Úvodní zkouška(Tsubaki)

Tsubaki

Byla si sebou nejistá, když slyšela hlasitý smích a situace se nevyvíjela tak jak přesně očekávala. Stalo se přesně to, co nechtěla aby se stalo a strach jí začal naplňovat. Útok se jí nevyvedl ba naopak, svému soupeři neudělala žádné pořádné zranění. Vše je ztraceno, jsem příliš slabá. Odpusť mi dědečku, vy všichni přede mnou. Schytala pořádnou ránu od svého nepřítele do obličeje a odhodilo jí to stranou. Bolela jí z toho pořádně hlava a viděla před sebou hvězdičky. Ležela tam na zemi a nevěděla co dělat. Vše se zdálo již ztracené a ona se dopustila tolik chyb, kterých těd litovala. Pokud již můj čas nadešel tak zemřu se vší čestí. Nezemřu na zemi jako nějaký bídný pes. Jsem samurai a ten umírá v boji. Vstala a prohlédla si katanu. Byla popraskaná ale vypadalo to, že něco málo ještě vydrží. Uchopila jí pevně oběma rukama a pohledem se zaměřila na svého protivníka. Vypadalo to, že si jde pro tu kosu. Rozběhla se proti němu s úmyslem se mu pokusit setnout hlavu. I když ho zasáhnu, nejspíš se mu ostří nezaryje dostatečně hluboko do jeho těla. Přesto však budu před smrtí vědět, že jsem to nevzdala a zemřu se ctí. Zanedlouho vás uvidím.. otče, matko..dědečku. V mysli si představila jejich tváře a při pomyšlení na ně ji ukáplo pár slz.

Viděla si záda svého nepřítele, který jistým a pomalým krokem kráčel pro svou kosu. Ty jsi to nevzdala a rozeběhla si na něj. S úmyslem ho seknout a vzít ho do hrobu sebou. Byla to opravdu špatná situace, ale jak si běžela tak se něco stalo praskliny na meči začali svítit a po chvilce než si byla u něho si se najednou ocitla ve sterilním bílem prostředí, kde si běžela po nějaké podlaze dál a dál. Jako kdyby tě něco přeneslo, anebo to bylo ve tvé mysli. Když si zastavila tak se kolem tebe zjevilo několik osob v bílých kápí a bylo jich sedm. Nebylo jim vidět do obličeje a všichni kolem tebe s rozestupem klečeli. Ten před tebou měl na bílé kápi modré znaky. Nějaké kruhy bylo jich tam nejvíce ze všech. "Tsubaki." řekl tvé jméno a v hlase bylo slyšet přátelství. "Prosím posaď se." řekl ti, aniž by se hnul. Bylo poznat to, že mluví on jen díky tomu, že se hýbali koutky jeho úst ve stínu kápě.

Tsubaki

Byla smířena s tím, že smrt ji obejme do svého náručí a vezme ji za její rodinou. Ničeho nelitovala a byla ráda za svůj život, i když byl plný komplikací a plný bolesti ze ztráty milovaných. Těd se to však mělo napravit. V to doufala a věřila v tu naivní představu. Táhlo se to jako nekonečno a pro ni to byla muka. Bude to bolet? Jaká je smrt? Spoustu myšlenek o jejím skonu jí kolovalo hlavou. Také jí několik vzpomínek z jejího života probíhali před očima. Těch pár štastných chvil se svou rodinou, kdy ještě byla jen malé dítě. Svět kolem ní byl malý a ještě nezkažený. Všichni byli pohromadě a nic jim nechybělo. Při těch vzpomínkách ronila slzy a nenáviděla ten zkažený a zlý svět, ve kterém žila. Přišla o všechno a o všechny. Nedokázala pokračovat ve své povinnosti. Cítila tak trochu i nenávist vůči sobě, že selhala. Na ničem ale těd nezáleželo, smrt si pro ní šla a ona byla připravená odejít s ní. V posledním momentu si vzpomněla na jednu báseň z knihy, kterou nedávno četla. Shledala ji velice výstižnou pro tuto situaci a proto si ji v duchu zopakovala.

