Už to zašlo daleko

Akira Guuri

Budu tě vést, pokud chceš abych tě vedl. řekl jsem ale ty jsi věděla, že to znamená ano. Cítila jsi ten pocit. Sice jsem se někdy vyjadřoval trochu... divně, ale nemyslel jsem to zle. Zkrátka jsem trochu moc četl a občas jsem trochu mluvil jako postavy z knih. Každopádně jsem vyrazil pomalu směrem k vesnici. Nemyslel jsem si, že tam bude postávat. Každopádně jsem tohle chtěl mít už rychle za sebou. Ne, že by mi vadila její společnost ale...Vlastně ano, vadila. Byl jsem samotář, a proto jsem tohle už chtěl mít zasebou. Ale pořád to byl můj týmový parťák...Alespoň jsem si to myslel. Vůdce-sama nic neřekl, takže jsem pořád nevěděl v jakém jsem týmu. Moc mi teda nepomohl. Každopádně jsem cítil vůči ní povinost. Byla můj týmový parťák, neměla zlé úmysly...Byla ,,čistá", jak jsem já říkal lidem bez zlých úmyslů. Ale u ní to platilo dvojnáso. Ztráta paměti, nový začátek. Byl jsem odhodlaný z ní udělat nového a lepšího člověka než byla v jejím minulém životě. Alespoň pokud ona chtěla. Každopádně na tohle teď nebyl čas. Nemocnice volala. Každopádně cesta proběhla celkem klidně. Sice pořád pršelo, ale mě už to ani nevadilo. Konečně jsme asi po deseti minutách dorazili k nemocnici a já se podíval na Natsuki s otázkou. Mám počkat tady nebo vevnitř? Teda, pokud ještě něco potřebuješ. Vůdce mi neřekl, co mám dělat poté, co tě sem dovedu. Je to na tobě. Klidně ti ukážu vesnici, či něco takového. Přeci jen, nejspíš budeš moje týmová parťačka.Ale pokud chceš tak odejdu. řekl jsem a čekal co na to řekne.

-Promiň Aspi, Hysterio mě donutil to urychlit.

Natsuki

Uhm nop, kľudne poď dovnútra.. snáď to bude chvíľka. Zamumlala som takým celkom normálnym hlasom. Trocha ma štvalo že som stihla znova zmoknúť no s tým som už nič nenarobila. Vstúpila som dovnútra nemocnice, kde som začala hľadať personál. Po chvíľkovom hľadaní som usúdila, kde asi je recepčná a len som za ňou prišla. Dobrý deň, uhm, vodca ma poslal sem do nemocnice na obhliadku, či nie som niekde zranená alebo podobne. Moje meno je Natsuki Yoake. Povedala som, nevedela som či ma už čakajú alebo nie, pochybovala som však že vedia lúštiť budúcnosť no kľudne im to mohol pred tým oznámiť vodca. Navyše, po skúsenosti s tými hviezdnymi týpkami by ma v tejto dedine už asi ani nič neprekvapilo. Následne som iba čakala čo mi odpovie, či kam ma poprípade zavedie.

Doktor

Recepční měla zmatek, jelikož zde byla možná i první den, takže jsi měla štěstí, že jsem šel kolem já. "Natsuki? Fajn, zrovna zde byl posel, který mi řekl požadavky vůdce. Tak pojď se mnou a ten druhý může jít taky." Řekl jsem a koukl i na Akiru. Prošli jsme krátkou chodbou a došli do jedné menší místnosti, kde bylo lůžko a jakýsi železný větší přístroj. "Lehni si na tohle lůžko Natsuki a ty si sedni támhle a prosim tě vydrž v tichosti, abych se mohl pak soustředit." Řekl jsme a stoupl si k železnému přístroji, který jsem vzal do obou rukou a přístroj začal modře trochu zářit. "Tenhle přístroj by měl pootevřít pár tvých vzpomínek a zároveň mi řekne jestli nemáš nějaké vnitřní zranění." Počkal jsem ještě na tvůj souhlas, že můžu začít.

