Rodina: Otec: Hayate (Věk 38), kněží našeho spolku sluníčkářů. Zní to jako nějaký spolek čajíčkářů a sběratelů čajových podtácků ale tím opravdu náš spolek není. Za svoji funkci je váženým obyvatelem vesnice.
Matka: (Věk32 )Mei, vskutku žena, která plná víry. Má jí tolik, že by ji mohla rozdávat po houfech. Neustále mluvi o ohni, o slunci. Častokrát mi povídala o nekonečné temné obloze.Říkávala – noc je temná a plná hrůzy. Ta věta se mi vryla do paměti . Vždy ale byla na mě hodná.
Bratr: Drahocený Shiro, ve všem nejlepší, mé dokonalé já. Dvojče o které jsem přišel. Nikoho jsem tolik nemiloval tak jako jeho. Těžce nesu tu prázdnotu, která po něm zbyla. To osamocení společně s dlouholetým mučením u mě vytvořilo druhou osobnost, kterou právě zastupuje můj bratr nebo si to tak alespoň namlouvám, že to je on. ______________________________________________
Vedlejší informace
Oblíbené: Dříve jsem měl zcela jiné zájmy a své oblíbené věci. Dnes je tomu však jinak,má potřebu jen sloužit svému lidu a svému bohu. Nic jiného ve své hlavě nemá i když někde tam hluboko stále ten starý a dobrý Yoshi je. A nebo možná taky ne ale to už si povíme někde jinde.
Neoblíbené: Cokoliv, kdo je proti našemu bohu, našemu lidu a našemu ostrovu. Klasická věc u fanatiků. (Jehovisti jsou proti tomu žabaři)Takže pokud bude někdo velebit nějakého jiného boha, nebo uráží toho našeho, můj lid tak to s nervama odskáču a jsem schopen vraždit. Nenávidím své běsy, bojím se jich a probouzí ve mě slabost. Zdá se mi o tom jak jsem zaživa pojídán svým bratrem. Proto moc nespím a jak je jasné tak jsem si vybudoval menší averzi ke spánku.
Povaha: Moje povaha? Jestli jsem měl nějakou tak jsem byl určitě tichý, zkoumavý. Hrozně zvědavý a hravý. Těd by mě dost lidí popsalo jako chladný kus mramoru.cítím nějaké city? Cítím jen zápal pro víru, mého boha slunce. Na ničem jiném mi víc nezáleželo a od toho se odvíjela i moje zfanatizovaná povaha.
Cíl: Stát se jednou nejvyšším kněžím a vůdcem klanu. Dále rozšiřovat vliv působnosti náboženství slunce až by ovládlo celou zemi. Moc skromný tedy nejsem. ______________________________________________
Bojové schopnosti a vybavení
Podstata: Katon
Hlavní atribut: Největším atributem a sílou bude jeho práh bolesti. Určitě to není žádný stroj, který necítí bolest. Bolest cítí tak jako ostatní ale dokáže při ní fungovat.
Zbraň: Rituální dýka, která má na čepeli runy, které dokáží přečíst jen lidé zasvěceni slunci. Dosti zajímavé je fakt, že rukojet je vyrobena ze stehení kosti mého bratra. To abych ho měl na blízku.
Inventář: ZVN, pár ninja pilulek a přívěšek opracované kosti, do které byla vyryta runa. Tu opět dokáží přečíst jen obyvatelé ostrova. Strašidelná maska, díky které může ukrývat svoji totožnost.
Specializace: Ninjutsu a v menší míře i taijutsu.
KG: Svoji vrozenou schopnost svého klanu má díky pokusům trochu modifikovanou a díky ní dokáže v menší míře manipulovat se svojí krví a s bunkami. Neovládá to však 100% zatím a všechny jutsu s tím spojené mají pro něj né moc dobrý efekt jelikož nemá tak velkou zásobu chakry a jeho tělo je ještě mladé. Postupem času se však určitě naučí plně ovládat svoje schopnosti. Tedy pokud se toho dožije. Základní vlastností, kterou mají všichni členové klanu je zlepšená regenerace. Samotné užívání schopností je často vysilující, proto musí pravidelně brát různé ninja povzbuzováky.
