Nejsme zvěř!

Kiro "47" Suikafuurado

Pozorně si ho prohlížel a hledal jakoukoliv chybu nebo záminku. Bylo faktem, že Daisukeho viděl ještě před očistcem a to byla jeho druhá vzpomínka v pořadí, která mu vyvolávala otázky ohledně toho co má Daisuke za plán nebo spíše co vlastně Daisuke o tom všem ví. "Chce nalézt sám sebe ?" Zeptal si potichu když domluvil. Trochu se podivil nevěděl čím bratr může procházet, nebo co ho tak zasáhla. Matka pomyslel si. Nikdy nad tím tak neuvažoval. Kirovi to zanechalo šrám na srdci, na který si rychle zvyk díky tomu co se naučil a díky své cestě. Jenže on věděl, že bratr takový není. On jí doopravdy miloval a nedal by na ní dopustit. Kde si byl když se to stalo ? Pomyslel si a podivil se. Nikdo mu podrobnosti nesdělil. Jedna věc mu však byla opravdu nejasná. "Můj bratr, aby trávil čas někde v jiné vesnici, než aby bojoval a pomáhal ?" Znal ho jako opravdu ctižádostivého muže, který se do všeho hrne. Myšlenka, že by se s něčím nepopral ho ani nenapadla. Kiro se vážně podíval na Daisukeho, jako kdyby ho propaloval očima a dával mu tam najevo, že to tak jednoduché mít nebude. Pak, ale povolil. "Divné, ale po tom všem co se stalo." Nakonec uznal a nadechl se. Dal tak znamení, že tedy za Kokaiem půjdou, ale když se Daisuke rozešel jeho směrem a byl blíže. Kiro sebou rychle zakroutil a v ruce držel konec krytu, který nyní byl před Daisukem byl jako závora, která ho nepustila dál. Z konce krytu se blyštil Rothiusuv diamant. Kiro na Daisukeho, kterého ho měl vedle sebe, nepohlédl, ale hleděl na moře. "Když jsem prošel Saiovím očistcem. Poznal jsem, že svět není černobílí a že ne všechny rozhodnutí jsou ta správná, přesto, že jsme o tom sami přesvědčeni. Byl to odraz toho, že na světě je toho zla a špatností spousty, ale dobra po málu. Nevěřím ti. Teď s tebou půjdu a pomůžu vám. Chci, aby tato válka už skončila a my mohli budovat nový svět, který bude otevřen jak lidem tak i ninjům, aby otec, bratr a Aiko byli v bezpečí." Sledoval moře, které nemělo konce. "Dám si však na tebe pozor a pokud zjistím, že si udělal něco bratrovi, nebo že se chystáš udělat něco bez toho, aniž by jsme o tom věděli. Lovci a Jiro bude tvůj nejmenší problém." Znělo to jako výhrůžka a ona to výhrůžka opravdu byla. Následoval ho, protože ostatní v něm vidí řešení. Kiro nemohl popřít, že vše co dělá, dělá pro ninji, ale nechtěl pomáhat někomu kdo zmasakruje nevinné nebo je podrazí při první příležitosti. Pak připažil a pomalu si připnul kryt s tím, že ho bude tedy následovat.

Yarami Kurosu

Nevěděl, zda se mu líbí to, co mu tu jeho dcera řekla. Nechtěl, aby byla bezcitná nebo se ji líbilo vraždění. Chtěl, aby byla jako její matka. Jenže matka nebyla kunichi, takže nikdy nebyla nucená bojovat, proto byla naprosto čistá. Jenže v této době bylo těžké, aby někdo zůstal čistý. Chtěl ji na to něco říci, ale přerušila ho svou otázkou. Byla to otázka, kterou si Yarami pokládal již nějaký čas a vždy na ní nalezl jen jednu odpověď. "Eve, nebude se ti má odpověď líbit." Řekl a pak se nadechl, při čemž pokračoval. "Musím udělat to, co mám v plánu. Musím to udělat, abych měl klid v duši. Poté se sám oddám Saiovi, aby mě poslal do Očistce, kde se ukáže, zda jsem hoden života. Přes Akatsuki se ke mně nikdy nedostane, proto mám dost času na to, co chci udělat. Ale musím to udělat, neexistuje jiná cesta a vážně mě mrzí, že to musíš poslouchat. Nejsem silný jako ty." Řekl tiše. Poté se na chvíli odmlčel a následně sáhl do šuplíku pro malou černou krabičku, ze které vytáhl stříbrný řetízek, na kterém byla malá stříbrná kulička s různými znaky. Následně ji položil před Eve a otevřel krabičku, aby se mohla podívat. "Tohle byl přívěsek tvé matky, chtěla by, abys ho měla ty."

Suizu Suikafuurado

Kokai na její poznámku přikývl. "Yuki má pravdu. Byl zde nedávno muž, který nám vyhrožoval a celkem razantně ukázal svou sílu. Toho musíme řešit taky." Řekl, ale Suizu zakroutil hlavou. Věděl, proč oba mají argumenty, které vedly k tomu, že by neměl proběhnout útok, ale on v tom viděl více. "Tohle je jen prkotina oproti tomu, co se musí stát. Vůdci lovců prostě musí být zničeni!" Praštil rukou do stolu a podíval se směrem k zemi. Bylo vidět, že je nešťastný. "Co se stalo Suizu?" Zeptal se Kokai, ale odpověď nedostal. "Kde je Maeko? Musí tu být, abych vám to řekl." Zeptal se na něco, na co Kokai nechtěl, aby se zeptal tak brzy. "Maeko je mrtvá Suizu. Padla v bitvě o Suichu. Zabil ji Malekai."


Suizu zůstal pohledem na očích Kokaie. Úplně zmlkl. Jako kdyby ho v ten moment někdo zmrazil a on nebyl schopen se ani trochu hnout. Pak přejel pohledem na Yuki a doufal, že zakroutí hlavou, že to není pravda. Jenže to se nemohlo stát, jelikož to byla pravda. Začaly mu slzet oči. Pomalu se zvedl ze židle a chtěl poodejít, ale podlamovaly se mu nohy, jak moc ho tato zpráva zasáhla. Došel ke kuchyňské lince, kde se raději opřel, aby sebou nešvihl o zem. Konečně promluvil. "To nemůže být pravda." Řekl tiše a nechápavě kroutil hlavou. Celý se třásl. "Moje malá sestřička." Dodal.

"Musíš s tím jít za Daisukem!" Zařvala naštvaně Maeko uprostřed temného lesa, který lehce ozařoval měsíc. Byla zde jen ona, Suizu a žena v lovecké výstroji s plačícím dítětem. Suizu kroutil hlavou a byl celý od krve. V dálce byl u stromu podříznutý muž, který byl taktéž v lovecké výstroji. "To nemohu, Daisuke by ji zabil a mě by zavřel. Jasně mi řekl, že se nemám zaplétat s lovkyní." Oponoval jí, ale Maeko se nedala. Nemohla by žít s tím, že by Suizu nechal samotnou lovkyni s dítětem. Lovkyni, kterou lovci hledají stejně jako hledají ninji. "Nemáš na výběr. Daisuke není monstrum. Nikdy by nenechal dítě, aby vyrůstalo bez svých rodičů. Běž nebo to udělám sama." Řekla a kývla na lovkyni, která pomalu došla k Suizovi. "Pojď, já Maeko věřím." Pošeptala tiše. Suizu zatnul pěst a následně ji chytl za ruku a vyrazili směrem k Suichu.

Vzpomněl si na jednu z posledních chvil, kdy viděl svou sestru. Byla to chvíle, kdy mu poradila a zároveň ho donutila do té nejlepší volby, kterou mohl udělat. Pohlédl k zemi a znovu zakroutil hlavou. V hlavě se mu točily myšlenky na to, že by nejradši zabil Malekaie, protože věděl, že je zde zavřený, ale nemohl. Věděl, že by si to Maeko nepřála a místo toho by chtěla, aby dokázal vytvořit mír po celém světě, což věřil, že společně s Daisukem dokáže. Pomalu přešel zpět ke stolu, kde se usadil. Otřel si uslzené oči a pořádně se nadechl. Jenže to už někdo zaklepal a do místnosti vkročil Daisuke a za ním vkročil i Kiro.

