Počet příspěvků : 2351 Datum založení účtu : 01. 03. 10 Věk : 28
Předmět: O deň neskôr... Sun May 27 2012, 22:10
Feudálny lord
Strašné, jednoducho strašné. Kočiar zapadol do prehlbiny v temných chodbách Sluha začal prekopávať priehlbinu a znížiť sklz. Lord mu zakázal vyzdvihnúť voz, ak by on musel vystúpiť. A lordovi nikto nepovie nie. Nikto kto si aspoň trocha cení svoju česť. A tento sluha nebol hlúpy. Vlieklo sa to. Temné chodby boli všade rovanké a ani prievodca ktorého mu udelil samotný Kage neuľahčil túto cestu. Cesta trvala už sedem dní a ako dlho bude ešte trvať, nikto nevedel. Sprievodca tvrdil, že jednoduchšie by bolo ísť po vlastných, avšak lord je Lord, nie nejaký zberač úrody. On je elita medzi elitou, jemu nemôže nikto odporovať. V tunely bola zima a ani vlnená prikrývka nedokázala plne odohnať chlad. Oproti nemu sedel jeho sprievodca a pozoroval ho očami, ktoré už poznali strach aj bolesť či agóniu reality. Pozorovali ho so skrývaným odporom. Bol to dobrý herec, Tsuchikage vybral správneho muža, avšak Lord bol politik. Bolo jeho dením chlebom prehliadnuť pretvárku. Ešte teraz mal v živej pamäti, ako sa ped ním objavil a vzkázal mu pozvanie od nového tsuchikageho. "Ako sa voláš, posol?" Spýtal sa ho po tom, ako dopovedal posledné slová správy, pozdrav a všetky Tsuchikageho tituly. Povedal to správne, nepochyboval že skopíroval aj intonáciu v Tsuchikageho hlase či dokonca vylepšil jeho vádne slová do vznešeného stavu. "Moje meno nie je dôležité, už nikdy nebudem tým chlapcom. Som Violence, najhorší hriech k žene. Svet je násilník, ktorý ma zneužil a mnohých ďalších. už som len tieň sebe sama, avšak aj ako tieň dokážem existovať, kým existuje moje slnko Seigo-sama. Viac nemusíte vedieť, ale vedzte že vás nikdy nezradím, ak tak nepovie on." A teraz sa díval. Nešiel pomáhať Lordovmu vernému sluhovy, ani sa nesnažil nejak inak pomôcť. napríklad mi dať masáž alebo aspoň rozsvietiť nejaké lampy. je tu zima a tma. všetko tu je temné ako nedávna minulosť mojej armády Feudálny lord si zívol. Také únavné a nudné a inteligentnej diskusie sa tu dočkám iba ak budem rozprávať sám so sebou utiahol ovčie rúno ešte viac k telu. Môžeš mi povedať ešte raz prečo ma nás ctený Tsuchikage-dono rozhodol zavolať? odpovedz čokoľvek nech sa tu nenudím. Violence sa díval nadalej. najprv sa zdalo že nepočul alebo nerozumel otázke, ale nakoniec prehovoril. " Ak vás to poteší, môj Lord" Sklonil hlavu, rozdýchal sa a začal, prehral si v hlave rozhovor so svojim Slnkom. Ten chlapec má dokonalú pamäť, určite si pamätá počet nádychov ktorý za svoj život urobil. pamätá si koľko nocí prebdel a koľko dní sníval o noci. ten chlapec je génius, škoda že strašný suchár a zamyslený hlavne sám do seba a svojich prepočtov a nádychov "Seigo-sama vás úprimne zdravý a od srdca ďakuje všetkým známym bohom za to že sa s vami môže sretnúť aspoň prostredníctvom 3 osoby. Rmúti ho že ste nedoraili na jeho menovanie ani ste osobne nepodpísali odovzdanie financii na prestavbu Starej Iwagakure, avšak nevyčíta to vám , pretože sám na vlastej osobe vie, aké to je zaneprázdnený život byť niekym mocným. Odkazuje, že by vás rád videl v Novej Iwagakure, aby dostala vaše požehnanie, rovnako s ním. Okrem toho s vami potrebuje prekonzultovať vzťahy s ostatnými dedinami a vaše požehnanie v istej záležitosti. Okrem toho vám chce ukázať mesto staršie ako svet ninjov, zo slávnych čias Samurajov, ich úpadok rmúti každého kto má srdce. A nakoniec sieň, ktorú podla legiend nástených maleib stvoril sám Pustovník šiestych ciest. A nakoniec vás s úsmevom pozíva na večeru pri víne s celou radou." Opäť utíchol a nechal sa unášať zvukom krompáča, dobívajúci kameň. Lord si začal pozore prezerať jeho tvár, V tom šere nemohol dobre vidieť rysy tváre, ale tie oči vídaval ešte v starých, nekrvavých časoch, keď nehral každý intrigy. "Violence" spýtal sa po dlhej chvíli intenzívneho, ak nie priam drzého pohľadu. "Narodil si sa v starej Kumogakure?" Chlapec odvrátil pohlad, dokonca jeho odpor v očiach nahradil strach. Nič nie je silnejšie ako Informácie, zradca" Lord sa usmieval, mal ho v hrsti spolu s Tsuchikagem. Žiadneho z nich nevolal menom, nepoznal ich, stretol sa s nimi iba 3x, z toho 2x za živa. Tento bude prvá výnimka, kedže sa s ním stretne tretíkrát už za živa. "Pane, počujete to?" najprv nepočul nič okrem dunenia krompáča a mrazivého chladu. Potom sa to ozvalo. "Tak blízko?" "Ano pane" Pozrel sa mu opäť do očí. Drzé decko. " Už sme tam. na mieste kedysi nazývanom Shingemaru no sato, v novej Iwagakure"
Haruka Hagane
Reťaze štrngotali, keď jeho syna, jeho jediného syna prevážali na jeho vlastnú smrť. Jeho dozorcu poznal. Mal ženu, deti. Veľmi ich nebil a pil iba mimo služby. Dobrý chlap, čestný. Dozorca si ho nevšímal ani jeho syna, spútaného v reťaziach. nemal k nim hnev, ani k ním nechoval lásku. Bola to jeho práca, niekto ju musel robiť. A deti potrebujú jesť. Svetlá pochodní, odených v modrých farbách ich sprevádzali v ceste tunelom. "Prišla tá hodina" povedal dozorca, keď ich ráno v skorých hodinách vyrušil. Sedel pri synovy celý deň aj noc, po tom, čo mu povedal pravdu. Celý život v klamstve, ona trpela a ja som ju nechal. Myslel som si, že bezomňa sa im bude žiť lepšie, že ich budem ochraňovať z pozadia. A predsa plakala po toľkých rokoch keď som jej povedal pravdu. Stále ku mne chovala city. mala si vziať brata a nie mna, on by rodinu nikdy neopustil. zadíval sa na svoje ruky a na krv, ktorú na nich mal. Každé zabitie tú krv pridávalo a on nebol hlupák, vedel že voda krv nezmyje. otec, brat aj ja. Každý originál v technikách. otec dokázal pretvoriť našu samotnú podstatu. Turaki, prezývaný alchymista dokázal vdýchnuť do svojich výtvorou život a stvoril mňa. A ja som zdedil ich sílu a ani s ňou nie som schopný zmeniť Tsuchikageho rozhodnutie. Mal som to zastaviť už v počiatku, ale bál som sa. Sousari nie je blázon ani zvrátený človek, vyžívajúci sa v krvi. On však nehladí na to, koho obetuje pre svoje ciele, aby nadišiel mier. Ak by nebol s ním, zabil by ho ako hrozbu a mňa s ním. jeho síle by som sa nikdy nevyrovnal. nikdy... Vystúpili z vezenia do novej Iwagakure. premýšlal, hadal cestu ako sa dostať z toho von. Mal ju. mal prísť Feudalny Lord, a ak by Tsuchikageho pred ním žiadal o milosť, vyhovel by mu. Lord nemá rád krv a boje mimo konferenčný stôl. Dúfal že dorazí dnes. Jeho syn, spútaný v retiaziach bol postrkovaný dopredu a on ako otec mohol iba čakať na rozmachy silnejších. Nasadili mu masku ANBU. Už stratil svoje meno a jeho matka ho uvidí umierať bez toho, aby tušila komu jej slzy patria. Ona bola vždy dobrá ku každému. Vždy chcela pomôcť. Pribehol ešte psoledný krát k svojemu synovy, odstrkol stráže. Bol predsa Jounin, ktorý bojoval proti Akatsuki. kto by sa mu z nich mohol postaviť? Objal ho tak, ako vždycky túžil odo dní, keď sa narodil, odo dní, keď Haruka umrel a zrodil sa Turaki. "Budeš žiť synak, to ti sľubujem krvou tých, ktorých som stratil. už ťa nikdy nestratím a bude za tebou stáť až do posledného dychu." ucítil ruky an svojich ramenách. Odtrhli ho od jeho jediného syna. Cítil hnev a bolesť. Nemôže umrieť...nemôže A potom to uvidel, drevený trám a podlažie psotavené za jediný deň, pre jediný účel. Lano visiace z trámu, ešte neupravené na žiaden krk, čakajúce svojeho prvého nájemcu. Dav sa začal zhromaždovať, všetci chceli vidieť toho zradcu, ktorý sa pokúsil o vzburu proti Tsuchikagemu. Smrť bola ich každodeným chlebom a oni si oblúbili jeho chuť. Renji bol vedený na paletu vedla kata, ktorý sa mu prihováral, žiadal ho o odpustenie za to čo urobí. Dav už iba čakal kedy sa objaví Tsuchikage. Haruka sa díval do tunelov, Hladal prichádzajúce svetlo nádeje pre jeho syna. Hladal niečo čo zastaví popravu. Niečo, čo nebude znamenať zradu. Tsuchikage sa stále neukázal. Už je nadobro stratený ozval sa pesimistický hlas v jeho hlave. Nie kým som schopný sa hýbať odpovedala dávno mrtva časť mysle. Tá časť nazývaná "Haruko"
Madness
Jedlo bol výborné. Madness sa natiahol k mäsu poliatemu hubovou omáčkou. Odo dní, čo sa dostali do podzemia, sa hlavným zdrojom jedla staly huby na všetky spôsoby. Omáčky, polievky, Huby plnené všetkým možným či len sušené a v sladkom namáčané. Delikatesa. Celý stôl bol pokrytý jedlami tejto "prírody" A to všetko kvôli jednému vysušenému starcovi, ktorý môže byť rád, že to jedlo dokáže udržať v sebe dlhšie ako hodinu. A k tomu tu ešte ani nie je. Violance je suchár a k tomu ešte aj slabý. A ten starec si nedá poradiť a určite išiel kočiarom do jaskyne. Ale že by to kvôli tomu trvalo o 5 dní dlhšie nie je možné. Všetci ludia boli spokojný, obyčajných shinobi a roľníci o chvíľku čakalo divadlo, plné krvi a uchylnej radosti z nej. Madness krv nesnášal. Vždy keď niekoho zabil,trpel. Vždy videl tvár svojeho brata, zabitého jeho mečom, kvôli detskej hlúposti a čírej nenávisti. Ale keď zabil ďalších, tých ANBU čo ho sledovalo, už nebol hlúpy. Iba plný radosti z krvi. Až ten, ktorý sa dá nazývať Bohom Shinobi, ho oslobodil. Stačilo iba pár slov Chytil pohár a hľadal džbán, z kotrého by si mohol naliať čistého vína. Nenašiel ho. Žiadne víno či iný nápoj sa tu nenachádzal. Super, už sa môžem začať nudiť. Vyslovil vo svojej mysli a díval sa na spoločnosť, v ktorej sa nachádzal. Uvidel vodcov klanov Maitre a Yatsuki, Hingkoku a potomkov zakladateľov Iwagakure, klan Turaki, ich oficálneho vodcu, nie Hachibiho hostiteľa, starého známeho jeho pána, ale nejaký ďalší starý páprda medzi starými páprdami. Pridali sa aj nováčikovia, klan Ta-ru. Tsuchikage im prejavil veľkú poctu, dúfal, že si ju vážia. Chýbal vodca klanu Sorino, kedže ni v skutočnosti žiadneho vodcu nemali a všetci členovia boli na misii. Chýbal rovnako aj Sousari Taiqza,veliteľ ANBU a vodca klanu, syn Vodcu ANBU route, syn zrádcu a jeho zabiják. Vypálené tetovanie, ktoré si po tej udalosti zaobstaral, malo oklamať slabšie mysle, ale Triedes vedeli pravdu o tom zrádcovskom skurvysynovy, ktorý zabil otca iba kvôli tomu aby získal podporu ľudu a sám záskal titul Kage. Hajzel. Madness si odpľul od hnevu na zem. Nikto ho nevidel a sliny rýchlo rozotrel špičkou topánky. Hladal daľej. Chýbal samozrejme aj Kazuki Kamizuru, ktorý mal proste tú smolu, že nevedeľ následovať.Madness sa usmial sám pre seba Neverím že kedysi skutočne vyhrávalo dobro nad zlom. Iba poctivý hlupák mohol urobiť to čo on Silné Genjutsu skrývalo Nightmara pred zrakom vodcov klanov a rady, nie však pred ostatnými Triedes. Poznali svoje schopnosti, ich výhody aj slabiny. Žiaden člen nemohol ostaných prekvapiť. Chvílu trvalo, kým si všimol absenciu eše jednej osoby, ktorej meno nikdy nebolo dôležité. Ekonóm, starec z čias 4-tého Tsuchikageho. Nikto iný už tu nebol okrem Tsuchikageho a malého hrdinu, dokonca aj Rage mal úlohu vystopovať háveď, ktorá sa infiltrovala do dediny. Chiméra. Aké smiešne meno, určite ho vybralo nejaké 16 ročné decko plné snov o vláde čestného Tsuchikageho, aj keď by malo vedieť že svet sa zmenil. Kage sa musí prispôsobiť, alebo skape, tak ako siedmy. Zadíval sa na malého hrdinu, ktorý prevzal zodpovednosť a získal armádu, nezničitelnú armádu, aj keď oficálne budú patriť zásluhy Kazukimu, aby jeho klan nám bo stále verný a nie Sousarimu a jeho prázdnym slovám. "Sloboda je vykúpená krvou", slová prísahy ANBU route majú pravdu, lenže nikdy nemali sílu dotiahnuť to do konca. Avšak Seigo-sama to dokáže on je totiž vyvolený samým Osudom. Spomenul si na rozhovor, ktorý viedol s malým hrdinom potom, ako skrvavený a dobodaný ležal v kaluži Kazukiho krvi. O jeho bratoch, o ANBU route. A jeho slová boli rovnaké, skôr otázky ako odpovede. "Viem o tvojom rode viac ako ostatný z Triedes. Keď ma lovili ANBU, našiel som mnoho poznámok o bratoch a tvojm rode. "Dostať živých" To bola hlavná úloha. Viac ti poviem neskôr, dokonca ti dám ich zložky a tajné spisy ANBU route. Iwagakure je tvojim džníkom a ona spláca svoj dlh." Tsuchikage viedol rozhovor s jedným radným, avšak jeho oči sa stále stáčali ku závesom, ktoré strážil Nightmare, či skôr to čo bolo za ním. Urna so 6-ocasým a panel schopný ovládať sochy. V danej chvíli, keď dav začal hulákať, žiadal o krv, keď dorazil odsúdený, ho napadla jedna otázka, na ktorú nepoznal odpoveď. Kto ovládal tie sochy cez panel predtým ako sme ho našli?
"Strýko"
Tashiro spal. Výpetie síl sa konečne prejavilo. Strýko ho chápal, predsa len sám zažil to isté. Keď Tashiro odpadol, nestihol mu odpovedať na otázky, ktoré položil. Braček, miloval by si ho. Vyrástol a prekonal ťa tak, ako to má nová generácia urobiť. Skutočne by si bol hrdý. Keď Tashiro odpadol do spánku, obliekol si späť svoje oblečenie a odniesol ho z nemocnice k sebe domov. Jeho matke nemohol povedať pravdu, čo sa mu stalo, koho stretol. Keď položil Tashira na svoju skromnú postel a odišiel za matkou, povedať jej že trénuje so svojim otcom a že budú pár dní preč, objavil sa Kuara, vodca jeho klanu a jeho priateľ. "Čo máš s ním v pláne?" Strýko v tej chvíli premýšlal, že zaklame, avšak až príliš jasne si pamätal, čo s ním Kuara robil a že spečatil Tashirov osud "Napravujem to, čo si zničil. Pokúšam sa mu vrátiť sílu žiť, rovnako ako kedysi sám sebe." Kuara sa tváril, akoby mal každú chvílu vykríknuť. Pochopil veľmi ľahko. Kuara bol však ovela slabší ako on. Nemal sa s ním ako rovnať. "Stretli sa však?" Kuara položil rečnícku otázku, dopredu poznal odpoveď. Kto iný ako čistá línia klanu, priamy nepoškrvnený potomkovia Kazuyu mohli prežiť stret s ním a stať sa týmto? Iba prikívol, aj keď vedel že je to zbytočné. Kuara následne po rozhovoru odišiel, avšak povedal ešte jednu vec, ktorá ho donútila premýšlať. "Tsuchikage zvoláva všetkých vodcov klanov a svoju radu na večeru s Feudálnym lordom. Nikdy nás nezvolal len na obyčajné jedlo. Je za tým niečo vážne a ty vieš ako sa rada a klany rozhodly po útoku sôch. Tsuchikagemu bude titul oddelený a nastúpy na jeho miesto náš Godaime, Jinchuriky Hachibiho. Súhlasili všetci okrem Ibikiho. Bojím sa že mu to povedal. Dávaj na nášeho chlapca pozor, keby sa niečo stalo, náš klan musí byť stále obávaný. Strýko sa priblížil ku chlapcovi On už nie je chlapec Mal mu vtedy povedať Už sa stáva Bohom Nežne chlapca vzial do náručia, skontroloval životné funkcie a z hlboka si vydýchol, keď videl že je chlapec naživu a v poriadku tak, ako len vo svojom stave môže byť "Vstávaj Tashiro, je čas ísť na popravu aby si uvidel, čo znamená privolať oko osudu. A potom..sa staneš Bohom" Pomohol mu sa obliecť, umyť sa a ostatné základné potreby. Vložil si ho späť do rúk a nakrmil. Zvyšok už nebol tak potrebný. Prišli načas, chvílu pred tým ako dorazil trestanec s ANBU maskou. Tsuchikage sa ešte neukázal, nevystúpil na balkón a nevyhlásil popravu. "Dúfam že ho zabije rýchlo. Nič nie je horšie ako pomalá smrť pre zhanobeného Shinobiho" zašepkal mu do ucha. A čakali. Poprava mohla každú chvíľku začať a Boh potreboval spoznať krv ľudí, ktorým mal vládnuť.
Ibimaru Yatsuki
Ihla jemne zašívala jazvy na miešancovi. Črevo začalo dochádzať a po ďalšie skočiť nemohol. Je ta otec, nešiel na tú večeru. Nemôžem okolo neho ísť. Nenávidí ma. Nezačal si pískať, ako to mal vo zvyku. Vedla démona sedel Linin priateľ, Ushio. Otec mu vyhlásil pomstu, avšak Ibimaru ho po hádke prizval do svojeho domu, kde liečil toho chlapca s krídlami čo ho doniesol. Proti Ushiovi nikdy nič nemal. Obaja milovali Lin a to ich spojovalo a delilo zároveň. A ten rebel v Ibimarovom vnútry sa tešil z toho, že octovho úhlavného nepriateľa u seba chová ako hosťa. "Nedovol aby mu otec ublížil, rozumieš?" Keď tak premýšlal, Linine posledné slová, keď jej pomáhal újisť boli práve tieto. Strachovala sa o neho, aj keď bol v kóme. jej brucho sa už nedalo skryť pod žiadnu tuniku, a ani jeho lekárske techniky ani Linin démon nedokázali večne oddialiť a spomaliť tehotenstvo. Keď ho prvý krát žiadala, aby vývoj jej dieťaťa zmrazil, aby spomalil tok času, bránil sa. vravel jej, že Ushio sa už neprebere, že je zbytočné kvôli tomu aby bol mrtvy otec prítomný pri pôrode riskovať život dieťaťa, ale odmietla to a hľa, predsa tu len stojí.Aj keby som dalej odiaľoval pôrod, nevyšlo by to. Démon začal odmietať liečenie a ty by si tak či tak msuela odísť sestri. Moroshi, démoný chlapec sebou začal trhať, prebúdzal sa z narkózy, ktorú Ibimaru uvalil. Otcove Genjutsu by bolo asi výhodnejšie, škoda, že svojeho škaredého syna ho nikdy nenaučil Ibimaru sa otočil na Ushia a požiadal ho, aby podržal miešanca. Démon sa mykal, avšak práca bola do polhodiny hotová. Keď skončil, pustil ich preč. Nemohol riskovať že ich tu objaví otec. Položil démona Ushiovi na plecia a zašepkal mu krivými ústami do ucha "Lin ťa milovala a jej posledné slová pred odchodom boli o tebe. Viem, kam sa vybrala. Stretneme sa po poprave" A zamával na cestu. Začul kroky a hundranie z hlavného domu. Jeho otec. Dneska bol velmi nedočkavý a jeho slová bli takmer radostné. Že by to malo niečo spoločné s tou večerou?
