Misuteri - Zakázané území (Yuki)

Lorenzo Hyuuga

Procházeli zpět úzkou chodbou, která byla plná oranžových krystalů. Yuki se zeptala, zda prozkoumají i zbytek. Kisuke se v tu chvíli otočil. "Lorenzo, přenechám ti Yuki a společně se Zanchim vyrazíme do světa, abychom se trochu pohnuli. Víš jaký máš úkol ve vesnici a hlavně ochraňuj tady mladou slečnu." Usmál se a Lorenzo kývl hlavou. Poté přišli blíže k sobě a chytli se kolem krku, při čemž se střetli svými čely. "Ať tě doprovází síla. Brzy se setkáme." Řekl Lorenzo a pak se pustili. Kisuke se podíval na Yuki, kývl na ní hlavou a pak odešel do první chodby, kde chtěl vyzvednout Zanchiho. Lorenzo se podíval na Yuki. "Klidně to tu můžeme projít. My máme času dost a hlavně si myslím, že by nám to tady mohlo na něco odpovědět." Řekl, ale to už byli opět uprostřed celého komplexu. Vydali se do další chodby, která byla plná zelených krystalů. Lorenzo aktivoval svůj Byakugan. "Vypadá to, že v těch krystalech je chakra, což je dost zvláštní." Pak ale došli do slepé chodby. Byla zde jen kamenná zeď a nic víc, ale za tou zdí se hromadilo obrovské množství chakry. "Něco je za tou zdí. Je tam strašně moc chakry."

Yuki

Nah. Mať svojho osobného strážcu nie je na škodu. Pomyslela si a mierne sa usmiala keď počula to že má Lorenzo ochraňovať mladú slečnu. Potom sledovala akési lúčenie starých priateľov. Prišlo jej to celkom zaujímavé, určite si toho spolu veľa prežili, veď boli spoločne aj uložený k dlhému spánku. Na kývnutie Kisukeho reagovala úplne rovnakým kývnutím hlavy. Tak už tu som len ja a Lorenzo. Pomyslela si. Pozrela na Lorenza keď hovoril o tom že majú času dosť a mohlo by nám toto miesto dať odpovede. Súhlasím. Odpovedala. Toto miesto chcela preskúmať, lebo ju fascinovalo. Chcela sa o ňom dozvedieť viac no kroky ich už priviedli do centra, tohto podivného komplexu. Pokračovali do ďalšej chodby. Tento krát zelená. Ach, tu to teda hrá farbami. Len tak prehodila. Keď sa na ňu Lorenzo pozrel mohol vidieť ako sa jej v očiach odráža zelená žiara stien, no aj z nich niečo vychádza. Akýsi druh radosti. Uhm, chakra v kryštáloch? Pomyslela si a otočila sa k Lorenzovi, pričom pokračovala v chôdzi len po spiatočke. Dalo by sa povedať že toto miesto je ako keby živé? Prezradila svoju otázku, či skorej úvahu a mierne pri tom zakopla a z úst jej pritom vyšiel pišťaví zvuk. Mala by som račej pozerať na cestu. Preletelo jej hlavou keď ako tak chytila balans a podarilo sa jej nespadnúť. Prišli až na koniec chodby a nič tam nebolo, len kamenná stena a Ďalej nič. Bolo na nej vidieť že je sklamaná. Nečakala že by tieto chodby mohli byť slepé, myslela si že tu je toho viac k videniu. No to už Lorenzo prehlásil že za tou stenou niečo je. Čo môže znamenať veľké množstvo chakry. Pomyslela si a poriadne sa zadívala na tú stenu. Bola celkom blízko a keby bola len o kúsok bližšie tak by sa tej steny snáď dotýkala aj nosom, no ona na ňu len civela a nedávalo jej to zmysel. Pomaly natiahla ruku a dotkla sa tej steny. Ako keby ju chcela pretlačiť len svojou dlaňou. Ach. Vyšlo jej z úst.

Lorenzo Hyuuga

Když Yuki málem spadla, tak se jen trochu zasmál. "Dávej pozor. Spadneš blbě a máš v sobě krystal." Poznamenal, protože krystaly byly pěkně ostré, což bylo vidět i na tom, že když kolem nich probíhal Nazův výtvor, tak se lehce škrábl a to měl takovou podivně šupinatou kůži. Poté z ní však vypadla poměrně dost zajímavá myšlenka, nad kterou se musel trochu zamyslet. "To máš pravdu, nad tím jsem ani tak nepřemýšlel. Už jenom ta podivná tekutina v centru. Jako kdybychom procházeli skrz nějaké orgány nebo jak to říci. Zvláštní je, že jsem o tomto místě v mé době neslyšel. Věděli jsme o Misuteri, ale ne, že by existovalo přímo takové místo. Hlavně mě zajímá, jak jsme se sem vůbec dostali, protože původně jsme byli schovaní pod Konohou." Řekl ji, ale to už se dotýkala té stěny. Lorenzo skrz svůj Byakugan viděl, že na její dotek ta chakra reaguje. Koncentrovala se totiž hlavně do místa jejího doteku. Chvíli koukal na tu celou zeď a přesně nevěděl, co má udělat. Buďto to nechat být nebo tu zeď zkusit rozbít. Každopádně toto místo bylo až moc záhadné a nemohl vědět, co se stane, pokud to místo nějak uvolní nebo naruší. "Buďto tu zeď rozbijeme nebo půjdeme k další chodbě. Abych pravdu řekl, tak sám nevím, co tam může být schované, ale reaguje to na tvůj dotek." Poté přišel vedle Yuki a také se té stěny dotkl, v ten moment si všiml toho, že se chakra soustředí i na jeho dotek. Bylo to jako když člověk přijde ke štěňátku, které odbíhá od jednoho k druhému, protože chce pozornost od všech. Pak ale uviděl něco divného, jako kdyby se ta chakra zbláznila. Začala se různě motat, z místa na místo a oba cítili jakési vibrace vycházející z té stěny. Pak najednou stěna začala místy praskat a prosvítala prasklinami jakási zelená barva. "Bacha Yuki." Řekl a rukou ji trochu odstrčil, aby stála za ním. Jenže to už stěna praskla celé a oba je odhodila tlaková vlna. Spadli celkem šťastně, protože se ani jeden nenapíchl na nějaký krystal. Všude kolem nich byl prach a oba museli chvíli kašlat, aby dostali prach a hlínu ze svých úst. Jakmile prach klesl k zemi, tak uviděli, že v té stěně je připoutaná jakási žena. Měla vyschlou kůži a celá byla taková šedivá, jako kdyby byla úplně vyschlá, jenže z ní vycházela zelená chakra. Pak si to Lorenzo ale konečně uvědomil. Bylo to tělo ženy, která v sobě má zapečetěného ocasého démona, který udržuje její tělo při životě, aby sám mohl přežít. Žena byla určitě mrtvá, ale tělo dost špatně fungovalo, aby démon mohl přežít a potřeboval ke svému osvobození právě příchod někoho jiného, od koho by načerpal sílu a mohl odhodit stěnu, která schovávala tělo té ženy. "Yuki, tohle je jinchuuriki. Osoba, co má v sobě zapečetěného démona a pravděpodobně jde o pětiocasého. Respektive jeho část." Řekl a hleděl na tělo té ženy. Nebyl si jistý, zda je vhodné, aby se k ní nějak přibližovali. Najednou to však začalo dávat celé smysl. Pětiocasý hledal pomoc, proto je tu všude chakra, která nutí jeskyni žít nebo ožívat. Proto se zde vytvářela ta podivná tekutina, která byla určitě organická, jelikož ji povzbuzovala chakra, která patřila pětiocasému. Nazo tady tu ženu držel určitě kvůli tomu, aby z ní čerpal sílu pro své výtvory.