Daisuke Ryugo
Ještě než dorazili ke Kokaiovi

První narážka ho zarazila. Sice věděl, že to nebude tak jednoduché, ale doufal, že to Kiro hned vezme a budou moct jít, ale Kiro položil otázku, kterou Daisuke prvně nepromyslel. Chystal se odpovědět, ale v ten moment to uzavřel sám Kiro. Pomalu kráčel k němu, když v tom ho zastavil Kiro svým mečem v pouzdře. Daisuke se na něj podíval a vyslechl si úplně vše, co měl na srdci. Nedával nic najevo, ale vnitřně se usmíval. Jsem pro vás všechny jen nějaké monstrum, které nemá city a nikdo neví, co jsem kvůli vám všem obětoval. Pomyslel si a pak už ho Kiro pustil a společně šli ke Kokaiovi. "Neboj, tvému bratrovi bych nikdy neublížil." Řekl tiše, ale to už zaklepal na dveře a pomalu vstoupili. Kiro ihned poznal, že v místnosti sedí Yuki, Kokai a dokonce i Suizu. "Suizu?" Vypadlo z Daisukeho. Jenže se nestalo nic jiného, než že se postavil Kokai a pomalu šel k nim. "Kde je Kaishin?" Zeptal se Daisukeho, který chvíli mlčel. "Je v Yuki Kyanpu, kde je v bezpečí a přemýšlí o životě. Víš moc dobře, že je toho na něj teď moc. Ale neboj, mám tam své lidi, kteří na něho dohlédnou." Kokai chvíli stál a každý viděl, jak silně zatíná pěst. Měl v plánu Daisukeho na místě zabít, ale to už se zvedl Suizu a chytl ho za rameno. "Klid Kokaii. Maeko by nechtěla tvé staré já." A jako kdyby přes Kokaie projela nějaká uklidňující mast, díky které se znovu posadil na své místo.

Eve Kurosu

Po tom co řekl jí bylo jasné, že nemá šanci mu to nějak rozmluvit. Nebo si jenom na to nevěřila, aneb neznala tu dobrou cestu, kterou by mohla projít tak hluboko do vnitra, kde jsou jeho největší slabiny. takže opět budeme rozděleni do té doby, než se vykoupí a nebo do té doby, než mně bude potřebovat. Pomyslela si. "Nejsi silný jako já? Zajímavé... všude se slýchá opak." Řekla s menší prodlevou. Pověz Charioto. Když někdo, kdo se "vykoupil" ze svých činů, zabije někoho, na kom mu hodně záleží... udělá si na sobě opět červený křížek? Zeptala se Chariota. Ani nečekala na jeho odpověď, protože si pokaždé mluvil jen tehdy, kdy se mu to líbilo, nebo tehdy, kdy by se mohlo stát něco, co by ho posílilo. Její otec potom na stůl položil krabičku s náhrdelníkem, který patřil její matce. Prohlédla si náhrdelník a poté se  podívala na otce. "Nevzpomínám si, že by matka takový měla." Řekla a čekala, co jí na to otec řekne.

Kiro "47" Suikafuurado

To jsem si myslel. Pomyslel si Kiro, když Daisuke nijak nereagoval. Otočil se. Šel po jeho boku zamyšlený a soustředěný. Daisuke, přeci jenom něco vydal a to, že by bratru neublížil. Tentokrát to byl Kiro kdo na nic nereagoval a pokračoval. Uvidíme. Uvidíme Zopakoval si několikrát pro sebe. U se blížili ke klanové části a Kiro přemýšlel co ho vlastně čeká. Co najde za těmi dveřmi. Právě teď nešel domů, ale šel na schůzi na které se řekne plán, rozdají se úkoly a půjde se do boje. Do boje, kterému Kiro chtěl zabránit, ale byla to naivní představa. Daisuke otevřel dveře a Kiro hned vzápětí za ním vstoupil. Byl překvapený a tomu pohledu se nemohl vyhnout. Yuki a Suizu ? Pomyslel si a zůstal poměrně němě stát. S Yuki trochu počítal, doufal, že půjde za Kokaiem kvůli démonovi, kterého minule řešili. Mezitím proběhla diskuse do, které se Kiro nechtěl zapojit, nehodlal se zastávat Daisukeho a Suizu vypadal, že to má pod kontrolou. Konečně ho přešel překvapený pohled. Viděl na tváři Suiza, že není všechno v pohodě, ale co v dnešní době je. Kiro udělal několik kroků a bylo mu jedno, že je tu tolik lidí. Přiblížil se k Suizuovi a pevně ho objal. Bylo to podobné jako tehdy v Areně. Jen to bylo naopak. Suizu mu tak ukázal pocit, který tehdy neznal. Odstoupil a chytl ho za ramena. "Jsem rád, že se opět vidíme Suizu." Kiro se usmál. Byl to pro něho důležitý moment, protože Suizu byl jedním z těch, který si strašně vážil a i přesto, že byl velkým spojencem Daisukeho ho měl strašně rád. Něco zvláštního ho k němu poutalo a on nevěděl co. Nejspíše to byl pocit vděčnosti, protože to byl Suizu, který Kira zachránil tehdá v Konoze a když se tam vrátil ukázal mu, že mu na Kirovi stále záleží. Nejspíše musel pro Suizua vypadal jinak než posledně. Otočil se a ještě jednou si všechny prohlédl. "Mě se to také nelíbí tati, ale všichni mi neustále opakuji, že se blíží velká bitva, krveprolití a on bude tím, kdo to bude mít na starost. Musíme jít do toho společně a pak se uvidí." Řekl nakonec a pak pohlédl přímo na Daiskueho. "Tak nám pověz co nám to chceš řict. Já jsem přímo zvědavý co to bude." Řekl trochu pohrdavě a ani se to nesnažil skrýt, bylo to něco přes co prostě nejel vlak. Následoval ho, protože v něho věří ostatní. On sám věřil tomu, že je velmi schopný a efektivní, ale nevěřil mu, kvůli jeho skrytým plánům nebo vypočítavosti, kterou u něho dříve zpozoroval.

Yuki Igaku

Potešilo ju, že Kokai s ňou súhlasil a ona tu nesedela len tak na prázdno. Cítila sa trocha viac užitočná, no to Suizu už pridával do svojho presvedčovania o tom že útok je jediné rozumné riešenie emócie. Sedela v kresle a len sledovala reakcie. Riešili tu veci u ktorých by vlastne ani tak veľmi nemala byť a namiesto nej by tu mal skorej sedieť jej otec, alebo niekto iný, no sedela tu ona a sledovala, to ako sa brat dozvedá o smrti svojej sestry. Videla ten zúfalý pohľad a prosbu o to aby povedala že to nieje pravda a všetko je inak. Vedela to ako sa bála ona o svojho bračeka, no to aká je to bolesť si predstaviť nedokázala. Aj keď videla svojich blízkych mŕtvych, no to bol len sen, ilúzia, či vízia. V realite takú bolesť ešte nezažila a teraz tam len tak sedela a pripadalo jej čím ďalej viac že do tejto miestnosti vôbec nepatrí. Otvorili sa dvere. Videla že do miestnosti vošiel Daisuke a Kiro. V tedy sa tvárila ako keby tu vôbec ani nebola a bola súčasť nábytku. Ako keby sa snažila stať neviditeľnou. Nejako sa to tu zahusťuje. Preletelo jej hlavou pri pohľade na to koľkou ľudí už je v tejto miestnosti a celé jej to začínalo pripadať viac rodinné stretnutie ako vojenskú poradu. Kaishin sa nevrátil? probleslo jej hlavou a jej krycí výraz nahradila zmätenosť v jej tvári. Potrebovala sa s ním vidieť, porozprávať sa, objať ho. No on neprišiel, ostal niekde na druhom konci sveta. Tak ďaleko od nej, od Kira a Kokaia, ďaleko od svojej rodiny. Mala šancu vidieť to, ako emócie v miestnosti vreli a ako sa konflikt Kokaia a Daisukeho pomaly stupňoval. Keby tu nebol Suizu, kto vie čo by sa stalo, no ten Kokaia upokojil. Našťastie. Ehm, asi by som mala pomaly ísť. Povedala dosť potichu a neisto, ale určite to každý v miestnosti počul a pomaly sa začínala dvíhať z kresla v ktorom bola tak hlboko zapadnutá. Kirove slová počula, no tie zväčšili jej pocit že sem vlastne nepatrí a trocha zúfalo naňho pozrela.

Yarami Kurosu

"Možná se říká, že jsem hodně mocný, ale já to myslel jinak. Ty jsi psychicky silná po své matce. Sílu fyzickou a silnou chakru teprve objevíš. Pokud budeš po mně, tak se skutečně máš na co těšit, protože jsem přeborník ve fuutonu. Proto mě také vyhledalo vedení Akatsuki, abych se k nim přidal. Jenže nejsem schopen jen tak něco být a zapomenout. Musím dostat svou pomstu." Vysvětlil ji. Pak se Eve optala v hlavě na něco samotného Chariota, který chvíli mlčel, ale nakonec ji odpověděl. Bylo vidět, že prostě nedokáže mlčet, pokud jde o něco závažného. "To je otázka spíše na Saie, ale pokud myslíš tím blízkých svého otce, tak jsem jedině pro, protože tím zabráníš velkému krveprolití, které určitě plánuje. Ale pak už je jen na tobě, jak se s tím vším dokážeš vyrovnat. Sai sem stejně přišel tvého otce poslat do Očistce, ale nedostane se k němu. Následně se odmlčel. Yarami sebou trochu cukl, když mu Eve řekla, že přívěsek na matce nikdy neviděla. Taky ani nemohla, protože ho matka nikdy nenosila. Byl to přívěsek, ve kterém něco bylo, něco dost temného. Yarami se Chariota bál a věděl, že chce, aby zemřel, proto ji dal přívěsek, který kdyby si vzala na sebe, tak by ji pravděpodobně něco udělal. "Ten přívěsek tvá matka nosila většinou schovaný pod tričkem, protože ty pečetě jsou ninjovské a to by akorát lákalo lovce." Řekl tiše.