Meiki_Ookami Akatsuki
Počet příspěvků : 3464 Datum založení účtu : 28. 02. 10
Předmět: Re: O deň neskôr... Mon May 28 2012, 06:24
Ushio
Neodporoval jsem návrhu Ibimara, abych mohl zůstat u něho, protože jsem stejně nevěděl, kde Lin hledat, ale alespoň jsem mohl pohlídat Moroshiho, ačkoliv k tomu vlastně nebyl ani důvod, byl ve správných rukou. Celou dobu jsem sledoval Ibimara při práci a neřekl ani slovo, nedokázal jsem mu cokoliv říct, protože, když jsem se na Ibimara podíval, viděl jsem Ibikiho, ačkoliv se možná zdálo, že většina rysů je skryta pod tou škaredou schránkou, byl si s otcem velice podobný a nejenom z anatomického hlediska, měl i podobnou povahu, jen nezkaženou prožitými léty na bojišti, kde jeho přátelé, rodina a tým umírali. Ačkoliv v Ibimarovi jistě sídlila zášť, nebyla tak silná, aby ho změnila v zabšklého starce, a nebyla ani tak silná, aby se zaměřila na mě, i když jsem nic neudělal, alespoň ne přímo. Přesto jsem cítil to napětí, věděl jsem, že Ibimaru svou sestru miloval, možná dokonce až moc, ale ta láska, doufal jsem, byla čistá, ne jako ta moje. Moje láska k Lin byla zkažena chtíčem a vášní, když jsem nad tím tak uvažoval, chtěl jsem se dát do pláče. Když mě Ibimaru požádal, abych Moroshiho udržel nehnutě, poslechl jsem ho. Zdálo se, že na Moroshiho sedativa nepůsobí tak dlouho, jako na normálního člověka, on přeci jenom nebyl normální člověk, byl výjimečný, někdo by ale řekl, že byl vyloženě monstrum. Když už jsme byli na odchodu, zašeptal mi Ibimaru něco, co mě málem donutilo Moroshiho pustit na zem. "COŽE?!" Řekl jsem rozezleně a nejprve ani nevěděl, kde se ve mně ten vztek vzal. Ačkoliv jsem si to neuvědomoval přímo, dost dlouho jsem přemýšlel právě o Lin a o tom dítěti, ten vztek, ta vyloženě alergická reakce byla u mě vyvolána tím, že Ibimaru spojil slova Lin a láska, Lin a láska vůči mně, což z logického pohledu nebyla pravda. Neříkal jsem nic, mlčel jsem a odešel jsem, v hlavě mi ale hrál orchestr rozezlených hlasů, který nehodlal přestat. Pak, že si nejsou podobní... jak by mě Lin, sakra, mohla milovat? Pochopil bych, kdyby si během toho roku našla přítele, ale... vždyť mě zavrhla už po třech měsících, když se rozhodla, že s tou mou náhradou musí počít dítě."KU*VA!" Proklel jsem velmi nahlas, když už jsem byl venku, netušil jsem, že jsem to řekl nahlas, stejně jako jsem netušil, jestli to Ibimaru slyšel, jedno ale nebylo jasné, sám jsem nevěděl, jestli tím ku*va pouze kleji anebo odkazuji na Lin. Mé myšlenky byly až moc divoké na to, abych se rozhodl. Když jsem se zaměřil na fakt, že byla těhotná s jiným a že ten její milenec mi upřel právo být otcem, nevěděl jsem, jestli vyhraje agonie, deprese anebo vztek, tyto pocity se ve mně míchaly do té doby, než jsem si uvědomil, že jsem Moroshiho donesl až k sobě domů. Nehodlal jsem už jít k němu, protože by to znamenalo zůstat tam, ne, někdo ho musel hlídat a navíc jsem byl natolik frustrovaný, že jsem si to potřeboval na někom vylít, a pokud existovala osoba, na kterou jsem měl větší vztek, než-li na Ibikiho, Ibimara a na Lin, byl to právě Moroshi. Nejenom, že se celý rok vůbec nestaral, kam jsem zmizel, dokonce ani nechránil čest Lin, vůbec se nezajímal o vlastní rodinu, dokonce nechal matku zemřít, když jsem neměl možnost ji bránit. Chtěl jsem se na někom vybít a Moroshi se zdál dobrou příležitostí. Když jsem přišel do svého pokoje, takřka jsem ho hodil na postel, dost na to, aby ho ten dopad probral z jeho limba a přivedl zpátky mezi živé a vnímající. Přes rok, přes rok jsem nemohl nijak upustit páru a to nejenom v tom agresivním měřítku, přes rok jsem ani neměl žádnou možnost jak si ulevit a mé pocity - agrese, frustrace, deprese, agonie - nehrály zrovna v Moroshiho prospěch. Navíc, temná chakra stále ještě kazila hlubiny mé duše, dokonce i takové, které mi bránily udělat něco, čeho bych později litoval. Nakonec jsem se otočil k Moroshimu zády a začal se svlékat, než jsem si sundal i spodní díl oblečení, řekl jsem jen tak zběžně: "Nedělej, jako kdybys' mě už takhle neviděl," mohlo to odkazovat na obojí, na fakt, že byl můj bratr a já vůči němu necítil ani za mák studu, stejně tak jako by to mohl být můj milenec, na což jsem se ho snažil navést, protože jsem se chtěl pomstít za jeho rok ignorance. Oblečení jsem se rozhodl hledat až když jsem byl zcela svlečený, pobíhal jsem po místnosti sem a tam a hledal, kam jsem dal tu krabici s oblečením, které sice nebylo moje, ale sedělo mi, protože v zásuvkách už bylo pouze to oblečení, které mi bylo již rok malé, ano, právě ten rok. Nakonec jsem si vzpomněl. Tak, jak jsem byl, v rouše Adamově, jsem se vydal vstříc k posteli, na které jsem odložil Moroshiho, úšklebek zdobil můj obličej, když jsem se k němu blížil jako ke kořisti, po které jsem lačnil, pak jsem se si na kraji postele klekl, skoro jako kdybych chtěl mít hlavu ve stejné výšce jako Moroshi, když jsem se sehnul a přiblížil ještě víc, jen abych zajel hlavou pod postel a vytáhl krabici. "Bingo!" řekl jsem si pro sebe a začal se konečně oblékat. Jakmile jsem byl oblečený, sedl jsem si na roh postele a podíval se Moroshimu do tváře. Chvíli jsem mlčel, než jsem se zeptal: "Tak co, dáme to znovu dohromady?" Zněl jsem zcela vážně, odkazoval jsem na to, že jsme bývali tým, bývali jsme bratři a já to chtěl zpátky, ale zase, Moroshimu jsem z důvodu vendety poprvé naznačil milenecký a nikoliv bratrský svazek, ačkoliv na druhou stranu, jeho tupost by mu to do této chvíle nemusela dát najevo, ale nyní jsem si byl jistý, že se ve lži doslova utápí. Byl to docela sadistický plán, přeci jenom, nejdříve jsem ho skoro zabil, jen proto, abych mu poté řekl, že je někdo, koho jsem znal jako člověk a že k němu chovám hlubší city, dokonce jsem mu zajistil i lékařskou pomoc. Jenom jsem doufal, že mezi jeho démonické schopnosti nepatří odhalit lež, protože pak by byla má vendeta zmařena a já si doslova potřeboval ulevit, potřeboval jsem se na někom vybít a dát mu pořádně do těla.
joemandel Sannin
Počet příspěvků : 690 Datum založení účtu : 01. 03. 10 Věk : 35 Bydliště : LL, SVK
Předmět: Re: O deň neskôr... Mon May 28 2012, 09:28
Renji Hagane
Moje srdce ma presviedčalo, aby som uveril jeho slovám. Ten, ktorý mal byť mojim strýkom je môj otec. Tak veľmi sa zmenil. Ale ak je to skutočne on a je tu, ešte stále je tu nádej, aj keď sa strácala každým prejdeným metrom. Čas sa krátil a ja som nemohol robiť absolútne nič. Zomrieť ako zradca bolo vždy mojou nočnou morou a tá sa má dnes naplniť. Bude tu skoro každý, koho som poznal ešte ako genin. Budú sledovať ako sa telo jedného z ich rovesníkov bude hojdať bez života na lane. Musel som zachovať pokoj a nevyvolať zbytočné nadšenie, aj keď som nevedel prečo. Po mojej smrti ostane priveľa nezodpovedaných otázok. A ak zabijú mňa, čo bude s mamou? Možno nový Tsuchikage chce nadobro zlikvidovať náš klan a nikoho nenechá nažive. Môj čas sa blíži.
Juto Admin
Počet příspěvků : 825 Datum založení účtu : 29. 05. 11 Věk : 30 Bydliště : Letničie
Předmět: Re: O deň neskôr... Mon May 28 2012, 18:10
Tashiro
Stál som tam, áno stál som. Vôkol mňa nebolo nič len svetlo. Svetlo napĺňalo celé moje okolie. Bola to hmla, ktorá sa pomaly začínala rozpúšťať, strácať sa. Uvidel som zem pod mojimi bosými nohami. Stál som na lúke. Tráva také zelená až by človek povedal že zelenšiu trávu v živote nevidel. Môj pohľad zachytával čoraz viac vecí. Cítil som chladný vánok ako ma hladí po mojej pokožke. Až vtedy som si uvedomil že som nahý. Stál som tam uprostred lúky, nahý užívajúc si tohoto príjemného vánku, tohoto pohladenia osudu. Slnko svietilo na moju tvár a ja som sa cítil dobre. Chcel som tu ostať. Ak je toto to čo nasleduje po smrti, tak som chcel zomrieť. Otvoril som oči a v diaľke som spozoroval strom. Bola to jabloň a pod ňou sedeli dvaja ľudia. Objímali sa. Boli to muž a žena. Už z diaľky som spoznal krivky mojej mamy a ten muž musel byť isto môj otec. Všetko bolo nádherné. Prial som si tu ostať. Urobil som krok a moje prsty sa zaryli do kyprej zeme zmáčanej hmlou ktorá sa len pred chvíľkou rozplynula. Malé kvapky vody sa pozrážal na mojej pokožke, každú jednu som cítil, o každej jednej som vedel. Až vtedy som si všimol že moje telo nemá jedinej jazvy. Nasledoval ďalší krok a za ním ďalší, až som prešiel v beh. Približoval som sa. Blížil som sa k svojim rodičom. Ostávalo pár metrov, tých pár metrov akoby trvalo večnosť. Usmievali sa. Usmievali sa na mňa a natiahli svoje ruky za mnou. Chcel som ich objať. No osud mi zoslal pod nohy kameň a ja som letel vzduchom. Neschopný tomu zabrániť. Vo vzduchu som zakričal. Mama! Otec! No moji rodičia sa len zasmiali a stále z úsmevom na perách naťahovali svoje ruky ku mne. Dopadol som na brucho do mokrej trávy a hliny. Bol som tam rozpleštený ako placka, no len som sa zasmial. Tráva bola vysoká a ja som na chvíľu stratil výhľad na mojich rodičov. Počul som slová. "Vstávaj. Tashiro vstávaj." No to neboli slová mojich rodičov ale môjho strýka. Snažil som sa postaviť no nemohol som. Snažil som sa no niečo ma držalo na zemi. Moje telo akoby ma neposlúchalo a ja som tam ležal sám v bahne. Ležal som tam nahý a zima sa vkrádala do môjho srdca. Začali mi drkotať zuby. Bol som celý od blata a moje telo ma neposlúchalo. Nevedel som čo sa deje. Mal som strach. Prestával som cítiť vlhkosť trávy a pôdy. Začul som ďalšie slová. Vstávaj Tashiro. Znova môj strýko. Celý tento svet sa mi začínal vzďaľovať, hmla sa začala vracať a ja som bol bezmocný. Malé dieťa ležiace v temnote.
Otvoril som oči. Ležal som v strýkovom náručí. Naspäť v krutom svete. Celý špinavý z telom pokrytím jazvami, neschopný už nikdy viac cítiť. Už nikdy nepocítim chlad vánku na mojom tele. Jeho slová hovorili o tom že uvidím čo to je privolať oko osudu a potom sa stanem bohom. No čo je to byť Boh? Byť krutým? Bohovia sú predsa krutý, inak by nenechali svet trpieť tak ako trpí. Bohom sa nedá veriť. Keď mám byť bohom, tam budem iný. Ja zmením tvár zeme. Na rukách som pomaly prechádzal až do kúpeľne kde nasledovala hygiena. Stará špina prach a zaschnutá krv boli omývané z môjho tela, tela ktoré sa stávalo znovu čistým. špina odchádzala, no ja som necítil ten pocit úľavy, ten prílev energie ktorý nastáva pri tom ako špina mizne nevedno kam. Zbadal som svoje jazvy ktoré boli pred tým skryté pod hrubou vrstvou špiny. Chcel som sa ich dotknúť. Prejsť ich prstami. no nemohol som. Už nikdy som tieto jazvy nemal cítiť. Vodné kvapôčky sa z môjho hrudníka plazili, ako malé hadíky smerom nadol. Prešli cez jazvu ktorú som mal na bruchu a pokračovali vo svojej púti. Necítil som ich. Jediné čo mi ostávalo bolo sledovať ako pomaly prechádzajú mojím telom smerom nadol, poháňané samotnou gravitáciou. Bolo to zvláštne. Toto telo akoby nepatrilo mne. Akoby som bol len duša uväznená v nejakej schránke. No stále to bolo telo. Moje telo, neschopné pohybu, neschopné cítiť bolesť či dotyk. Kvapky si ho uháňali stále nadol a blížila sa do miest ktoré ktoré boli identifikátorom toho či je dieťa chlapec, alebo dievča. Doľava či doprava. Bola otázka pre kvapku rútiacu sa mojím telom ako po nejakej ceste. Nevedela sa rozhodnúť, či skorej nestihla to. Pokračovala rovno, presne stredom môjho "ocasu," ktorý si len tak bezmocne ležal. Neschopný niekedy preniknúť do ženy. Necítil som tú kvapku. Prechádzala po celej jeho dĺžke až prišla na špičku kde sa na chvíľku zastavila. Toto voj jej skok do neznáma. Váhala a nakoniec skočila. Padala. Videl som ju ako sa približuje k vodnej hladine, akoby som nič iné ani nevnímal. Kúpeľnou sa ozvalo pre mňa hlasité "člup" A kvapka našla svoje miesto vo vode v ktorej som ležal či sedel. nedalo sa z určitosťou povedať. No to som sa pohol a strýko ma už balil do ručníkov. Prechádzal moju pokožku v snahe ju vysušiť, no necítil som jediný jeho dotyk. Keď som bol oblečený naspäť v šatách. Čistých šatách určených pre oficiálne záležitosti. Nič na behanie po vonku. Veď už som nemohol nikdy behať. Strýko sa o mňa staral z láskou a ja som bol celú dobu skoro ticho. Občas som zo seba utrúsil nejaké to ďakujem a nejakú otázku. Žiadne dôležité veci. Žiadne otázky tipu kto bol otec a čo sa bude teraz diať. Strýko ma kŕmil, aby som bol silný veď ma čakala prítomnosť na poprave. Keď bola v Iwe poprava naposledy tam som z nej utiekol, no to teraz bolo nemožné a odporovať rozhodnutiu strýka nemal asi význam. Prišli sme až tam. K popravisku, prichystanému na rýchlo, len pre túto udalosť. Ležal som schúlený v strýkových rukách, mal som výhľad na všetko. Hlavu som otočil k nemu a moje oči sa zahľadeli do jeho. Koho a za čo odsúdili? Spýtal som sa. Už som nemal také problémy rozlíšiť myseľ od slov. Blok sa strácal. Začínal som sa zmierovať s tým že budem navždy odkázaný na pomoc druhých. Aj keď z toho čo som porozumel sa strýkovi stalo to isté a predsa to bol on, ktorý ma držal v rukách pred zrakom ľudí. Poprava nezačínala a ja som sa obzeral na koho by sa mohlo ešte čakať. Kageho som nikde nevidel, to bol asi ten dôvod prečo sa nezačalo. Chcel som ísť už domov, chcel som aby to už skončilo.
Morgen Akatsuki
Počet příspěvků : 2376 Datum založení účtu : 28. 02. 10 Věk : 25
Předmět: Re: O deň neskôr... Tue May 29 2012, 17:24
Moroshi Maitre
Po většinu doby jsem byl v bezvědomí. Probudil jsem se až na nějakém nezvykle měkkém předmětu. Když jsem otevřel oči tak jsem zíral na strop, ležíc na posteli. Když jsem se posadil aby jsem zanalyzoval situaci tak jsem málem umřel děsem. Přede mnou stál nahý Ushio. Nevím jestli mohu jako démon mít infarkt, ale určitě jsem měl minimálně na pár sekund mentální výpadek. Když se začal ke mě přibližovat tak mé mentální zdraví se začalo čím dál více otupovat, až nakonec když se nade mnou skláněl, tak jsem byl mentálně úplně mimo. Když jsem uviděl, že se sklonil pro krabici s oblečením tak mi mozek vypověděl na 5 sekund službu. Poté jsem si začal uvědomovat okolí. Malý...pomyslel jsem si při letmém pohledu do klínu Ushia. Ale raději jsem nad tím nepřemýšlel. Ani jsem nemohl. Položil mi trochu zarážející otázku. Chvíli jsem se zapřemýšlel a pak odpověděl. Lituji ale ne...Jsem ti sice vděčný, ale do té doby dokud se mi pořádně nevrátí paměť, tak nemohu činit žádná důležitá rozhodnutí...Pokud si vzpomenu tak možná, ale do té doby nikoliv...Promiň...Každopádně...Mám v hlavě jednu osobu...Má neuvěřitelně huňaté obočí a úchylný úsměv... Myslím, že by o mě mohl něco vědět. Neviděl jsi někoho takového v okolí? Hodně mi by to ulehčilo hledání...řekl jsem a podíval jsem se na něj. Teda...Ale jenom na chvíli než jsem zase odklonil zrak kamsi doprava. O pohled na něj jsem vážně nestál.
Damien Academy student
Počet příspěvků : 47 Datum založení účtu : 05. 11. 10 Věk : 27
Předmět: Re: O deň neskôr... Tue May 29 2012, 17:46
Daichi Okamoto
Aj keď na moju tvár nedopadli teplé lúče slnka ako niekedy vedel som že je najvyšší čas vstať. Pomaly som sa posadil na posteľ. Aj keď moje telo bolo ešte pomerne zničené z výpravy do jaskýň a prudké pohyby stále boleli už som bol schopný chodiť normálne a bez prestávok. Do pravej ruky som zobral svoju čelenku, zatiaľ čo do ľavej čelenku Kazukiho. Bol čas sa rozhodnúť čo s ňou spraviť. Právom by mala patriť jeho potomkovi alebo jeho žene ako odznak toho že jej manžel bojoval ako ninja do konca no táto čelenka nemá dediča a tak ostáva ďalšia možnosť. Kto iný si zaslúži nosiť čelenku hrdinu ako ďalší hrdina ? Svoju čelenku som hodil do rohu izby a Kazukiho som si obviazal okolo čela. Následne som do rúk zobral náhrdelník. Na náhrdelníku bola zavesená malá ampulka. V tej ampulke boli tri relikvie. Odštiepok člena nesmrteľnej armády, pár zrniek piesku na ktorých sa mi zjavil samotný boh a to všetko bolo ponorené v krvi posledného hrdinu z klanu Kamizuri. Uprene som sa pozrel na ampulku a dal som si ju na krk. Postavil som sa a obliekol som si nejaké tričko. Pomaly som sa dotrepal do kuchyne kde bol napísaný odkaz od rodičov:“ Lososa máš na stole prikrytého utierkou. Chlieb si zober zo špajzy. Hneď ako sa naješ a umyješ choď na tu popravu kam si pozvaný. S láskou mama.“ Svojich rodičov som nevidel od útoku sôch. Majú veľa povinností. Najprv museli doplňovať stavy ninjov počas besnenia sôch a teraz je všade veľký vzruch kvôli poprave. Dokonca ani keď ma priniesli domov po misii ešte neboli doma. Vtedy som toho nedokázal viac ako ľahnúť si na posteľ a ihneď zaspať. Bolo toho na mňa v poslednej dobre priveľa. Išiel som si teda do špajzy po chleba. Ihneď som si zobral aj niekoľko horných lístkov čajovníka aby som si mohol urobiť čaj. Do kanvice som si odobral vodu z vedra ktoré bolo pripravené na domáce používanie a kanvicu som položiť na sporák kde už horel slabší plameň. Vzal som chlieb a nakrájal som ho. Z lososa som dal dole utierku. Toto jedlo som miloval. Nič nebolo lepšie ako dobre pripravený losos. Po lososovi bola rozliata hubová omáčka. Poslednou dobou sa už ani nič iné nejedlo len huby...huby a huby no aj napriek nekonečnému množstvu húb mi stále chutili. Bol priam až zázrak že ta omáčka bola na lososovi. Iwagakure bola od mora odtrhnutá a obchodovanie s ostatnými dedinami tiež nebolo nejaké rozvinuté. Jediné ryby ktoré sa dali zohnať, boli tie ktoré plávali v rieke neďaleko mesta. Keď som sa zahryzol do lososa okamžite som pocítil chuť tymianu. Cítil som sa ako v raji, no v raji by tento losos po piatich minútach jedenia nedošiel. Neostávalo mi nič iné ako zobrať vriacu vodu zo sporáka a zaliať ňou lístky čajovníka. Po dvoch minútach som čaj prelial cez sitko a začal som ho po malých dúškach piť. Keď sin bol najedený a osviežený znova som si nabral vodu z vedra no tento krát do svojich rúk a umyl som si tvár. Obliekol som si svoje bežné oblečenie a vzal som si aj svoju výbavu. Možno že idem do spoločnosti významných osôb ale aj tak musím ukázať že som hlavne bojovník. Keď som bol prichystaný, vydal som sa na cestu. Cesta na popravisko nebola dlhá no trvala my dlhú dobu. Len predsa, ešte stále sa moje telo vyrovnávalo s tými návalmi chakry ktoré som dostal od Rikudoa. Keď som došiel na popravisko, vydal som sa rovno smerom k Tsuchikagemu do VIP „salónku“. Bolo tam mnoho mocných ninjov. Boli tam všetci vodcovia klanov, madness a a tsuchikage. Ešte nikdy som nebol v spoločnosti takejto smotánky. Podávalo sa to, čoho bolo nadbytok čiže huby. Dal som si pár húb a prisadol som si k madnessovi. Tak...čo dnes môžeme očakávať ? Opýtal som sa madnessa so snahou začať plodnú konverzáciu...
