Očistec (Kiro)

Kiro “47” Suikafuurado

Usmál se a následoval jí do vesnice, hluku si zatím nevšímal. Byl naprosto rozčarovaný, byla přesným opakem Eve, pořád se usmívala nebo měla dobrou náladu a hlavně to vypadalo ,že se o Kira zajímá. Usmál se na ní. "Semnou se nemusíš bát." Řekl souhlasně, ale bylo jasné, že ona byla nejspíše schopnější. "To je mi líto." začal, ale něco ho napadlo něco čím jí mohl potěšit. "Věřím však že to zvládneš. Co by to bylo za vykoupení kdyby vyhrálo Waru Tamashi, protože nechceš být jako ona. To bych pak Saiovi nedaroval!" Zastal se jí. Nechápal co mohla provést co se stalo a proč by si Sai vybral jí, aby se vykoupila. Kdyby zde zůstala a vyhrálo by Waru Tamashi, protože se bojí někomu ublížit na světě by bylo o kousek zla více a to kvůli Saiovi. Nechápu. Pomyslel si, ale pak pokračoval. "Zachránila si mi život a já se cítím být tvým dlužníkem. Navíc tvé Waru Tamashi se zúčasnilo mé první smrti." Pohlédl na ní a vypadal vážně. "Pomohu ti. Samozřejmě pokud o mou pomoc stojíš." pověděl jí a nakonec se usmál. Nešlo mu to do hlavy. Právě teď byl na Saie naštvaný. Sám chápal proč tu je a smířil se s tím. Za své myšlenky nebo za to co provedl by si od některých zasloužil zemřít. Jenže u ní to nechápal. Byla ztělesněním hodného člověka a byla velmi příjemná, hodná. Nemohl dopustit, aby někdo takový zůstal v tomto pokřiveném světě.

Aiko Majikku

Líbilo se jí jak Kiro mluví, protože zde konečně potkala někoho, kdo vypadá taky optimisticky, což je tu celkem potřeba. Když ji nabídl svoji pomoc, tak se na chvíli zamyslela a pak se na něho podívala svými trochu fialovými oči. "No jen abys zase někde nesklouzl." Zasmála se, ale pak se její ústa změnila v milý úsměv. "Né, dělám si jen srandu. Určitě si navzájem můžeme pomoci. Pokud dokáži spolupracovat naše Waru Tamashi, tak proč bychom nemohli i my." Řekla, ale pak si všimla něčeho divného. Na jeho krku viděla číslo. "Juj, co to? Ty patříš mezi ty označkované ninji? Taky jsi trpěl jako ten, co tu byl před tebou?" Zeptala se nechápavě a trochu starostlivě. To už ale došli k té vesnici. Nebyla zde žádná zeď a ani brána, prostě jen spousta malých domků, kde pravděpodobně žily dobré duše. Nebyla zde žádná restaurace nebo tak něco, jelikož nikdo neměl potřebu jíst nebo pít. Ale bylo zde spoustu lidí. Zhruba tak 70 lidí určitě. Každý na Kira hleděl, jako kdyby spadl z nebe, což bylo tím, že zde byl úplně poprvé.

Kiro “47” Suikafuurado

U první věty se netvářil nijak naštvaně. Byla to ona kdo mu zachránil život. Nebyl to on. Nedělalo mu problém tu myšlenku překousnout. "Přesně tak!" Souhlasil s ní a byl rád, že to tak zakončila. Přesně podobnou myšlenku měl v hlavě. Z nějakého důvodu byli obě Waru Tamashi proto němu. Nemuselo to znamenat nic, protože nevěděl jak to tu chodí, ale byla to jedna z jeho myšlenek. Pak si všimla čísla. Znovu si uvědomil, že se vlastně představil jménem a tak si toho všimla až teď. "Ehh.. No." Soukal ze sebe a bylo vidět, že mu nebylo příliš do odpovědi. Nechtěl před ní nic tajit, ale byl to také důvod proč tu byl. Nechci tě nějak vystrašit pomyslel si a odklonil hlavu stranou. Chvilku mlčel, protože pozoroval poměrně zajímavě uspořádanou vesnici, kde byla spousta lidí a domků. Lidé ho pozorovali jako nerozbalený dáreček po vánocích. Doufal, že je to za chvilku přejde a hlavu naklonil k Aiko. Šli vedle sebe takže byl poměrně dost blízko, aby mohl šeptat. "Kdo tu byl přede mnou??"  Zeptal se bez náznaku dychtivosti, ale jeho oči tikali z místa na místo. Sai jsem poslal někoho přede mnou, kdo měl také číslo. To musel také utéct ? pomyslel si a právě teď doufal, že budou někde sami, kde si sní může popovídat, protože ho velmi zaujala.

Aiko Majikku

Najednou nějak přestal komunikovat. Aiko si myslela, že je to hlavně kvůli tomu, že došli do vesnice, kde na něj každý hleděl, jako na nějaký zázrak. Každý, kdo se zde objevil jako nový, tak zároveň přinášel potenciální hrozbu další zlé duše, která je může později ohrožovat, takže nikdy nebyl nikdo rád, že se objevil někdo nový. Došli spolu až k jedné malé chatičce, která byla vyrobená z bambusu. Byla postavena na několika velkých bambusech a do jejího vchodu vedlo několik kamenných schůdků. Poté zde byla podlaha vyrobená z bambusu a vše to vypadalo jako nějaký velký pokoj, kde byla jedna velká postel. Vypadalo to tu jako u nějakých domorodců. "Tak vítej v mém luxusním domě." Zvolala a s roztaženými rukami se dvakrát otočila a koukala do stropu s velkým úsměvem. Byla plná elánu - vše si užívala. "Tady trávím čas. Nespím tu, protože zde nemáš potřebu ani spát, takže postel je jen jakýmsi doplňkem." Zasmála se, ale to už se ji zeptal na to, kdo tu byl dříve. "No před tebou tu byl jeden očíslovaný a ten měl tuším číslo 10. Dostal se odsud asi během hodiny. Byl hrozně rychlý." Poznamenala. A pak se na něj podívala zvědavě. "Co je na těch číslech tak zajímavého?"

Kiro “47” Suikafuurado

Následoval jí k poměrně skromnějšímu bambusovému domu. Poměrně ho fascinoval jak je jednoduchý, ale to bylo hlavně tím, že nemuseli spát takže to byl jenom takový dočasný příbytek. Byl Byl z Aiko poměrně unesený, protože tím stylem jakým mu představila svůj luxusní dům mu zvedla náladu a on se prostě musel usmát. Je plná energie pomyslel si, něco takového on neznal nedokázal si toho všechno užívat jako ona, ale chtěl. Pak přešla zpátky na jeho otázku, byl rád, že odpověděla. Pomalu se během toho přesunul k posteli. Nejdříve pokynul rukou jestli může a pak si na tu postel sedl. Chtěl se posadit kvůli konverzaci co měla nadejít. 10 ? To musel být jeden z prvních jako Sai. Hodina je velmi dobrý výsledek. Kdo byl zač? Pomyslel a po jeho zmínce Kira zajímal ještě více. Lehce naklonil krk, aby 47 byla vidět celá. "Je to číslo od lidí. Pro chycené ninji." Začal a na chvilku se odmyslel. "Pro otroky, bojovníky, zajatce podle toho co zrovna lidé chtěli nebo měli s námi v plánu." pověděl jak nejstručněji mohl. "Nic zajímavého." zakončil a usmál se. Bylo to z důvodu toho, že se o tom nechtěl moc bavit, protože by se postupně dostali k tomu proč tu je a na to by jí nechtěl odpovídat. "Jak dlouho už tu si ?" Chtěl přejít na něco jiného a hlavně se s ní chtěl bavit a lépe jí poznat.