Daisuke Ryugo

"Sedni si Yuki. Žiješ v Suichu stejně tak, jako žijeme my, takže se tě tohle týká více než dost a myslím si, že nám v následujících událostech budeš schopna pomoct." Řekl Daisuke a přešel do rohu místnosti, kde na všechny dobře viděl.


"Nuže." Začal a viděl, jak ho Kokai nepřetržitě sleduje. "Zajímá vás, co všechno mám vlastně v plánu. Právě jsem se vrátil ze srazu vůdců, kde jsme se všichni shodli, že je konec vlády lidí, kteří nás loví jako nějakou zvěř, že je potřeba sesadit ty pomyslné vůdce." Začal a každý mohl vidět, jak Suizu přikyvuje. "Každý tábor se postará o jednu velkou vesnici nebo pevnost lovců. My půjdeme do Konohy, protože máme Malekaie a můžeme zkusit vyjednávání, že propustíme Malekaie za to, že se Jiro vzdá trůnu a odvolá všechny své lovce. Pokud to tak nepůjde, tak budou připravené záložní týmy, které budou okolo Konohy, aby ji infiltrovaly a započaly boj. K užitku nám také budou cvičení bojovníci tady Suiza, který je dlouhé roky trénoval pro tuto událost. Před Konohou budu já společně s Malekaiem a pár dobrovolníky, abychom vytvořili iluzi, že jsme přišli jen vyjednávat. Jedna skupina mezitím projde tajným vchodem skrz chudou čtvrť v čele se Suizem. Další projde skrz katakomby, které Batsu uvolnil velkým výbuchem. V Konoze o katakombách nevědí, protože proběhlo více výbuchů, aby to vypadalo jako čistý atentát a ne jako příprava vchodu. Každé skupině dám rozkaz k útoku, pokud Jiro nebude souhlasit s výměnou Malekaie za jeho samotné sesazení. Poté dojde k velké bitvě, kterou vyhrajeme a obsadíme tuto vesnici. Mezitím ve stejnou dobu dojde k útokům na ostatních místech až nakonec všichni vůdci lovců padnou a z lovců se stanou obyčejní občané. Řekl a trochu se pousmál. Docela se mu ulevilo, že z něj konečně opadlo velké břemeno jeho tajností. Jenže zde byla ještě jedna tajnost, kvůli které ho většina lidí měla za monstrum, které neřeší, když někdo zemře.

"Abych vše dovedl k úplné dokonalosti, tak vám prozradím další část mého plánu. Má touha po Konoze není jen tak. Není to kvůli tomu, že by se mi to místo líbilo nebo to byl hod mincí. Je zde něco, co potřebuji k vyvrcholení toho všeho. Pak se odmlčel a Suizu s Kokaiem na něj mlčky hleděli. Bylo vidět, že ani Suizu neví, co to celé znamená. "Všichni mě mají za bezcitné monstrum, které se nebojí jít i přes mrtvoly. Monstrum, které dokáže jen ubližovat a držet tajnosti. Monstrum, které si neváží lidí kolem sebe. Poté si vyhrnul rukáv ruky, ze které mu vylezly dva náhrdelníky a uchopil je do levé ruky. Následně se pravou rukou chytl za límec trika a trochu si jej stáhl, aby každý viděl třetí náhrdelník. Poté si ty dva ověsil na krk a všechny zazářily různými barvami. Po zmizení záře už měl na krku jen jakousi značku (Taková ta kapička, jakou měl třeba Rikkudou Sennin). Kokai ani Suizu netušili co to je, ale oba nevěřícně hleděli na to, co se tu teď vlastně stalo.

Toto byly prastaré náhrdelníky, které umožňují majiteli užívat nejsilnější techniky. Mohu užít pouze jednu techniku, než tato síla zmizí. Já si vybral techniku jménem Edo Tensei, která dokáže přivést mrtvé zpět k životu pomocí přírodní síly. Tato technika je však dočasná, proto kvůli tomu musím do Konohy, kde je schovaný amulet, ve kterém je zapečetěný devítiocasý démon. Řekl a v ten moment Kokai zakroutil hlavou, aby si uvědomil, zda slyší dobře. Doteď málokdo slyšel o nějakých démonech a Daisuke o nich už mluví, jako kdyby o nich věděl celý svůj život. "Pomocí chakry devítiocasého dovedu tuto techniku k naprosté dokonalosti a budu schopen nechat mrtvé žít bez jakékoliv chybičky. Budou si pamatovat vše, budou mít své emoce i duše. Budou přesně takoví, jaké jste je znali. Budu schopen přivézt zpět k životu Maeko. Dokonce i matku tady Yuki. Budu schopen přivést zpět k životu úplně každého, kdo zemřel v posledních několika letech. Budu mít sílu, jako má Bůh a já ji využiji k dobrému skutku. Vrátím vám vaše blízké." Řekl nahlas a bylo vidět, že mu to dělá radost. Nevypadal jako nějaký maniak, ale spíše jako vyrovnaný člověk, kterému se teď strašně ulevilo, že vše mohl říct. Kokai nevěřícně hleděl, stejně jako Suizu. Daisuke se pak podíval směrem ke Kirovi s lehkým úsměvem. "Budu schopen přivést k životu osobu, která tohle vše započala." Řekl a bylo jasné, že tím myslí ženu Malekaie a tedy i ví o tom, že to Kiro ji zabil.

Yuki Igaku

Tak sa jej nenápadný pokus o útek z tejto už dosť preplnenej miestnosti nevydaril a Daisuke ju veľmi rýchlo usadil zase späť na jej miesto. Snažila sa tak trocha vyhnúť povinnostiam no to jej úplne nevyšlo. Len prekrížila ruky a pozorne počúvala každé jedno slovo ktoré vypustil z úst. Sledovala to ako Suizu zo všetkým čo povie dáva najavo svoj súhlas a trochu ju to bavilo. No skorej ju prekvapilo to, ako veľmi dopredu mal celú túto akciu naplánovanú. Koľko snahy to muselo zabrať? Preletela jej hlavou myšlienka. Ten plán sa jej zdal ako by bol premyslený do posledného detailu. Aj keď pokaziť sa môže vždy niečo, no a väčšinou sa to niečo aj pokazí. Oceňovala to že mal na úvod pripravené vyjednávanie a až keď to zlyhá by prišiel na rad útok. teda aspoň tak to v tejto chvíli chápala. No nechápala to ako by mohol využiť ju. Bola len mladé dievča, bez skúseností z vojny, z ozajstného boja, ktorá bola len slabým odvarom svojho otca. Mala o sebe pochybnosti a to dosť veľké. Nezažila toho toľko a nemala tak veľa skúseností aby bola v jeho pláne nejak zásadnou.

Sledovala ho. To čo urobil jej prišlo zvláštne. Nikdy nič také nevidela a vyzeralo to že ani nikto iný v tejto miestnosti. Samozrejme na svoj vek, videla už dosť a to veci, ktoré ani starý skúsený ninjovia nevideli. To čo zažila v Misuteri a čo vedela od svojho otca jej dávalo výhodu v tom že by nemala ostať tak prekvapená. Bola vedec. No to čo videla teraz ju úprimne prekvapilo. Od otca vedela, že Daisuke toho vie veľa. To že vie o chvostových démonoch ju preto neprekvapilo. Sama už o nich niečo vedela, ako od Lorenza, tak aj teraz mala časť démona rovno na svojom krku. No o tej technike nepočula nikdy. Priviesť mŕtvych späť. Zopakovala potichu pričom jej prešiel mráz po chrbte. Zdalo sa jej to až príliš temné a nie zrovna správne. Rušiť spánok tých ktorý už dávno odišli. Keď povedal že dokáže priviesť späť jej matku vytreštila naňho oči. Bola to žena ktorú nikdy nespoznala, nikdy sa z ňou nestretla. Nepoznala aký to je pocit mať milujúcu matku a určite by ho chcela zažiť. Bolo to lákavé. No jej matka bola mŕtva roky a z jej tela určite už nič neostalo. Kde chce zobrať telá? Prehnala sa jej hlavou myšlienka. Samozrejme už videla ako sa vyschnuté telo ženy znova plní životom, no ona bola stále naživo, toto bolo úplne iné. V jej vnútri ju to fascinovalo, ako vedca. Dozvedieť sa čo je po smrti, no ako mladé dievča jej to neprišlo správne a nejako sa jej tá technika nezdala. Vysal nad ňou príliš veľký otáznik.

