Filler aneb síla trojce skvělých hráčů (Sasuke123 - Hiromi - Suichu)

Ryuu

Dlouhou chvíli jsem Hiromi nic neodpovídal, až se nakonec dočkala nic neříkající odpovědi: "Vlastně nevím, dostal jsem misi a plním ji. Mohl jsem si vybrat ještě nějakého genina na pomoc, tak jsem si ho vybral." Takigakure samozřejmě byla daleko a teprve jsme byli na lodi, ale již teď jsem řekl Hiromi: "Pravděpodobně se jeden z těch artefaktů skrývá v Takigakure, v okolí vesnice. Ten druhý je poblíž Suichu, ale pro ten se stavíme až potom, protože se k Amuletu slz panny bez toho kladiva nedostaneme." vysvětlil jsem, proč nejdříve zajíždíme tak daleko.

Hiromi
Zaujímalo by ma prečo zrovna mňa? Pomyslela som si, no moc ma to netrápilo.
Pomaly som prešla na kraj lode, a pozerala sa na vodu.

Loď se pomalu odrazila od břehu a rozčeřila hladinu, přičemž se samotná loď také začala mírně pohupovat. Jemný vánek hladil po tváři a slunce, které své paprsky před chvílí protáhlo skrz mraky, když už bylo těsně nad obzorem, vytvářelo překrásné červánky. Již se chýlilo k noci a tak teplý svěží vánek dne již pomalu ale jistě začal přecházet ve studený vichr, který pálil do tváře. Každý, i otrlý námořník, se v tu chvíli začal klepat zimou, protože tohle psí počasí nevěstilo nic dobrého, obzvlášť když přišlo tak náhle.

Hiromi
Mohla som si zobrať sveter, no nič sa nedá robiť. Pomyslela som si keď som sa triasla zimou.
Pozerala som stále dopredu, aj keď som toho moc nevidela.
Dúfam že to nájdeme, a rýchlo vypadneme. Povedala som si v mysli a čakala kedy tam dorazíme.

Ryuu

Stál jsem u hlavního stěžně a přitom pozoroval třesoucí se Hiromi, kdybych byl tak o deset let mladší, nejspíš bych si z ní vystřelil a ještě bůhví co neudělal, ale tentokrát jsem přešel k ní a zase ji trochu rozcuchal vlasy, přičemž už na její třesoucí se tělo dopadlo jenom moje zápasnické kimono a šedý plášť, do kterého jsem ji trochu zabalil, aby se tak netřásla. "Není to nic moc, ale cesta bude ještě dlouhá, takže nepotřebuji, aby jsi se tady třásla zimou. Pokud chceš, v podpalubí jsou dvě kajuty, do té napravo nechoď, raději... Ale ta nalevo je volná," usmál jsem se na ní, ačkoliv mi do smíchu moc nebylo, protože to bílé kimono a plášť s kapucí byly jediné, co jsem měl, krom kalhot samozřejmě.
Pak už jsem jenom sledoval tvořící se mlhu a přitom očima proklínal to nezdařené počasí.

Hiromi
Ďa-ďakujem vám. Povedala som smerom na Ryuua.
Poupravila som si vlasy.
Čo s nimi má? Smiešne som si pomyslela.
Radšej tu ostanem, určite sa niekto kto si ju zoberie nájde. Usmiala som sa na Ryuua.
A, vám nie je zima, Ryuu-san?

Ryuu

"Tady z těch maníků si to nikdo nedovolí," řekl jsem a opřel jsem se o zábradlí té dřevěné kocábky, co nás sice pomalu ale vezla k cíli. "Tu kajutu jsem totiž zamluvil pro nás dva, samozřejmě se nemusíš bát... Nic bych si nedovolil a spát se mi zrovna nechce." přitom jsem se zadíval na již za obzorem mizející slunce.

Hiromi
Usmiala som sa na neho.
Ďakujem vám. Povedala som a vrátila som mu kimono spolu so šedým plášťom.
Pomaly som kráčala ku kajute.
Našla som tam dve kajuty.
Vošla som do tej na ľavo, a pozerala som sa čo všetko v nej je.

