Úvodní zkouška(Tsubaki)

Bylo odpoledne kolem 4 hodin. Věděla si, že se máš dostavit do lesů Kumogakure. Jenže když si přišla na místo nikoho si neviděla, bylo zde úplně mrtvo jako kdyby se tu prohnala nějaká armáda. Spousta bahna a vody. Obrovské čtyř metrové železné dveře byli zdevastované. Jedno křídlo bylo otevřené a druhé urvané z horního pantu takže bylo nakloněné a vypadalo, že každou chvilku spadne. ve vzduchu na rámu ještě vyselo číslo 4, které se nadalo přehlédnout, ale houpalo se. Na zemi byl velký svitek, který byl propálený z obou stran.

Tsuba.... pak následovala trhlina a další k přečtení bylo ...íly odvahy a rozumu! .......... jedinečná ...... mnich ........... sám. uprostřed svitku byla k přečtení část. "Najít .....svitek........Kai." pak byla dlouhá mezera a na konci už bylo jen. "Zkouška tedy započala."

Zatáhlo se slunce a foukal studený vítr. Kolem tebe začalo padat listí, jako kdyby byl podzim a za těmi železnými dveřmi byli malé seschlé stromy. Jediné co vypadalo zdravě byla travnatá stěna, která ohraničovala prostor na zkoušku.

Tsubaki

Konečně přišla dlouho očekávaná událost. Zkouška, která má otestovat její schopnosti v praxi. Bylo něco kolem čtvrté hodiny a blížila se k místu, kde měla právě proběhnout zkouška pro postup na plnohodnotného shinobi. Když dorazila na to místo bylo ji dost podivné, jak to tam vypadalo. Vypadá to tu, jakoby se něco stalo. Že by přepadení? Vzpomněla si na tu noc, kdy celá její rodina přišla o život. Proto tasila katanu a bedlivě sledovala své okolí, jestli náhodou nejde o nějakou past. Zdá se, že už tu nikdo není. Stopy po boji vypadají ale čerstvě. Čupla si a rukou přejela po zemi. Snažila se číst ze stop, co se tu stalo. Při bedlivém prohledávání na zemi našla svitek, vypadal dost ohořeně. Zvedla jej a rozmotala. Hmm, pár slov z něj jde přečíst. Rozhlédla se kolem, jestli náhodou někdo nevkročil do tohoto území pro jistotu a pokračovala ve čtení. Bude to nejspíše určené pro mě. Hmm.. Zamumlala si pro sebe a svitek srolovala a schovala si jej do brašny. Pokračovala poté dál ve svém zkoumání a narazila na jedno divné místo. Byly tam seschlé stromy a celkově to tam působilo na dívku ponuře. Jediná věc, která vypadala zdravě a normálně byla travnatá stěna. S katanou v ruce se k ní přiblížila.

S katanou v ruce si se přiblížila ke stěně tak opravdu vypadala dost zdravě a nedotčeně. Jak si se přibližovala najednou vystřelil první šlahoun, který ti docela násilně omotal ruku s katanou a ty si sní nemohla pohnout. Než si se nadála tak vystřelili všechny ostatní. Úplně tě svázali a pak tě proti tvé vlastní vůli vtáhly do té zeleně, kde ti ta zeď poměrně otevírala cestu, aby ti zase tolik neublížila. Uviděla si světlo a velkou silou tě to vhodilo za ním. Při dopadu si uslyšela jakoby spadl za tebe hrom a žádná zeleň tu nebyla jen pouze seschlé stromy vzdálené mezi sebou tak 3 metry. Ležela si na bahnité pusté pláni. Na zemi, která musela trpět tvrdými válkami. Nebylo zde ani živáčka a ať si se rozhlídla do všech směrů všude bylo jenom bahno a seschlé stromy. Jediné co ti mohlo pomoci, že když si se rozhlídla tak za tebou ležel svitek, tam kde dříve byla zelená zeď. Jiný než ten co si sebrala takže ti nevypadl.