Meiki_Ookami Akatsuki
Počet příspěvků : 3464 Datum založení účtu : 28. 02. 10
Předmět: Re: O deň neskôr... Tue May 29 2012, 18:12
Ushio
Všiml jsem si toho, jak mi Moroshi začuměl do mého nahého klína, byla to sice sekunda, možná o něco víc, ale ten pohled jsem znal, Lin ho měla často, ačkoliv se zdál být více překvapený a méně uštěpačný. Ten bastard se mi vysmívá! Napadlo mě, protože už jsem si domyslel, nad čím přemýšlel, no, nehodlal jsem mu říkat nic o tom, co ta věc udělala Lin, když do ní poprvé vnikla a kolik škody nadělala, to by možná přehodnotil, no, přesto jsem se ušklíbl a dal se s ním do řeči: "Pokud nechceš dělat ukvapená rozhodnutí, možná bys' pak neměl koukat na cizí zboží, jop, ten pohled jsem viděl, už ho moc dobře znám, ačkoliv, spíše dobrý, než-li uštěpačný, no, tvé komplexy nechám tobě, ale nejsi zrovna v pozici, kdy by jsi si mohl dělat nároky na cokoliv, natož na svobodnou volbu. Možná tě budu muset očistit, přeci jenom jsi démon, anebo se vrhnout přímo na vzpomínání a jak lépe si vzpomenout, než-li skrze zopakování si historie? Víš, když prožiješ znovu tu euforii, jistě by jsi si vzpomněl, ale... mám tě moc rád na to, abych ti něco takového udělal. Prostě budu muset počkat, až si vzpomeneš sám, nerad bych ublížil tomu, co mezi námi bylo... dřív." Zdálo se, že jsem docela posmutněl, než jsem si uvědomil, že se na něco ptal. "Víš, samotnému mi zrovna neslouží paměť nejlépe... takže si nejsem jistý, jestli jsem někoho takového kdy potkal..." Pak jsem samotného Moroshiho spražil svým pohledem, byl doslova pronikavý, skoro jako kdybych viděl skrz jeho oblečení, než jsem se ušklíbl. "Pokud se přeneseš přes ten svůj komplex, no, řekněme závist, tak bych tu měl i větší oblečení, které by ti mohlo sedět, protože... promiň, ale tohle se bude muset převlíknout a ty se budeš muset vykoupat. Neber to zle a už vůbec si to nevykládej nějak... jako víc... nechceš, nechtěj... ale smrdíš a já pak nehodlám celé dny po tobě prát to povlečení," řekl jsem rázně a aniž bych čekal na jeho odpověď, udělal jsem několik kroků tak, abych byl přímo u postele. Začal jsem z Moroshiho sundávat oblečení a vůbec nebral ohledy na jeho protesty, kdyby extra protestoval, byl jsem připravený vytáhnout kunai a to oblečení z něj doslova odřezat. Chvíli jsem myslel, že ten smrad krve, potu a spáleného čehosi, co možná bývala kůže, nebude až tak hrozný, ale jakmile se to oblečení dalo do pohybu, dal se do pohybu i ten odér a za chvíli vyplnil místnost. Nehodlal jsem Moroshiho vysvléknout i ze spodního prádla, tedy za předpokladu, že nějaké nosil, potřeboval jsem jenom, abych ho neumýval úplně oblečeného. Pokud vše proběhlo bez odporu, což sice nemuselo, no, ale za předpokladu, že ano, odnesl jsem Moroshiho přes rameno do koupelny a tam se dal do jeho umývání za pomocí sprchy a nejlépe dvou balíčků mýdla, během jeho mytí jsem začal napouštět vanu, aby se potom mohl smočit a sundat si v poklidu i spodní prádlo, během čehož bych já začal prát jeho oblečení nasáklé vším tím humusem, stejně jako povlečení z postele, byl to vyložený kekel. Jakmile bylo oblečení v pračce, šel jsem mu najít nějaké oblečení, do kterého by se mohl sám převléknout, sice to chvíli trvalo, ale nakonec, v tomto domě bydlívalo více lidí, sice jsem netušil kdo všechno, ale bylo tady mnoho oblečení, dokonce i dámské, ale nad tím jsem máchl jenom rukou, ať už byl ten nápad sebevíce lákavý, stále jsem měl jistou mez, za kterou bych ani kvůli pomstě nešel. Jakmile jsem našel dost velké oblečení donesl jsem ho zpět do koupelny, nevešel jsem ale dovnitř, pouze jsem ho položil skrz dveře na umyvadlo a dveře znovu zavřel. Já osobně neměl zájem, dokonce už ani o Lin nebyl můj zájem natolik silný, přesto jsem se musel postarat o svůj "malý" problém, což nebylo až tak jednoduché. Doteď mě to nenapadlo, upustit páru, protože jsem doufal, že se znovu setkám s Lin a že to znovu budeme moci dát dohromady, nyní ale nebyla žádná, pro kterou by mělo smysl něco "střádat", s Moroshim v domě to ale nebylo zrovna jednoduché, nebyla to zrovna rajcující představa, že by náhle vešel do místnosti, kde bych se oddával svému upouštění páry, najednou vešel démonní kříženec a můj bratr v jedné osobě. To prostě nebylo nic, co bych chtěl, aby se stalo, bylo to divné, bylo to zvrácené a bylo to i... prostě špatné. Raději jsem si sedl na gauč v obývacím pokoji a snažil se na to nemyslet, po chvíli jsem na gauči usnul a již nedával pozor, co se děje okolo. Takto jsem chvíli spal, než mi klíč od domu zatlačil do slabin, byla to pekelná bolest, i když v podstatě nezatlačil nijak hodně, bylo to cítit, to mě probudilo do plné bdělosti. Koukal jsem na klíče, které jsem z kapsy vytáhl a poté na dveře domu, nenechával jsem klíče v zámku, protože jsem žil sám a neustále jsem zamykal, dokonce i když jsem byl doma, takže jsem klíče měl neustále u sebe, no, a ve chvílích jako tato, bylo jisté nebezpečí, že se klíče ozvou. Klíče jsem zase strčil do kapsy a zavolal: "Už budeš?!" protože jsem nečekal, že by se Moroshi dokázal, ve svém stavu a s dávkou sedativ v těle, dostat z koupelny sám, vlastně to byla právě doznívající sedativa, která mu tak nějak svazovala ruce více, než-li jeho zranění, sice jsem nevěděl, jak dlouho mu ten stav vydrží, protože po tu dobu by nebyl problém ho uzemnit, ale pak, netušil jsem ani, jaké má schopnosti, natož co by mi dokázal udělat, přeci jenom si na mě nevzpomněl ani když jsem mu zahrál to divadélko, alespoň malou náklonnost mohl projevit, ale on nic, skoro jako kdybych pro něj neexistoval, jako kdyby ve svém srdci neměl ani malé místo pro svého bratra, nakonec jsem si odfrkl a nechal to přejít.
Rhaegar V.I.P
Počet příspěvků : 2351 Datum založení účtu : 01. 03. 10 Věk : 28
Předmět: Re: O deň neskôr... Wed May 30 2012, 18:59
Čítať všetko!!!
Madness
Položená otázka v jeho mysli nemala odpoveď, každá iba kládla nekonečný počet ďalších otázok. Nikto neprešiel cez stráže, nikto sa z inej dediny sem nedostal. Ale ak tá osoba poznala tajomstvo ovládania sôch, musela poznať aj toto miesto a použiť nejakú tajnú cestu pre ňu nemohol byť problém, ale som si istý, že žiadna z iných, pýchou a hladom ovládaných dedín túto sabotáž nedokázala urobiť. bol to niekto z vnútra a jediný, ktorý sme vedeli všetko o pôvode mesta a toho čo skrýva sme boli my, Triedes, Tsuchikage a Kazuki. A ten už nepovie nič. [/i] Šialený zovrel dlane v päsť. zadíval sa na ne, cítil teplo krvi na nich. Videl červeň, pretekajúci mu medzi prstami. A potom to zmizlo, rovnako rýchlo ako životy, ktoré zobral. Je to iba ilúzia, nič nie je skutočné. Z tváre mu tiekol pot, avšak chladná maska, ukazujúca iba šialenstvo a vášeň pre boj, bola nemenná.Jedného dňa za vami prídem a stretneme sa v nekonečnej temnote. A tam mi budete môcť vrátiť stonásobok toho, čo som vám urobil. zabil vás, pripravil rodiny o manželov, bratov i synov. zabil dcéry, manželky a sestry. Ale teraz ma ešte Tsuchikage potrebuje. Zadíval sa opäť na osobu, skrytú vo vlastnom tieňy a tých mocnejších. Hajzel, ty budeš poslednou krvou ktorú prelejem, avšak teraz ukážam iba šialenú tvár ako priateľ. Obaja slúžime iba jemu, nikdy nie sebe navzájom. splním jeho ciel, ktorý sa stal mojím, a za cenu krvi nevinních nudné reči hláv Iwagakure riešili dookola to isté. Smútili za smrťou obyčajných ľudí, aj keď vo svojom vnútry iba hladne naťahovali svoje tesáky. Chceli moc a hlúpo si mysleli, že pri Seigovi sa im to podarí. Seigo bol bludička, sťahujúca vlkov do hlbín močiarov. Sluhovia začali odnášať jedlo zo stolov. Zbytky boli dostatočné, aby sa ním nakrmili sirotky z celej Iwagakure. Samozrejme ak by to niekto z nich skúsil skutočne pomáhať. Ich bruchá boli plné už za dôb 6 Tsuchikageho, preč by to teraz malo byť iné? Pretože tu sedí on, Seigo Tenpura odpovedal si hneď v hlave. Sluhovia doniesli dezerty, avšak žiaden nápoj. madness začul isté fňukanie z úst Gyu Maitreho, starca ktorý si myslel, že ešte stále má sílu mládi. Ale aj tak sa pustil z verbou do citrónových koláčov, zatial čo ľud hladoval a vinil ich jediného spasiťeľa, svojeho Tsuchikageho. ešte teraz pri poprave bolo počuť výkriky o Tsuchikagem, ktoré neboli veľmi slušné. Kým sa Madness započúval do hlasov davu, pristúpil k nemu malý hrdina a spýtal sa ho jednoduchú otázku. Tak...čo dnes môžeme očakávať ? Madness sa sám pre seba usmial. To uvidíš chlapče, to uvidíš. Dnes sa zmení tvár Iwagakure ešte raz kým však stihol dodať ešte normálnejšiu a nie tak tajnostársku odpoveď, dav utíchol. Prejavili rešpekt. otočil sa na tsuchikageho, ktorý sa naklonil s okna, aby uvidel tú záhadnú postavu. Jeho tvár bola k madnessovi naklonená iba chvíľku, avšak ten pohlad sa nedal s ničím iným spliesť. Na tsuchikagem ho videl iba 2x. Jeho plán vychádza Seigo sa otočil k davu, rozpažil ruky a zakričal: "Lord dorazil na našu hostinu. Ľutujem že som vás nepoctil vínom ani iným pitím, avšak rozhodol som sa počkať na našeho dobrého feudálneho pána a ako poznám Gyua Maitreho, dlho by nám to víno nevydržalo keby som ho otvoril predčasne" Ozval sa hlasitý spoločenský smiech. Chvílu sa nikto nepozeral na Tsuchikageho okrem mňa. Kývol hlavou. Tsuchikage dodržal môj slub, ukážem to chlapcovi" Madness sa prihovoril k malému hrdinovi. "Idem ku tajným spisom o ANBU, ich členoch, žijúcich aj mrtvych. Nikto ich nestráži, dokonca ani Sousari. Ak chce vedieť čokoľvek, čo by ti pomohlo nájisť bratov, príď za mnou o 15 minút, v tej chvíli ako Tsuchikage začne príhovor, nie skôr. Musím niečo nachystať." Otočil sa, postavil svojim pružným, dynamickým tempom. Poklonením sa ospravedlnil za svoj nečakaný odchod a Radcom dodal, že to nebude trvať dlho. Ešte sa však posledný krát otočil na toho malého hrdinu "A nepi žiadne víno, nemáš predsa ešte 18, spratok. V duchu zosmutnel, kedže vedel, čo toho chlapca čaká, cesta bolesti a krvi. A začne dnes, ešte raz bude Iwagakure krvácať, aby sa zbavila plevelu vo svojich radách. Vychádzal z miestnosti, už nevenoval žiaden pohlad tej snobskej slávnsti. Po kamených schodoch, vytesaných pred obdobím ninjov, v časoch, keď ešte neexistoval ani saomtný Rikudou. Uvidel podlhovastý, zlovestný tieň. Poznal ho a pozdravil. Bol to predsa jeden z nich, jeden z Triedes, Violence, spolu s tým, ktorého mal doniesť. Feudálny lord. Madness sa musel usmievať, ešte raz rhať tú hru na intrigy, posledný krát predstierať úctu k tým , čo nikdy nič nedokázali, nikdy ho neprekonali. Lord vrátil úsmev a s povzdychom liezol po schodoch, ani sa za Madnessom neobzrel. Iba Violence sa na krátku chvílku zadíval. Vedel čo sa bude diať lepšie ako on sám. Obaja už predsa boli poškvrnený dosť. Potom sa otočil a pokračoval, ako by sa nič nestalo. A Madness odišiel z budovy, zahol za uličku, prešiel okolo popraviska. Videl mnohých zo svojeho zoznamu. Dokonca aj pár takých, ktorý boli na Bingo knihe a pár z nich silou hodnou Tsuchikagemu. Avšak dnes nelovil ľudí, dnes lovil haldy papierov a mien. Nízka budova vedla tej Kageho, strážená iba dvoma ANBU, pustili ho, bol predsa Triedes, kto by niekomu takému odporoval. Odkázal im správu od Tsuchikageho o povolený pre chlapca. Nepotreboval počuť, či s tým súhlasia, to bolaich povinosť a slová boli iba slová, nikdy nič viac. Odkryl tajnú miestnosť za kamenou stenou, o ktorej si Sousari myslel, že nikto netuší. Pozrel sa na tisíce papierov, opisy misii, schopností členou aj nukeninov, špehovia v iných dedinách či vo vlastných radách. Posadil sa a čakal na malého hrdinu. Aj tak mu nič iné nezostávalo.
Haruka Hagane
To čakanie bolo neznesitelné, každý úder jeho srdca, každý nádych bol náročnejší a náročnejší. Nemohol žiť, keď videl že sa nič nedeje pre záchranu jeho života syna. Bohovia, tí, ktorí boli a budú, viete že som vo vás nikdy neveril tak, ako je to napísané v svätých knihách, avšak už dvakrát ste ma zachránili, aj keď som o to neprosil. Keď som bol sám, dali ste mi milujúcu ženu a s ňou ma požehnali synom, ibaže ja som to bral ako samozrejmosť a tak ste ma podrobili skúške, v ktorej som prežil vďaka vám. Normálneho človeka by zabilo syntetické spojenie mäsa a kovu, avšak moje rany sa nezanietili a ja som prežil. Ale dnes vás prosím posledný krát o pomoc. Nie pre mňa, ale pre mojeho syna, ktorým ste ma požehnali. Viem, že toto je prvýkrát čo sa k vám modlím, avšak slúbte mi to. Haruka sa modlil, spojil dlane tak, ako kázala obyčaj a vytlačil z hlavy všetky ostatné myšlienky. Dav, priahnuci po krvi jeho syna, utíchol, zčal volať na slávu a prianie Bohov, v ktorých verili. Haruka sa otočil, uvidel tvár muža, ktorý jeho syna môže spasiť bez toho aby zradil svoju česť. Mával rukou so svojeho kočiara. Iba idiot by išiel takýmyto cestami na koni alebo na kolesách. Tento dokázal oboje. Kočíš bol spotený a špinavý od rpachu ciest. Vedla neho bol pohodený krumpáč, s čerstvými škrabancami na svojom povrchu, zatial čo ruka Lorda bola čistá, bez jedinej jazvy či smietka prachu. Tento nikdy nepochopí skutočnú bolesť Pomyslel si vo chvíli keď sa k nemu rozbehol. Kočiar už stál pred budovou Kage. Chcel kričať, avšak bolo by to márne, nebol jediný ktorý mal nápad pokrikovať na ich Lorda. Už bol tak blízko, Kočíš vystúpil a podal ruku svojemu pánovi ab vystúpil. Ľahké hedvábne rúcho vialo pri každom pohybe. Pôsobil vznešene a láskavo. Jeho tvár bola výrazná, pre každého zapamateľná. Mal cez 40, avšak jeho vlasy, zopnuté a schované pod "korunou" boli stále čiernej farby ako nočná obloha. Pramienok vlasov trčal z pod koruny, zakrútený až po pery. Jeho čierna kozia bradka, dokonale upravená a navoskovaná, z neho robili výrozovo dokonalého panovníka. Bol vychudnutý, takmer podvýživený, vďaka svojim úzkym ramenám by sa zo zadu dal ľahko pomýliť za ženu. Avšak teraz bolo jedno akého bol pohlavia. Iba on mohol zachrániť syna, a to bolo jediné na čo záležalo. Bol už tak blízko, takmer sa ho mohol dotknúť, avšak iná ruka ho zastavila, pevná, avšak jemná. Odstrčila ho. Haruka sa zadíval do jeho tváre a uvidel chlapca, ktorého poznal už keď bol malý, keď prišiel zo zničenej starej Kumogakure spolu so svojim otcom. Avšak stal sa nukeninom a zradil Iwagakure. Mal v pláne zabiť Raikageho, tak čo robí v Triedes? Oči sa im skrížili, avšak jeho protivník uhol a doprevadil ho do budovy. Hrdlo vyschlo. Nedokázal som to, oni ho popravia a ja... Z jeho úst vyšli slová, ktoré chcel povedať, kým nebolo neskoro. "Zachráňte mojeho Syna. Milosť!" Dvere sa zavreli, ostal tu iba kočíš, hladkajúci odvážne koňe.Haruka bol však prázdny. Musím to urobiť, inak umrie a ja zradím Iwagakure" Ucítil temnotu. Vedel kto za ním stojí. "Dohoda je teda platná? Život za život, Haruka Hagane?" Nepýtal sa, odkial vie jeho skutočné meno, aj tak to vedel určite od začiatku. Bol to predsa pravý hráč, prekonávajúci svojeho otca. V Iwagakure ho prekonával iba jeden neznámy, ten čo skutočne rozbehol túto "Hru". Avšak ten čo stál vedla neho bol silnejí, jasný favorit. Ani Tsuchikageho so svojimi záhadnými shopnosťami sa mu nebude rovnať. A ani ja nie. Videl som ho bojovať iba raz a aj v tedy sa iba hral. Keby chcel, dokázal byvyhubiť celý národ jedným žmurknutým oka" Zacítil závan cigariet, keď mu odpovedal "Zachráň mojeho syna a Bohovia uvidia tiecť krv toho čo nenávidíš." temnota odišla, on s ňou. Tsuchikage sa objavil na balkóne, spolu s Lordom protektorom. V ruke držal pohár vína, ešte nenačatého. Prehovoril. Haruko sa rozpadol ako sklenená váza. Tie slová vysušili jeho hrdlo, zastavili jeho srdce a zaplnili jeho myseľ jediným bodom. Kat nasadil oprátku na krk jeho syna a zatiahol. Bol vysoký rovnako ako Renji, možno dokonca aj rovnako starý. Slová Tsuchikageho sa opakovali v dave. Smrť,smrť,smrť!
