Už to zašlo daleko

Foukal chladný vítr, jak je v noci v Runzugakure zvykem. Bílý popel padal spíše jen aby se neřeklo, takže to vypadalo jako klidná noc, která je vhodná pro půlnoční romantickou procházku mladých párů nebo pro zasněné hledění do hvězd budoucích ninjů, jejichž jména se zapíší do historie. Vesnice byla pod vládou uznávaného Shina Sariky, který právě zakončil Volcanovskou válku, která dopadla velice dobře pro Runzugakure.


Shin ležel vedle své ženy, kterou držel v obětí. Jeho oči mířily k oknu, ve kterém zářil měsíc, při čemž na jeho tváři byl vidět malý úsměv, který se kroutil u jizvy, které vedla od pravého oka přes ret až k bradě. Jeho žena mu spala v náručí, při čemž před postelí v kolébce spalo malé dítě. Nikdo nemohl tušit, že venku už se něco chystá, něco co změní budoucí dění v celé vesnici. "Pojď sem." Ozval se pod oknem mužský hlas, na což musel Shin reagovat a šel se podívat, co se děje. Jeho oči byly však trochu rozespalé, takže viděl rozmazaně, ale jedno mu hned došlo. Byly tam nejméně dvě osoby, při čemž ta jedna, co právě přiběhla lepila něco na zeď domu. V tu chvíli se dohlížející osoba podívala do okna, kde viděla Shina a následně rychle i s tou další osobou uskočily do zadu, při čemž Shin uviděl, jak se lístek na zdi začal pomalu zapalovat. "Vstávej!" Zvolal Shin při čemž se od okna rozeběhl směrem k posteli, kde byla jeho manželka a následně chtěl doběhnout i k postýlce s dítětem. Jenže v tu chvíli, jakoby se pro něj zastavil čas. Uviděl, jak zeď začíná praskat a skrz trhliny prosakuje bílé světlo. Okno pomalu popraskalo a následně se rozlétlo na několik menších střípků, které se následně zabodaly do postele, která v ten samý okamžik začala hořet. Najednou i Shinovo tělo odletělo o několik metrů do strany, kde se zastavilo až o jednu stěnu, která začla taky praskat až došlo k dalšímu výbuchu.


V celé vesnici se ozvaly čtyři hlasité výbuchy a následně se krásná noc změnila v noc, na kterou většina obyvatel nikdy nezapomene, jelikož se dozvěděli, že někdo spáchal atentát na jejich vůdce, který byl podle všeho hodně ambiciózní a doufali, že je dovede co nejdále. Jenže to už k zničené budově doběhl Kioshi, což je mladší bratr Shina a doběhla s nim i Sakura, což je nejmladší sourozenec. Dům byl uplně na trosky a zároveň hořel, ale to Kioshimu nijak nebránilo a hned se rozeběhl do trosek, při čemž však trosky začaly padat, takže Kioshi musel zase ven, kde padl na kolena. Došlo mu, že už je pozdě a ztratil svého bratra i s celou rodinou. Nebyl v tom sám, jelikož k němu došla i Sakura a zbytek vesnice. Nemohli nic dělat, než jen čekat až dům přestane hořet nebo ho obyvatelé vesnice zhasí, aby následně mohli vytáhnout jejich pozůstatky a řádně je pohřbít. Ještě toho večera Kioshi slíbil, že najde jednou vrahy Shina a řádně se jim pomstí, což rozhodně nebude podle pravidel a nebude o tom nikde mluvit.


Bylo okolo poledne a ve vesnici celkem dost pršelo, ale to rozhodně lidi nezahnalo z ulic vesnice, jelikož napjatě čekali až se vrátí jejich vůdce s početnou skupinkou z mise, která měla být tajná, ikdyž každý věděl, že se jedná o misi, která má zjistit, kdo zabil bývalého vůdce, což byl Kioshiho bratr. Z jižní brány pomalu začaly chodit do vesnice skupinky ninjů. Nejdříve šli ti uplně v pořádku bez žádných zranění, ale poté už přicházeli ninjové od krve a zároveň nosili různé zraněné. Většina lidí se k nim seběhla, aby pomohli, ale pak do vesnice vstoupil konečne Kioshi Sarika, na kterého všichni čekali, aby se dozvěděli zda už je to vyřízené. Měl zkrvavělé pravé rameno a šel uplně jako poslední se sklopenou hlavou. Jenže pak mu došlo, že už je ve vesnici a musí se chovat reprezentativně, takže ji zvedl a podíval se na všechny čekající tváře obyvatel. "Bohužel jsme neuspěli, ba naopak jsme narazili na početnou skupinu nukeninů, kteří nám dali poměrně dost zabrat." Řekl a v tu chvíli většina obyvatel sklopila hlavu a lehce s ní zakroutily. Kioshi pochopil, že jich většinu zklamal a hlavně zklamal ti, kteří kvůli němu málem zemřeli. Nemohl se dál dívat na jejich obličeje, proto ihned odešel do své kanceláře, kterou silně zabouchl a pak spadl kolenama na podlahu. Po obličeji mu steklo několik slz. Sakra já už nevim jak dál! Akorát tim vystavuju nebezpečí mé přátele a to jen kvůli pomstě, ale slíbil jsem to, takže to musim dodržet. Pomyslel si a po tomhle pochopil co to znamená uplné zoufalství.