Aiko Majikku

Sedl si na její postel, což Aiko udělala ihned také. Skočila na postel a zde si sedla do tureckého sedu čelem ke Kirovi. Byla u něho blízko a koukala na to jeho číslo. "Ježiši, to je strašné!" Zvolala, když ji řekl o tom, že jsou něco jako otroci. Pak se konečky prstů dotkla jeho čísla na krku, protože ji zajímalo zda je to tetování nebo nějaká jizva. "A ty už jsi tolikátý. To je hrozné." Řekla a pak odtáhla ruku pryč, při čemž se trochu začervenala. Kiro převedl diskuzi úplně jinam, což Aiko nevadilo, protože sama moc dobře poznala, že se mu o tomhle moc mluvit nechtělo. "No, jsem tu tak dva týdny. V podstatě jsem byla celou dobu tady ve vesnici. Nejsem zrovna bojový typ, takže na to moc nepospíchám. Hlavně se nemám ke komu ani kam moc vracet, takže je tohle spíše jakási dovolená." Zasmála se, když si uvědomila, že to tu nazvala dovolenou, což tohle rozhodně nebylo. "Ty se máš ke komu vracet?" Zeptala se zvědavě a pak si začala sundavat svou velkou tykev ze svých zad. Následně ji postavila vedle postele a pořádně se protáhla, protože ji z toho trochu bolela záda.

Kiro “47” Suikafuurado

Strašné ? Pomyslel si, ale usmál se na ní. Chtěl jí něco odvětit, ale nechal jí nejdříve domluvit. Překvapilo ho, že si také sedla na postel. Hlavně když natáhla ruku a prstem se dotkla jeho tetování. Jemně to zaštípalo, ale na Kirově tváři se nic nezměnilo tedy kromě toho, že trochu z červenal. Musel se pousmát. Ta mastička dělá divy. Pomyslel si a tělem se otočil směrem k ní. Sundal si kryt s Rothiusem, aby to bylo pohodlnější a on se nemusel předklánět. Bylo to pro něj velmi zvláštní, ale zároveň uvolňující. Naposled se tak cítil, když usínal po dni, kdy mu matka dala Rothius a otec si sním šel zatrénovat. Ten den poznal více emocí než za celý život. Nikomu se nikdy nesvěřoval a měl takový pocit, že jí může. Zamrzela ho její poslední slova, protože si myslel, že to bude naopak. Byla tak pozitivní a milá, že očekával, že na ní bude čekat spousta přátel a rodina, která jí právě teď oplakává a přeje jí štěstí. To já bych si spíše zasloužil být sám. Ne ona. pomyslel si a jeho hlava byla sklopená. Bylo vidět, že mu její poslední otázka dala pořádně zabrat, ale nebylo to kvůli tomu, že nevěděl jak odpovědět, ale že mu jí bylo líto. "Mám..." pošeptal a pak na ní znovu pohlédl. Koutky úst mu tikali a nevěděli jestli se mají usmívat nebo smutnit. "..Po útěku ze zajetí jsem s nimi byl velmi krátce a nechoval jsem se k nim tak jak by si zasloužili. Jenže já si skoro celý svůj život vůbec nepamatuji a teprve sám sebe poznávám." Bylo vidět, že ho to mrzí, ale nebylo to kvůli němu, ale kvůli ní. "Mrzí mě, že to máš takhle. Nedovedu si to představit." Řekl a nemluvil tak nahlas jako předtím. "Nepoznal jsem milejší a hodnější osobu než jsi ty. Někdo jako ty by měl mít kolem sebe spoustu lidí." Začal, už se pomalu ztrácel v tom co říká a nevěděl jestli to vyzní tak jak to on myslí, protože ve vyjadřování nebyl úplně nejlepší a hlavně ještě v přítomnosti dívky. "Ještě k tomu si mi zachránila život. Vždyť si úžasná." Zakončil, protože byl z toho prostě překvapený. On by takovou osobu následoval kamkoliv, protože by jí věřil.

Aiko Majikku

Trochu se ji otevřel, což se Aiko líbilo, protože se trochu bála, že by mohla narazit na něco, co by se Kirovi nelíbilo. Něco, co by mu nebylo příjemné. Každopádně si ho vyslechla a když ji začal chválit, tak se začala červenat. "Ale jdi ty." Řekla a mávla rukou, protože ji to až moc lichotilo. "Nic si nedělej z toho, že ses k nim nechoval, jak jsi měl. Pravděpodobně tě mají rádi a to je to hlavní. Až se odsud dostaneš, tak budeš mít možnost jim vše vynahradit a myslím si, že právě oni ti pomohou poznat sám sebe. Rodina je to nejdůležitější a měl by sis ji udržovat, věř mi, vím o čem mluvím." Trochu se zasmála, což bylo patrně kvůli tomu, že ona sama rodinu zřejmě nemá. "Víš, ono na povaze člověka nezáleží pokud vyrůstá na špatném místě, jako jsem vyrůstala já. Tam kde jsem žila já, tak jsem byla jakási černá ovce rodiny, protože se nedokázali smířit s tím, že si dokáži život užívat a ne jen stále truchlit a stěžovat si na špatné podmínky ninjů." Vysvětlila mu a zároveň i sdělila něco o místě, kde vyrůstala. "Odkud ty vůbec jsi? Třeba až se odsud jednou dostanu, tak bych tě přišla navštívit." Zasmála se.

Kiro “47” Suikafuurado

Měla pravdu a i on v to věřil. Přemítal si každé slovo co řekla a vzpomínal na chvíle, kdy nebyl moc dobrým člověkem, ale přesto je měl rád. Bylo vidět, že o tom Aiko ví své, i když on si to nedokázal představit. Byl rád, že se dokázal ztotožnit se Suichu a lidma kolem, že u nich mohl zůstat. Nedovedl si představit, že by neměl nikoho na koho by se dalo spolehnout, protože když utekl tak to byl Suizu, když se vrátil byla to jeho rodina. Ano užívat si života. pomyslel si.