Yuki

No v Konohe by teraz asi nebolo moc dobré byť. Keďže je centrom lovcov. Povedala keď počula zmienku o tom že pôvodne boli uložený pod Konuhu a stále sa nepúšťala steny. Čože, ono to na mňa reaguje? Pomyslela si a trochu po tej stene prešla rukou. Bolo to pre ňu zaujímavé. Čo asi tak môže byť na druhej strane? Spýtala sa. No to už prišiel vedľa nej Lorenzo a tiež sa tej podivnej steny dotkol. Netrvalo dlho a pocítila akési vibrácie. Čo sa to deje? Preletelo jej hlavou, no to už sa začínali objavovať praskliny cez ktoré presvitalo zelené svetlo. Pocítila jeho ruku ako ju tlačí za seba a počula jeho slová, slová že si má dať pozor. Zrazu sa ocitla vo vzduchu, letela tou chodbou ako látková bábika. Náraz na zem bol tvrdý. No našťastie sa tam na nič nenapichla. Ostala ležať. Prach pomaly klesal. Otvorila oči no musela si ich pretrieť keďže ich mala plné prachu od toho výbuchu. Uhm, to bolo len tak tak. Si v poriadku? Vyšlo jej z úst. Posadila sa a potom ju zbadala. Cez výriaci sa prachu videla ženu pripútanú k stene. Kto to je? Preletelo jej hlavou a opatrne sa postavila. Postavila sa a prišla cez ležiace trosky trocha bližšie. Vyzeralo to ako keby tam tá žena bola roky. Vyzerá skoro ako múmia. Poznamenala keď videla že je akási zoschnutá a šedivá. Nepripadalo jej že by v nej bol nejaký život. No vychádzalo z nej to krásne a podivné zelené svetlo. Potom jej Lorenzo povedal o koho ide. Ehm, jinchuuriki? Päťchvostý Démon? Začudovane si pomyslela. O niečom takomto ešte v živote nepočula. Aký démon? Len sa nechápavo spýtala a prišla k tej žene trocha bližšie. To zelené svetlo ju fascinovalo. Nie je dobré, aby si tu bola takto pripútaná. Pomyslela si keď k nej prišla celkom blízko a natiahla ruku. Váhala. Jedna jej časť sa jej chcela dotknúť, no druhá mala strach čo by sa stalo. Veď keď sa dotkla tej steny, tak sa celá rozletela. No to svetlo bolo silné a fascinujúce. Premáhala ju čím ďalej tým väčšia zvedavosť. Všetko už bude dobré Povedala, pričom natiahla ruku a pohladila tú ženu po tvári.

Lorenzo Hyuuga

"Yuki ne!" Zařval ve chvíli, kdy se ji zrovna dotkla. Yuki se mohla divit, proč by se ji nemohla dotýkat, protože při jejím doteku se nic nestalo. Jenže pak pocítila jakési mravenčení v celém těle. Jako kdyby od ní něco to tělo bralo. To tělo ji bralo chakru a vzalo ji celkem dost. Poté přišla druhá tlaková vlna, která odhodila Yuki zpět k Lorenzovi. Yuki by spadla pravděpodobně na jeden z krystalů, kdyby ji Lorenzo nezachytil ve vzduchu a neudržel se na nohou. Poté ji pustil zpět na nohy a společně mohli hledět na to, co Yuki způsobila. Žena se najednou zbarvila do krásné zdravé barvy a pomalu začala otevírat oči. Zelená záře se vrátila zpět do jejího těla. Poté prudce vytrhla všechny okovy, které ji držely u zdi a udělala dva kroky blíže k Yuki a Lorenzovi. Ten uviděl, jak je v jejím těle masivní množství chakry. Výbuch slyšel i Kisuke, který hned přiběhl, ale nepustila ho bariéra z chodby s modrými krystaly. Zanchi ho ihned doběhl a začal skládat pečetě, které měly pravděpodobně sloužit ke zrušení bariéry. Žena otevřela své oči, které byly krásně tmavě zelené, podobně jako byly zbarvené i krystaly. "Kde je Kaishin? Kaishin Suikafuurado." Vypadlo z té ženy, ale nebyl to její hlas. Byl dost hrubý a zněl spíše jako démon. "Yuki seznam se s jednou části pětiocasého - Kokuo." Řekl ji.

Yuki

Započula len "Ne" no už bolo neskoro. Čo vyvádza, veď sa nič nedeje. Pomyslela si trocha nechápavo. Potom to začalo, telom jej prešlo mravčenie a ona to pocítila, cítila ako ju opúšťa jej sila, ako sa chakra stráca a ňu prepadá vyčerpanie. No to už znova letela vzduchom. Tlaková vlna z tej ženy ju odhodila a ona to mala namierené priamo na jeden špicatý kryštáľ. No Lorenzo ju zachytil, bol teraz ako jej nejaký hrdina. Teraz si zachránil život ty mne. Povedala keď sa ako tak spamätala zo šoku ktorý teraz zažila. Keď stála na nohách pozerala čo sa deje. Prepadnuté líca sa znova vyplnili a žena ako keby ožívala, bolo to také zvláštne. Vracala sa jej farba, teraz vyzerala celkom k svetu. Videla ako tá žena vytrhla reťaze a pritom ňou trošku cuklo. No stála vedľa Lorenza a pozorovala čo sa deje. Pozerala do jej krásnych zelených očí, no keď spravila dva kroky bližšie k nim, Yuki sa trošku cúvla. Urobila malý krok späť. Potom sa spýtala na niečo čo Yuki prekvapilo. Ako môže poznať Kaishina? Na nikoho takéhoto si nespomínam. Pomyslela si nechápavo a stále na ňu civela ako na zjavenie. Potom jej Lorenzo povedal že to je jedna časť päťchvostého a že sa má zoznámiť. Koľko tých častí je? Pomyslela si a znova urobila malý krôčik, no tentoraz nie späť, ale dopredu, aby bola bližšie k tej žene, či démonovi. Ako. Ako to že poznáš Kaishina? Spýtala sa neisto. Pričom rukou začala hľadať pilulku na obnovenie chakry, keďže sa cítila dosť oslabená.