Tenjirou Kouten

Hned z rána jsem byl již na nohou a připraven vyrazit, oblékání i ranní hygiena byla již za mnou. Vzal jsem si ještě lístek a peníze a ještě před snídaní odešel. Všichni doma ještě spali anebo jsem je alespoň nepotkal. Vyrazil jsem do centra vesnice, abych nakoupil potraviny do zásoby, už nám toho totiž doma moc nezbývalo. Těžko říct, kdo za to mohl, jestli jenom prostě čas, který uplynul mezi posledním nákupem anebo žravost, která se rok co rok zvyšovala. Doufám, že nebudu jíst více a více rok co rok až do svého stáří - jak bych pak jako starý muž vypadal? V mysli se mi vyjevila obrovská koule, avšak koule z člověka. Dokonce jsem si kvůli svému zamyšlení ani nevšiml, že prší. Podíval jsem se k nebi a přemýšlel jsem, jak dlouho to je, kdy naposledy pršelo. Mohlo to být i včera, ale něco mi říkalo, že jsem se nad deštěm již dlouho nepozastavil, anebo byl tadyten něčím jiný? Když jsem se vracel domů, byl jsem stržen davem lidí. Už jsou zpátky? Problesklo mi hlavou, když jsem k sobě přitiskl tašky s potravinami, aby se mi nerozkutálely všude možně. Nevypadalo to dobře, vypadalo to spíš jako kdyby se vrátili z velké bitvy a na konci zástupu zraněných mužů i žen nakonec šel i sám Vůdce. Ten tedy vypadá - doufám, že se mu nic vážného nestalo. Měl jsem docela strach o to, co mohlo potkat Vůdce vesnice tak hrozného, že vypadal jako zpráskaný pes. Pak však něco řekl, nezaslechl jsem toho moc, ale jedno slovo se mi vrylo do hlavy, jako kdyby mi ho Vůdce zařval do ucha. "Nukeninů?" řekl jsem svou myšlenku polohlasem, naštěstí stál vedle mě nějaký rozlícený muž, který pokřikoval, co za nukeniny to bylo, že je tak zpráskali, v tu ránu ho další umlčel, div to nevyvolalo bitku, ale byl jsem rád, takhle nikdo nemohl ani sebemenším náznakem postřehnout mé poněkud jiné rozčarování, než-li u ostatních. Mohli to být snad... ne, oni už sem jednou přišli, proč by na sebe tak upozorňovali, i když... jednali-li v sebeobraně. Chvíli mi trvalo, než jsem se znovu vytrhl ze svých myšlenek. Pak už jsem si jenom rychle pospíšil domů, aby se o mě matka nebála.

Simon Toshido

Šum mora, spev vtákov, dážď padajúci na Simonovu tvár. Simonovi sa otvorili oči a ocitol sa ako v inej dimenzii. Nevedel kde je, nevedel kto vlastne on sám je, nevedel nič. Ležal na zemi otočený smerom k nebu. Slabé paprsky lúčov mu svietili do očí takže poriadne toho veľa nevidel. Zdvihol sa, aj keď akosi s ťažkosťami a pozrel sa naokolo. Vedľa seba uvidel zrazu akési čiernovlasé dievča, ktoré nevyzeralo ani nejako namyslene ani škaredo. Prišiel som k nej a chytol ju za ruku. Haló, haló kto si? Dievča bolo asi ešte v spánku alebo bolo už mŕtve, ale podľa pulzu som zistil, že ešte žije. Haló, stále som s ňou máchal a pochvíli malo prísť aj k prvej pomoci /huba na hubu/. Pozrel som sa naokolo a nevidel som nikoho len samé lesy. Sakra! Aj keď neviem kto si, musím ti pomôcť...

Hikari Dartei

Už brzy ráno jsem byl vzůru a na střeše domu sledoval vesnici. V poslední době sem si to oblíbyl, jelikož jsem v noci moc nespal ze zkoušky kterou bych měl podstoupit stejně jako všichni členové klanu Dartei předemnou. "povzdech""Je mi 13 a už sem genin, kdy dostanu svého Marteie. Kdyby byla aspoň segra doma, abych se něco dověděl." Posledních pár dní jsem svou sestru neviděl, což bylo pochopitelné, jelikož je jounin a taky člen Hlídky, ale stejně mě štvalo že tu není. "Určitě ví kdy ta zkouška bude...""povzdech""...jestli se dnesk neoběví pujdu za vůdcem (klanu, ne vesnice) a zeptám se přímo jeho." Rozhodl jsem se a v tom sem si uvědomil že už je skoro poledne a u jižní brány je rochu rozruch. "Tak se vůdce se svým týmem vrátil, možná tam najdu Hizuki." Napadlo mě a rychle jsem vyrazil k bráně a sledoval návrat vůdce a taky jsem se rozhlížel jestli neuvidím svou sestru. "Nevim jestli byla s vůdcem a pokud jo tak doufam že se jí nic nestalo." Pomyslel jsem si když jsem viděl první zraněné.

Akira Guuri

AAAAAARRRRGGGGHHH!Vykřikl jsem a zpocený děsem jsem se posadil na postel. Oči mi tikaly po pokoji a pomalu jsem se zklidňoval. Jen sen...Byl...to jen sen...Řekl jsem si potichu. Spát jsem už nehodlal tak jsem se raději šel trochu zabavit.Včera jsem byl v knihkupectví ale už bla noc tak jsem si moc věcí nepřečetl. Vyskočil jsem na jeden trám který podpíral střechu a pohodlně se na něj usadil, rozevřel knihu a začal si číst. Uplynulo docela už dost času a chystal jsem se dočíst kapitolu a jít se nasnídat ale uslyšel jsem podivné zvuky zvenčí tak jsem otevřel střešní okno a vyskočil na střechu. V dáli jsem viděl že se děje něco u jižní brány. Zalezl jsem zpátky do domu, převlékl jsem se do mého klasického oblečení a to staré dal sušit. Vzal jsem si pouze chleba a rovnou se do něj zakousl, zkontroloval jsem vak s pískem a po ujištění že má dobrou teplotu a není mokrý jsem ho ponechal doma a s chlebem v ústech vyrazil do ulic Runzugakure. Po chvíli jsem dorazil k bráně, chleba už byl dojezený takže jsem nevypadal jako idiot, ale to co jsem tam viděl mě poněkud...zarazilo. Moc nezraněných jsem neviděl, pouze samou krev a bolest. Stál jsem poměrně daleko takže jsem neslyšel co Vůdce řekl ale z toho co jsem slyšel jak se šeptá mezi lidmi jsem pochopil že na ně zaútočili Nukenninové. Tady už nebylo nic co řešit, Sice jsem měl trochu obavy že pouhí Nukkeninové dokázali Vůdci a ninjům z naší vesnice tak napráskat, ale hodil jsem to za hlavu a pomalým krokem vyrazil do vesnice na ramen, chleba by nasytil snad jen člověka trpícího anorexií.

