Život a dívka (Aspire)

Jin

Chvíli mi trvalo o co velbloudovi jde a tak jsem ho ignoroval. Jenže pak mi to došlo a já se jen arogantně pousmál. "Jo tak teď se ti hodim jo?" Řekl jsem a dal ruku na provaz, ale pak sjem začal uvažovat, že když mi uteče tak už nebudu mít žádné jídlo, ale nakonec jsem ho tedy rozvázal a snažil se na něj vylést.

Velbloud

Neodporoval, naopak, klekl si na zem, aby na něj mohl Jin jednodušeji vylézt. "Kam to tedy bude, panstvo?" zeptal se arogantním hlasem. Jina už v tomhle světě nemohlo snad nic překvapit. "Staré pyramidy, Oáza na severu, doly na jihu nebo snad Hrobka duchu na západě?"

Jin

On mluví? Pomyslel jsem si a rychle zapřemýšlel nad místy co řekl. "No pokud se jedná o zkoušku na získání ducha, tak asi do hrobky duchů na západě. Ale dělej, musim pomoct Reineko." Dodal jsem skoro rozkazem, protože mi na ní záleželo a chtěl jsem ji co nejlépe pomoct.

Velbloud

"Reineko říkáš," šibalsky a temně se usmál. Ať už to bylo tím, že je velbloud, nebo že ji možná znal, tak bez odmlouvání vyrazil k Hrobce duchů, která byla na západě. Šel sice slimáčím tempem a slunce Jina hezky vysušovalo, ale už se na obzoru začal pomalu rýsovat obrys nějaké velké budovy, nebo spíše rozpadliny. Cesta již teď trvala tak dvě hodiny, což teprve jak dlouho ještě bude trvat. Čas tu zřejmě však běžel jinak, než ve skutečnosti, protože i přes pocit, že cesta trvala jenom krátce, pocit říkal přibližně deset minut, slunce se již chýlilo k večerní poloze.

Jin

Nečekal jsem a hned jsem na něj vybalil "Ty znáš Reineko?" A následně jsem z něj seskočil, pokud už jsme tedy dorazili na místo a začal se rozhlížet kolem sebe.

Velbloud

"No, když se jmenuje Rei-neko, tak je to nejspíš duch, že? Takže na tebe ve své kočičí formě čeká v pyramidách, ale to je jedno... Já už se musím vrátit," řekl a dal se na odchod. Zblízka to vypadalo spíš jako veliký chrám než nějaké pohřebiště. Co ztrácela hrobka do výšky, to měla do délky a do šířky. Na rozích a stranách stěn byly úplně nahoře připevněny chrliče s vyobrazením různých zvířat podle čínského horoskopu a mezi nimi se pokaždé vyskytovalo jiné zvíře, které v čínském horoskopu nefiguruje. Před Jinem stály pootevřené dveře z masivního dřeva a jen stěží by s nimi mohl hnout, proto si musel vystačit s tím, jak byly pootevřené (na průchod naštěstí dost) Nápis na dveřích však varoval narušitele, bohužel ještě ve starém způsobu zápisu znaků, a proto rozluštil Jin jen několik málo částí: "Narušitelé na pozoru se mějte, výzvy ke vstupu sečkejte, * * * *. Cesta skrz Hrobku * *, skrývá se v ní také mnoho tajných *. Ten, kdo projde však, se svým duchem se najde." Tahle část byla alespoň trochu jasná, zbytek byl bohužel skoro nepřekladatelný.

Pozn. Co slovo, to *

Jin

V pyramidě?! Mělo mě to napadnout hned, však v pyramidách byly kočky. Pomyslel jsem si a než jsem stihl zareagovat a sednout zase na velblouda tak už šel pryč a mě nezbývalo nic jiného než jít do té hrobky, protože pokud to přejdu a setkám se se svým duchem tak by to snad mohla být Reineko, protože jiného ducha už jsem nechtěl. Skrývá se v nich také mnoho tajných, "pastí" nebo "chodeb"? Hm, stejně už mi nic jiného nezbývá, ale raději přede mnou půjde vždy klon. Pomyslel jsem si a složil pečetě a vedle mě se objevil Raitonový klon. Cesta skrz hrobku, tam by mohlo být "je nebezpečná" Zauvažoval jsem a pak jsem vkročil do mohutných dveří a za mnou vkročil i klon, který poté šel asi dva metry přede mnou. Reineko, už jdu! Povzbudil jsem se a doufal jsem, že moji myšlenku uslyší.