Reči o tom ako sa niekto snaží stať bohom už počula. Mala v živej pamäti výraz Naza, keď jej vysvetľoval jej plán. No Daisuke taký nebol. Nevyzeral ako šialenec, ako niekto koho úplne ovládla túžba po moci. Vyzeral tak vyrovnane, ako keby sa mu uľavilo že toto celé mohol povedať. Bolo to príliš veľa informácií naraz. Yuki verila tomu že mnoho ľudí z tábora mu uverí a nadšene príjmu myšlienku toho že sa im vrátia ich milovaný. Že budú zase spolu a šťastný. Prezrela si tvár všetkých ostatných. Videla ako neveriacky pozerajú Suizu s Kokaiom. Akoby sa ešte stále pokúšali spracovať to všetko čo počuli. Pozrela na Daisukeho. Hlavou sa jej celú dobu hnala otázka, myšlienka, stále ju trápilo niečo nad tou technikou. Tá technika. Povedala a prehltla. Ako to funguje z osobami, ktorých telo už... ehm... Spýtala sa no nemohla nájsť akosi správne slová na sformulovanie svojho dotazu. Podľahlo zubu času a nieje tu. Z námahou dokončila. Bolo to vonku a celú dobu pozerala na Daisukeho. Nebola to jediná vec, ktorá ju trápila, no momentálne jej prišlo dôležité sa na to spýtať.

Kiro "47" Suikafuurado

Přešel ke stěně o kterou se opřel. Uviděl Yuki, která na něho pohlédla. Uviděl zoufalí pohled, ale i když byl Kiro kvůli Daisukemu zamračený tak se na ní dokázal usmál a podivně zvedl obočí, protože nevěděl co právě teď dělá, nechápal, že chce odejít. Daisuke jí zastavil a Kiro na něho zpátky pohlédl se zamračeným pohledem. Tak vylož karty na stůl. Pomyslel si. Poslouchal ho. Jeho slova dávala smysl jak Kiro očekával. Sraz přinesl své ovoce a líbila se mu myšlenka, že jsou zde i ostatní tábory, které nás podpoří v boji i jinde po světě. Aby se Jiro vzdal, kvůli Malekaiovi ? pomyslel si a trochu se podivil. Neznal Jira, možná s ním někdy mluvil, ale to bylo ve vězení a z toho nemá úplně čisté myšlenky. To určitě neudělá. Měl prostě tušení, že muž jako je Jiro se nevzdá svého postavení jen tak. Zůstávala zde otázka, co s ním bude, pokud odmítne. Kiro věděl jednu věc jistě. Svojí pozici onoho dobrovolníka si po boku Daisukeho a Malekaie zařídí.

"Hmm" zabručel Kiro. Plán nezněl tak špatně, ale jak zjistil nebyl konec. Daisuke pokračoval a Kiro už se tvářil trochu překvapeně. Daisuke vytáhl amulety a když je spojil na jeho těle se vytvořili určitě znáčky. Co to bylo? Zeptal se Kiro sám pro sebe a hlavu si opřel o stěnu a důmal. Všiml si, že je na tom podobně jeho otec a hlavně Suizu, což nebylo dobré znamení. Myslel si, že Suizu ví vše, ale jeho pohled říkal, že toto bylo něco co si Daisuke opět držel jako svůj triumf. Daisuke to pak vysvětlil. Prastaré hračky. To se Kirovi nelíbilo skepticky povzdechl. Poslouchal a nepřestával se divit. Edo Tensei ? Přivést mrtvé ? Pomyslel si Kiro a tentokrát i on vykulil oči. Jak mluvil o devíti ocasém démonovi tak se trochu oklepal. Měl takový pocit, že mu na několika místech objevila husí kůže. Nevěřil vlastním uším. Daisuke začal mluvit o Maeko, matce Yuki, aby ukázal všem kolem jak moc je to prospěšné. Démoni.. pomyslel si toto slovo měl spojené s bratrem. "Bůh?" Pošeptal si Kiro. Toho se přesně obával, proti tomu byl vždycky. Nejhorší na tom bylo, že byl tak klidný, že to myslel vážně a přitom uvažoval bez jakýchkoliv známek zápalu. To se Kirovi nelíbilo a rozhodně souhlasil s první Yukiinou pzoznámkou. Pak, ale nastala podivná věc, když se Daisuke zaměřil na Kira a vyslovil to. Kiro se trochu odrazil ode stěny a nic neskrývajíc si prohlížel Daisukeho.

Suizu. Suizu mu to musel říct. Opakoval si pro sebe a promnul si ruce. Neviděl jinou možnost. Jak by to bylo možné přivést někoho k životu po tolika letech. Kdyby to využil, aby vrátil .. NE ... To nepůjde to nelze. Nemůže. Opakoval si a měl sklopenou hlavu. Zní to všechno dobře, ale prostě ne. Takhle svět nefunguje. Mrtví mají zůstat mrtví. Pořád přemýšlel. "Ne!.." Řekl ihned po Yukiině otázce a překvapeně se na ní podíval. Bůh. Řekl, že bude jako bůh. Zopakoval si. "Ne Daisuke. To nejde. I kdyby to šlo někdo moc dobře věděl jak je to nebezpečné a proto i tak složité." Začal a rozhodně se nenechal odbít. Možná, kdyby nezmínil onu osobu, Asuru, tak by se ho to tak nedotklo. "Válka nás stála mnoho zmařených životů, ale to neznamená, že si s ním budeme zahrávat. To prostě nejde...." Kiro se kousl do jazyku, jako kdyby se sám přemáhal takhle mluvit o možnosti vrátit život milovaným. Teď jenom myslel na ní. Na Asuru, ženu, která ho provázela po nočních můrách a žena, která možná byla krutá a zlá, ale rozhodně si nezasloužila takoví osud. Rozhodně si ho nezasloužil Malekai. Zhluboka se nadechl a opřel se o zeď. Co když to tak bude lepší... Na chvilku zaváhal, ale složil hlavu do klína. Ne ne. To nejde... Pak si opřel hlavu o stěnu a sledoval ostatní jak budou reagovat a co budou říkat.

Daisuke Ryugo

Sledoval jejich reakce. Yuki ho svou reakcí nepřekvapila, protože na to hleděla vědecky. "Tato technika je spojena s přírodou. Příroda nám dala život, takže dokáže dát i těla, která budou nepoškozena a budou přesnou kopií, jak jsme naše milé znali." Odpověděl ji. Kokai se pomalu zvedl a šel si stoupnout k oknu, ze kterého hleděl ven před hrad. Bylo hned jasné, že nad tím dost přemýšlí. Suizu zatím jen bezeslov seděl. Něco chtěl říct, ale Kiro ho předběhl. Daisuke ho pozorně vyslechl. Dalo by se říci, že před nimi už teď skoro nic netajil a tentokrát se chtěl zařídit podle ostatních a ne sobecky. Chtěl, aby lidé měli možnost volby, ale už neřekl, že ta volba padne tady a teď. Že záleží na složení této rady, která rozhodne, zda Edo Tensei v Konoze provede nebo ne. "Je to na vás Kiro. Mě nikdo nezemřel, pokud nepočítám syna, který mě opustil a připojil se k jedné skupině." Řekl tiše a přejel pohledem na Kokaie, který se v ten moment podíval na Daisukeho. Chvíli na sebe hleděli, ale pak pohled oba odvrátili. "Pokud nebudete chtít, abych přivedl k životu mrtvé, tak to neudělám a tu sílu využiji k ochraně všech nevinných, kteří by mohli během boje zahynout." Vysvětlil a v ten moment přikývl Suizu. "Já bych chtěl vrátit dvě osoby, ale věřím, že ani jedna by si nepřála, abychom se hrabali v minulosti. Maeko by určitě nikdy nekývla na to, abychom si hráli se smrtí." Řekl a podíval se na ostatní zúčastněné. Kokai stále jen koukal z okna a bylo zřejmé, že urputně přemýšlí.

