Den šťastných občanů

Montaro

Slaboshi ubohost ... jeden je furt Geninem a druhý je sice chunnin ale vzal se naschvál porotože nechtěl bojovat ... a to má démona ... ubohost .. řekl mu dost ostře

Tatsuya

"Nejde o ubohost... Ale o taktický postup... Porota určitě ocení to, že i s démonem nedáš najevo moc velikou sílu... Protože jinak Tě ovládne... Ale zase vzdát se jen tak... No nic," řekl jsem mu. "Nikdo nechce zemřít a pokud to není nutné, tak přece nikoho nezabiju... Ale to je na každém z nás... Každý si vybírá svojí cestu," řekl jsem s úsměvem. I když jsem to tak necítil, tak jsem ho nechtěl nějak naštvat a tak jsem to vzal trochu z jeho pohledu.

Montaro

To už mně nezajímá .. řekl .. a kam máš namířeno ??

Tatsuya

"Vlastně nikam," řekl jsem mu: "Jen jsem chtěl na čerstvý vzduch." Protože to jinak nešlo... Už jsi se poučil? Jo... Nikdy to nepřehnat... Nechal jsem se unést... Dal jsem jí vše, co jsem měl a za to... Vyhazov... V tu chvíli, kdy jsem to řekl a začal jsem přemýšlet, tak se můj obličej protáhl do hlubokého zármutku. Idiote... Kolikrát jsem Tě varoval? Hodněkrát... Ale to už je jedno... Je na čase být shinobim a odprostit se od citových vazeb.
Zase jsem měl normální výraz, i když u mě byl normální mírný úsměv, tak teď to byl naprosto neutrální výraz, nic neříkající neutrální výraz.

Montaro

zatřepal jsem sním obouma rukama .. prober se co se děje .?? .. vždy si byl tak aktivní ... řekl mu

Tatsuya

"Nic," řekl jsem neutrálně: "Je na čase dospět," pokračoval jsem dál stále stejným neutrálním tónem a výrazem. "Shinobi by se neměl zajímat o nějaké citové předsudky," podíval jsem se na něj prázdnýma očima bez kouska citu: "Shinobi je jen nástroj vesnice... Nic víc."

Montaro

to jsou moje slova kýval hlavou ...že by se změnil k lepšímu?? ..... narostl mu usměv

Tatsuya

"Schovej si ten svůj falešný úsměv na to, až probodneš hrdlo nějakého nepřátelského ninjy," řekl jsem mu chladně a přísně. "Možná je na čase se podívat do knihovny," pokračoval jsem a vyrazil jsem směrem ke knihovně.

V knihovně jsem začal hledat nějaké užitečné jutsu.

Montaro

Copak chceš se něco naučit?? řekl jsem mu když jsem zaním doběhl

Tatsuya

"Ani ne... Jen bych chtěl přemýšlet..." Sednul jsem si na židli a pomalu jsem začal přemýšlet o tom, jaké rozhodnutí jsem právě udělal. Nejsem já idiot? Prostě si vždycky všechno tak vemu... Jo, jsem idiot... Všechno mě hned donutí vše přehodnotit... Jsem prostě cíťa a ať se snažím jakkoliv, tak vždycky skončím jako idiot... Chtěl bych už dospět... Začít se chovat normálně... Je toho na mě moc... K čemu mi to... být chuuninem je na nic, když mě pak nikdo neuzná jen proto, jak se chovám... Jsem hovado... Ano hovado... Sakra... Jsem takový hovado, že to svět neviděl... Prostě už toho svýho sebelitování mám plný zuby a je na čase s tím seknout a zavřít do šuplíku... Shinju je stejně špatně ze smrti Sayara jako mě a já jí to zazlívám... CO bych pak měl dělat já... Jsem takový hovado... Ona mi říká tak sladce... Méďo... A já ji zavrhnu kvůli jedný malý hlouposti jako je pohled... Prostě... Napíšu si to klidně na čelo: "Hovádko Boží" a budu s tím chodit po celý vesnici, jen abych se konečně zbavil toho svýho já, co myslí jenom na sebe...
Pomalu jsem zase stal a měl jsem svůj normální výraz. Ach jo... Hovado si to rozmyslelo, přitom my naskočil ještě větší úsměv. Tak jo světe... Je tu nový Tatsuya... Tentokrát už se nebude litovat... Už se nebude ohlížet jen na sebe... Už nehodlá být jak kus písku, který spláchne i malá voda... Teď tu stojím jako kámen, který se nenechá zviklat a bude stát na straně svých přátel, dokud sám nepojde...

Montaro

Yare Yare ... už zase přemýšlí ... lusknul předním prstem aby se probral nevím o čem přemášlíš ale nepřemýšlej ... protože to dopadne spatne

Tatsuya

"Právě naopak... Už to může být jen lepší," řekl jsem mu a zvedl jsem se s tím, že se zase vrátím ke kanceláři Sendokageho a počkám na Shinju. "Zkus se taky někdy usmát trochu upřímně," řekl jsem mu a odešel jsem.