Ó smrt, ó smrt, ó smrt.

Neušetříš mě ještě ještě další rok?

Co je to,co nemůžu vidět,
natahující po mně ledové ruce?

Když Bůh je mrtev a ďábel vládne,
kdo pak bude mít slitování nad tvou duší?

Ó smrt, ó smrt, ó smrt

Žádné bohatsví, žádný krach, žádné stříbro, žádné zlato.
Uspokojí mě jen tvoje duše.

Ó smrt

Já jsem smrt, nikdo mě nepřekoná,
Otevřu dveře do nebe či do pekla.

Ó smrt

Mé jméno je smrt a konec je tu...

Jen co dořekla ve své mysli poslední slovo z básně se však stalo něco nečekaného a ocitla se na místě, které bylo nekonečným světlem, bílým prostorem. Je tohle snad to místo? Jsem již mrtvá? Konečně si její oči zvyknuly na tu zář a ona mohla spatřit postavy, které jí obklopovaly. Bez námitek si sedla a čekala co se bude dít. Byla z toho v šoku a nevěděla co očekávat. Uklidni se,zhluboka se dýchej. Tak jak mě to učil dědeček, pomalu a pravidelně. Soustřeď se na určitou myšlenku a na tu se zaměřit. Seděla na turka a dýchala klidně. Bedlivě si prohlížela všechny ty neznámé osoby kolem a snažila se v nich najít nějakou povědomou tvář. Do tváře jim však vidět moc nebylo a tudíž její snažení bylo marné. Všimla si však něco jiného. Je jich sedm, démonů v meči je také sedm. Nemyslím si, že tohle je jen pouho pouhá náhoda. tedy pokud se mi tohle jen nezdá, pokud neblouzním a pokud je tohle opravdové. Kdyby to však byli démoni, vypadalo by to zcela jinak. Tohle je jiné, dalo by se říct, že oni by mohli být opakem démonů. To by však znamenalo, že jsou to.. Cukla sebou při tom pomyšlení.

"Tsubaki z klanu Takai,dcero Hibikiho, potomku Muramasy, dědičko Vältharru a strážkyně prokletého meče." pojmenoval tě celým jménem jako kdyby si ho slyšela na denním pořádku. "Stále žiješ a ještě dlouho budeš." pověděl ti jako kdyby to věděl. Pak zvedl hlavu a pravou rukou na které měl bílou rukavici si sundal kápi, aby mu bylo vidět do obličeje. "Já jsem Gared Trpělivý u klanu Nakatsukasa, syn Kardara Mocného také z klanu Nakatsukasa a jeden ze sedmi osvoboditelů, či andělů jestli chceš a naším vůdcem je jednooký drak z Oshu, Masamune" představil se ti a pousmál se, proto tu nejspíše bylo jen 7 lidí, protože sám Masamune tu nebyl. "Dlouhou dobu jsem k tobě hledal cestu. Nakonec síla prokletého meče ustoupila a konečně jsme se mohli setkat." pověděl ti. "Už od velké bitvy mě zajímalo, kdo ponese schopnost střežit tak mocné zlo, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude po krvi přímí potomek Muramasy." pověděl ti, ale pod tíhou té ironie se opět musel usmát.

Tsubaki

Nechápavě pozorovala toho muže, který nějakým způsobem znal její minulost. Až pak dokázala ty všechny informace poskládat dohromady a dalo to trochu smysl. Byla nejistá, co vlastně ji těd čeká. Rozhodně se jí teď změní její svět. Uklonila se před mužem a před těmi ostatními s respektem. Těší mě tě poznat. Netušila jsem, že v tom meči je někdo další zapečetěný, i když smysl by to dávalo. Rovnováha musí být vždycky dodržována. Usmála se a dala si ruce za záda. Použila jsem ten meč, což asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad ale jiná možnost mi nezbyla. Sklopila zrak a cítila se být zklamaná sama sebou. Získala jsem sílu z něj ale za jakou cenu. Masamune by s tímto moc nesouhlasil, i když nejsem přímo z jeho krve. Možná je mým osudem jít ve stopách Muramasy. Já ale takový osud nechci. Chci si jít svou vlastní cestou, kterou si já zvolím. Zvedla svůj zrak a ten zaměřila zpátky na Gareda. Proč je všechno tak složité? Příběh v legendách byl jednoduchý, ale těd se všechno jeví složitě a dost věcí je nepřesných či utajovaných. Tak či tak, těd to není důležité. Ten démon je příliš silný a já jej nedokážu porazit. Navíc mojí blbostí a nerozvážností má prokletý meč s démony. Zklamala jsem, selhala... Klesla na kolena a sklopila hlavu. Vypadalo to, jakoby chtěla potrestat za své hříchy.