Kiro "47" Suikafuurado

Sledoval otce jak po odpovědi na otázku vstal a odešel k oknu. Daisuke, řekl něco co ho dost překvapilo. Najednou to tak vážně zase nebylo. Připadalo mu, že Daisuke je chtěl původně zlákat na onu myšlenku, že může vrátit mrtvé k životu a pokud se to s takovým souhlasem neujme tak prostě přijde s něčím jiným. Nejpodivnější byla slova Daisukeho, který dokázala vyvolat reakci jak u Kokaie, tak i u Suizua. Kiro jenom na chvilku pozvedl obočí, ale nic neříkal. Pomalu vstal a ještě jednou si všechny prohlédl. "Mě žádná smrt není lhostejná, ale je to hranice, kterou by jsme neměli překročit." Začal. Vyslechl si Suizua a kývl hlavou na souhlas. Jenže pak pohlédl na otce, který se do konverzace nezapojoval. "Tati..." Věděl, že jeho otec trpí, že přemýšlí nad možnostmi. Byl k nim vždy velmi ochranářský a on ho za to měl rád. Kiro byl vždy dost sebevědomí a držel se cíle, jenomže tohle na něho dost působilo. Vždy si stál za svým názorem a přesvědčením, ale když viděl otce, který váhal, který raději poodešel, aby si to v klidu promyslel něco si uvědomil. Přejel pohledem po Daisukem a pak učinil několik kroků ke Kokaiovi. Pozvedl ruku a položil mu dlaň na rameno. Nenutil ho se otočit. "Jsem proti, ale vím co pro tebe Maeko.. Co pro tebe každý z nás znamená. Vím jaký si a je mi líto, že .." Na chvilku se zarazil. Jediná Yuki neví co jsem doopravdy udělal. Pomyslel si, ale teď už na tom nezáleželo. "..je mi líto, toho, že jsem ti způsobil tolik bolesti. Jako malý kluk jsem se natropil hloupostí, ale udělal jsem tu největší. Neposlechl jsem ani tebe a ani matku. Všichni platí za mé chyby od té doby co jsem zabil Asuru, přítelkyni Malekaie. Myslel jsem si, že to napravím činy a konáním dobra, ale teď není má chvíle." Přejel všechny pohledem. Ne, aby zjistil jejich výrazy nebo pocity, ale aby zdůraznil svá slova. "Všem vám něco dlužím..." Pevně stiskl Kokaie za rameno a pokud se neotočil tak doufal, že se otočí. "..hlavně tobě tati. Proto tě budu následovat a ať už se rozhodneš jakkoliv tak tě i podpořím. Dlužím ti alespoň to." Řekl vážně a posmutněle se usmíval.

Yuki Igaku

Vypočula si Daisukeho vysvetlenie. Prakticky je povedal že tie telá sa len tak akoby zjavili. Ako odpoveď sa jej to zdalo celkom divné, nevedela prečo. Vedela čo príroda dokáže, sama ju využívala pre to aby posilnila účinky svojich látok. Veľký kus prírody mala dokonca hneď pri svojej izbe. Videla to, ako rastliny zomierajú a namiesto nich rastú nové, rovnako ako hmyz ktorý žil v jej skleníku, mohla sledovať ako život ide a to len jedným smerom. Nikdy sa nevracal. Mohla sledovať to ako to Kokaia až príliš trápi. Jeho bolesť bola o to väčšia že prišiel o milovanú osobu len nedávno. Ona si matku nepamätala, nikdy ju nepoznala. Nevedela podľa čoho sa rozhodnúť. Mala šancu vypočuť si Suiza. Už mala ústa otvorené že povie svoj názor. Svoj pohľad na vec, no Kiro ju predbehol. Pozorne počúvala slová, ktoré ho ťažili na srdci. Nemohla ho súdiť. Nemohla ho súdiť za to že zabil ženu. Nevedela prečo a ako k tomu prišlo. No každý ninja raz zabije. Je to len otázka času. Niekto skorej, iný neskôr. No každého to raz čaká, aspoň v tejto dobe. Zabije otca, matku, brata. Zničí niekomu rodinu. Rodina bola teraz pre Yuki dôležitá. Dôležitejšia než čokoľvek iné. Dôležitejšia ako mŕtvi ktorý našli svoj pokoj, ktorým boli odpustené ich hriechy. Naklonila sa trocha bližšie k ostatným, aby nesedela tak hlboko v kresle a rukami sa oprela o svoje kolená, pričom jej vykĺzol náhrdelník v ktorom bol zapečatený démon. Veľký kameň rovnakej farby ako jej oči. Ja som nikdy svoju matku nepoznala. Povedala a nadýchla sa. Nehovorím, že by som nechcela cítiť jej objatie, počuť jej slová. No nieje tu. Je mŕtva a zomrela už dávno, jej čas skončil. Príroda nedáva druhé šance, čo sa týka života a smrti. Je to uzavretý kolobeh. Niekde život zaniká, no inde sa rodí nový. Pokračovala v svojich slovách a celkom ju prekvapovalo ako veľa zrazu hovorí, väčšinou bývala strohšia, no teraz to bolo iné. Prehltla, lebo jej časom začínalo vysychať v krku. Aj keď som matku nikdy nespoznala, mám tu otca, brata. Je tu Kaishin, Kiro. Živí sú pre mňa dôležitejší ako tí, ktorý už našli svoj pokoj. Preto chcem račej ochrániť svojich blízkych, nedovoliť aby odišli a z ich odchodom by prišla nová bolesť. Dopovedala a znova sa usadila hlbšie do kresla. Bolo to pre ňu viac vyčerpávajúce ako sa mohla zdať, no bola rozhodnutá a za svojím slovom si stála. Nechcela vidieť svojho otca mŕtveho, nechcela oplakávať ich hroby.

Eve Kurosu

Po jeho mluvě se dosti zamyslela. "Vyhledával jsem skupinu lidí", "Našel jsem člověka s černým pláštěm", "Proto mě také vyhledalo Akatsuki." Promítala si jeho slova pořád do kola. Její otec definitivně nebyl takový, jaký býval, ale to i Eve. Jenže Eve dokázala přebít její chuť po pomstě. Věděla, že pomstou se nic nevyřeší, že tento svět si vyžaduje svoje oběti i když to potom silně bolí u srdce. Rána se jen tak lehce nevyplní, ale dá se dočasně zalepit. Něčím hezkým, jako jsou přátelé a rodiny. Avšak Eve něco říkalo, že svým otcem tu ránu bohužel ani nezalepí. Celou dobu jí lhal a nejspíš v tom i nadále pokračuje. Byla ale ráda, že je naživu. To, co řekla Saiovi na mostě, byla pravda, které se teď tak trošku mění. Pomalu, ale jistě se vypařuje ven. Eve za tu dobu zachytla spoustu vědomostí a už není tak hloupá. Nic na jeho slova neříkala, protože si chtěla poslechnout Chariota. "Krveprolití... Lovci padnou o tom nepochybuji. Buď padnout rukou Daisukeho a jeho armády ninjů, nebo padnou rukou otce a té jeho maniacké skupiny. Jenom... pomalu začínám cítit, že moje rodina už není mojí rodinou. Moje rodina zemřela v tu dobu, kdy jsem opustila Shosan. Ani nemám žádný důvod svého otce zabíjet... jednoduše bych to ani nedokázala." Řekla Chariotovi. Prstama projížděla rukojeť a při tom se ještě jednou podívala na ten náhrdelník. "Slabý lidé i ninjové v tomto světě umírají rychleji. Strach, agonie, nenávist, chuť po pomstě člověka udeří hlouběji, než jakýkoliv meč, nebo katana. Věci, které milujem, nás nakonec vždy zničí nehledě na jakoukoliv situaci." Řekla a jakmile jí vysvětlil ty znaky, tak už jí bylo něco jasné. "Zajímavé." Řekla a vzala si náhrdelník do ruky. Natáhla ho před sebe tak, že se přívěsek pomalu točil dokola. Dokážeš ty znaky rozpoznat? Jelikož jsem tenhle náhrdelník nikdy v životě u matky neviděla. A to jsem s ní jako malá trávila celkem dost času. Nikdy mi ho neukázala a ani jsem jí nikdy neviděla si ho sundávat, nebo nandávat. Celkem mi to smrdí" Řekla Chariotovi a dále si prohlížela ten náhrdelník.