Natsuki

Sníval sa mi celkom zvláštny sen.. vznášala som sa v ňom niekoľko metrov pod hladinou .. asi mora. Oči som mala pootvorené a z úst mi vychádzali bublinky posledného zvyšku kyslíka ktorý mi v pľúcach ostal. Vlastne som v tom sne už bola viac menej v bezvedomí.. oči som mala otvorené tak napoly a zrak som mala zahmlený. Zrazu sa mi však v hlave hrozne rozhučalo a do mojich polozavretých očí odniekadial narazilo ohromne silné biele svetlo. Posledných pár sekúnd sna ma v podstate prebrali. Začala som kašľať pri čom som zo mňa dostala celkom slušné množstvo vody, konečne som sa však mohla poriadne nadýchnuť čo som aj spravila. Jednu z rúk som si dala inštinktívne k ústam zatiaľ čo druhú som iba položila na zem a troška som sa snažila podoprieť.. aby som sa mohla presunúť do sedu. Ešte niekoľko sekúnd som sa vykašliavala a tak zhlboka som dýchala, vlastne som to potrebovala ako soľ.. no bolo celkom ironické že som v ústach, ako aj v nose mala neskutočne hnusnú pachuť soli. Ako keby som si čistú soľ do úst nasypala.. nebol to zrovna príjemný pocit no pravdepodobne to bolo práve z tej vody ktorú som ešte pred chvíľkou začala vykašliavať. Keď som znova začala normálne vnímať, tak ako prvé zavládli inštinkty, všimla som si pre mňa neznámeho človeka a tak som rukou rýchlo siahla ku katane no.. nebola tam, aspoň nie na mieste kde bývala zväčša.. bol to taký známy pohyb, pre mňa prirodzený, celkom ma sklamalo že sa ruka ponorila iba do piesku podo mnou. Následne mi však začal normálne fungovať aj mozok a mne prišlo trocha, trápne, že som sa práve chcela pokúsiť zabiť niekoho, vďaka komu som sa asi nezadusila. Po tom však prišla otázka kto to asi je? povedala som si ju v hlave.. následne však nastal šok. Všetko bolo.. preč ! Nemohla som si spomenúť absolútne na nič, vedela som iba svoje meno a schopnosti.. inak som však v hlave mala prázdno, žiadna tvár, žiadne mená, žiadne púta.. nič. Vyplašene som sa pozerala na chalana ktorý stál iba kúsok odo mňa. Nebála som sa jeho no, bála som sa skôr seba. Bolo ťažké popísať pocit ktorý som zrovna cítila... ako keby som nikdy neexistovala.. proste to bol des, aspoň pre mňa určite. Kvapky dažďa pomaly dopadali na moju tvár a zmývali slanú vodu z mojich vlasov.. ešte chvíľu som však bola dosť.. mimo.. nezmohla som sa ani na slovo. Bol to taký desivý no zároveň známy pocit.

Kioshi Sarika

Stál jsem u okna, kterým jsem se díval na lidi, kteří mluvili s raněnými i přes to, že stále pršelo. Věděl jsem, že brzy přijde má sestra, aby jsme si promluvili ohledně mise, ale nečekal jsem, že přijde hned co si otřu slzy. Ani nezaklepala a vtrhla ke mně. Měla zalepenou pravou ruku, jelikož tam měla zřejmě nějakou nehezkou ránu. Chvíli jsme na sebe bezeslovně hleděli, což mohlo vypadat až jako nějaká nenávist, ale pak jsem kývnul hlavou a Sakura spustila. "Hodláš to lidem říct? Řekneš jim někdy to co jsi se dozvěděl na téhle zákeřné misi, kde jsme nalétli do léčky všichni?" Já jsem chvíli mlčel a vypadalo to, že značně přemýšlim. "Jednou jim to budu muset říct, ale pro dnešní den je lepší, aby si všichni mysleli, že nás zkolili nukenini. Vím, že to je nesmysl a někteří tomu neuvěří, ale nic lepšího není. Nemohu si dovolit, aby začali lidi o sobě pochybovat, vznikl by chaos v celé vesnici a jelikož hodlám podat návrh o zařazení Runzu do velkých vesnic, tak by to nebylo zrovna moc vhodné." Řekl jsem Sakuře a ta kývnula hlavou. "To co se stalo v noci nic nemění na tom, že jsi pořád stejně chytrý, jak se o tobě říká. Ať uděláš cokoliv, tak vždy budu stát za tebou a nedám na tebe dopustit." Řekla a pak už jen odešla, při čemž jsem se zase otočil a z okna sledoval, jak Sakura v dešti jde do svého domu, který byl přes ulici.

Hizuki Dartei

Můj orel, který byl lehce průhledný, jelikož právě dobíjel chakru se z nebe snesl na mé pravé rameno a já už prošla kolem ostatních lidí. Neměla jsem žádné velké zranění, jenom pár modřin, které se však daly lehce zkousnout a vlastně neřešit. Už z dálky mi můj Martei hlásil, že je tu můj mladší bráška a došlo mi, že tu čeká zrovna na mě. Vsadim se o cokoliv, že se mě zase zeptá kdy bude dělat zkoušku. Pomyslela jsem si a můj Martei kývnul svoji hlavou. Pak už jsem se jen trošku zasmála, ale to už byl u mě Hikari. "Nazdar brašule, se docela divim, že ještě žiješ, protože s tvym talentem bych se vůbec nedivila, kdyby jsi tu umřel hlady." Zasmála jsem se nad svou lehkou provokací, při čemž jsem nijak nejevila zájem o své modřiny, přeci jen to na první pohled nevypadalo nijak závažně, spíše směšně, že vůdce má propíchlé rameno a já jen pár modřin.