Gared Trpělivý

Hleděl na tebe tíživým pohledem, který ale přísný nebyl, ba naopak byl plný pochopení. "V jednom meči je skryto zlo, které by srovnalo celou zem a pokračovalo by na další a další planety, a nic je nezastaví. Je tu však meč ještě jeden, který žije díky víře a dobru. Díky nikdy neumírající naději a laskavosti." poveděl jako kdyby to byly posvátné slova. "Ty vládneš oboum, ale pokud je na blízku meč, kterému říkáš Muramasa. Žádná jiná síla se není schopná probudit. Je to kvůli tvé krvy, kdyby si byla potomek Masamuneho tak je to naopak." pověděl ti, ale nic ti neměl za zlé. "Legendy jsou upravené příběhy, aby dokázali někoho ponaučit, nebo inspirovat." pověděl ti a pak se nadechl, aby dal vědět, že ti hodlá něco vysvětlit. Už vypadalo, že začne mluvit, ale ještě vstal a otočil si k tobě zády, jako kdyby ti chtěl něco ukázat. Před ním se najednou zjevil obraz a světlo trochu povadlo. Ostatní už tam nebyli jen vy dva. Ten obraz byl poměrně velký a detailní jako nějaká levitující televize. Viděla si neobydlenou travnatou krajinu plnou řek a lesů. To, že byla neobydlená bylo vidět jen na první pohled, protože pak se obraz přesunul blíže nad koruny stromů a tys viděla skupinku lidí s katany. Většina měla dlouhé vlasy a zbroj. Všichni se na sebe usmívali a pak si tam uviděla někoho koho si už znala. Byl to Gared a byl stejně starý, nebo alespoň vypadal stejně jako teď. Najednou se obraz k němu přiblížil až ho proťal a tobě se zatmělo před očima.

Viděla si před sebou ty samé muže, ale tentokrát jako kdyby si byla očima Gareda. Cítila si klid a mír v duši, ale nevěděla si odkud to přichází. Nemohla si nic dělat bylo to jako kdyby si se do něj vtělila. "Bratři." promluvila si, ale měla si mužský hlas stejný jako má Gared. "Počkejte přeci. Uvidíme jak dopadne vyjednávání mezi Bratry." pověděl a tobě mohlo dojít, že mluvíš o Muramasovi a Masamunem. Bylo tam tak 20 bojovníků a každý měl na sobě nějaký znak. Nikdo nic nenamítl, ale taky nemusel, protože to nikoho skoro nezajímalo. Jako kdyby i ty nejsvětější válečníci museli zahodit svou hodnou stranu a čelit nepříteli stejnou silou. Měla si pocit, jako kdyby si zase chtěla něco namítnout, ale pak šepot prořízl hlas, který byl tak uklidňující a tak magický, že všichni utichli a pohlédli tím směrem. "Není jiná možnost. Propadli šílenství." řekl a jeho hlas zněl jako, kdyby to byl nějaký polobůh. Všichni si klekli včetně tebe na kolenu a sklopili hlavu. "Pak je teda třeba naplnit naší povinost!" řekl jeden z nich, ale tys neviděla nic jiného než zem, ke které ses skláněla. Pak všichni pohlédli na onoho vůdce, ale nebylo vidět jak vypadá. Za jeho zády svítilo slunce, jako kdyby chtělo jeho slova požehnat. Byl vidět jen obrys velkého válečníka s dlouhými vlasy a katanami kolem pasu. Ten obraz se rozplynul a tas jako kdyby na chvilku ztratila všechny smysli.

