Žij s námi, zemři sám!

Za posledních několik dní se toho v Konoze událo až nečekaně moc. Hlavním tématem a problémem zde bylo povstání nenápadného Ichira, který se projevil, jako geniální manipulátor a zároveň nekompromisní člověk. Byl však přelstěn ještě větším intrikářem a to samotným Hokage Kokaiem Uzumakim. Ačkoliv Kokai vyhrál a vyčistil Konohu od potenciálních zrádců a nebezpečí, tak si tato akce vyžádalo několik obětí. Oběti se vyskytly v každém klanu. Hodně to však odnesli Kentiri, protože Ichiro byl společný i s Kami Kentiri, která ostatní nenávidí a dává jim to dost sežrat. Proto Kokai nechal vykopat nové hroby, kam hodlá před celou vesnicí uložit padlé.

Pomalu se stmívalo a lidé se začali sházet na blízkém hřbitově, kde už bylo přes dvacet vykopaných hrobů. U každého hrobu byl mramorový náhrobní kámen, kde byla jména, věk a většinou i nějaký popisek, který se hodil k osobě, která zde bude odpočívat. Na pohled to bylo dost smutné, protože nejmladší oběť, která padla během povstání, byla Taki Kentiri, které bylo teprve 14 let. V každém hrobě už byla dřevěná rakev, ve které leželo mrtvé tělo.

Lidé se pomalu začali sházet na hřbitově, kde si sedali na lavičky, které pro ně byly přichystané. Jakmile se všichni shromáždili, tak pomalu z dálky přicházel Kokai Uzumaki společně s Taikim Uzumaki.



Pomalu se oba blížili k místu, kde vládlo naprosté ticho. Sem tam se ozval nějaký vzlykot či pláč. Povětšinou brečely matky, kterým umřelo dítě. Výjimkou nebyla ani Akio Kentiri, které zemřela Taki. Ve chvíli kdy Kokai došel na místo, odkud viděl úplně všechny, tak udělal lehká gesta rukami a v ten moment se ze země zvedly všechny svíčky, které se hned na to i zapálily a krásně osvítily celý hřbitov. Svíčky levitovaly kolem lidí, takže to vše působilo krásně. Poté už však Kokai promluvil.

"Vše bylo naplánované do nejmenšího detailu. Jediný detail, který mi unikl bylo to, že Ichiro nebude mít s lidmi, kteří budou klást odpor, slitování. Proto se stalo to, co se stalo." Odmlčel se. "Celé to bylo pro lepší bezpečí, ale jak to dopadlo? Musíme zde dnes stát a koukat na to, jak se každý loučí se svým blízkým. Ačkoliv mnoho lidí tvrdí, že je smrt blízkého naší nejtěžší životní zkouškou, tak nemohu souhlasit." Řekl všem a pomalu sešel z malého pódia a začal kráčet mezi uličkami u židlí, aby dal najevo, že je na stejné lodi jako ostatní. "Nejde o to, kdo nám zemře nebo kdy, ale o to, jak se s tím popereme. O to jestli když nás něčí smrt pošle k zemi, tak zda hned potom povstaneme a budeme dál bojovat. Bojovat jen kvůli tomu, aby na nás ti nahoře byli pyšní a my nikdy nemuseli říct, že jsme zde nic neudělali, že jsme nic nedokázali nebo tu po nás nic nezůstalo." Najednou lidé začali kývat hlavami a otírat si slzy. "Smrt není něco, co nás má porazit a nechat ležet u země. Smrt je něco, co nás má posílit, dát nám najevo, že zde nebudeme věčně a musíme vzít svůj život do vlastních rukou a něco s ním udělat. Bojovat za právo žít!" Zvolal a poté se vrátil zpět na menší pódium.

Máchl rukou a jedna svíčka dolétla přímo před hrob Taki Kentiri. V ten moment se Akio rozbrečela a Jiro ji jen chytl za ruku, aby ji dal najevo, že je při ní. "Tahle čtrnáctiletá dívka padla kvůli tomu, že byla statečná. Nebála se jít na místa, kde bylo jasné, že bude velké nebezpečí. Nebála se opustit svého bratra a postavit se na vlastní nohy. Bohužel však nebyla ještě připravená, ale nenechala si kecat do svého života. Chytla svou příležitost, šla za ní a chtěla něco dokázat. Proto bude tato dívka navždy v našich srdcích, jako malé děvče, ale velká hrdinka." Znovu trochu zvýšil hlas, aby povzbudil lidi. To zabíralo, protože přikyvovali hlavami a někdy se jim na tváři objevil i lehký úsměv.

Najednou se začali zvedat první lidé, kteří pomalu házeli bílé růže do zatím otevřených hrobů, ale zavřených rakví. Jakmile odhodili růži, tak se vrátili na místo a často si otřeli své slzy, které jim vyhrkly ve chvíli, kdy se podívali na náhrobní kámen svého blízkého. "Neberme to, co se stalo, jako velkou tragédii. Berme to tak, že nám život udělil další lekci, se kterou se musíme vypořádat a posunout dál." Dodal ještě tiše. Hned poté kývl přímo na Taikiho, který přešel k němu a postavil se přímo doprostřed. Poté roztáhl ruce a pomalu je dával k sobě. Najednou se nad hlavami všech přítomných objevil obří hliněný oblak, který zasypával jeden hrob za druhým. Ve chvíli, kdy byl jeden zasypaný, tak na něm vyrostlo několik bílých růží. Mezitím už se pomalu zvedali všichni přítomní a procházeli kolem Hokage, který jim podával ruku se slovy "Upřímnou soustrast."

