Trénink pod vedením bělovlasé krásky (Tým 1)

Ararashi Izuzumi

"Měla byste si odpočinout, přeci jenom se trénink dá odložit," řekl jsem, když jsem k tomu měl příležitost. To, co se stalo, ve mě zanechalo pořádný zářez, vůbec jsem nechápal, co se to vlastně stalo a ani proč, důležité pro mě jenom bylo, že to skončilo dobře. Ačkoliv nám už nehrozilo nebezpečí, můj mozek si se mnou i nadále hrál. Co by se stalo, kdyby tu nebyla sensei? A co kdybych netrefil? Co kdyby - co kdyby nezemřel on, ale my? Podíval jsem se na Lei tím typem pohledu, který značil úzkost, opovržení a lítost, už ale neříkal, jakou úzkost, opovržení vůči komu a proč zrovna lítost. Moje pocity mě na chvíli zcela ovládaly. Stále jsem částečně nevěřil, že Otoki byl démon, část mého já si nedokázala přiznat, že by něco takového existovalo. Existuje toho hodně - bijuu, chakra, ninjutsu, genjutsu, fuuinjutsu a další věci, které se někomu těžko vysvětlují. Ale uvěřit něčemu, něčemu takovému - nemůžu! Stále jsem viděl ty jeho bílé oči, ale tak jako se jeho oči zavřely, odplul i nával emocí. Adrenalin postupně vymizel a já mohl zase uvažovat čistými myšlenkami. "Možná, že byste si měla odpočinout jenom Vy. Já budu muset trénovat, abych pro příště taky něco dokázal," řekl jsem vážným hlasem, takovým vůči kterému by se nemělo odporovat. Chtěl jsem být užitečný, protože už jsem měl zodpovědnost, ale nikoliv sílu.

Lei

Uviděla jsem mu v očích mnoho pocitů, ve chvíli kdy jsem se opřela o strom a sedla si na jakýsi poklop. Pak se zvláštně díval na Otokiho tělo a já ho stále sledovala. "Jsi v pořádku Ararashi? Vim, že asi pořád nechápeš o co jde, ale já to přesně taky moc nevim, jen mi kdysi bylo řečeno, že existují démoni, kteří nám jsou velice podobní, ale někdy matou svým věkem a svými schopnostmi." Řekla jsem ti tiše, ale pak už jsi hodlal začít trénovat, což se mi líbilo, protože jsem měla ráda lidi, kteří když moc nepředvedou, tak pak na sobě začnou makat o mnohem více než kdysi. Ale takových lidí moc není, takže díky za Ararashiho. "No dá se říct, že teď jsi v týmu sám, takže se ti budu plně věnovat. Co teď chceš trénovat?" Zeptala jsem se tě v sedě.

Ararashi Izuzumi



Otočil jsem se na sensei a podíval se na ní zamyšleným pohledem, v koutcích jsem měl menší úsměv, takový ten úsměv spokojenosti, avšak nikoliv radosti. Chvíli jsem mlčel, ale pak jsem odpověděl na její poslední otázku: "Kdysi dávno jsem se rozhodl, že nikdy nepoužiji skutečnou zbraň, ale teď jsem si uvědomil, jak sobecké a nesprávné to bylo rozhodnutí. Možná tohle bude znít mnohem sobečtěji, ale nic jiného mě nenapadá a já to tak cítím. Chci ochránit své blízké, svůj klan i vesnici. Musím ochránit ty, které mám rád a ty, kteří mají rádi mne. Možná, že teď nemám sílu, abych to mohl splnit, ale to změním a ostatní mi v tom určitě pomůžou, alespoň v to doufám. Rád bych Vám řekl, že jsem rád, že to dopadlo, jak to dopadlo, ale ne, nejsem rád za to, co se stalo, protože jsem nic nedokázal, málem mě zabil a tím jsem ohrozil i Vás. Rozhodl jsem se proto, že své rozhodnutí musím změnit, ne, já ho chci změnit. Už nechci při tréninku používat jen tréninkový meč." Na chvíli jsem se odmlčel, hlavou se mi honily myšlenky. Ale kde můžu sehnat zbraň? Zbraň, která by vypovídala o mojí osobě, která by se stala mou součástí a tak mi dovolila s ní bez zábran zacházet. Leda že, napadla mě myšlenka, která někoho jako mě již dlouho nenapadla. V mém postavení a s mými předky jsem se chystal vznést do ohně novou věc, která by jej mohla uhasit anebo mnohem více rozežnout. "Sensei, rád bych Vás požádal o laskavost - snad se na mě nebudete hněvat, protože to nebude procházka růžovou zahradou a pokud odmítnete, nebudu Vám to mít za zlé." Začal jsem nejdříve zcela vážně, chtěl jsem, aby odpověděl popravdě, aby se do toho nenutila. "Rád bych našel nějakého kováře z klanu Kentiri, doufám tedy, že své zbraně kovají. Ačkoliv vím, že přesvědčit někoho z nich bude těžké, mohl by to být první krok k tomu urovnat naše vztahy. Neshody by již mohly jít stranou, já jsem jen krví mých předků, nejsem jedním z nich. Ačkoliv mě vychovávali v tom, že klan Kentiri a klan Izuzumi nemohou býti přáteli - já tomu nevěřím. Jsem si moc dobře vědom, že vesnice potřebuje pevnost a ne vnitřní rozpory. Zbraně, které v boji používají jsou zvláštní a zdá se, že symbolizují ninju, který je používá. Sice jsem nejspíš za nepřítele klanu Kentiri, ale já se tak necítím. Chci jen ochránit svůj klan, svoji vesnici a své bližní - tak jako každý. Pokud mi ale nepomůžou oni, kdo pak? Pokud nepřesvědčím někoho, kdo by měl být můj spojenec místo nepřítele, pak jak můžu přesvědčit své přátele? I kdybych měl dojít na konec světa za tím jediným ochotným z klanu Kentiri, udělám to." Najednou jsem se odmlčel úplně, uvědomil jsem si, že začínám mluvit tak trochu nesmysly - kdybych odešel z vesnice, kdo by se postaral o můj klan a taky jsem měl povinnosti vůči vesnici samotné. Začal jsem se trochu červenat a má rozhodnost byla ta tam. Asi jsem to trochu přehnal, ale řekl jsem jen to, co jsem měl na srdci.