Lorenzo Hyuuga

Viděl, jak Yuki jde blíže k té ženě. Co to dělá? Pomyslel si nechápavě, ale viděl, jak nahmatává ve své taštičce pilulku, ze které vyzařovala chakra. Jenže ne taková chakra, která vycházela z té jinchuuriki. "Co ti je do toho, jak ho znám? Potřebuji ho ihned vidět a vzít mu část Kokua, abych obnovila sílu pětiocasého!" Zařvala naštvaně a bylo slyšet, že její hlas se stává více ženským a už z něho nevychází hlas démona. Když u ní byla Yuki dost blízko, tak také udělala krok dopředu. "A ty mi v tom chceš bránit nebo co?" To už ale Yuki uviděla, jak se ji na břiše formuje jakási zelená koule. "Ne!" Zařval Lorenzo, když odstrčil Yuki do strany a dostal přímý zásah do svého břicha jakýmsi zeleným paprskem. Poté se skácel nehybně k zemi. Yuki viděla, že zelená koule najednou zmizela a teď proti té jinchuuriki stojí sama.

Yuki

Pilulku už mala vo svojich rukách. Čože? Kaishin má v sebe tiež časť démona? Preletela jej hlavou otázka po tom čo spomenula že chce obnoviť silu päťchvostého. Ako sa on dostal k démonovi? vyplávala jej v mysli ďalšia otázka. Celé toto je prestávalo čím ďalej dávať zmysel. Táto žena v nej vyvolávala celkom strach. Dokonca jej prišlo že to je teraz ešte horśie ako keď bola o samote z Nazom. Tá žena spravila krok bližšie čo ju dosť vystrašilo, lebo to nečakala. Začula lorenzovo volanie no slovám už nerozumela. Len cítila ako ju stroho k zemi a videla svetlo. Tak jasnú svetelnú guľu ktorá zasiahla Lorenza. Keby ju nestrhol schytala by ona priamy zásah. To je špatné. Lorenzo! Zvolal jej vnútorný hlas. Možno by bolo lepšie kedy ten zásah schytá ona, lebo teraz tu stála pred démonom len ona sama. No pritom ako ju Lorenzo strhol k zemy si stihla aplikovať svoju pilulku. Chakra sa jej z časti doplnila, takže jej teraz už bolo lepšie. Rýchlo si z vlasov vytiahla svoju ihlicu napustenú jedom a vytiahla si dve pilulky z jej najsilnejším jedom ktoré keď sa rozbijú mal by z nich vyjsť jed vo forme dymu. Postavila sa a hodila ihlicu a hneď na to aj tie dve pilulky na tú ženu. Dosť! Zakričala hlasno keď hodila tie pilulky. Ak ju trafia uvoľní sa jed. Ak sa ich pokúsi odraziť rozbijú sa a znova sa uvoľní jed. Problém je ako dostať preč Lorenza. Rýchlo jej prebleslo hlavou a chytila Lorenza za ruku a snažila sa ho ťahať od nej preč smerom k centru tohto podivného komplexu. Pre každý prípad voľnou rukou rýchlo siahla do vrecka pre fľaštičku od svojho otca a nechala si ju v ruke ktorou tiež chytila Lorenza aby sa jej lepšie ťahal.

Jinchuuriki Kokuo

Letěla na ní jehla společně s nějakými bombičkami. Máchla rukou a do té se jí zabodla jehla a zároveň se o ní rozbily i obě kuličky. Yuki mezitím táhla pryč Lorenza a v ruce držela malou skleněnou láhvičku od svého otce. Odtáhla Lorenza až k centru, kde uviděla Kisukeho a Zanchiho, kteří se snažili zrušit bariéru. Ani se nemohla bariéry dotknout a už věděla, že tam je, protože jinak by jim už dávno přiběhli na pomoc. "Lorenzo!" Zařval vystrašeně Kisuke, když uviděl, že je v bezvědomí a teče mu z hrudníku krev. Jenže to už Yuki ozářila zelená barva, jako kdyby na ní zezadu někdo něčím svítil. Ve chvíli, kdy se otočila, tak uviděla ženu, která byla dost vytočená a ten jed ji vůbec nic neudělal, maximálně ji tak trochu více naštval. Kráčela chodbou a kdykoliv prošla kolem nějakého krystalu, tak praskl a na Yuki i Lorenza se rozletělo několik centimetrových zelených střepů. "Já chci Kaishina! A ty mě za ním dovedeš, Misuteri!" Zařvala.

Yuki

Môžem, celé tieto bariéry! Vypustila nahnevane z úst keď sa jej ako zázrakom podarilo Lorenza dotiahnuť až do centra, no ďalej to už nešlo, keďže sa do chodby pokúšali dostať Kisuke a Zanchi no bez výsledku. Namiesto toho aby tam len tak stála a čakala čo sa stane rýchlo zobrala pilulku na regeneráciu a tú podala Lorenzovi. Snáď ti to nejako pomôže. Zašepkala mu do ucha. No keď sa vzpriamila ožiarila ju zelená farba. Boli to ako nejaké záblesky. Keď sa otočila videla ako sa blíži tá žena, to stelesnenie démona a ako okolo nej praskajú kryštály. Snažila sa chrániť si tvár aby ju do nej nezasiahli, veď pod svojím čiernym plášťom mala svoju krúžkovú zbroj, ktorá by takéto úlomky mala určite zadržať. Nevyzerá zrovna milo. Preletelo jej hlavou keď na ňu pozerala. Nemala už kam ustúpiť, kam ísť. Pred ňou bola tá žena a za ňou bariéra ktorá bola ako stena. Pozerala na ňu. Mala strach. Čože? ona ma nazvala Misuteri? Pomyslela si a ostala ako obarená. Ako keby skamenela a nemohla sa pohnúť. Ja predsa niesom Misuteri. Znovu sa jej prehnalo hlavou. Tie slová boli silnejšie ako sa zdala a ona tam len tak stála, ako keby sa nič nedialo. Myšlienkami úplne niekde inde.