Hiromi -> Kajuta na první pohled vypadala celkem stroze, ale to pouze na první pohled. Sensei si zjevně nežil zrovna nejhůře. Postel již teď, z pohledu ze dveří, vypadala měkce a čistě a dokonce i ta její vábná vůně horské louky. Postele vlastně byly dvě, za tou první byla hned další. Ačkoliv vypadaly standartně, obdélníkový tvar, střední výška, velmi měkké peřiny a polštáře, tak přímo lákaly ke spánku. Ta druhá, vyšší z nich, zase voněla po horské tůni zakryté čerstvě spadaným sněhem, ze které stále vyvěrala čerstvá voda.
Postele byly na pravé straně kajuty, z pohledu ze dveří, na té levé byla knihovna s mnoha knihami, většinou jen vážná četba, sem tam i červená knihovna a před knihovnou, která mimo jiné zaujala i svými přesnými dokonalými řezbami mořské hladiny, byla dvě křesla, která taktéž měla svou specifickou vůni. Jedno vonělo jako vzpomínky, ano vskutku, vzpomínky starého člověka, sladké, opojné, ale ne již tak jasné. To druhé vonělo po kamélii, ale to Hiromi nejspíše necítila přes všechny ty vůně, a tak ji ani ničím jiným, než-li samotnou výškou, která byla o něco málo vyšší nežli ta předchozí, nemohlo zaujmout. Mezi křesly stál dřevěný kulatý stolek a na něm svíčka, sic ještě nehořela, ale stíny zvenku a světla taktéž zvenku, která procházela okenním tabulkami, již tak hrály na knotu jakoby plamenem. Naproti dveřím bylo větší okno rozdělené na menší čtvercová okénka různých barev, ale převládaly teplé barvy, aby se tak trochu chladná místnost vyhřála. Mezi křesly a postelemi byl na zemi lední medvěd, který taktéž patřil k užitku, protože jeho přítomnost celkově místnost ohřívala.

Hiromi
Úžasné. Povedala som na hlas a úplne som stratila reč.
Najviac ma asi zaujala tá knižnica, keďže veľmi rada čítam.
Podišla som bližšie ku nej.
Pozerala si knihy, no po chvíli si pozrela aj všetko iné.
Takto si žiť doma. Pomyslela som si.
Pozrela som sa na postele.
Ktorá bude Ryuuova-san? Pomyslela som si.

Hiromi -> Podle výšky postelí to možná již na první pohled jasné bylo, ale pro ty méně ostražité napovídala i barva. Ta vyšší z nich měla barvu modře, ačkoliv to v temnotě moc vidět nebylo, a ta nižší zase rudou barvu. Jejich povlečení byla také různě motivována a to to rudé s růžovými kvítky a dalšími různými různých barev a ta vyšší s modrým povlečením motivována moc nebyla. Pouze vedl na kraji pruh tmavší barva, který se vespod křížil s pruhem barvy světlejší. Na samotnou Hiromi již však přicházela únava a ať už by si případně vybrala senseivou modrou postel, tak by alespoň neskončila na zemi, k čemuž se již chvíli chystalo.

Hiromi
Zívla som si a sadla som si na posteľ s rudou farbou.
Ľahla som si, a pozerala som na tie dve kreslá.
No dlho to nevydržalo, pretože som hneď zaspala.