Jutsu: Henko: (C) Jutsu, které využívá mé vrozené vylepšené schopnosti. Jde o jutsu na bázi krve a buněk, díky kterým dokůžu měnit například barvu očí, pokožky, vlasů. Také lze změnit třeba délku nehtů, zpevnit je a mít je ostré. (Né tak jako kus vybroušené ocele ale určitě se s tím dá dost slušně škrábat.) Zatím tedy jen menší úpravy a změny.
Dangan: (C) Opět se jedná o jutsu využívající jeho krevní schopnosti. Tentokrát jde však o útočnou formu, kdy se kousne do prstu a z krve, která vyteče vytvoří náboj. Ten dokáže vystřelit na svého protivníka slušnou rychlostí. Čím menší náboj náboj a zaostřený náboj vytvoří tím letí rychleji (Větší penetrace) ale její tvorba trvá o něco déle než ta normální. Jelikož jde o velice náročnou techniku dokáže vystřelit takto jen tři střely. Pokud překročí tento počet s každou střelou se zvyšuje riziko, že jeho tělo dostane šok a omdlí. Když se tak stane nesmí tuto techniku použít pár dnů, dokud se jeho tělo plně nezregeneruje. ______________________________________________
Historie
"Z krve a bolesti přichází dokonalost."
Narodil jsem se za zasvitu toho největšího úplnku, který kdy zářil nad našim ostrovem. Kdybych věřil na osud, na znamení tak bych to nejspíše bral jako špatné znamení. Jak jsem se zminil tak jsem se narodil na ostrově, ten se jmenuje Akijuri. Ten ostrov je znám svojí "sluníčkovitostí". K tomuto tématu se ale dostaneme později jelikož je to kapitola sama o sobě. Ještě jsme nedostali k hlavnímu. Nepřišel jsem na svět sám ale s dvojčetem. Můj druhý já, které dostalo jméno Shiro. Byl mi úplně k nerozeznání, nebo možná tomu bylo opačně. To už stejně nikdy nezjistím. Můj bratr byl vše čím jsem byl. Byl tím lepším, měl všechny ty nejlepší vlastnosti a schopnosti. Já měl v sobě tolik chyb, tolik vad. Nebyl jsem dokonalý a častokrát jsem byl spíš jeho stínem. Byl vždy pozorností všech. Já byl přehlížen. Přesto však jsem k němu vzhlížel, byl mým vzorem, mým snem. Měl všechno co jsem chtěl já. Záviděl jsem mu to ale miloval jsem ho. Nemohl jsem ho nenávidět, nešlo to. Moji rodiče, Saeko matka která mě počala společně s Kazuyo, kněžím našeho náboženství které velebí slunci jako všemocné existenci. Takže je jasné, že jsme byli ve středu toho všeho, co vyjadřuje náš ostrov. Navíc s matčiny strany jsem byl krevně spojen s klanem Aka-Tayiou. Říkalo se tomu velkolepé spojení dvou významných členů. A navíc ta dávná, bájná věštba o dvou bratrech. Nikdy jsem o ní však neslyšel a přesto ji všichni ostatní věděli.
Už od mala jsem byl učen praktikám a zvykům mého lidu. Krvavé rituály, které probíhali neustále. Dobytek a pak na konci roku,někdo ve věku dvanácti let, chlapec. Nevím proč ale nikdy jsem to nepochopil. A nebylo to ani potřeba. Stačilo se dívat jinam, nedát na sobě nic zdát a hrát tu svoji roli poslušného člena společnosti. Nesměl jsem vybočit jinak by mě čekalo to jediné a to smrt. Ostrov nepotřeboval odpůrce, potřeboval věrné ovečky, fanatiky, které jsou plně oddáni své věci.
