Kentiri Brothers - Life story

V zemi temnější než sama nenávist byly slyšet jen dopady blesků, kapky deště dopadající na listy obrovského pralesu a dupání do bláta dvou běžících postav. „Je za námi bratře!“ Ozvalo se v temném lese. Skrz temný prales běžely dvě postavy, bylo poznat, že před něčím utíkají, protože byli celý od krve a měli otrhané oblečení. Ten na pohled mladší nesl v náručí ženu, které z břicha teklo velké množství krve. Najednou se jeden z nich zastavil a vytáhl zpoza zad obrovský meč, který byl mnohem větší jak on. „Uteč s ní co nejdál. Já je zdržím.“ Řekl a podíval se do korun stromů a voda mu dopadla na modré oči. „Ne! Musíš jít s námi, oni tě tu zabijí! Zvolal druhý a chytl bratra za promočené triko a snažil se ho odtáhnout pryč.

Ale tady náš příběh nezačíná…

Z malé budovy klanu Kentiri se ozývalo bušení do horkého železa a syčení jeho zchlazování. Najednou se však ozval v tiché vesnici povyk a tleskot narážejících dlaní o sebe. V tu chvíli do budovy, která byla určena pro výrobu Suinatarských zbraní klanu Kentiri vběhl muž s kapucí na hlavě a usmál se na propoceného muže v tílku a tomu hned došlo, že přišel čas. Odhodil veškeré náčiní a vyběhl ven, v zápětí se rozeběhl po ulici ke svému domu a vykopl dveře. S těžkostí vyběhl, pro něj v tu chvíli nekonečné množství schodů a otevřel dveře od pokoje ze kterého se ozýval křik. „Stihl jsem to?“ řekl zadýchaně a usmál se na ležící ženu na posteli, která byla stejně zpocená jako on a červená jak rajče. Pomalu se ke kováři otočil muž v bílém plášti a tlustými brýlemi na očích a v náručí držel malou bílou dečku ze které vykukovaly malé ručičky, které už od pohledu poukazovaly na rychlost dítěte, které bylo zabalené v dece. Doktor předal dítě kováři a poklepal ho na rameni „Tak už jsi se dočkal co?“ řekl kováři do ucha a pustil mu rameno a usmál se na něj. Kovář se nevěřícně podíval na usmívající dítě a pohladil ho po tváři jedním prstem. Následně se podíval na odpočívající ženu, která si užívala zaslouženého odpočinku. Najednou kovář pootevřel ústa a z nich vyšlo „Vítej v rodině, Jiro.

____________________________________________________________________________________________

Doufám, že se vám rozjezd zcela nové povídky poukazující na život dvouch nejsilnějších bratrů z Suichugakure líbila a doufám, že budete chtít i pokračování

Předem se omlouvám, že první díl byl celkem krátký, ale už jsme se těšil jak zveřejnim o co se vlastně jdná Dískuze o povídce můžete vést v topicu "Diskuze"

V rodině kováře panovala šťastná atmosféra, protože se jim narodil syn Jiro. Kovář věděl, že Jiro přinese vesnici radost a sílu, ale ani v jeho nejtemnějších představách a nočních můrách ho nenapadlo to, že se něco stane, co jeho synovi změní celý život.

Skrz celé město běžela postava v jouninském oblečení a hned na první pohled bylo poznat, že se jedná o jounina s velmi nepříjemnou zprávou, protože byl celý propocený a pravou ruku měl celou od krve. Nic netušící vůdce Yoko Niyuri jako vždy sepisoval dokumenty o chunninských a jouninských týmech, což pro něj nebyla zrovna zábavná práce. Jako kdyby si to přál do jeho kanceláře vtrhl jounin s rukou od krve a hlasitě vydechoval. „Máme tu problém R!“ Zařval jounin na znuděného vůdce, který nečekal a vyskočil ze židle, která se následně převrhla na zem. Yoko pomalu otevřel skříň a vytáhl obrovský svitek, který si přehodil přes rameno. „Víš pro koho máš dojít.“ řekl Yoko a vyběhl ze své kanceláře směrem do vesnice a pak do blízkého lesa. Uběhlo pár minut a Yoko uslyšel obrovský řev něčeho co snad ani není člověk, skrz temné a staré stromy uviděl jakousi šedivou příšeru mávající šesti slizkými ocasy a několik ležících jouninů.