Noc byla celkem klidná, nic nerušilo blahodárný spánek Hiromi. Jemné pohupování lodi fungovalo jako kolébka a také tak zabírala na Hiromi, stejně jako klasická kolébka zabírá na nemluvně. Pokoj potemněl v noci ještě více a z jednoho konce na druhý již nebylo tak vidět, vlastně vidět bylo, ale jen míhavě a temně.
Námořníci na noc také ulehli ke spánku a možná svým pokřikem i Hiromi na chvíli probudili, když se celá jejich cháska nahnala do pokoje naproti, kde nejspíše byla nějaká společná kajuta pro spánek, protože se po chvíli ozývalo už jenom chrápání a pak už nic. Světlo měsíce, svítící skrz okenní tabulky do pokoje, hrálo na podlaze všemi možnými barvami a tvary, protože se odráželo i od mořské hladiny a tím hrálo i tvary mořských vln.
Noc byla klidná, ani sýček se neozýval. Ideální noc ke spánku, ani moc teplá na to, aby to člověka hned vyhnalo z peřin. Naopak, byla studená a příhodná k zachumlání, ale ještě více byla vhodná k zachumlání se ve dvou, to možná nejvíce inspirovalo někoho, kdo na palubě začal hrát na flétnu. Zvuky flétny byly jemné, ale zároveň i úderné a melodické, nenechávaly nikoho chladným a ohřívaly zábnoucí srdce všech na lodi. Tóny flétny se ozývaly po celé lodi a pro někoho byly skoro jako ukolébavka, někdo se do zvuku jen zaposlouchal a někdo měl nutkání se podívat, kdo že to hraje.
Ačkoliv píseň potěšila na srdci, její samotná podstata vyjadřovala stesk a smutek, veliký smutek. Tóny flétny, které se odrazily na mořském dně, dokonce přilákaly i množství ryb, které vyskakovaly z lodi jenom proto, aby se k flétně dostaly co nejblíže, ačkoliv tím značně riskovaly svůj život.
Píseň flétna hrála dál a neustále její melodiku a tóny měnila, jako by neměla nikdy přestat a čím déle hrála, tím neodolatelnější a lákavější zvuk byl, až skoro zlákal i nejednoho námořníka, ale ti museli spát na příští den a navíc je kapitán v kajutě zamknul, tudíž se blíže na píseň nemohli podívat, ale Hiromi mohla, Hiromi nebyla zamčená, ale zvuky písně ji možná nic neříkaly, možná ji říkaly až moc. O bolesti, stesku,... Náhle píseň svoji podstatu jako by změnila, bolest a stesk vystřídal hlas zlomeného srdce, které volalo po lásce, po lásce, která nepřišla, která nad tím, kdo hrál, zanevřela.

Hiromi
Spala som pokojne, až niekto začal hrať na flautu.
Kto to môže byť? Rozmýšľala som.
V tom zmenila pieseň.
To už mi nedalo, a pomaly som vyšla z izby.
Došla som na loď, a pozrela sa kto to hraje.

Ryuu

Stále jsem byl opřený o zábradlí lodi. V rukou jsem třímal flétnu a hrál, když jsem si všiml, že je Hiromi přítomna, hrát jsem přestal, otočil se a začal se omlouvat: "Omlouvám se, probudil jsem tě?" Flétnu jsem zase schoval za černý pás a flétna v pásu zmizela, skoro jako by byla jeho součástí, byl to však jenom pouhý trik, protože v pásu byla "kapsa" přesně dělaná na flétnu. Začal jsem se škrábat v týlu, protože jsem nečekal, že by někdo přišel.

Hiromi
To-to nič. Usmiala som sa na neho a pozrela sa na mesiac.
Nie je to krátka cesta, no čo už. Pomyslela som si a znovu sa pozrela na Ryuua-san.
Neviete koľko je hodín? Spýtala som sa trochu po tichu.

Ryuu

"Může být chvíli po..." řekl jsem, ale nestačil doříct. Loď sebou prudce trhla a já přepadl přes zábradlí do vody. Hiromi mohla slyšet už jenom žbluňknutí a také náběh námořníků na palubu, kteří tam vytvořili akorát zmatek svým poběhováním. V celé lodi to začalo skřípět a kocábka pomalu ale jistě začala klesat ke dnu. Mlha bránila jakémukoliv výhledu do dálky, ale přídí lodi náhle projel kus ledu, který srazil i hlavní stěžeň. Hiromi to možná v tu chvíli nedocházelo, ale kusy ledu nejsou zrovna častým úkazem na moři a v celku ještě teplém počasí. Loď se začala potápět ještě rychleji a nikdo již ani nestačil připravit čluny. Loď už totiž byla pod vodou a na hladině zůstaly její trosky. Hiromi nějakým nedopatřením praštil kus dřeva z hlavního stěžně a ta ztratila vědomí.

O nějakou dobu později...

Hiromi se probrala uprostřed moře, bylo již k ránu a slunce vycházelo. V dálce mohla vidět další loď, zda-li se jednalo o obchodní nebo pirátskou nemohla přesně určit, ale mlha již dávno opadla a počasí bylo teplejší a tak alespoň ta voda nebyla studená. Jediná její naděje na záchranu však mířila jinam a tak by měla na sebe co nejdříve nějak upozornit a dostat se blízko. Krom trosek však nikdo jiný s Hiromi nebyl.