Kioshi

Kazama byl z klanu Ketsure, takže bylo hned jasné, že se jedná o jeho pečeť, které se chce zbavit. Avšak se ke mně zatim nedonesla informace o tom, že by byl nějak problémový, natož, že by na někoho jen tak zaútočil. Věděl jsem o jeho bratrovi, ale bylo mi divné, že když jsou nevlastní, tak že by Kazama podědil jeho povahu. "A čeho se chceš zbavit mi asi neřekneš, že ne?" Řekl jsem ti a lehce se pousmál.

Sami

To je mi líto hlesl jsem a netušil, jestli bych mu neměl říct ještě něco, ale tuto myšlenku jsme nakonec zavrhl. Nechal jsem se Yoshirem dál vést směrem k tréninkovému místu s runou.
Nechtěl jsem aby zůstávalo ticho, protože to jsem neměl rád a tak jsem se Yoshira zeptal.
Co to bylo za misi kterou jste spolu s Reniným bratrem plnil? Byl jsem zvědavý z jaké jednoduché mise se mohla vyklubat smrt jednoho z členů mého klanu.

Kazama

To bych si radši nechal pro sebe pokud dovolíte. odpověděl jsem klidným hlasem.Musím u to být nanejvýš jasné. Přeci jen je to vůdce vesnice pomyslel jsem si a oddechl si. Díval jsem se mu do očí a pokoušel se z nich něco vyčíst, malinký náznak něčeho co by potvrdilo mou teorii.

Natsuki

Vodca je celkom.. rýchli. Prebehlo mi hlavou na čo som iba prikývla a následovala som ho. Prešli sme nejakou chodbou, po čom sme vošli do miestnosti, kde bol nejaký divný stroj. Nepamätala som si, Že by som ho pred tým niekedy videla. Keď však povedal že by mal zistiť nejaké vnútorné zranenia a pootvoriť nejaké spomienky, trocha ma zamrazilo. Nevedela som čo som bola v minulosti, podľa všetkého som sa však nachádzala mimo mojej dediny a to mohlo kľudne znamenať, že som proste prebehla.. Po chvíľke čo som precítila strach, ktorý mnou prešiel ako nahriaty nôž maslom. Som iba znova prikývla a ľahla som si na lôžko a zatvorila som oči. Úplne som sa uvoľnila, všetko v podstate zo mňa opadlo. Nikdy som sa nesnažila strachu "vyhnúť" alebo sa mu brániť, aspoň som si to myslela. Proste som ho raz prijala, lepšie skôr ako ho v sebe udržiavať večnosť.. čo príde to príde a aj tak s tým spravím len málo.

Akira Guuri

Byl jsem rád že mě tu nikdo nepoznal. Stejně to už je dost dávno. Jak by někdo taky mohl...Každopádně jsem šel s doktorem a s Natsuki do místnosti s...Tím...Nevěděl jsem co to je a ani jsem to vědět nechtěl. Vypadalo to trochu děsivě. Trochu jsem věděl jak se Natsuki cítí. Každopádně jsem poslechl dotora a sedl jsem si na židli a mlčel jsem. Nehodlal jsem ho vyrušovat, proto jsem se jenom nezůčastněně díval. Ale pokud tohle dokázalo navrátit Natsuki alespoň pár vzpomínek tak jsem byl zvědavý. Škoda, že nemají přístroj, který by vymazal vzpomínky. Ten bych uvítal s otevřenou náručí. Zajímalo mě jaká bude Natsuki po vrácení třebas jen úlomků paměti. Jestli stejná, nebo jiná. Vzpomínky sebou přinášejí i emoce. Proto jsem se trochu naklonil dopředu a se zájmem pozoroval co se tam dělo.