Kiro stál v lese, měl na sobě svojí barevnou róbu a na zádech měl připnutou katanu, svého přítele na cestách. Vypadal strašně zamyšleně a zaraženě. Stál tam s jednou osobou, která mu byla velmi podobná a Kiro na ní mluvil. "Pokud se dostaneme do nebezpečí, ať teď nebo někdy jindy. Nesmíš na mě nijak brát ohledy. A neopovažuj se kvůli mě riskovat." Sklonil hlavu. "V táboře jsem mohl zůstat jenom díky kvůli vám." Kiro mávl rukou a bylo tím jasné, že myslí rodinu. "Nevím kde jsem byl. Co jsem dělal a KDO jsem byl." Řekl s vážností v tonu hlasu a porozhlídl se po korunách stromu, tak aby se vyhnul očnímu kontaktu se svým bratrem, Kaishinem, který vzápětí promluvil. "Kiro... Nikdo po tobě nechce aby si byl jako dřív, aby ses tvořil podle něčích představ. Si můj bratr a vždycky budeš ať už budeš jakýkoliv. Rodina tu je od toho aby při tobě stála i v těch nejtěžších chvílích. Ani já, ani otec ani nikdo jiný si nedokáže představit čím sis musel projít nebo jak se teď po tom všem cítíš. Ty ale nejsi sám, nikdy nebudeš, nemusíš to trápení nést sám a dusit to v sobě. Máš mě o koho se můžeš opřít a i když zřejmě nechceš, budu tu pro tebe kdykoliv to bude potřeba." Řekl Kaishin vážným tonem. Kiro nevěděl co se od něho očekává co si může dovolit. Bál se to všechno zjistit. Tato chvíle mu přišla jako kdyby se stala před dlouhou dobou, ale bylo to několik dnů.

Teď už však místo zad svého bratra viděl tvář Aiko. Usmívala se jako vždy. "Rodina je to nejdůležitější" Zopakoval zamyšleně. Nechtěl, ale řekl to nahlas. Ví to všichni jenom já hlupák ne. Suizu věděl jaký jsem byl, ale já to stále nechápal. Dokonce mi byli v jednu chvilku lhostejný Vypadal dost zamyšleně a pak vstal z postele, ale Rothiuse nechal opřeného na zemi. Trošku popošel a byl k ní otočen zády. Vypadal jako kdyby ve vchodě do onoho luxusního domku vidět napsaná slova, která se snažil vyslovit. Měl chuť se jí vyzpovídat, jako kdyby byla jeho soudcem u posledního soudu a hlavně, protože mu přišlo, že mu naslouchá a rozumí mu. "Chtěl bych ti toho tolik říct. Chtěl bych se s tebou o všechno podělit." V hlase nebyla slyšet jistota, ale malé obavy. Nevěděl jak ona přemýšlí, protože nikoho takového ještě nepoznal. Bál se, ale nechtěl věřit tomu, že by vůbec mohla jakkoliv zneužít jeho naivitu a otevřenost vůči ní. "Pocházím ze Suichu. Z rodiny Suikafuurado, když jsem byl však malý tak se mi na několikátý pokus povedlo vzdálit se od tábora a tam to přišlo." Zvedl pravou paži a prstem ukázal na číslo 47. "Do nedávna jsem neznal nic jiného než samotu a strach. Byl jsem uzavřený a bál jsem cokoliv podniknout s ostatními, protože jsem ztratil paměť a nepoznal jsem ani vlastní rodiče." Začal, ale nechtěl, aby to vyznělo, že se nějak lituje. Jenom jí chtěl přiblížit situaci k dalšímu vysvětlení. "Postupem času jsem začal poznávat sám sebe a snažil jsem se poznávat i ostatní. Získal jsem pár vzpomínek a naučil se pár dovedností. Jenže moje Waru Tamashi mělo v jedné věci pravdu jsem,né byl jsem, napodobenina ninji....Každopádně ten druhý je fakt magor." Odlehčil a trochu se zasmál. Otočil se na patě a pohlédl na sedící Aiko. "Než jsem se dostal do očistce odcestoval jsem do Konohy, abych nalezl svou ztracenou paměť, abych zjistil kdo vlastně jsem. Byl jsem schopný zahodit všechno co jsem za tu krátkou dobu získal, abych se znovu hrabal v minulosti a otevřel něco co jsem možná předtím raději zapomněl. No byl to samozřejmě špatný nápad, ale přeci jenom jsem se něco dozvěděl." Přišel k ní o krok blíže. "Když jsem prchal z Konohy, která byla v plamenech tak jsem si uvědomil co vlastně pro mě rodina znamená a kdo vlastně jsem. Chtěl jsem to všechno napravit, poučit se ze svých chyb a hloupého chování. Jenže skončil jsem tady, protože jsem se užíral svou minulostí přesto, že ji nikdo neřešil." Přišel ještě k krok blíže, tudíž mezi nimi byly už asi jen dva kroky odstupu. "Lituji svých činů a nejsem šťastný z toho co jsem udělal, ale díky tobě, Gaidovi a i mému Waru Tamashi jsem si uvědomil, že se nemám užírat a myslím si, že mé činy a svědomí se napraví tím, že budu lepším člověkem."

Bylo to pro něj náročné, ale dávalo mu to smysl. Když utíkal z Konohy těšil se na svého bratra, matku a otce, který mu šel naproti, nebylo to sice tak intenzivní jako teď, ale byl ta ten zárodek té myšlenky. Chtěl s nimi trávit trochu více času a napravit svoje chování. Věděl totiž, že jsou pro něho důležitý. "Jak bych se ti pak mohl podívat do očí, kdybych byl zapšklý. Tvá slova vyvrátili mé pochybnosti." Přišel k ní blíže ještě o jeden krok a jeden krok zbýval. Aiko mohla říct jenom pár slov, ale ona pro něho byla ztělesněním všeho dobrého, protože takového člověka ještě nepotkal a zároveň mu jí bylo líto, protože by si podle něho zasloužila lepší rodiče nebo život. "Teď si poznala mě. Zmateného, ale odhodlaného Kiru s číslem 47, který je tebou naprosto unesen a chce ti pomoci." Bylo to podobné jako předtím s Eve, měl potřebu jí pomoci a podpořit už ani nevěděl co pořádně povídá, jelikož to šlo z něho upřímně. Ušel poslední krok a byl velmi blízko Aiko. "Pomohla si mi více než si myslíš. Teď nejspíše chápu to co musím udělat. Jenže nejdřív bych se rád postaral o tebe. Ať je proti mě klidně celý svět, ale nedovolím, aby si tu zůstala ještě déle nebo navždy." Usmál se na ní. Byl to upřímný úsměv buď byl Kiro naivní nebo se mu opravdu zalíbila a on doufal v totéž. "Pak se setkáme společně v našem světě a budeš mít někoho kdo na tebe bude čekat, než se najdeme." Dál si to jako prioritu čislo, chtěl jí odsud dostat a pak se sám vykoupit a možná proto byl schopný takových slov. "Otázkou je zdali chceš." Zeptal se nakonec a usmál se doufajíc v kladnou odpověď.

