Začátek Konců

Kluk

Protože žádnej nemáme .. a já chci bejt Takuro a Táta nám ho nechce dát .. řekl a usmál se

Fenris

Obrátil jsem oči v sloup.
Omlouvám se ale u takhle dojemný chvilky nemusím být mohl bych se rozbrečet
ušklíbl jsem se sarkasticky a vyrazil zpět k místu kde jsem byl předtím trénovat svou techniku. S trochou štěstí mě ani nikdo nebude zastavovat.

Daisuke

Usmál jsem se na něj. "Víš každý máme svůj sen. Já chci být Raikage a být stejný jako Killer-bee a někdo zase něco jiného, ale existují lidé co mají lehčí cíle než ostatní. Ale řeknu ti to takhle, nikdy nedosahuj svého cíle krádeží nebo něčim jiným a raději buď hodný." Dodal jsem a zvedl ho k zemi a usmál se. "Já jsem Daisuke Shiritsu, budoucí Raikage." Představil jsem se mu a z pouzdra vytáhnul náhradní katanu, která však nebyla po mém otci a vypadala jako uplně klasická a podal ji tomu klukovi. "Svoji ti nedám, je po mém otci, ale tahle byla má první se kterou jsem trénoval."

Hikaru

Začal jsem se usmívat. Možná nakonec nebudu muset být kage... Tenhle vypadá taky na někoho, kdo má mozek na správném místě. Jen jsem se na ty dva upřeně díval, i když jsem je neviděl, ale chtěl jsem je vidět. "Takových jako ty by to chtělo víc," řekl jsem potichu, chtěl jsem slyšet jeho reakci, jestli se mu dá věřit nebo ne.

Fenris

Poté co jsem zaslechl slova toho chlápka s katanou strnul jsem uprostřed kroku.
Stejný jako Killer Bee-sama? Stát se Raikagem?
zeptal jsem se a vrátil se zpět k nim.
Pravda vidím docela rád že odkaz mích předků stále žije ale dovol abych s tebou v jedné věci nesouhlasil ten kdo ponese dál vůli mého pradědečka nebudeš ty ale já
udeřil jsem se pravou pěstí furiantsky do hrudi.

Kluk

D-Děkuju vykoktal kluk a s uměvem rychle utíkal pryč i s katanou

Baki

Motal som sa po dedine z lízatkom v ústach som mal lízatko. Čo to bude za skúšku by ma teda dosť zaújimalo. Premýšlal som.

Daisuke

Na velkého jsem se jen pousmál, ale pak jsem si všiml, že má něco s očima. "Takhle by se určitě zachoval i mistr Killer-bee." Pak přišel ten druhý a začal něco kecat. "Je mi jedno, že je to tvůj pradědeček. Tady nejde o geny, ale o to, že tohle je můj životní síl tak se mi nestav do cesty a raději jdi říkat tyhle věci jinam. Někdo jako ty nikdy nebude jako Killer-bee, protože on byl jiný." Řekl jsem rozhodně a pomalu odcházel pryč.

Fenris

Což samozřejmě víš protože jsi se s ním setkal tváří v tvář
ušklíbl jsem se polohlasně.
Ale já ti neberu tvou snahu napodobit mladšího bratra mého pradědečka, dobrého ochránce potřebuje každý vladař
pousmál jsem se a proto že už odcházel otočil jsem se k odchodu i já.

Daisuke

"To má být nabídka tvé pozdějěí služby?" Zasmál jsem se a pak jsem se vzdálil a střihnul to skrz louku co nejblíže stánku s Ramenem.

Fenris

Spíš připomínka tvého budoucího místa
pousmál jsem se a vrátil se na vyvýšenou střechu ke tréningu.
Tak tohle vypadá opravdu zajímavě, zdá se že se tu nudit nebudu...upřímně doufám že s tím šermířem budu v týmu docela by se mi hodil silný rival...
pousmál jsem se v duchu.

Hikaru

"Pravda je takové, že záleží na činech a ne na genech, v tom máš recht," řekl jsem Daisukemu. "A raději neříkej na potkání, že jsi příbuzný Killer-Bee-sama nebo Raikageho-sama, to bys nemusel dlouho přežít, když se chováš takhle." nevěděl jsem, kde přesně ten druhý stojí a tak jsem mluvil ke vzduchu asi dva metry napravo od něj. "A tvoje povýšenectví tě jednou dovede tak akorát do hrobu." povzdychl jsem. Vesnice je plná idiotů a málokdo je tu normální a když už se někdo najde, tak uteče... Ach jo... Vždyť ho ani nepoznám...

Daisuke

Sedl jsem si k volnému místu v ramen shopu a zvedl ruku a kuchař jen kývnul a začal dělat ramen, protože mě zde už znali. Blbec, si myslí, že když je s nim příbuzný, že mi může nařizovat, abych se nestal Raikagem? Pomyslel jsem si a přinesli mi ramen a já ho v rychlosti snědl. Kvýnul jsem na kuchaře a cvrnknul do peněz a on si je vzal a já se otočil a vyšel ven a podíval se červenými oči k nebi a vítr mi zafoukal do vlasů a já se jen usmál. Nebojte mistře Killer-bee já budu jako vy.