Lorenzo Hyuuga

Schytal několik ošklivých zásahů od krystalu. Zabodly se mu do nohou, břicha, rukou, ale i do tváře. Všude mu tekla krev a vypadalo to s ním dost zle. Když však byla Jinchuuriki blízko, tak se Lorenzo rozzářil. Svítil krásně bíle. Zář však zmizela a on už nebyl na místě, kde byl předtím. Nezůstala po něm ani krev. To už se ale bílá záře objevila přímo za Jinchuuriki a následně tam stál Lorenzo, který se napřáhl a poté sekl svoji rukou do jejího krku. Yuki ohodila krev a uviděla, jak na zem padá hlava té ženy a její bezvládné tělo padá k zemi. Z mrtvého těla vycházela modrá záře. Lorenzo stále zářil bíle a skládal několik pečetí. Jeho oči nebyly jako předtím. Vycházel z nich klid a Yuki se cítila úplně v bezpečí. Nemohla si teď vzpomenout na žádnou špatnou věc nebo chvíli v jejím životě, prostě se cítila klidně a bezpečně. To v tuhle chvíli však nebylo možné, proto to musely způsobovat ty oči. Doskládal pečetě, dotkl se mrtvého těla a najednou začal vstřebávat zelenou chakru a tudíž i část pětiocasého. Když zmizela zelená záře, tak zmizela i ta bílá a Lorenzo s úsměvem došel k Yuki - měl již normální oči. Zanchi zrušil bariéru a přišli i ti dva. Lorenzo zpoza svého trička vytáhl medailon, který se skládal ze zeleného kamene a podal ho Yuki. "Pevně věřím, že to předáš Kaishinovi, který tuto sílu využije mnohem lépe." Pousmál se, ale to už k nim došel Kisuke. "Znovu? Kolikrát sakra ještě můžeš? Víš, že jsi pro tento svět důležitý." Řekl Kisuke vystrašeně, ale Lorenzo jen zakroutil hlavou. "Ještě dvakrát."

Yuki

Stála bez pohybu. Tá žena, Jinchuuriki k nej bola každou sekundou bližšie, každou chvíľkou sa približovala. Zdalo sa jej to ako večnosť, čas sa ako keby spomalil a bola zmierená s tým najhorším. Nemala kam utiecť, nemal jej kto pomôcť. Zvuky okolo seba nevnímala, ak by aj niečo tá žena hovorila, už by len videla ako otvára ústa. Nič iné. Bola vo svete bez zvuku, začínala sa ponárať do svojho vnútorného sveta. Zrak sa jej začínal zahmlievať. Okolitý svet jej mizol pred očami, prestávala vnímať realitu. Pred očami sa jej zjavila tvár jej otca, Kaishinovu tvár pár okamihov po tom čo zachránil jej otca, človeka jej tak drahého. Videla tvár svojho brata. Usmieval sa na ňu.

Vzduchom sa vinula čerstvá vôňa po daždi. Zo všetkého vyžaroval život a sviežosť. Všetko ako keby ožilo po dlhom suchu. Stála na miernom kopci a svojimi detskými očami pozerala na lúku ktorá bola čerstvo zmáčaná kvapkami dažďa. Pod svahom stál chlapec, usmieval sa. Vlastne mal na tvári široký úsmev od ucha k uchu. Bol to jej Brat, tvár mal mladšiu a bol menší. Vlastne samotná Yuki mohla mať teraz nejaké 4 roky. Noták, Yuki, pohni si! Zvolal na ňu a začal sa smiať. Síce stála na kopci, ktorý nebol zase až tak vysoký, no malej Yuki sa zdal ako najvyššia hora sveta, ktorej teraz bola vládkyňou. Videla do ďaleka. Keď sa otočila videla za sebou hrad, no nebol taký veľký ako je teraz. Vlastne, niektoré časti krajiny boli ako keby rozmazané. ako keby sa strácali v diaľke. Bola neistá. No pozerala na svojho netrpezlivého a zároveň doširoka vysmiateho brata ktorý ju stále pobádal k tomu aby konečne zliezla z toho kopca a mohli sa vydať na dobrodružstvo k oceánu. Ak si nepohneš nechám ťa tu. Zvolal na ňu a začal sa smiať. Začervenala sa a trocha sa nadula. To by si neurobil! Odpovedala mu no stále váhala. Ako chceš, ja už idem. Znova na ňu zavolal a otočil sa že už je na odchode. No v tom sa rozbehla dolu kopcom, lebo ho nechcela nechať odísť. Nechcela tu ostať sama. Hnala sa dolu kopcom a vietor jej vial okolo tvárí, vlasy jej poletovali vo vánku. Ako bežala, tak sa jej na čerstvo popršanej tráve pošmykla noha a už nebežala no skorej akosi letela vzduchom tvárou napred. Netrvalo dlho a skončila v jedinej kaluži blata ktorá tam bola. Tvár aj šaty mala špinavé a po lícach sa jej kotúľali krokodílie slzy. Bola v šoko, no jej braček k nej hneď pribehol. Ešte počula ako sa smial. No keď prišiel k nej. tak ju pohladil po tvári a zotrel jej z nej blato. Ale, Yuki, musíš si dávať väčší pozor. Povedal jej zo širokým úsmevom. Hlavne to nepovedz otcovi. Dodal trocha previnilo.

