Menší zmätok...

Eikichi

Děti se rozprchli dřív než jsem jim stačil něco říct.Zprvu jsem myslel , že už si mě pomatují z minula a mají ze mě respekt , ale potom sem zahlíd tátu a hned mi to bylo jasný.Přišel ke mně a řekl mi že spolu budem v týmu , co jiného sem taky mohl čekat.A kde je zbytek týmu?Zeptal jsem se a nevypadal jsem moc šťastně , což vlastně nevypadám nikdy.

Kaito

Podišiel som bližšie k synovi.
No vlastne... zatiaľ sme len my dvaja... Nejak sa študentom nedarilo na skúškach a máme len pár Geninov... povedal som, no nečakal žiadnu nadšenú reakciu.
Tak... keď chceš môžeme začať s tréningom... možno k nám niekto pribudne a snáď začneme potom aj s misiami... pousmial som sa a poškriabal sa na temene hlavy.

Eikichi

Žádné mise?Takže budu dělat to samí co na akademii.Můžu klidně trénovat sám , určitě máš i jinou práci než zabejvat se mnou.Řekl jsem otráveně a už sem se pomalinku chystal na odchod.

Kaito

Moja práca je teraz byť tvojím senseiom... povedal som rýchlo a strčil si ruky do vreciek.
Nah... kiež by ma mal Eikichi viac rád... Sme otec a syn, ale náš vzťah je vlastne o ničom... sklonil som hlavu.
No a... všetky jutsu nevyčítaš zo zvitkov... opäť som pozrel naňho ale tentokrát s vážnym výrazom.

Eikichi

Znovu jsem se obrátil k otci.Tak fajn.Řekl jsem znuděně.Můžem začít klidně hned.Kde by to mělo být?Zeptal jsem se , se stále znuděným výrazem.

Gray

Bolest byla v pohodě, nic hrozného, jelikož to bylo na začátku toho všeho, takže jsem otevřel další zámek a to už byla trošku větší bolest. U téhle brány bude zkoumána asi moje výdrž bolesti, škoda že nemám snížený práh bolesti, to by pak byla velká pohodička. Pomyslel jsem si a začal otevírat další zámky, při čemž jsem se začal potit, jak v reálu, tak i teď v mé mysli. Byla to už mnohem větší bolest, takže jsem vše dělal mnohem pomaleji.

Siture -> Na první pokus se vůbec nic nestalo, jen si cítil maličké mravenčení v chodidlech, ale to bylo asi tak vše.

Gray -> Bolest se pomalu stupňovala, byl jsi asi u 16. obratle, a bolest se začínala zdát skoro nesnesitelná, a kvůli tomu se spomalovalo i tvé tempo odemykání zámků.

Siture

Sakra mo mi to teda nejde,ale musim to zkoušet dál zkusim se ještě více na to soustředit,určitě to zvládnu,prostě musim.Řekl jsem si odhodlaně a potom to zkoušel zase dál,snažil jsem se extrémně soustředět a poté jsem si zase zkoušel představovat jako se dostávám do země.

Gray

Pomalu jsem otevřel 17. obratel a pak sebou cuknul a spadl bolestí na kolena. Hleděl jsem na tu obří bránu a kroutil hlavou. Možná na otevření 3. brány opravdu nemám. Pomyslel jsem si a ruka mi klesla směrem k zemi. začínaly se mi v hlavě honit myšlenky, že to asi vzdám a zkusim až budu silnější, ale pak jsem si vzpomněl na svůj tým a senseie. Beze mě by přece hned umřeli! Zasmál jsem se v bolestech nad svoji myšlenkou a odvážně se zvedl a začal znovu odemykat.

Riuka

Odvolali nás. Jsem mrzutá, protože tohle celé se mi nezdá. Teď bloudím vesnicí, a hledám kohokoli ze svého týmu. Pokud ještě nějaký je. Nebo aspoň někoho, kdo by mi vysvětlil, co se děje. Měla bych trénovat. Takhle nejsem moc k užitku. Vždyť nic neumím. Kde všichni jsou?