Yoshiro

Nemluvilo se mi o tom zrovna lehce, ale zastávám teorii, že když se stane něco hrozného, tak je potřeba to občas ze sebe dostat a dál žít. "Byli jsme posláni jen my dva do vedlejší vesnice, kde jsme měli prozkoumat novou runu a následně podat hlášení vůdci klanu Yurida. Jenže došlo k tomu, že to byla past a my byli napadeni velkou přesilou. Mysleli si, že přijde vůdce klanu Yurida a vyřeší si s nim osobní spory, ale přišli jsme my a tak chtěli zabít nás. On se pro mě obětoval a já unikl jen s probodnutym ramenem. Do dneška se mi o tom dni zdá a stále nevim, co byli zač, ale už se nikdy neukázali." Řekl jsem když jsme prošli lesem, který je zde široko daleko asi jediný, který se přizpůsobil zdejšímu klimatu. Dostali jsme se na jakousi mýtinu, kde měla být runa, ale byla vypálená a runa na zemi byla celá popraskaná. Necítil jsi z ní žádnou energii, prostě jakoby to ani nebyla runa. "Co to sakra je?" Vypadlo ze mě překvapeně a naštvaně.

Kioshi

Lehce jsem se uchechtl a pak kývnul hlavou a něco si zapsal do tvého spisu, který jsem pak zase dal do druhého šuplíku mého stolu. Pak jsem se zase arvonal a podíval se na tebe. Chvíli jsme se na tebe díval takovym zamyšlenym pohledem. Ten kluk nebude špatný, jen u něj nebyl nikdo, kdo by ho dobře vychoval. Bude v sobě mít nějakou nenávist nebo strach a proto jedná jako zbytek fanatických členů z klanu Ketsure. Pomyslel jsem si a pak na tebe kývnul. "Pokud chceš, tak můžeš jít, pokud se chceš na něco zeptat, tak se ptej." Řekl jsem jen a dál čekal jestli se ještě na něco zeptáš.

Doktor

"Teď tě přivedu do spánku a přístroj nám ukáže, na co si vzpomeneš a tobě se to ukotví v hlavě." Řekl jsem a v ten okamžik jsem na tebe dýchnul a ty jsi v dechu pocítila chakru a následně hned usnula. Akira viděl, jak jsem dal velký přístroj nad tebe a z něj začaly vycházet jakési chakrové ocásky, které ti létaly do hlavy a zase zpátky do přístroje. Na zdi se promítalo přesně to na co si zrovna vzpomínáš. Uviděla jsi stejně jako my obraz, kde stojíš s mužem, kterého oslovuješ bratrem. Další obraz byl jak zabíjíš v aréně svého bývalého přítele a roníš pro něj slzy. Poté se objevil obrázek, jak jdeš s Midarim po ulici a jiskří to mezi váma. Posledním obrázkem bylo, jak běžíš s Montarem zničenou vesnicí a schováváš se do železného krytu. V tom jsem dal přístroj pryč a ty ses probrala, ale začala ti téct krev z nosu. "Sakra." Zvolal jsem a rychle jsem ti pdoal ručník, který jsem ti přiložil k nosu a pomalu zastavil krvácení. "Nebolí tě hlava?" Zeptal jsem se tě pro jistotu.

Kazama

Děkuji... odpověděl jsem a uklonil se... Potom jsem odešel z místnosti a dal se cestou někam do centra města. Vyskákal jsem na nejvyžší budovu a tam si lehl. Pozoroval jsem nebe. Zajímalo by mě co bratr umí,Možná bych se mohl něčemu přiučit pomyslel jsem si a před očima jsem měl jeho tvář.

