lov zvěře. To jak číst ze stop a jak naopak zbavit se jich. Spoustu užitečných věcí, které se jí určitě budou do budoucna velice hodit.
Jednoho dne se však vše změnilo. Přišla první zkouška osudu. Byla strašlivě mrazivá noc. Nebe však bylo bez mráčku a měsíc osvětloval okolí. Ticho prořízl divoký řev.Na rodinu zaútočili bandité, kteří vtrhli do stanu rodičů Tsubaki . Samotná dívka, rozespalá vyšla ze svého stanu a nechápala co se děje. Zvuk boje, střet kovu a kovu jí naznačil, že se děje něco zlého a špatného. Běžela k místu, odkud vycházely zvuky boje. To, co se jí naskytlo před očima jí vyrazilo dech. Její otec ležel v kaluži krve, lapal po dechu, protože měl v hrudi zabodnutý nůž. Snažil se ze všech sil natáhnout se ke své zbrani, neměl však na to dostatek sil. Nedaleko od něj leželo tělo nebohé matky, která už byla mrtvá. Její tunika byla roztrhaná, takže šlo poznat, že jí před smrtí znásilnili. Dívka klesla na kolena a brečela. Nemohla to pochopit, proč se tohle stalo. Nikomu její rodina neudělala tak proč se tohle stalo? Proč přišla o svoje rodiče? V tom jí však napadlo, že tu někde musí být její děda, musí být na živu. Rozběhla se tedy k jeho stanu. Někdo tam byl a dívka si nejprve myslela, že jde o dědečka. Opak byl však pravdou a ona poznala, že jde o banditu, který zmasakroval její rodiče. Muž si jí však všiml a olízl se na rtech. Snažila se mu utéct avšak marně. Popadl jí za vlasy a ztrhl z ní oblečení. To co následovalo potom ji nadosmrti změnilo. Zoufalství, bezmoc. to je to co cítila. Pak se v ní však začal probouzet hněv. Něco tento pocit posilovalo, živilo jej. Hněv a vůle žít jí dodalo sílu vzdorovat tomu muži a zkopla jej ze sebe. Násilník, si všiml, že její oči se změnili na tmavě černou. Sálalo z ní něco co mu nahánělo strach. Stalo se to tak rychle a dívka mu zarazila čepel meče do těla. Naklonila se k němu a sledovala jak z něj vyprchává život. Jakoby si jeho utrpení užívala. Když jeho duše opustila tělo, vytáhla katanu z jeho těla a teprve těd jí došlo, že jde o meč, který byl podle legendy vězením pro sedm démonů a Muramasy. S katanou v ruce vyběhla ven a hledala dědu v naději, že to vše přežil. Naděje se rozplynula ve chvíli, kdy našla jeho tělo na nedaleké louce. Kolem něj leželo pět těl. Vzhledově byli podobní tomu muži, kterého zabila ve stanu. O vše přišla a smutek naplnil její srdce. Už nikdy neuvidí svého milovaného dědečka a ani své rodiče. Cítila, že už nemá pro co žít.

Výňatek z deníku:
Následujícího dne jsem pohřbila těla rodičů a dědečka. Poskládala jsem jim z kamínků a kamenů mohylu. Nevěděla jsem co dělat. Cítila jsem se hrozně opuštěně, brečela jsem jako malé dítě. Zanedlouho se zatáhla obloha a i nebe ze ztráty mých rodičů bylo rozesmutnělé a začalo pršet. dopadající kapky bubnovali do listů stromů. Znělo to jako pohřební melodie na úctu zesnulým. Klekla jsem si na zem do bláta a měla zavřené oči. V mé mysli jsem si přehrávala vzpomínky, kdy jsem se svojí rodinou byla štastná. těd to však bylo všechno pryč a já musela jít dál. Přemýšlela jsem, co by mi řekl děda. Hned jsem věděla, že musím pokračovat v úkolu naší rodiny. Tak by si to přál, abych pokračovala na cestě života. Vstala jsem a uchopila prokletou katanu, schovanou v pouzdře. Přísahala jsem před hrobem, že bude pokračovat v úkolu hlídat tento meč, aby nepadl do špatných rukou. Nevěděla jsem kam jít, co bych vlastně měla jiného dělat. Nedaleko odsud byla vesnice zvaná Kumogakure a proto jsem se rozhodla jít právě tam. Čekala mě dlouhá cesta a proto jsem si sbalila všechny potřebné věci, včetně deníku dědečka.
___________________

