Monstrum ??? KDE?! (Aspire)

Jak si se vznesl plamínek se začal točit všude kolem a pak se ustálil do jednoho směru,na sever. Bylo pozdní odpoledne a oblaka byla ještě roztrhaná. Bylo celkem příjemně.

Rikko a Dia

Rikko klasicky seděl na listu černé růže a sledoval Diu, která letěla před ním. Sledoval jak se rozhlíží kolem sebe a sleduje krajinu. Její černé vlasy, které měly sem tam nějaký melír vlály ve větru a Rikkovi se vybavila jedna z mnoha jeho vzpomínek. Rikko dohnal Diu a podíval se na ní. "Pamatuješ na ten náš poslední útěk?" Zeptal se a všiml si, jak se Dia lehce usmála. Nic neříkala, jelikož nerada moc mluvila, když to za ní můžou říct její gesta a mimika. "Ty se směješ, ale tenkrát jsme málem opravdu zemřeli." Řekl a zahleděl se do plamínku, což mu navrátilo vzpomínky.

Před několika lety



Celý rudý les na vzdálené části země byl v plamenech. Rudé výpary z pylu rudých rostlin letěl směrem k nebi. Na nebi se pomalu tvořila rudá oblaka, ze kterých dopadaly na zem blesky. Blesky vznikaly kvůli pylu, který se v oblacích střetával s vodou. Byla to kombinace, která v ten den zanikla a vytvořila něco nového. Pyl byl proslavený po celém světě tím, že dokázal nepochopitelným způsobem vytvářet obří hory a to jen když se smíchal s vodou. Tentokrát se smíchal s vodou v oblacích a tudíž vznikly rudé blesky, které při dopadu rozhodily celou část země, do které dopadly a vznikly tím obří pohoří. Bylo to něco na oko nepochopitelného a pro člověka, který nevěděl, jak reaguje pyl s různými elementy to bylo něco zvláštního, jakoby si připadal opilý či nějak zdrogovaný, protože rychlost při které vznikaly jakási pohoří byla nadčasová.

Když v tu chvíli z jedné zrovna vytvořené hory seskočily dvě osoby zahalené v černých pláštích. Ve chvíli kdy seskočili z břemene hory, tak se do ní zarazil kus jakéhosi nože, který rudě problikl a břemeno hory vybuchlo, tak silně, že tlaková vlna dvě utíkající osoby odhodila směrem k zemi. Z prachu, který se nyní vznášel nad zemí se pomalu vynořila jakási osoba, která na pohled vypadala jen jako nějaký mladý kluk, ale jakmile pozvedl hlavu a ve větru zavlály jeho rudé vlasy, tak bylo vidět jeho duševní stáří skrze jeho oči, ve kterých již od pohledu bylo vidět utrpení a bolest, kterou ten chlapec poznal.
http://fc08.deviantart.net/fs71/i/2012/361/4/d/commission___akadenkou_by_geofffffff-d5peafg.jpg

Dia se pomalu zvedla ze země, ale Rikko stále jen ležel nehybně na zemi. Nad ním hořel jeden z rudých stromů a tak se nadýchal kouře, který byl hned nad ním a zřejmě upadl do bezvědomí. Diin pohled spočinul na chlapci, kterému mohlo být tak 15 let. Chlapec měl v ruce meč, který na konci své čepele svítil rudě, kvůli jakýmsi pečetím. Na krku měl kříž, protože pocházel z nedaleké vesnice, kde vládl muž, který tvrdil, že je poslán samotným bohem a proto vládne sílou blesků. Tahle vesnice však byla celá v plamenech a to jen, protože zde byli tajně drženi právě Rikko a Dia - v jedné z tajných Daku skrýší. Vesnice neměla tušení, že zde Daku má jednu ze svých skrýší a už vůbec nevěděli, že zde drží jedni z nejsilnějších mladých nukeninů.

"Vy.." Řekl chlapec a z očí mu vyteklo pár slz. Nedořekl, co chtěl říct a najednou se objevil přímo za Diou, při čemž máchl mečem. Meč se ji ani nedotkl, naopak ho zastavil několik centimetrů od jejího krku a i tam Dia padla bolestí na kolena a držela se svého krku. Dia nemohla vůbec nic, jen tam s bolestmi klečela na zemi a řvala tak nahlas, že to vypadalo, jakoby ji měla za chvíli dopadnout hlava, přesto, že se ji meč vůbec nedotkl. Chlapec přešel pomalou chůzí před ní a pečetě na jeho meči přestaly svítit. Diu však stále krk bolel a nemohla se hýbat. Chlapec držel katanu u svého boku a loktem zajel dozadu, čímž se vlastně napřáhl.