Kokai Suikafuurado

Kokai měl teď hodně těžkou chvíli, protože nevěděl, jak se má přesně zachovat. Kvůli své rodině jsem vždy dělal hnusné věci. Vždy jsem si sáhl na dno a zašel na místa, kam by normální člověk nikdy neměl jít. Pomyslel si. Něco chtěl říct nahlas, ale to už pocítil dlaň svého syna na svém rameni. Pomalu se otočil a vyslechl si Kirova slova. "To cos udělal není tvá chyba, byl jsi k tomu všemu dohnaný a nevěděl jsi, co se tím vše nastartuje." Řekl a pak se na chvíli odmlčel. Mezitím svůj názor řekla Yuki. Byl to asi nejlepší argument, který zde padl. Musel na to přikývnout a udělat pár kroků k ostatním. Pohledem přejel na oči Daisukeho. "Nebudu brát v potaz to, že jsi opět měl něco, co jsi každému zatajil. Je mi jedno proč jsi to tajil, ale tentokrát uděláš přesně to, co ti řeknu já. Jinak se rozluč s vedením vesnice. Tentokrát to bude vše po mém a vše lidem řekneme." Řekl mu a Daisuke dál mlčel. "Necháš mrtvé pod zemí a o tomto ani neřekneš ostatním lidem ve vesnici. Jak řekla Yuki, je to uzavřený kruh, který není dobré narušit. A většina lidí takto nepřemýšlí, jen chtějí zpět své blízké, ale to nemůžeme dopustit, jelikož nevíme, co se stane. Neuděláš žádnou velkou techniku, pokud to nebude potřeba. Necháš svou pečeť nebo co jsi to skrz ty amulety získal, schovanou a využijeme ji až ve chvíli, kdy bude skutečně potřeba." Rozhodl Kokai a Daisuke na to kývl hlavou. "Teď svolej všechny venku a vyrazíme do Konohy. Chci mít tohle vše z krku a pak najdu Kaishina." Řekl rozhodně a Daisuke kývl. Byl smířený s rozhodnutím vše v místnosti, nechtěl jít proti nim. Beze slov se sbalil a odešel. Během pár minut už byl slyšet zvon hradu, který znamenal, že se měl každý sejít před hradem. Kokai si v hlavě vybavil své vzpomínky na pobyt v Akatsuki, kde byl kvůli tomu, aby našel Kira a věděl, že v tu dobu dělal hnusné věci, na které nebyl pyšný a to, že by teď oživili Maeko se mu také nelíbilo, protože každý má šanci jen na jeden život.


Yarami Kurosu

Charioto chvíli mlčel, ale pak zavrčel. Bylo slyšet, že se mu ten přívěsek vůbec nelíbí. "Byl jsem v rukou tvého otce nějakou dobu a tento náhrdelník jsme nikdy na tvé matce neviděl. Nezdá se mi to. Tvůj otec ti celou dobu lže. Měla jsi ho zabít dokud jsi mohla. Teď musíš dělat, že je vše v pořádku. Jsi na nebezpečném místě." Řekl ji Charioto tiše v hlavě. Yarami začal být trochu nervózní. Začal mít trochu pochyby o tom, že mu Eve věří a hlavně si začínal myslet, že skutečně s Chariotem komunikuje. "Co je Eve? To si na ten náhrdelník nepamatuješ?" Řekl a pomalu se zvedl ze židle, při čemž přešel za její záda. "Ukaž, pomohu ti ho zapnout." Nabídl ji a viděla, jak kolem jejich ramen jsou jeho ruce a čeká až mu dá ten náhrdelník, aby ji ho zapnul na krk. "Matka by byla moc ráda, kdybys ho teď po ní nosila." Řekl ji a dál čekal. "Má u pasu jeden kunai. Máš šanci." Pobízel ji Charioto v hlavě.

Kiro "47" Suikafuurado

Tak a je to. Pomyslel si Kiro a kývl hlavou na všechny přítomné. Trochu si oddechl. Líbilo se mu však, jak byl otec rozhodný co se týče těchto věcech kolem. Takového ho vůbec neznal. Když s ním byl Kiro ve styku byl to takový ochranářský, ale i hodný muž. Byl totiž první konflikt mezi ním  Daisukem, který Kiro zaznamenal. Prošel kolem otce a zbylé v místnosti si prohlédl. "Jeden moudrý muž mi řekl. 'Nejdříve práce a potom zábava.'" Řekl nahlas a usmál se. Jednalo se o samotného Rothiuse, ale to nebylo podstatné. "Uvidíme se dole." zakončil a rozeběhl se po schodech do svého pokoje.

Otevřel dveře a vstoupil. Byl to nějaké pátek co tu byl a tak se nostalgicky zastavil mezi dveřmi. Prohlédl si svůj pokoj. Dopis. Pomyslel si a skočil na postel. Šáhl pod polštář a nic nenalezl. Přesunul se tedy do šuplíku, ale i tam chyběl. Takže je má oba. Pomyslel si a rozhlédl se. Musel se trochu pousmát. Věděl co je v tom dopise a kdyby věděl co dnes bylo by tam něco naprosto jiného. Odepnul si kryt s Rothiusem a položil ho na postel. Poodešel k zrcadlu a chvilku se pozoroval. Chce to změnu. Pomyslel si. Věděl, že se svých vlasů nikdy nechce zbavit, protože mu symbolizovali dlouhé roky co byl ve vězení v Konoze. Nakonec zvolil alternativu. Kunai protočil na prstu a ostřím si to zamířil nad uši. Šlo to pomalu, ale nakonec docílil úspěchu. Obě strany měl teď vyholené a ze zbytku dlouhých vlasů si udělal cop. To je lepší. Pomyslel si a zahodil svůj tyrkysový úbor. Přešel k šatníku a vzal si na sebe úbor červený, který sepnul černým pásem. Neměl žádné rukávy, ale zahaloval ho od krku až ke kolenům, kde byl rozepnut. Jde se přeci do boje.. pomyslel si a usmál se. Nakonec si vzal asi 3 červené stuhy a ty si postupně přivázal ke krytům an zápěstí a copu. Věděl, že mu to může pomoci s jeho větrnou chakrou. "Tak je čas." Řekl nahlas Kiro a uslyšel bít zvony. Přešel ke stolu a na ruce si připnul několik opasků. Za zápěstím měl železný, to kdyby náhodou se dostal do souboje a měl vykrýt lehkou ránu katanou. Na rameni měl tři a tři kunaie, které měli bodce schované v látce směrem dolů a byli na každé ruce. Nakonec houpl s krytem a zapnul si Rothiuse na zádech. Když odcházel ještě na sebe pohlédl v zrcadle. Nikdy nebyl tak vyzbrojen. Vždy to byla tunika a katana. Nyní se však připravoval do opravdového boje. Pak odešel. Očekával, že tam všichni už budou a tak pomalu sešel schody a prošel několik chodeb. Až vyšel na nádvoří, kde se měli sejít. Trochu jiný, ozbrojený Kiro, připravený do boje.

Yuki Igaku

Sledovala Kokaia, čakala na to ako sa rozhodne, ako bude reagovať. Trocha sa obávala toho že Daisukemu kývne a privedú mŕtvych do sveta živých. No tak sa nestalo. Celkom ju aj potešilo že dal vlastne na ňu a hlavne jeho rozhodnutie. S toho ako na rovinu jednal z Daisukem a ako mu diktoval podmienky, nebola ani tak zaskočená ako skorej prekvapená. Vyzeralo to že má nad ním navrch, no zároveň to zhusťovalo ešte viac atmosféru. No na Daisukem si mohla všimnúť že mu nijak neprotirečí, že urobí to čo chce. Bola rada že môže na chvíľu odísť a pripraviť sa na pochod. teda ak tí dvaja chceli vyraziť už rovno teraz. Videla ako Kiro odišiel, tak jej nič nebránilo odísť tiež. Postavila sa s kresla, pričom sa u dverí mierne uklonila čo mohlo pôsobiť dosť zvláštne a smiešne, no nechcela im to robiť spoločnosť.

