Smrt je teprve začátek!

Kokai Suikafuurado nesl mrtvé tělo Daisukeho. Procházel po pláži, která byla konečně krásně písčitá a nikde nebylo zrnko špinavé krví z dávných bojů. Lidé už zde byli nastoupení a jen pomalu ustupovali, aby mohl Kokai projít. Vždy když prošel, tak si lidé klekli, aby naposledy vzdali hold svému vůdci. Vůdci, který na první pohled vypadal jako někdo, kdo nemá čisté svědomí a plánuje jen to špatné. Jenže v poslední chvíli všem ukázal, že všechno, co plánoval, tak bylo pro jejich dobro a tím si získal srdce všech v Suichu Kyanpu. Pomalu došel až k dřevěnému molu, na kterém si dříve s Daisukem hrál.

"Kokaii! Kokaii!" Volal mladý Daisuke a běžel směrem k molu. Běžel tak rychle, že na místní rybáře házel písek, který odhazoval nohama. Doběhl až na konec mola, kde seděl Kokai a hleděl do dálky, což byla jeho nejoblíbenější činnost. "Co je Daii?" Zeptal se Kokai, když k němu doběhl udýchaný Daisuke. "Budu mít bratra!" Zvolal nadšeně a vyskočil. Byl tak nadšený, že se točil dokola a neuvědomil si, že je u konce mola, takže spadl do vody a Kokai se mu jen smál. Pak se ho pokusil vytáhnout pomocí nového jutsu, ale místo toho kolem něj zmrazil vodu, takže se nemohl ani hnout.

Vzpomněl si Kokai na bratra Daisukeho. Daisuke vždy říkal, že je to jeho dvojče, protože byli téměř totožní a říkal to kvůli tomu, aby si každý myslel, že jsou oba stejně silní, ale pravda byla taková, že Yoshiro Ryugo byl mladší skoro o 10 let a měl problémy s ustálením Kekkei Genkai, takže byl snazším terčem a tudíž i Achillovou patou samotného Daisukeho. Kde jsi Yoshiro? Ani nedorazíš na pohřeb vlastního bratra? Musel jsi vědět, že padl. Znal si všechny jeho plány. Pomyslel si Kokai a pomalu došel na samotný konec mola, kde pomalu pokládal Daisukeho na vodu. Z vody se vytvořila jakási ledová loďka, která obalila i samotného Daisukeho i s mečem. Pak se Kokai otočil k lidem. "Daisuke byl muž, kterého jsem znal od svého narození. Byl téměř jako můj bratr a nikdy bych si nemyslel, že to bude on, kdo padne první. Posledních pár dní jsem se k němu choval dost příšerně, protože jsem k němu ztratil důvěru, i když teď víme, proč to všechno udělal. Byl to bojovník se srdcem na správném místě." Pokynul hlavou na ženu Daisukeho, která brečela a nechala se objímat ostatními lidmi. "Teď se bohužel musíme rozloučit s jednou z legend, které jsme tu vůbec mohli mít." Řekl a pokynul hlavou na Bijin, která složila několik pečetí a uprostřed moře se pomalu vytvořila železná socha s podobou Daisukeho. Byla vysoká asi 15 metrů a vycházela z moře. Zůstala uprostřed stát, aby na ní vždy každý viděl a mohl si připomenout toho muže, díky kterému už se nikdo nemusí bát. "Pojďme naposledy poděkovat samotnému vůdci a vyšleme ho na širé moře, které ho vždy fascinovalo a společně jsme v něm našli klid." Řekl a pak se otočil směrem k tělu Daisukeho a pokynul hlavou. "Děkuji." Řekl tiše jako zbytek lidí a pak strčil do loďky, která se rozjela po hladině vody směrem k širému moři.

Byla to nádhera, protože zrovna vycházelo slunce, takže to mělo krásný nádech. Každý mohl vidět Kokaiovi uslzené oči. Pak se otočil a pokračoval v monologu. "Pokud nikdo nic nenamítne, tak se nyní postavím do funkce vůdce. Pokud je zde někdo s nějakou námitkou, tak ať ji vyřkne teď nebo mlčí navždy." Zvolal, ale nikdo nic neřekl. Jen všichni kývli hlavou, že s tím souhlasí. Jenže to už se uprostřed moře objevil jakýsi zelený portál, ze kterého na hladinu moře dopadla osoba v černém kabátě s rudými mráčky. Osoba si pomalu sundala kapuci a špičkou nohy zastavila plující ledovou loďku s mrtvým tělem Daisukeho.


"Duro!" Zařvala Daisukeho žena a Kokai se na ní vyděšeně otočil, protože nevěřil svým uším. Pak se otočil zpět na člena Akatsuki, který se nohou opíral o ledovou loďku. "Ach jo. A to jsem chtěl být u toho až otec zemře. Takové škody." Zvolal muž a Kokai chtěl udělat krok směrem k vodě, ale to už se Duro rozmluvil. "To bych být tebou nedělal strýčku." Nazýval ho strýcem, protože ho za něj trochu považoval, protože to byl nejlepší přítel jeho otce. Kokai se podíval na vodu a ta byla podivně zelená. Yuki mohla vidět, jak se pod vodou pohybují temné duše, ale bylo jich tam přes tisíc, byly všude. Kokai položil nohu zpět na molo. "Co chceš?!" Zeptal se ho a Duro se jen uchechtl. "Však víš, že jsem vždy toužil po té jeho zbrani, kterou se bál používat. Taková moc v ní je a on ji stejně nepoužívá." Zvolal a svou rukou prorazil led a pomalu vytáhl Daisukeho meč. Lorenzo pomalu přešel ke Kirovi a chytl ho za rameno. "Nech to být. Není to bezpečné." Pošeptal a dal tak najevo, že nechce, aby o ten meč teď bojoval. Duro ten meč vložil do zeleného portálu a tam zmizel. "No nic, truchlete tu pro svého bývalého vůdce. Já se brzy vrátím, abych vám ukázal, jak vypadá pravý vůdce." Zvolal a taktéž vlezl do portálu, který se za ním zavřel a voda měla opět normální barvu. Daisukeho mrtvé tělo plulo dál až na širé moře, kde pomalu zmizelo z dohledu.