Kouro Kouten

Můj nevlastní syn se akorát vracel domů, při čemž jsem už stál ve dveřích s připraveným ručníkem a vedle sebe na židli byly položené čisté a hlavně suché věci. Hned co jsi doběhl, tak jsem tě obalil ručníkem, aby jsi se trochu usušil a moc nenašlapal v chodbě. Přeci jen mámu furt nebaví to utírat. Mohlo tě značně překvapit, co dělám takhle přede dveřmi a čekám na tebe, když jsem to nikdy dříve neudělal, mohlo tě to až vystrašit. Ať už byly tvé myšlenky jakékoliv, tak byly špatné. "Převlékni se a pak za náma přijď do obýváku, něco ti musíme říct." Řekl jsem a následně odešel do obýváku. Jakmile jsi tam přišel, tak jsi mohl v místnosti vidět ještě jednu osobu, jakéhosi chlápka, který měl jizvu pod pravým okem. Byl ti dost povědomí.

Akira Guuri -> Vešel jsi do ramen shopu, kde sis mohl již objednat. Bylo zde celkem narváno, což se dalo čekat, když venku lilo jako z konve a nevypadalo to, že to hodlá přestat. Hned co jsi přišel tak sis všiml hloučku okolo rohového stolu, kde se všichni chlapi smáli, při čemž jeden z nich vyprávěl. Měl dvě jizvy na zápěstí, jakoby od nějakých chakrových pout a delší hnědé vlasy, při čemž u pasu měl asi 10 středně velkých kuželových pouzder, ve kterých zřejmě něco měl. Už od pohledu ti někoho připomínal. Nemohl sis však za boha vzpomenout až se najednou ozvalo "Saito a vyprávěj ještě o tom, jak jsi tam skolil toho jejich šéfika." V ten okamžik ti vše zapadlo do hlavy a vzpomněl sis, že jde o toho bývalého vězně Saita Guuriho, o kterém jsi se mohl dočíst v knize o klanu Guuri.

Simon a Natsuki -> V tu chvíli zahřmělo a začal ještě víc padat déšť, který během pár vteřin smyl ty stopy dvou jiných lidí, kteří zde byli zřejmě s váma. Vlny se začaly zvedat a došlo vám, že se schyluje k nějaké menší bouřce. Když v tom se zablýsklo a vy jste si všimli stínu, který se u vás objevil. Hned co jste se objevili, tak tam stál v černém oblečený muž s tmavě rudými oči a u pusy měl krev, která se pomalu v dešti začala ztrácet. Měl křivý úsměv, takový ten jen do jedné strany a už od pohledu připomíná, že se tak směje nějaký arogantní člověk. Jednalo se o jounina z Runzugakure jménem Sosuru Ketsure, který se zde zřejmě ocitl kvůli nějaké misi a náhodou na vás narazil. "Ehm, kdo jste?" Řekl s klidem a olízl si prsty, na kterých měl ještě krev.

Tenjirou Kouten

Když jsem se vracel domů, překvapilo mě, že na mě čekal otec, navíc ještě o to víc neobvykle, když čekal s ručníkem a s věcmi na převlečení. Udělal jsem něco? Stalo se něco? Mou hlavou probíhalo tolik různých scénářů, ale když otec řekl, abych za nimi pak přišel do obývacího pokoje, naskočily mi ty nejhorší možné scénáře. Snažil jsem se je silným zavrcením hlavy rozehnat, ale nedařilo se mi to. Když jsem se osušil, samou nervozitou jsem se ani nemohl obléknout. Nakonec se mi podařilo se do oblečení dostat, ale připomínalo to spíše boj na život a na smrt. Pomalu jsem přešel ke dveřím do obývacího pokoje, zhluboka se nadechl a naprázdno polkl. Otevřel jsem dveře a vešel. V tu chvíli mě polil pot a roztřepaným hlasem jsem zvládl jenom pozdravit: "Do-o-brý d-den." Zůstal jsem ale stát hned kousek ode dveří jako přikovaný. Kdo to je? A proč mi je tak povědomý. Nevzpomínám si, že bych ho v nedávné době potkal, ale přesto... Chvíli jsem na ně jen tupě zíral, jako kdyby v místnosti byly jenom duchové, či přízraky osob, které tam skutečně byly. "C-co se děje?" Přestával se můj hlas třást nervozitou, přesto jsem měl ale neustále nepříjemný pocit, jako kdyby mi něco ve mně říkalo, že tohle se mi nebude ani za mák líbit.

Simon

Natsuki sa po chvíli zobudila takže ani veľmi prvá pomoc nebola zapotrebie. Podľa jej výrazu som docielil toho, že tiež neviem kde to sme a kto vlastne ona je. Trochu som sa tomu musel zasmiať, lebo taká vec sa mi ešte v živote nestala, cítil som sa ako keby som bol dosť opitý, ale zasa naopak som sa aj trochu bál. Úsmev mi klesol, keď sa zrazu zablesklo a vedľa nás sa objavil neznámy muž. Pomaly som si ho obzeral od nôh až kým som neprišiel na tú jeho krivú tvár. Radšej som neodpovedal na jeho otázku, ale v tom som vyskočil a dopadol na vodu s tým, že som mal v úmysle zaútočiť. Voda mi stekala všade po tvári a celom tele a ja som dostával do seba akési stresy, pretože som nevedel kto to je a čo mi môže urobiť...