Siture -> Na druhý pokus už si pocítil větší brněný a poté pocit moka. Když ses podíval dolů uviděl si jak jsou tvé nohy po kotníky vevnitř v zemi, ale kvůli tomu jak ses na to zadíval ses přestal soustředit, a hend ses zas vrátil "do normálu"

Gray -> Po tom co jsi se znova odhodlal k odymkání ses dostal až k 24. obratli a uvědomoval sis že už ti zbývá jen 10 obratlů. Ale hlavou se ti pořád honily myšlenky o tom jak už by si to měl vzdát, e na to nemáš,..

Riuka -> Pomalu jsi došla až na tréninkové pole, a tym jsi uviděla Graye který jakoby meditoval, ale hrozně se potil.
Jak ji znala Graye, neměla by jsi ho vyrušovat...

Siture

Wow tak to bylo dobrý,výrazně lepší,ale nesmím se nechat vyvézt z rovnováhy když se na to podívám,musim to ještě zkusit,ale teď se nenecham vyrušit,sosutředim se jen na to jak se dostávám do země,prostě mě to nevyvede z koncentrace.Řekl jsem si velmi odhodlaně a byl jsem si jistej že do toho teď dám všechno a budu se snažit za tím nejvíc z těch pokusů,už jsem věděl jaké to je se dostat aspoň částečně do země takže jsem na to byl připravenej.Musim si dát taky pozor na to abych zde nezkolaboval,ale zatim jsem v pohodě,před chvíli jsem začal a vlastně jsem nic zatím neudělal,teď to dám musím zesílit.Opakoval jsem si stále dokola a šel jsem na to.

Riuka

Nikoho jsem nenašla, aspoň ne ve vesnici. Třeba trénují? Rozhodla jsem se, že se kouknu i na tréninkovou louku a nemýlila jsem se. Už zdálky jsem viděla Graye. Přišla jsem k němu blíž, ale cosi mě zarazilo pár metrů od něj. Chvíli jsem jej pozorovala a pak se rozhlédla kolem, zda tu není i Siture. Hmmm.. Taky bych měla trénovat. Ale můžu pouze zesilovat Bariaken a ten už i tak má ničivé účinky. Chtělo by to něco nového. Zamyslím se a pak si vylezu na strom a pozoruju Graye.

Gray

Bolest mi dávala tak zabrat, že i mé reálné tělo se začalo trošku klepat, což mohlo Riuku docela vyděsit. Zároveň se mé tělo začalo zbarvovat do červena, což se děje, když se aktivuje 3. brána. Bolestí jsem klečel před bránou, která byla zamčena už jen deseti zámky. Bolest byla tak silná, že jsem sotva dokázal mrkat a dýchat. Mému dýchání se nedalo říkat normální dýchání, bylo to spíše lapání po dechu a kdyby někdo nevěděl co dělám a viděl mě, tak by si myslel, že mi nejspíše zaskočilo. Pot mi tekl do očí a to silně pálilo, ale bylo to nic oproti bolesti, kterou jsem pociťoval na zádech. "Sakra! To se nedá vydržet!" Zařval jsem si pro sebe v mysli, ale moc mi to nepomohlo. Tohle není brána bolesti, ale bolí to jak kdybych měl brzy zemřít. Pomyslel jsem si a s únavou a bolestmi pozvedl pravou ruku, kterou jsem chtěl znovu odemknout další zámek.

SIture --> Snažil jsi se c oto šlo, při tomto pukusu si se dostal do země až po kolena, ale hned potom se ti zamatala hlava a upadl jsi na ze.m. Měl jsi už hodně málo chakry a věděl si že by nebylo dobré pokračovat.

Gray -> S vělkými ubtížemi jsi odmekl dalších 5 zámků, věděl jsi že už tě dělí jen maličký, malinkatý kousíček, ale ta bolest byla nesnesitelná. Bylo to o vůli. Překonáš se, a odemkneš posledních 5 zámků, nebo to vzdáš?