Natsuki

Po tom čo na mňa dýchol som pocítila závan chakry. Začali sa mi zatvárať oči a chvíľku na to som iba zaspala. Pred očami sa mi zrazu začali mihotať obrazy. Stála som vedľa niekoho koho som poznala ako svojho brata. Pozerala som sa mu do tváre s miernym úsmevom na perách no o chvíľku sa obraz zmenil. Tento krát ma zachvátil celkom iný pocit. Nenávisť, bolesť, smútok.. cítila som na sebe krv ktorá nebola moja. Z očí mi stekali slzy a ja som sa nezmohla ani na slovo. Jeho telo dopadlo na zem a ja som iba ostala stáť, temným pohľadom som sa pozerala na niekoho no skôr než som v spomienkach stihla zazrieť toho "niekoho" v tribúne sa obraz znova zmenil. Tento krát som bola s iným chalanom, bolo to v Suichugakure no sato, bola som šťastná a dalo sa povedať aj zamilovaná. Boli sme pri sebe až príliš blízko, obaja sme pootvorili ústa, no potom sa obraz znova zmenil. S Midarim som utekala cez trosky a ruiny zničenej dediny až k nejakému železnému krytu. Bol to až príliš veľký chaos, aby som si spomenula prečo alebo čo tú dedinu tak zničilo. V tom som sa prebudila s prudkým nádychom. Bolo to až moc rozdielnych pocitov naraz, z nosa mi začala tiecť krv a ja som si iba jednu ruku položila na čelo. Síce mi podal uterák, neprijala som ho. krv mi stiekla po líci až niekam do vlasov no mne to moc nevadilo. Pomaly som pootvorila oči, zorničky sa mi trocha triasli no na tvári sa mi usadil až chladný výraz. Až teraz som pochopila že to nemusel byť zrovna dobrý nápad. Osobnosť človeka sa rozvíja podľa toho čo zažije, od jeho spomienok, myšlienok.. pocitov.. teraz som v hlave mala ohromné "niečo" čo sa dalo prirovnať iba k chaosu.

Akira Guuri

Bylo opravdu zajímavé sledovat to, co se tam děje. Nechci říkat, že jsem si to užíval, to ne. Pouze...Byla jako já. Taky toho hodně zažila a spousta z toho taky nebyla zrovna šťastná. Každopádně po skončení tohoto vyšetření jsem byl docela...zvědavý. Jestli se z jí změní povaha nebo jestli bude...stejná. To slovo mi nepřipadalo pravděpodobné...Muselo to být jako by jí před očima přelétl celý život. Určitě byla v šoku. Každopádně jsem nic nedělal, její myšlenky se ještě formovaly a nechtěl jsem jí během toho rušit. Proto jsem tam jenom tiše seděl a sledoval ji.Štěstí s bratrem, zabití přítele, objevení lásky a strach a bezmocnost. Opravdu si toho hodně zažila. Možná bylo lepší když byla v nevědomosti.řekl jsem si v duchu a čekal jestli tahle terapie bude pokračovat. Ale...Pochyboval jsem o tom. Ten doktor by asi nebyl zrovna moc lidský kdyby pokračoval i přes to, že Natsuki krvácí z nosu.

Kazama -> Pršelo, takže jsi jen tak seděl v dešti, ale nijak to nevadilo, protože déšť byl díky klimatu teplý a tudíž jsi nemohl onemocnět. Když v tom přímo před tebe dopadl Kisuke. Bylo to jakobys ho skoro i přivolal svýma myšlenkama. Chvíli na tebe hleděl a pak se na tebe jen v klidu pousmál. "Zjistil jsem jméno a bydliště toho týpka, který tě viděl se krmit." Řekl ti celkem dost v klidu.

Doktor -> Hned co jsem ji zastavil krvácení, tak jsem se ji podíval na zorničky a ty byly v pořádku. "Víc ti ukázat z minulosti nemohu, ale otevřel jsem zablokované vzpomínky, takže se ti třeba později ve snech odhalí další část tvé minulosti. Každopádně kdyby tě začala bolet hlava nebo si začala mít halucinace, tak za mnou hned přijď. Jsem tu bohužel skoro každý den, jelikož zde ve vesnici není moc lékařských ninjů." Řekl jsem popravdě a vám došlo, že vyšetření skončilo a můžete zase odejít.