Montaro Hyuuga

Přicházelo čím dál tím více lidí a ceremoniál měl pomalu začít. Všiml si laviček, které sem na nosili. Radši se trochu vzdálím. nenápadně prošel mezi lidmi zpátky,a sledoval to z větší vzdálenosti. Nechtěl na sebe upoutat pozornost, který by mohla přijít po ceremoniálu. Lidé plné smutku a možná i zlosti se usadili, aby byli součástí rozloučení s blízkými. Neměl nikoho. Nikoho kdo by mohl ležet v jednom z hrobu. Nebyl vázán tímto bolestným poutem. Netýkalo se ho to, ale stejně se chtěl podívat na všechny co tu budou. Třeba se i poučit z jejich smutku. Sedl si pod strom, který se nacházel tak dvacet metrů od lidí na lavičkách. Vytáhl fotku šťastné rodinky, kterou dostal od svého budoucího já. Třeba on Ichira udal, a díky tomu měl byakugan. řekl si, ale už to dále nerozebíral. Ještě naposled si prohlédl lidi co tu byli některý poznával ze dne když se dostávali týmy. Neznal jejich jména, ale uviděl kluka, který blbnou se svojí sestrou tehdy před hokageho místností. Ten kluk tam byl bez ní. Musela to bejt ona pomyslel si a pak uviděl, že tu není Aiko ani Karadin. Co pak se asi stalo ? pomyslel si. Naposled je viděl, když jí Ichiro propíchl břicho. Tehdy ho to vzalo, ale z nějakého důvodu na to pak všechno zapomněl. Montaro poslouchal co Hokage povídá mluvil o tom jak se to nepovedlo a jak to byla lekce, které lze využít. Snažil se zmírnit bolest, kterou tu lidi prožívají. Ještě, že pořád nemám koho ztratit. řekl si a pohlédl na tu holčičku co byla s ním na fotce. Jednou, ale budu. pomyslel si a pak fotku schoval. Ostatní se chodili se rozloučit s obětmi. Seděl sem tam a pozoroval. Teď budou Ichira nenávidět ještě více. povzdechl si. A mě také. dodal nakonec, protože jsem byl jeden z mála co za ním stáli, ale nejspíš jediný co byl s ním, podporuje ho a je zde na pohřbu.

Karadin Hyuuga

Nevedel som poriadne o ceremónii, ktorá sa v dedine momentálne diala. Zrazu ku mne pribehla členka z klanu uzumaki, ktorá na prvý pohľad pôsobila veľmi milo. Pobehovala sem a tam, snažila sa pomôcť každému komu bolo pomoci, ihneď sa mi jej charakter zapáčil. Dúfal som, že niekto príde rýchlo aj za mnou a pomôže mi s Aiko. Bola to akási telepatia, keď som zrazu uvidel Kiru pribehnúť k nám. Rýchlo zobrala zranenú Aiko a odniesla ju do inej miestnosti. Ja som sa len pousmial, pretože som sa dočkal pomoci. "Konečne niekto, kto vie, že aj iní potrebujú väčšiu pomoc." Veľmi som toho nenarozprával, pretože som len čakal, kedy sa o ňu personál postará. Po desiatich minútach stále nikto neprichádzal, tak mi zostávalo len naďalej čakať. Sadol som si na najbližšiu pohovku a čakal. Polhodina prešla, hodina prešla. Stále som bol akýsi neistý, ako na tom v skutočnosti senseika je. No po chvíli som uvidel prichádzať rovnakú mladú pani, ktorá mala úsmev na tvári. Začala mi rozprávať o tom, že len kvôli mne Aiko prežila s čím som veľmi v mojej mysli nesúhlasil, pretože na jej záchrane sme sa podielali viacerí, ale mal som úsmev na tvári a myslel som si svoje. Pani doktorka bola veľmi milá, a keď mi všetko porozprávala vybral som sa rýchlo za senseikou do miestnosti, kde momentálne leží. Vstúpil som do dverí a mal som na tvári úprimný úsmev, keď som ju zbadal. Nevedel som ako zareaguje, preto som len pomaly k nej prichádzal a čakal na jej reakciu.

Izanagi Ryugo/Kentiri
___________

Pomalu jsme spolu s Daisukem došli na pohřeb a usadili jsme se na nejbližší lavičku. Hokage měl inspirativní přednes o tom všem a já ho poslouchal až do konce. Hlavou mi běžela spousta myšlenek, ale nějak ve mě zůstával pocit že se prostě musím pomstít Ichirovi za to, co udělal.
Když Hokage domluvil tak jsem se sebral a došel jsem k hrobu mladé Taki. Sledoval jsem její hrob a růže které přistávali přímo na něm. V očích se mi znovu vytvořili slzy které pomalu ztekli po mých tvářích.
Já tě pomstím Taki. Nedovolím aby to někomu prošlo. Navždy budeš v mém srdci i přesto že jsem tě znal tak málo. Řekl jsem si pro sebe a ztékající slzy jsem pomalu utřel do rukávů.
Došel jsem pak pomalu k Akio a Jirovi kterým jsem podal ruku se zničeným pohledem na tváři.
"Upřímnou soustrast." Vydal jsem ze sebe tiše a byl jsem na odchodu abych se tu náhodou znovu nezhroutil.

Tai Kentiri

Otec mu vypověděl vše, co věděl o jehu očích i o proroctví, které se týkalo Taie a Izanagiho. Tai si to celé vyslechl pouze s pokyvováním hlavy, neměl žádné otázky ani nic, co by k tomu dodal. Pouze tam zkroušeně seděl a snažil se uvědomit si tu tíhu odpovědnosti, která mu dosedala na ramena. Poté už přišla matka a všichni společně odešli na pohřeb. S celým proslovem Hokageho rostl v Taiovi pocit lítosti nad tím, jakým způsobem se vůči němu předtím zachoval. Tohoto člověka očividně mrzelo to co se stalo stejně tolik, jako Taie. Poté už přešel přímo k Taki a Tai ucítil, jak mu úzkost sevřela vnitřnosti. Matka se rozbrečela a otec jí chytl za ruku. Tai jí chytil za tu druhou. Za každou cenu se snažil znovu nebrečet, neprojevit to, co on považoval za slabost. "Nebála se opustit svého bratra a postavit se na vlastní nohy. Bohužel však nebyla ještě připravená, ale nenechala si kecat do svého života."   Taie po téhle větě Hokageho píchlo u srdce a z jeho rudých očí se vyvalili první slzy.