Tsubaki

Dívce se to zdálo vše podivné. A měla pravdu, ze stěny vystřelilo několik šlahounů, kterou ji učinilo bezbrannou. Sakra, měla jsem to tušit, že to bude nějaká past. Procedila skrz zuby a snažila se z toho sevření šlahouny vymanit. Nešlo to, šlahouny ji vtáhly do zeleně. Světlo, něco tam je? Konečně ji to pustilo at už to bylo cokoliv. Místo kolem ní bylo divné a cítila, že něco zde není zcela v pořádku. Oprášila si oblečení a rozhlédla se, odkud by ten zvuk podobný hromu mohl vyjít. Nic však svým pohledem nenašla. Kolem ní byla jen bahnitá pustá pláň. Bahno a uschlé stromy, vypadá to tu jak na konci světa. Muselo se toho tady udát spoustu. Zajímavé, že jsem si toho místa nikdy nevšimla. Najednou jí proběhla zajímavá myšlenka hlavou. Že bych vstoupila do nějakého genjutsu? Pokud ano, je snad mým úkolem se dostat právě z té iluze? To by bylo moc jednoduché. Bude v tom něco víc. Najednou si všimla, že nedaleko ní leží svitek. Další nápověda? Nebo past? Přistoupila blíže ke svitku v bezpečné vzdálenosti, čupla si a prohlížela si jej, jestli něco není na něm podezřelého. Po chvilce přešla k němu, zvedla jej a rozvinula.

Svitek byl v pořádku a text vypadal, že byl napsán ve spěchu a rudou barvou nebo spíše krví? Byl na něm následující text

Měli jsme tu na ní počkat. Najednou se přiřítili, bylo jich strašně moc. Nedokážu je ani popsat všechno do sebe vcucli, všechen život. Všechno pohltili. Vypadají jako smrt. Vypadají jako démoni. Už jdou sem někdo musí varovat Rai...

Dále už to nepokračovalo bylo poměrně chladno, a v bahně se dali nalézt velké stopy, které ale botu nepřipomínali, protože stopy byly kulaté, ale ne dokonale kulaté. Nikde jinde nebylo ani živáčka.

Tsubaki

Nic se nestalo a žádná past ve svitku nebyla. To co v něm však bylo doslova vyrazilo dívce dech. Zvlášt ta zmínka o démonech. Démoni, to není možné, již moc jich na světě být nemůže. Musím být připravena na to nejhorší. Hlavně meč nesmí přijít do jejich rukou. Nikdy to nedovolím, abych selhala ve svém životním úkolu. Nikdy! Čekalo ji těd rozhodnutí, jestli prozkoumá blíže ty démony, nebo přinese hlášení do vesnice. Jít do vesnice by bylo méně riskantní, ale nic bych se nedozvěděla o údajných útočnících. Znalost svého protivníka je důležitá k jeho poražení. Jak říkal můj děda. Rozhlédla se kolem místa, kde našla svitek a všimla si nedaleko, že v bahně jsou divné otisky. Jelikož byla zběhlá ve stopování, přistoupila blíže. Klekla si a rukou přejela po bahně. To není otisk člověka. Bud to bylo nějaké zvíře, které zde žije a nebo to byl ten útočník. Což přihrává té teorii, že to byly démoni. Vydala se tedy po stopě a opatrně nakračovala aby jí nepřekvapilo zrádné bahno nebo něčí přítomnost. Svírala při tom pevně svoji katanu a byla připravená na případný boj.

Začala si stopovat. Stopy byli opravdu prapodivné a jak si postupovala dále, postupně se shlukovali do skupiny několika párů podobných stop. Buď si šla po jejich směru, že po plenění utvořili zase skupinku a nebo naopak si šla směrem odkud přišlí. To se nedalo poznat, protože stopy byli pořád kulaté a nemohla si zjistit směr. Padala mlha a viditelnost se zmenšovala. Viděla jak mlha pohlcuje okolí, ale pořád si viděla tak na 10 metrů. Stále bylo kolem tebe mrtvo a stále tu byli seschlé stromy, ale stopy se zdáli být čím dál tím pevnější, jako kdyby si šla směrem kudy se vydali. Začínalo to být strašidelné mlha kolem a děsivé velké stopy se množili. Sem tam zavrávorala vrána, ale nevšímali si tě.