Siture

Dostal jsem se ase o kus dál do země,tentokrát až po kolena bylo to pořád lepší,ale už sem začínal cítit jak jsem byl unavenej,nesmim to přehánět pokud to přeženu a zkolabuju,tak to bude trvat výrazně delší dobu se uzdravit než si jít te´dka odpočinout.Řekl jsem si a sednul jsem si na zem a začal odpočívat,dal jsem si něco málo k jídlu a jen jsem přemýšlel nad tím jak to udělat aby se mi to povedlo co nejrychleji zvládnout toto jutsu.

Riuka

Tohle se mi nelibí. Seskočím ze stromu a pomalu zamířím ke Grayovi. Zastavím se kousek od něj a hledím na něj. Vždyť vypadá, že se každou chvilku zhroutí. Ledabyle se rukou ujistím že mám svou brašnu. Ne, tohle nesmím. Budu trénovat kousek dál. Vždyť... Můžu mu pomoct kdykoli. Poodešla jsem o několik kroků od něj dál a začala trénovat bariaken.

Gray

Klečel jsem na kolenou a dlaně měl opřené o zem, při čemž jsem měl i hlavu sklopenou směrem k zemi. Kroutil jsem hlavou ze strany na stranu a na bílou zem dopadal můj pot, který nekapal v kapkách, ale skoro až tekl v proudech. Byl jsem totálně unavený a už jsem nic nezvládal. Sotva jsem se udržel na těch kolenou. Podíval jsem se očima na těch pět zámků a jen zakroutil hlavou a opět ji sklopil k zemi. Tohle musim zvládnout. Nikdy jsem nepoznal vlastní rodinu, takže prostě když mi život nedal rodinu, tak mi musí dát aspoň sílu. V následujících několika letech budu rozhodovat o své budoucnosti a to svými skutkami. Takže musim nejvíc trénovat, abych v budoucnu byl známý a nebyl jsem jen tak zapomenut. Pomyslel jsem si a s odhodláním se začal zvedat ze země. Já vim, že to zvládnu. Znovu jsem si pomyslel a otřel si pot z tváře, abych viděl pořádně na ty zámky. Poté jsem pomalu pozvedl ruce a dotkl se dalšího zámku. Zvládnu to! Pomyslel jsem si nadějně a začal odemykat.

Siture

Ležel jsem tam poměrně dlouho na nějakou dobu jsem tam usnul,po chvíli jsem se cítil lépe,ale ještě jsem stále nezačal znovu s tréninkem přeci jen jsem cítil že nemám ještě tolik chakry,tak jsem si dal ještě něco k jdlu a ještě jsem stále odpočíval,aby se mi co nejdříve vrátila chakra.Po nějaké době jsem se zvedl a jen si zkoušel pohrávat se svojí glávií,jen bez chakry,prostě abych se více sžil s ní a zkoušel jsem si některé výpady a i bránit se pomocí ní,bral jsem to jen takové aktvní odpočívání.

Siture --> Veděl jsi že doplňoání chakry není jen tak na chvíli a že by pomohlo kdyby ses najedl.
Nedaleko od tréninkových hřišť je stánek s rámenem.

Gray --> Pomalu jsi v obrovských bolestech otevřel pět posledních zámků..
Přímo před tebou už stále jenom brána.
Stačilo otevřít už jen jí, ale tobě se zdálo jako by jsi neměl už ani kapičku síly.


Edit by Mia: Riuka je tiež v tvojom týme

Siture

už před tím jsem jedl,ale přeci jen jsem šel k tomu stánku,dal jsem si porci ramenu,kterou jsem si vychutnal a šel jsem si na chvíli sednout.Po chvíli jsem se cítil už dobře a tak jsem šel znovu na to zkusit zvládnout tuto techniku.Stoupl jsem si a začal jsem se znovu velmi soustředit a začal jsem myslet na to jak se začínám dostávat do země,stejně jako minule prostě,už jsem věděl jak na to takže by to mělo jít čím dál líp.Snažil jsem se hlavně co nejvíc soustředit abych to zvládl.