Byl to první lidský rituál, na který si dokážu vzpomenout. Kolik mi už asi tak bylo? Nevzpomenu si ale ten zážitek, který ve mě zanechal, to bylo něco co ve mě zůstalo už na pořád. Ty oči vyhaslé, ta bílá kůže. Rozlitá krev na zemi a střeva, která hlodali ptáci. Častokrát vidím ve svých snech to místo, to dítě, které bylo obětováno naší modle. V tom snu jsem šel blíže k tomu místu. Leželo tam tam zatím neporušené a plného zdraví. Za okamžik však jeho tělo ztratilo barvu a stalo se scvrklou švestkou,rozežrané až na kost. Pak zbyl jen prach a i ten vítr rozfoukal pryč do okolí. Ticho, hrobové ticho, které mi tolik děsivé. Mým utěšením bylo probuzení z toho hrozného snu. Ale co když se jednou neprobudím?
Já a Shiro jsme rostli velice rychle ale každý trochu odlišně. Já byl vždy ten horší takže jsem to každodenně pocitoval. Víra, zapálenost, schopnosti a jeho výkony, to vše plnil na jedničku. Hráli jsme si častokrát různé hry a vždy to končilo stejně. Ve všech mě porazil. Vždy, když jsem prohrál musel jsem uznat svoji porážku a pokorně se mu uklonit jako nějakému králi, či dokonce bohu. Neberu to nějak zle, prostě to beru za samozřejmnost podřídit se mu. Chtěl jsem být jako on a neskutečně jsem mu záviděl všechno tu pozornost, hlavně ve dni rituálu kdy společně se našim otcem uctil naši modlu. Otec byl nadmíru spokojen, byl pyšný na svého syna.
Jednou, když jsme jako malé děcka lítali všude možná a hráli jsme si i s ostatníma tak Shiro navrhl jednu hru. Věděl totiž, že vyhraje, nikdo ho v tom nedokázal porazit. A měl pravdu, zvítězil nade všemi. Musel jsem se mu poklonit a přiznat svoji prohru tak jako vždy, z nějakého důvodu jsem to neudělal. Nevím proč, moje vnitřní já to chtělo ale mé tělo se nedokázalo pohnout. Udělej to! Zařval na mě vzteklý Shiro. Pak už si jen matně pamatuji jak mě zmlátil až do bezvědomí. Od té doby jsem se mu už v ničem nevzepřel. I s rodiči jsem zažil peklo, neustále mě nutili se koukat na ty zvěrstva, hlavně v době, kdy se těla rozkládaly v tom "nejlepším okamžiku. Vybledlá a seschlá pokožka, prázdné oční důlky. Střeva vylézající z břicha. Z dálky na slunci to vypadalo jako by se svíjela. Pro desetileté dítě určitě velice poučné.
Blížil se konec roku a tím i očekávaná událost. Ano ano, mám na mysli obřady. Opět měl být vybrán dvanáctiletý chlapec aby byl obětován slunci. Dlouho se utajovalo o koho půjde, koho vyberou ale den předtím vyšlo vše na jevo. Shiro byl tím, kdo měl zemřít. Proč právě on, proč né já? On je ve všem daleko lepší než já tak proč on? Nemohl jsem si dovolit brečet a jakkoliv reagovat na to citlivě. Očekávalo se ode mě, že budu poctěn. Fyzicky jsem to na sobě nenechal znát ale mé srdce ronilo slzy. Nemohl jsem to vidět a proto jsem utekl. Myslel jsem si, že když od toho uteču můj bratr bude pro mě stále živý v mých myšlenkách. Že neuvidím jeho tělo bledé, rozkládající se na slunci.