Feudálny lord
Vďaka Shinum konečne vidím svetlo a dav ľudí na moju počesť. [i] Oddýchol si Feudálny lord. Topánky ho už tlačili a zadok z toľkého sedenia tiež nebol v poriadku. Celý týždeň vysedával, kŕmil sa na svojich zásobách Ľudia sa v jeho blízkosti vždy čudovali, ako dokáže toho toľko sporiadať a pritom nepriberie. Samozrejme že svoje tajomstvo nikomu nevyzradil, rád usporiadával stretnutia s ostatnýmy feudálnymi pánmi a pozoroval ich sadlá a ich rozpačitosť v očiach, keď sa na neho dívali. Nebol ninja a ich umenie nikdy neovládal, aj keď v dobách, keď bol ešte malý špunt si myslel,že by bolo fajn ovládať oheň a spolu s Tsuchikagem bok po boku ako Feudálny lord bojovať za slobodu a česť. Otec mu to hneď vytmavil. Často neskôr žartoval, že to jeho otec zrazil ramená k sebe tak, že kosti sa už nemohli nikdy normálne usporiadať. Nie, toto tajomstvo nemá od ninjov, avšak do samurajov a ich ceste. Jeho telo vyzeralo zničené, slabé a nedovyvinuté, avšak opak bol pravdou. Jeho svaly, hoc malé boli tvrdé ako skala. Siahol si pod tuniku. Upokojilo ho, že cíti chladný dotyk železa na svojej dlany. Chakra v ňom prúdila a vstrebávala nadbytočné živiny a menila ich na energiu. Kvôli tomuto nikdy nepribral na váhe avšak bol silnejší ako niektorý členovia jeho ochranky, ktorých teraz nechal ochraňovať jeho manželku. Išiel predsa do Iwagakure, plnej mocných ninjov. Nikto mu nemohol ublížiť. Nikto sa ho nedokázal dotknúť. Vytiahol Zbytky jedla z ich zásob. Chipsy. [i]Aké úbohé Pomyslel si, keď otváral obal. takto musím klesnúť aby som si doplnil energiu Dav stíchol, keď si všimol jeho kočiar, rovnako ako aj kočíš so svojim otravným hundraním. Dav jásal, volal jeho meno, žiadal jeho slávu u svojich pohanských Bohou. On iba mával. Jeho spolčník sa neusmieval, nikto mu nevolal na slávu a pýcha mu asi nedovolí robiť také veci. Keď vystúpil s pomocou svojeho kočiša, dav sa okolo neho zhrnul ako mravce okolo spadlého jablka. kričali po ňom niečo, až kým sa dvere nezavreli. Potom sa otočili späť a opäť sa lačne dívali po krvi zrádcu. Zatial čo ja zbavím ďalšieho z nich titulu Tsuchikage Osoba prešla okolo nich dvoch po schodoch. Usmial sa a pozdravil, rovnako ako ich spoločník. Bola to etiketa a tá je dobrý sluha keď poznáš jej tajné zákutia. V miestnosti bolo šero, avšak strále svetlejšie ako „vonku“ v tejto jaskyny, kde sa konala poprava. Videl tam radu aj väčšinu vodcov klanov. Vedel ktorý chýbajú, už sa stretli osamote bez svojeho symbolu. ten čo to navrhol chýbal tiež. Nesúhlasil s oficiálnym zbaveným moci, mal v pláne úkladnú vraždu, avšak ekonóm Igari Umone bol proti a nakoniec prehovoril aj zvyšok. Videl to na ich tváry, báli sa ho, svojeho Tsuchikageho,mocný vodcovia svojich klanov,tých klanov,ktorých sa bál celý svet.Dokonca aj nováčik, klan Ta-Ru, povedal svoje áno. Ako jediný sa nebál jeho,aj keď malv hlave vlastných démonov. Tsuchikage ho prišiel privítať a jeho sprievodca sa zaradil ku svojemu parťákovi, ďalšiemu z podivným menom, ďalšiemu z Triedes. "Rád Vás vidím, môj Lord" lord mu podal ruku a had ju pobozkal cez rukavicu. Aké nechutné, chovať si hada na prsiach. A aké hlúpe je zbaviť sa ho až teraz. Tsuchikage už nič nedokáže, po tejto poprave už nedokáže nič, touto večerou končí jeho titul, všetky listiny z jeho menom sa spália, mesto sa opustí. Pre budúce generácie nebudeš existovať, mám v tvojich radách špeha, viem že máš v pláne po poprave využiť sochy a zabiť nás všetkých. Ale to sa ti nepodarí, pretože môj špeh ich stráži. lord sa zadíval na Nightmera a usmial sa záhadným úsmevom. Nigtmare ho opätoval, hoc len na sekundu. Stále to platilo. Tsuchikage má v pláne zabiť iba mna, ostatných presvedčí že ich zavraždil Sousari a zbaví sa dvoch nepriaťeľov naraz. Tsuchikage ho uvítal, zoznamoval ho s novými členami a ospravedlnoval sa za tých, ktorý chýbajú Igari Umone, Sousari Taiqza, Ibiki Yatsuki a nedávno zosnulý Kazuki Kamizuru, pravý hrdina. Sluhovia rýchlo doniesli nové jedlo a pitie zo samotných "Yatsuki" sudov, najčistejšieho alkoholu vhodného na dezinfikáciu a zároveň to najlahodnejšie, čo mohla Iwagakure ponúknuť. Na oblečeniach sluhov bolo vidno Yatsuki. Všetci už mali smäd. lord skontroloval čírosť. Skutočne to bola legendárna značka Yatsuki. Ochutnal. Žiadna iná chuť ako tá na ktorú bol zvyknutý. Dav začal volať po krvi a on bol príliš unavený z cesty na to, aby sa pokúsil to vôbec riešiť. "Tsuchikage, váš ľud si žiada obäť" A Tsuchikage poslúchol ako verný had. palec smerom nadol "Ako zradca iwagakure musí visieť. nedostane čestnú smrť katanou. Avšak dostane právo sa zrodiť znova sám zo seba, tak ako hovorí naša viera. nepadne, ale povstane z vlastného popola ako čistý." Dav začal vrieskať od extázy. lord sa iba díval na pár svojich verných. "Myslím že je čas začať riešiť prečo sme tu že, Tsuchikage?" vychudnutá postavička sa zadívala na Seigu Tenpuru, bývalého Hachidaime Tsuchikageho, budúce vezňa, ktorý sa zmení v prach večného zabudnutia. Nikto si ťa nebude pamätať, nikto ťa nebude uznávať. Iwagakure musí byť dokonalá ako posledná z veľkých dedín. Musí byť bez škvŕn
Hiarashi Hingkoku
Stále držal svojeho synovca v rukách, keď odzneli slová Tsuchikageho. Stáli blízko, bližšie ako sa ten krvavý dav odvážnil. jeho synovec musel vidieť krutosť tohoto sveta, aby to dokázal zmeniť. Nie, nie zmeniť. Musí pochopiť že trest je krutý a potrebný. Ak chce zastaviť krvavé tresty, musí prv zastaviť zločin a ak chce zastaviť túžbu po ambíciach a po moci, musí dosiahnuť, aby boli všetci zhodný, že Braček? Vravieval si, že ešte skôr, ako sa pokusíš dosiahnuť niečo takéto, musíš zrušiť systém dedín, zrušiť kagov. Ale to by dokázal iba Boh. zadíval sa na svojeho synovca a odpovedal na jeho otázku, ktorú položil ešte skôr, ako tsuchikage vyniesol rozsudok. "Je to Renji Hagane, aj keď tu stojí iba pár ľudí, ktorý to vedia. Povedal mi to vodca. A to je.. ukázal rukov na muža, ktorý celý čas doprevádzal to dieťa, " Turaki Hagane, Alchymista, mocný tvorca, bývalý člen ANBU route, aspoň sa hovorí. Ale teraz je to iba jeho strýko, ktorý vidí, ako člen rodiny ide na smrť kvôli osobe, ktorej prisahal, že ju bude chrániť až kým jeho dni neminú. Je to čestný muž, nezaslúžil by si takto trpieť” Hiarashi sa zadíval za seba, hladal osobu, ktorú miloval a ktorej sa vzdal, kvôli štastiu druhých. Nenašiel ju, iba sílu mocných vo svojom okolí. Šakalov, čakajúcich iba na tento okamžik, na čas hodu. Cítil tu dokonca aj jeho, muža, ktorý opustil svoje deti, robil na nich pokusi a zbabelo ušiel, keď sa na to prišlo. Muž, ktorý si skutočne zaslúžil umrieť. Avšak tá slabá duša netiahla jeho pozornosť, bol to niekto iný. Zavrel očí, nepoúštajúc Tashira zo svojeho náručia. Cítil aury mocných, niektorých skôr démonov ako ľudí. Cítil Nenávisť, cítil šialenstvo, cítil Vlka. Otvoril oči a videl všetko jasne. kat na neho uprel svoj zrak. jantárové oči sa na neho dívali iba sekundu, avšak pohltili ho. Myseľ prestala ovládať telo, všetko povadlo okrem nôh, ktoré hod ržali stále v stoji. To nie je možné, tá chakra. temnejšia ako duše tisícov, mocnejšia ako Kaguyova. nohy sa zlomili a dopadol aj on, na mäkké telo inej osoby, nebránilo sa keď na neho dopadol, nezdvihlo ruky, ani nemohlo. Dav odstúpil do dvoch bezmocnývh tiel. nikto nepristúpil na pomoc. všetci sa iba dívali, dokonca to na chvílu odpútalo pozornosť od popravy. Aj samotný kat sa díval so záujmom. Hiarashi mal strach, tak obrovský strach. Bojoval s ním iba raz, iba jediný krát pred tým, ako získal svoj limit, svojeho kazuyu. Zosilnel, dotkol sa mesiace, aj keď pred tým na neho iba vyl a brúsil si tesáky. tak prečo ešte stále cíti ten strach vo svojom vnútry, aj keď démon nie je kompletný? Takže tý dvaja blázni mali pravdu, čo sa stalo z ich synovca, že Vlku? pokusíl sa postaviť, avšak nohy stále nopočúvali myseľ. ostal ležať vedla svojeho synovca a snažil sa dostať von. nevidel čo sa stalo, keď Dav zvrieskol. Ucítil čierne plamene vo vetre. Na svojom tele necítil nič, aj keď chuť spáleného mäsa na jazyku nemohla byť nikoho iná. "Si v poriadku, tashiro?" povedal starostlivo, aj keď sa všetko na ňom spálilo v prach a kov, čo ho držal pokope, sa začal roztápať a zasýchal na jeho mäse. Dav utekal, avšak on to nevidel, pred očami mal iba jednu tvár, ktorú ochraňoval. Svojeho malého brášku, ktorý nikdy neumrel, ktorý ho vždy čaká doma aby ho trénoval.
???
Počúval všetko, videl rozhovor medzi Harukom a jeho pánom. Hovorili o mne že? kto iný tu je taký dobrý hráč? V ústach mal cigaretu, rovnako ako Harukov pán. Poznal každé tajomstvo, vedel o každej kryse v tejto diere. A každú z tých krýs ovládal. Tsuchikage odsúhlasil popravu. Harukov pán súhlasil. zadíval sa na jedného zo svojich mužov. Ikaro Hiizukiri. Večný súper Maie Maitreho, chlapíka, ktorého poznal Hráč až velmi dobre a mal až príliš veľkú chuť ho zabiť. Ale prenechá to jeho súperovi, jeho rivalovi. Kurič spoznal ďalšieho s týmto návykom, Harukovho pána, stajúceho vedla neho.. "Urob to, prikáš svojemu skrotenému Vlkovi nech to zastaví, jasné Maitre?" zasmial sa. Také deck ako on mu nebude rozkazovať, urobil by to tak či tak aby skazil plány Tsuchikagemu aspoň na chvílku, musí ísť po svojeho syna. No, aspoň po jedného z nich. rodinka sa musí stretnúť. On nikdy nepochopí rodinu a jej súdržnosť a lásku v nej. Nikto z vonku nás neroztrhne Keď sa chystal odísť, zastavil ho. "On nie je Vlk, ale Orol brázdiaci oblohu. na jeho úroveň sa nikdy nedostaneš, to je ako polapiť mesiac, Sousari" Sousari zastavil a zadíval sa mu do očí. Jeho spálená tvár, plná jaziev z bojov, sa snažila urobiť nahnevanú mimiku tváre, avšak jazvy iba zosmiešnili tú snahu tváriť sa ako niekto dôležitý. "Nehovor mi tak, zradca. A ja som nikdy na mesiac nevyl a nepokúšal sa ho lapiť. Lenže ak mi mesiac bude brániť vidieť Slnko, spálim ho na prach" Odišiel, už sa ani nesnažil skrývať svoju tvár pred davom, tý priahli iba po krvi. Ich chuť zneistilo odpadnutie jedného z jouninov. Lenže mi obaja sme zradci, mladý taiqza. Pravdu určuje víťazná strana Mladý orol sa zadíval jeho smerom a on zamával. Prsty od seba oddelil a zohol prostredník. Orol prikývol a utiahol slučku ešte viac okolo Renjiho krku. Keď Tsuchikage vošiel späť do budovy, viedol snobský rozhovor s ostatnými snobmi. Orlove oči videli všetko. Bol ako všetky moje deti zrodený mojou rukou či mojou víziou. A on z nich je najsilnejí, silnejší ako Loki, ktorý sa mi takmer rovná. Hráč sa zohol. A čierne plamene spálili vše. Kat odhodil svoju kuklu a odhalil svoju tvár, zohavenú zvieracimi rysami. Oheň prepálil slučku okolo Renjiho krku. šialený výraz v Orlovej tváry napovedal, že krv ho prebudila, to zviera v jeho vnútry. Musí hodovať, kým litre krvi nenaplnia jeho smäd. Ikaro Hiizukiri sa blížil k budove Tsuchikageho. bol čas prerušiť jeho plán. Orol odhodil prekvapené telo k Harukovi na zem. Bol silný, silnejší od dôb, čo si ho Renji pamätal. Mladý Orol, silnejší ako zbytky z jeho klanu až na jeden detail, v ktorom svojeho otca ešte neprekonal. A ten získa a svet sa bude báť. Svet spozná Juubiho Tsuchikage nezačal robiť povyky, dokonca sa ani nepohol. Ikarosa však nedostal tam, kam mal prikázané. Síla mládi! Poznal toho idiota, ktorý viedol ten kop. Môj starý rival, ešte sme nedoriešili našu záležitosť husté obočie a účes podla hrnca sa stále nezmenil, aj keď tá ich záležitosť trvá 10 rokov. Postava sa začala vytrácať, hráč nechal nech pôsobí anarchia. Všetci sú postrádatelný, ibaže môj syn dosiahol level, ktorý má iba Loki. Je čas aby sa pridal ku mne, do organizácie Chiméra Stratil sa v dave utekajúc ľudí a nehybných sôch. Hra sa začína
joemandel Sannin
Počet příspěvků : 690 Datum založení účtu : 01. 03. 10 Věk : 35 Bydliště : LL, SVK
Předmět: Re: O deň neskôr... Wed May 30 2012, 20:52
Renji Hagane
Dorazili sme na miesto a zahliadol som človeka, ktorý je pravdepodobne mojim otcom, ako prosí lorda o môj život. Vohnalo mi to do očí slzy. Modlil sa, prosil bohov o moju záchranu až som na chvíľu uveril. Ten pocit sa však vytrácal ako mi kat dával slučku okolo krku. Bol tu okamih mojej smrti. V mysli som sa hlboko ospravedlňoval každému, ktorý vo mňa veril. Aj tomu Renjimu Hagane, ktorý má po dvadsiatke a najlepším ninjom z Iwagakure. Tomu, ktorým som jedného dňa chcel byť. Akoby som ho zahliadol v dave. Zahliadol som seba v posledných sekundách. Predkovia ma volajú...lenže niečo sa stalo. Premena. Niečo, čomu som tak celkom nerozumel. Cítil som strašnú horúčavu a slučka povolila zo svojho zovretia. Padol som vyčerpaný na drevenú podlahu šibenice a zistil som, že žijem.
Morgen Akatsuki
Počet příspěvků : 2376 Datum založení účtu : 28. 02. 10 Věk : 25
Předmět: Re: O deň neskôr... Thu May 31 2012, 20:42
Moroshi Maitre
Tohle bylo už moc. Když odešel a po chvíli přinesl oblečení tak jsem se už leštil mýdlem. Spodní prádlo...Nemohl jsem uvěřit že byl natolik tupý že si nevšiml že to fialové není kůže ani část zbroje ale legíny. Ok...Legíny jsou trochu teplý ale na co si stěžovat? Pořád lepší než nahý. Vlastně. Jediné co mi vzal byla Bederní rouška. Ale bez té to přežít dokážu. Rychle jsem si tělo i...legíny a ostatní části těla i oblečení co jsem měl a brnění, které Ushio pokládal za kůži(brnění je srostlé s tělem), očistil mýdlem tak důkladně, že se části i leskly a má kůže byla úplně čistá. Byl jsem mu vděčný za to co pro mě udělal. Ale tohle všechno jsem mohl udělat i sám. Sice jsem ještě mírně pod tím svinstvem kterým mě nadopovali, ale tohle bych dokázal sám. Když sem hodil oblečení tak mi nestálo ani za pohled. Ocas, kopyta, křídla a brnění...Do toho jsem se nemohl žádným způsobem dostat. A navíc ta ostuda...Ok, zachránil mi život ale chtěl mě zabít a teď znásilnit. Tohle je moc i na mě. Měl jsem plán. Ale musel jsem ho uskutečnit rychle. Když se zeptal, jestli už budu tak jsem jenom zavolal Dej mi ještě 5 minut! a rychle jsem vstal. Nahý jsem nebyl a to bylo hlavní. Kus nad vanou bylo okno. Na nic jsem nečekal, přitáhl křídla co nejvíce k tělu a snažil se protáhnout poměrně úzkým oknem. Šlo to poměrně těžko, křídla byla dost objemná, navíc ta sedativa a zranění. Sice jsem si trochu odřel kůži a hodně se vyčerpal ale nakonec jsem vypadl z okna tvrdě na podlahu. Nečekal jsem až si uvědomí co se stalo a začal jsem se belhat k mému domu. Nebyl zase až tak daleko. Rychle jsem vklouzl do temné uličky a temnotou se prodíral uličkami až k mému domu. Rychle jsem do něho vlezl a zamkl dveře. Už to byli asi dva dny...Byl jsem hrozně napěchovaný. Na nic jsem nečekal a vlezl jsem na záchod, samozřejmě s dobrou knihou v ruce. Sundal jsem legíny, posadil se a...Nic. Poslední dobou jsem byl dost ve stresu, tak se dalo čekat že se nic nestane. Ale řekl jsem si že to za chvíli přejde a proto jsem otevřel tu knihu na náhodné stránce a začal jsem si číst. Bylo to celkem i zajímavé. Nějaký muž se zamiloval do ženy, žena do muže a žili spolu šťastně až do smrti. Ale to se mi nějak nezdálo. Bylo to takové...divné. Podíval jsem se na název knihy...,,Pohádky pro malé děti". K tomu jsem neměl co říci. Ale...V tu chvíli se mi zdálo že někdo zabouchal na dveře. Hned jako první věc jsem si vzpomněl na toho týpka...Toho mého dávného milence nebo kdo to byl...A řeknu vám...Představit si jeho tvář na záchodě je to poslední co jsem chtěl...Stres už přesáhl takovou mez, že explodoval a s ním i moje střeva. Chvíli jsem tam ještě blaženě seděl. Takové uvolnění jsem přesně potřeboval. cítil jsem se o hodně lehčí. No co, nechtěl jsem tady ztrácet čas, Vykonal jsem základní čistící potřebu pomocí toaletního papíru a vylezl jsem ze záchodu. Tady jsem už mohl relaxovat. Tohle byl můj dům. Vytáhl jsem ze skříně mýdlo které jsem si vzal na cestu, asi kdybych měl hlad...nevím...A vlezl jsem do koupelny. Byla útulná. Ani velká, ani malá. Napustil jsem vanu horkou vodou a sundal si legíny i to...cosi co jsem měl u krku. Nevěděl jsem přesně jak tomu říkat, a ani jsem nad tím nechtěl přemýšlet. Vlezl jsem si do horké koupele. Byla tak...Uklidňující. Nikam jsem nespěchal, hodil jsem ještě do vany nějakou sůl která začala pěnit a celý povrch vody byl plný pěny a bublinek. Já jsem se do toho v klidu položil a relaxoval. Měl jsem celý den klid, nikam jsem nespěchal. Pouze...Relax.
Damien Academy student
Počet příspěvků : 47 Datum založení účtu : 05. 11. 10 Věk : 27
Předmět: Re: O deň neskôr... Thu May 31 2012, 21:07
Daichi Okamoto Ako sa dalo očakávať, Madness svoju dohodu dodrží. Postavil sa a odišiel do temnoty mesta no ja som mal čakať. Čakať až Tsuchikage začne s príhovorom. Nevedel som prečo a ani ma to nezaujímalo. Informácia o anbu route bola príliš cenná. Bola tak cenná až mi stálo za to počúvnuť Madnessa tak som teda ostal stáť na mieste. Tieto spisy my môžu konečne pomôcť nájsť mojich bratov a zistiť čo sa stalo. Chvíľu som čakal a zatiaľ som pojedal pochúťky z húb. Neboli také dobré ako losos no na rýchle zakusnutie aj to stačilo. Feudálny pán došiel a všetko sa začalo. Začali sa uvítacie ceremónie a jedlo sa začalo brať zo stolov a začali sa podávať zákusky s vínom. Pred tým ako madness odišiel varoval ma že nemám piť víno lebo ešte nie som dospelí ale ja tomu neverím. Pri tsuchikagem a triades si človek nie je nikdy istý čo pije. Keď predo mňa položili džbán s vínom iba som ho pomaly preniesol na iný stôl a znova sa vrátil na svoje miesto. Gyuaovi Maitrovi sa veľmi potešil keď sa začalo podávať víno. Už len po pachu bolo poznať že to víno je veľmi kvalitné a uchovávané v skladoch pre príležitosti ako sú tieto. Netrvalo dlho a Gyuaj začal hneď piť víno. Niet divu, taký biedny opilec ako je on zvykne piť iba nekvalitné ovocné vína a toto bola kvalita. Ani som nemusel byť členom klanu Maitre alebo mať blízko k tsuchikagemu aby som vedel, že tento ninja sa rád dostáva do nálady pomocou opojných látok ako je víno. Zobral som si kúsok citrónového koláča a s chuťou som sa doňho zahryzol. Po dlhej dome som mal konečne aj nejakú sladkú delikatesu. Huby boli dobrým jedlom no ako sladký zákusok to bolo odporné. Keď skončili tie falošné zvítania nastalo dnešné divadlo. Poprava zradcu, špiny ktorá vzišla z klanu Hagane. Oni boli len poškvrnou Iwy. A aby to nestačilo zradili Tsuchikageho, človeka ktorý chránil Iwu vlastným životom. Keď zradca mal sľučku okolo krku, diváci prestali dýchať. Čakali na chvíľu kedy sa jeho biedna duša vytratí z tohto prehnitého sveta. Toto bola preňho až príliš milostivá smrť. Mali ho týrať a mučiť až do chvíle kedy by v jeho tele neostala ani kvapka jeho bastardskej krvi a jeho špinavé telo nežrala hniloba. Toto mala byť odmena pre zradcov, nie obesenie. Keď zradca stratil pevnú pôdu pod nohami aj ja som na chvíľu zatajil dych no stalo sa čosi nečakaného. Slučka sa prepálila a zradca dopadol na zem zdravý a bez akejkoľvek ujme na zdravý. Toto nebola náhoda ale úmyselná záchrana odsúdeného. Okamžite som prehltol kúsok koláča ktorý som mal v ústach. Koláč som odhodil, postavil som sa na nohy a čakal som čo bude následovať...
Meiki_Ookami Akatsuki
Počet příspěvků : 3464 Datum založení účtu : 28. 02. 10
Předmět: Re: O deň neskôr... Thu May 31 2012, 21:15
Ushio
Pět minut... To určitě, vyleze tak po půl hodině a ještě si bude stěžovat, že nestihl všechno, rozjíveně jsem si zívl a protáhl se. Pomalu jsem se postavil na nohy a přešel ke dveřím do koupelny. Nejdřív jsem chtěl zaťukat a vejít, pak jsem ale zůstal stát, v hlavě se mi vyobrazovaly myšlenky na to, jak moc mu vlastně ubližuji tou lží a že tím ubližuji i sám sobě, jakkoliv se to zdál dobrý nápad nejdříve, teď už to bylo bolestivé a nezdálo se, že by si Moroshi chtěl vzpomenout, rozhodl jsem se tedy mu všechno říct. Zhluboka jsem se nadechl a přiblížil svou jemně sevřenou pěst k povrchu dveří, několikrát jsem naznačil zaťukání, ale má ruka se povrchu dveří nikdy nedotkla, neměl jsem odvahu se ohlásit, tak jsem raději zůstal stát na chodbě a začal jsem. "Moroshi, omlouvám se ti," řekl jsem nejdřív, což byla ta nejtěžší část, jakmile jsem to ale řekl, všechno jako kdyby ze mě vyletělo: "Moroshi, já jsem tvůj bratr, doufal jsem, že si na mě vzpomeneš a chtěl jsem tě do té doby podusit tím výmyslem o tom, že jsem tvá zapomenutá láska, protože vím, že jsi nikdy žádnou neměl, chtěl jsem ti to částečně dopřát, ten pocit, ale ve skutečnosti jsem se ti chtěl jen pomstít, protože jsi se za celý ten rok, kdy jsem byl hospitalizován, ani neuráčil jednou jedinkráte přijít. Vykašlal jsi se na mě, na vlastního bratra, a když jsem přišel k sobě, zjistil jsem, že jsi démoní kříženec. Mám tě stále rád, řekl bych, že jsi měl vlastní důvody k tomu, abys' neměl ani chvíli se na mě přijít podívat anebo nechat vzkaz anebo prostě cokoliv, co já vím. Doufám, že mi to odpustíš, protože já tobě už odpustil, nemám tu už vlastně nikoho jiného, alespoň ne nikoho, na koho bych si alespoň trochu pamatoval, vše je tak útržkovité a zmatené... Měli bychom držet pospolu, jako za starých časů... Moroshi, odpustíš mi?" chvíli jsem stál a čekal jeho odpověď, žádná ale nepřicházela, nervózně jsem přešlapoval z nohy na nohu, až jsem nakonec znovu řekl: "Moroshi, omlouvám se ti," a znovu chvíli počkal. Nic, žádná odpověď, nic se nedělo, nikdo neodpovídal, dokonce nebyla slyšet ani voda. "Moroshi? Jdu dovnitř," řekl jsem a pomalu otevřel dveře. Čekal mě naprostý šok. Ten démon tam vůbec nebyl, co hůř, nebyl ani způsob, jak by se dostal ven a klíče od dveří jsem měl já. Moroshi? Co máš vůbec za schopnosti? Co všechno jsi se za ten rok naučil? Divil jsem se a zíral po koupelně, nebylo po něm ani stopy, ani závanu zkažené aury, která se dala jednoduše poznat. Nebyl ani v místnosti, ani v domě a ani v okolí, tím jsem si byl zcela jistý. "Ty si o to vyloženě říkáš," rozčílil jsem se a zabouchl dveře do koupelny na své cestě do obývacího pokoje. Vlastně jsem ani netušil, co mám dělat. Nejdříve zjistím, že Lin si našla někoho nového, pak to, že můj bratr, nejenom nyní démoní kříženec, ale také idiot s vymazanou pamětí, či jak jeho stav nazvat. Znovu jsem měl pocit samoty, jako kdyby to bylo dneska, co jsem se vzbudil v nemocnici. Hodil jsem sebou o gauč v místnosti a rukama si zakryl obličej. Mé myšlenky byly prázdné a prázdný jsem i usnul.