Aiko Majikku

Kiro se jí dost otevřel a to, co říkal jí strašně fascinovalo. Hltala každé jeho slovo, protože se mu líbilo, jak přemýšlel a že se nebál projevit trochu emocí. Řekl jí celý svůj příběh a dokonce řekl i to čeho celou tu dobu lituje. Když dořekl "Že budu lepším člověkem.", tak se stalo něco podivného, něco co vystrašilo i samotnou Aiko, která už zde viděla spoustu věcí, ale nikdy nic takového. Kiro pocítil pálení na svém hrudníku. Bylo to podobné jako když zabil své Waru Tamashi. Začala mu z hrudníku vycházet krásná bílá záře, která Aiko oslepovala. Nebyla však stejná jako předtím, ba naopak, byla mnohem silnější. Začali si ji všímat i lidé v celé vesnici. Vycházela z celého jeho těla. Procházela skrz mezery ve stěnách z bambusu a tudíž si toho všimli i ostatní lidé. Přibíhali blíže k budově, aby se na vlastní oči přesvědčili, co se to vlastně děje. Kiro se nemohl hýbat, jediné co viděl bylo to, že před ním stála Aiko s vytřeštěnými oči. Ozařovala jí bílá záře, která vycházela z Kiry, vypadalo to, jako kdyby byla Aiko nějaký anděl nebo tak něco. K budově přiběhl i samotný Gaido, který si ihned vzpomněl na něco podobného, něco co tu už kdysi viděl.


"Ale já tu jsem zaslouženě, Gaido." Řekl krátkovlasý muž, který měl na obličeji několik jizev. Na krku měl černě nakreslené číslo deset. Stáli společně u úplně prvního vodopádu, ze kterého hleděli na vesnici v dálce. "Jsem tu teprve několik minut a už vím, že sem patřím. Nehledě na to, že jsem tu našel tebe. Myslel jsem si, že už jsi mrtvý a pak jsi se najednou objevil s tím, že mě jdeš zabít, proto jsem zabil první. Nevěděl jsem, že je to tvá zlá duše." Znovu promluvil muž a Gaido jen hleděl dolů z vodopádu. "Jsem tu kvůli tomu, že jsem tě chladnokrevně zabil a nebylo mi to divné. Prostě mě nenapadlo, že to nejsi ty, ale tvá zlá duše, která tu vyhrála. Proto sem patřím a rozhodně se odsud nechci dostat." Jenže to už ho Gaido zastavil. Chytil ho za ramena, otočil ho k sobě, aby k němu mohl pořádně promluvit. "Ty nejsi takový. Jsi důležitý člověk v reálném světě. Zamysli se nad vším, co jsi dokázal a teprve pak řekni, co dál plánuješ. Nechci poslouchat tyhle srabácké řeči." Trochu důrazně mu nařídil Gaido a pak pomalu začal odcházet. "Pokud jsi teď takový, tak tě znát nechci. Chci si tě pamatovat takového, jakým jsi byl dříve, bratře." Řekl při odchodu. Zastavil se až v dálce u jednoho stromu. Z té vzdálenosti neslyšel vůbec nic, protože v jeho sluchu mu bránil vodopád, který dělal až moc velký rachot. Muž s desítkou na krku si dřepl a hleděl do dálky směrem z vodopádu. Hleděl na tvořící se vesnici, kde měly být všechny dobré duše v bezpečí. Už chápu proč tu jsem. Pomyslel si muž a pohlédl k nebi. Měl jsem si uvědomit, že se věci stali, že to, co jsem udělal, si nemohu dávat za vinu. Nemohl jsem vědět, že bratr na mě čeká v Očistci. Musel jsem jednat, protože v ten moment to bylo nejlepší řešení, které zachránilo zbytek rodiny. Tohle je teď má druhá šance, jak mohu bratrovi pomoct, projdu tímhle Očistcem co nejrychleji to půjde a venku pak přivedu bratra zpět k životu. Děláme spoustu rozhodnutí, možná špatná a možná zase dobrá, ale jen my můžeme soudit, která z nich jsou pro nás ta dobrá a která naopak špatná. Dostanu tě odsud, Gaido. Pomyslel si, ale to už se přestal hýbat. Z jeho hrudníku začala vycházet bílá záře, která osvítila celé okolí. "Co, co se to děje?!" Řval muž, ale to už k němu doběhl vystrašený Gaido. Hleděl na něj a snažil se mu nějak pomoct, jenže nevěděl jak, tohle ještě neviděl. Pak se záře z ničeho nic stáhla zpět do těla a muž měl na hrudníku jakousi bílou vlnku, která lehce zářila. "Cítím to." Vypadlo z muže při pohledu na bílou vlnku na jeho prsou, vypadalo to jako bílé tetování, které hezky svítilo. "Mohu jít domů." Řekl s úsměvem. Gaido ho objal. "Jsi očištěn." Pošeptal svému bratrovi do ucha a zasmál se. Pak se postavili zase před sebe a desítka s úsměvem a pohledem do očí Gaida promluvil. "Slibuji, že si neodpočinu a nepřestanu hledat, dokud nenajdu způsob, kterým bych tě dostal zpět, i když jsi svůj souboj prohrál." Dal Gaidovi slib a poté zmizel v džungli, protože mířil směrem ke chrámu.

Když viděl Gaido Kira stejně jako kdysi viděl svého bratra, tak se musel usmát, protože věděl, že Kiro může odejít domů. Dokázal se svým uvědoměním očistit a získat druhou šanci. Všechno co řekl, tak bylo jakési uvědomění. Teprve teď si totiž uvědomil, že nemá cenu šťourat se v historii, která je určitě špatná a naopak musí hledět na přítomnost, ve které jsou lidé, na kterých mu dost záleží. Teprve až když to řekl nahlas a někomu se svěřil, což mu předtím dělalo problémy, tak docílil svého klidu a zároveň sám sobě odpustil aniž by si to uvědomil. Bílá záře se pomalu stáhla zpět do jeho hrudníku, kde se mu vytvořila bílá svítící vlnka přes celý hrudník. Jdeš domu. Pomyslel si s úsměvem Gaido. "Anděl?" Vypadlo z někoho poblíž budovy. Najednou lidé začali kývat hlavou a tiše doplňovat to, co někdo řekl. "Anděl z Očistce." Dodal někdo jiný až nakonec přišel do budovy samotný Gaido a dotkl se Kirova ramene. "To není anděl z Očistce. Tenhle muž má historii a patří do přesného místa. Je andělem ze Suichu." Promluvil k lidem, kteří začali kývat hlavou a Kiro uslyšel, jak si lidé šeptají "Anděl ze Suichu." Poté ho Gaido pustil a pomalu začal odcházet. "Jsi volný, můžeš jít ke chrámu, který tě vrátí do života." Dodal a pak máchl rukama, aby zmizeli i ostatní lidé.

Zůstal tam už jen s Aiko, která na něj hleděla svými lehce fialovými oči. Měla trochu pootevřená ústa, protože stále nevěřila tomu, co se tu vlastně stalo. "Můžeš jít domů Kiro!" Zvolala, při čemž k němu skočila a objala ho. Po chvilce pevného objetí ho pustil a udělal krok dozadu. "Já tě doprovodím do chrámu a pak ti slibuji, že se se svým Waru Tamashi vypořádám, abych tě mohla najít v Suichu Kyanpu." Zvolala nadšeně a odhodlaně, při čemž poté dodala. "Anděli ze Suichu."