Chvilku si viděla několik obrazů bojů a bitev, z ptačího pohledu jako kdyby se od toho dne utkalo několik možná i desítek bitev. Jenže nikdy nebyl určen vítěz. Bylo to velmi depresivní období, ale nakonec přišla ona bitva. Opět si ztratila všechny smysli.

Zdál se to být konec, ale najednou si před sebou viděla rudého muže, znetvořeného a zjizveného. Měl v ruce meč obtažený řetězy a bojoval s tebou, neboli s Garedem. Sekal nadlidskou silou a tys cítila jak ztrácíš sílu ve svých rukou a hodláš upustit katanu. Ten styl boje a útoku si znala byl to démon, který se ti už představil, Gekido. Nakonec se tvá katana v ruce roztříštila a nelidským smíchem se zabodla černá čepel ve tvém rameni. Prořízla nárameníky jako kdyby byli z papíru a nejspíše se ti zasekla až někde v pulce těla. Mohlo se to zdát šílené, ale nic si necítila. Na tváři se ti objevil úsměv a tys nemohla chápat jak to, že se Gared usmívá. Zvedla si ruku a ze zhrora přiložila dlaň na jeho obrovskou katanu s řetězy. Znetvořený muž Gekido se snažil zbraň z tebe vyndat, ale tys jí svojí silou stále tlačilo do těla a byla tam zasekla. Všude byla, krev a vypadalo to, že s tebou bude ámen. Pak si najednou zvedla druhou ruku a namířila na Gekida. Kolem ruky se točil bílí svítící dráček, který vyletěl celý jako střela na Gekida a proťal ho. Celé jeho tělo najednou začalo světélkovat a světlo se dostávalo dál přes čepel až do tvého těla. Démon začal řvát hlasem, který žádný jiný smrtelník snad nikdy slyšet nemohl. Najednou se ozývali další skřeky a když padlo tělo démon k zemi měla si pocit jakože se každou chvilku rozpadneš. Najednou si však kolem sebe pocítila bílé světlo a rozhlídla si se. Bylo tam dalších 6 skupinek, podobně spojených. Někteří vyhrávali, někteří prohrávali. Avšak všichni zářili a padali k zemi. V poslední vteřině si uviděla jak na kopci stojí 2 muži a z každého září jiné světlo. To světlo bojovalo o svoje území, ale nakonec zlatá záře kolem muže s dlouhými vlasy přebila tu šedou a oba muži se probodli. Muž s dlouhými vlasy měl katanu někde v těle, ale muž s krátkými havraními vlasy měl katanu skrz na skrz v krku. Pak si padla k zemi a krev zalila zem. Pomalu si zavírala oči a bezbolestně umírala jako kdyby si ulehala k dlouhému spánku.

Dostala si ránu do hlavy, ne fyzicky, ale mentálně. Jako kdyby se tvá duše vrátila do nitra tvého těla. Ležela si na bílé mramorové podlaze a před tebou stál Gared, který se tvářil velmi lítostivě, jako kdyby mu tě bylo líto. "Toho dne jsme naplnili svůj osud. Své předurčení. Dobro konečně vyhrálo nad zlem. Jenže zlo si vždy najde cestu k moci. Stejně tak jako další démoni. V tomto boji, ale nejsi sama. Po světě chodí naši potomci s krví Masamuneho. Vědomi své minulosti se někteří schovávají ve stínech. Někteří však čekají na svojí příležitost. Každý před svou smrtí musel zplodit potomka ačkoliv moc vznešeně to nezní. Svět nedokáže vychovat poctivého, vhodného potomka, který by nás zastoupil. Být zlý a chamtivý je příliš jednoduché. Musíme však vytrvat. Časem se třeba setkáš i s potomkem mé krve, který bude mít moc ovládat druhý meč." Pověděl ti a moc z toho nadšený nebyl. Když většina padla v boji tak se neměl o ně kdo starat a časem zlidštili, a nedokázali využít svojí moc.