Juto Admin
Počet příspěvků : 825 Datum založení účtu : 29. 05. 11 Věk : 30 Bydliště : Letničie
Předmět: Re: O deň neskôr... Sat Jun 02 2012, 11:59
Tashiro
Strýko mi ukázal aj muža ktorý doprevádzal toho nešťastníka ktorý mal odvisnúť. No toho muža som poznal, bol mi dobre známy. Veď práve nemu som vďačil za svoj život a on mne za svoj. No nemu za život vďačilo oveľa viac ľudí. Pozeral som na toho muža a povedal som stále naňho upierajúc svoje oči. Toho muža, Turakiho poznám. Zachránil mi život, keď dedinu napadli Akatsuki. Na strýka som nepozrel. Nebolo to potrebné a stále som len sledoval, cestu toho chlapca a jeho strýka. No tu však nastalo ticho. Niečo sa zmenilo. Zovretie povolilo, aj keď som to necítil vedel som o tom. Telo sa hrnulo k zemi a na mňa padal môj strýko. Bolesť som necítil. Nemal som ako. Jediné čo som videl bol strach. Strach v očiach Hiarashiho. Jeho strach, ktorý bol zároveň strachom mojím. Čo sa to deje? Pýtal som sa sám seba vo svojom vnútri. Neschopný postaviť sa, neschopný úteku. ľudia odstúpili. Nikto neprišiel na pomoc, no ja som videl len svojho strýka a nohy okolostojacich. Môj nos zacítil smrad. Smrad páliaceho sa mäsa. Vedel som o koho mäso ide. Bolesť tiež necítil. jeho kov sa tavil, no on ležal na mne. Chránil ma pred plameňmi. Strach v mojich očiach bol očividný a vtedy som ucítil paniku ktorá sa započala naokolo. Uvidel som ako telo chlapca padlo na zem. Oprátka prehoretá. No nevidel som nič viac. Len čo sa dialo pri zemi. Nohy pobehujúce sem a tam, no nikto neprichádzal na pomoc. Ostali sme sami. Neschopný postaviť sa. Neschopný utiecť. Nemohol som umrieť, nemohol strýko umrieť. Nie keď som bol blízko k tomu aby som zmenil svet. Moje oči sa zadívali do očí Haiarashiho. Ústa sa otvorili. Hiarashi. Urob niečo. Prosím strýko. Zaznela moja prosba. Prosba plná zúfalstva a strachu. Keď už som mal žiť ako kripel tak to bola skúška, nemal som zomrieť, nie teraz a tu. Nemohol som. Musel som, nepoznal som ešte toľko odpovedí na otázky pri ktorých sa pri každej odpovedi vynárali ďalšie a ďalšie otázky. Nekonečný kolobeh, ktorý však musel niekedy skončiť. Potreboval som nájsť v sebe silu. Nie, musel som. Musím ochrániť moju mamu. Keď príde čas musím ochrániť svoj klan, svojho strýka, byť hrdý na svojho otca a prijať jeho odkaz, ktorý mi ostával skrytý.
Rhaegar V.I.P
Počet příspěvků : 2351 Datum založení účtu : 01. 03. 10 Věk : 28
Předmět: Re: O deň neskôr... Sat Jun 02 2012, 23:47
Gokudera Maitre
Iwagakure začala padať opäť na jeho príkaz. Na ten príkaz, ktorý dal pri útoku Akatsuki, na šepkanie správnych slov do správnych uší. Majster ho naučil všetko čo vedel a po jeho smrti jeho rukou bude čas ho nahradiť. Chiméra stratí hlavu leva, avšak získa novú, mocnejšiu. začul krik v diaľke za sebou. kráčal opatrne, nikam sa neponáhlal. Jeho hra sa predsa už rozohrala, nemá dôvod pochybovať sám o sebe. Jeho poslušný mali iba jednu úlohu. získať čas pre jeho synov. Krik zosílil a žiara čierného ohňa, ktorá pohlcovala svetlo, pomalu zatemnovala jaskyný komplex, ktorý objavil. Všetko ide podla mojeho plánu. Iwagakure padne kvôli Tsuchikagemu, ktorého som sám zvolil, kvôli Tsuchikagemu a jeho hlúpemu snu o hrdinoch a padúchoch míňal cestou dav ľudí, utekajúcich smerom k ohňu. Ľudská zvedavosť bola vždy ten najhlúpejší hriech, spôsobujúci smrť. Usmial sa spod plášta a nesnažil sa davu uhýbať. To jeho sa mali báť. Bratia sú spolu, ako saom sa dozvedel, škoda že ich dnes rozdelím. Niekto do neho vrazil, starík s kopou spisov. "prepáčte pane, ponáhlam sa na stretnutie s Tsu...Och..prepáč, nespoznal som ťa. Starec sa postavil a oprášil. Takže skutočne to chceš urobiť synak. Vieš že poštveš celú Iwagakure proti sebe ak niektorého z tých úbohých detí chytia živých. Ešte môžeš ustúpiť, Gokudera Maitre Gokudera sa usmial nad slovami starca, ktorý ho stvoril. "Nikto z nich nebude chytený živý." vyhrnul rukáv, odhalil tisíce malých čiernych tetovaný v kanji. "Každé z nich je skutočné meno jedného z mojich detí. každé z nich má rovnaké na temene hlavy. Keď niektoré z nich bude chytené, dozviem sa to. Povedal som im, že keď vyslovia slovo "Lev", zaregistrujem to a pribehnem im na pomoc, keď budú chytený. Skutočnosť je však taká, že to zasvieti." V danej chvíli, v tom konkrétnom okamihu jeden symbol začal svietiť. Gokudera sa usmial. "Tak stačí keď do neho vložím cez prostredník a ukazovák trocha chakry.....A zmizne urobil rpesne to, čo povedal rped starcom. V jeho výrazu na tváry sa ukázala nechápavosť. " To ho teleportne do inej dimenzie a presunie do tajnej skrýše?". Ozval sa smiech zpod plášta. "je to možné, na sebe som to nikdy neskúšal" Záhadné slová zneli stále rovnako, avšak bolo jasné, že má na mysli niečo iné. Blo mu jasné, že to chápe aj ten starec, Staraj sa naďalej o ekonomiku, priateľu a snaž sa nedostať do hry, ktorú som vytvoril. keby som ťa nezdržal s týmy papiermi, v tejto chvíli by si už mal rovnaké problémy ako tý ninjovia. Radšej ostaň v teple svojeho domova. niekto ako ty by sa nemal starať o Vojny ninjov. Obyčajný civilista nepatrí do tej ligy. Rozbehol sa, prekonal limit svojch svalov a kostí. Použil Shunshin a nechal starca ďaleko za sebou, s tisícami otázok v hlave. Bol čas nájisť jeho synov. Dorazil do malebnej stavby na okraji kamenej dediny. Svaly sa začali trhať pod tolkou námahou. Už dlho nepoužil 4 z brán, už dlho nepoužíval Maitre štýl boja. Neklopal, zastál pred dvermi ushiovho domu, presne tak, ako mu povedala tá blondína. Bolo tam však niečo iné, cítil 3 druhy chakry v jednom tele, avšak druhé necítil vôbec, aj keď mu bolo povedané, že tam majú byť obaja jeho synovia. Bol čas pre dramatický nástup a dvere sa rozleteli na kúsky. Noha sa položila späť k druhej a vkročil dnu. Kapucňa mu zakryla velkú časť tváre a dym z cigariet vytvoril rozmazaný opar. "Si Ushio Maitre?" zadíval sa na prvého z chlapcov, druhého nikde nenašiel. Vystrel dlaň, potetovanú každým menom zo svojich ľudí. "Opäť sa stretávame synak" Z jeho hlasu bolo cítiť chladnú radosť a šialenú realitu. Bol čas sa synom pomstiť za to, že skončil vo vezení a pridať ich k sebe, aby sa stali jedným. Aby sa stali Chimérou.
Haruka Hagane
Žiar ohňa spálil všetko, čo mu stálo v ceste. Spáli oprátku, krvižiadúci dav a Kat, chlapec z klanu Sorino a Maitreho večný rival odpútali pozornosť tsuchikageho a ostatnách mocných. Sousari taiqza...Ďakujem...Bohovia...Krv bude splatená..A ďakujem Rozbehol sa ku chlapcovi, svojemu synovi a zachránil ho. Orol začal besnieť. Niečo v ňom túžilo po krvi a to niečo rozptýlilo Hiarashiho, ležiaceho v ohni, chrániac svojeho malého synovca, rovnako ako bolo teraz jeho úlohou ochrániť svojeho syna. Nemohol mu pomôcť a nechcel. Haruka prebehol okolo čiernych plameňov , okolo toho chlapca. Jeho oči videli všetko a predsa neutočil. ten chlapec nemal záujem o takých slabích akým bol Haruka, ten chlapec vedel že ide po Renjiho. Jeho pán mu to asi prikázal premýšlal krátko, viac ho to netrápilo. jediné čo potreboval bola záchrana jeho syna. Zobral telo do náruče, akoby to bolo iba čerstvé narodené bábetko, tak, ako si ho pamätal najviac. Ako ružovú guličku, potrebujúcu lásku a ochranu, ibaže vtedy si to neuvedomoval, vtedy túžil iba po cti a sláve. Ale teraz, keď nebolo ešte neskoro ho zachránil, aj keď vedel že iba nachvílku, vedel čo chlapca čaká. Postavil ho na vlastné. Vravel som že dnes neumrieš, aj keby ma to málo stáť moju česť. Oheň lietal okolo nich, avšak žiaden netrafil. bojoivé výkriky Maitra Maie a jeho večného rivala sa ozývali medzi plamenmi. Počul údery švištiace vzduchom ako seky mečov, rovnako ostré a rýchle ako oni. jeho meno si nepamätal a ni ho netrápilo. Bol to len ďalší zo Sousariho podaných. Nikto v porovnaní ním. Chytil Renjiho za ruku a chcel ho odviesť preč, avšak z potu sa pošmykla a vyklzla z druhej dlane. Preto utekal v pred a chránil ho z každého smeru. Aspoň dúfal že ho bude následovať, nestíhal pozerať sa na jeho tvár. Predieral sa davom a počúval krik, plač a bolesť, avšak jeden hals bol silnejší ako davová agónia. Ikaro Hiizukiri, to bolo jeho meno, ak si správne spomenul. " Náš súboj už trvá celé roky, naš starý spor bude dnes vyriešený. pretože ja som Had, koza aj Le... Slová boli prerušené zvukom úderu. Mľaskavý zvuk naznačoval, že úder zasiahol a zastavenie uprostred vety zase koho ústa to boli. Poryv vetra na jeho tváry ho donútil uvedomiť si, že má uhnúť. Sekundu na to, čo sa zohol a vyhol poryvu vetra, preletelo okolo neho telo. Vysaté a slabé. Čakal že to bude on, Ikaro, avšak on nenosil zelenú ANBU vestu ani kombinézu. Maitre Mai. Svaly nebolo vidno, vlasy zbeleli a pokožka zvráskala. oblečenie an ňom viselo. A Ikaro pristúpil, rýchlejší ako Jounin, rýchlejší ako Turaki Hagane, ako on. Nikdy nebol taký silný, nikdy nezvieral v rukách takú sílu. Čierna žiara okolo neho mu dodávala vlčí výraz. Nie, nebola to žiara Pomyslel si Haruka Skôr ako hustý dym chakry, ako vlk ustúpil, nesnažil sa pomáhať. Už aj tak bude trpieť v pekle za tých, ktorých zabil. Za brata, otca, stovky neznámych ninjov, civilistov, ženy aj deti. Bol ANBU route, nemal na výber. Bol iba stroj bez citov. To, čím bol teraz ten Ikaru, iba nástroj v rukách ANBU. Temná chakra okolo jeho tela pulzovala. Druhý démon, nazývaný "orol" iba mikol hlavou a pokračoval v pálený kameňa. Čakal na mocnejších súperov. "Ikaro, si blázon keď sa necháš ovládať démonom" Ikaro sa zadíval okolo seba, do lóže, kde Tsuchikage hodoval, na meisto kde ležal Hiarashi, na Sorina, aj na Haruku, "Nikto ťa nezachráni a ako si už povedal, účel svätí prostriedky Napriahol ruku a zautočil. chakra sa zbláznila. haruka nevidel, čo robí Renji, avšak utekal k budove ako mal v pláne. Dúfal že ho bude nasledovať, inak skutočne umrie. Úder nedopadol, nebolo počuť zvuk, ktorý človek vydáva keď umiera. haruka sa otočil a uvidel ako Ikarovu rukud rží osoba v plášty. Velmi dobre vedel kto to je. "Odkážeš mu že svoju úlohu splnil" červená žiara v jeho rukách spálila rukáv, odtrhovala mäso a kožu od tela. Radiácia...Dokonalé dedičstvo klanu taiqza...jediný člen ktorý ju dokáže používať. maximálna schopnosť výbušného elementu Ikaru začal vrieskať. V tej chvíli to vybuchlo. Ruka, ktorú držal pred úderom sa oddelila od tela. Sousari ju odhodil. Bol to iba kus mäsa. Nič dôležité. "Teraz mi povieš všetko o vašej organizácii. všetko o.... Haruka bol už ďaleko, aby počul poledné slová. Vošiel do budovy, odkryl podzemnú pivnicu a vošiel dnu, čakajúc na svojeho syna Nukenina. Bol čas ho pripraviť, bol čas nájisť jeho matku a újisť. "Si v poriadku synak?" Spýtal sa opatrne a pečlivo, tak ako by sa mal pravý otec pýtať. On už otcom bol, mal by si začať na to zvykať.
Hiarashi Hingkoku
Oheň pálil, aj keď to necítil. Vo vzduchu boli cítiť sladkastý zápach horiaceho mäsa spolu s dráždivou vôňou roztápajúceho sa kovu. nebolo to Amaterasu, nebol to oheň, ktorý spáli všetko. Inak by som tu už nebol pomyslel si Hiarashi trpko. ja neumriem ku*va ako nejaké prasa na porážke. Nie, môj slub bratovi som už čiastočne porušil vďaka Kuarovi, avšak tú časť, kde som slúbil že jeho syn neumrie, nikdy nebude sám a nestane sa hračkou osudu dodržím. On sa stane Osudom, ktorý bude tvoriť ostatných. Myseľ sa zocelila, Cítil slabé brnenie v mozgu. Cítil, ako sa jeho synovec snaží ovládať, ako snaží rozhodovať o tom, čo sa má diať. Ešte to nedokážeš maličký vyslovil takmer nežne. Teraz v sebe nemáš nič, žiadnu moc. Nie si nič iba hračka mocných. Ale dnes sa to zmení... Hiarashi sa postavil, medzi plamene a oprášil zo seba zlupanú kožu. Vlasy mu horeli, avšak on sa to snažil nevnímať. jediné čo bolo dôležité bol jeho synovec, ktorého nabral na ruky a utekal. Telo sa ovládalo ťažko v blízkosti toľkých faktorov strachu, avšak nemohol zastaviť, nemohol odpadnúť. Nevšímal si boje, nevšímal si Sorina ani toho druhého lúzera, už nie, avšak počul slová v tom mrtvolnom tichu, keď aj vraždiaci dav utíchol kvôli slovám muža, ktorý bol ich národný hrdina, ten čo zastavil Akatsuki, ten čo zastavil šialenstvo ANBU route a pomstil 7. Tsuchikageho "Teraz mi povieš všetko o vašej organizácii. všetko o.... Hiarashi bol jeden z mála dostatočne blízko aby poul čo dopvoedal. Sousari stíšil svoj hlas. "všetko o Chimére, o tom kto vás skutočne vedie, kde sú vaše skrýše, najsilnejší členovia a kde sú 2 naše ultimátne zbrane, aj keď vidím že Taku Sorina ste už ukázali, ale neboj, neodíde živý narozdiel od teba ak budeš počúvať. Ikeru začal vrieskať. mal tak piskľavý hlas. Všetky jeho drsné slová zmizli spolu s príchodom Sousariho ako letná noc. "Lev, LEV, LEEEEV!" Slovo Lev opakoval stále, až kým Sousari od neho neudstúpil. otočil sa k Sorinovi, aj keď to trvalo iba okamžik, uvidel na Sousariho zohavenej tváry úsmev. Okolo Sorina začala prúdiť chakra, naberala ustú podobu. tesáky a drápy. už to nebol Legendárny orol ale len podradný Vlk samotár, odsúdený k zániku. Nikto ešte neprežil stret so Sousarim príliš dlho. Stačí iba letmý dotyk, príliš veľká blízkosť a osud je spečatený. Radiácia.. Ikaru sa začal smiať, chakra okolo neho prúdila. Bol otočený k Hiarashimu chrbtom, akoby od neho neočakával žiadne nebezpečenstvo, pričom Hiarashi by ako jeden z mála dokázal stáť po boji s Sousarim, jedinej osobe schopnej bojovať s mužom, ktorému sľúbil vernosť. Temeno hlavy začalo žiariť. "Zabijem ťa! šialený výkrik. Ozval sa zvuk, strašne tichý, avšakschoppný prasknúť bubienky. Ikaru sa rozbehol ako hlupák, bez krytia či šance uskočiť.nevnímal ten zvuk. V tej chvíli hlava vybuchla a kusy kostí a mzgu sa rozprskli po kamenej dlážke. Dokonalé krytie organizácie. Nepadne do zajatia a z hlavy nezískajú žiadne spomienky. Nič. Zvláštny druh prekliatej pečate. Sousari začal hovoriť ku chlapcovi, avšak hiarashi nedokázal rozoznať jednotlivé slová, aj keď ovládal umenie odzerania z úst, Sousari stál chrbtom k nemu a zakrýval výhľad na chlapca. Bolo počuť iba jediné slovo a aj to docela ťažko kvôli pomaly odznievajúcemu otravnému zvuku. “Chiméra je bájny tvor, iba hlupák by sa naháňal za preludom” Zvláštna chakra okolo chlapca zmizla a s ním aj túžba po krvi. Kusol sa do prsta, privolal tvora. Orovský orol sa nahpol a prehltol ho v celku. “ Úlohu som už predsa splnil a boj s vami by som asi prehral, Sousari-senpai” Boj skončil a dav sa začal hromadiť a začal klásť otázky, bola iba otázka času kedy sa stočia k nemu a k jeho synovcovi, rovnako ako Sousari. Museli odísť. Hneď. Rozbehol sa na miesto, ktoré vybral pre tréning, na miesto kde trénoval aj on. Bolo to však ovela hlbiše, ako kedy vstúpili, hlbšie ako Kazuya či podzemný národ slepých a so schopnostou hodnou súperenia s klanom Sorino a ich Kekkei Genkai. Vsúpil do temnoty so synovcom na rukách a silou vôle skontroloval flašku vo svojom pravom vrecku plášťa. V temných tuneloch klesal celé stovky metrov hlbšie a hlbšie, až kým nezačul tiecť silný prúd vody. Boli v jaskyny hlbšie ako ktorýkolvek človek vstúpil okrem neho. V jaskyny, kde krv sa stala vodou a voda nápojom bohov. Snáď to jeho syn zvládne, dotiahne až do konca. Zurčanie vody silnelo, zatial čo búrka v Iwagakure začala. S posledným pokusom nádychu desiatky osôb sa jeho synovec znovuzrodí. Obäť bola potrebná, aj keď krutá.