Tsubaki

Stopy se začaly shlukovat a vypadalo to, že jde o skupinku, která se dala dohromady. Stop přibývalo a působilo to pro dívku velice podivně. Zvířata to vylučuje, ti se takhle nezdržují do tak velké skupiny. Bud se jedná opravdu o ty démony nebo o nějaká neznámá stvoření. Navíc ta mlha, sice ukrývá moji přítomnost ale mohu kdykoliv na ně narazit a podle těch stop jich je více než dost. Boj bych proti takové přesile prohrála jednoznačně. Povzdychla si a na chvilku zastavila. Otočila se a pohlédla na směr, odkud přišla. Ještě je čas jít zpátky a říct vše, co zatím vím. Přemýšlela nad tím jak se má rozhodnout. Situace byla pro ni stále nebezpečnější a nemohla si dovolit riskovat svůj život. Nemohla se však rozhodnout pro nějakou volbu. Byla zvědavá, co to je za stvoření, které vytláčí do zeminy takovou stopu. Přesto však si uvědomovala toho rizika, pokud by natrefila na tyto tvory. Ticho prořízlo zvuk vrány. Odfoukla si ofinu stranou, která ji lezla do výhledu a šla po stopách tvorů v před. Byla rozhodnutá riskovat a dozvědět se o nich více.

Mířila si dál a mlha neustupovala, ale ani se k tobě nepřiblížila, tak si stále viděla kolem sebe. Šla si docela dlouho a najednou si uviděla rám nejspíše nějaký vchod do něčeho jenže si neviděla jak pokračuje nebo proč tam je, protože to bylo zahalené v mlze. Ty horda stop mířila skrz tu bránu do vnitřku.

Tsubaki

Zdálo se to jako věčnost, kdy sledovala ty stopy. Cítila, jakoby se v té mlze ztrácela pomalu. Všude samá mlha jen, no kdo by z toho trošku nezmagořil. Konečně se po nějaké době objevilo něco. Nejprve nedokázala rozeznat, o co přesně se jedná. Pak však čím blíže šla, tím více si všímala detailů až rozpoznala, že jde o oblouk. Vypadalo to, že možná jde o nějaký vchod. Ale kam ? Nikde nic tu není. Je to nějaké zřícenina? Pozůstatek nějakého města, které z nějakých důvodů zmizelo pryč? Problesklo ji několik otázek hlavou. Pokračovala dál ve své chůzi a měla oči bedlivě na stopkách. Snažila se být připravená na cokoliv. Každou sekundou se klidně může na ni vyřítit horda těch zrůd. Proto musela očekávat vždy jen to nejhorší. pevně svírala svou katanu, možná až příliš křečovitě z toho, jak napjatá mysl její byla.

Vstoupila is do vnitřku a šla si dál. Najednou si uslyšela zvuk jako kdyby se něco zavíralo a nebo otevíralo. Takový skřípot starých železných dveří. Pak byla slyšet rána od toho místa ze kterého si přišla a najednou se mlha rozplynula. Všechno se kolem tebe rozjasnila a tys viděla jak si stála uprostřed velká kulaté klece, která byla teď už uzavřena ze všech stran. Měla v průměru tak 10 metrů. Takže byla opravdu velká. Podivné bylo to, že nikdo nikde nebyl a místo ve kterém si byla uzavřena vypadala jako nějaká aréna. Stopy byli vidět po celé této "aréně". Měla trochu zpevněný písečný povrch udusaný pod spousty let udupání. Kolem té klece to, ale nebylo jiné všude byl udusaný písek vždy jednou za čas s jedním trsem trávy.

Tsubaki

Vstoupila do toho vnitřku a šla dál. Nic však neviděla. Pak se ale ozval podivný zvuk, jako kdyby se něco zavíralo nebo otvíralo. Hm? Že by tu byla opravdu nějaká budova? Najednou uviděla, kde se nacházela. Byla uzavřená v něčem, co připomínalo arénu. Takže to byla past. jsem tu určitě uvězněná. Pokud mě někdo má přepadnout, udělá to co nejdříve. Má na to tu nejlepší příležitost. Kousla se do rtu, že byla natolik naivní vstoupit do tak zjevné pasti. Těd už nemělo cenu jakkoliv skrývat svoji přítomnost. Vylezte ven at už tu je kdokoliv. Vím, že tu jste, vaši přítomnost cítím. Takže co se setkat tváří v tvář a konečně tu celou věc mít z krku. Už mě to stopování v nekonečné mlze unavuje. Tak to pojdme všechno vyřídit, těd hned. Zařvala před sebe a držela stále ve své levačce katanu, kterou byla připravena použít.