Natsuki

Keď sa zasmial tak mnou možno trošička striaslo. Nakoniec som však chcela odpovedať, niečo.. V tom sa však zablisklo a ja som v momente pohľad nasmerovala na miesto kde sa objavil ten "niekto". Nedalo sa povedať, že by sa mi jeho pohľad zrovna páčil. Tá krv mu nijak na šarmu nepridávala.. proste vyzeral ako masový vrach ktorý našiel "nás" teda nové objekty svojho záujmu. Pohľadom som strelila po pláži, chvíľku som si myslela že ju už nenájdem no nakoniec som pohľadom narazila na rúčku mojej katany ktorá vytŕčala z piesku. V rýchlosti som k nej natiahla ruku z ktorej mi vyletel jeden had, obmotal jej prednou časťou tela rúčku a ja som rukou iba šklbla, čím som k sebe katanu pritiahla. Po tom som sa znova pozrela na toho niekoho. Ehm.. Na..Natsuki.. myslím.. zamumlala som mu odpoveď no katanu som stále zvierala v ruke a odmietala som ju zasunúť. Had sa mi zatiaľ schoval pod oblečenie.

Akira Guuri

Když jsem konečně dorazil k ramen shopu tak jsem si oddechnul a vešel dovnitř. První co mi spočinulo na zraku byla parta chlapů. Jeden z nich byl ale jiný...Na chvíli jsem na to ale zapoměl a rozhlédl se po restauraci. Všude bylo docela plno a jediné volné místo bylo přímo u pultu. Stejně jsem tu byl sám tak mi to vyhovovalo. Posadil jsem se a počkal jsem až si mě ta obsluhující servírka všimne. Nedalo se říci že byla zima a nejspíš to na mě bylo nedostatkem oblečení ale připadalo mi tu docela chladno ale překousl jsem ot. Po chvilce si mě servírka všimla a s milým usměvem se mě zeptal. Přejete si?Dlouho jsem se rozmýšlet nemusel. Jeden Chili ramen, prosím. řekl jsem slušně ale přesto jsem se neusmál ale nazamračil. Zkrátka jsem měl svůj klasický neutrální obličej. Servírka odběhla a já najednou uslyšel ta slova. Saito Guuri? Ten bývalý vezeň? Za co že to vlastně seděl? Pamatuji si že to bylo za nějaké Ohrožení na životě...Kdybych si tak dokázal vzpomenout...Pomyslel jsem si a občas jsem přejel jedním okem na toho muže. Nehodlal jsem je nějak vyrušovat, nebál jsem se jich ale neměl jsem důvod.Jediné co jsem mohl dělat bylo pokračovat v čekání.

Hikari

"Ahoj oneechan, jak bylo na misi? A co to bylo za nukeniny co vás přepadly?" Odpověděl jsem jí jako by nic neřekla, přeci jenom jsem na takovéhle poznáky od sestřičky zvyklý. Po chvíly jsem položil ještě jednu otázku, dřív něž mi stihla odpovědět na ty předchozí. "Nevýš něco k mojí zkoužce? Už bych ji chtěl mít za sebou a dostat svého Marteie." Z mého tonu byla znát nedočkavost. Většinou jsem byl vklidu nebo jsem svoje emoce skrýval, ale když šlo o Marteie, nějak jsem se zapomínal ovládat.

Kazama

Jako každý den jsem se potuloval po vesnici a pozoroval lidi... Velký shluk lidí čekal na návrat jednoho teamu z mise... Vzhledem k tomu že tam byl moc velký hluk který jsem opravdu nesnášel pozoroval jsem to celé ze střechy jednoho domu.Budu se muset dojít někam najíst. pomyslel jsem si a před očima jsem viděl tu kapající krev... Zatřepal jsem hlavou a vyhnal všechny tyhle představy ... Ještě chvilku to vydržim...I když jsem celý den nic nejedl...

Kouro Kouten

Počkal jsem až přijde a pobídl ho, aby si sedl an ždili, která byla přichystaná před náma. Když jsi se usadil tak jsem se podíval na chlápka vedle mě a on na mě kývnul hlavou, při čemž jsem začal. "Když jsi se narodil, tak jsi hned nebyl u nás. Byl jsi u jednoho doktora, který o tebe pečoval do tvých tří let než jsme si tě vzali pod ochraná křídla my. Doktorovi jsme dali na sebe kontakt, tudíž adresu kdyby měl nějaké problémy." Řekl jsem ti, ale to už mě prerušil chlápek vedle mě. "Tenjirou už jsi vyrostl. Podle toho co ti tu tvůj otec vypráví ti asi došlo, že ten doktor jsem já. Jmenuji se Akai Komura a byl jsem to právě já kdo tě kdysi našel. Našel jsem te den a půl po tvém narození, takže jsi byl dost vyčerpaný a přežil jsi díky nějakému zázraku, který si nedokážu vysvětlit, prostě jsi chtěl asi žít." Usmíval se na tebe a mezitím já do něj lehce drknul, aby přešel přímo k věci. "Už jsi se setkal se svými sourozenci?" Zeptal se tě doktor.

Sosuru Ketsure

Oblíznul jsem si prsty, při čemž jsem tim spolkl poslední krev, která na mně byla a jen jsem se pousmál zase tim křivym úsměvem. Uviděl jsme jak se oba postavili do bojových pozic, při čemž Natsuki dokonce začala sahat pro katanu, ale v tom už se místo mě objevil černý dým a já stál asi 3 metry za Natsuki, která už v ruce nedržela svoji katanu, ba naopak jsem ji držel já a prohlížel si ji svýma rudýma očima. "Natsuki říkáš jo?" Řekl jsem a v tu chvíli katanu hodil za sebe a zabodla se tak 10 metrů od nás do písku, takže Natsuki byla 13 metrů od katany, což byla znatelná dávka. Mé oči přejely přímo na Simona, který stál na vodě. "Budeš tam jen tak stát a hrát si na frajera před holkou nebo mi konečně řekneš kdo jsi a odkud vůbec jste?" V tom jsem si všiml Simonovi čelenky, jelikož Natsuki svoji neměla, asi ji ztratila v moři. Ten znak znám, ale odkud sakra?