Feudálny lord
Nemáte sa čoho báť, sám som sa postaral o ochranu a ak sa nemýlim, každý silný ninja z mocných rodov sa nachádza na popravisku. Táto rebélia voči Iwagakure neskončí nepotrestaná Tsuchikageho hlas bol trpký a prázdny, nútil vás ho nenávidieť. Pohár vína už bol takmer prázdny a nebol jediný, krotý to tak mal. Sám Tsuchikage už vypil svoj druhý pohár. "Toto už je 3 neštastná udalosť za vašej vlády, mladý Tsuchikage. Útok démonov a úplné zničenie základou Iwagakure, rebelujúce sochy a teraz ešte aj útek zradcu. Myslím že to je slušný počet na tú krátku dobu počas ktorej vládnete. Som ohúrený. Ďalší pohár vína mu čašník dolial."V ťažkých časoch nemôžete očakávať, že svet ostane rovnaký ako v časoch dobrých. Nie je to moja chyba že zlo si dovoluje viac ako predtým Tsuchikage si tiež dal ďalší pohár vína. Lord nepil a nejedol nič, čo neochutnal sám Tsuchikage, predsa len, prečo by mal veriť takej osobe akou bol Nightmare? Ochutnal citrónový koláč, delikatesu, ktorú tu nečakal v takej diere, zaostalej oproti ostatným mestám v zemi Zeme. Vína bola dostatok, avšak keď dopil druhý pohár, nalial si čistej vody. Nenechal by sa predsa opiť. “Rád by som tušil dôvod, prečo ste moej pozvanie prijali, Lord Zeme, očakával som že budete mať dôležitejšie starosti ako piť víno a ochutnávať plody Iwagakure. takže on to vie...bastard.. V lordovej mysli sa začala formulovať odpoveď, stručná, výstižná a hlavne jemná. "Možná vás to už napadlo, tak sa nebudem snažiť používať rôzne prirovnania. Ide o to že Iwagakure je pre Zemnú stratovou akciou odo dní, čo ste sa stali Tsuchikagem. Milióny idú na orpavu vecí, ktorým ste mohli podla ľudí zabrániť. Rada zeme chápe, žeto nie je výlučne problém Iwagakure, avšak ostatné dediny nevyhlásili takéto straty na životoch a na majetku. Celé rodiny sa z našej krajiny sťahujú a...Dolej mi ešte víno...naše počty sa redukujú a priemerný ekonomický rast spolu s tým. Preto som sa dohodol spolu s hlavami Klanov o vašom nepodmienečnom zbavený funkcie Tsuchikage a o vašom vyhlásený za vojnového zločinca a doživotnom vyhostený. Dúfam že to pochopíte, avšak vo feudalistickej krajine je systém v tomto ohľade presný. Dúfam že sa poddáte dobrovolne, určite ani vy nechcete straty na životoch . Lord sa zadíval na tváre tých, ktorý ho podporovali. Na každú jednu tvár. Spočinul na Nočnej more, ktorý mu venoval krýtky úsmev vyznačujúci jedno. Podporu. Otočil hlavu na záves, ktorý strážil. tsuchikage sochy nepoužije a ani výhovorku v neznáme síly. Nikto okrem 5 osôb v tejto miestnosti nevie ako sa sochy ovládajú. Nikto okrem neho, Nightmera, Violence, malého chlapca ktorý v tom bol nevinne a Tsuchikageho. Chlapec mal umrieť tiež. Aké úbohé od toho šialenca. tsuchikage sa usmieval celý čas kým hovoril. Tiež sa zadíval na toho úbohého chlapca. "Príhovor začína chlapče a uspel si v poslušnosti. Si lepší ako ten ANBU, ktorý mal byť dnes popravený. Môžeš ísť alebo počkaj, ak budeš chcieť, už si sa stal mojim človekom a máš právo vidieť všetko." Tsuchikage sa postavil a zadíval sa na všetkých. Nikto nový sem nedorazil. A už ani nedorazí pomyslel si rýchlo. Odkašlal si. Niečo ho začalo dráždiť v krku, asi kúsok toho citrónového koláča. " Máš úplnu pravdu Lord, očakával som to. Jeden z vás mi to všetko povedal a ja som pripravil patričné opatrenie."Ľudia sa začali dívať okolo seba. ktorý z nich to bol? Pomyslel si a čakal, čo povie Tsuchikage, nie, Seigo Tenpura, Nukenin, tým odteraz bol. Gyu Maitre si odkašlal a kúsky hubovej plnky vyzvracal z úst. "Aké nechutné, mali by ste krotiť svoj apetít" Zástupca klanu Kamizuru dopadol na dlážku aj s obsahom všetkého jedla, ktoré v ten večer zjedol. "Skutočne ste si mysleli že by som pošpinil svoju armádu niekym ako ste vy? Vidíte? napil sa z pohára vína do dna. "Viete že ako malý som si dával každý deň malé dávky jedu mimo ohrozenia života až do svojich 20 rokov? Stal som sa takpovediac imúnny. A vedeli ste že zmrazenie zosilnuje účinok a tvorbu protilátok? V súčastnej dobe som chráneni proti dvom stovkám jedom. A jeden z nich sa nachádzal v sudoch od klanu Yatsuki. Je bez chuty a farby a nachádza sa iba v okolí Iwagakure. Volá sa Fénixove slzy a v dávnych dobách sa používal v ANBU jednotkách ako prostriedok pre umlčanie pri možnom chytený. členovia si zašili malú ampluku do líca a v prípade chytenia si ho prekusli a amplulku praskli. Lord sa začal triasť. To víno..On... Chcel prehovoriť, chcel vykriknúť, avšak hrdlo začalo napúchať a hrtan sťahovať. nedokázal dýchať. Mäso tlačilo na kosti a presakovalo cez neho. "členovia ANBU mali ešte 15 minút na získanieinformácii, kým začal jed účinkovať a navždy stratili možnosť hovoriť. Zároveň sa používal na tiché zabíjanie, kedže po tom, čo jed prestal účinkovať sa svalstvo vrátilo do pôvodného stavu a nebol nájdený jediný dôkaz o tom, čo sa vlastne stalo. Cez šklbajúce telo Maitre Gyue sa dostavil k nemu a poklakol. "myslel si si že moji ľudia ma rzadia. Ja som ich spasil hlupáčik. A oni zase mna. Spolu sme vytvorili plán o vykúpený sveta. V mojich rukách je vytvoriť chaos do skazeného rádu. Ja budem to ZLO, ktorý stvorí 6 vojnu ninjov a ja budem ten, ktorý umrie v rukách posledného hrdinu. Čo je hrdina bez Zla, ktoré by spojilo celý svet proti sebe? Svet potrebuje nového hrdinu a ja bduem ten ktorý ho stvorí. ja budem ten ktorý spojí všetky národy sveta ninjov v jeden naveky. Môj odkaz pretrvá, aj keď sa za to budem smažiť v pekle. ty nie si ten hrdina. Zbohom naveky. Keď sa opäť uvidíme v nekonečnej temnote, vrátiš mi to čo som ti urobil dvojnásobne, ale dnes.... odstúpil a zadíval sa na chlapca a na posledného zo žijúcich vodcov klanov. Lordove oči sa zatvárali. Túžil sa len nadýchnuť, aspo§ poslednbý krát. Čepel schovaná pod jeho rúchom cingala o kamenú dlážku. Oči sa dívali na tvár muža, ktorý ho zradil. Na chrbte mal obrovské zvitky a symbol železa. Dívali sa ako si sadol za stôl a začal jesť nedojedený citrónový koláč. Posledný vodca otvoril ústa a prehovoril k nemu. Lord už však nepočul jeho slová. Oči sa už nedívali na jeho tvár. Ostali pootvorené, bledé, chladné. Mrtvé
Meiki_Ookami Akatsuki
Počet příspěvků : 3464 Datum založení účtu : 28. 02. 10
Předmět: Re: O deň neskôr... Sun Jun 03 2012, 01:10
Ushio
Nikdo mě nemusel budit, jakmile se rozletěly dveře, vyletěl jsem ze svého gauče jako postřelený jelen. "Kdo?" Podíval jsem se zle směrem ke dveřím a uviděl zjev, který jsem nechtěl vidět, chakra se ve mně rozburcovala pod návalem vzteku, cítil jsem jej, jako tenkrát, když jsem poprvé použil auru pomocí vzteku, nikoliv harmonie. "To jsi TY?" Podíval jsem se na něho, přecedil přes zuby a jakmile se zeptal na mé jméno, ostře jsem odsekl: "Nikdy jsem nebyl a ani nebudu Ushio Maitre! Mé jméno je MARAJI Ushio a vždycky i takové bude!" Tímto jsem odmítl jakoukoliv spojitost s ním anebo s klanem Maitre. Bylo divné, že jsem si vzpomněl, kdo to byl, ale nedalo se zapomenout na křivdu, kterou učinil. On ale nepřišel na přátelské poklábosení, tím jsem si jistý, jak to tak vypadá, nepřišel ani pro běžnou pomstu, on snad i zešílel. Nebylo to tak, že bych svého otce neměl rád, ve skutečnosti jsem ho nikdy nepoznal, nevěděl jsem, co to otec vlastně je, věděl jsem jenom, kdo to je a co udělal mé matce. Sledoval jsem ho svýma očima, které ho probodávaly smrtelným pohledem. Nechtěl jsem mu nic říct, nechtěl jsem ho vidět, chtěl jsem jen vidět, jak zemře, jak na místě klesne k zemi a dá mně a mé rodině pokoj, jak ho zničí nějaký zásah zhůry za to, čeho všeho se dopustil, a že toho nebylo málo. Sáhl jsem po kunaii, abych se měl čím bránit. Má ruka však prošla pouze vzduchem, na místě, kde jsem měl upevněn vak s vybavením, nebylo nic. Kruciš! Proklel jsem v duchu a na okamžik spustil Gokuderu z očí, abych se podíval, kde ten vak je. Nebyl tam, neměl jsem ho u sebe. Hned jsem pohledem sjel k mému pokoji, protože to bylo to místo, kde jsem své základní vybavení nechal. Nyní to bylo pouze on a já, on klidně mohl mít nějaké zbraně a já tu byl beze zbraně, beze zbraně proti mnohem schopnějšímu ninjovi, zdálo se, že výsledek je předem daný. Díval jsem se na něj, nyní pohledem zoufalce. Nehodlal jsem ho konfrontovat přímo, byl by to můj první střet po takové dlouhé době, nemluvě o neznámých schopnostech Gokudery. Mohl se vytasit takřka s čímkoliv a byl jsem si jistý, že se vytasí. Vždyť, jinak by sem nepřišel. "Sundej si tu kápi!" Křikl jsem na něj, když jsem si uvědomil, že se pod ní kryl: "Chci vidět do toho tvého ksichtu, až budeš chcípat, ty jeden vypatlanej magore!" V mém hlase jasně chyběla jakákoliv úcta, kterou by si otec zasloužil, protože on si žádnou nezasloužil. Vůbec žádnou, naprostou žádnou, zasloužil si tak akorát pohrdání a smrt, touha po pomstě se mi vrátila, byla silnější než tenkrát, ale tentokrát to nebyl nikdo, kdo by mě zastavil. Nedá se to vyřešit po dobrém, musím utéct anebo ho zabít anebo prostě něco udělat! Tak proč s ním mluvím? Proč ho vůbec oslovuji? Byl jsem v duchu zběsilý ze své reakce, protože to nebylo něco, co bych vůbec dělal pro takové, jako byl Gokudera. Chtěl jsem ho zabít, ale popravdě, bál jsem se ho, bál jsem toho, co by mi mohl udělat. "Prosím," řekl jsem nakonec, skoro jako kdybych to nebyl já: "Odejdi," požádal jsem ho, takřka jako kdybych to byl já, kdo se něčím provinil. Skoro jako kdybych to byl já, kdo by se měl za něco omlouvat. Skoro jako kdybych chtěl, aby mě zabil, protože jsem mu k tomu dal šanci. Popravdě, částečně jsem chtěl, aby ukončil mou existenci, obzvlášť kvůli tomu, že ve mně bylo stále to prázdno, které vytvářela temná chakra. Byl jsem prázdný, temný uvnitř a světla nebylo nazbyt. A tam, kde by se snad světlo mohlo usadit, vyhnala ho aura, která se prala o místo s temnou chakrou. Vyháněly mou vlastní osobnost z mého vlastního těla. Ne, to tělo už mi dávno nepatřilo, už přes rok patřilo novým nájemníkům a já dostal vládu zpět jenom dočasně. Náhle mi poklesla kolena a já dopadl na zem, tvrdě. Kolena mě rozbolela, stejně jako zbytek těla. Něco mě nutilo se podřídit, něco mi bralo mou vůli vzdorovat mu. Něco na něm měnilo mou reakci. Ovládla mě pouho pouhá jeho přítomnost a ještě natolik lehce, že se tomu nedalo uvěřit. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo sklopit hlavu a říct: "Dělej si, co chceš, ale udělej to rychle," vlastně to už ani nebyla má slova. Zdála se být má, ale já je nemyslel tak, jak jsem je řekl. Má vůle byla ta tam, potápěl jsem se hlouběji v bezmocnosti a misérii svého vnitřního světa, na pokraji války tří vědomí, které se usídlily ve společném podvědomí a mé tělo se na okamžik uvrhlo do bezvědomí.
Stál jsem na hladině černého zrcadla. Podíval jsem se dolů a viděl odlesk sebe sama s netvořenými končetinami, obličejem a duší. Podíval jsem se nahoru a viděl jen světlo, oslňující světlo, které mě pálilo již na tu dálku, těžko říci, jak by pálilo, kdybych se ho dotkl. "Halo?" Zvolal jsem, ale z mých úst nevyšla hláska, pouze jakýsi impulz, který rozpohyboval mé okolí, zdálo se, že myšlenka tu znamenala více, než-li slovo a slovo zde neexistovalo. "Halo?!" Zkusil jsem znovu, ale vzruch se pouze opakoval, tentokrát silněji. Jedna z vln na hladině vyvrhla černou hmotu na můj kotník a v ten okamžik jsem se začal pomalu propadat skrze hladinu hlouběji, bylo to skoro jako kdybych stál na hladině tekutého písku, jen ten písek měl černou barvu, byl velmi chladný a na dotek olejnatý. Snažil jsem se s tím bojovat, ale marně, čím více jsem sebou házel a snažil se dostat z černé hmoty, tím více jsem se potápěl a začal jsem si uvědomovat, že je to má znetvořená část, která mě táhne dolů. "DOST!" Snažil jsem se zvolat, ale vzruch pouze rozčeřil hladinu více a já o to více klesl. Hladina mi nyní byla po pás a já se zapřel lokty o její povrch, snažil jsem se nyní vytáhnout za pomocí rukou. Chvíli jsem tímto způsobem unikl a udržel se na hladině o něco déle, během chvíle jsem se ale začal znovu potápět, tentokrát se nepotápěly pouze mé nohy, ale také i paže. Jednu jsem dokázal ještě vytáhnout vzhůru a máchal s ní nazdařbůh ve vzduchu. Ledový pocit začal polévat mou hruď a mé srdce se začalo zastavovat. Má existence jako kdyby umírala v samotném svému základu, v samotné bázi, a já ani nevěděl, kde přesně to jsem a co mě to táhne k mému konci, k mému zhynutí. Můj krk byl již obalen černou hmotou a můj obličej zmodral, byla mi zima, byla tu zima. Celé okolí prochladlo a nad hladinou se začal tvořit ledový opar. Konečně jsem se přestal potápět, za to jsem ale pocítil novou senzaci, žár, nevycházel ale zvenku, ale zevnitř mého těla. Skoro jako kdyby to teplo, které mi najednou chybělo, se do mého nitra najednou vrátilo. Ta senzace se soustředila hlavně na mé břicho, bylo to jako ohňostroj, když se soustředila o něco níž. Ohňostroj chvíli před počátkem. Všichni již očekávají, že vybuchne a pokryje celou oblohu svými barvami, sebe samotným, ale ono to ne a ne přijít. Sekundy se prodlužují v minuty, minuty v hodiny, ale přesto se čas sotva hnul o pár zlomků té sekundy. Zdálo se, jako kdyby byl zmražen v čase anebo přesněji, že ta senzace byla nekonečná a postupovala natolik pomalu, že mé lidské chápání ji nezvládalo. Nebýt pevného úchopu té temné hmoty, házel bych sebou jako lapená ještěrka, ale já neměl jak, nemohl jsem se svíjet, nemohl jsem krýt své slabiny a vůbec jsem nemohl zabránit procítění té senzace. Bylo to skoro jako kdyby mi někdo pomalým a vzrušujícím způsobem rozpouštěl mozek a já tomu podléhal, i když jsem nechtěl, brzy jsem si ale uvědomil, že já to chci. Že chci být něčí hračkou, že chci, aby mě ta temná moc zneužila a já se stal její součástí, věděl jsem, že to je špatné, ale čím silnější ta senzace byla a čím blíže jsem byl výbuchu, tím méně jsem to chápal, tím méně jsem vnímal a tím slabší má vůle byla. Ztrácel jsem se v extázi té senzace, která prošla celým mým tělem a naplnila každou mou buňku a nyní, skoro jako kdyby celé mé tělo chtělo vybuchnout v jeden velký ohňostroj touhy a uspokojení. Pomalu jsem se začal potápět znovu. Nejdříve má brada, poté pomalu i ústa. Ani jsem je nezavřel, nechal jsem tu černou masu natéct do mého těla, krmil jsem se zvráceností, která ji stvořila a vůbec jsem se o to nestaral, já se v tom vyžíval, už jsem to totiž nebyl já, ne mé pravé já. Posléze i nos a oči. Když jsem se potopil a se mnou i mé oči, mrkl jsem, nejdříve jsem viděl svět takový, jaký byl, jakmile jsem jej ale viděl pod hladinou, byl jiný, nedalo se říct, že by byl horší, ale byl prostě jiný. Nakonec pod hladinou byly i mé vlasy, které v mase zčernaly a ztratily se. Jediné, co zůstalo na povrchu, byla má ruka, která stále doufala v záchranu, ta ale nepřicházela. Začal jsem být unavený a mé vědomí usnulo, poddal jsem se té senzaci a nechal ji, aby ovládla mé tělo.
"Dělej si, co chceš, ale udělej to rychle," vynutil jsem si slova na chlapci, kterému toto tělo patřilo. Neprotestoval. Již to nedokázal. Plánoval jsem jeho otce zabít, protože to byl on a jeho smrt, která by chlapce přivedla na úplné zcestí, která by ho donutila se zcela podřídit mé temné entitě, mé temné existenci, která byla tak temná, jako chakra ze které jsem byl stvořen. Pomalu jsem získal kontrolu nad tělem a překonal i bolest těla a postavil se. Můj plán byl zabít ho, vynutit si na tom chlapci akt otcovraždy a nechat ho zapamatovat si ten okamžik, kdy vzal život vlastní krvi. Na jeho bratrovi mi to nevyšlo, jeho vzpomínky na něj byly až moc silné a až moc plné lásky na to, abych ho donutil ho zabít, ne poté, co se dozvěděl, že to je jeho bratr, ale svého otce nenáviděl, nemusel jsem mu to zatajovat. Ten chlapec byl ochotný zabít svého vlastního otce. Hodlal jsem mu půjčit sílu dost velkou na to, aby i holýma rukama zabil člověka, byl jsem si jistý tím, že nic víc jeho otec není, vždyť kdo by byl více než-li samotná temnota, která mě stvořila uvnitř tohoto chlapce. Pomalu jsem se začal blížit směrem k jeho otci. Ale přesto se zastavil, chtěl jsem, aby to byl on, kdo se přiblížil na vzdálenost dostačující na to, aby se chlapec cítil ohrožen, aby to byl on, kdo se bránil a ne já, kdo zaútočil. Muselo to vyjít, vždyť jeho otec nemohl nic tušit, stejně tak jako to nezvládal samotný chlapec. Celý rok jsem bojoval o nadvládu a přesto vítězil, ale nyní, nyní byla má šance na to, abych zničil jeho vůli a udělal z něho svého otroka.
"Kdo jsem? Kde jsem? Kdy jsem?" Začal jsem si uvědomovat své prázdno a pokládat si otázky, na které jsem neznal odpověď. Byl jsem uprostřed temnoty, sám, osamocený a bezmocný. Mé tělo neodpovídalo na mé pokyny. Můj hlas se nepozvedl na mou myšlenku. Mé myšlenky nebylo slyšet. Jediné, co se měnilo, byla barva mého okolí. Černá, černo-šedá, šedá, černá; tmavé bezbarvé odstíny se neustále opakovaly a bez nějakého výsledku či klíče. "Kde jsem? Kdy jsem? Kdo jsem?" Ptal jsem se znovu, ale nepoložil ani otázku a nedostal ani odpověď. "Kdy jsi? Kdo jsi? Kde jsi?" Přestal jsem si uvědomovat vlastní existenci. Já, anebo to, co z mého ega zbylo, bylo zredukováno na myšlenku. Nebylo slova, nebylo jiné myšlenky. Byl jen můj střípek bez vzpomínek či sebeuvědomění. Byla to samota. Ale stále mi zbývala vůle. Přestal jsem cítit tu senzaci, která ovládla mé tělo, ne proto, že by zmizela, ale proto, že jsem si neuvědomoval vlastní existenci. Přestal jsem vnímat barvy, ne proto, že by zmizely, ale proto, že jsem je již nedokázal odlišit. Nebylo to již více možné. Pocítil jsem teplo, lásku. "Lin?" A stejně jak rychle ten pocit přišel, znovu zmizel. "Kdo jsi Lin? Kde jsi Lin? Kdy jsi Lin?" Změnil se způsob mé seberealizace. Pídil jsem se potom, kdo byla Lin a co pro mne znamenala. Proč zrovna ona? A co to vlastně bylo? Byla to osoba? Zvíře? Předmět? Myšlenka? Pocit? Touha? Anebo snad jen výplod fantazie? Vědomost? Ale jak jsem mohl toto chápat, sám jsem byl titěrnou formou existence, nikoliv vzpomínkou, ale myšlenkou neschopnou sebeuvědomění, pouze seberealizace. "Lin? Lin! Lin?!" Upevnil jsem se na fakt, který se zdál, že je jediný důvod k tomu, abych existoval. Jedinou myšlenkou, kterou jsem měl přenést, jediný důvod toho, že jsem se nerozplynul. "Zradila jsi mě. Zranila jsi mě. Opustila jsi mě." Zrodil se ve mně nový pocit, nová myšlenka, začal jsem vyčítat, nejen sám sobě, ale i ostatním. Už jsem nebyl sám, bylo se mnou svědomí. "Miluji tě? Miluji tě! Nechci tě ztratit!" Zrodil se nový pocit, nová myšlenka a nový důvod, proč jsem měl existovat, byl to pud, byla to láska, už jsme nebyli sami. Už jsem nebyl sám a nebyli jsme sami, byli jsme skupina. "Vrať se mi! Chci tě zpět! Chybíš mi!" Zrodila se další myšlenka a další a další ji následovala. Pocítil jsem konečky prstů. "Co jsou prsty? Co s nimi? Jak je využít?" A zrodil se důvod, účel a funkce. Jakmile nás bylo tolik, měli jsme důvod žít, vznikl v nás pud sebezáchovy, museli jsme přežít za každou cenu a zjistit, co to vše znamená. Pocítil jsem ruku, která uchopila moji vlastní. Teplo se rozšířilo dál. Cítil jsem úder, další a další. S pravidelností se tyto údery opakovaly. Tlouklo mi srdce. Cítil jsem ho. Cítil jsem, že je pro mě důležité, že je to jeden z důvodů, proč jsem. Teplo mě začalo vytahovat z temnoty a chladu a já uviděl. Viděl jsem světlo, viděl jsem barvy. Ucítil jsem vzduch, měl krásnou vůni, ale po chvíli zmizela. Cítil jsem už jenom šampon, který Lin používala na své vlasy a uvědomil si, že já mám také vlasy. Nebyly ale černé, ani blonďaté, byly tmavě hnědé. Uvědomil jsem si, co je to samostatnost a to teplo, ta ruka, mě táhla z temnoty dál. Vedla mě zpět k uvědomění. Byl jsem venku. Zachráněn. Ale stále jsem trčel v prázdnotě své vlastní mysli. Nevěděl jsem, jak se odsud dostat. Nevěděl jsem totiž, kdo jsem sám. Věděl jsem, že jsem, ale nevěděl jsem, kdo jsem - jaké je mé jméno, jaká je má práce, co umí, co mám rád, jaký jsem. "Ushio" Ozvalo se ze světla nade mnou, věděl jsem, že mne to světlo oslovuje, že to je mé jméno, že to mluví na mne. Ale to nestačilo, nemohl jsem být pouze Ushio, musel jsem být něco víc a jakmile jsem měl ambice a cíl, procitl jsem znovu.