"Hm, já jdu za Daisukeho synem, přece jen jsem mu neřekl, kde jsou ty materiály a on tam toho sám moc nezmůže." řekl jim a poté se trochu odtáhnul od Karadina a vzal si sebou Taki i Izanagiho. "Vy jděte na to druhé místo - za věznici a buďte opatrní. Myslím si, že tohohle Hyuugu můžete vzít sebou, vypadá v pořádku. Až budete hotový sejdeme se u nás v sídle, jasný? Dávej mi pozor na sestřičku, Izanagi."

Taiovi se vybavila celá tato situace před očima. "Jak to mohlo dopadnou, kdybych jí neopustil? Kdybych ji nenechal samotnou? Hokage má pravdu, nebyla připravená, neměl jsem jí opouštět." pomyslel si Tai. Poté ovšem zavrtěl hlavou, aby zahnal takovéhle myšlenky. Věděl, že jimi už stejně nic nevyřeší. Ke konci Hokageho proslovu se již dokonce lehce usmíval při vzpomínce na svou malou sestřičku a z očí mu vytekla už jediná slza. Na konci obřadu se všichni začali zvedat a šli se zdravit s Hokagem. Tai je všechny napodobil. Pustil matčinu ruku a podíval se na otce. "Omlouvám se, ale potřeboval bych ještě mluvit s Hokagem, doufám, že to není problém." řekl jim a rovnou se otočil a odešel směrem ke Kokaiovi. Čekal kousek od něj až bude alespoň chvíli sám a nebudou kolem něj všichni ti lidé, aby se mu mohl omluvit za své chování zpátky na mýtině.

Hideyoshi Ryugo

Následoval Yoshira na místo, kde se měl konat pohřeb a již z dálky viděl, jak k tomu místu míří snad celá vesnice. Smutek byl cítit všude, lidé měli v obličeji ztrápený výraz. Dalo se to očekávat. Pak se to trochu uklidnilo a Hokage pronesl několik slov pozůstalým a také na památku těch, kteří zemřeli v den převratu. Doufám, že jejich smrt nebyla zbytečná. Tolik zmařených životů, zvlášt ta holka. Když si vezmu, že byla přibližně v tom věku jako já. Život Shinobi přináší smrt a je jedno kolik nám je, kdo jsme a nebo kde jsme. Smrt si nás najde vždy. Povzdychl si a sklopil hlavu na úctu k mrtvým. Snad jejich duše najde klid. Zašeptal a zvedl zase hlavu. Trochu se porozhlédnul po place, jestli neuvidí své rodiče.  I když věděl, že jsou v pořádku tak jim měl dost toho co říct. Za tak krátkou dobu se toho u mě tolik změnilo. Kdo by si pomyslel, že v sobě budu mít draka, najdu ztraceného příbuzného, který měl být mrtvý a nakonec aktivuji další stupen vrozené schopnosti.

Zatial čo ten muž niečo hovoril tak Killua premýšlal že kdo ta osoba mohla byť. Skočil zo strechy na zem Idem sa pozreť do svojho domu či tam nenechal nejaké stopy. odpovedal tomu mužovy a odišel. Ked prišiel k svojmu domu, stal medzi dverami ktore boli doškrabané. Otvoril dvere a vošiel dnu. Killua si obzeral okolie, všetko bolo poničené a rozhadzané. Nejaka stopa, určite tu musí byť. par krát si to zopakoval pre seba. Pochvylke hladania nič nenašiel. Tak vyšiel na druhé poschodie. Všade bol rozhadzaný a poničený nábytok. Ked si Killua poobzeral všetky izby, ostala už len jedna izba a to bola tá v ktorej spával. Hned ako prišiel do svojej izby, ofúkal ho studený vietor ktorý sa tam dostal cez otvorené dvere. Obzrel si izbu a všimol si popol ktorý sa nachádzal v koši, tiež si všimol zničenú a doškriabanú kresbu svojej rodiny. Stál pred tou kresbou a pozeral sa na ňu. Posledný krat si obzrel svoju izbu, sadol si na postel a premýšlal.Takže všetko tu je rozhadzané a poničené ako keby niečo hladali ale nič nezmizlo, a zároven je aj zničený obraz a fotka mojej rodiny. To je naozaj divné a velmi zvláštne.

Hokage (Ryuu a Tai)

Přišel za ním první chlapec společně s Kaizenem. Byl to mladý Ryuu, který si myslel, že jeho brácha se spojil s Ichirem, což nebyla pravda. Hokage kývl na Kaizena, protože věděl o tom, že si ho chce vzít pod sebe a odsouhlasil to. "Tvůj bratr se s Ichirem nespojil. Pracuje pro někoho jiného, což teprve zjišťuji." Odpověděl mu, ale to už ho Kaizen vedl pryč. Šel s Ryuuem pryč ze hřbitova. "Běž se teď trochu prospat Ryuu a zítra ráno se u mě stav doma. Přes kartu se dostaneš dovnitř." Následně Kaizen odešel a nechal Ryuua jít samotného domů. Poté k němu přišel Tai a bylo vidět, že má něco na srdci. Hokage si ho vzal trochu stranou, aby spolu mohli v klidu mluvit.