Našel jsem si úkryt a v několik dnů přežíval. Byl jsem jako tělo bez duše, nic jsem nepil a ani nejedl. Jediné co jsem dělal bylo sezení na zemi a tupě zírat před sebe. Netrvalo to dlouho a po pár dnech mě našli. Odvedli mě do nějaké budovy a tam mě zamknuli několik dnů do místnosti bez oken a bez žádného okna. Nevím jak dlouho jsem tam byl, nevěděl jsem jestli je den či noc. Byl jsem na hranici zdravého rozumu, kdy jsem si málem myslel, že se v té nekonečné tmě zblázním. Nečekaně se jednoho dne otevřeli a odnesli mě do jiné místnosti. Napíchli mě na kapačku a dostal napít. Přede-mnou stál muž, zhruba kolem 40 let. Měl na sobě rudý hábit, na kterém bylo zobrazeno slunce. Bylo na mě kladeno spoustu otázek a většina se týkalo zrady. Proč jsi utekl? Jsi proti našemu náboženství? Nechceš uctívat našeho boha? Už si všechny ty otázky ani nepamatuji. Opakovalo se to každý den stále a stále. Ty stejné otázky. Nevěděl jsem co jim mám odpovědět aby mi konečně dali pokoj. Křičel jsem, řval jsem na ně, zkoušel všechno a opakovalo se to dokolečka dokola. To bylo asi první bod zlomu, kde duševní zdraví dostávalo zabrat. Nebylo tomu konec, byl to teprve začátek. Celá dekáda všech druhů bolesti a mučení. Byl jsem psychicky týrán, ponižován. Musel jsem se podřizovat a mluvit o sobě jako o kryse. Někdy jsem byl bit do němoty, někdy zase jsem byl mučen ohněm, dušením vodou. I různé drogy na mě byly aplikovány.
Vzpomínám si velice živě zvláště na jedno mučení. Ten den mě změnil a ovlivnil. Byl jsem připoután na židli, oči zavázané a ústa zacpané roubíkem. Bál jsem se co příjde. Chtěl jsem už být pryč, pryč od té bolesti a utrpení. Udělal bych vše aby přestala. Uslyšel jsem kroky svého mučitele nebo možná spasitele? Když jsem ucítil na svém krku studené prsty, které sevřeli za hrdlo byl jsem si zcela jist co příjde. Řezali do mě skalpelem. Po hrudi, po nohách po rukách, po obličeji. Cítil jsem jak krev ze mě uniká. Když jsem byl na tom nejhůř a zdálo se, že odpadnu tak mučení skončilo a pak jsem ucítil teplo. Dělali to tak vždy. Aby mě udrželi na živu tak mě uzdravili nějakým lékařským jutsu. Po chvilce se zase pokračovalo. Skalpel odložil a vzal si další svůj nástroj. Brečel jsem, řval, házel sebou ale nebylo to platné. Upadal jsem do temnoty, bolest ve mě proudila celým tělem. Má mysl to už dále nedokázala snést, když mi urval prst z pravačky. Poddal jsem se tomu, té bolesti a ponořil se do hluboké tmy. Proudil jsem v ní, plaval v té nicotě. Ticho a tu tmu přerušil tlumený hlas a slabé světlo, které se mihotalo. Blížil jsem se stále blíž a zadržel jsem dech. Viděl jsem svého milovaného bratra. Zdravého a živého jak na mě mává. Někam utíkal a proto jsem se za ním vydal též. Ocitl jsem se u obřadního stolu, na kterém byl spoustán on. Usmíval se na mě a něco mi říkal. Já ho neslyšel a proto jsem se rozběhl k němu ale z nějakého důvodu jsem nemohl, moje tělo jako kdyby bylo spoutané. Krev začala pršet z nebe. Všude byla kam jsem se podíval krev. I já byl celý od ní. Něco mi napovídalo, že jde o krev mého bratra. Zavřel jsem oči a modlil se aby to už skončilo ale né a né se mi to podařit. Cítil jsem jak někdo na mě sáhl. Otevřel jsem oči a viděl svého bratra, které měl krvavě rudé oči a černé zuby. Z břicha mu vylézali střeva a vypadalo to jako by šlo o nějaké hady, které mě chtějí ušknout. Nemohl jsem se hrůzou pohnout, nic dělat. A pak se mi zakousl do krku a rval moje maso, hltal ho a byl stále divočejší. Shiro..zašeptal jsem ... Ze svého snu nebo cokoliv to bylo jsem se probudil s divným pocitem. Jako kdybych to už nebyl já. Cítil jsem jakoby i přítomnost svého bratra. Jako kdyby byl ve mě.