Už nemohu běžet dál. Jsem už dva dny bez krve, takže sotva přežívám a to teplo už mě značně vyčerpává. Musim se dostat mezi lidi než mě doženou. Pomyslel jsem si, když jsem přebíhal přes bílé písky nějaké menší pouště. V dálce za mnou běželi čtyři lidi, kteří už od pořvávání značili to, že mě chtěj zabít. V tu chvíli jsem zakopl o písek, jelikož se mi těžko zvedaly nohy kvůli únavě a skutálel jsem se až dolů do písečné jámy. Byl jsem tak unavený, že už jsem se nemusel zvednout a v ten okamžik jsem uslyšel, že už jsou nahoře a půjdou mě zabít. Ale v tom se ozvaly hlasité výkřiky a zvuk čepel, když v tom ke mně dopadl muž s černými vlasy a v modré róbě. Na pravé noze mu vysela čelenka se znakem Suichugakure. "Klid, jsem ze Suichugakure a jmenuji se Utakata Kentiri. Nepřišel jsem s nima, abych tě zabil, jent u plnim misi a všiml jsem si tě."

Při téhle vzpomínce mi hned došlo o jakou vesnici jde. "Tak moment. Vy jste ninjové ze Suichugakure no Sato?" Zeptal jsem se a čekal až mi jeden z vás odpoví.

Saito Guuri

Zasmál jsem se když mi řekli, že mám vyprávět svoji nejčastější historku. Sám jsem si však všiml, že do místnosti přišel další člen Guuri klanu, protože jsem nedávno studoval listy, které měly obsah nové geniny a tohohle jsem si pamatoval, jelikož je jeden z mála nových Guuri geninů. "Hele pánové teď mě omluvte, já se za chvíli vrátim a vše vám řeknu." Řekl jsem a přišel k pultu, kde seděl Akira a další dva jedinci. Na jednoho jsem se podíval trošku vážněji, on kývnul hlavou a v tu chvíli odešel pryč. To byl dost velký náznak respektu vůči mně, přeci jen když se ví, že jsem byl ve vězení, tak je to pochopitelné. Sedl jsem si vedle tebe a jen na tebe koukel s rukou opřenou o pult a hlavou opřenou o ruku. Chvíli jsem mlčel, ale nakonec jsem promluvil. "Ty budeš Akira ne?"

Hizuki Dartei

Jakmile se mě zeptal na Martei, tak jsem se musela zasmát, protože jsem očekávala, že se mě na to zeptá. "Hele o té misi nemohu nic říkat, nebyla to zrovna lehká mise a jak víš, tak většinou jounini maj o misích zakázáno mluvit, takže tak no." Pak mě napadlo, že bych tě mohla trošku poškárlit, abych se mohla zase trošku zasmát. "Ty nevíš o té změně v pravidlech, že se zkouška na Marteie bude konat až v 15ti letech kvůli dospělému rozhodování a aby nedošlo k žádné ukvapenosti.." Řekla jsem a v tu chvíli už jsem jen čekala na tvůj výraz.

Kazama -> Avšak ty myšlenky byly celkem dost silné, jelikož jsi byl ještě mladý, takže tvé tělo potřebovalo častěji přísun krve. Pomalu jsi začínal cítit, jak se ti chodí hůře a hlavně jsi i začal hůře vidět. Byl čas na to napít se někde krve.

Tenjirou Kouten

Posadil jsem se na židli a když začal otec s tím, jak jsem se vlastně dostal sem, cítil jsem se jako v ten den, kdy jsem to zjistil. "Bylo mi jedenáct a pohádal jsem se s rodiči..." začal jsem své vyprávění tak nějak odzačátku, i když byla otázka tak jednoduchá, prostě jsem chtěl ze sebe takovou věc dostat, protože jsem o tom s rodiči nechtěl mluvit, hlavně kvůli tomu, že kdybych se s nimi nepohádal, nejspíš by se to nestalo, Ale mohlo to dopadnout i hůř - kdyby přišli sem. "Utekl jsem z domu a utíkal pryč, kam nejdál jsem mohl, ale když jsem se schoval dál od vesnice, našla mě skupinka ninjů, neznal jsem je a nepamatoval jsem se, že bych je někdy předtím potkal, ale z té dívky jsem měl zvláštní pocit, nejspíše mi připomínala matku, i když ani nevím, nepamatuji se na ní. Nejdříve jsem nevěděl, co jsou zač, ale nakonec... říkali mi bratře... ale jak mě mohli poznat? Vím, že krev není voda, ale jak? Možná mě hledali delší dobu a možná, právě to, že jsem utekl a natrefil na ně, způsobilo to, že si to uvědomili... Kdo ví." Povzdechl jsem si. "Omlouvám se, nechal jsem se asi trochu moc unést." Sám jsem nevěděl, proč toho vlastně tolik říkám. Vždyť jsem toho doktora ani pořádně neznal, přesto mi podle všeho zachránil život a nejspíše proto jsem měl v něj důvěru, stejně tak jako ve své rodiče.

Simon

V tom zo mňa vyšlo. ,,Prečo by som sa mal pretvárať pred dievčaťom, ktoré vôbec nepoznám? A prečo by som sa mal hrať na frajera? Myslím, že vy ako starší pán, neviem či ste nejako významný alebo niečo, ale mali by ste asi vedieť, že pred človekom, ktorý si líže krv na vlastných prstoch a stojí ako smrť pred dvomi tínedžermi, by sa asi každý postavil do bojovej pozície." Bolo poznať na mne, že sa nenechám zastrašovať rôznymi blábolmi a poviem si svoje. V tom som uvidel na tom neznámom akoby sa nad niečím zamyslel. Po chvíli sa z neho ozvalo či sme ninjovia zo Suichy. Pozrel som sa na Natsuki, ale tá nič nehovorila. Suichugakure no Sato? A to je kde, keď sa môžem spýtať?...