Izanagi -> Odcházel pomalu pryč. Cítil se trochu unavený, takže bylo vhodné jít domů si odpočinout, protože měl poněkud náročnější den. Každopádně ve chvíli, kdy došel domů, tak ho začalo opět pálit na hrudníku a zatmělo se mu před očima. V ten moment stál na jakési poušti, kde byl černý písek. Kolem něj bylo pár malých skal a slyšel jak v dálce řvou nějací lidé. Najednou však v dálce uviděl, jak se k němu blíží tři osoby na koních. Běželi přímo proti němu, jako kdyby proti němu chtěli zaútočit, ale to se nestalo. Jen kolem něho proběhli a běželi dál. On si však všiml, že za sebou koně nechávaly mokré stopy. To už ale stál na pobřeží velkého ostrova, který vypadal dost tajuplně a celkem nebezpečně. Moře bylo šíleně rozbouřené a poblíž něho opět stály tři osoby na koních. Po rozbouřeném moři se plavila jakási loď, která měla na stožáru vlajku Konohy. Poslední co uviděl bylo, že na lodi byl Montaro Hyuuga, Tai Kentiri a samotný Izanagi. V ten moment se probral v náručích svého otce "Co je, Izanagi? Jsi v pořádku?"

Hideyoshi -> Konečně uviděl svého otce i matku, jak sedí vedle rodiny Kentiri, kterým zemřela dcera. Každopádně musel počkat až do konce obřadu, než k nim mohl. Daisuke se pomalu otočil a viděl Yoshiho. "Konečně!" Zvolal, postavil se a vedle něj se narovnala i Yoshiho matka. "Už jsme se o tebe začínali bát." Řekla Kumiko a pousmála se. Daisuke kývl na Yoshira, který vzápětí hned odešel. "Pojď jdeme domů, za chvíli bude tma." Řekl Daisuke a odebral se směrem domů s tím, že doufal, že Hideyoshi půjde taky.

Montaro -> Na obrázku však nastala změna. Místo malé dívky tam byl malý kluk. Nebyla to moc velká změna, ale opět musel udělat něco, co změnilo jeho budoucnost. Bylo to zvláštní. Najednou ho však začaly podivně pálit oči. Ucítil mravenčení v celém těle a během vteřiny seděl ve svém pokoji v tajném podzemním domku Ichira. Předním zase stál Montaro z budoucnosti. "Mám poslední šanci se s tebou vidět. Musím ti něco říct o Ichirovi."

Aiko Hyuuga

Ležela a koukala do stropu, když v tom konečně přišel Karadin. To ji ihned vykouzlilo úsměv na rtech. Byla fakt ráda, že se konečně ukázal Karadin, jediný ninja, u kterého věděla, že je správný a dá se mu věřit. "Ahoj." Řekla mu s úsměvem a ukázala na židli vedle své postele. "Přemýšlela jsem nad tím vším, co se v poslední době událo." Řekla mu na úvod, ale hned pokračovala. "Chápu, že Montaro přešel k Ichirovi, jde přímo naproti síle. Ale neví, jak jeho vzor k těm očím zřejmě přišel." Řekla trochu tajemně a lehce zakroutila hlavou. Na to, že byla na umření, tak vypadala dost dobře, zřejmě mají lékaři v Konoze fakt kouzelné ručičky. "Ale to je fuk. Běž se co nejdříve vyspat a zítra si dáme sraz před nemocnicí a zaměříme se na tvé oči. Sáhnu po jedné staré technice, která by měla být schopná ty oči konečně probudit. Bude to ale dost náročné." Řekla mu jinými slovy, že zítra proběhne těžký trénink.

Killua -> Poničené věci a podobně nebylo nic extra, protože to zvláštní teprve přišlo. Jakmile si sedl na postel, tak si periferně všiml, že má něco na stropě. Když se tam podíval, tak uviděl mrtvé tělo nějaké ženy. Byla celá od krve a na strop přichycená několika kunaii. Kolem té ženy byl krví nakreslený jakýsi obličej. Killuovi ihned došlo, že se jedná o obličej masky, kterou měl muž, kterého potkal na jedné střeše. Jenže v ten moment už se mu udělalo zle a omdlel. (Pokračuj v misi)

Hideyoshi Ryugo

Počkal až skončí obřad, jelikož by to bylo docela neslušné k zemřelým. Když viděl otce, který se k němu blížil roštácky se usmál a šlo vidět, že má z opětovného setkání se svou rodinou radost. Jsem rád, že vás vidím, taky jsem měl o vás strach, zvláště o tebe tati. Už jsem tě chtěl zachraňovat. Zasmál se při té poznámce a poškrabal se na hlavě. To byste nevěřili, co všechno jsem prožil. Ti dva si mohli povšimnout jeho nového tetování na rukou.  Chlapec je následoval a po cestě domů jim vyprávěl svoje zážitky, které se mu za tu dobu co se s nimi neviděl staly. Když jsem se dozvěděl, že některé lidi uvěznily a mezi nimi jsi byl i ty tak s pár lidmi jsme začali jednat. Šli jsme do kanceláře Yoshira Inuzuky.. Rozhlédnul se kolem a mluvil trochu  potichu, tak ale aby jej oba dva slyšeli. Našli jsme ten úkryt. Nevěděl jsem co přesně tam hledat, byly tam však pilulky, které jsem..no snědl. Což jsem očividně neměl. Přeneslo mě to do chrámu světla. Na chvilku se odmlčel a podíval se, jestli jeho otec na název toho chrámu nějak zareaguje. Potkal jsem tam jednoho člověka, který se mi představil jako Akira Ryugo. Vypadal asi jako ve tvém věku ale řekl mi jednu velice zajímavou věc, že je mým dědou. Proč jste mi zatajovali takovou věc? Zeptal se jich na toto ožehavé téma a očekával nějakou rozumnou otázku. I jeho matka byla braná jako vyvrhel tak proč by mu zatajovali právě dědovu existenci?