-Kapitola třetí-

Na své dlouhé cestě si krátila čas čtením deníku, který dříve patřil dědovi. Dozvídá se z něj spoustu zajímavých informací, které se hlavně týkají historie klanu. Tyto informace ji šokují, protože pravda se trochu lišila od té, co slyšela. Spor mezi bratry nebyl takový jak to v příběhu znělo. Hlavním důvodem, proč Muramasa se vzbouřil proti svému bratrovi byl takový, že toužil po dívce, která však milovala jeho bratra. Dvořil se jí, snažil se ji získat, dokonce i použil násilí, jen aby ji získal. Deník dále tvrdil, že Aiko čekala dítě s Muramasou, jelikož se jí jedné noci zmocnil. Co však nejvíce Tsubaki šokovalo byl fakt, že to oni jsou právě potomci prokletého bratra. Aiko porodila chlapce a holčičku. Chlapec se jmenoval Raito a on strážil prokletou katanu. Jeho krevní linie pak pokračovala ve střežení. Proč se Raito zhostil tohoto úkolu právě on? Chtěl se zbavit hříchu, který koloval v jeho krvi. Věděl o svém původu a proklínal ho. Najednou dost věcí dívce dávalo smysl a o to více brala tento úkol vážněji. Utvrdila se v rozhodnutí, že za každou cenu bude pokračovat v tomto úkolu, který patří její krevní linii. Pokračuje tedy v cestě do Kumogakure, kde měla najít svůj nový domov. Po cestě však potkává stvoření, které se přidá k její cestě.

Výňatek z deníku:
Na noc jsem se schovala pod úkrytem, který jsem si postavila z větví. Věděla jsem jak přežívat v přírodě, takže dlouhá cesta, která mě čekala nebyla pro mě žádným problémem. Jídlo jsem si dokázala obstarat lovem zvěře a sbíráním plodů a kořínků. Na své cestě jsem se snažila co nejvíce vyhnout lidem a proto jsem různé malé vesničky obcházela obloukem. Nemohla jsem nikomu věřit, nemohla jsem riskovat aby někdo věděl o meči. V deníku jsem se dozvěděla také jednu velice zajímavou věc a to, že i v této době existují lidé, kteří by se chtěli zmocnit toho prokletého meče. To jsem nemohla dopustit, zklamala bych rodinu a smrt všech lidí přede mnou by přišla vniveč. Už několik dní jsem navíc po přečtení deníku měla pocit, že moji cestu někdo sleduje. Možná se mě zmocnil stihomam a začala jsem tou samotou přicházet o rozum. Útěchu nacházím zde, v deníku, do kterého si píšu vše.
Nakonec se však ukázalo, že mám pravdu. V tuto noc konečně můj sledovatel vystoupil ze stínů a já ho konečně mohla spatřit. Byl to zdivočelý a hlavně hladový pes, který nejspíš zachytil moji stopu v naději, že najde nějaké jídlo. Byl podvyživený a vypadalo to, že na svém těle má i několik čerstvých ran, které vypadaly jako kousance. Musely to být vlci nejspíše. Pes nevypadal nějak nebezpečně sám o sobě ale i tak jsem nesměla nic ponechat náhodě. Proto jsem tasila katanu a čekala jak pes zareaguje. S kňučením mi zíral do mých očí, jakoby se mě snažil zhypnotizovat. Neměla jsem moc jídla ale i přesto jsem se nad ním slitovala a hodila mu veverku, kterou se mi ten den podařilo ulovit. Nejprve ji očuchal, jako kdyby se bál, že jde o nějakou past. Pak ji však spolknul na pár soust. I když to nebylo mnoho, vypadal, že z tohoto daru byl přešťastný. Od té doby mě následoval na každém kroku. Byla jsem za jeho společnost ráda, jelikož jsem už nebyla sama. Navíc nějakým způsobem jsem cítila, že oba dva jsme si prošli podobnými věcmi.