Kokai se pak otočil k ostatním lidem. "Žádnou paniku! Tohle se nějak vyřeší." Zvolal a koukal na Daisukeho ženu, která byla psychicky úplně rozložená. Akatsuki opět funguje? Myslel jsem si, že jsem ji zničil. Že jsem narušil její vedení. Pomyslel si nechápavě. Mezitím lidé nechápavě odcházeli do hradu. Akatsuki je tu také. To by mě zajímalo, kdo ji tentokrát vede. Pomyslel si Lorenzo a hleděl do dálky.

Kiro "47" Suikafuurado

Kiro se přidal k davu. Ne jenom, aby zapadl a pokusil se meč vzít nebo na něho upozornit, ale jako člověk co se jde s Daisukem opravdu rozloučit. Kiro se prodíral mezi lidmi, aby se dostal co nejvíce dopředu. Dost mu to usnadnila situace, kdy si lidé klekali. Kiro nebyl jedním z nich, protože Daisukemu svou vděčnost a náklonnost už věnoval. Uctil jeho památku po svém, i když se to ostatním mohlo zdát jako hloupost nebo maličkost, jenže pro Kira to mělo zásadní význam. Sledoval jak led obaluje celé jeho tělo i s mečem a i červenou stuhou. Kiro kývl hlavou a poslouchal svého otce. Otec strčil do loďky a Kiro složil ruce na prsou. "Obětoval se ten největší z nás. Tak ať jeho odkaz žije dál." Řekl Kiro nahlas a kývl na svého otce, který hleděl s ostatními na obzor. Otec se otočil, ale Kiro stále sledoval loďku. To bude těžké, ale musím se tam dostat po vo.. Přemýšlel Kiro, jenže najednou něco spatřil. Byla to osoba, která se sebe upoutala pozornost. Měla plášť se vzorem o kterém už jednou slyšel. Akatsuki. Pomyslel si Kiro a vystoupil krok vpřed. Bylo mu jedno kdo to právě teď je, nebo jak se představuje. Nechtěl, aby vzal ten meč, byl přesvědčený, že ho musí zastavit. uchopil rukojeť meče, ale ztuhl, někdo se ho chytl za rameno. To ho zastavilo v pohybu a Kiro jako z kamene stál, a ani se nehnul. Ruku měl stále na rukojeti. Poslechl jeho slova. Kdyby ho neudělal tak by se nejspíše do té vody vrhl. Měl po krk posledních událostí, které ho dělali bezmocným. Setřásl Lorenzovu ruku a pustil rukojeť. Nejdříve nic neřekl, ale pak nesouhlasně zakýval hlavou. "Je to naposledy co jen přihlížím." Řekl rázně Kiro, aby to slyšel jen Lorenzo a zamračil se. Stále sledoval loďku, která už mizela za obzorem. "Už žádné čekání." Dodal a pohlédl na svého otce, který uklidňoval lid. Čekal až jeho vážný pohled zachytí a kývl hlavou do strany, bylo to jasné znamení, že si s ním chce bokem promluvit.

Yuki Igaku

Pôvodne sa zaujímala o úplne iné veci, pýtala sa Lorenza, no to všetko počkala. Bola tam kde ostatný ľudia, ktorý sa prišli rozlúčiť z ich vodcom. Bolo to správne, aj keď v poslednom čase stratil dôveru niektorých z nich, teraz tu stáli všetci. Teda až na Kaishina. Kaishin... Preletelo jej hlavou pričom sa trocha zamračila. Stála dosť blízko ku Kirovi a Lorenzovi, chcela s ním ešte prebrať to čo sa jej stalo a to čo vlastne videl on. No to ju neprestávalo udivovať ako veľmi je Bijin schopná, keď v diaľke vytvorila tú sochu, sochu toho ktorý neváhal obetovať svoje telo, svoj život pre dobro celej Suichu. Počúvala to ako sa Kokai prehlásil za nového vodcu. S tým samozrejme problém nemala, boli predsa len priatelia a naviac bol schopný a silný. Verila v to že ich tábor povedie k dobrej budúcnosti. No to jej oči zbadali najskôr akýsi portál a potom postavu. Keď pozrela na vodu zmeravela. Toľko špatných duší. Zaznelo jej v hlave. Kde sa tu všetky vzali? Ten muž... Vŕtalo jej v hlave. Tá voda je plná duší. Dostala zo seba v rovnakej chvíli keď Lorenzo chytil Kira za rameno akoby ho zastavil. Bola rada že to urobil, lebo si nevedela ani len predstaviť čo by sa stalo keby do tej vody vbehol. Zdalo sa jej akoby to prebehlo všetko strašne rýchlo, len pár okamihov a muž bol preč aj z mečom a ostal tu len Kokai, ktorý sa snažil upokojiť ľudí. Pozrela na Lorenza a zakrútila hlavou. Kde sa tu vzalo toľko duší? Spýtala sa ho trocha znepokojeným tónom.