Jej myšlienky či skorej spomienky prežiarila biela žiara. Svetlo tak jasné že ju znovu priviedlo do reality. Pozrela tam kde ležal Lorenzo, no teraz po ňom neostala už ani stopa. Ešte pred chvíľou tam ležal nevládny v kaluži krvi a teraz tam bolo čisté prázdne miesto. Jej oči zbadali ďalšiu žiaru, zjavil sa za tou ženou a jedným mávnutím ruky jej odrazil hlavu od tela. Trafila ju spŕška teplej krvi, no vtedy len mrkla, ako keby z oneskorenou reakciou, Mala by byť vystrašená, zdesená, no napĺňal ju akýsi pokoj. Pri pohľade do Lorenzovích očí cítila takú istotu a bezpečie, ako keby sa na svete nič špatné nedialo. Nechápala čo sa to vlastne deje, ani ako a už vôbec nie prečo. Svojím spôsobom jej to bolo momentálne jedno. Stála tam a sledovala čo sa deje. Poskladal pečate a zelená žiara z tela ženy prešla ako keby doňho pričom jeho vlastná biela, pohasla. Čo, sa? Ako to? Vírila sa jej v hlave otázka. No to už bola bariéra za jej chrbtom zrušená a Lorezo k nej už naťahoval ruku v ktorej držal medailón zo zeleným kameňom. Stále nechápala a len tam naňho tak žmurkala svojimi očami ako keby chcela pozrieť do jeho vnútra. Čo? Ako to? Nechápavo sa spýtala ešte keď si v miernom šoku brata Ten medailón. Zobrala si ho do ruky a namiesto toho aby si ho schovala do svojej kapse, tak si ho dala na svoj krk, tam bola menšia pravdepodobnosť, že by ho mohla stratiť. Pozrela na Lorenza. Ako to, že si ležal na zemi a zrazu si stál za ňou? Spýtala sa dosť rozpačito. Čo to vlastne bolo? Dokončila svoju otázku už viac istejšie. Slová Kisukeho ako keby prepočula, alebo ich vytlačila zo svojej hlavy. To čo videla bolo niečo neobyčajné, niečo zvláštne a stále nechápala čo sa to vlastne stalo, chcela vedieť odpoveď.

Lorenzo Hyuuga

"Nechápu, jak jsi to mohl udělat. Měli jsme to pod kontrolou." Řekl trochu naštvaně Kisuke a kroutil hlavou. Lorenzo se však díval na Yuki a trochu se smál, jak viděl její naprosto nechápající pohled. Věděl, že tohle nemohla jen tak pochopit, protože nic takového ani nikdy v životě nemohla vidět, jelikož se jednalo o ultimátní stupeň Byakuganu. "V klidu Kisuke, mám ještě 2 pokusy. To je akorát." Řekl tiše a pak prošel kolem Yuki a stoupl si k Zanchimu. Zanchi se zase naopak rozešel k mrtvému tělu té ženy a začal ho zkoumat, protože ho to celkem fascinovalo. Hned po probuzení z dlouholetého spánku vidí jinchuuriki. "Pojď Yuki, vysvětlím ti vše, abys to dokázala pochopit." Řekl a poodešli trochu dál od mrtvého těla, ve kterém se Zanchi začal hrabat. Měl v obličeji výraz naprostého nadšení. Ne že by byl rád, že vidí mrtvolu, ale že vidí jinchuuriki. Lorenzo už však poodešel trochu stranou společně s Yuki a Kisuke stále s trochu naštvaným výrazem je hned dohnal.

"Takže Yuki. Teď pořádně poslouchej, protože ti povím, co vlastně Byakugan je a jaké zde měli kdysi Hyuugové poselství. Nejde o žádnou jednoduchou věc, takže se případně hned zeptej." Dodal než se konečně rozpovídal. "Abych to nějak uvedl. Kisuke je z klanu Uchiha, kteří vlastní doujutsu jménem Sharingan. V naší době je Sharingan považován za nejsilnější oční techniku, protože jiné oční techniky se nedokázaly dostat na takovou úroveň. Jejich původ je spjat s Amaterasu, což je Bohyně slunce. Jejich oči jsou tak silné, že dokáží předvídat kroky protivníka a v dalších stupních si osvojují schopnosti, které lidé považovali za zásah samotného Boha. Každopádně já pocházím z klanu Hyuuga, kteří mají doujutsu jménem Byakugan. Nikdo v naší době nevěděl, kde jsme se vůbec vyskytli a všichni považovali Uchihy za ty nejsilnější a za ty polobohy. Jenže pak jsem společně s Kisukem objevil chrám, který byl zrodem nás Hyuugů. Našli jsme svitky, které nám poskytly obrázky, ale i pradávné texty, ve kterých se psalo o našem počátku - o počátku celého lidstva. Podle těch svitků byla na začátku lidstva jen čistota, nic víc. Byla zde jen příroda, která nebyla ničím poskrvněná a sloužilo to zde pro odpočinek samotných Bohů. Jenže pak se objevil Shinigami společně s Misuteri a vytvořili člověka - prvního ninju. Ten se jmenoval Amatsu Mikaboshi, který je známý jako Bůh zla. Nebyl bohem, ale obyčejným člověkem, který neuměl ovládat chakru. Začal ničit celý svět, čehož si všimli ostatní Bozi a rozhodli se mu stvořit oponenta. Shinigami ani Misuteri nechtěli, aby byl vytvořen někdo další, takže se rozhodlo, že vítěz z těch dvou zůstane na našem světě a bude zde moct žít. Tudíž proti sobě stál Amatsu Mikaboshi, jakožto zástupce zla a pak zde stál Aizen Myoo, což byl zástupce dobra a lépe známý jako Bůh lásky. Utkali se spolu holýma rukama a jejich souboj byl nekonečný, jenže pak Aizen Myoo objevil sílu chakry a vytvořil první jutsu, které Amatsu Mikaboshiho porazilo a svět zůstal dobrým Bohům, při čemž se Shinigami a Misuteri museli stáhnout. Jenže to by tomu nebylo, aby zde ti dva něco nezanechali. Amatsu Mikaboshi se sice stáhl mezi Bohy, ale zanechal zde svou sílu, která se zformulovala v Jashina. Ten už však do našeho příběhu nijak nezapadá. Aizen Myoo zde vytvořil několik potomků, ale hlavně dva sourozence. Jeden se jmenoval Hyuuga a druhý Uchiha. Hyuuga měl zastávat čistotu celého světa a Uchiha měl zde fungovat vždy jako ta temnější stránka, protože nikdy nic není jen bílé nebo černé. Hyuuga získal oči od Amatsukami - Bohyně nebe a Uchiha získal oči od Amaterasu - Bohyně slunce. Čas se posouval a lidstvo obsadilo celou planetu, při čemž zapomněli, jak to zde vypadalo na samotném začátku."

Poté se však na chvíli odmlčel, protože si musel otřít oči, jelikož se mu do nich dostal prach. Najednou však promluvil Kisuke. "Uchihové byli vždy horká hlava. Vždy chtěli být ve všem nejlepší a byli vlastně soutěživým typem, proto se ujali vše možných pozic a začali pracovat se svým Doujutsu. Jenže měli mezi sebou dost konfliktů, proto došlo k prvním vraždám a díky tomu objevili jejich další stupně očí - od té doby se rozkřiklo, že jsou Uchihové polobozi a na Hyuugy se úplně zapomnělo. Nikdo si nemyslel, že je jejich doujutsu nějak silné. Tomu tak bylo až do naší doby. Až do naší doby si všichni mysleli, že Hyuugové dokáží jen vidět chakru a nic víc. Už si neuvědomují, že jsou úplně prvním potomkem samotného Aizena Myoo, jelikož jako prvního člověka z čistoty vytáhl Aizen právě jednoho ze sourozenců, kterým byl Hyuuga - teprve po něm vytáhl Uchihu. Proto jsme společně pátrali."