Za mohutnými dveřmi se skrývala stejně mohutná kamenná chodba porostlá mechem jak na stěnách, tak na podlaze. Postupem času se však chodba zúžila na normální velikost, tedy tak akorát na to, aby jí prošlo pět lidí vedle sebe, ale strop už nebyl zas tak vysoko, člověk, který by měl více jak 172 cm, by se již musel skrčit, aby prošel. Chodby byly mimo jiné plné pavučin, které však naštěstí nezasahovaly do cesty. Chodba vedla přímo velmi dlouho, když už bylo na dohled rozcestí, začalo světla velmi ubývat, cesta do hrobky bez světla nebyl zrovna ten nejlepší nápad a Jin již sotva mohl vidět na vlastní ruce, natož na zem, kde se již místo normální hliněné pěšinky už začaly objevovat kamenné desky.

Jin

Podíval jsem se na strop a všiml si, že se snižuje, a proto jsem pomalu zrychlil, abych už byl u konce, ale pak jsem došel na jakési rozcestí, ale neviděl jsem skoro nic. Musel jsem dbát na své smysly a tak jsem se pomocí Henge změnil na kunai, který následně chytl klon do ruky a vydal se na jednu z cest. Chtělo by to oheň Pomyslel jsem si v henge proměně.

Čím hlouběji v hrobce, tím větší tma byla. Teď už se nedalo spoléhat na nic, jenom na hmat. Sluch tu byl k ničemu, stejně jako chuť a čich. Ještě jeden krok zbýval, ale Jinův klon už teď mohl cítit, že druhou nohou narazil na vyvýšenou kamennou desku, která sice nebyla o mnoho výš než ty ostatní, ale byla jedna z mála, které by byly uprostřed cesty. Možná se jednalo o past, možná jen o závadu.

Jin

Klon pomalu šel a vyvíšenou desku pomalu překročil, ale aby zjistil o co se jednalo tak na ni hodil jeden kunai, né mě v Henge proměně, ale obyčejný. Nejdříve se netrefil, ale na potřetí už se do desky trefil.

Jakmile deska zaklapla do podlahy, ozval se zvuk jakoby ozubených koles, které jakoby se zrovna rozpohybovaly. Z chodby, odkud Jin přišel, se k němu postupně blížilo světlo. Zprvu to vypadalo na rozsvicející se louče, ale čím blíže to bylo, tím rychleji se to přibližovalo a tím více to připomínalo ohnivou kouli.

Jin

Klon na nic nečekal, vzal mě přeměněného v kunai pevně do ruky a vymrštil mě na konec chodby, abych se dostal od nebezpečí co nejdál to šlo. Za letu jsem se proměnil v sebe a na nic jsem nečekal a běžel dál chodbou. Mezitím jsem dostal informaci o konci mého klonu.

Alespoň jednu výhodu mělo to pronásledování plameny a to tu, že Jin měl alespoň trochu světla na cestu (), která však byla stále pokryta podobnými deskami, jedné se však ani Jin nedokázal vyhnout a sešlápl jí. V tu chvíli se za ním sneslo hejno pavouků, kteří upletli pevnou síť, která dokonce zastavila i postup ohně. Jestli vydrží a jak dlouho, to však bylo ve hvězdách a tak by bylo lepší rychle, ale opatrně pokračovat, přes velmi vlhkou a studenou část chodeb. Na blízku nejspíš byla někde voda a to možná značilo, že si Jin bude muset zaplavat.

Jin

Sakra tohle je nekonečné. Pomyslel jsem si a dál pokračoval po cestě, v ruce jsem měl kunai. Většinou bych si vzal své meče, ale v tomhle prostoru byl lepší obyčejný kunai. Každou chvílí jsem doufal, že už budu u konce cesty a setkám se opět s Reineko.