Montaro Hyuuga

Takže tedy neustále dělám něco jinak. řekl si a seděl pod stromem spousta lidí už odešla, ale ten kluk, kterého jsem předtím poznal, ještě zůstal s Hokagem. Pak mě najednou zapálili oči a když jsem si je promnul byl jsem ve svém pokoji. "Ichi...?" nestačil jsem dopovědět, protože na odpověď jsem přišel sám. Stal jsem sám před sebou opět jako mile tentokrát, ale v tajném úkrytu.
"Všichni mi neustále něco říkají, ale nikdy neřeknou co přesně chtějí. Sám sebe už jsem nečekal." řekl tak nějak neutrálně. "Přicházíš o byakugan ?" zeptal se ho na rovinu, protože to byla jedna z možností, proč by se už nemohl ukázat nějaké vyšší možností, že nejde neustále měnit čas mě teď nenapadali. Pak už se, ale utišil a nechal ho mluvit. Doufám, že já sám sebe nebudu přesvědčovat, abych byl proti Ichirovi. pomyslel si ještě a pak už ho vnímal.

Karadin Hyuuga

Konečne som uvidel Aiko plnú radosti po dlhej operácii. Bol som skutočne rád, že sa jej nič vážneho nestalo a bol som prekvapený, že dokázala o všetkom hovoriť, i keď väčšinu času bola v spánku. "No, asi má určite nejaké zdroje." Zamyslel som sa nad tým, ale veľmi som neriešil okolité veci, ale zameral som sa na to čo mi začala hovoriť. "Montaro? Aha, ten Montaro. Veď ja si ho už ani poriadne nepamätám. Všetko tak rýchlo uletelo, že už ani neviem s kým som poriadne v tíme. Teraz mi to pripadá, že som už sám a vy senseika. Keď som bol prvýkrát priradený do tímu s Montarom pripadal mi ako spoločník, ktorý nemá rád basketbal ako ja a radšej sa zameriaval na svoje schopnosti.Pousmial som sa. "A on sa teraz pridal k Ichirovi? Ten, ktorý nás chcel svojím genjutsu ošialiť?" Nevedel som čo si mám o tom myslieť. Nechcel som nejako rozoberať iných, pretože mi išlo aj o vlastný krk. Zrazu mi Aiko začala hovoriť o vlastnom byakugane, ktorý som nemal stále obnovený. "Zajtra? Supeer, konečne nejaká poriadna dobrá správa, po vašej operácii až predsa." Zasmial som sa. I keď to bude ako hovoríte dosť náročné, som predsa z Hyuuga klanu, ktorý sa len tak nevzdáva. Povedal som vážne a odstúpil som od senseiki. Pomaly som už odchádzal ku dverám, keď v tom ma napadlo. "Sensei, neviete prečo som videl môjho otca pred príchodom do nemocnice inak ako ho v skutočnosti vidia moje oči? Zdal sa mi akýsi podivný, a potom po chvíli len tak z ničoho nič zmizol. Nechápal som tomu." Pozrel som sa Aiko do očí a dúfal, že mi povie na to niečo pozitívne.

Tai Kentiri

Hokage domluvil s nějakým chlapcem a poté si vzal stranou Taie, aby si mohli popovídat. Nevypadalo to, že by vůči Taiovi choval nějakou zášť, ale on si potřeboval být jistý, že to mezi nimi srovná. Letmo se podíval Hokagemu do očí, ale hned ucukl pohledem a zadíval se do země. Bylo to těžké, dívat se mu o očí, po tom, co mu v rozhořčení řekl a ještě těžší bylo o tom mluvit, přiznat svou chybu. Tai se zhluboka nadechl. "Musím se naučit čelit důsledkům svých činů." pomyslel si a vzhlédl k Hokagemu, tentokrát s již pevným výrazem. "Chtěl jsem se vám omluvit, za své chování zpět na mýtině. Bylo to neuvážené, nevhodné a naprosto zbytečné. Jednal jsem v afektu, i když to mé chování nijak neomlouvá. Neměl jsem se nechat pohltit svými emocemi. Vím, že vy pro tuto vesnici chcete pouze to nejlepší a nikdy byste vědomě neohrozil kteréhokoliv z občanů, natož malou dívku. Omlouvám se." řekl Hokagemu a natáhl k němu pravou ruku k potřesení jako gesto toho, že mezi nimi nejsou žádné hořké pocity.

Daisuke a Kumiko Ryugo

Oba dva rodiče ho přivítali s úsměvem, protože ho také rádi viděli. Daisukeho však zarazila ta tetování, která měl Hideyoshi na rukou. Nestihl však nic říct, protože jim Hideyoshi ihned začal popisovat, co vše začal. "Koukám, koukám no." Řekl otec a díval se mu na ruce. "Zřejmě je tvým druhým stupněm našeho kekkei genkai Chladný oheň, což není moc zvykem a ta druhá ruka značí to, že jsi pohltil Aburu." Už se mu totiž doneslo pár informací o tom, co se mu stalo, jelikož se Kumiko setkala s Taiem Kentiri, který ji něco řekl a ona to poté sdělila Daisukemu. "Co se týče tvého dědy. Nevěděli jsme, že se s ním někdy setkáš, kvůli tomu, že je v chrámu, ze kterého nesmí odejít, dokud ho tam někdo nenahradí." Řekl znovu a doplnila ho Kumiko. "Proto jsme ti to zatajili, abys nebyl smutný z toho, že ho třeba nikdy nepoznáš." Poté se Kumiko odmlčela, protože šla odemknout dům. "Co se týče toho, že máš v sobě Abura, tak to ti vše objasní Yoshiro, který se v tomhle dost vyzná a zároveň tě bude trénovat." Řekl mu otec další instrukce ve chvíli, kdy zašli do svého domu.