Oba se odmlčeli, jelikož si společně vybavili jednu svoji silnou vzpomínku, kterou Yuki Lorenzo ihned řekl.


Dva mladí muži - Lorenzo a Kisuke kráčeli temným průsmykem mezi dvěma skálami. Nevěřili tomu, že by zde někdy něco našli, protože se o tomto místě dozvěděli od velmi starého muže, který už jen nehybně ležel na posteli v malé vesničce, kde se o něj starala jeho nejmladší dcera. Byl však v blízkých končinách oslovován jako jakýsi prorok, jelikož každý věřil, že má informace, které normální člověk neměl. "Myslíš si, že to tu bude?" Zeptal se mladý Kisuke, který měl teprve druhý stupeň svého Sharinganu a společně se tlačili skrz úzký a temný průsmyk. Lorenzo kývl hlavou. "Prorok řekl, že je toto to místo. Místo počátku celého lidstva." Odpověděl Lorenzo, ale to už došli do slepé chodby. Byla zde jen další obří skála. "Nic tu zase není." Řekl naštvaně Kisuke. Lorenzo se jen díval do té skály, která byla před jeho oči. "Sakra! Už cestujeme dva roky, abychom našli poselství Hyuugů a zastavili jejich vyvražďování. Uvědomuješ si, že jsi jeden z posledních. Jste jen blbá kořist pro Uchihy, kteří si začali myslet, že jim patří celý svět. Pokud něco nenajdeme, tak už tě neochráním." Vypadlo naštvaně z Kisukeho a poté postí udeřil do skály kousek vedle Lorenza. Lorenzo v ten moment aktivoval svůj Byakugan a uviděl, jak se ve skále objevil jakýsi plamínek chakry. "Ustup Kisuke." Řekl tiše a rukou ho odstrčil. "Kami no Kobushi!" Zařval Lorenzo a jeho celou pěst obalila jakási bílá hmota, kterou ihned udeřil do skály. Poté bílá hmota zase zmizela a oba zůstali stát před velkou skálou, se kterou to ani nehnulo. Kisuke zakroutil hlavou a chtěl odejít, když v tom ze shora skály spadl jeden malý kamínek, který spadl přímo před jeho nohy. Pomalu se otočil a hlavou zamířil přímo k vrcholku skály, kde oba uviděly jakési prasknutí. Prasklina pomalu sjížděla až dolů k jejich nohám, kde se zastavila a spustilo se menší zemětřesení. Sotva se oba udrželi na nohou, ale před nimi se do stran rozestoupila velká skála a ozářila je jasná bílá záře. Když záře zmizela, tak před sebou uviděli něco neuvěřitelného.


"Jsme tady Kisuke." Řekl Lorenzo a dotkl se Kisukeho ramene, které pevně stiskl a oběma se na obličeji objevil velký úsměv. Kisuke měl skoro až uslzené oči, protože konečně našli to, co hledali takovou dobu a možná je to jediná věc, která dokáže zachránit zbytek Hyuugů a zároveň tedy i jeho nejlepšího přítele. Společně se rozešli po prvních schodech směrem k velkému chrámu, který byl skoro celý zlatý a čistý - jako kdyby tu o to někdo celou dobu pečoval. "To je nádhera." Vypadlo z Kisukeho, když na to celé hleděl a konečky prstů se dotýkal zlatých stěn. Lorenzo neměl slov, jen pomalu vkročil do chrámu, kde uviděl spousty starých svitků. Nebyly zde však žádné zbraně, což bylo tím, že nikdo nepočítal s tím, že by se v tomto světě nějak válčilo.

"Jakmile jsme jej našli, tak jsme ihned začali číst, abychom zjistili, co klan Hyuuga znamená." Pokračoval Lorenzo. "Zjistili jsme všechno to, co jsme ti teď řekli, ale poté jednu asi nejdůležitější informaci. Byakugan, naše oči, jsou v základním stupni a je možnost je dostat na ultimátní stupeň. Tím se dostáváme k tomu, co jsi před chvílí mohla vidět. Jelikož teď víš, že Hyuugové jsou de facto přímými potomky bohů a zároveň i prvními ninji na světě, tak ti jistě dochází, že Byakugan je něco jako Boží oko - samozřejmě jsme tomu tento název dali já a Kisuke. V prvním stupni jsme schopni vidět chakru, což je návaznost na Aizenovo objevení chakry. A v ultimátním stupni je uživatel schopný otočit život a smrt. Jelikož Hyuuga vznikl z čistoty, do které se dostala samotná temnota skrze Amatsu Mikaboshi, proto se v Hyuugovi vytvořila část temnoty a část čistoty. Čistota z nás vychází, vychází z našich očí, ale temnota je v nás a jakmile je Hyuuga schopen dát tyto dvě věci dohromady, tak probudí ultimátní stupeň, který mu umožní hrát si se svým životem i smrtí zároveň. Proto jsem schopný se nechat sám od sebe zabít, ale zároveň jsem schopný se znovu probudit k životu, jako kdybych vymazal původní existenci a následně se znovu vyskytl. Stejně jako se tu vyskytl úplně první Hyuuga. Samozřejmě je to dost náročná technika, která si žádá svoji daň. Tyto oči vstřebali existenci Misuteri, Shinigami, Aizena i Amatsu Mikaboshi. Všech čtyř nejdůležitějších aktérů na začátku světa, díky tomu dokáži jen čtyřikrát využít tuto techniku a pokud ji využiji naposledy, tak přijdu o svůj zrak a Byakugan zanikne, což se nesmí stát, protože jsem pravděpodobně jediný uživatel Byakuganu, který žije a už jsem tuto techniku provedl dvakrát." Lorenzo se trochu pousmál a pak ještě krátce dodal. "Zároveň člověk, který se mi podívá do očí během ultimátního stupně, tak je očištěn od všeho zlého, proto ses možná v tu chvíli cítila v úplném bezpečí a nic tě netrápilo. Proto je to technika, která soupeře úplně zničí, jelikož při pohledu do očí není schopen na mě útočit, jelikož necítí nic zlého. Je to odkaz na první myšlenku celého tohoto světa, který měl sloužit jen k odpočinku. Je to odkaz samotných Bohů." Pak se na ní podíval a doufal, že její zmatený výraz už tam nebude. Možná jen kvůli tomu, že ji řekl příliš mnoho informací.