Natsuki

Keď dohovoril tak som iba prešla do sedu. Stále som si pri tom jednou rukou držala čelo. Vlasy mi aj cez to padali do tváre tak, že mi tieň zakríval oči a časť nosa.. teda bolo vidieť iba ústa ktoré boli v polohe nemennej vodorovnej čiary. Prikývla som keď mi povedal, aby som za ním prišla, keby že mám halucinácie či bolesti hlavy. Vedela som však že to s tou bolesťou také ľahké nebude. Práve ta jedna spomienka bola pre mňa asi najhoršou, tá v ktorej som zabila priateľa, nemohla som si spomenúť prečo a ani som tomu nechcela veriť ale.. toto ma bude v noci prenásledovať ešte dlho. Iba som sa postavila a bez slova som odkráčala pomalým krokom z miestnosti. Vlastne som sa nezastavila ani na chodbe. Vyšla som z nemocnice a až vtedy som sa zastavila. Mala som chuť do niečoho kopnúť. Len som sa však oprela o stenu nemocnice blízko vchodu a čakala som na Akira.

Akira Guuri

Jakmile vyšla Natsuki tak jsem se postavil, uklonil se doktorovi a bezeslova odešel také. Když jsem vyšel před nemocnici tak jsem viděl, jak se Natsuki opírá o stěny. Nevěděl jsem co mám říct, proto jsem k ní přišel a zeptal se. Jak se držíš? Nenapadlo mě nic rozumnějšího. Věděl jsem, že ona je...byla...nejsem si teď jistý...Každopádně byla přátelský typ, proto jsem si myslel že říci ,,Jsi v pořádku?" by bylo trochu moc...normální. Každopádně jsem tu byl pro ni. Alespoň tak se to myslím říká. Na tyhle utěšovací praktiky moc nejsem. Každopádně jsem doufal, že na takové věci jako objímání a utěšování nedojde.

Natsuki

Hlavu som pootočila k Akirovi a len som sa pousmiala. Prežijem to. Odpovedala som mu trocha sarkastickým hlasom. Len to bolo moc myšlienok, spomienok či pocitov naraz.. ptorebovala som čerstvý vzduch.. to bolo všetko. Uistila som ho na čo som sa rukami odrazila od steny a znova som stála iba na dvoch nohách. Tak.. pôjdeme sa niekam najesť? či tak ? spýtala som sa ho pri čom som už kráčala niekam do dediny. Očividne som tak úplne v poriadku nebola ale, nechcela som to rozoberať, ani sa tváriť nejak nešťastne. Raz sa to vyrieši, to som si sľúbila, proste na miesto, kde stála "Suichugakure", sa raz vrátim a zistím čo sa stalo.

Hikari

Zřejmě jsem byl v nějakém genjutsu nebo v něčem takovém, protože jsem se náhla zase objevil v piramidě, ale už tam byla jenom ta modrá kočka a řekla mi že bude mím marteiem a musím jí ještě dostat ze svého těla. Nakonec se představila a já se zase objevil v té místnosti vedle Masariho kanceláře. Najednou jsem se cítil skvěla, ale zároveň i dost zmateň. S Nekorou jsem si nemoh ani promluvit jak rychle se to seběhlo. "Snat mi aspoň Masaru něco řekne." Zadoufal jsem si když jsem kráčel k němu do kanceláře.






->omlouvám se za to šílený zpoždění a prosím o odpuštění

Akira Guuri

Trochu jsem se o ni bál...Ale nic jsem neříkal. Celý den, neutrální výraz mít jen. Můj klasický denní plán.Dobrá, Dnes to je na mě. řekl jsem pořád se stejným výrazem. Ale tobě už to mohlo přijít docela i normální. Každopádně jsem se rozhlédl a vyšel jedním směrem. Znal jsem jeden moc dobrý ramen/sushi/kari stánek. Lepší jídlo jsem nikde nejedl. A pokud se do jejich jídla přidá snad litr pálivé omáčky...To už neodolám ani já. Každopádně jsem nepředpokládal, že po tom všem půjdeš nějak extra rychle proto jsem se přizpůsobil zhruba rychlosti tvé chůze. Abych ti neutekl, nebo aby jsi mě nepředběhla. Každopádně jsem byl zvědavej, jestli Natsuki jejich jídlo rozveselí. Kdybych řekl že to jídlo dělá zázraky, nepřeháněl bych.