Waru Tamashi Kiro seděl na jednom útesu u pláže, při čemž hleděl na moře zbarvené krví. Před ním se na pláži najednou objevila ležící Waru Tamashi Aiko, která se najednou znovu probrala k životu. Když si ho všimla, tak za ním ihned došla. "Ta svině mě utopila? Ta která nebyla schopná jednat, když před ní klečel otec a u krku mu držel Malekai dýku. Nebyla schopná zasáhnout, aby ho zachránila a jen hleděla na to, jak její otec pomalu umírá." Zařvala naštvaně a pak si sedla ke Kirovi. Kiro si jen odplivl a zakroutil hlavou. "Něco je špatně." Řekl zamyšleně, ale to už ucítil jakousi bolest na svém hrudníku. Svalil se bolestí z útesu a spadl do moře. Aiko se vyděšeně postavila a hleděla do vody, jestli se Kiro vynoří. Z vody najednou vyšla černá záře, při čemž z ní vyskočil naštvaný Kiro, který měl na hrudi černé X. "Jak to udělal?!" Zařval naštvaně a Aiko jen nechápavě koukala. "Ten hajzl se očistil!" Zařval a Aiko jen nevěřícně hleděla na to, jak se sápe zpět na útes. Když k ní došel, tak vytáhl svůj Rothius a hleděl na něj. "Musím si pro něj dojít než stihne dojít do chrámu. Kašlu na nějaký zákaz vniknutí do vesnice. Jdu si pro něj." Dal dolů ruku a Aiko ji stiskla, při čemž se postavila nahoru. "Nedostane se ven." Řekl naštvaně a společně se rozešli do džungle směrem k vesnici dobrých duší.

Kiro “47” Suikafuurado

Co se to dějě ? Zarazil se a začala ho pálit hruď bylo to mnohem intenzivnější než předtím, ale měl takové tušení, že chápal co se stalo. Tentokrát se nesnažil zachytit světlo, které z něho vycházelo, protože bylo všude. Pomalu ani nevidět na zdi kolem sebe. Pouze na Aiko, která byla ještě krásnější a byla jedinou věcí, kterou byl schopen vidět. Je tak nádherná pomyslel si a světlo se do něho vsálo. Nadzvedl si triko a všiml si vlnky, přes celý hrudník. Druhou rukou prstem projel po linií bílého znamení. Anděl ? Opakoval v hlavě slovo, které zaslechl. Pak ucítil ruku na svém rameni a hlas, který si dobře zapamatoval. "Gaido." Řekl Kiro, který nebyl překvapený. Tušil, že se zjeví včas, měl takové tušení. Anděl ze Suichu. Zopakoval si tentokrát a pohlédl na Gaida, tentokrát překvapený byl. Ten mu potvrdil jeho myšlenku a odešel. Děkuji ti Gaido. Pomyslel si. "Takže domů." pomyslel si, neznělo to tolik nadšeně, protože pak ho objala Aiko a on pomyslel na ní. Pevně jí sevřel a litovat toho, že to netrvalo o pár vteřin déle. Vzpomněl si na jeho slova, že jí pomůže. "Budu rád, když mě doprovodíš." Pověděl, ale stále se netvářil tak nadšeně jak by se asi čekalo. Když ho nazvala Andělem ze Suichu tak se pousmál. Líbila se mu ta přezdívka, ale nepřipadal si jako nějaký anděl. Byl to obyčejný ninja, který konečně našel svůj smysl života. "Všechno je to díky tobě. Bez tebe bych si to neuvědomil. Pokusím se ti pomoci jak jen budu moci. Budu věřit a čekat na tebe. Najdu nějaký způsob jak bych se ti mohl odvděčit." Zakončil a usmál se na ní. Pomalu přešel k posteli a připnul si Rothius na záda. "Můžeme, Aiko?" Zeptal se jí a pokynul rukou směrem ke dveřím.

Aiko Majikku

Když ji pevně objal, tak se Aiko trochu usmála a začervenala. Byla hrozně ráda, že tu poznala někoho, jako je zrovna Kiro. Hrozně si s ním rozuměla a zároveň jí dost fascinoval. Když ji poděkoval, tak zakroutila hlavou. "Vše je to jen v tobě. To není má zásluha." Řekla s úsměvem a nasadila si velkou tykev na záda. Kiro přitom slyšel jakési šplouchnutí, což bylo kvůli tomu, že byla plná vody. Ale většinou ninjové, co ovládají Suiton nepotřebují takovou zásobu vody. Muselo v tom být něco jiného. "Jop, půjdu s tebou! Snad se odtud také brzy dostanu, abych tě mohla navštívit. Suichu Kyanpu najdu a přijdu!" Zvolala nadšeně a společně vyšli z jejího skromného domku.

Waru Tamashi Kiro i Aiko pomalu dorazili kousek od vesnice. "Aiko, můžeš udělat trochu rozruch?" Zeptal se jí a ona jen přikývla hlavou. Začala skládat několik pečetí a hleděla přitom na místo, kde končila voda z vodopádu a dělila se do několika menších potoků. "Suiton: Mizu Bodo no Jutsu!" Praštila do země a najednou se voda z vodopádu začala zvedat, až to vytvořilo asi tří metrovou vlnu, která udeřila na začátek vesnice a zbourala několik menších domků. Jak vlna postupovala, tak se samozřejmě zmenšovala, takže na Kira a Aiko dojela jen malá vlna, která jim sotva namočila kolena. "To je." Řekla hodná Aiko a Kiro si mohl všimnout jejího vytřeštěného pohledu. "To je moje Waru Tamashi." Vypadlo z ní, ale to už slyšeli tleskání za jejich zády. Tam stál Waru Tamashi Kiro i Aiko. "Snad sis ty chudáčku nemyslel, že tě nechám odejít? Ty dvakrát zemřeš než dojdeš do chrámu a já se pak odsud dostanu a zabiji vše, co máš rád." Zvolal Kiro. Waru Tamashi Aiko poskládala pár pečetí a druhou Aiko obalila voda, která ji odhodila do strany. Hned na to k ní skočila její Waru Tamashi a vedla s ní boj na blízko. Pokud něco hodný Kiro zkusil, tak k němu přiskočil jeho Waru Tamashi a pokusil se ho udeřit pěstí do obličeje.