Tsubaki

Dává to smysl. Nikdy jsem necítila sílu toho druhého meče.  Vždy jsem slyšela a cítila jen Muramasu, ten šeptající hlásek, který chtěl, přál si abych jej používala. Abych naplno využila jeho sílu ve svůj prospěch. Odmlčela se a přiložila si ruku na hrud. Použila jsem jej jen dvakrát. Poprvé nevědomky jsem jej použila při obraně mého života a při pomstě. Nedokázala jsem odolat tomu hlasu a zabila muže, který mi vzal moji rodinu a chtěl mě znásilnit. Bylo to poprvé, co se mě zmocnil takový vztek, že jsem toužila tolik po něčí smrti. Jakmile domluvila následovala jej a všimla si toho obrazu, který něco ukazoval. Po chvilce poznala, že jde o Gareda, takže usoudila, že jde o nějakou dávnou vzpomínku z jeho života. Obraz se přibližoval blíž a blíž až se jí zatmělo před očima a nějakým způsobem se dostala do té vzpomínky. Chvilku jí to trvalo ale pak jí došlo, že je jakoby v jeho těle. Je divné být v těle někoho jiného. Vidět svět jeho očima. Co mi chce ale ukázat? Vrtalo jí to hlavou a snažila se uhádnout o co jde. Pak jí to bylo jasné, když mluvili o bratrech a o šílenství. Takže mi chce ukázat ty osudové okamžiky, které změnily vše. Bedlivě vše sledovala a snažila si do své paměti zapamatovat celou tu událost. Tak takhle to vše bylo, už chápu, proč legendy a historie je pozměněná v některých částech. Muselo to být pro všechny těžké a velice složité. Zatajil se jí dech, když se zrovna před jejíma očima odehrával souboj s démonem, kterého měla to štěstí tedy spíš neštěstí znát. Byl to Gekido, démon hněvu. Sice necítila žádnou bolest, necítila žádnou z negativních či pozitivních pocitů z Gareda. Bylo to ale pro ni divné prožít zranění a pak i smrt. Uvědomila si tak dost věcí, svých chyb. Celá ta věc změnila její pohled na svět, na život a všeobecně na pojatí dobra a zla.
Opět se probudila ve svém těle a z hluboka se nadechla. Její zorničky byly rozšířené a vypadala jakoby právě uběhla maraton. Jsem z toho těd zmatená, nemyslím z toho co jsem viděla ale z toho, že jsem viděla tvýma očima. Byl to nezapomenutelný zážitek, hlavně též to co jsem vše viděla.Obětovali jste vše a přesto zlo je stále tady. I když to tu bude vždy a nikdy se ho nepodaří zcela vymýtit. Na chvilku se odmlčela a vypadala, že nad něčím přemýšlí. Zajímala by mě jedna věc. Jaký byl Muramasa před tím vším? Určitě si jej znal když ještě nebylo jeho srdce zkažené. Nevím jaký si na něj mám udělat obrázek. Ano, chtěl zabít svého bratra, ovládnout svět a podrobit si ho ale..dokážu se do něj vcítit. Žil ve stínu bratra, který byl více oblíbenější a lidé ho měli raději. Přesto však jej v té době ještě určitě miloval a udělal by pro něj cokoliv. Pak však přišla změna a to v době, kdy jej odmítnula žena a dala přednost jeho bratrovi. Zhrzená láska, zlomené srdce. To vše myslím stálo za tím vším. Kdo tedy je na vině za tím vším zlem? Muramasa, ta dívka nebo snad Masamune sám? Myslím si, že v každém z nás je kus dobra a zla. Každý v nás má své anděly ale i své démony. Je jen na osudu a náhodě jaká strana v tom daném člověku přebere moc. Situace klidně mohla být jiná, kdyby si ta dívka vybrala jinak. Možná by ta situace byla úplně opačná. Kdo ví jak by to celé dopadlo. Dala si ruce za záda a proplétala si prsty. Ve tváři měla zamyšlený výraz a šlo vidět, že nad touto věcí dost často přemýšlela. Co se stalo stalo se a minulost nedokážeme změnit. Žijeme v přítomnosti a v té musím hlídat démony ukryté v meči. Navíc mi přibyl další meč na hlídání. S takovouhle, abych si sehnala nějakou kárku na ty katany, které mám hlídat. Trochu se zasmála a snažila se celou tu věc trochu zlehčit. Čeká mě tedy dlouhá cesta, spoustu úkolů a povinností. Co ale bude s prokletým mečem? Vím, že není moudré jej používat, ale nejspíš je mi souzeno jej nosit po svém boku. Co když však sejdu ze své cesty a stanu se také démonem, který potopí svět v krvi? Kdo mě pak zastaví?