Někdo tě přeci jen stejně vyslyšel. Na kraji té areny něco zahrabalo pod pískem. Pak bylo slyšet zašumění a z toho písku vyskočila černá postava. Byl jako černý stín a měl mužský tvar. V ruce svíral stříbrnou katanu a udělal s ní pár triků. Vypadalo to jako kdyby tě vyzval na souboj. Pak se rozeběhl a zaútočil na tebe s katanou několika seky.

Tsubaki

Tak přeci jen tu někdo je, jak jsem si myslela. Reagovala svými myšlenkami na stín, který se vynořil z písku. Neměl žádný určitý tvar, vzhledem však připomínal muže. Vypadalo to, že díků chce vyzvat k souboji. Že by se jednalo o nějaký přízrak z minulosti? Zamračila se a pěkně sevřel a jílec své katany. V hlavě ji poletovalo spoustu myšlenek jak porazit protivníka, jak najít jeho slabinu, kterou by mohla použít proti němu. Rozhodla se tedy prozatím jeho seky blokovat a zaměřit v jeho útocích na slabiny. Každý má nějakou slabinu, nic není dokonalého. I u něj to bude tak i když to možná člověk ani nebude.

Katany do sebe narážely hlava nehlava, ale boj nepřešel do další fáze. Vypadalo to jako tanec s meči mezi vámi. Nakonec, ale přeci jen ukázal svojí slabinu, které si mohla využít a to bylo to, že se ten protivník po čase začal příliš soustředit na jednu stranu, jako kdybych i on zjišťoval jestli tam nenajde skulinku jak tě dostat. A levou část měl pak často odkrytou, jen se ti snažil nedat prostor zaútočit.

Tsubaki


Byl to zuřivý souboj. Jiskry létaly všude kolem od toho, jak se katany těch dvou střetávaly. Vypadalo to, že je plně soustředěna na boj a z plných sil hledá slabinu svého nepřítele. Což se jí také později konečně podařilo. Až příliš se soustředí na jednu stranu. Nejspíš hledá i nějakou tu moji slabinu. Je dobrý šermíř, proto nesmím chybovat. Musím si zachovat čistou hlavu. Kryla dál jeho rány a všímala si každičkého pohybu svého soupeře. Levá část, to je ono, kde jeho obrana je slabá. Využiji toho a naplno zaútočím. Zhluboka se nadechla a pevně sevřela jílec své katany. Její pohled v očích se změnil. Vypadala jistější a vyrovnanější. Jako kdyby teprve těd to brala všechno vážně. Využila skulinky v jeho obraně, když na ni útočil a využila ji k protiútoku. Útočila na jeho levou stranu sekem vedeným z boku snažíc se mu rozpárat břicho či ho "přeříznout" vejpůl z leva do prava. Její myšlenky byly klidné, hlava čistá. Byla plně soustředěná do toho útoku tak, jak ji učil dědeček.

Stín si prořízla jako máslo, protože odvlál ve dvou kusech jako vzduch za přítomnosti zvláštního zvuku jako když zafuníš. Katana zůstala a spadla na zem, kde zacinkala o kamínek. Pak si pocítila pálení a zjistila si, že během tvého úderu tě stihl říznout trochu do tváře nebylo to nic strašného a nejspíše to časem zmizí a ani jizva tam nebude. Pár kapek tvé krve zalilo zem. Chvilku bylo ticho a nic se nedělo. Pak se stalo něco podobného tomu co předtím, ale tentokrát ze země vyšel muž. Byl celý v černém obleku a na hlavě měl černý klobouk. To co, ale na něm bylo zajímavé byly rudé oči. Byl vysoký a štíhlí. A na jeho dlouhých prstech byli kapky krve. "Chhmm..." nadechl se zhluboka a oblízl se. "Tsubaki, potomek Muramasy." zaostřil oči jako kdyby právě uviděl svůj poklad.

Tsubaki

Její katana protnula stín a ten se vypařil tak rychle jako se objevil. Usmála se při pomyšlení na svůj úspěch. Úsměv na tváři jí však ztuhl, když si všimla menší ranky na svém obličeji. Byla jsme trochu nepozorná, ale podařilo se mi ho porazit. Hleděla na meč, který tu ležel a přemýšlela, jestli si ho nevzít. Po chvilce si to však rozmyslela a nechala jí tam prostě ležet. Najednou se na scéně objevila další osoba. Svým způsobem však byla odlišná od soupeře, který jí ohrožoval předtím. Byl prostě pro ni nějakým způsobem děsivý a naháňel jí strach. Zvlášť ty jeho oči, jako kdyby jí pohledem propaloval až do duše. Když zmínil fakt, že je potomkem Muramasy škubla sebou. Šlo vidět, že jí to zaskočilo a vyvedlo z rovnováhy. Co jsi zač, že víš kdo jsem. Všichni, kdo to věděli jsou už po smrti. Snažila se přijít na to, ale v tu chvilku jí nenapadlo žádné rozumné vysvětlení.