Kiro “47” Suikafuurado

Vyšli z domku a už to nemohlo být lepší. Netrvalo to ani tak dlouho. Jen díky ní. Všechno to do sebe zapadá. Těším se až uvidím svou rodinu. Kasihine, Maeko a Kokai. Doufám, že na mě čekáte. pomyslel si natěšeně. Jenže něco bylo špatně. Vyřítila se na vesnici vlna, která zbourala první domky. Pohlédl zmateně na Aiko a ta vypadala poměrně nejistě a překvapeně. Něco tu nehraje. Waru Tamashi ve vesnici ? pomyslel si a uslyšel ironický potlesk za, kterým nemohl stát nikdo jiný než Waru Tamashi Kiro. Měl svůj komentář, a pak Waru Tamashi Aiko zautočila na Aiko. "Aiko..." Pošeptal a udělal krok směrem k Aiko s tím, že dlaň si položil na rukojeť Rothiuse. Jenže to už zareagoval ten druhý a udeřil proti Kirovi. Ten měl co dělat, aby se tomu vyhnul, ale jelikož nebyl zrovna v pohybu a očekával nějakou agresi z jeho strany pěst toho druhého mu prosvištěla před očima a Kiro byl donucen odskočit. Pár metrů stranou. Kde vytáhl Rothius. "To si až tak zoufalý, že musíš porušit pravidla. Nemůžu uvěřit, že si mojí součástí." Naštvaně zvolal. Doufal, že to tak budou brát i ostatní. Určitě museli být naštváni tím jak si jeho Waru Tamashi počínali a to, že porušili pravidla. Doufal, že udělali zbrklou chybu a 'dobré' duše toho využijí a pomůžou jím i když jim samotný boj může být lhostejný. Pokukoval za Aiko za svým Waru Tamashi strašně jí chtěl pomoci, ale nevěděl jak aniž by ho jeho Waru Tamashi nedostal. Věřím ti. Pomyslel si. Aiko sama nabyla sebevědomí a Kiro doufal, že to bude něco její Waru Tamashi nebude čekat. Udělal dva kroky vpřed a s vytaženým Rothiusem a kolem Kira trochu zhoustl vzduch pak vystřelil proti svému Waru Tamashi a zaútočil na něj ze strany. Šlo mu o to ho zabavit, doufal, že jim někdo pomůže, protože porušili pravidla a všichni budou naštvaný. Navíc věděl, že je jeho Waru Tamashi pořád silnější a proto se spíše soustředil na obranu a dával pozor na jeho pohyby s chakrou.

Waru Tamashi Kiro

"Já kašlu na nějaká pravidla. Tady jsme v Očistci, nejde tu o nic jiného než o to, kdo první zabije toho druhého, aby se mohl vrátit zpět do těla. Jde o to, kdo tu zůstane a bude trpět. Ten, co se vrátí bude buďto čistý a dobrý nebo bude silný a bezcitný. A já nedovolím, abys odešel, protože jakmile odejdeš, tak v tom světě zemřeš kvůli své naivitě a neustálému fňukání, jak moc strašnou minulost jsi měl. Máš všechny spojené s tvou minulostí zabít a ne se za ní stále otáčet. Jsi mi jen pro smích." Zvolal, ale to už na něj Kiro zaútočil a nastala krátká potyčka skrz jejich meče. Ta skončila ve chvíli, kdy Waru Tamashi zatlačil a oba je odhodila do strany tlaková vlna, která vznikla díky jejich chakře. Oba měli dost silný fuuton a ačkoliv si to samotný Kiro neuvědomoval, tak ho zde probudil a byl jeho součástí, proto když se střetla jejich společná chakra, tak je odhodila do stran. Waru Tamashi Kiro byl zády k Aiko, proto ho to hodilo blíže k ní. Na nic nečekal, vyskočil a chtěl na Aiko zaútočit. Jenže to už se vzduchem prohnal Gaido, který ho popadl za boky a břicho a strhl ho k zemi. Další zbytek vesničanů popadlo Waru Tamashi Aiko a všichni je obestoupili, aby nemohli nic udělat. Gaido držel Waru Tamashi Kira zezadu za krk, aby se nemohl hnout a černý Rothius zůstal ležet na zemi. Waru Tamashi Aiko ležela na zemi, kde ji držel jeden z vesničanů svou botou u krku. Aiko doběhla ke Kirovi a vystrašeně na něho hleděla. "Jsi v pořádku?" Zeptala se ho, ale to už Gaido zvolal. "Co s ním, Anděli ze Suichu?"

Kiro “47” Suikafuurado

Kiro viděl, že jeho Waru Tamashi nemá ponětí jak Kiro právě teď uvažoval nebo jakým způsobem dosáhl svého vykoupení a to bylo dobře. Meče se střetávali a byl vidět, že mezi nimi něco figuruje. Nebyl to obyčejný šermířský souboj. Konec nastal když se střetli a Waru Tamashi použil o něco více síly. Odhodilo to oba. Páni... počkat né Aiko! pomyslel si nakonec. Natáhl ruku a otevřel ústa, že jí bude varovat, protože věděl, že to nestihne jenže to se přiřítil Gaido a zpacifikoval zlého Kira. Tady to máte. Oddychl si, protože zpacifikovali i Waru Tamashi Aiko. Gaido ho opět oslovil andělem a Kiro zakýval hlavou, ale usmál se. Pohlédl na Aiko, kterou si prohlédl od hlavy až k patě jestli je v pořádku. Přešel pár kroků ke svému zlému já a odkopl rothius. Nepředpokládal, že si ho Waru Tamashi Kiro nějak přivolá, když byl zde Rothius nečinný. Stál od něho pár kroků. Kiro si rukou zvedl triko a ukázal bíle svítící vlnku na hrudi. Nebyl si úplně jist, jestli to jeho Waru Tamashi vědělo i když měl tušení, protože jinak by neudělali takovou zbrklost. Byla to dlouhá pauza, kdy si Kiro prohlížel své zlé já. Dělalo se mu zle, protože věděl, že takový být nikdy nechce. Vypadalo to jako kdyby celou tu dobu přemýšlel, ale bylo to jenom pro ostatní, protože Kiro věděl od samého začátku věděl co udělá. Rozmáchl se mečem, udělal jednu otočku a zasunul ho do krytu na zádech. Pak pohlédl na Gaida. "Děkuji ti." začal nejdříve a pohledem sklouzl na Waru Tamashi Kira. "Je to naposled co se vidíme. Tady a teď. Jsem očistěn." To bylo vše co mu chtěl říci. Nechtěl se sním hádat. Přesvědčovat ho nebo být na něho zbytečně zlý. Nemá to smysl. Je ztělesněním toho zlého. Nepoučí se, nezmění se. Kiro však ano. Nejdříve ohlédl na Gaida a pak na ninji kolem. "Je to vaše vesnice. Vaše pravidla. Vy rozhodněte co s ním bude. Já ho už zabít nepotřebuji, nechci. Alespoň přesně vidíte rozdíl mezi vámi a Waru Tamashi. Vy máte naději. Máte nějaký řád nebo pravidla ať už stanovená nebo vašeho svědomí. Držte se jich a nesejděte z cesty, protože oni toho jinak využijí a pak prohrajete. Porušili dokonce i jediné nepsané pravidlo, které jste si ustanovili." Vzkázal ostatním a cítil se jako Kaishin. Byl vážný a snažil se být přesvědčivý přišlo mu, že by ho mohlo pár lidí poslouchat. Otočil se a pohlédl na Aiko, když jí viděl tak se musel znovu pousmát. "Máš možnost vyrovnat účty. Pomocí ostatních, alespoň je to důkaz, že že spolupráce může být k dobru. Je to jen na tobě. dopověděl a vřele se na ní usmál. Mohla toho využít a vyrovnat skoré, ale taky by i chápal, že nechce zabít zpacifikovanou osobu, i když je to její Waru Tamashi. Čekal na její rozhodnutí a zlého Kira se nevšímal. Chtěl s Aiko co nejrychleji vyrazit do chámu.