Yuki

Zelený prívesok už jej volne visel na krku a Lorenzo si musel vypočuť nejaké tie výčitky od Kisukeho. Museli toho prežiť spoločne vážne veľa, keď majú jeden o druhého také starosti. Preletelo jej hlavou a sledovala čo sa deje, aj to že je tak troška na smiech s toho ako veľmi nechápe. Počula niečo o dvoch pokusoch, čo v nej ako keby vyvolávalo ďalšie otázky. Dnešok bude ešte dlhý. Povzdychla si vo svojom vnútri a mierne zvesila ramená. Zavolal ju že jej to celé vysvetlí, čo je celkom zlepšilo náladu a rozišli sa spoločne ďalej od tej mŕtvej ženy. Všimla si že Zanchi sa akosi nadšene pobral k nej a ešte viac bol nadšený z toho že sa môže vŕtať v mŕtvom mäse. Chápala ho. To to isté by urobil zrejme aj otec. Preletelo jej hlavou keď pozrela naňho a pritom sa mierne usmiala. Mala akési tušenie že to vysvetlenie nebude len nejakých pár viet minútka dve a všetko jej bude jasné. Tak sa porozhliadla či tu niekde je aj nejaký ploský kryštáľ, alebo kameň na ktorý by sa mohla usadiť. No pohodlné to zrovna nebude, no lepšie ako tu hodinu stáť. Preletelo jej hlavou keď zbadala svoje vysnívané kreslo. len to nebolo kreslo, ale nejaký šuter. Sadla si naň, no ešte pred tým si poskladala svoj plášť a položila ho na ten kameň, takže teraz bola len v jej krúžkovej zbroji a teda tým čo mala ešte pod ňou, ale výsledok bol ten že si urobila ako také pohodlie na to počúvanie. Ako tam tak sedela aj by sa zaprela časom rukami o zem, len stále tam bola tá divná tekutina. Takže na to si musela dávať pozor. Lorenzo jej oznámil že má pozorne počúvať. Presne to mám v úmysle. Pomyslela si keď ešte nedopovedal vetu a kývla hlavou na znak toho že rozumie. Potom jej ešte povedal že sa má keď tak hneď pýtať. To aby som si robila nejaké poznámky aj. Pokúsila sa zavtipkovať. No to by som tu musela mať nejaký papier a pero. Preletelo jej v hlave a začala počúvať príbeh ktorý jej rozprával.

Príbeh o tom ako to bolo kedysi na tomto svete, o tom že našli chrám v ktorom boli informácie, informácie staré ako ľudstvo samo. Pozorne počúvala čo jej hovorí, všetky informácie vstrebávala do seba. Počula o tak mocných očných technikách a ktorých vodcovia dnešných osád asi len snívajú, či skorej si takú moc ani nevedia predstaviť. Počula o tom že sú vlastne strašne vzdialený súrodenci, teda ak to dobre pochopila. Toto je lepšie rozprávanie ako tie nezmysli čo žvatlal Nazo. Pomyslela si keď sa vyskytla nejaká pauza na urovnanie myšlienok, inak sa nevenovala ničomu inému len ako vstrebať všetky tie informácie. Ďalej jej hovoril o akomsi chráme. Ten ju zaujal, predsa len pre klan vedcov by tam určite mohli byť nejaké cenné informácie ktoré sa dajú zúžitkovať. No na teraz sa nepýtala lebo nechcela prerušovať už tak rozsiahle rozprávanie, aby náhodou niekto nestratil niť, či už ona, alebo Lorenzo. No potom jej začal vysvetľovať to čo práve teraz videla. Čože? ovládať svoj život a svoju smrť? Vykríkol jej vnútorný hlas, pri tých slovách. Veď to nemôže byť možné. Pokračovala vo svojich myšlienkach, no potom sa dozvedela že to je limitované. Použiť to naposledy by znamenal život v temnote. Poznamenala potichu, no určite to bolo počuť. Zdalo sa jej to také symbolické, ako keby keď sa minie všetko svetlo, alebo dobro, nastane temnota. Pozrela na Lorenza. Teraz bola rada že si našla ten kameň, aj keď pri rozprávaní musela vystriedať veľa polôh, dokonca sa niekedy postavila a prešla pár krokov okolo nich aby stále počula. Ďakujem. Povedala jasne. Bolo to poďakovanie za záchranu života a zároveň aj o vysvetlenie ako sa veci majú. Začala sa prechádzať aby si rozhýbala nohy. Plášť nechala zatiaľ na jej improvizovanej stoličke. Ten, ten chrám? Je možné že sa informácie z neho dochovali až do dnešnej doby? Spýtala sa a na chvíľku sa zamyslela. Ak teda nepočítam to čo ste mi teraz povedali. Dodala a pokračovala v krúžení okolo nich ako keby sa pripravovala na nejaký výsluch. zastala čelom k Lorenzovi a Kisukemu. Je až zarážajúce čo dokážu oči zo starého sveta. Povedala a ani nevedela prečo ich dobu nazvala starý svet. Možno preto že vtedy to bolo úplne inak a svetlu vládli ninjovia, ktorý teraz boli tí prenasledovaný. Prišla ku kameňu a zobrala si plášť do ktorého sa obliekla. Usmiala sa na Lorenza. Myslím že to podstatné som pochopila. Povedala z úsmevom na perách.

Lorenzo Hyuuga

Zeptala se na chrám, což je velmi dobrá otázka, ale zároveň i velmi složitá otázka. Lorenzo i Kisuke se na chvíli odmlčeli, neboť přemýšleli. "Všechno, co jsme ve chrámu našli, jsme tam zároveň i nechali, neboť jde o posvátné místo. Jenže háček je v tom, že člověk, když vyjde z chrámu, tak má místem upravené myšlenky, takže ani my nejsme schopni si přesně vzpomenout, kde to místo bylo. Takto se sám ten chrám chrání." Vysvětlil ji, že chrám existuje a vše v něm je uchováno, ale neví přesně, kde ten chrám znovu najít. "Oči z naší doby jsou velmi mocné, ale v té tvé musí být také nějaká doujutsu. Uchihové s Hyuugy pravděpodobně nepřežili, ale určitě nějací jejich potomci s jinými rodinami někde přežili a možná i nějaké to doujutsu. Zrovna u tebe se pravděpodobně jedno vyvíjí." Vysvětlil ji s pohledem do jejich očí. "Je to na tobě Yuki. Buďto se podíváme i do poslední chodby nebo to necháme na jindy a vrátíme se do tvého domova." Pobídl ji Lorenzo, protože věděl, že to mohl být pro ní dost náročný den. Kisuke se Zanchim zatím odešli do místnosti, kde byl Nazo.