Po chvíli chůze došel Jin k zatopenému tunelu. Nebyla jistota, jak daleko a jak hluboko bude muset plavat, ale voda byla již od pohledu ledová a linula se z ní taková smradlavá pára, nejspíš se jednalo o nějakou směs vody, hnilobných ostatků rostlin a pavoučí exkrementů.

Jin

Otočil jsem se, že se vrátim, protože jsem do toho nechtěl vlést. Ale následně jsem si vzpomněl na ohnivou kouli a na Reineko a tak jsem chvíli postával se sklopenou hlavou, protože jsem přesně nevěděl co se ode mě očekává, ale pak jsem se prudce otočil, rozeběhl se a skočil šipku do té vody a začal plavat. Doufal jsem, že mi vystačí dech.

Voda byla skutečně ledová, a tak při ponoření Jin ucítil, jak se mu stlačily plíce a mermomocí nemohl vzduch v nich všechen udržet. Naštěstí tunel nebyl dlouhý, ale něco se o Jina otřelo. Něco slizkého a teplého se mu otřelo o jeho stehno a pak mu to přejelo přes záda.

Jin

Už to skoro je. Dodával jsem si sebevědomí a dál plaval. Pak se mi však něco otřelo o nohu a v zápětí i o záda a tak jsem zrychlil v plávání a oháněl se s tim kunaiem co jsem měl v ruce. Netrvalo dlouho a vynořil jsem se z vodního tunelu na souš, kde jsem se hluboce a pomalu znovu nadechl (Pokud už tedy mohu vyplavat.)

Konečně na souši a to v překrásné zlaté místnosti. Všechno to zlato doslova pálilo do očí a Jin si až po chvíli mohl všimnout zlatého křesla, u kterého seděla sfinga a pozorovala ho svýma očima jako ostříž. Kdyby se nejspíš nějakého kousku zlata dotkl, na místě by ho zabila, ale původně tu byla kvůli jinému účelu.

Jin

Jindy bych asi šel hned po zlatu, ale dnes mi šlo jen o jediný a to o Reineko, pro kterou jsem tuto cestu podnikl. "Kde je Reineko? Co mám udělat pro to, abych ji získal?" Zvolal jsem na sfingu a čekal jak zareaguje, šel jsem k ní trochu blíže.

Sfinga

"Dnes se asi už legendy moc nenosí, že?" zeptala a snažila tím Jina na něco navést, ale poznala, že je moc zaslepen svým hledáním, než aby takovou nejasnou narážku pochopil. "Budeš muset odpovědět na mé hádanky... Pokud uhodneš, se svým duchem se setkáš, pokud ne, budeš mou další večeří," zasmála se a čekala, jestli na to Jin přistoupí.

Jin

"Eh?" Vypadlo ze mě a já se trošku zamyslel. Pokud řeknu ne tak mě buď stejně zabije nebo už nikdy neuvidim Reineko a bůh ví jak to s ní dopadne. Zauvažoval jsem a udělal krok dopředu. Pro ní udělám vše. Pomyslel jsem si a pak se arogantně pousmál. "Sem s tou hádankou."

Sfinga

"Padá to z oblohy, ale voda to není. I když je to chladné, stále se to rozpadá. Bílé jako sníh, černé jako uhlí, šedé jako mraky vzdálené bouři. Horké, chladné, černé, bílé, šedé, to vše z rudé vzniká, když rudá proniká na povrch." řekla, byla to klasický otázka sfingy, velmi zákeřná a nevídaná. Než Jin odpoví, měl by se pořádně zamyslet, protože už od pohledu byla sfinga hladová.

Jin

Začal jsem se neuvěřitelně potit, protože jsem neměl nejmenší ponětí. Dal jsem hlavu do dlaní a snažil se na to přijít. Eh, rudý?! Rudý? Co to může být? Padající hvězda? Přece rudý trpaslík, z toho vznikají úlomky, které mohu být chladné a rozpadají se, mohou být černé i bílé a padá to z nebe. No jasně! Pomyslel jsem si a stoupl si zase normálně a sevřel ruce v pěsti. "Bude to padající hvězda nebo něco takového." Řekl sjem a vyčkával co se asi právě teď stane.