??

"Ach ano." pronesl svým vábným hlasem, který snad dokázal upoutat každého pozornost. "Krev, ale nikdy nelže. Možná, že bych z ní dokázal vidět i tvé vzpomínky." zeptal se sám sebe, jako kdyby neznal odpověď a fanaticky pozoroval krev na prstech. Pak zavřel oči, zhluboka se nadechl a olízl si prsty. Bylo vidět jako kdyby se trochu klepal, jako kdyby mu naskočila husí kůže a on se oklepal. Pak nakonec otevřel oči a měl zvětšené zorničky, které se pomalu vraceli do normálu jako kdyby zaostřoval. "Opravdu byli všichni zničeni, anebo to jsou povídačky ?" zeptal se tě muž, a mohlo ti dojít, že se to váže k nějaké myšlence. Muže vytvořil nelidský úsměv a jeho koutky se protáhli až k uchům a odhalil jehličkové zuby. Viděla jak očima uhnul tvému pasu. Mohlo ti dojít, že sledoval tvojí druhou katanu. Pak zase střelil pohledem na tvůj obličej. Natáhl ruku a chytnul černou látku na hrudi, trhl a jeho vršek oblečení odletěl a zavěsil se někde nahoře na kleci. Na jeho hrudi se něco hýbalo něco pod kůži. A pak otočil zády k tobě jako kdyby ti chtěl něco ukázat. Na zádech bylo obrovské vypálené skoro prohnilé X.

Tsubaki

Cože? Dostala ze sebe jen toto slovo, jelikož byla tím vším zaskočená. Nečekala, že někdy nějakého démona potká osobně. Navíc, pokud je jeden z podřízených Muramasy tak jakto, že není zapečetěný? I V tomhle snad z části legenda lhala? Proběhlo jí v hlavě několik otázek a snažila se na to přijít. Její mysl byla však moc roztěkaná tou náhlou událostí, která těd nastala. Nevěřím ti, nemůžeš to být ty. Všichni jsou zapečetění. Nevím čeho chceš tímhle dosáhnout ale strach mi s tím nenaženeš. I když se snažila vypadat sebejistě a beze strachu,  ve vnitř tomu tak trochu nebylo. Je pravda, že si toho dost zažila ale stát tváří tvář démonovi, který chce nejspíše vysvobodit ty ostatní v meči. To jí nahánělo hrůzu co vše by se stalo. Kolik lidí by zemřelo kvůli tomu.

Uklidni se, pomalu dýchej. Nech své myšlenky a minulost za sebou. Soustřeď se jen na boj a na svoji katanu. Pamatuj, že meč, který třímáš ve své ruce je jen nástroj. To ty jsi zbraní. Vzpoměla si na slova, která ji pověděl dědeček při učení šermu. Ta vzpomínka jí pomohla se situací vyrovnat. Opravdu se zklidnila a její mysl těd byla klidná a čirá jako jezírko. Nádheru života obklopuje strach ze smrti. Proto se bát smrti nesmíš. Pokud má přijít, nijak tomu nezabráníš, takový je už osud. Nikdy se však nesmíš vzdát a bojovat na 100%. Jinak si celý život budeš vyčítat spoustu věcí a budeš jich litovat. Čím dál tím více byla soustředěnější a přeměřovala si svého protivníka. Nereagovala dál nijak. Je jedno, jestli je démon či ne. Jediné, co důležité je ochránit svět před zlem, které je uvězněno v meči. O ten mu nejspíše jde. Pevně sevřela jílec Masamuneho a druhou rukou pomalu zvedala ke své druhé kataně. Někdy je potřeba se obětovat,  vstoupit do temnoty aby s ní samurai mohl bojovat. Ohněm proti ohni. Proto udělám něco, za co bys mě možná dědečku pořádně vynadal. Nemám ale jinou možnost, odpust mi, jestli má volba a mé rozhodnutí bude špatné. Nehodlám zklamat všechny ty lidi, kteří tak dlouho ochranovali ten meč. Kdybych selhala, byla by jejich smrt zbytečná. Ruka už se dotýkala jílce její druhé zbraně až ji uchopila a meč tasila. Švihla jím před sebou, nejspíš aby vyzkoušela jak se jí s mečem bude bojovat. Přeci jen jej použila té osudné noci, kdy přišla o celou svoji rodinu. Cítila jak v ní roste hněv, který se obmotává kolem jejího srdce. Cítila jak moc meče do ní proudí a jak jí dodává sílu a energii. Pohlédla démonovi, který stál před ní přímo do očí a on mohl vidět, jak se její rysy tak trochu mění. Její oči měly černý nádech a i vlasy se pomalu začaly měnit. Ještě, než ukončím tvoji existenci..jaké je tvoje jméno? Zeptala se ho a ani nečekala na jeho odpověd a hned se rozeběhla k němu v úmyslu mu setnout hlavu dvěma meči, které třímala v ruce.