Gared Trpělivý

Poslouchal tě a ruce měl spojené v zákrytu róby. "Tehdá nebyl zlý, ale měl velmi zvláštní pohled na to co je dobré. Měli však společný cíl a to je to co je drželo pohromadě" řekl a pousmál se. "V každém z nás je z obojího něco, ale někdo nedokáže být zlý, i když ho k tomu všechno svádí. To byl případ Musamuneho, kdyby si tehdá ona dívka vybrala Muramasu. On by určitě nebyl schopný vyvolat takovou válku. Byl by zatrpklí, to ano, ale pro Muramasu bylo odmítnutí zdrcující a poslední kapkou. Divoký vlk nikdy nebude schopen bránit ovce na pastvě." řekl jí vážné. Pak mu však úsměv spadl. "Kdyby se jí povedlo použít nějakému obyčejnému ninjovi, nebo někomu jako jsem já." pověděl ti, jelikož se používal za velmi jednostranného v tomto boji zla a dobra. "Ani jeden by to nepřežil a démoni by se ho hned zmocnili. Tvá krev ti umožňuje používat, ba lépe řečeno ovládat démony. Oni vědí, že máš v sobě jeho krev, a i když to nedají najevo, musejí tě poslouchat. Jenom nechtějí, aby si to věděla." mrkl na ní, ale pak se otočil k ní bokem, jako kdyby někoho vyhlížel v nekonečné bílé krajině. "Dokud budeš mít Masamuneho s námi po svém boku, nikdy nedokážou nad tebou převzít kontrolu. Pokud však zničíš tento meč, nebo ho někde ponecháš zapečetěný. Už ti nebudeme moci pomoct." pověděl ti vážně. "Stojíme však po tvém boku." poveděl ti, ale otočil na tebe hlavu a usmál se. Na poslední odpověď kdo by jí zastavil, ani nemohl pomyslet.

Tsubaki

Příkývla na to všechno co jí řekl na znamení toho, že všemu rozuměla. Usmála se a odrhnula si ofinu bokem. Možná jednou tomuhle všemu bude konec, třeba najdu nějaké řešení jak se nadobro zbavit všech démonů. Nebo také to bude úkolem až mých potomků. Nebo taky jejich potomků.. Odmlčela se a přešla blíže k němu. Jsem ráda, za tu možnost tě poznat. Kdybych tušila, že jste tu se mnou a bdíte nad mnou snažila bych se vás zkontaktovat. Někdy bych vás ráda poznala všechny, vyslechla si všechny ty životní příběhy. Obětovali jste vše a proto si myslím zasloužíte alespoň tohle ode mě. Natáhla k němu ruku a ve tváři měla vřelý úsměv. Vím, že se neloučíme, určitě se ještě uvidíme ale. No člověk nikdy neví. Těd hlavně musím porazit jeho, musím ho zničt, nebo zapečetit. Nesmím dopustit, aby ohrozil to, co jste tolik chránili. Úsměv se jí z tváře vytratil a nahradil jej zcela vážný výraz, který byl plný odhodlání nezklamat. Když nad tím přemýšlím, něco se ve mě změnilo, mám v sobě takový divný pocit. Cítím, že na to vše už nejsem sama. Někdo nade mnou bdí. Strážní andělé, kteří chrání potomka démona, který bojuje proti démonům. Jak někdy realita může být tak ironická, že?