Montaro

zastavil jsem ho ve dveří ... takže znova jo ??? .... konečně si uvědomuješ pravdu ... a pak se zase podlomíš a sklouzneš jako dítě ? ... si zajímavej "Shinobi" ale chybí ti v sobě si věřit ... bly bys pak užitečnější .. řekl mu a na obličeji měl usměv

Tatsuya

"Yare, yare... Nevím, kdo je tu jako malé dítě... Já už se snažím vyrůst, ale ty v tom zůstáváš," řekl jsem mu a ťukl ho do čela alá Itachi.-san.
Došel jsem před Jirovu kancelář a zaklepal jsem. Vešel jsem i bez vyzvání dovnitř a rozhodným hlasem řekl: "Jiro-sama, je tu věc, kterou by jste měl vědět."

Montaro

Tojo .. zasmál jsem se jenom já znám aspon můj pravý smysl života ... řekl ale to už byl dávno pryč ...

Jiro

Zase jsem se usmál. "Tak to už jste říkali, ale pořád jste neřekli co. A ani jak jste dopadli při zkouškách." Řekl jsem už trochu znuděně.

Jiro

"Kdo umřel? Nějaký kage?" Řekl jsem udiveně a sledoval překvapeně Tatsuyu.

Tatsuya

"Kdybych mohl říct, že to byl někdo mimo naši vesnici... Byl to Váš bratr Sayaru," řekl jsem smutně a sklopil jsem hlavu. "Je mi to moc líto..."

Jiro

Celou místnost zaplavilo neuvěřitelné ticho ve kterém by bylo slyšet spadnutí špendlíku. Nemožné. Zakroutil jsem hlavou. "Nemožné." Řekl jsem si tiše a znovu zakroutil hlavou. "Není možné, aby můj...můj bratr Sayaru umřel!" Vyjel jsem trochu a bylo vidět jak mám uslzené oči. "To je prostě nemožné!" Zařval jsem a zlostí praštil do stolu a ten prasknul a v zápětí na něj dopadlo pár slz. Aiko i Shika jen smutně sledovali mé trápení.

Tatsuya

"Jiro-sama," řekl jsem smutně a lítostně a přešel jsem k němu: "Je mi to skutečně líto, ale lítost to nezmění... Pokud by jste uvolil, byl bych rád, kdybych mohl... mohl něco říct... rozloučit se Sayarem a dát mu poslední sbohem..." Položil jsem mu ruku na rameno, i když jsem sám nerad o tom mluvil, tak teď jsem musel být silný... pro ostatní. Byl jsem připraven na jakoukoliv ránu, protože bylo jasné, jak je Jiro sžírán vztekem a v tu chvíli by mi ani žádná rána nevadila. Nic nemohlo být horší než smrt blízké osoby, což teprve někoho, jako byl Sayaru.

Jiro

Byl jsem opřený o stůl s hlavou svěšenou dolů a slzy mi padaly na zničený stůl. Zvedl jsem hlavu a oči jsem mě šedivé a obalila mě šedivá čakra Rokubiho a to trochu spálilo Tatsuyovu ruku. "Kdo ho zabil?" Řekl jsem naštvanym tonem a zapudil Rokubiho chakru opět do sebe. Utřel jsem si slz a pak kopl do stolu a ten jak byl polo zničený tak praskl na dvě části. Jedna se zapíchla do zdi a druhá část proletěla oknem a já silně zatnul pěst.

Tatsuya

"Něco... třináctka... Nebo tak nějak... Moc si toho nepamatuju... Bylo to rychlé... Ale pořád ho vidím... pořád..." přitom jsem si utřel slzy popálenou rukou. Ani jsem nevěděl, že je popálená, až když se do ní dostala sůl ze slz, tak začala mírně pálit. "Neznal jsem Sayara tak dlouho, ale rozhodně to byl skvělej chlap a je... je ho škoda... Nikdy se to nemělo stát." Ohlédl jsem se na Shinju, jestli to nenese ještě hůř jak Jiro, ale i přesto jsem k ní raději přešel a objal jsem jí. "To bude dobrý... Jednou snad..." Snažil jsem se přitom usmívat, ale nejspíš mi to moc nešlo.

Jiro

"Tohle už nikdy nebude dobrý. Nikdy." Řekl jsem naštvaně a zatnul i druhou pěst. Pak jsem s obličejem od slz kývnul na Aiko a objal ji a pak i Shiku. "Zaslouží si pohřeb, takový na který se bude vzpomínat ještě hodně dlouho a takový, který bude odpovídat jeho skutkům." Dodal jsem a otočil se k oknu a podíval se do nebe a zdálo se mi jakobych na nebi viděl jeho obličej. Neboj bratře, navždy zůstaneš v našich srdcích a tvá smrt nebude zapomenuta. Pomyslel jsem si.

Tatsuya

Viděl jsem, že Shinju pláče nebo je k tomu alespoň velmi blízko, a tak jsem ji políbil na čelo. Měl jsem v úmyslu jí políbit na rty, ale byl tu Jiro a do této situace se to taky nehodilo. Shinju... Omlouvám se za to, že jsem o tobě tolikrát pochyboval... Byl jsem vůči vám všem nefér, ale teď teď už to bude jinak. Objal jsem ji pevněji a její hlavu jsem si položil na rameno.