Hiromi
Kde sú všetci? Kde je Ryuu-san? Námorníci či kapitán? Rozmýšľala som v duchu no zbadala som loď.
Vytiahla som kunai na ktorom bol výbušný lístok, a hodila ho do vzduchu.
Dúfala som že ten výbuch budú počuť.

Lístek byl dost mokrý a usadila se na něm sůl a tak místo pořádného výbuchu pěkně zadýmal a zapískal, naštěstí si toho posádka lodi všimla, alespoň se to dalo předpokládat, protože loď změnila směr a mířila přímo k Hiromi, tedy skoro přímo, mířila spíš vedle ní, ale směrem k ní. Už jen pr metrů od Hiromi po její pravé straně z levoboku lodi vyletěl kruh na laně, zřejmě posádka lodi nechtěla nechat někoho utopit a to svědčilo o jejich dobrých úmyslech, ale na moři si nikdo nikdy nemůže být jistý, ale tohle byla nejspíš jediná a poslední šance se zachránit.

Hiromi
Všimli si ma? Super. Dúfam že tam budú aj ostatný. Pomyslela som si a chytila som sa lana.
Pomaly som po ňom šplhala až som vyliezla úplne hore.
Pozrela som sa na loď a na posádku.
Ešte dúfať že to nie sú piráti. Dodala som v mysli a čakala čo sa bude diať.

Kapitánka

"Hej chásko, máme tu slečinku! Chovejte se uctivě, tož, přeci byste takové krásné slečně neublížili!" zařvala na svou posádku kapitánka lodi, ano, kapitánka. "Vítej mezi námi... Moc zablešenců tady nenajdeš, ale stejně si dávej pozor," řekla ti a podala ti ruku. Nevypadala sice moc šlechtěně, naopak, byla umouděná a celkem špinavá a její oblečení jakbysmet a pokud by ji někdo měl popsat jedním slovem, tak by nejvíce sedělo: "Trhanka." Těmi zablešenci nejspíše myslela muže, protože na palubě byl všehovšudy jeden a jinak samé ženy v umouděném oblečení. Možná se na lodi pár dalších mužů skrývalo, ale zjevně jich už nikde moc nebylo.

Hiromi
Podala som jej ruky.
Veľmi ma teší. Moje meno je Hiromi. Povedala som milo, a usmiala sa na ňu.
Ak by som sa mohla spýtať, nenašli ste niakych chlapov čo boli tiež vo vode ako ja? Spýtala som sa kapitánky smutne.

Eiru

"Chlapi? Myslíš ty zablešence?" zeptala se nevěřícně, což značilo i jistý její odpor vůči mužům. "Já jsem Eiru a ten chlápek támhle," ukázala na velmi výrazného muže v pastelových barvách, který o sebe až moc pečoval: "To je Kairou. Je to můj bratr, ale neboj se, ten maník by neublížil ani mouše, natož aby se o něco pokusil," začala se šíleně smát, protože tím narážela na jeho náklonnost k ženám. "Kam máš vlastně namířeno, Hiromi?"

Hiromi
No, bola som na lodi spolu s jedným chlapíkom, volal sa Ryuu-san. Tak isto tam bolo aj zopár námorníkom, a v noc keď bola mlha, sme len tak narazili do ľadovca. Naša cesta bola do Takigakure no Sato. Povedala som celkom smutne.
Kde je asi Ryuu-san? Pomyslela som si.

Eiru

"Ryuu-san?" zeptala se takovým zvláštním tónem a zapřemýšlela, ale pak řekla: "Náhodou také jedeme do Takigakure... Pokud bys tedy chtěla, můžeš jet s námi až tam, ale předtím budeme ještě zanedlouho stavět v přístavu, protože potřebujeme doplnit zásoby vody," řekla a pak už se ti dále nevěnovala, jen pískla a gestem přivolala Kaira, který se ti začal věnovat. Sama Eiru začala rozdávat rozkazy, aby byli v přístavu co nejdříve.

Kairou

"Těší mě Hiromi, já jsem Kairou," řekl úplně v klidu, i když byl tak v tvém věku, pohledný a celkem šlechtěný a netrpěl nervozitou. "Takže, co takhle menší prohlídka lodi?" zeptal se tě hned poté.