Shitsumei

Stál tam a vychutnával si tuto situaci. Odvážná. pomyslel si a postavil se k tobě bokem. Zeptala se ho na jméno, ale na odpověď nečekala. Muž si odfoukl pramínek vlasů a natáhl ruku proti ní. Kolem jeho rukou se objevila rudá záře a ta přešla do dlaně, kde se zformovala velká rudá kosa s několika znaky na čepeli. "Já jsem Ignorance,Nevědomost,Slepota,Slabost!" rozmáchl se svou kosou a jedním úderem ti vrazil do obou čepelí takovou silou, že ti je mohl vyrazit z ruky. "Já jsem hříchy, které nejsou smrtelné, ale o to více se na ně zapomíná!" zařval ještě šíleněji a bylo vidět, že na svojí existenci chce upozornit. Zvedl jednu nohu a z otočky silně udeřil do míst, kde si stála."Já jsem Shitsumei!" Kosa na tebe mířila z pravého boku. Byl to opravdu silný úder.

Tsubaki

Kopu se dokázala vyhnout uskočením, avšak kose už ne a tak jí nezbývalo nic jiného, než sek blokovat prokletým mečem. Úder to byl opravdu silný a proto ji to odsunulo kousek stranou. Sakra, je silnější než jsem si myslela. Ten úder, kdybych nezblokovala tak by mě tou kosou přesekl na půlky jak nic.  Odplivla si a její sliny byly rudé od krve. Když na ni zaútočil kousla si do jazyku tak proto. Chvíli stála na místě a bedlivě si prohlížela protivníka. Analyzovala jeho zbran aby zjistila co by proti ní mohla použít. Kosa, může s ní útočit na několik způsobů. Mám sice dva meče ale blokovat a zároveň útočit nepůjde. Je příliš silný na to abych to zvládla vše naráz. Útoky na přímo nebudou fungovat. Možná, kdybych byla dost rychlá a dostala se za jeho záda...Žádné techniky ninjutsu použít nemohu, jelikož používám meče, takže Kawarimi bohužel nepůjde. Sakra, má to spoustu nevýhod používat dva naráz. Zaujmula obranou pozici a čekala na útok svého soupeře. Musím zjistit více o jeho útocích. Musím najít slabinu, jenže ji musím najít rychle nebo.. Ani to nestihla doříct a už se jí v hlavě ozval hlas, který ji lákal sladkými slovy a vábil ji. Nikdy jej nedokážeš s tvojí silou porazit. Zemřeš a zklameš všechny. Budeš ostudou. Já ti ale mohu pomoci. Stačí abys mě pustila a já ho zabiji..pro tebe. Spolu dokážeme cokoliv. Jen mě musíš pustit.   Trochu polevila ve své ostražitosti, takže této chvíle mohl Shitsumei využít. Zklapni zklapni zklapni! Nestanu se démonem tak jako ty. ano možná zemřu ale zemřu jako člověk a né jako nečistý démon. To by bylo daleko větší ostudou. Snažila se svojí myslí utišit ten hlas, který patřil jednomu z démonů, který byl zapečetěný v meči. Její oči těd byly úplně černé, zorničky i bělmo splynulo v jedno. I její vlasy se změnily na barvu havraního peří. Cítila, jak v ní proudí demoní chakra, jak se jí pomalu zmocňuje. Byla si vědoma té hranice, kdy ještě se může vrátit zpátky do normálu, kdy ještě bude člověkem. Ta hranice se však tenčila, jelikož neměla nějak velké zkušenosti s používáním demoního meče.