Nemala dôvod sa nejako ponáhľať a do časti hradu pre ich rodinu išla skorej takým normálnym tempom. Nie že by to bolo nejak extra ďaleko, ale tých schodov bolo niekedy dosť, to že mala izbu až na vrchole veže jej cestu tiež nijako neuľahčilo. Keď konečne prišla k svojej izbe otvorila dvere a prvé čo spravila potom čo vošla do izby bolo že sa zvalila na svoju posteľ a na chvíľku ostala ležať zo zavretými očami. Čo ma asi tak čaká? Honila sa jej v hlave myšlienka. Kaishin, dávaj na seba pozor. Pošeptala pričom sa mierne usmiala a dotkla sa medailónu v ktorom bol zapečatený démon. Mala oňho celkom strach. To že je v poriadku vedela, no od vtedy čo odišla do Misuteri ho nevidela, nemali sa kedy stretnúť, lebo keď sa konečne prebrala už tu nebol. Ešte chvíľku tam tak ležala a hlavu mala plnú Kaishina, spomienok naňho ako na jej hrdinu, ktorý jej zachránil otca. Na muža ktorý sa postavil pred svoje činy. No spomienky sa jej zároveň miešali z obavami. Tlesla rukami, aby tieto myšlienky potlačila a dosť svižne vyskočila s postele. Prišla ku dverám do svojho laboratória, či skorej záhrady. Mala trocha strach v akom stave ju nájde, keďže tam dlho nebola, no odhodlala sa otvoriť dvere. Milo ju prekvapilo že sa tu toho vlastne toľko nezmenilo, len niektoré rastliny už nekvitli, no robili sa na nich plody. Niektoré zase zmenili farbu lístia, čas pokročil, no svet ktorý vytvorila do rovnováhy fungoval. Síce bolo pár gulôčiek padnutých na zemi, no nič sa im nestalo. Tie dvihla a položila naspäť na stôl. Do svojej tašky si dala snáď všetky na regeneráciu a zvýšenie zmyslov, či zvýšenie rýchlosti. Jedov, mala dosť, keďže ich nemusela nejako veľmi použiť, no pribalila si nejaké obzvlášť silné a iné ktoré len dokážu paralyzovať. Už bola na odchode, no spomenula si že by bolo asi dobré k nim pribaliť aj protilátky. keby niečo. Preletelo jej hlavou a pridala aj tie. nejako jej taštička nestačila, tak si musela zobrať ešte ďalšiu, no to jej umožnilo mať vo svojich veciach aj väčší poriadok. Otvorila skriňu a na oblečenie čo mala na sebe, ktoré bolo dosť pohodlné hodila, svoju krúžkovú zbroj, ľahkú no dosť pevnú, bola predsa vyvinutá vecami. na ktorú si obliekla ten dlhý čierny plášť. Pozrela sa do zrkadla a vyzerala nejako vyššie ako si pamätala. Naviac, tie oči. Akoby pozerala na niekoho cudzieho. Ešte stále som si nezvykla. Povedala a zasmiala sa. Samozrejme nemohla zabudnúť na svoj nožík a na ihlice ktorými si poistila vlasy. mala by som ich po ceste znovu napustiť jedom. Pomyslela si, aj keď vedela že jed v nich je stále účinný. No na dne skrine niečo upútalo jej pozornosť. Mierne naklonila hlavu a pozerala na akúsi korunu, či čelenku zapletenú z krásne fialového dreva. Bol to darček od jej bračeka a takto pohodený na dne skrine. Zohla sa pre ňu a chytila ju do rúk. Bola stále taká nádherná, teda aspoň pre ňu, ako v deň keď ju dostala. Tá farba bola zvláštna, taká tmavá fialová. Bola upletená zrejme z nejakých korienkov, alebo konárov, to sa nikdy nedozvedela. Dosť sa zasmiala a nasadila si ju na hlavu, pričom si s ňou rôzne upravila vlasy, ktoré vďaka nej dokonale držali. Aspoň mi nebudú prekážať. Povedala zo smiechom pričom sa obdivovala v zrkadle a zatvorila skriňu.

Zvony už zneli nejakú chvíľku, no všimla si to až teraz. Predsa len strávila trošku viac času v izbe ako pôvodne počítala. Teraz pre zmenu trochu pridala do kroku keď sa ponáhľala dole schodiskom pričom dúfala že jej nikto nevbehne do cesty. Keď prišla von, nejako nevedela ku komu by sa mala pridať, no zbadala tam Kira. Vyzeráš inak. Prehodila, keď prišla k nemu a postavila sa vedľa neho. Tej zmeny si nemohla nevšimnúť, neišlo len o vlasy, ale aj o to že bol akosi viac vyzbrojený, aj keď je pravda že v zbroji, ho nemala moc šancu vidieť.

Kiro "47" Suikafuurado

Přišla i Yuki, která se vedle něho postavila. Trošku se pousmál na její povšimnutí a slova, jelikož i on sám byl překvapený jak vypadal. Vždy nosil jednoduchou tuniku nebo kimono, které mu dávalo spousty prostoru k pohybu. Nyní na tom nebyl tak úplně jinak, ale zvolil těsnější úbor, aby naopak mohl využít volné ramena a zápěstí. Nikdy tak dříve ozbrojen nebyl. "A nejsem sám." Řekl a pohlédl na její dřevěnou korunku na hlavě. "Sluší. Muselo to být velmi pracné." Řekl a zakýval hlavou. Nebylo to ze železa, ale ze dřeva. Bylo zde spousty ninjů, co uměli pracovat se železem, ale neznal nikoho, kdo se dřevem. Věděl, že to musela být ruční práce a ať už to byl kdokoliv musel si s tím dát práci. "Každý ví, že to bude rozhodující bitva. A každý musí vědět, že se také nemusí vrátit." Řekl a sledoval lidi kolem. Už se tolik neusmíval. Mířil do boje, kterému chtěl zabránit, ale bylo to jako bojovat s větrným mlýnem. "Až vyhrajeme ...." Začal, bylo vidět, že tomu opravdu věří. "...musíme si dávat pozor na to co se stane dál. I když Daisuke neudělá edo tensei, stále bude mít velkou moc a já nerad vidím když má jedinec navrch. Tvý přátelé mají nějaký plán na udržení míru. Chci, aby si to věděla v případě, že bych .. to nezvládl." Zakončil poměrně v klidu. I on si byl vědom nebezpečí, kterému může hrozit. Yuki byla jedna z mála koho znal v jejím věku a proto se jí raději svěřil. "A taky pozdravuj mého bratra s mojí omluvou." Odlehčil nakonec a očima sjel po nebi. Měl takový zvláštní pocit z toho, že mu vlasy nevláli jako předtím. Cítil se mnohem volnější, když byli svázané v jeden dlouhý cop. Nakonec hlasitě povzdechl z těch všech myšlenek kolem.

Yuki Igaku

Na pochvalu jej novej, teda znovu nájdenej ozdoby sa trocha začervenala. Je to darček od môjho bračeka. Povedala z nadšením. Práve preto aby mala niečo čo jej ho bude pripomínať v najhoršom si ju vzala keď jej udrela do očí, to že s ňou vyzerala teraz tak trochu inak, pre niekoho smiešne, pre iných skôr pripravene prevziať moc a zodpovednosť nejako neriešila. Vypočula si jeho slová na čo si hlasito povzdychla. Vieš, keby poviem že nemám strach, tak by som klamala samej sebe. Preto som chcela aby Daisuke tú moc využil pre ochranu živých. Mám strach o bračeka, o môjho otca. Nemusia sa vrátiť, rovnako ako ďalší ľudia. Môže to byť aj moja posledná cesta. Mám strach o Kaishina... Povedala, no nebolo to nijak afektované, skorej to povedala s kľudom, akoby sa chcela uistiť o tom že je stále na tomto svete. No pri poslednej vete, pri zmienke o Kaishinovi sa zarazila a celkom dosť začervenala. To mohlo Kirovi nieč prezrádzať. Uhm, neviem či mám nájsť svoju rodinu, alebo tu ostať s tebou a počkať na tvojho otca, Suiza a Daisukeho. Povedala aby tak trocha odviedla pozornosť od toho čo sa stalo pred chvíľkou.

Kiro "47" Suikafuurado

Bratr. Dárek od bratra. Zopakoval si pro sebe a přemýšlel. Yuki ho svými slovy vždy dokázala zasáhnout aniž by si byla vědoma toho co pro něho znamenají. Většinou to byli pocity, které on neznal, ale chtěl. Pokud by to šlo tak by Kiro mohl dostat cenu za nejhoršího bratra v Suichu. A přitom jsou s Kaishinem dvojčata. Hleděl do dálky na lidi, kteří se odjakživa drželi ve skupinách. Přátelé a rodiny hlídali své bohatství, které nemuselo být jenom hmotné měli ho všude kolem sebe. Kiro to poznal když se seznámil s Aiko, bylo to tak krátké, ale o to tak intenzivní. "Všichni mají strach Yuki. I ti nejlepší z nás. Ti co nemají co ztratit nemají ani za co bojovat." Pověděl jí a přerušil tak svůj myšlenkový pochod. Líbilo se mu s jakým klidem, ale zároveň upřímností brala skutečnost, že se může stát cokoliv, že není nedotknutelná. Chtěl jí uklidnit, ale nechtěl znít hloupě. Věděl, že ona za sebou bude mít rodinu a přátelé, kteří jí pomůžou. Lorenzo se postará o to, aby se jí nic nestalo. Věřil tomu. Měla v sobě velký potenciál a on viděl, že spousta lidí to v ní vidí jako Lorenzo nebo Kokai. Mezi těmi myšlenky mu reakce na bratra proklouzla. Byl strašně zamyšlený a nakonec se na ní otočil a usmál. To bylo tehdy, kdy se skoro a zeptala, jestli tu má zůstat nebo ne. "Běž za svojí rodinou Yuki. Ukaž jí, že jí máš ráda. Nic ti neuteče." Řekl a nakonec to znělo vážně. Posmutněle se usmíval. Těšilo ho, že tu někdo stojí po jeho boku, protože tu byl pomalu jediný kdo tu byl skoro sám, ale vzpomněl si na slova, která ho naučila Aiko. Rodiny musí být na prvním místě a rodinu by člověk měl milovat. "Vždyť se brzy uvidíme." Řekl nakonec na odlehčení a svůj smutný pohled přesunul pryč a pozoroval rozbitou skálu v dáli.