Budoucí Montaro

Zakroutil hlavou a zvážněl. "Nepřicházím o něj, ale nechci, aby byla schopnost těchto očí tak využívána, protože je to to nejhorší, co můžeme dělat. Čím více využíváš tuto schopnost očí, tím více namáháš své tělo a zaprvé můžeš oslepnout nebo i zemřít. Proto tě chci varovat, aby sis nikdy nehrál s časem pomocí svých očí." Odpověděl mu, ale naznačil i to, že to není jediná věc, kterou mu chce říct. "Dále jsem tu kvůli Ichirovi. Musím ti říct jeho identitu. Tím, že to udělám dost naruším časové pásmo a může se změnit úplně vše, co se událo. Ale dle mého je vhodné, abys věděl, kdo to vlastně je." Odpověděl mu trochu tajemně a čekal, zda se rozhodne tuto informaci vyslechnout nebo raději ne.

Aiko Hyuuga

Aiko skutečně většinu času byla mimo, ale dokázala si vše spojit. Montaro totiž celou dobu působil tak, že přejde k silnější autoritě a díky tomu, že vždy když byla při vědomí, tak tam Montaro nebyl, dost nasvědčovalo tomu, že skutečně přešel. Vyslechla vše, co řekl a lehce přikyvovala hlavou. Pak však začal odcházet, ale než otevřel dveře, tak se zeptal na něco zvláštního. "To nevím, poptám se po vesnici a něco zjistíme, ale už si běž odpočinout. Já se také prospím." Řekla mu a počkala až odejde, aby si lehla a usnula. Karadin v klidu došel domů, kde však nebyl nikdo - celý dům byl prázdný. Jen na stěně v chodbě byl rudě nakreslený jakýsi znak. Nebyl to znak, ale tvář, která připomínala jakéhosi ďábla. Nemělo však význam to nějak řešit, protože nikde nic nebylo ani nikdo tu nebyl, takže nejlepší bylo jít spát a řešit to až další den na tréninku. (Pokračuj v misi)

Hokage

Vyslechl vše, co mu Tai řekl a usmál se. Zakroutil hlavou a ukázal na přicházející Akio a Jira Kentiri. "To je v pořádku. Ninja ve tvém věku by neměl zažít něco tak strašného. Naopak jsem rád, že jsi projevil emoce a nedržel jsi to v sobě. Z takových ninjů poté vyrostou legendy." Odmlčel se. "Stejná legenda, jako je tvůj otec." Doplnil ho, ale to už přišel Jiro s Akio a podali Kokaiovi ruku. Prohodili úsměvné, ale trochu ubrečené gesto pozdravu a poté Jiro dal svou ruku kolem Taiových ramen a zamířili společně s ním pryč. "Bylo to náročný. Zasloužíme si všichni odpočinek." Řekl Jiro a druhou rukou dal kolem ramen Akio, která si stále utírala slzy. "Pevně věřím v to, že další dny už budou lepší. Zítra totiž získáš svou Kentiri zbraň." Řekl Jiro, ale to už pomalu vcházeli domů a slunce zároveň zapadlo.

Izanagi Ryugo/Kentiri
___________

Zdál se mi nějaký divný sen, nebo to byla předtucha? Sám jsem nevěděl co si o tom mám myslet, ale to už jsem se probudil v náruči svého otce a bylo mi hned lépe.
"Tati, jsi to ty?" Řekl jsem překvapeně a napůl chraplavě protože jsem nevěděl skoro ani kde jsem. I přesto jak mi mizerně mi po tom omdlení bylo, se mi na tváři objevil úsměv a doslova jsem padnul otci kolem krku.
"Jsem tak rád že si v pořádku, měl jsem o tebe strach, nikdo mi neřekl co je stebou." Vyvalil jsem na něj s nadšením že ho vidím.

Montaro Hyuuga

"Je vhodné ?!" chytl se slova a řekl to poměrně naštvaně jako kdyby vůbec nebral v potaz to co řekl ještě předtím. "Dozvěděl jsem se to během života a teď tu stojím opět sám před sebou a sám sobě chci říct o Ichirovi a tím se sakra hodně změní." řekl docela zamotaně a pak si promnul oči. "Kdo jiný to může vědět lépe než já sám. Pochybuji, že ostatní o něm ví to co já." řekl a ukázal na své budoucí já pomyslel jsem třeba na Kokaie, který věděl, že jsou kolem něho nějaká tajemství, ale myslel si, že ani on sám nevěděl vše. Nenapadalo ho jak by mohl. Malakai to asi ví, tyto lidi většinou ví všechno. "Tak mi to řekni a uvidíme co se tím dá všechno změnit." řekl jsem odevzdaně, ale zároveň jsem byl zvědav na pravdu jenom jsem nevěděl jestli jsem jí chtěl slyšel nebo ne.

Keiichi Ryugo

Opětoval jeho objetí a pak mu pomohl zpátky na nohy. "Je to v pohodě, jsem ANBU, takže jsem byl pod vlivem genjutsu a moc si nepamatuji." Vysvětlil mu, proč byl vlastně v pořádku a podíval se z okna ven, kde už na obloze seděl měsíc a svítil na celou Konohu. "Myslím, že by sis měl odpočinout. Tohle tvé omdlení nebyla zrovna známka toho, že je ti dobře. Asi jsi unavený." Vysvětlil mu a pomalu přešel do kuchyně, kde však rychle zahrabal pod hromadu papírů fotku Taki Kentiri. "Já si půjdu taky lehnout, tak se uvidíme zítra." Řekl a počkal až odejde, aby si znovu vytáhl fotku Taki Kentiri. Jak jsem to mohl udělat? Nebyl jsem silný, abych potlačil genjutsu a nezabil nevinnou dívku? Přemýšlel a kroutil hlavou.

Budoucí Montaro

Ukázal mu na kapsu, ze které vykukoval obrázek. "Podívej se na obrázek. Jsi tam ty, žena a kluk, že?" Zeptal se, ale byla to spíše řečnická otázka, jelikož nečekal na odpověď a mluvil dál. "To, co ti teď řeknu, ti možná nebude dávat žádnou logiku a bude se ti to zdát zamotané." Přešel k němu blíže a prstem ukázal na chlapce na fotce. "Tohle je mladý Ichiro." Odmlčel se a pak promluvil. "Ichiro je tvůj syn z budoucnosti."