Shitsumei

Slovně na to nereagovala, ale její grimasy stačili. Hloupý rozhodně nebyl a pochopil jaký boj se v ní odehrává. Čekala na jeho útok a on toto využil k provokaci. "Gekido." řekl tajemným hlasem jméno démona, kterého si znala. V hlavě si cítila malé zavibrování, které hnulo se sílou, která přicházela z katany. "Myslel jsem, že bude silnější." mluvil a znělo to divně hlavně to ke komu mluvil. Mohlo ti dojít, že mluví k jednomu z démonů v tvé kataně. "Oslabím jí a ty převezmeš kontrolu. Pak" Zvedl ruce do nebes. "Vás osvobodím bratři." řekl fanaticky a zabodl svou kosu špičkou do země a pomalými kroky šel k tobě beze zbraně. Měl něco v plánu a tys cítila bolest nebyla tak silná, ale rozhodně to způsobovala chakra, kterou si z katany čerpala. Jako kdyby se někdo snažil probourat pomyslnou barieru.

Tsubaki

Škubla sebou a cítila jak se démoni snaží vymanit ze svého vězení. Zasyčela a kousla se do rtu. Ten pocit byl velice nepříjemný ba dokonce i z části bolestivý. Její hlava dostávala co zabrat. Přestaň! Zařvala hlasitě a snažila se svojí myslí potlačit hlasy démona, který se jí ozýval v hlavě a oslaboval její mysl. Meče ve svých rukou držela jen tak tak, nejraději by jej někam mrštila pryč ale to by znamenalo propuštění démonů. To nemohla ale dopustit, nemohla si dovolit neúspěch, když byla poslední z posledních, kteří mají za úkol ochraňovat meč. Její snažení potlačit ten hlas však moc nevycházelo. Sakra, co mám dělat. Jestli něco rychle nevymyslím, bylo to všechno zbytečné. Sakra sakra sakra. Hněv se jí zmocnoval čím dál tím více a neuvědomovala si, že tímhle si to jen a jen horší. Náhle si vzpomněla na slova dědy při jedné z jeho lekcí. Někdy musíš riskovat úplně vše, vše obětovat abys dokázala svého soupeře porazit, pokud není jiné cesty. Díky tomu si uvědomila co má těd dělat. Ušklíbla se na démona, který se blížil k ní a počkala, až od ní bude v dostatečné vzdálenosti, kterou potřebovala. Hodila po něm prokletou katanu. Hned, co ji po něm hodila uchopila Masamuneho oběma rukama a švihla s ním směrem k jeho hrudi od vrchu až dolů.

Shitsumei

Muselo se něco stát, protože se usmál a mohlo to vypadat děsivě. Byl si vším jistý. Hodit prokletou katanu s démony po démonovy nebyl rozhodně ten nejlepší nápad. Prokletá katana ho probodla, ale jako kdyby se mu nic nestalo ba naopak rozšířili se mu zorničky a jeho oči se změnili stejně tak jako jí. Splynuli do jedné barvy a to černé. Napřáhla si se s katanou a sekla. Jenže moc daleko si nedosekla, protože než se dostala k horní části hrudi tak ti chytil čepel a zastavil tě svojí silou. Jako kdyby jeho ruka byla najednou vůči všemu fyzickému odolná. Pevně stiskl a tys pocítila jak tvoje katana po otci trochu praská a malinká prasklinka se i objevila v místě kde ti tu čepel držel rukou. V tu chvilku si cítila jako kdyby část tebe se začala odtrhávat sama od sebe. Byla to ta démoní část, jenže ono to nebolelo ba naopak bylo to docela příjemné cítila si jak tvé myšlení zase zalilo světlo a tvé oči se vrátili do normálu. Jenže s démoní chakrou vyprchala i síla a než si se z toho tranzu dokázala oprostit přiletěla ti pěst do obličeje s tím, že pustil Masamuneho a tys odletěla společně s katanou dozadu, kde si se zastavila o stěnu areny. On šel pomalými kroky zpátky ke kose. Stále s Muramasem zabodnutým v těle. Tys mohla vidět jak tvoje katana po otci, Masamune. Je od jeho stisku celá popraskaná, ale držela dohromady.