Gared Trpělivý

Poslechl si jí a usmál se. Podal jí ruku a nakonec vřele stiskl. "Možná.." pronesl jako kdyby to čeho chtěla docílit byl pouhý sen ještě mladé bojovnice, který má dlouhou cestu před sebou. "Určitě se ještě uvidíme.." pak se, ale na chvilku zamlčel jako kdyby mu něco došlo. "..Setkáš se s ostatními. Je to velmi složité si tě k nám zavolat a já dostala svou příležitost." pověděl ti a znělo to docela zklamaně. Mohlo ti dojít jakou moc má doopravdy mocná krev. Nakonec se objevilo pár modrých světlušek kolem vás. Najednou však zablikali a jeho tvář se ti ztratila před očima. Všechno se ti ztratilo před očima jako kdyby si usnula, ale přitom vnímala. Najednou si cítila jak si do něčeho narazila. Bylo to jako procitnutí a tobě došlo, že si narazila do svého vlastního těla. Bylo to opravdu jako probuzení ze sna.

Jako kdyby si na chvilku opravdu usnula. Pomalu si začala zaostřoval a zhluboka si dýchala. Cítila si jak se ti klepou ruce vyčerpáním. Všechno své oblečení si měla černé od nějaké tekutiny.Stála si v bojovém postoji a katanu Masamune si držela oběma rukama. Před očima si uviděla malý proud modré energie, který jako kdyby vyprchal z tvého těla. Stále se před sebou viděla klec, ale žádného nepřítele. Ten ležel za tebou v kaluži černé krve byl značně poraněn, ale ještě se hýbal. Nevypadal moc lidsky, ale měl mnohem širší ramena a celé tělo bylo obalené černými svaly. Vlasy měl mnohem delší a černé jako smrt. Dýchal z posledního: "Arggh.." zachraptěl hluboký nelidský hlas. Katana Muramasy oplivala černou energii kolem sebe a ležela metr od jeho natažené useknuté ruky.

Tsubaki

Věnovala úsměv Garedovi a než jí došlo, že její čas zde se naplnil tak už bylo na rozloučení pozdě. Probuzení bylo velice nepříjemné a cítila se, jako kdyby na její hlavu spadla kovadlina. Byla to taková tupá bolest, která však postupně odcházela. Po nějaké době začala kolem sebe rozeznávat tvary až nakonec spatřila to, co absolutně vůbec nečekala. Stála v bojovém postoji a katanu měla celou od krve. Před ní ležel démon, byl značně zraněn a vypadalo to, že už toho moc nevydrží. Škoda, že jsem ten souboj neviděla, muselo to být ohromné po šermířské stránce. Vydechla a snažila se trochu svůj dech zklidnit. Polevila v postoji a pomalým krokem přistoupila k ležícímu démonovi. Hrot Katany mu přiložila ke hrudi a zadívala se mu přímo do očí. Bylo to jako tehdy, cítila smrt. Oba jsme nečekali takový konec, byla jsem smířená s tím, že zemřu ale pak se stalo něco, co obrátilo karty a ty tu těd ležíš místo mě. Ještě, než se tvá existence vypaří, ráda bych znala pár odpovědí na mé otázky. Hrot katany přiblížila více k němu až se špička dotýkala jeho kůže. Jsou i jiní démoni? Kolik jich je? Jaké jsou jejich jména? Máte nějakého vůdce?

Shitsumei

Otočil se na záda, ale vítězství to nebylo, katanu měl přiloženou k hrudi, a na tváři se mu objevil nesouhlas. Upřeně na tebe hleděl velkýma černýma očima, podlitýma krví. Tys naopak byla naprosto bez vlivu démonů v sobě. V jeho očích si mohla vidět modrý odraz jak na tebe hleděl. Tvá silueta byla obklopena modrou barvou a něco za tebou zářilo, ty si to, ale fyzicky spatřit nemohla. "Xah'z zhul Gäsh.." zachroptěl démon, znělo to děsivě a s těmi slovy se nesla podivná aura, po které naskakovala husí kůže. Bylo to však poslední co si od něho slyšela neboť začal černat a pomalu se proměnil v popel, který rozfoukal studený vítr. Zbyla po něm jen katana Muramasy a slova, která se ti vryla do paměti. Nakonec se objevilo přeci jen něco vítr odfoukal hromádku písku zalitou krví vedle meče Muramasy a tam byl rozbalený svitek ve kterém zářilo písmenko Kai.