Montaro Hyuuga

"Cože je ?!" řekl a vstal z postele div že nevrazil do svého budoucího já. Ichiro můj syn ?! pomyslel si a potřeboval se chvilku projít. "Můj syn ?" položil tentokráte řečnickou otázku nahlas. Hleděl do země a přecházel z místa na místo, ale ještě na chvilku se musel podívat na své budoucí já jestli to myslí vážně. Myslel, určitě ano, toto nebyl vtip. Zahleděl se do jeho byakuganu hledal tam odpovědi, protože všechny v tom oku jsou. Bylo spoustu otázek, ale málo času. Naučil jsem ho to já v budoucnu?? Riskuje, aby mi pomohl i když by neměl ?? Proč vlastně by chtěl, abych já zesílil. Proč narušovat přítomnost. Bylo to na mě vidět značné zmatení. Nevěděl jsem co dělat, ale kdo by věděl. Co kdyby se narodil znova. Co kdybych teď umřel. Spousta otázek, málo odpovědí, ale na jedno jsem se zeptat musel. "Víš proč to všechno dělá ?" zeptal se na jednoduchou otázku i když by jí dokázal rozdělit na dalších deset. Riskuje strašně moc, protože tímto musel narušit spousty věcí. Najednou to všechno dávalo úplně jiný nadhled. "Vůbec by neměl existovat. Ještě ne." vstoupil do toho ještě jednou a nahlas odpověď se mohla skrývat v tom co mu řekne jeho budoucí já pokud mu dokáže odpovědět. Čím více nad tím přemýšlel ten obdiv byl tu a tam, pokud to všechno byla pravda jde tu o něco více. Předpokládám, že to všechno se naučil v budoucnu ode mě a proto jsem dokázal sám sebe přenést mimo přítomnost i při Ichirově použití byakuganu. řekl si a zase si sedl na postel. Možná nakonec ho budu muset nějak pomoct zastavit.   pomyslel si a pohlédl na své budoucí já. Bez nich to, ale nedokážu. podíval se mu do očí.

Izanagi Ryugo/Kentiri
___________

Kývnul jsem souhlasně když navrhl spánek a pomalu jsem se přemístil do svého pokoje. Cestou jsem se však zastavil a otočil se na otce který se mu zdál nervózní.
"Děje se něco tati?" Řekl jsem už v polospánku a nějak jsem moc nevnímal co se děje kolem. Hlavou mi navíc vrtal sen který jsem měl a to mě znepokojovalo ještě víc.

Kaizen

Ryuu přišel skutečně brzy, což se Kaizenovi zalíbilo, jelikož měl fakt rád, když lidé chodili na čas. Každopádně tohle skutečně nečekal, takže přerušil vše, co dělal a trochu zmateně vyběhl z jednoho pokoje. Než zavřel dveře, tak si Ryuu mohl všimnout opět jakési postavy ve vodním roztoku. Postava byla napíchnuta několika dráty a kolem postavy ve vodě plavalo několik mořských hadů, ze kterých šly malé záblesky. Jenže to už Kaizen místnost několikrát zamkl a bylo jasné, že o tom rozhodně nechce mluvit. "Skvělé, přišel jsi brzy. To mám radost." Zvolal a máchl rukou směrem k sobě, aby k němu přišel. Když přišel, tak pod nimi něco vypustilo páru a kolem nich ze země vyjelo sklo, které bylo kruhovitého tvaru a šlo kolem nich. Najednou ucítili tlak a v ten moment je něco vystřelilo nahoru. Během vteřiny vylétli z vnitřního pokoje a dopadli na střechu domu. Bylo zde mnoho různých strojů, ale vypadaly spíše, jako odpad. "Zde budeme trénovat."

Budoucí Montaro

Sledoval jeho zmatení a nechal mu trochu prostoru, aby si to vše promyslel a pochopil to. Pak však zmatení stoupalo a Montaro položil otázku a poté nahlas přemýšlel, kdy budoucímu Montarovi došlo, že je fakt zmatený. "Jde o to, co se stalo v budoucnosti. Ve tvém časovém období žije jeden člověk, který v budoucnosti má zabít moji ženu a dceru. Ichiro je v mé době nejsilnější Hyuuga, který kdy byl a i když jsem mu to rozmlouval, tak se přesunul v čase, ale chtěl se přesunout do doby, kdy se ta osoba narodila, jenže to nezvládl a posunul se později, proto je v tvé době tak starý. Já ale nedovolil, aby tu osobu zabil, protože by tím narušil hrozně moc událostí, jelikož ta osoba není zlá, jen něco nevyšlo, takže by to dost změnilo časové pásmo, takže jsem vyslal někoho, kdo tu osobu schovává a Ichiro ji hledá. Myslí si, že je v Konoze a proto chtěl být Hokage, aby měl o všem největší přehled a mohl dělat to, co jako obyčejný ninja nemohl." Vysvětlil mu důvod příchodu Ichira. Jenže pak přišel čas na něco, co se mu neříkalo zrovna snadno. Musel to však říct. "Přišel jsem k tobě kvůli tomu, abych ti řekl, že musíš Ichira zabít. Vím, že přijdu o syna, ale jinak to nejde. Tobě se znovu narodí i s jeho sestrou, ale ty už ho vychováš jinak a nenaučíš ho ohýbat očima čas." Řekl a ukápla mu slza. "Ty to musíš udělat." Zdůraznil to.

Keiichi Ryugo

Ve chvíli, kdy na něj znovu syn promluvil, tak se zalekl a rychle schoval fotku. Otočil se na něj a zakroutil hlavou, při čemž se pomalu zvedl a došel k němu. "Všechno je v pořádku, synu. Jen mi slib, že zůstaneš vždy tak férový a správný ninja, jako jsi teď." Ve chvíli, kdy to řekl, tak ho chytl zezadu za krk, přitáhl k sobě a ťukl si s jeho čelem. Bylo to jeho klasické gesto, protože neměl rád objímání ani nějaké pusinkování.