Aiko Majikku

Waru Tamashi Kiro chtěl nějak reagovat na Kirův proslov, ale to nestihl, protože mu Gaido ihned zlomil vaz a jeho tělo následně zmizelo. Pak však přišla chvíle, kdy se musí i Aiko rozhodnout. Měla problém někoho zabít i ve chvíli, kdy fakt musí, natož zabít někoho, kdo je takto držen. Někoho, kdo se prostě nemůže bránit. Pomalu přišla blíže ke svému Waru Tamashi. Jenže to už zlá duše promluvila. "Takže teď mě jen tak zabiješ, ale otce si zachránit nemohla? Ty jedna ..." Nedořekla to, protože ji do krku vlétla voda, která ji úplně celou naplnila a následně se utopila. Ostatní ji pustili a pak její tělo úplně zmizelo a Aiko věděla, že je to vyrovnané a stačí už jen jednou vyhrát a může také pryč. Otočila se na Kira a s vystrašeným výrazem, ve kterém však byl i smutek se k němu rozešla. Byla dost udýchaná, skoro jakoby se jí chtělo brečet. V ten moment Kirovi došlo, že její zlá duše otevřela nějakou ránu, když zmínila něco o jejich otci a zároveň i něco, co může být následkem toho, že je v Očistci. Vesničané pomalu odcházeli a vzájemně se plácali do dlaní, protože se jim líbilo, jak zakročili a mohli pomoct těmto dvěma. Gaido se zpoza Aiko pousmál na Kira a pak zmizel.

Kiro “47” Suikafuurado

Waru Tamashi Kiro zmizel. Bylo zajímavé jak nikdo ani nepřemýšlel a ihned ho zabili. Pohlédl na Waru Tamashi Aiko a byl zvědavý jak se Aiko rozhodne. Chápal by obě rozhodnutí a viděl, že se Aiko rozešla směrem k Waru Tamashi. Té bylo jasné co se bude dít. I jí bylo jasné jak se rozhodla a pak slovně zaútočila. Vždy dokážou zahrát na tu správnou strunu. Pomyslel si Kiro smutně, protože věděl, že se jí to dotklo. Hlavně to odpovědělo i na jeho nevyřčenou otázku. Zvládla to, ale za jakou cenu. Viděl její pohled a bylo mu jasné na co přesně myslí. Jak se cítí. Bál se, že se to stane když to překoná a zabije ji. Šel pár kroků naproti, kývl na Gaida jako poděkování a pak pohlédl na Aiko. Bez váhání jí pevně objal, kvůli tykvi na zádech musel složit obě ruce a tak jednu dlaň jí položit místo na záda na její hlavu a sklonil svou, aby mohl šeptat a ona ho slyšela. "Neboj se. Waru Tamashi, řekne vždy něco co nás může zasáhnout." Začal a snažil se jí utěšit a ukázat jí, že v něm může mít podporu. "Nemůžeš od nich čekat nic milého nebo čest. Proto jsme tu mi, abychom ukázali, že se s tím dokážeme vyrovnat. Posuneme se dál. Netrap se tím co si musela udělat." Byl to jeho názor, který si tu stvořil a doufal, že se jí trochu uleví, protože si troufal odhadnout s jakými pocity teď bojuje. "To co si udělala z tebe neudělá nikoho horšího. Pořád budeš stejně úžasná." Zakončil svá slova, která patřila jenom jejím uším, protože si myslel, že to bude přesně to čeho se bojí. Že dokázala zabít osobu, která se nemohla bránit a to, že jí změní, že nebude už takovou jakou dříve.

Aiko Majikku

Byla teď fakt psychicky zničená. Ve skutečnosti Očistec nebyl o tom, aby se zde všichni mezi sebou zabíjeli, ale o tom, jestli jedinec dokáže překousnout své zlé já. Postavu, která má stejnou tvář i hlas, ale přeci jen je úplně jiná a vždy dokáže ranit, protože ví přesně, co má říct. Bylo to celé o tom, aby se zde člověk smířil se svými chybami, které Waru Tamashi neustále opakuje. To však Aiko nevěděla, proto to pro ní bylo dost těžké, alespoň do doby než ji Kiro objal a řekl ji dost užitečná slova. "Děkuji." Pošeptala mu a pak spustila ruce, aby ukončila objetí a následně si dlaněmi otřela slzy z tváří. Pak se znovu usmála, jako kdyby se vůbec nic nestalo a mávla rukou. "Tak hurá do divočiny!" Zvolala a vyrazila směrem k džungli. Chrám nebyl moc daleko, bylo to tak 20 minut od vesnice, proto byla téměř 100% jistota, že už své Waru Tamashi Kiro nikdy neuvidí. Každopádně v džungli byly stále duše, které zde zůstaly a zpříjemňují si chvíle tím, že zabíjí ostatní.

Kiro “47” Suikafuurado

Její poděkování v Kirovi vzbudilo uspokojení, které dlouho hledal. Připadal si užitečný, že konečně někomu pomohl jinak než fyzicky. Pomohli jí jeho slova, i když často nemluvil. Teď, ale chtěl. Po tom všem už nechtěl být tak zmlklý jako vždy. "Ano hurá." Zopakoval po ní a trochu se zasmál. Nebyl z toho tak nadšený, protože měl stále špatný pocit, že jí tu takto nechává. A ta chvíle se blížila. Těšil se až se se všemi setká. Až začne svou další část života, ale čím více se to blížilo a byl v Aiko v kontaktu tak ho něco začínalo trápit. Tak blízko normálnímu světu, ale stejně nejsem úplně šťastný. Vyrazil s ní do džungle, která se mu tak líbila ,ale přitom nespouštěl nespouštěl oči z Aiko celou dobu se na ní usmíval. Jako kdyby jí chtěl něco říct, ale nemohl. "Ještě jsem se nezeptal. Odkud vlastně si ?" Snažil se u toho tvářit co nejmileji, protože si uvědomil, že by kvůli té otázce mohla zase myslet na svého otce a na předešlou událost a trochu jí začal litovat.

Aiko Majikku

Kráčeli skrz džungli. Tentokrát šli daleko od vodopádů, ale stoupali do kopce. Bylo zde zabodáno hodně kunaiů nebo shurikenů, skoro to vypadalo, jako kdyby tu proběhla nedávno válka, ale to bylo na tomto místě úplně normální. Jen na pláži nebylo moc zbraní, jelikož se tam všichni probouzí, takže každý hned utíká pryč a pak se většinou střetnou v džungli. Mezitím se ji Kiro zeptal odkud pochází, načež se Aiko na chvíli odmlčela, jelikož přemýšlela. Nebyla to pro ní zrovna jednoduchá otázka. "Víš, já nejsem přímo z jednoho místa. S rodinou jsme dost cestovali. Ne teda jen s rodinou, ale s více rodinami. Jsme něco jako jakýsi kočovníci nebo tak něco, protože si mysleli, že je to bezpečnější než zůstávat na jednom místě. Jenže to jsme jednoho dne narazili na Malekaie a jeho skupinu lovců. Kvůli tomu jsem vlastně skončila zde." Vysvětlila mu. Nebyla z toho nešťastná jako předtím, protože věděla, že pro ní má Kiro pochopení, takže se nemusí cítit nějak špatně. "Ale až se odsud dostanu, tak se dostanu do Suichu Kyanpu!" Zvolala nadšeně, ale to už se ji noha smekla po jednom kluzkém kameni a začala padat zády dolů z kopce.