Mezitím posel doběhl do domu kováře, který právě pohupoval s kolíbkou jeho milovaného syna. „Dobrý den. Vůdce mi nařídil vzít vašeho syna kvůli útěku démona.“ U těchto slov posla se kovář s naštvaným výrazem zvedl ze židle a došel k poslovi a svýma velkýma rukama ho chytl pod krkem a natlačil ho na zeď, kde se na něj z blízka podíval. „V tom případě mu vyřiď, že bohužel nejsme doma.“ Řekl na to kovář a odhodil posla na podlahu a otočil se k němu zády, což pro něj byla největší chyba života. „I s tím jsem počítal.“ Řekl ležící posel a do dveří vyšly tři postavy, který měly ruce v pečetích a něco tiše říkaly. Kovář věděl, že se jedná o nějaké poutací jutsu a proto chytl první židli, kterou měl po ruce a hodil ji po jednom z těch tří a také se trefil a židle se o něj roztřískala na několik kusů, ale to s nim ani nehnulo. „Poutací technika tří sloupů.“ řekly všechny tři postavy v jouninských oblecích a střechu domu rozbily tři padající sloupy, který dopadly kolem kováře a mezi nimi procházel elektrický výboj. Kovář však nehleděl na své zdraví a do sloupů začal bušit, ale akorát dostal velkou elektrickou ránu, která ho složila na zem a v jeho očích se objevily slzy ve kterých se odrážel odstín postavy, která brala uřvaného Jira do rukou a někam s nim odcházela. „Jinak to nešlo.“ Řekl posel a všichni čtyři se rozutekli za vůdcem do lesa.

Vůdce Yoko vyhodil do větru obrovský svitek a ten dopadl na zem rozvinutý a začal rychle skládat pečetě, protože spoléhal na to, že jounini Rokubiho na chvíli udrží. V tu chvíli doběhl posel s Jirem a rychle ho položil na zem. Najednou Jira i Yoka postříkala krev od probodnutého břicha posla jakousi slizkou věcí, což ukázala Vůdci, že Rokubi překonal jouniny a rozhodl se zabít i Yoka a Jira. Před tváří Yoka se najednou objevila tvář rozzuřeného démona, který se ho chystal zabít, ale Yoko měl štěstí, celým lesem se rozvinula obrovská bílá záře. Démon jen tak zmizel a Jiro začal nahlas brečet. Yoko se nad něj jen nahnul a tiše mu řekl „Promiň, ale nebyla jiná možnost. Doufám, že mi to později odpustíš.“

Uběhly přesně dva dlouhé roky od zapečetění Rokubiho do kováře syna Jira Kentiriho. Na opuštěném pískovišti plného plevelu a špíny seděl malý kluk a klackem z nedalekého lesa šťoural do země na kterou v krátkých intervalech dopadaly kapky slz. „Pojďte sem! Tady je ta zrůda!“ Ozvalo se kousek od pískoviště a k sedícímu chlapci přiběhla skupinka o několik let starších děti a v rukou měli kameny a klacky, kterými máchaly všude kolem sebe až došli k smutnému chlapci. „Zbijeme tu zrůdu!“ Ozvalo se ze skupiny a chlapec s vyděšeným pohledem zvedl hlavu ke skupince dětí a ještě víc se rozbrečel. Jeden ze skupinky se pomalu přibližoval k vystrašenému chlapci a pozvedl ruku s klackem k nebi a rychle s ní máchl směrem k vystrašenému chlapci a udeřil ho do tváře. Znovu se napřáhl a znovu se chystal švihnout ležícího chlapce, ale jeho ruku chytnula ruka vysokého muže, kterého se každý bál. „Nech Jira být a vypadni odsud nebo si popovídám s tvoji matkou.“ Řekl muž a pustil ho a chlapec upustil klacek a pomalu se vzdaloval. „Promiňte Sendokage, hlavně to mámě neříkejte.“ Zvolal utíkající chlapec a Sendokage se jen pousmál a sklonil se k Jirovi. „Omlouvám se, že jsem do tebe zapečetil toho démona, ale prokázal jsi tím neuvěřitelnou službu vesnici.“ Řekl Sendokage a objal Jira, který měl na tváři krvavý šrám a v očích měl slzy.

Jakoby se historie opakovala a do dílny kováře přiběhl zpocený mládenec, který měl na tváři úsměv a rychle vyhledal kováře. „Je to tady pane!“ Zvolal mládenec a kovář zahodil kladivo, které se zastavilo o zeď a zůstala po něm na zdi díra. Po nepřerušovaném běhu se kovář opět ukázal v ložnici své krásné manželky a vedle ní uviděl kolébku, ke které se pomalu a s úsměvem začal přibližovat. Kovář se v tichosti naklonil nad kolébku a uviděl klidně spící novorozeně. „Tak jak teda?“ Řekla tiše unavená manželka a zahleděla se na kováře. „Sayaru.“ Řekl kovář tiše a sedl si vedle své ženy a začal ji hladit ve vlasech a na čelo jí dal pusu. „Doufám, že nebude mít stejnou smůlu jako Jiro. A kde vůbec je?“

Sendokage se zvedl z pískoviště a podal ruku Jirovi, který už dávno nebrečel a na tváři měl jakýsi tajemný úsměv, ze kterého nešlo poznat zda je Jirovi už dobře nebo je stále smutný. Jiro chvíli váhal, ale pak pozvedl svou tenkou a malou ruku směrem k Sendokagemu a začal se zvedat. Jeho modré oči odrážely paprsky slunce a Sendokage si uvědomil, že Jiro bude ten pravý na hlídání Rokubiho. V tu chvíli k Jirovi a Sendokagemu přiběhl usměvavý kovář. „Jiro, máš bratra. Jmenuje se Sayaru.“ Řekl kovář a Jiro zůstal jen překvapeně stát a pusu měl překvapeně otevřenou. Najednou začal Jiro silně kašlat a padl na kolena k zemi a kovář se vrhl hned k němu a snažil se zjistit co se mu stalo, ale v tu chvíli Jirovi z pusy vylezla malá bublinka, která vzlétla k nebi.