Lei

Bedlivě jsem ho poslouchala, ale nic jsem nemohla říkat, jelikož bych ho přerušila a hlavně protože jsem nevěděla co přesně mu říkat. Z toho důvodu jsem vyčkala až to vše dořekne a pak jsem se hodlala vyjádřit. Trvalo to trošku déle než jsem myslela, ale nakonec domluvil a já se postavila na nohy. "Ehm." Vypadlo ze mě a já se ještě na chvíli zarazila, abych si to pořádně rozmyslela. "Znám většinu kovážů z kentiri klanu, ale problém je v tom, že klan kentiri se dělí na dá se říct dvě části. Jedni jsou kováři, kteří ctí historii a vzathy a druhá část jsou ninjové, kteří se řídí podle své hlavy a srdce. Takže kováři to nepomohou a nemohu tě za nima ani pustit, protože bůh ví jak by to dopadlo a nechci, aby se ti tam ještě něco stalo. A to nejhlavnější, oni ani moc nedělají zbraně pro někoho kdo není z klanu Kentiri, takže promiň." Řekla jsem ti, ale v tu chvíli vedle mě dopadla tobě hodně známá osoba. Byl to můj bratr Raiun, který akorát dokouřil jedno ze svých cigár, které pak hodil na zem a zde ho zašlápl. "Ale no tak sestřičko, nebuď pořád tak opatrná. Pokud si to opravdu přeje tak tam s nim zajdu a buď mu ji udělají a nebo ne. Při nejhoršim kdyby mu chtěli ublížit tak zakročim a oni vědí, že s moji inteligencí si není radno zahrávat." Řekl ji Raiun. Já chvíli váhala, ale on pak do mě trochu šťouchl a zasmál se. Tohle na mě vždy zabralo, takže jsem kývnula hlavou. "Fajn, Ararashi co chceš za tu speciální zbraň?" Optala jsem se tě.

Ararashi Izuzumi

Když se tam objevil Raiun, trochu mě to překvapilo, když ale sensei přemluvil k tomu, abychom tam šli, srdečně jsem mu poděkoval, ale pak jsem odpověděl na otázku sensei takovým nerozhodným hlasem: "Nemusí být speciální, opravdu - stačí, když bude jasné, že patříme k sobě, chci aby byla odrazem toho, jaký jsem - nic víc a ani nic míň. Možná toho chci moc, ale když už tam jednou budu, nechci se zbytečně rozhodovat." Popravdě sám nevím, co ve mě je, jakým jsem uvnitř doopravdy. Možná, možná že uvnitř nebudu o nic lepší, než nějaký jakýkoliv démon.

Lei

Zakroutila jsem hlavou a pak se zamyslela "No oni potřebují speciálně vědět, co zbraň má umět, ale je pár lidí, co dávaj do meče jakýsi chakrový systém, díky kterému získá katana schopnost podle toho jaký je uživatel té katany nebo jiné zbraně. Já mám třeba vlastní katanu, kterou mám už od narození po matce, ale díky mé kataně dostali kováři klanu Kentiri další informace o dalších způsobech tvorby." Řekla jsem ti tiše a podívala se na Raiuna, který kývnul hlavou. "Zajdu tam s nim Lei a ty si odpočiň, při čemž poté dojdeš podat kagemu hlášení." Řekl Raiun a rozešel se pryč, doufal, že půjdeš za nim.

Ararashi Izuzumi

"Děkuji, sensei," řekl jsem uctivě a hluboce se uklonil. Pak už jsem jen doběhl Raiuna. Co když jsem ale uvnitř skutečně zlý? Co když je tohle jenom slupka? Tížilo mě chvílemi, ale chvílemi jsem zase pociťoval nadšení a radost. To, že jsem tak změnil svůj pohled na zbraně, mě zároveň děsilo, zároveň těšilo, z čehož jsem měl ještě větší strach. Musím si věřit, kdyby ve mě bylo něco zkaženého, už by to dávno bylo cítit.

Raiun

Lei se jenom zasmála a sedla si zase ke stromu, kde přivřela oči a lehce sledovala ležící tělo Otokiho. Mezitím jsme my dva přešli přes ten samý les, jako předtim, ale v tom jsme ucitíli oba kouř, ale ne z cigaret, jakoby hořely budovy. Vyšli jsme z lesa a uviděli jak nějaké budovy v Suichu hoří a nějaké jsou rozpadlé. Nevěděli jsme co se děje, avšak lidé co utíkali pryč, aby se schovali v lese, tak říkali, že vybuchlo vězení.

(Pokračuj normálně v Suichugakure.)