Kiro “47” Suikafuurado

Bylo to poprvé co Aiko přemýšlela a ihned nevypálila odpověď. Doufám, že jsem se blbě nezeptal. spražil se a pokračoval po jejím boku. Nakonec však odpověděla. Podobnou odpověď čekal avšak si mohla všimnout, že se Kiro při zmínění Malekaie poměrně zarazil. Snažil se to však zamaskovat a rychle se dal do mluvy. "To je mi líto, ale zase si poznala spousty krajů a zajímavých míst. To já vlastně ani nevím co znám." Pověděl a trochu se zasmál. "Ale v Suichu Kyanpu si moc cestování neužiješ." Pověděl jí a pak ho potěšilo, že tak odhodlaně a nadšeně řekla, že se tam dostane. Už teď se těšil až jí představí ostatním. "To jse..." Zarazil se, protože viděl jak uklouzla a začala padat. To Kiro však rychle zareagoval až se kolem něho zvedl vzduch. Vždy používal svojí chakru, aby byl rychlejší. Teď u však konečně nalézal svůj fuuton a tak to mohl ještě více zefektivnit. Otočil se na patě a jeho dlouhé vlasy zavláli. Uchopil Aiko, která ztratila rovnováhu a za ruku jí přisunul k sobě, aby jí chytil a dodal jí opět rovnováhu. "V pořádku ?" Zeptal se starostlivě.

Aiko Majikku

Zachytil ji a přitáhl k sobě. Byli u sebe teď tak moc blízko, jak ještě Kiro s žádnou jinou dívkou nebyl. "Jo, děkuji." Řekla a usmála se na něj, při čemž se dost začervenala. Trochu nevěděla co má teď dělat, takže se z jeho sevření nějak vymotala a dala se zase na cestu. Furt se ale tak nějak pitomě usmívala a stále měla trochu rudé tváře. "Neboj, já už se toho nacestovala, že budu ráda, když se někde nějakou tu dobu zdržím." Zasmála se. Pak už však vyšli velký kopec a na jeho vrcholku před sebou uviděli bílou cestu, která vedla do jakéhosi krásně zlatého chrámu, v jehož prostředku byla jakási podivná mlha, ve které se místy blýskalo. Aiko na to ukázala a pak promluvila. "To je ono. Tím projdeš do svého světa." Zvolala a rozešla se směrem k tomu chrámu. Byla tak nadšená, skoro to vypadalo jako kdyby si myslela, že jde taky domů.

Kiro “47” Suikafuurado

Kiro byl němí po celou dobu co spolu šli, protože nechtěl pokazit společnou 'procházku' slovy. Užíval si každý krok po jejím boku a sledoval okolí. Vyšlápli kopec a ocitli se na jeho vrcholku. Takže to teď skončí. Bylo to poměrně rychlé. pomyslel si a ohlédl se za sebe, kde byl prales a krásná příroda. Kde se asi tak může nacházet. pomyslel si, jelikož měl na paměti to, že je zde i jeden z posledních. Teď už nebyl čas zjišťovat si informace nebo jí za ním. Kiro byl vykoupen a zbavil se svých ponurých a sebe obviňujících myšlenek. Avšak prahl po vědomostech o těchto posledních. Věděl, že pokud se ještě setká se Saiem tak bude mít spoustu otázek a navíc teď by nemuseli být nepřítelé. Těšil se až bude pokračovat na svém rozvoji a pracovat s chakrou, kterou teď bez problému cítil. Očistel mu pomohl objevit sám sebe a on to moc dobře věděl a hlavně objevil Aiko. Ta se rozešla k té mlze, která byla na poslední cestě k chrámu. Prohlédl si jí a chvilku stál na místě. Potkal jsem hlavně tebe pomyslel si a usmál se na ní ať už to věděla nebo ne. Pevně doufal a věřil, že to zvládne a že se setkají. Pomalu jí doběhl a chytl za ruku, aby se na něho otočila. "Aiko..." začal a tentokrát se neculil, protože byl velmi nervozní. Teď se necítil tak silně jako anděl, jako předtím ve vesnici. Teď tu byli jen ona a on a blížil se konec jeho cesty. "Vím, že je to sotva pár hodin co jsme se poznali. Nevím jak ti to mám říct ...." Soukal ze sebe. "Dodávala si mi naději a díky tobě jsem si to všechno uvědomil. Vím, že se možná budu opakovat, ale chci ti to říct. Jsem šťastný, že jsem tě poznal a děkuji ti za vše." Na chvilku se odmlčel. "Věřím, že to zvládneš, si odhodlaná a silná. Těším se až se znovu shledáme.... Pokud něco nebude sedět. Vydám se tě hledat. Klidně po celém světě." Poslední věta byla zvlášť potichu, protože se Kiro červenal. Pak se nahnul a políbil jí na čelo, protože byl Kiro o něco vyšší. Bylo to takové ujištění, ke kterému se odhodlal, protože se styděl. "V chrámu se může stát cokoliv a chci, aby si to všechno věděla." Dopověděl celý červený. Doufal v kladnou reakci či přijetí a pak už se chystal na poslední cestu do chrámu.

Aiko Majikku

Když ji popadl za ruku a řekl ta slova, tak se taky trochu začervenala. Jenže to už ji políbil na čelo a ona se usmála. Když chtěl odejít, tak ho chytla pevněji za ruku a stáhla ho zase zpět k sobě, při čemž si stoupla na špičky a dala mu pusu přímo na pusu. "To aby ses měl na co těšit než se dostanu do Suichu Kyanpu." Zasmála se, ale to už ho pustila a ukázala směrem k mlze, aby už šel a neztrácel čas. Ani tam nemusel sám jít a samo ho to táhlo k sobě, jako kdyby ho někdo popadl nějakou silou a táhl ho k sobě, nemohl to ovládnout. Cítil mravenčení v celém těle a pomalu začal mizet v mlze. Viděl jak se na něj Aiko spokojeně usmívá, protože měla fakt velkou radost, že se odsud dostal. Poslední co z očistce viděl bylo to, že se z vody za Aiko vytvořila její Waru Tamashi, která ji šla zezadu nožem po krku a zpoza malého kopečku, kterým sem přišli vychází Waru Tamashi Kiro. Jenže to už se probudil doma, kde ležel na posteli a ve vedlejším pokoji (kuchyni) slyšel svého otce.