Uplynulo pár let od narození Sayara a zapečetění Rokubiho do Jira, který se dozvěděl o svém démonovi tajemnou pravdu, kterou se většinou Jinchuuriki tohoto démona, dozví až ho porazí v souboji u vodopádu pravdy. Zjistil, že dokáže ze své chakry tvořit a následně vyfukovat bubliny, které by mohl později využívat k souboji. Jenže ještě nebyl čas na žádný boj, protože nejdříve se museli chlapci vzdělávat, a proto bratři jdou na akademii.

Velmi tiše a pomalu se otevřely dveře, které zaskřípaly až když byly otevřené. „Vstávej bratře! Dneska je ten den! Už dneska jdeme na akademii!“ Řval úsměvavý Sayaru a skákal na posteli spícího Jira, kterému od pusy k zemi tekla dlouhá slina spánku. „Dělej! Nesmíme přijít pozdě!“ Nenechal se Sayaru odbít a chytl peřinu za roh a strhnul ji k zemi a znovu skočil na postel, kde začal skákat tak, že to vypadalo, jakoby se měl každou chvílí praštit o strop. To už Jiro nedokázal ignorovat a tak se jeho oční víčka pomalu otevřela a na Sayara koukly modré oči. „Žádný spěch Sayaru, stejně tam po mně nikdo netouží.“ Řekl chladně a tiše Jiro a začal se pomalu zvedat. Na to Sayaru jen zakroutil hlavou a odešel z pokoje a zamířil po schodech přímo dolů do kuchyně, kde už na něj čekal talíř s voňavou snídaní a čerstvym mlékem, jako každé ráno. Na stole ležel lístek, který byl určitě od otce, který je jako vždy dávno v kovárně a tvrdě pracuje na Suinatarských zbraní. Sayaru nečekal a lístek popadl a začal ho pomalu číst. „Hoši, omlouvám se, že nepůjdu s váma na první den do akademie. Vím, že to pro tebe Jiro, bude těžší, protože jdeš o rok později, aby jste šli s bratrem na stejno, ale věřím, že to oba zvládnete. Hlavně udělejte hned na první pohled dobrý dojem, aby vás tam měli rádi. Hodně štěstí přeje táta.“ Sayaru se na lístek pousmál a položil ho na stůl, ke kterému akorát přicházel rozespalý Jiro.

Hned co Jira a Sayara mamka vypravila na akademii, tak se rozezněly zvony, které znamenaly začátek nového školního roku. Doufám, že nás nebude moc ve třídě, už mě nebaví poslouchat narážky na to, že jsem tvůj Jinchuuriki, Rokubi Pomyslel si Jiro a Rokubi se v jeho hlavě jen tiše zasmál. Jenže doufání Jira bylo bohužel pro něj špatné, protože jakmile vešli do třídy a rozhlédli se tak uviděli obrovskou třídu ve které sedělo velké množství žáků, kteří při pohledu na Jira zmlknuli a upřeně ho sledovali, protože věděli, že má Jiro v sobě Rokubiho a nechtěli se s nim moc bavit. Jenže ticho prolomil hlasitý smích a povyk šťastného Sayara, který do třídy vběhl jako největší borec a první co udělal bylo, že se podíval na mlčící žáky a na Jira a hned věděl, že Jira budou chtít děti odsoudit. Jenže Sayaru zakročil a podíval se na všechny ty mlčící a na tváři se mu objevil vážný výraz. „Co na něj všichni tak čumíte? To sotva přišel a hned z něj máte strach, protože je lepší než vy a nemáte šanci ho nijak porazit. Pokud s mym bratrem máte nějaký problém tak si to musíte vyřídit i se mnou, ale stejně jste ubozí, když ho odsuzujete aniž by jste ho znali.“ Promluvil Sayaru a žáci okolo jen pootevřeli ústa a udiveně sledovali Sayara a Jira. V tu chvíli však do třídy přišel mladý učitel, který měl na tváři úsměv a začal tleskat. „Ano, jak řekl tady mladý Sayaru Kentiri. Nechápu proč Jira odsuzujete, jen protože je něco víc, než vy. A mimochodem, já jsem Takashi Kentiri, váš učitel.“ Oznámil přicházející učitel a podíval se na Jira, který měl na tváři menší úsměv, protože nečekal, že se ho bratr i učitel zastanou.