Hikaru

Sedl jsem si na zem, nic jiného mi nezbývalo. Ach jo... Tohle bude na dlouho... proklínal jsem v duchu svoji situaci. To snad ani není možný... Jak se teď dostanu někam, kde to znám? Chakra mi sice pomůže nenarazit do překážek, ale rozhodně mě nikam nedovede, když to tam neznám... Tohle je vážně blbá a trapná situace.

Zero
Dnes je naozaj otravny den postavil som sa a isiel som sa poprechadzat po vesnici. Mozno natravym na nejakych kriplov, co sa stali geninmi zasmial som sa
Vytiahol som katanu a obzeral si ju
Uz sa tesim ako si ju vyskusam.

Daisuke

Doběhl jsem domů a vytáhl z vytrýny další katanu s krytem a dal si ji na záda a zase zavřel dveře a vyběhl směrem k louce. Po chvíli běhu jsem tam doběhl a stoupl si tam sebejistě a smál se. Vytáhl jsem dvě katany a jednu bodl do země a mezitim vytáhnu třetí, kterou jsem si dal do (Nevim jak se tomu říká) jak je loket tak z druhé strany a pevně ji tam stiskl a vytáhl ze země tamtu katanu. Je čas naučit se boj se třema katanama. Pomyslel jsem si a začal se třema katanama trénovat.

Hikaru

Nehybně jsem tam seděl. Poslouchal jsem vítr, šepot listů, který přenášel. Poznávám to tu... To listí... Je z louky... Napadlo mě. Vyrazil jsem směrem za zvukem šumících listů, když jsem uslyšel i něco jiného, dost podobného. Byl to zvuk, který vydává katana nebo meč svým švihem. Někdo na louce byl a trénoval. Došel jsem ještě blíž, blíž než bylo zvykem a poslouchal jsem. Poslouchal jsem zvuky švihů a úderů, když v tom mě napadlo se zeptat: "Hej, Daisuke, jsi to ty?"

Daisuke

Lekl jsem se tak, že jsem zakopl o vlastní nohu a spadl na tvář na zem. Pomalu jsem se zvedl a otočil a uviděl toho Velkého. "Uhm, ahoj Velký." Zasmál jsem se. "Co tu děláš?"

Hikaru

"To se nebojíš, že mi tykáš," začal jsem se smát: "Prosím, neříkej mi Velký... Jsem Hikaru z klanu Myiki." řekl jsem mu, protože tím, jak mě oslovil mi trochu ranil city. "Jen jsem se tak trochu procházel," řekl jsem polopravdu. Ve skutečnosti byl tohle výchozí bod k tomu, abych se dostal tam, kam potřebuji, ale protože byl klan Myiki málo známý, nejspíš nemohl mít ani tušení o tom, že vlastně ani nevím, jak tohle místo vypadá.

Daisuke

Hm, zvláštní. Pomyslel jsem si a dal katany do pouzdra. "Hele Velký, co to máš vlastně s očima? Já, že když jsem dával tomu klukovi tu katanu a ty jsi mi pak něco říkal tak jsi koukal do stromu místo do mě." Nějak mě hrozně lákalo říkat mu Velký, ikdyž nejsem typ posměváčku, myslel jsem to spíše přátelsky, abych ho nějak rozesmál.

Hikaru

"Vlastně nic... Jen jsem trochu... Nepřesný, co se určování okolí týče," odpověděl jsem mu. Ačkoliv se zdá, že je přítelem, tak mu nemusím o sobě říct vše.

Daisuke

Podrbal jsem se ve vlasech a udělal typický nechápavý výraz Naruta a pak jsem se klepl do hlavy a zasmál se "Tak kolik ukazuju prstů?" Sundal jsem si tiše boty a sedl na zem a ukázal na něj nohy i ruce, tudíš dvacet prstů.

Hikaru

Mírný zvuk právě rozsedlé trávy, šustění přerušené něčím velkým... Sedí... Nejspíš... Příroda mi byla vždy blízká, zvuky jejího luna jediným přítelem, který by se mě nebál nebo by se mi nesmál. "16" řekl jsem trochu nejistým hlasem.

Daisuke

Ukázalo mi to, že je slepý, ale pro něj je to asi nepříliš radostná pravda a proto jsem se zachoval tak jak by se zachoval asi každý dobrý ninja. "Ty jo! A já myslel, že jsi slepý a ty vidíš dobře." Zalhal jsem, ale pro dobrou věc.

Hikaru

"Nemusíš lhát... Tvůj údiv, který zastírá lež je zbytečný... Vždy jsem se řídil pouze zvukem, nikdy jsem neviděl úsměv, zamračení nebo nějakou jinou mimiku a gesta.. Musím lidi odhadnout podle jejich hlasu, má to své výhody i nevýhody... A pravda je, že jsem slepý... Tvůj trik s dvaceti prsty ti vyšel," zasmál jsem se. Opravdu... Třetí možnost byla ještě deset... Ale podle jeho reakce jich nejspíš ukázal dvacet...