Natsuki

Zrazu zmizol no o chvíľku som ho zaregistrovala za sebou. V rýchlosti som sa otočila no to som si uvedomila že drží moju katanu a ja nemám v ruke nič. Pravú nohu som posunula kúsok dozadu, zatiaľ čo ruky som mala kúsok pred sebou v prípade nutnosti obrany. Tú katanu odhodil celkom ďaleko a mne bolo jasné že sa musím v prípade boja spoľahnúť na vlastné telo, bez použitia zbraní páč som okrem nej u seba toho moc nemala. Keď zaznela otázka odkiaľ sme tak som ostala, ticho. Vlastne som dúfala že ju za mňa odpovie ten chalan páč ja som rozhodne odpoveď nepoznala. Po chvíľke však otázku zmenil no ja som ostala ešte viac mimo ako pred tým. Cítila som sa ako debil ktorý nevie absolútne nič. Rukou som si prešla k vlasom ktoré som si prehrabla na stranu páč mi začali padať do očí, Suichugakure no sato.. čo to je? eh.. nejaká. .dedina? prebehla mi hlavou otázka a ja som len prebehávala pohľadom medzi Simonom a chlapom ktorý na nás pred chvíľou narazil.

Akira Guuri

Dlouho jaem čekat nemusel a servírka mi donesla můj ramen. Poděkoval jsem, zaplatil a pustil se do jídla a během toho jsem přemítal o tom incidentu ráno. Možná by jsme potřebovali nového vůdce...Neříkám že tento je slabý ale...Možná ne...Já u toho nebyl, třeba těch nukkeninů byli stovky...Sice je to málo pravděpodobné ale kdo ví...Ale i přesto je docela udivující že dostali takhle napráskáno...Možná že...V tu chvíli mé myšlenky přerušil hlas. Hlas vyslovující mé jméno. Mírně jsem sebou trhl a otočil se směrem odkud to šlo. Vedle mě seděl Saito Guuri. Nebál jsem se ho, ale cítil jsem vůči němu respekt. Byl to bývalý vězeň ale mě to bylo jedno, neznal jsem podrobnosti takže jsem ho nemohl soudit a neměl jsem na to právo. Za to nadruhou stranu to byl Jounin našeho klanu a jako každý gennin a možná i chunnin jsem měl k jouninům úctu. Ano, jmenuji se Akira, Saito-san.Řekl jsem slušně a s úctou.

Hikari

Po té co mi Hizuki řekla jsem se trochu zamračil. "Proč mi tohle pořád dělá? Už by mohla vědět že nejsem to dítě co jí uvěří každou kravinu. Skusím to obrátit proti ní." Ihnet jsem prokoukl jasnou lež a vymyslel odpověď. "Jo slyšel, ale mezitim co si byla pryč tak to ještě upravili. Zkouška bude v 15ti, ale až od příštího roku, takže mě se to netýká." V tu chvíli jsem zase já čekal na její výraz a odpověď na kterou jsem čekal.

Kazama

Síla té chutě byla příliš silná... Zhoršené vidění a malátnost to dosvědčovali dostatečně tak jsem se rozhodl jít se najíst. Dal jsem se směrem k jedné z bran abych našel nějaké zvíře. I když mě zvířecí krev neuspokojovala dostatečně snažil jsem se tomu odolat a šel jsem pořád dál... Po cestě jsem však hledal nějakého člověka jen tak se procházejícího či nějakého bezdomovce válejícího se někde v ústraní.

Akai Komura

Poslechl jsem si ho jeho krátký příběh a pak se postavil, při čemž jsem se otočil zády a vyhrnul tričko. Mohl sis všimnout tří jizev na mých zádech. "Tohle mi udělala před pár týdny Masaki. Masaki je tvoje sestra a je jiná než tvoji bratři. Je mladší a vše si vzala více k srdci a svět tam venku je podle mě na tak jemnou dívku tvrdý a tak ji to pomalu změnilo na bezcitnou ženu, která nemá problémy někoho jen tak zabít, kdyby se jen měl křivě podívat. Ale musim se dostat k tomu proč mi udělala tyhle tři jizvy." Řekl jsem ti a pak si dal tričko do normálu a zase si sedl. Na tvé matce bylo vidět, že se nějak klepe a pak odešla rychle pryč, při čemž za ní vybehl otec a lehce ji v kuchyni utěšoval. "Masaki zřejmě nese nejhůře to, že jsi někde jinde než oni. Ona zřejmě zdědila po tvé matce nějakou vlastnost, která ji nutí držet rodinu pohromadě a proto za mnou kdysi přišla a ptala se proč jsem si tě vzal. Já ji řekl, že jsi neměl kam jinam jít a v ní bouchla nějaká myšlenka a udělala mi tyhle rány. Odešla se slovy, že jsem si tě neměl brát, že to byla jejich práce a jen kvůli mě maj teď takové problémy. Proto jsem sem přijel, jelikož vim, že brzy tě zase budou asi chtít. A proto si musí vaše rodina dávat velký pozor, protože nevim čeho je Masaki kvůli tobě schopná udělat. Možná je právě teď ten čas, kdy máte někomu dalšímu říct, z jaké rodiny pocházíš." Vysvětlil jsem ti a čekal na tvoji reakci.

Sosuru Ketsure

Oni musí být ze Suichugakure, jelikož nikdo jiný by ten znak mít nemohl. Muselo se tam něco stát, když jsou z ničeho nic tady na pláži v takové bouři a nikde poblíž není ani žádná vesnice. A ty jejich pohledy, oni snad ani neví co se děje. Pomyslel jsem si a pak se podíval i na tu holku. "Nechcete mi snad říct, že si nic nepamatujete, že ne?" Zeptal jsem se, jelikož mi tahle myšlenka právě proběhla hlavou a ikdyž mi přišla jako naprosto nepravděpodobná, tak jsem se zkusil zeptat.

Saito Guuri

Když se mnou mluvil s takovym respektem a úctou, tak jsem se mírně uchechtl a mávl na servírku, která jen kývla hlavou. "Mluv se mnou jako bych byl taky jenom genin. Nemám rád tohle hraní si na úctu a podobné věci. Stejně tam venku pak nezáleží na tvé hodnosti, ale na tom jaký jsi." Zasmál jsem se a v tu chvíli mi přinesla servírka nějaké pití a já na ní mrknul, při čemž se začervenala. "Jsem zjistil, že tě nemá v týmu Sosuru Ketsure, který mě má jako konzultanta, takže budeš asi s Yoshirem Sarikou. Ale co si budem povídat, ten toho o našem klanu moc neví." Znovu jsem se zasmál a napil se pití, které mi donesla servírka. "Proto mě napadlo, že kdybys někdy chtěl trénovat vyloženě klanově, tak se za mnou zastav. Bydlim normálně v sídlu klanu a ve třetím patře na konci uličky."