Znovu jsem padl na kolena před Gokuderou, tentokráte jsem ale plně vnímal. Neuběhlo mnoho času od chvíle, kdy jsem ztratil kontrolu nad vlastním tělem a kdy jsem ji znovu získal, ale zdálo se, že to byly dny, ne-li měsíce, či snad roky, co jsem strávil v té prázdnotě mé vlastní mysli. Nyní jsem měl ale větší problémy, než-li se zabývat svou myslí. Gokudera přede mnou očividně stál zaskočen, ale já ho neviděl. Díval jsem se na zem a přemýšlel, jak odsud zmizet, jak před ním utéct a nezbývalo mi nic jiného, než-li zkusit to jediné, co se zkusit dalo. Soustředil jsem to, co ve mně bylo, to teplo, to, co mě zachránilo. Byla to Aura. Smíchal jsem ji s tím, co byl můj vlastní základ. Raiton. A vyrazil jsem vpřed, kolem paží se vytvořila vrstva tekutého raitonu, zdálo se, skoro jako kdyby hořel, a jakmile jsem se přiblížil ke Gokuderovi rozpřáhl jsem se levou rukou zprava doleva, abych jej odstrčil pomocí toho plameného raitonu stranou: "Raiton: Ikiwataikaen," naběhl mi název techniky, aniž bych ho pořádně znal a já dal do svých nohou veškerou sílu na to, abych kolem Gokudery, kterého by ten plamenný raiton měl omráčit anebo minimálně překvapit, proběhl. Běžel jsem dost při zemi, má kolena mě zrazovala, ale já nehodlal svůj život vzdát a nehodlal jsem ho ani nikomu brát, chtěl jsem v tuhle chvíli pouze utéct, než nade mnou ta temnota znovu získá nadvládu anebo hůře, než podlehnu Auře, která se také nezdála tak dobrá, jak se tvářila. Cítil jsem, že temnota a Aura spolu uvnitř mě válčily a já byl jejich šachovou figurkou, kterou používaly obě strany.
joemandel Sannin
Počet příspěvků : 690 Datum založení účtu : 01. 03. 10 Věk : 35 Bydliště : LL, SVK
Předmět: Re: O deň neskôr... Sun Jun 03 2012, 16:23
Renji Hagane
Len ťažko som sa začal spamätávať z vecí, ktoré sa udiali. Chaos okolo seba som veľmi nevnímal, ale videl som svetlo. Najskôr bolo blízko a potom sa začalo vzďaľovať. Povedal som si, že ho musím nasledovať. To svetlo sa zmenilo na postavu a ja som opäť počul, čo sa deje naokolo. Je tu boj. Akoby sa démoni stretli v tejto podzemnej "hrobke" sprevádzajúc ma peklom, ale ja som cítil, že žijem. Bol som vyčerpaný, ale nasledoval som svojho otca. Dúfal som, že ma vyvedie správnou cestou do bezpečia, ako to rodičia robia. Len na sekundu som sa otočil. Ani neviem prečo som to robil, ale videl som tam seba zaveseného na slučke. Tajomné znamenie, ktoré predznamenáva môj ďalší osud. Teraz som v nemilosti Tsuchikageho a ninjov z Iwy. Teraz som nukenin a pritom som neurobil nič zlé. Vedel som, že bude ešte dosť času rozmýšľať nad tým. Zvuky boja náhle utíchli a ja som sa ocitol v akejsi tmavej miestnosti lapajúc po dychu. Otec sa ma spýtal, či som v poriadku. "Bolo mi aj lepšie." odpovedal som mu, aby som ho uistil, že je mi fajn. Práve vtedy časť sa časť zo mňa tešila zo života, ale časť zo mňa by najradšej zomrela na šibenici, nech je to akokoľvek nespravodlivé. Bolo jasné, že moje ďalšie kroky budú smerovať na povrch a čo najďalej odtiaľto. "Čo teraz? Asi musíme vypadnúť." dodal som.
Juto Admin
Počet příspěvků : 825 Datum založení účtu : 29. 05. 11 Věk : 30 Bydliště : Letničie
Předmět: Re: O deň neskôr... Wed Jun 06 2012, 14:56
Tashiro
Chránil ma. On to dokázal. Dokázal ma ochrániť pred mocnými. Pred plameňmi. Dokázal sa postaviť na nohy a znovu si podmaniť svoje telo. Koža bola zhorená a vlasy v plameňoch. Len to som videl a potom počul jeho slová, slová o tom že dnes sa všetko zmení. Znova som bol na rukách. Rukách ktoré sa o mňa starali posledné hodiny. Ruky ktoré mi boli oporou i ochrancom. Ruky môjho strýka. Niesol ma. prechádzali sme všetkým tým hurhajom a tými plameňmi až k predstaveniu ktoré pre nás nachystal osud. Sousari, môj sensei a niekto z útočníkov. Sensei ktorý bol so mnou na jednej misii. Ešte stále som si pamätal jeho zovretie pod mojím krkom keď sme išli pre terajšieho Tsuchikageho. Hovoril, hovoril o akejsi organizácii, o Chimére a nejakých zbraniach. Nerozumel som mu. Toto nebola moja hra. Ak by sa dalo povedať že som stále hral. Tomu druhému sa rozletela hlava po slovách "Lev" No to bol strýko so mnou znovu v pohybe. Niesol ma preč. Niesol ma do temnoty. Viac a viac sme zostupovali do hlbín starovekej Iwi. Na miesta kde ešte nikto nebol. Svetla ubúdalo až som bol v úplnej tme. Neschopný pohybu. Neschopný niečo zazrieť, no sluch stále slúžil. Zima sa vkrádala do môjho vnútra, avšak telo to necítilo. Tam v diaľke som to započul. Zurčanie potoka. Nepatrný zvuk, ktorý sa v temnote niesol ako spev chóru. Zosilňoval. Blížili sme sa. No stále klesali. Hlbšie ako kedy kto bol, hlbšie do neznáma. No chodba končila a na jej konci bola odpoveď. Podla zvuku vodopád v nejakej miestnosti, no bola to zrejme jaskyňa. Nevedel som to. Bola otázka čo všetko skrývajú tieto miesta. Po tom čo som našiel Kazuyu, prvého z nášho klanu, živého. Mohlo sa v týchto hlbinách skrývať čokoľvek. Človek by uveril že aj samotná brána pekiel. No to nebolo miesto kam som mal chuť sa vydať. Veď čo by už len kripel robil v pekle. Zvuk vodopádu napĺňal moje uši a pôsobil na myseľ ako balzam. Bola to tá najkrajšia hudba akú som kedy počul.
Damien Academy student
Počet příspěvků : 47 Datum založení účtu : 05. 11. 10 Věk : 27
Předmět: Re: O deň neskôr... Wed Jun 06 2012, 15:55
Daichi Okamoto
Všetko na okolí zhorelo. Nevedel som čo mám robiť, toto bola sila na vyššej úrovni ako moja. Povedal by som že človek ktorý ten oheň spôsobil by mohol byť na madnessovej úrovni. Niekto kto by obstál aj proti kagemu. Nestihol som do sledovať divadlo na šibenici a už sa začalo ďalšie vo VIP. Feudálny pán a Tsuchikage sa začali rozprávať. Feudálny pán povedal niečo o tom že s hlavným klanom sa dohodol o zvrhnutí tsuchikageho. Nikto nemal ešte takú drzosť aby to povedal terajšiemu tsuchikagemu. Hneď mi bolo jasné že to bez trestu neostane. Čakal som ako sa vyhrotí táto situácia. Pomaly som položil ruku na kunai aby som bol schopný ho v prípade potreby okamžite hodiť do Feudálneho lorda no tsuchikage to zjavne očakával. Všetkým v okolí prišlo nevoľno a začali vyvrhovať to čo zjedli. Čakal som že to čaká aj mňa no vtedy tsuchikage zobral pohár kde bolo víno a vysvetlil že to víno bolo jedovaté. Preto ho Madness varoval aby nepil to víno. Takže nakoniec som pre tsuchikageho vhodný sluha. Tsuchikage ma oslovil a dal mi dve možnosti. Buď ísť za madnessom alebo počkať na jeho príhovor. Moja odpoveď znela takto: Veľmi rád by som videl ako svojou silou zničíte špinu ktorá ničí česť Iwagakure vo svete ninjov. No ešte radšej by som sa konečne posunul v pátraní po mojich bratov. Je to už mnoho rokov čo zmizli a odvtedy som sa k nim nepriblížil ani o krok. Táto príležitosť je pre mňa príliš cenná nato aby som otáľal. Ďakujem vám za túto príležitosť a za to že ste mi preukázal dôveru. Otočil som sa a ihneď som vyrazil za madnessom.
Morgen Akatsuki
Počet příspěvků : 2376 Datum založení účtu : 28. 02. 10 Věk : 25
Předmět: Re: O deň neskôr... Wed Jun 06 2012, 16:19
Moroshi Maitre
Voda už začala být pomalu studená. Čas na to z ní vylézt ven. Byla opravdu zima, to musím uznat. Ven se mi opravdu nechtělo. Raději by jsem v ní zůstal dál, i když voda byla skoro až ledová. Ale co nadělat. Oblékl jsem si mé fialové oblečení, pečlivě zkontroloval zranění a pak si ze šatníku vzal novou bederní roušku, přece...každý má v šatníku jednu, ne? Raději jsem přestal myslet nad tím co tam ta rouška dělá a vyšel jsem ven. Byl jsem dost uvolněn koupelí a tak jsem moc nevnímal co se děje v okolí. procházel jsem mezi domy tak, aby mě nikdo neviděl, létat jsem sice mohl ale nechtěl jsem to uspěchat. A létání mi pořád moc nešlo takže...Mířil jsem k domu toho kluka. Pomalým krokem...Útěk nebyl správný...I když mě tak ponížil. Teď ale bylo hlavní trochu se probrat z toho uvolnění. Ale moc mi to nešlo. Vykašlal jsem se na uvolnění a dál jsem se vlekl temnou uličkou.
Rhaegar V.I.P
Počet příspěvků : 2351 Datum založení účtu : 01. 03. 10 Věk : 28
Předmět: Re: O deň neskôr... Sat Jun 09 2012, 18:21
Madness
Je tu zima. Potichu vyslovil sám sebe a zaklial, že si nevzial nič teplejšie ako tenké kimono z hedvábu. Škvrny od krvi nevinných na nej nebolo vidno. Takmer. Prisadol si bližšie k pochodni z modrého plameňa a odhrnul časť kimona. Spomínal. Najnovšia bola kazukiho, prekrívajúc troch nevinných detí, sotva ninjov, zabitých na jeho príkaz. Netrpeli, aj keď krv striekala. Podpazušie, jeden silný zásah. Prasklé srdce, vytečúce z tela ako vajíčko na mäkko iba hranou meča. Miecha, možno aj nejaké kosti. Trvalo to krátko. Nič necítil. Aspoň v to Madness dúfal. Druhé dieťa bolo vystrašené. Keď ho pohladil po vlasoch, rukou od krvi jeho staršieho brata, rozplakal sa. Vytiehol čepeľ tak, ako ho to učili. Nepoužil na nich techniky, neoplatilo sa to. Nechcel aby trpeli a genjutsu neovládal. Čepel plakala, čépel kričala hrozivým kovovým zvukom. Ten ktorý dosiahol spriaznenie so svojou zbraňou, poznal jej emócie. Hrot meča plače, keď zabíjaš nevinnýchSpomenul si na jeho slová, na slová mladšieho, na jeho posledné slová. My sme tieň v tieňy, náš osud už bol príliš poškvrnený na to, aby sme sa ho pokúsili získať späť. Získať miesto na strane čestných, na strane dobra. príliš neskoro aby sme sa stali hrdinami. Avšak my svet zmeníme k lepšiemu. Vojna vždy potrebuje dve strany, dobro a zlo. A čo je vlastne dobro bez zla? Ako inak sa zjednotí svet pod jednu zástavu, pod jednu hlavu, ak mu nepomôžeme? My sme tieň v tieňy, vieme všetko čo pre svet temnota chystá. Nechceme aby niekto Ďalší zažil niečo také, aj keď nás budú preklínať. očami uhýbal pohladu na najčistejší z okrajov, ako dávni milenci v spoločnosti. V hambe. Nakoniec, rovnako ako milenec sa zadíval. Urobil to bezmyšlienkovo, aj keď vedel že sa má uhýbať. Braček, smrť nie je vždy vykúpeným Začul kroky skôr, ako mohol uvolniť prúd spomienok, na ktoré sa už tak dlho snažil zabudnúť. Chlapec dorazil. Malé, bezvýznamné hubenie škodcov skončilo. Pravá hra sa iba začne, kým víde slnko na oblohe druhý krát, hviezdy budú krvácať. A všetky kvôli nám, tieňom v tieni Nohy začali brnieť, od stáleho sedenia, od toho hlúpeho čakania na to decko. Spomienky sa opäť rozplinuli a kimono bolo zase čisté, bez poškvrny, dokonca ani samotný prach sa neusadil do jeho záhybou, ako by bolo nové, skrývajúce skutočný prach a skutočnú nečistotu pod ním. Jeho. Usmial sa, kým stával. Odkry zuby, vystrč prednú peru, pohľad priamo do očí, démoní vzhľad. Si šialenec pamätáš? Vrah svojeho brata, skurvysyn a zabíjak nevinných. Ty si ten čoho sa má celý svet báť. Ty si ten, ktorý svojim šialenstvom zmení svet v jedno. Chlapec, náš "malý hrdina" dorazil. V rukách nezvieral nič, nesnažil sa prezradiť tajomstvo Seigu-sama. Predsa len nie je hlupák a dotiahne naše dielo, ak my zlyháme. Škoda že takú šancu nezíska. Nepodal mu ruku, bol predsa šialenec. On ruky nepodával. Chytil pochodeň žiariacu modrým plameňom. Je čas sa stretnúť s rodinou, nemyslíš? Sám si kusol do prsta a jeho krv stiekla po dlany. Dotkol sa priehlblbine, skrytej v múre. Dvere sa otvorili. Nepotreboval klúč. On bol kontabilitní, on ako osobná ochranka mal väčšie práva ako sám Veliteľ ANBU, ten Spálenec Sousari, cvok čo sníval o tom byť kage. Odo dňa, čo sa z jeho škaredej, slabej kukly vylial nádherný motýl so silnými krýdlami. Škoda že pre niekoho ako bol jeho pán bol motýľ iba obyčajný motýľ. Stačilo iba stisnúť. Madness prechádzal okolo stoviek dverí, rozdelený podla titulu, úradu, klanu. Mnoho správcov sa vystriedalo na tomto mieste a každý dokázal vymyslieť vlastný systém. Avšak prvý, podla klanov a následne podla mien bol dostačujúci. Táto ulička je zaujímavá nemyslíš? Vidíš mená dávno mrtvych rodov a klanov, ninjov, ktorý spasili i zradili. Vidíš všetky tajomstvá, avšak iba jeden je tvoj. Iba jeden patrí tebe. pochodeň prešla do ďalšej uličky rodov a klanov. Vedel si že tvoj rod bol kedysi slávny, ešte v dobách 1 Tsuchikageho, že tvoji predkovia boli jedni z prvích, ktorý sa k nemu pridali na podnet zo Zeme Ohňa. Škoda, že všetok ich dobrý materiál skončil v tebe, krv ich krvi, odkaz. Predsa len, po tom čo váš členitý klan bol postupne eliminovaný a kontrolovaný počet pomocou nenápadnej sterilizácie je vôbec zázrak, že hlavná vetva sa udržala a dokázala porodiť 3 zdravých jedincov že? Nadvihol pochodeň, aby skontroloval nápis. Zošuchané písmena z dreva však hovorili jasne Okomato, tak predsa Dvere sa zo škrípaním otvorili. Tu je všetko čo sa týka tvojeho klanu, jeho histórie a jej jednotlivých členov až do dnešních čias podla dátomu narodenia. Dokonca by tu mohli byť aj klanové techniky či iné zaujímavosti, avšak pochybujem o tom. Každý klan si predsa necháva najväčšie tajomstvá pre seba, no nie, malý hrdina? Posadil sa do kúta a pochodeň položil pred chlapca. Všetky spisi už mal dávno prečítané, strávil tu celú noc. Nezaujímali ho všetci Shinobi. Zvitok s technikami už mal u seba, teraz iba stačí aby sa chlapec dozvedel "dedičstvo" od ľudí, ktorý sa dávno zmenili v prach. Zaspával. Dnes bude dlhý večer a ráno ešte dlhšie. Tiene sa predĺžia a je iba na nás, tieňoch v tieny, aby sme ich spálili.
Hiarashi Hingkoku
Pohol rukov a odhodil pochodeň do podzemného jazera. Ozval sa sykot, avšak oheň nezhasol, tak ako to robí normálny, avšak dalej horel modrou žiarov vo vode a pomaly klesal na dno, až ostal iba svetiacou bodkou v diaľave. "Vieš čo znamená byť legendou? Položím ti otázku, od ktorej bude závisieť tvoj život. Avšak predtým..." Pustil ho na zem, opatrne ako matka ukladajúca svoje dieťa k spánku. Oprel o kameň, tak ako kedysi jeho brat pomáhal jemu. Bolo to presne tu, keď sme sa vlúpali do tajných archívou ANBU a ukradli tú flaštičku. Vtey sme boli ešte mladý. A obaja živý. zadíval sa do jazera, na jeho dno, kde hodil pochodeň. Naozaj som ťa sklamal braček?Naozaj je jeho život pre teba dôležitejší ako jeho vôľa chodiť? Keď ťa stretne, čo si myslíš, ako bude reagovať? Bude ako ja, vrah? Či ako ty, spasiteľ? Aký zmysel má vlastne stať sa legendou, je jedno či na strane dobra alebo zla. Tvoje meno si bude pamätať jedna, možno až desiatky generácii, avšak aký to má zmysel, keď sa tak či tak zmeníš prach a tí, ktorých si chránil budú iba zrnko prachu v prúdu času. Všetko skončí. Je jedno, čo kto urobí. Tyran môže zabíjať desiatky, avšak jedného dňa umrie, zatial čo vojna, ktorá bude rozpútaná na jeho zastavenie, potrvá roky a zabije desaťtisíce. Povedz mi, aký má zmysel sa vzpierať? Aký zmysel má hrať sa na Boha? Hiarashi pristúpil k chlapcovmu telu a vyzdvihol ho späť na ruky. Neodpovedaj mi hneď, odpovieš mi až keď toto skončí a ja dúfam, že budem schopný tvojej odpovedi rozumieť či ju aspoň počuť. Nebuď ako ja Niečo zablyskalo v nekonečnej tme pred chalcovým telom, odrazom svetla pochodňe. A prebodlo ho to. Hiarashi počul zvuk prasknutej lebky, kým sa ihla dostala až do mozgu a vypustila tekutinu. Aspoň dúfal že sa trafil presne do spánku. Nechcel aby sa chlapcovi niečo skutočne nebezpečné stalo. Vybral kovovú ihlu rukou spolu aj so striekačkou. Rana sa zcelila, avšak chlapec musel odrazu cítiť rozlievajúce sa teplo, aj keď bolo niekolko desiatok stupňov pod nulou. Troška ho trápilo, keď pustil Tashirove telo do vody, bez zadania druhej úlohy, ktorú musí popri odpovedi na otázku splniť. Staší iba vyplávať Tashiro, nič viac.