"Jmenuji se Kumo Kentiri. A jsem synem..." Pak mu však steklo dalších pár slz a zakroutil hlavou. "Byl jsem synem Vaase Kentiriho a Mohiri Kentiri." Chvíli mlčel a pak se podíval na ležícího Rikka. "Vy dva jste mi zabili mé dva rodiče, vyvraždili jste zřejmě celý můj klan ve vesnici a pod ohněm, který vznikl padlo několik budov, které zabily další lidi." Řekl a stále brečel. V jeho očích bylo vidět samé utrpení, které v něm zřejmě nyní vyvolalo předčasnou dospělost. "Vyvraždili jste celý můj život." Řekl a v ten okamžik Dia uviděla v jeho očích nával vzteku a odhodlání, náhle pochopila, že pokud se nestane zázrak, tak tady zemře. Kumova katana se rozletěla směrem k srdci Dii, když v ten okamžik se meč zastavil, jelikož jeho čepel chytl Rikko, který již na pohled vypadal skoro jako mrtvý. "My nejsme těmi, kteří zničili tvoji vesnici. To systém tohohle světa ji zničil." Řekl Rikko a v tu chvíli natáhl druhou ruku před sebe a na jeho dlani problikla červeně jedna z pečetí, když v tom se Kumo se svojí katanou rozletěl několik metrů dozadu, kde se hlavou praštil o jeden z kamenů. Ve chvíli kdy Kumo upadl do bezvědomí, tak se Dia mohla znovu bezbolestně postavit na nohy a v ruce se jí objevil ostrý a tvrdý list jedné z růží. "Ne Dio, tenhle chlapec si nezaslouží zemřít. Zaslouží si vidět jaký svět je, aby pochopil, že my nejsme ti, kteří mu zničili život." Řekl ji tiše Rikko a společně se opět rozeběhli pryč.

Část země, kde se odehrál tento boj byla nyní úplně jiná, po lesích zde nebylo během chvíle ani vidu. Naopak zde stálo několik obřích hor a díky dešti se zde vytvořil i několik jakýchsi jezer.

Nyní

Rikko dál sledoval plamínek v lucerně, když už mu nezbývalo nic jiného, protože se všude setmělo. Najednou však z ničeho nic plamínek přestal hořet. Oba listy černých růží pomalu přistály na zemi a pak se zapustily do země. "Jsme zde." Řekl Rikko a upustil lucernu.

Přistáli jste vedle malé říčky, která byla uprostřed malého lesa. Byla už tma a tak okolí ovětloval rozdělaný oheň, který byl pár metrů od vás a byl zde i jeden stan. Bylo vám jasné, že se tu někdo utábořil.

Dante

Kolem vás zachrastilo křoví ze kterého se vynořila menší postava. Jak mě osvítil oheň bylo vám hned jasný, že to není nebezpečí, ale já,Dante. "Jsem rád, že už jste dorazili." Řekl jsem přátelským tonem. Na rameno mi dosedl malý orel,měl zvláštní zelené oči což nebyla zvířecí barva. Nejspíše proto, aby viděl i ve tmě. Měl jsem svůj tmavě žlutý bojový oblek a přez pulku tváře jsem měl masku. "Máte ještě hodinu a půl než se jeskyně otevře." Sednul jsem si k ohni a pokynul jsme ať si sednou taky, přeci jenom u ohně a v klidu se lépe povídá. Překřížil jsem nohy do tureckého sedu a malý orel seskákal z ramene do klína.

Rikko a Dia

Když se něco zachrastilo, tak jen Rikko natáhl pravou ruku a dlaní mířil na to místo. Z něj však vyšel Dante, kterého moc dobře znali. Rikko sklonil ruku a poslechl Danteho. Pomalu si všichni sedli k ohni, při čemž Dia udělal pár pečetí a pak položila v sedě dlaně na zem a držela je tam asi 5 minut. "Takže." Začal Rikko a podíval se na Danteho. "Co je s tou jeskyní?" Zeptal se.

Dante

Světlo z plamene mi ošlehávalo tváře. "Monstrum." Řekl jsem stručně a pak jsem se zhluboka nadechl nadcházející slova byla pro mě těžká. "Už jsem tam byl, přeci jenom to byl můj úkol ho zabít. Ale nikdo nevěděl jak je silný. Přeci jenom má to být pouze "Legenda"." Tikal jsem mezi obou,a očima. "A proto jste tady vy. Jsou totiž 2. Jedno monstrum a něco co z něho vzniklo. Nevím jak bych to popsal ale věřím, že vy si s tím poradíte. Nemám vám bohužel co říct protože jsem z té jeskyně musel hodně rychle utéct. Viděl jsem velkého pekelného psa. Pak jsem se zadíval do plamenů. "Omlouvám se, že vám nemohu pomoci více, zklamal jsem." Řekl jsem a hladil jsem sovu, která si hověla na mém klíně.

Rikko

Najednou se Dia rozhlédla a pak se rozpadla na několik černých lístků květu růže a rozletěla se ve větru. Já jsem se podíval na Danteho "Asi chce prozkoumat okolí." Vysvětlil jsme ti důvod proč Dia zmizela a pak se zadíval do ohně. "Takže ty půjdeš s námi dovnitř nebo obě monstra jsou mým a Dianiným cílem?" Zeptal jsem se a podíval se na jeskyni. Poté jsem si položil dlaně na kolena, jelikož jsem seděl v tureckém sedě. Zavřel jsem oči a chvíli mlčel. V tu chvíli začalo svítit několik pečetí na mých rukou a poté jsem se pomalu zvedl a přešel k jeskyni. Oběma dlaněmi jsem se dotkl velkého kamene, který blokoval vstup do jeskyně a na něm se udělala černá pečeť. "Nevím na co furt čekáme." Řekl jsem tiše a poodstoupil několik metrů dozadu, zatím co se mi rozzářily pečetě na dlaní a já pomalu začal dlaněmi mířit směrem nahoru, čímž jsem chtěl obří kámen vytlačit ze vchodu, abychom mohli vstoupit.