Pomalu ale jistě se blížila ke svému cíli. Cestování ubíhalo rychleji, než původně myslela. Zvlášt ve společnosti svého zvířecího společníka, kterému dala jméno Raito, po potomku Muramasy. Přišlo jí to jako pěkné jméno a docela se hodilo k němu.
Byla divoká bouřka a hromy blesky lítaly. V tento čas potkává chlapce, který vychází z vesnice.
Jako tělo bez duše šla v tom lijáku a šourala nohy před sebe. Před dívkou a jejím společníkem se z deště vynořil kluk, který na ni začal zírat. Trochu měla strach, kdo by totiž lezl za takového počasí ven, zvláště pryč z vesnice. Byla ale příliš unavená na to někomu se bránit a prostě pokračovala ve své cestě. Když se míjeli, jejich pohledy se setkaly a něco na ni promluvil. Nejspíš se jí musel zeptat na to, jestli jí něco není, protože musela vypadat hrozně. Promáčená, špinavá. Nevěnovala tomu pozornost, dokud se jeho ruka nedotkla té její. Pohlédla mu do očí a on v nich nejspíše viděl spoustu prázdnoty a utrpení. Odtrhla se ze sevření a dál pokračovala svojí cestou.
___________________

-Kapitola čtvrtá-

Zanedlouho se tedy opravdu dostala do vesnice. Čekala však, že tu něco najde. Nějakou nápověd, znamení, které ji ukáže co má dělat. Kam se má její život ubírat. Žila na ulici, jelikož neměla žádné peníze. Přežívala tam jen díky zbytkům z popelnic, které vybírala většinou za restauracemi a bistry. Častokrát musela bojovat s ostatními dětmi jen pro svě přežití. Někdy vyhrála a někdy zase dostala nakládačku, že se stova dokázala zvednout ze země. Tento stav přežívání trval do doby, než poznala jednu osobu, která změnila její život.

Výňatek z deníku:
Prohrabávala jsem se odpadky jednoho bistra. Našla jsem kousek chleba, dokonce i nějakou zeleninu a sýr. To vše jsem si hned nacpala do pusy a jedla, aby mi to nikdo nemohl ukrást. Když najednou mě někdo chytil a zvedl do vzduchu. Byl to postarší kuchař, který měl velice srandovní knírek. Trochu mi to připoměl dědu. Zeptal se mě co tu dělám a když viděl drobky u mých koutků a moje roztrhané oblečení tak pochopil, že jde o nějakého sirotka, který přežívá na ulici. Z nějakého důvodu mě vzal k sobě. Možná, že jsem mu připoměla jeho dceru, o kterou přišel. Umyl mě, dal mi nové oblečení a nechal mě spát u sebe v domě. Na oplátku jsem byla jeho pomocnicí. Uklízela jsem bistro, obsluhovala zákazníky a prostě vypomáhala kde se různě dalo.

Opět se cítila po dlouhé době v bezpečí a v poklidu. Bylo to jako za starých času, se svým dědečkem. Někdy se i zdálo, že se dívka usmívá. Byla ve společnosti staříka štastná, časem se u nich vytvořilo pouto, které bylo podobné tomu jaké měla s rodinou. Stařík byl její rodina. Bylo to klidné období, dívka vyrůstala opravdu rychle. Někdy se zdálo, že v mnohých věcech se chová více dospěleji, než stařík. Vyrostla ve slečnu, na kterou by její rodiče byli pyšní. Za ta léta v bistru se naučila vařit.A byla v tom opravdu dobrá. Také ji to dost bavilo takže tuhle činnost dělala velice ráda. Ve svém volném čase vymýšlela jídla, s těmi pak soutěžila se staříkem kdo má lepší a chutnější kulinářské umění. Většinou vyhrával on, ale i jí se několikrát poštěstilo zvítězit. Skore bylo 498 ku 7. Což není zrovna optimální rozdíl. V tomhle ohledu je prostě velice soutěživá a vždy prohru nesla špatně. Sedm výher, komu by to taky stačilo?