Haruka Hagane
Čo budeme robiť? Viac zbytočnú otázku som po úteku z dediny nepočul. Ozval sa na svojeho syna podráždeným hlasom. Je živý a ja tiež, aj keď obaja odsúdený na exil do doby, kým Tsuchikage spolu so svojimi poskokmi nepadne. Čo sa asi nestane pokiaľ sa nenájde niekto kto by podla neho bol "vhodný" ho zabiť. Jeho sílu som videl iba raz a...Spamätaj sa, prv musíš újisť ak si s nim nechceš merať síly. Jeho nezabiješ, jeho poskokov možno, ale prv... zadíval sa opäť na svojeho syna. Opäť sa stal tým milým strýkom, ktorého chlapec poznal skôr ako svojeho otca. [/i] [/b] Prepáč mi môj hnev synak, samozrejme že sa pýtaš, musíš. Spolu nemôžeme újisť, ja sa postarám o mapu a o cestu von. Ty nájdi svoju matku, nebola na poprave, takže sa jej nič nestalo. Nič jej nehovor o tom, čo sa stalo s tebou, avšak povedz jej o mne, aj keď ona to už vie, od vzbury ANBU route. Prosím...Dovedz ju sem kým sa nevrátim čakaj. Ak sa do hodiny nevrátim, uteč prvou cestou o ktorej vieš že vedie na povrch. Nezabudni, ty si najmocnejšia zbraň proti každému ninjovi. Stačí sa iba sústrediť na to čo som ťa naučil, na ten kov, odpudzujúci chakru. A keď sa už neuvidíme, spomínaj na túto lekciu, ktorú si získal, avšak nezískaj hnev, skutočného aspektu smrti. Nezabúdaj že si Hagane, posledný z Iwagakure. Matka ti povie potom niečo, čo som ti odkázal. Miesto v zemi Železa, ktoré zmení náš svet. [/b] Postavil sa, posledný krát zadíval na svojeho syna. Konečne som ti ukázal túto tvár a znova ťa klamem. Čo som to za otca, ktorý neverí vlastnému synovi? Odviazal plášť, pomaly obmotával obväzy okol svojej tváre a hrude. Dával dole svoju schránku, za ktorou sa tak dlho schovával. On sa stal Turakim, už nebol iba maskou svojeho brata. Posledný záhyb, kým kovová maska dopadla do rozpažených rúk. Nedokážem dýchať. Už teraz cítim ako sa moje telo bez magnetického póla ktoré by ho držalo rozpadá. . Jeho tvár bola odpudivá, zohavená ohňom a kovom. Avšak živá. Dnes sa zmením. Dnes Turakiho meno umrie, tak ako jeho telo. Haruka sa znovuzrodí. Dnes dosiahnem svojeho limitu, dobre si zapamňtaj tú tvár, syn môj. Bude to posledný krát čo ju vidíš, tak či onak. Dnes budem bojvoať naplno, pretože dnes prvý krát bojujem za život, nie za česť. Vždy som chcel zistiť či som za tie roky prekonal svojeho brata a skutočne si zaslúžim tú prezývku jeho nahé telo začalo vylučovať kov, tak ako iný pot či krv. Kov bol živý. Premenil anorganické na organické. Stal sa alchymistom, tak ako vždycky chcel. Dnes prekoná svojeho brata aspoň v jednom z aspektov. Posledná bola jeho zohavená tvár. Získal novú masku, nové telo, plné síly. Dnes nebojoval za seba. Dnes bojoval za svoju rodinu. Dnes nemôže prehrať. Nohy sa začali triasť, následne ruky. Vyčerpávalo ho to. Avšak neskončil. Už roky nebral tabletky na stíšenie bolesti a dnes to nezruší. Telo sa premenilo a on utekal, nedivíal sa na syna, aj keď po tom túžil. Stretneme sa. Sľubujem synček Sľubujem
Gokudera Maitre
Pokľakol, povstal a znova padol pred ním na kolená. Bol to predsa jeho syn. už dlho nevidel žiadne zo svojích detí tak vyšilovať. Cíti mojeho malého Orla, cíti tu sílu Vlka. Chlapec by sa mal viac snažiť ovládať to kým je a čím bude. je predsa môj syn a žiadne slová o Maraji to nezmenia pristúpil k nemu bližšie. Aura a chakra sa vzmiesili v jedno. Ushio zaútočil, bol to predsa jeho syn, nepremýšlal o tom. Boj miloval, viac ako pitie, sex, či iné druhy zábavy. nastavil ruku, nebál sa jeho rany. A úder pri styku päste s dlaňou zastavil. Stisol dlaň a v okolí bolo počuť zvuk praskania kostí. Nie si kompletný, nič, čo je spojenie dvoch vecí bez dokonalej symbiózi nevydrží. 3 je menej ako 1, to by si už mal vedieť synček naklonil hlavu, pristúpil bližšie, stále držiac rozlámanú ruku jeho syna. Zašepkal to jemne, akoby ešte stála dúfal, že jeho syn bude stáť na jeho strane A iba hlupák si môže myslieť, že ma zabije mojim výtvorom. Kaesé. Cítil, ako obrovská síla siala z chlapca späť k nemu, do jeho žalúdka. Prvá čo vyšla z jeho mysle i tela, bola Chakra Vlka, ktorá ho drtila z vnútra. Chakra, ktorú on sám vytvoril. Nikdy nemal šancu ma poraziť, kým nezačne veriť sám sebe. pustil ruku, v momente keď vysal démoniu chakru. Keď tak vlastne premýšlam, máš v sebe ešte niečo, čo ptorebujem. Neboj sa, nie sú to moije vnúčatá, to už predsa mám. Je to chakra 0-ocáseho, ak sa nemýlim. mal si používať ochranu ak si nechcel aby si neičo "nechytil" Usmial sa na svojeho syna úsmevom, ktorý venujú otcovia synom po prekonaný domácej méty. Avšak tento úsmev bol v jadre hlbší. Prepáč synak, avšak aj tú časť v tebe potrebujem aby rástla v jej tele. Cítil agóniu bolesti v synovom vnútry. Jinchuuriky umierajú po vyňatí démona. Chlapec by mal byť rád že má v sebe iba mizivú čásť, aké ubohé. Žiadne z mojich detí to tak nebolelo. Ale zase toto je nulaocasý, žiadna čistá Jing chakra. ucítil ďalšiu auru, či skôr chakru jeho najväčšieho triumfu. Pozdrav bračeka, ushio. Rodina sa opäť stretáva v deň, keď náš milý Tsuchikage umrie. No nie je to výborná náhoda?
Meiki_Ookami Akatsuki
Počet příspěvků : 3464 Datum založení účtu : 28. 02. 10
Předmět: Re: O deň neskôr... Sat Jun 09 2012, 18:50
Ushio
"Aaaa," nedokončil jsem, nehodlal jsem mu udělat tu radost, nehodlal jsem vykřiknout bolestí, prostě jsem to vydržel, prostě jsem to ignoroval, jak nejlépe to šlo, neubránil jsem se však pocitu bezmocnosti a ten, těžko říct, jestli byl mým přítelem anebo naopak, vždy mě ale dohnal k šíleným věcem. Rozhodl jsem se i přes bolest zaútočit, bojovat do posledního dechu, k tomu jsem se ale nedostal. Poprvé byl ten pocit slabý, zdálo se jen, že ze mě něco vyšlo a zanechalo to po sobě pocit prázdnoty, pocit bezvýznamnosti a chladu. Pokusil jsem se znovu sebrat odvahu anebo spíše zoufalost a zaútočit na něj, když ten pocit přišel znovu, tentokrát byl mocnější, byl mnohem silnější a zanechal díru o poznání větší, zdálo se, jako kdyby ta díra uvnitř mě do sebe vtáhla i ten zbytek a jak tak se všechno napnulo, prasklo to, bylo to horší, než-li zlomené kosti, bylo to horší, než-li rozdrcené orgány, byl to pocit, který připomínal zničení samotné duše, zničení něčeho, co člověka tvořilo. Jakmile pustil mou ruku, nebylo již nic, co by mě drželo alespoň částečně v kleče, jakmile mě pustil, padl jsem na zem tak, jak mě má váha ve spojení s gravitací stáhla dolů. Dopadl jsem na zem jako hadrová panenka, bez jediného záchvěvu svalu, pouze tělo, jako mokrý hadr, se pohybovalo tak, jak gravitace a zákon akce a reakce chtěly. Oči zůstávaly otevřené, ale byly nepřítomné, jako kdyby v nich nebyl život. Nebylo nic, co by v nich zůstalo. Ať už to byl jenom pocit anebo skutečný a holý fakt, Aura se stáhla dovnitř, hluboko dovnitř, aby nebyla cítit a na povrchu zůstala pouze rozbitá hračka, rozbitá šachová figurka, která neměla vlastní vůle. Nebo spíše ji neměla více. Mé vidění bylo rozostřené, mé smysly vynechávaly. Slyšel jsem jen sténání, vzlykání a pláč. Cítil jsem vlastní agónii, když se mé tělo vypořádávalo s tím, že v něm najednou chybí tolik věcí, skoro jako kdyby cizí chakra byla životně důležitý orgán, který dovoloval mému tělu spojení s mojí myslí. Byl jsem jako vězeň a mé tělo bylo mým vězením. Slyšel jsem už jen, jak Gokudera zdraví někoho dalšího, zdálo se, že mluví o Tsuchikagem, ale já věděl, že je to nesmysl, má mysl si se mnou pouze hrála, v žádném případě by nikdo nepřišel, natož Tsuchikage. Byl jsem v tom sám, jako jsem byl sám na souboj s těmi entitami uvnitř mě. Když ale byly pryč, chyběly mi, scházely mi a já je chtěl zpátky, ne proto, že bych je měl rád, ale proto, že bez nich jsem se cítil prázdný, cítil jsem se... jako temná díra, jako démon, protože pouze démoni nemají srdce a mé srdce bylo s Lin a Lin byla... jinchuuriki Nulocasého. "V..ť ..," vyšlo nejdříve pouze pár hlásek. "Vr.ť .o!" Vyšlo znovu, tentokrát o poznání hlasitěji. Začal jsem se pomalu zvedat, své tělo jsem podpíral rukou, která byla ještě v jednom kuse, a začal jsem se znovu vzpírat. "Vrať ji!" Podlehl jsem vzteku, protože v jednu chvíli jsem si vše urovnal a z Gokudery se stal vrah. Srovnal jsem si ho se vším špatným, co se v mém životě stalo, se všemi ztrátami, se vší tou hrůzou, a já chtěl jediné - jeho smrt. Sám sebe jsem přesvědčil o tom, že to byl Gokudera, kdo mi vzal Lin, že to byl on, kdo zbavil můj život smyslu, popravdě, on to byl on, protože sebral to jediné, co mi po Lin zbylo, část chakry, i když vlastně nebyla její, ale byla její součástí a to stačilo. Nehodlal jsem se vzdát, hodlal jsem i zemřít, hodlal jsem prostě bojovat a nenechat to na osudu, už jsem svého života prospal dost, nemohl jsem si dovolit, aby mě cokoliv znovu dostalo do bezvědomí, jedině smrt mě mohla oddělit od Lin a od lidí, na kterých mi záleželo, a možná ani smrt by k tomu nestačila, abych neudělal vše proto, abych se vrátil a všem padouchům nakopal zadnice. To samozřejmě byly pouze mé pocity, ve skutečnosti jsem v hloubi své duše věděl, že proti němu nemám sebemenší šanci. Odrazil jsme se ze svých zdravých nohou a ke Gokuderovi to nebylo ani daleko. Nesáhl jsem po žádné zbrani, ne, místo toho jsem se na něho vrhl tak, abych se dostal přímo k němu. "Odpusť mi," řekl jsem, když jsem jednou rukou objal Gokuderu a pevně jej stiskl a přivinul k sobě. Díval jsem se ale směrem na Moroshiho a doufal, že pochopí, co po něm chci, hodlal jsem Gokuderu udržet do té doby, než ho Moroshi, těžko říct, prostě něčím probodne anebo jinak zabije, třeba tím svým rohem. Slova omluvy náhle nabrala na jiné dimenzi, nemusela patřit totiž nikomu z přítomných, mohla patřit vlastně komukoliv. Otci, matce, bratrovi, Gokuderovi, Lin, Auře anebo dokonce mě samotnému, mému přesvědčení, těžko říct, byl jsem ale smířený s tím, že jeden z nich mě zabije, doufal jsem ale, že to bude znamenat Gokuderovu smrt.
joemandel Sannin
Počet příspěvků : 690 Datum založení účtu : 01. 03. 10 Věk : 35 Bydliště : LL, SVK
Předmět: Re: O deň neskôr... Sun Jun 10 2012, 08:04
Renji Hagane
Najskôr som bol v šoku. Neveril som, že toto by mohol byť môj otec. Nechcel som, aby zase niekto kvôli mne umrel. A vlastný otec už vôbec nie. Veď už som ho raz stratil. Navyše chcel bojovať v takom zúboženom stave, viac stroj ako človek. Ale verím mu. Je to môj otec. Robí to isté, čo by urobil iný otec. Krv mi kypela v žilách, ale musel som to premôcť. Chcel som zabiť Tsuchikageho stoj čo stoj, ale nanešťastie ten deň dnes nepríde. So smútkom v srdci som musel urobiť to, čo mi povedal. Dúfal som, že sa ešte stretneme. Veď som sa chcel naučiť ešte toľko techník. V podzemnom meste nastal chaos po útoku tej obludy a tak som mal možnosť využiť ho na to, aby som sa dostal k matke. Podľa mňa už tam ANBU niekoho poslalo, pretože zrejme predpokladalo, že ak som živý, tak sa tam vrátim. Ale ja len dúfam, že to tak nebude. Nevidel som ju príliš dlho. Ani nevedela kde som. Ako asi zareaguje, že sa vtedy pohádala s otcom a nie so strýkom? Či už je to Zem železa, alebo Zem ohňa, hlavne preč odtiaľto. Pozorne som si obzrel miesto, kde by mama mala byť. Naokolo boli len pobiehajúci civilisti ak vôbec nejakí ľudia. Bolo tam pusto, ale matka akurát vyšla von, keďže ten oheň na popravisku pritiahol jej pozornosť. Rýchlo som pribehol k nej. "Mami, mami! Rýchlo dnu! Musím ti niečo povedať."
DarkLezdgar Genin
Počet příspěvků : 137 Datum založení účtu : 11. 01. 12 Věk : 27 Bydliště : Bratislava
Předmět: Re: O deň neskôr... Tue Jun 12 2012, 10:35
Keigo Asanagi
Konečne. Nastal deň kedy môžem konečne opustiť nemocnicu a stáť na vlastných nohách. Postavil som sa z postele a oprel som sa o barle. Pomalým krokom som išiel k východu. Vyšiel som von a nadýchol som sa čerstvého vzduchu. ÁÁhh...to je super. Zhlboka som sa nadýchol čerstvého vzduchu. Bola zima takže som sa musel poriadne obliecť. Snehové vločky poletovali hore dole. Vločky nadnášal jemný vánok ktorý mi rozcuchal vlasy.Všade okolo mňa bol sneh , biely ako oblaky . Započul som hluk ktorý sa ozýval s popraviska. Išiel som pomalým ale istým krkom smerom k hluku ktorý bol čoraz hlasnejší. Prišiel som na popravisko a uvidel som veľa ľudí ktorý pozerajú s nadšením na popravu. Votrel som sa medzi ľudí a pozeral som sa chlapca ktorého mali popraviť. Mal v tvári smútok a strach. Oči sa mu trblietali od sĺz. Bolo mi ho strašne ľúto. Dav skandoval nech ho popravia ale čakalo sa na rozsudok Tsuchikageho. Objavil sa Tsuchikage a všetci upreli pohľad iba na neho. Tsuchikage rozsudok bol smrť... poobzeral som sa okolo seba. Sledoval som pohľady davu ktorý bol na popravisku. Všetci boli šťastný že chlapec zomrie. Pohľad na krv ich tešil. Ale mňa nie ! Mne bolo s toho do plaču. Boh vie čo ten chlapec spravil. Všimol som si kata ktorý ho mal popraviť. Jeho oči besnili po krvi . Zrazu sa všade navôkol objavil čierny oheň ktorý spálil všetko , čo mu prišlo do cesty. Ľahol som si na zem aby ma oheň nespálil . Po chvíli oheň utíchol. Postavil som sa zo zeme . Všetko okolo mňa bol zhorené. Ľudia , stromy všetko . Na zemi ležali obhorený ľudia. Vo vzduchu bolo cítiť spálené mäso. Mal by som odísť. Toto nieje miesto pre mňa. Otočil som sa a odišiel som. Najradšej by som na všetko čo sa tam stalo zabudol , ale nemohol som dostať z hlavy pohľad toho chlapca keď Tsuchikage dal palec dole a on mal zomrieť. Všade bolo ticho . Mrtvolné ticho. Zaujímalo by ma kto bol ten chlapec a prečo mal zomrieť.
Juto Admin
Počet příspěvků : 825 Datum založení účtu : 29. 05. 11 Věk : 30 Bydliště : Letničie
Předmět: Re: O deň neskôr... Thu Jun 14 2012, 11:05
Tashiro
Zvuk syčiacej pochodne sa mi doniesol do uší ako náhle sa dotkla vodnej hladiny. No nezhasínala jej svetlo, jej modrá žiara ďalej žila aj pri svojej ceste na samé dno. Jej svetlo stále pretrvávalo, ako maják vedúci ma na ďalšiu cestu na cestu na ktorej som nevedel čo ma čaká. Moje telo bolo z jemnosťou položené na studenú zem, ktorej chlad som nemohol pocítiť. Zazneli slová Hiarashiho, môjho strýka. Otázka o tom čo to znamená byť legendou, prečo sa ňou stať. Otázka na ktorú sa očakávala odpoveď, no nie teraz. Na takú závažnú otázku je treba si odpoveď premyslieť. Pozrel som na môjho strýka a v mojich očiach bola nádej, či odhodlanie. Znovu ma chytil na ruky. V tlmenom svetle sa niečo zablyslo. Stalo sa to tak rýchlo. Ani som nevedel čo. Nemal by som šancu to zastaviť ani keby som mohol ovládať svoju schránku. Bolesť prešla mojím spánkom a priamo do mozgu sa dostala tekutina, mne neznáma. Ihlu vytiahol a rana sa zacelila, ako keby tam nikdy nebola. Cítil som teplo. Teplo ako sa rozlieva mojím telom, akoby vo mne začal horieť plameň. Teplo tak jasné, tak spaľujúce. No predsa príjemné. Znova som cítil teplo i keď nie z vonka, ale zo svojho vnútra. No to sa so mnou dal strýko do pohybu. Niesol ma k jazierku, kládol do vody. Telo klesalo. Voda okolo mňa sa začala víriť, bublinky vzduchu z mojich šiat a záhybov môjho tela začali stúpať k hladine. Stále som klesal. Neschopný vyplávať. Voda sa zatvárala. Už som mal skoro hlavu pod vodou, no ešte pred tým som počul slová. “ Staší iba vyplávať Tashiro, nič viac.“ No v tom sa hladina nad mojou hlavou zatvorila a ja som ostal sám. Sám v temnote len z jediným cieľom. Prežiť.
Telo dopadlo až na dno jazierka, vedľa pochodne. Oči stále otvorené a voda vrážajúca do nich. Videl som svetlo pochodne, no nebol som schopný pohnúť sa. Vzácny kyslík sa pomaly míňal a blížilo sa nevyhnutné. Voda tmavla a môj duch ma opúšťal. Studená masa vody ma ťažila na tvári a hrudi, masa ktorá vytláčala aj ten zostatok kyslíku ktorí mi ostal. Každá sekunda strávená pod hladinou mi pripadala ako roky ktoré sa vlečú životom. Trvalo to len pár chvíľ, no mne sa to zdalo ako nekonečná doba. Doba ktorá začala mnoho a mnoho storočí predo mnou a nechystala sa tak skoro skončiť. Kyslík dochádzal a v tej chvíli som ho uvidel. Tvár môjho otca, teda aspoň tak ako som si ho pamätal. Usmieval sa, ponúkal mi svoju ruku na pomoc. Ponúkal mi jeho silu. Jeho prívesom ešte stále visel na krku a teraz sa mi vznášal pred očami. Myšlienka na moju mamu, na mojich priateľov o ktorých som nevedel čo s nimi je, či vôbec ešte žijú ma stále držala pri živote. Myšlienka na mojich blízkych a spomienka na môjho otca. Na jeho pamiatku. Myseľ aj bez kyslíku pracovala na plno. Musel som nájsť v sebe tú silu, silu vynoriť sa. Silu znovu ovládnuť svoje telo. Musel som prežiť. Nie, chcel som prežiť, kvôli mojej mame. Snažil som sa ovládnuť svoje končatiny. V duchu som čeril vodu a snažil sa vyplávať. Môj čas sa krátil, ostávalo už len pár chvíľ. Voda ma čoraz viac ťažila a kyslíku bolo čoraz menej, mozog bez kyslíku fungovať nemôže. V mojom vnútri som už dávno plával, no čo urobí telo bola otázka. Bohovia, pomôžte mi. Preblesla mi zúfalá prosba v mojej mysli. Prosba o pomoc získať silu a tak sa pripojiť k nim k pravým bohom. K bohom ku ktorým som sa nikdy nemodlil. Nemal som tú potrebu, no teraz som sa chytal každého stebla trávy. Stále horiaca pochodeň sa mi strácala pred očami. Musel som vyplávať. Musel. Ešte som nechcel zomrieť, zvlášť keď už som bol tak blízko. Moje utrpenie za chvíľu skončí. Buď zomriem, alebo už nebudem kriplom, ale budem bohom, no či spasiteľom, alebo ničiteľom je vo hviezdach. No moje meno sa zapíše do dejín. Teda ak nezomriem. Moja myseľ pracovala z vypätím síl. Plával som. Stúpal, teda aspoň moja myseľ áno.
Morgen Akatsuki
Počet příspěvků : 2376 Datum založení účtu : 28. 02. 10 Věk : 25
Předmět: Re: O deň neskôr... Wed Jun 20 2012, 22:51
Moroshi Maitre
Už jsem se přibližoval k jeho domu. Přemýšlel jsem nad výmluvou. Nad čímkoliv. Ale...V tu chvíli jsem spatřil něco, co jsem ještě neviděl. Byli to dvě osoby...Ale...Bylo tam více druhů chakry. Moje oči vidí chakru dost dobře a tohle...nevím jak to nazvat...přesun chakry? To bylo nové. Rychle jsem se rozběhl. Když jsem tam dorazil tak jsem uviděl Ushia objímat nějakého muže. Přišel mi povědomý. V tu chvíli se mi hlava snad začala rozpadat...Taková bolest. Zavřel jsem oči...A když jsem je otevřel, všechno bylo černé...byl tu takový klid. Najednou...vůbec jsem to nečekal...Všude okolo mě začalo poletovat něco, co vypadalo jako obrázky z mého života. Začali se skládat do řady a spojovat se. S každým spojem mi vše dávalo větší smysl. Myšlenky se konečně vracely. Už to všechno dávalo smysl...Bratr...Otec...Ti lidé pod zemí...Byl jsem naštvaný...A hodně...Znovu jsem zavřel oči...a byl jsem zpět. Na nic jsem nečekal. Měl jsem v očích slzy ale musel jsem je potlačovat. Podíval jsem se na bratra a řekl pouze tiché. Omlouvám se...A hned na to jsem poskládal pečeť pro Kai a Drápami zaútočil přímo na otce ze zadu. Kuroi Uzu!Zařval jsem. Chtěl jsem ho zabít. Jednou pro vždy. Ushio neměl ani ponětí jak je náš otec nebezpečný...Musel jsem obětovat bratra...opět...Je mi to líto Ushio...řekl jsem si v duchu ale mé oči plné slz mluvily za vše.
Příjem 
Portal 
Latest images 
Hledat 
Registrace 
Přihlášení 
Předmět: O deň neskôr... 
Sun May 27 2012, 22:10