Hizuki Dartei

To je zmetek, tak přeci jen je trochu po mně. Zasmála jsem se na svoji myšlenku a následně mu dala ruku na vlasy a mírně mu je rozházela a teď vypadal, jak kdyby si tam udělali ptáci hnízdo. "Tak přeci jen jsi se ode mě něco naučil. Ale nemysli si, že když si prokoukl jednu moji lež, tak hned prokoukneš všechny, ještě v tomhle budeš muset trénovat." Zasmála jsme se znovu a pak se rozešla směrem k sídlu klanu. Čekala jsem, že půjde se mnou. "Dojdu za vůdcem a zeptám se ho zda by to nešlo provést už dnes, co na to říkáš?" Nabídla jsem ti.

Kazama -> Měl jsi štěstí, protože jsi v lese viděl pobíhající skupinku malých dětí. Mohlo jim být tak 7 na nejvýš tak 8. Byli asi tři a vypadalo to, že hrajou na klasickou honěnou. Měli s sebou jen malého psa a pár batohů, ve kterých zřejmě měli učení, jelikož byl čas, kdy se vraceli ze školy. Pršelo, takže to pro ně bylo ještě více zábavnější, když spadli třeba do bahna.

Simon

Nohy sa mi po chvíli prestali klepať a ja som sa pozrel na toho neznámeho ninju. Pamätať nepamätať. V duchu som si pomyslel. A čo by sme si mali pamätať ? Ja neviem ani prečo tu sme. Pripadá mi to akoby som sa narodil druhýkrát, ale na nesprávnom mieste v nesprávny čas. Pomaly som sa postavil vzpriameno a išiel k tým dvom.

Tenjirou Kouten

Sledoval jsem netrpělivě svého opatrovníka, ačkoliv již bývalého, když matka vyběhla z místnosti, chtěl jsem běžet za ní a zjistit, jestli je v pořádku, ale zvědavost a netaktnost odchodu vůči osobě, která mi zachránila život, když jsem byl ještě dítě, mi v tom zabránily. Z jeho slov jsem se toho moc nového nedozvěděl, až na to že má sestra byla nejspíše nebezpečnější, než-li jsem si kdy mohl představit. "Omlouvám se za svou sestru, je mi líto, co Vám udělala, ale nemohu kvůli tomu říct jen tak komukoliv, kdo jsem vlastně zač." Podíval jsem se směrem k oknu a na chvíli se odmlčel, po chvíli jsem znovu začal mluvit: "Vím, co by se stalo mně - nejspíš by mě zavřeli, použili jako návnadu, a pak spolu se sourozenci popravili, možná bych jenom skončil ve vězení, ale nepustili by mě, tím jsem si celkem jistý, báli by se pomsty, o které bych mohl přemýšlet. Co je ale důležitější... Koutenovi se o mě starali celou tu dobu, i když nejspíše věděli, co to obnáší, mám je rád jako své rodiče a nemohl bych se dívat na to, co by jim udělali jenom kvůli tomu, že se o mě vědomě starali. Za pomoc nukeninovi, kterým jako člen rodiny Wakiji jsem, by je potrestali, stejně tak jako Vás. Jsem Vám vděčný za Vaši pomoc, ale pokud by se to někdo měl dozvědět, nehodlám odpustit tomu, kdo by mou rodinu vystavil nebezpečí, a pokud si pro mě přijdou, bude teprve čas říct pravdu..." Mluvil jsem sice vážným hlasem, ale má slova byla slovy naivce, který jenom doufá, že by to vše mohlo dopadnout dobře a bez obětí, bez bolesti. "Leda by se mě Koutenovi zřekli. Kdybych se přiznal a řekl, kdo jsem - myslíte si, že byste dokázal mé rodiče přesvědčit o tom, že je to pro ně to nejlepší? Dokázal byste je ochránit?!" Kdyby tu rodiče byli, nejspíš by mě ani nic podobného nenapadlo, protože by je má slova ranila, ale byl tu jenom Komura a toho má slova nemohla ranit, a i kdyby, o jeho city jsem se upřímně moc nestaral. Zachránil mi život, ale nikdy jsem ho skutečně nepoznal, kdyby k nám nepřišel, neznal bych nejspíš ani tvář svého zachránce.

Hikari

Okamžitě jsem vyrazil a srovnal sní krok, abych šel vedle ní. "Zkouška, už dnes?" Zeširoka sem se usmál. "To by bylo skvělý. Díki oneechan."

Akira Guuri

Po tom co domluvil jsem se mírně zamyslel, kývl jsem a řekl jsem. Určitě se brzo zastavím...ehm...Saito...Odjakživa jsem měl ve zvyku u nadřízených nebo u respektovaných osob přidávat za jejich jméno san, sama, senpai a podobně, takže jsem měl trochu problém ho neoslovit san, ale zvládl jsem to. Normálně jsem už začal jíst ale hned při prvním soustu mi zaskočilo když jsem si vybavil co řekl. Dvakrát jsem se mírně bouchnul do hrudi a trochu nevěřícně jsem řekl.Promiňte ale říkal jste Yoshiro Sarika? TEN Yoshiro Sarika? Nemohl jsem si to odpustit. Kdyť snad celá vesnice ho znala. Pro mnohé to byl hrdina a vzor. Můj vzor to sice nebyl ale i tak jsem si nemohl představit sebe pod velením někoho tak zkušeného. Přeci jen nejsem nějak nadprůměrnej ani zvláštní, jenom další řadový člen klanu Guuri proto jsem byl tak udivený.