Tai Kentiri

S úlevou v očích se podíval na Hokageho, který mu jeho předchozí nevhodné chování odpustil. Po jeho poznámce o legendách se pousmál a s úctou se mu uklonil. Poté už přišli rodiče, pozdravili se s Hokagem a poté spolu s Taiem odešli. Nevěděl, co v takové situaci říkat, proto byl rád, že to ticho prolomil otec a s díky se chytil jeho poznámky o Kentiri zbrani. "Stihl s tebou mluvit Daisuke-sensei ohledně té zbraně? Trochu jsme se o tom spolu bavili.. Jakým způsobem bych ji chtěl využívat a tak." zeptal se otce s neskrývanou zvědavostí.

Hideyoshi Ryugo

Byl trošku překvapený z toho, že otec ví, jaké schopnosti má jeho druhý stupeň vrozené schopnosti. Takže chladný oheň, to zní zajímavě. Ještě nikdy jsem neviděl někoho, kdo by měl tuto vlastnost. Navíc by mě zajímalo, co by to udělalo společně s Ketonem. Co by se asi stalo? Vytvořilo by se tím tak nová podstata? Své otázky si však kladl pro sebe, jelikož nechtěl být otravný. Přeci jen své rodiče viděl po dlouhé době a chtěl si ten okamžik patřičně užít. Následoval je do jejich domu a když Daisuke se zmínil o Aburovi, cukl trochu sebou a přiložil si svoji ruku k hrudi. Už jsem se s ním dnes potkal a naučil mě už pár věcí co se týče něj. Je to pro mě hrozně.. nevím jak přesně to popsat. Cítím se být trošku jiným a za tu dobu krátkou jsem se dost změnil. Nebo spíš mám takový pocit. Asi to je tím, že nejsem těd sám a v mém těle je někdo, kdo chce celá svět v plamenech. Vím, že časem se s tím srovnám a možná, že Aburu budu brát jako svoji součást. Stáhl svoji ruku, kterou měl přiloženou na hrudi a usmál se na otce. Snažil se zapátrat svoji myslí po jeho společníkovi, který s ním sdílel tělo. Vypadalo to však, že nějakou dobu bude trvat, než se mu opět ozve, jelikož musel být naštvaný tím, že mu sebral část jeho sil.

Montaro Hyuuga

Poslouchal ho úpěnlivě a dožadoval se svým netrpěliví pohledem odpovědí. Všechno bylo jinak, musel se zachovat jinak a on to věděl. Jako kdyby cítil, že je to všechno špatně. On to musel vědět, ale nebál se semnou jít do kontaktu. pomyslel jsem si. Staršímu Montarovi ukápla slza, jak by ne. Možná se to zdálo divné, ale cítil lítost. Lítost, že bude muset najít způsob jak ukončit jeho život. Před očima mám to co dokázal udělat. Jak moc byl silný. Teď si prostě nedovedl představit jak ho zastaví. "Měl bych vědět kdo to je ?" Polkl knedlík v krku co se mu za tu dobu lítosti vytvořil. Bránil ho přede všemi a stále by tak pokračoval, ale toto vše mění i on chápe jak moc je to špatný. "Chápu to, už jsem nad tím přemýšlel. Budu to muset udělat." řekl mu a položil mu ruku na rameno, jako znamení, že změnil svůj názor, že se o to pokusí. Musela to být i jeho chyba, musel to napravit. "Potřebuji, ale je." řekl vážně a podíval se mu do očí, ve kterým byl byakugan. Nevěděl jak ho teď získá, ale musel tu být způsob o kterém by mohl vědět. Káčkovu bandu odmítl a teď ani neví jestli se s Ichirem za dobro potká. Můžu ho pořád kdykoliv přivolat. Mohl bych ho třeba nalákat do pastí. Mohl bych ze sebe udělat návnadu, ale to teď stranou. Na přemýšlení budu mít ještě čas. Třeba pomocí Hokageho, za určitých podmínek a nebo ani se mu na to nechtělo myslet Malakaie

Jiro Kentiri

Trochu nechápavě se na něho podíval. "No to mi neřekl. De facto jsem ho dnes viděl po dlouhé době." Zasmál se když zašli do domu. Akio šla hned spát a Jiro si chtěl ještě promluvit se synem. "Jak by sis to představoval? Mohu ti nějakou speciální vytvořit." Řekl mu svůj návrh a napjatě čekal, co z něho vypadne.

Daisuke Ryugo

"Ve chvíli, kdy pochopíš, že jsi to stále ty a Aburo je právě v tvé moci, nikoliv ty v jeho, tak ho začneš ovládat, ale chápu, že to ještě nějakou dobu zabere, určitě to není sranda." Řekl a odemkl od domu, kam všichni tři vešli. Kumiko dala Hideyoshimu pusu na čelo, poté pusu Daiovi a následně odešla spát do ložnice. "Zítra musím za svým týmem, tak ty určitě zajdi zase za Yoshirem, abyste vypilovali ovládání toho dráčka, co máš v sobě." Zasmál se a také zamířil k ložnici.

Budoucí Montaro

"Jméno té osoby ti nemohu říct. Držel by ses od ní dál a to nesmíš." Řekl a pokračoval. "Jsem rád, že to chápeš. Hlavně nikdy necestuj časem, prostě nesmíš." Řekl mu další důležitou věc a poté složil několik pečetí, při čemž se dlaněmi dotkl jeho uší. Montaro pocítil jakési šimrání, které se blížilo k jeho očím a jakmile tam došlo, tak ho pálily oči. Ve chvíli, kdy přestaly pálit, tak už své budoucí já neviděl, jen uslyšel "Najdi Izanagiho a Taie, máte jeden cíl, který ti pomůže aktivovat oči. Ale teď se prospi."