Yuki Igaku

Celú dobu čo tam stála nenápadne pozerala, či niekde neuvidí brata, alebo otca. No keď ju Kiro poslal za nimi už to ani neskrývala a dosť nápadne sa obzerala. Nebola si istá či tu vôbec sú. Brat mohol byť naspäť na hliadke a ak bol otec v laboratóriu, kam vyzeralo že aj mieri, keď ho stretla naposledy, nemusel vôbec ani vedieť o tom že je nejaké zhromaždenie. Aj keď s toho čo jej hovoril, bolo jasné že z Daisukem celkom úzko spolupracoval, ten by mu to určite oznámil osobne. Uhm... Vydala zo seba a stavala sa na špičky aby dovidela ďalej pričom vyzerala trocha neisto. Ach, nikde ich tu nevidím. Je dosť možné, že tu ešte vôbec nie sú. Povedala. No keď sem dorazia isto si ma nájdu. Dodala zo zjavným úsmevom, ktorým chcela rozohnať tú vážnu atmosféru, ktorej bude za pár dní určite viac než dosť, tak prečo by sa sem mala vkrádať už teraz? To že Kiro nejako zvážnel a dalo by sa povedať že posmutnel si všimla. Nebol to problém. Mala už nejaké tušenie ako reaguje a ako sa správa, veď spolu presedeli nejakú tu hodinu pod stromom, kde im pri spoločnej reči čas celkom ubehol. Prišlo jej lepšie ostať, nevedela prečo, no akosi ho tu nechcela nechať samého, lebo nikto sa k nim nepripájal, aj keď o pár metrov ďalej vznikali skupinky v ktorých sa ľudia bavili o tom prečo ich asi zvolali. Ach, asi nakoniec počkám tu. Povedala pričom sa milo usmiala na Kira. Aspoň tu nebudeš sám. Dodala a pozrela smerom kam pozeral aj on, smerom ku skale v ktorej bola veľká diera. Nad čím asi tak premýšľa? prebleslo jej hlavou keď pozerala do diaľky a nezdalo sa jej tam nič zvláštne, teda až na tú dieru, na ktorú si akosi stále nemohla zvyknúť.

Eve Kurosu

Hlavou jí lítalo spoustu myšlenek. Hlavně takové, které rozsuzovaly to, jestli její otec opravdu lže a snaží se jí nějak zneškodnit. V tuhle chvíli věřila Chariotovi. Když Eve nikdy neviděla ten náhrdelník a Charioto také ne, tak už opravdu něco nehrálo. Nechci ho zabít... je to můj otec. Navíc už nechci ani jednou zažít tu Saiovu kletbu. Řekla Chariotovi. Nijak na otce nereagovala. Jenom ten náhrdelník rychle položila do krabičky a zavřela jí. "Nemůžu si ho vzít. Někde bych ho ztratila. U tebe bude ve větším bezpečí." Řekla a postavila se. "Očividně si toho i po tak dlouhé době nemáme co říct. Začínám si myslet, že celá ta cesta sem byla zbytečná. Žij si tu s těma maniakama. Já budu žít svůj vlastní život. A doufej, že až se zase někdy potkáme, tak ne jako nepřátelé, ale jako rodina." Dodala a byla připravená odejít.

Yarami Kurosu

Zaklapla krabičku a prudce se zvedla, takže i trochu strčila do svého otce, který počkal až se k němu otočí. Potom měla menší monolog, který ji narušil hlas Chariota. Jsi dávno vykoupená a Sai ví, že tvůj otec není dobrý člověk, takže tohle tě nepošpiní, ale pokud nebudeš muset, tak s ním nebojuj. Řekl ji tiše. Jako kdyby si ohledně jejího otce něco uvědomil a to bylo to, že její otec je poměrně dost nebezpečný člověk. Yarami vypadal dost naštvaně, alespoň v očích bylo vidět, že se mu nelíbí její volba. Náhrdelník ji měl připravit o veškerou sílu, kterou díky Chariotovi měla a tu by si následně z náhrdelníku vzal Yarami. Proto se mu nelíbilo, že si ho na sebe nevzala. "Až se znovu setkáme, tak teprve uvidíme, co se bude dít. Jsi přeci má dcera, proč bychom se měli vůbec střetnout jako nepřátelé." Trochu se zasmál. "Klidně odejdi, nebudu ti v tom bránit. Snad ani ostatní. Ale teď mě naposledy obejmi než se zase někdy uvidíme." Řekl a roztáhl ruce, aby naznačil, že chce objetí.

Eve Kurosu

Chariotova poznámka byla hodně zajímavá. Nad tím Eve vůbec nepřemýšlela. "Nechci s ním bojovat do té doby, než mi dá důvod... ale kdyby se něco stalo, tak tě žádám o to, aby si mě ochránil. Svůj podíl určitě dostaneš. Řekla Chariotovi a katanu si připnula k sukni. "Protože nevíš, co se semnou stane." Řekla mu přímo do očí. Pak po ní chtěl poslední objatí. Mezitím co mluvil, tak strčila ruku za záda, jakoby si upravovala ještě katanu a sukni, ale ve skutečnosti vzala tu krabičku do ruky a nenápadně si jí strčila do kapsy. Možná se to bude hodit. Navíc by to v Suichu mohl někde identifikovat. Pomyslela si. Pak pokývala hlavou a chtěla se s ním obejmout. Doufala v to, že nic nebude zkoušet, ale zároveň doufala v to, že jí když tak Charioto ochrání.

Yarami Kurosu

Pevně ji objal. Trochu to vypadalo, že ji chce rozmáčknout a držel ji poměrně dlouho. Dokonce to mohlo být Eve dost nepříjemné a hlavně podezřelé. Nastala taková ta dost napínavá situace, kdy nemohla tušit, co se stane. Pak ji však otec pustil a udělal pár kroků do strany. "Brzy se znovu shledáme." Řekl tiše a přejel pohledem po stole, kde chyběla krabička. Nechtěl, aby si ji vzala, když si přívěsek nepověsila na krk, protože věděl, že pak může zjistit, co měl přívěsek udělat a to by mu narušilo veškeré plány. Proto když se rozešla, tak ji dal svou ruku do cesty a tiše pověděl. "Něco sis vzala, ačkoliv sis to nechtěla vzít na sebe. Vrať to." Najednou byl jeho hlas plný nepřátelství a rozhodně nezněl moc rodinně. Ve chvíli, kdy se dotkla jeho ruky, tak sebou cukl a jako kdyby ho něco odhodilo, nějaká síla a on se zastavil až o skříň, která celá praskla. Eve mohla vidět, že jejímu otci hoří ruka černým plamenem. Řval a snažil se to uhasit, ale nešlo to. Najednou Eve v hlavě uslyšela Chariota. Rychle běž!

Eve Kurosu

Objatí proběhlo v klidu za což byla ráda. Avšak její otec si všiml, že si krabičku vzala. Očividně to pro něho mělo nakonec větší hodnotu, než to mělo mít pro Eve. "Takže to celé byla jenom přetvářka? Hezky zahrané." Řekla a pak když se dotkla jeho ruky, tak najednou odletěl do skříně, která moc dobře nedopadla. To bylo dobrý. Řekla Chariotovi a pak kývnula hlavou na to, co jí řekl. Rozeběhla se a zastavila se u dveří. Trochu otočila hlavu na svého otce a pak zase směrem ke dveřím. "Zavinil sis to sám." Řekla tichým hlasem a rozeběhla se ze dveří pryč. Neměla čas na to hledat nějaký jiný východ. Proto rovnou běžela dolů po schodech. Dole je těch maniaků velká hromada. Mají velkou sílu, jeden má neskutečnou rychlost, jedna saje krev. Snad máš v rukávu ještě nějaký triky. Řekla Chariotovi a snažila se při běhu koncentrovat svůj Yasuri-Mod. Nikdy předtím to za běhu nedělala, ale věděla, že bude potřebovat celkem velkou rychlost.

Eve -> Její Yasuri-mod se ji povedlo aktivovat, ale nebylo to jako vždy. Kolem jejího těla byla jakási temná aura. Jako kdyby z jejího těla vycházel černý kouř a ona cítila, že je plná energie a hlavně měla zlepšené smysly. Když seběhla ze schodů, tak mohla čekat hromadu členů Akatsuki, ale to se nestalo. Viděla jen hromadu mrtvých těl, která tu ležela a uprostřed místnosti bojoval Sai Kaguya s upíří ženou. Sai byl celý od krve, což naznačovalo, že tu všechny povraždil. Vypadalo to tu celkem nechutně, protože tu bylo tak 30 mrtvých těl. Sai vypadal poměrně dost vyřízeně, což nebylo vůbec nečekané. Spíše bylo nečekané, že vůbec ještě dýchá. Jenže to už zezadu někdo do Eve strčil, ale když se otočila, tak už tam nebyl. Byl to ten rychlík, který pobíhal sem a tam a do Eve strkal. Párkrát ji dal i ránu, ale když zaútočil asi po čtvrté, tak ho černá aura odhodila a také zpomalila, takže ho Eve v klidu viděla. Chtěl na ní s kunaiem zaútočit z pravého boku.