Výňatek z deníku:

Trénovala jsem tak jako vždy na svém oblíbeném místě v lese. Udržovala jsem si tak kondici a čistou hlavu. Raito seděl ve stínu stromu a s vypláznutým jazykem mě sledoval. Z nějakého důvodu mi však dnes nešlo se zcela soustředit na šerm, cítila jsem takový podivný pocit. Jako kdyby se z mého nitra dralo ven. Vítr zlověstně zasvištěl a já uslyšela hlas, který ke mě cosi šeptal. Nejprve jsem tomu nerozuměla, po chvilce však vše dávalo smysl. Zatmělo se mi před očima a já upadla do vědomí. Když jsem se probudila nebyla jsem v lese. Byla jsem na nějakém divném místě. Nejprve jsem si myslela, že to je snad nějaký sen. Možná jsem se bouchla do hlavy a tohle je jen halucinace. Snažila jsem se nějakým způsobem probudit ale nešlo to. Nezbylo mi nic jiného než se porozhlédnout po tom místě, kde jsem se ocitla. Všude kolem byly hořící trosky nějaké vesnice, která ležela před obrovským černým hradem. Vypadalo to tu jako kdyby tu probíhal někdy v minulosti nějaký boj, jelikož na zemi byly poházené zbraně. To místo mi nahánělo strach, tuhla mi z něj krev v žilách.
Byl tam strašný žár, který mi spaloval pokožku. Pot ze mě tekl proudem. Ticho narušil děsivý hlas, který se mi představil být démonem Hněvu, Gekido. Ty z krve Maramusy, přistup ke mě blíž. Pověděl tajemným hlasem přízrak, který neměl žádný tvar. Taková černá mlha držíc se země. Cukla jsem a nevěděla co dělat. Něco mě však táhlo k tomu přízraku a proto jsem se opatrným krokem blížila k té záhadné mlze. Čím blíže jsem k ní byla tím víc přízrak dostával tvar až jsem spatřila bojem ošlehaného muže, mohl mít něco kolem 35 let. Měl dlouhé vlasy, černé oči jako uhel a tělo plné jizev. Jediné, co na sobě měl byly roztrhané kalhoty. Vypadal děsivě, opravdu jako démon tak jak sebe Gekido nazval. Díval se mi do očí a já zas do těch jeho. Poznala jsem, že nelhal. Vzpomněla jsem si na úryvek z deníku a nemohla tomu uvěřit, že jde o démona, který měl být zapečetěný v meči. Démon se jen usmál, jakoby mi četl myšlenky a svým hřmotným hlasem na mě promluvil. Ano, jsem to já, ten z legendy. Jeden ze zapečetěných démonů, kteří vyčkávají v meči na svoji šanci. Již několik století čekáme až se objeví ten správný člověk a pustí nás z tohoto místa. Tím člověkem jsi ty Tsubaki. To ty jsi ta pravá, vyvolená a vím to už od okamžiku, kdy jsi použila moji sílu. Tehdy, kdy jsi poprvé vzala život. Osvobodíš nás, jak tvrdí věštba. Naskočila mi z toho husí kůže po celém těle, když jsem si na to vzpomněla. Chtěla jsem mu říct, že rozhodně žádného z nich nepustím, nestihla jsem to však a ocitla se zpátky ve své realitě. Když zavřu oči stále vidím ten samolibý úsměv, který mě neustále pronásleduje.
______________________________________________

Dodatečné foto, soundtrack
Foto č.1
Foto č.2
Foto č.3
___________________

Za chyby se omlouvám, nechtěl se mi tak dlouhý text opravovat.

Předmět: Re: Tsubaki Wed Jun 03 2015, 12:03

Něco nového, velmi pěkné a dá se s tím dlouuuuho pracovat Smile

Povoleno