Gray

Padl jsem před otevřenou bráno celým svým tělem k zemi. Nemohl jsem se nijak hnout a ani dýchat. Všechno se mi ztrácelo před očima. Celý můj pohled byl zamlžený, kvůli potu, který mi stékal do očí a dráždil je. Skončim před skoro otevřenou bránou? Co když tady selžu a už se nikdy v reálném životě neprobudim? Proběhlo mi hlavou asi 10x za sebou a já neznal odpověď na tyhle dvě otázky, které se zdály uplně primitivní, ale při tom byly dost složité. Očima jsem přejel na bránu, která se mi jevila uplně rozmazaně. Pomalu jsem začal únavou své oči zavírat a připadal jsem si jako v ráji, jelikož bolest povolila a já se připravoval vrátit do svého těla bez úspěchu. Jenže v tu chvíli jakoby ke mně někdo přicházel, přicházelo několik osob a pomalu mi pomohly zpátky na nohy. Byl to můj tým, což jsou moji nejbližší. Pomohli mi se dostat zpět na nohy, abych dokonal svůj trénink až do konce. Dotkl jsem se brány a otevřel ji.
Najednou si Riuka všimla jak jsem se prudce zvedl a zem pode nou praskla. Má kůže byla rudě zbarvená a naběhly mi žíly. "Aááh! Cítím tu obrovskou sílu!" Zvolal jsem s radostí a bouchl pěstí do země, kde se udělala díra. Poté jsem si všiml Riuky a chvíli na ní hleděl. "Já to dokázal Riuko! Otevřel jsem třetí bránu." Rozeběhl jsem se k ní a rychle ji obejmul, avšak teď jsem měl velkou sílu, takže ji to mohlo začít dost bolet.

Riuka

Zrovna jsem chtěla vystřelit další kouli, když jsem zaslechla Graye. Lekla jsem se ho a můj bariaken se minul účinkem. "Gray, mám radost za ..." Než jsem stihla dopověděť větu, už mi drtil žebra. "To..bolí." Zaskřehotala jsem a když mě pustil, usmála jsem se trochu rozpačitě. "Trochu ses nám při tom přismahnul... " Zasmála jsem se s úšklebkem jeho barvě kůže a prohlížela si ho. Přitom jsem utrousila tichou poznámku, která patřila spíše mě, než jemu. "Za to já jsem pořád nejslabší článek." Hned jsem si to ale uvědomila a nasadila nucený úsměv, protože mě moje slabota štvala. "Jak ti je? Nejsi unavený?"

Gray

"Jej promiň, já si to neuvědomil!" Zvolal jsem vyděšeně a rychle ji pustil. Neuvědomil jsem si, že mám mnohem větší sílu než dříve. Pak řekla poznámku o mé kůži a já se zasmál. "Jo to je na tom to nejhorší, jak se mi ty svaly nahečmaly, tak jsem se takhle zbarvil a vypadám, jak kdyby mě vytáhli z vařící vody." Zasmál jsem se. "No hele cítím se skvěle, přeci jen, když mám tu větší sílu v téhle formě, tak je to fakt paráda." Řekl jsem nadšeně a následně vypnul aktivaci 3. chakrové brány. Nahodila se mi normální barva, ale ucítil jsme bolest v celém těle a tak jsem si musel sednout na zem. "Eh, ale po deaktivaci to dost bolí." Vysvětlil jsem ji své momentální pocity, ale pak si uvědomil, že vlastně mluvim jen o sobě, ale ona o sobě vůbec. "A co tu teď vůbec trénuješ?" Zeptal jsem se tě a čekal na odpověď.

Riuka

"V pořádku. Můžu ti trochu ulevit od bolesti, jestli chceš." Poklepala jsem rukou na svou brašnu, kterou jsem neustále nosila při sobě. Její velká část obsahuje především lékařské potřeby, ale to kluci už vědí. Přiklekla jsem k němu. "Jen se zdokonaluju ve své jediné obraně, kterou mám." Odpověděla jsem trochu tišeji, než jsem chtěla, ale hned jsem to zamluvila řečmi o léku. Sáhla jsem do tašky a podala mu onen lék na tu bolest. "Měl by sis odpočinout. Vypadáš strašně." Zasmála jsem s malým úšklebkem.