Yuki

Tak, to je špatné že nevedia kde ten chrám je. Pomyslela si a trocha sa pri tom zamračila. Pre terajšiu generácie mohli tie vedomosti veľa znamenať. No mala šťastie že pri nej boli snáď jediný živí ľudia na svete ktorý tam už boli a mohli by nejako pomôcť. Uhm, nespomínam si že by som videla niekde nejakú očnú techniku. Povedala trocha neisto, lebo vážne netušila. Ak by som aj videla určite by mi to ostalo v hlave. Pomyslela si a pri zmienke že sa pravdepodobne nejaké to doujutsu vyvíja u nej zatvorila svoje oči a dotkla sa ich svojimi rukami. Trvalo to len malú chvíľku a znovu ich otvorila. Teraz mala na výber voľba bola na nej, na jednu stranu mohla ísť už konečne domov no na tú druhú ju tiahla zvedavosť aj do tej poslednej chodby. Čo keď sa raz vrátim a už nebude možnosť to preskúmať? Zaznela jej v hlave otázka a ona podišla do vstupu k tej chodbe a zadívala sa do diaľky. Dívala sa ako keby chcela niečo zazrieť, niečo viac čo by mohli ostatný vidieť. Zakrútila hlavou. Budeme pokračovať. Neviem či bude príležitosť sa sem niekedy vrátiť. Povedala pričom stále pozerala do diaľky a počkala až sa k nej Lorenzo pripojí, lebo po tom čo zažila nemala chuť tam vtrhnúť samotná.

Lorenzo Hyuuga

Yuki rozhodla, že se spolu vydají i do poslední chodby. Lorenzo váhal, protože toho na Yuki bylo až moc a otec na ní jistě už netrpělivě čekal. Jenže ho samo zajímalo, co tam přesně najdou. Kisuke se Zanchim už zmizeli v chodbě směrem k Nazově laboratoři. "Tak jdeme." Promluvil a rozešel se společně s Yuki do další místnosti. Kráčeli dlouho a ani jeden krystal nezářil, takže šli celkem po tmě, ale pak se Lorenzo zastavil a Yuki mu nabourala do zad, jelikož šla za ním. "Něco je špatně." Zašeptal, ale to už se prudce otočil a popostrčil Yuki, tak aby pochopila, že má utíkat, ale zároveň, aby ji neshodil na zem. "Běž!" Zařval, protože uviděl, jak z konce chodby vychází silný oheň, který se hrnul směrem k nim. Společně vyběhli z chodby. "Do strany!" Zvolal a uhnul do strany, takže vylétl oheň ven z chodby a netrefil je, pak ale pocítili zemětřesení a celá ta chodba se zavalila kamením. Lorenzo doběhl k Yuki. "Jsi v pořádku?" Zeptal se vylekaně. Sám tohle nečekal a dost ho to překvapilo.

Yuki

Kráčala chodbou a Lorenza nechala ísť pred sebou. Keby náhodou. Teraz to bolo iné, žiadne svetlo, ani jeden kryštáľ nesvietil, nebol z tohto miesta cítiť život tak ako s tých druhých chodieb. Prečo je táto chodba tak iná? Pomyslela si, no jej myšlienky prerušil náraz. Nebolo to nič závažné, len Lorenzo bez varovania zastal a ona si toho akosik nestihla všimnúť. Čo to? Spýtala sa a zažmurkala očami ako keby si chcela viac privyknúť na tú tmu. Počula len slová špatne a cítila ako ju strčil. Nejako sa jej podarilo udržať rovnováhu, aj keď to nebolo nič silné, no jednoducho to len nečakala, rovnako ako to jeho zastavenie. Čo mu je? Kde je pro... Preletelo jej hlavou no to už na ňu kričal aby bežala. Už ho zbadala aj ona ten oheň. Možno by sa naň vydržala dívať dokiaľ by ju nespálil, no svetlo bolo silnejšie a začínalo v tej chodbe byť trošičku horko. Rozbehla sa. Bežala ako najrýchlejšie vedela, či skorej mohla. No zároveň si dávala pozor na nohy aby neskončila na zemi. Nechcem skončiť ako kus pečeného mäsa. Preletelo jej hlavou a ešte zrýchlila. Zdalo sa jej ako keby bežala večnosť a od chrbta jej už celkom slušne priháralo a ona už bola celkom dosť spotená. Bleee Vypadlo jej z úst. No videla ako sa blíži k svetlo, ako už konečne bude tá chodba končiť. Keby je o niečo dlhšia, možno by nestihla ani dobehnúť, keďže dnešok bol náročný. Lorenzo zakričal aby išla do strany. Vybehla s chodby a vrhla sa nabok. Neodhadla svoju rýchlosť a skončila omlátená o najbližšiu stenu. Našťastie sa vyhla všetkým ostrým kryštálom, ako zázrakom. Skončila na zemi a udrela si hlavu. Trošku sa s ňou točil svet, no dalo sa to prežiť. V pohode. Som v Pohode. Dostala zo seba trocha ubolene, ako reakciu na Lorenzovu otázku. Pomaly vstala a usmiala sa naňho. Nič mi... Povedala no nestihla to dopovedať lebo sa jej zakrútila hlava a svet okolo nej akosi potemnel. Podlomili sa jej kolená a padala k zemi. Skvelý deň. Zaznelo jej v hlave a ona sa ocitla v úplnej tme.

Lorenzo Hyuuga

Koukal na Yuki, jak pomalu zavírá oči, protože omdlela. Poslední viděla Lorenza, který u ní stál a měl o ní starost, zároveň nahoře v otvoru uviděla svého otce, kterým tam vykukoval a strachoval se o ní. Pak už však viděla jen tmu a odpadla. Probrala se až po nějaké době, ale cítila pohodlí, protože ležela na své posteli a ve chvíli, kdy otevřela oči, tak uviděla svého otce, který seděl na židli vedle její postele a měl ustaraný obličej. Za jeho zády stál její bratr, který měl ruku položenou na otcově rameni. Když otevřela oči, tak si toho oba všimli a hned se usmáli. "Tys nám ale nahnala strach, ségra." Zvolal bratr a stiskl otcovo rameno, protože byl rád, že vidí svou sestru. Yuki viděla, že má její bratr několik modřin na obličeji a to samé i otec, což je kvůli nedávnému boji v Suichu. (pokračuj v Suichu)