To bylo jedno z mých posledních setkání s panem mučitelem. Všechno co jsem tu bůhví za jak dlouho zažil mě opravdu změnilo. Musel jsem potlačit sám sebe, změnit se a na některé věci zapomenout. Byl jsem úplně jiným člověkem. Navíc se u mě vytvořila rozpolcená osobnost. Byl ve mě hlásek, který mi našeptával různé věci. Měl hlas mého bratra Shira. Věděl jsem, že ho musím poslechnout úplně ve všem. Tvrdil mi, že mluví ke mě jako posel slunce. Moji mučitelé byli vším tím spokojeni. Ještě aby ne, když ze mě vytvořili poslušnou figurku. Pustili mě ven a já se vrátil ke své rodině.
Cítím se být hrozně prázdný. To je vlastně jediné co cítím, protože všechny mé pocity zmizeli. Jediné co bylo mým úkolem bylo sloužit našemu lidu a uctívat našeho jediného a pravého boha. Pár měsíců po tom všem jsem podstoupil operaci a řadu pokusů. Říkali mi, že náš bůh si to přeje, že chce do mě vstoupit. Neváhal jsem ani sekundu a nadšeně jsem souhlasil. Nevím jak dlouho to bylo ale táhlo se to snad celé dny. Několikrát mě otevřeli, vyměňovali mé orgány, píchali do mě nějakou drogu, která podle jejich slov měla posílit můj KG a být tak blíže k bohu, jelikož potřeboval mladé a silné tělo. Po všech těch operacích, které by málo kdo vydržel jsem byl testován a zkoušen. Podle slov mého otce, který za tím celý stál to vypadalo slibně. Má krev se svým způsobem trochu změnila a s tím i moje schopnosti. Byl jsem trénován členy mého klanu i kněžími a postupně jsem své nově nabité síly začal z části ovládat. Dokázal jsem manipulovat se svojí krví a trochu i se svými buňkami.
Na konci toho všeho jsem musel své schopnosti ukázat všem těm hlavním členům našeho ostrova. A jak jinak než to ukázat v pravé bitvě. Byl jsem v malé aréně spolu s neznámým mužem, kterého jsem nikdy neviděl. Jeho pohled a oči mluvili sami za sebe. Cítil, že nemá co ztratit. Nečekal jsem až jako první a hodil směrem k němu dva kunaie, které mířili k jeho místu. A pak už si toho moc nepamatuji. Byl jsem vnořen do temnoty a mé druhé brutálnější a silnější já převzalo nad mým tělem kontrolu. Jediné co si z toho pamatuji je kovová pachut krve v ústech, mrtvolu ležící u mých nohou. Vnitřnosti a orgány poházené po celé aréně. A pak jsem cítil hlad, hlad po dalším boji, po další krvi. Cítil jsem jak mě to uspokojilo, ten adrealin to vzrušení. Srdce mi divoce bušilo a byl jsem tím úplně omámený jako kdybych si vzal nějakou drogu. ______________________________________________
Příjem 
Portal 
Latest images 
Hledat 
Registrace 
Přihlášení 
Předmět: Yoshiro Aka - Tayiou 
Fri Apr 24 2015, 14:41
![](https://2img.net/h/s9.postimg.cc/emx7vw38f/Bez_n_zvu_4.png"align="left")
Byl to první lidský rituál, na který si dokážu vzpomenout. Kolik mi už asi tak bylo? Nevzpomenu si ale ten zážitek, který ve mě zanechal, to bylo něco co ve mě zůstalo už na pořád. Ty oči vyhaslé, ta bílá kůže. Rozlitá krev na zemi a střeva, která hlodali ptáci. Častokrát vidím ve svých snech to místo, to dítě, které bylo obětováno naší modle. V tom snu jsem šel blíže k tomu místu. Leželo tam tam zatím neporušené a plného zdraví. Za okamžik však jeho tělo ztratilo barvu a stalo se scvrklou švestkou,rozežrané až na kost. Pak zbyl jen prach a i ten vítr rozfoukal pryč do okolí. Ticho, hrobové ticho, které mi tolik děsivé. Mým utěšením bylo probuzení z toho hrozného snu. Ale co když se jednou neprobudím?
Vzpomínám si velice živě zvláště na jedno mučení. Ten den mě změnil a ovlivnil.