Natsuki

Kráčala som niekam, nakoniec som však aj tak následovala Akira ktorý sa prispôsobil mojej chôdzi. Rukami som sa trocha zapierala o môj opasok, ramená som mala trocha nadvihnuté a hlavu som mala zaklonenú tak, aby som videla na upršanú oblohu. Pár krát ma trocha striaslo z úsilia neškrabať sa no vedela som, že by stačilo jedno poškrabanie a znova by to prepuklo odznova. Preto som sa viac menej sústredila hlavne na to, ako to nespraviť, vlastne mi to zabralo dosť sústredenia na to, aby som zbytočne nemusela myslieť na moje útržky spomienok. Po chvíľke ticha som si však trocha povzdychla. "Bolo by to asi nefér.. chcieť od teba, aby si mi povedal niečo o sebe, keď ti toho ja moc o sebe povedať neviem, čo ?" Spýtala som sa ho s miernym úsmevom. Nebola som smutná.. alebo som skôr nechcela byť smutnou.

Akira Guuri

To co jsem viděl...Tvoje vzpomínky...Vím toho o tobě dost...Zeptej se na cokoliv chceš...Odpovím ti na vše co budeš chtít vědět.řekl jsem jí, ale to už jsme stály u jednoho restaureace-stánku.Věšel jsem a slušně jsem pozdravil. Posadil jsem se a počkal jsem na tebe. Já si dám to co obvykle a ty?řekl jsem a podíval se po mé otázce na Natsuki. Mají tu skoro všechno.Řekl jsem ještě a počkal co si vezme. Já jsem byl připraven zodpovědět jí každou otázku. Přeci jen...je to moje týmová parťačka. Pouze jsem doufal, že nemá žádný ,,extra žaludek". Chtěl jsem aby moje peněženka dnešek přežila, ale říci ,,Dej si maximálně 5 ramenů." by bylo trochu...pitomé. Každopádně jsem svoje myšlenky zahnal, neboť jsem si chtěl udělat v hlavě místo na chuť toho výborného kari ramenu.

Natsuki

Ale, no okej, aj keď toho nebolo nejak moc. Z celého života boli tie tri útržky celkom, heeh.. no ani nechcem vedieť čo všetko som ešte prežila. Zaškerila som sa na čo som iba vstúpila za Akirom. Až teraz som si uvedomila, že som sa nepozdravila a tak som to rýchlo napravila. Po tom som si zložila katanu a oprela som ju o stôl, sadla som si na stoličku oproti Akirovi a na chvíľku som sa zamyslela. Uhm, Kurací rámen. Zazubila som sa nakoniec a trocha som pohodila hlavou. Zamyslela som sa ako to asi bude vyzerať, poobzerala som sa po ostatných stoloch a dostala som zrazu takú chuť do jedla, že som si musela oblíznuť jazykom horný ret. Po tom mi pohľad znova zastal na AKirovi, chvíľku som iba ostala v troška divnej polohe, no v tom som bleskurýchlo jazyk schovala a v duchu som si povedala, že som baka ! Tak, cokoli ? hmm.. tak skúsime najprv toto, čo tvoja ruka ? nejaké zranenie z boja ? či tak ? spýtala som sa ho a jednou rukou som si podoprela hlavu.

Akira Guuri

Pomalu jsem se začal bát o svoji peněženku. Bůh ví jak dlouho neměla pořádné, dobré jídlo jako tady. Ale co...Že je to dnešek. Každopádně mi poté položila otázku. Na chvíli jsem se zamyslel a podíval se na svoji ruku. Dá se to tak říct...Řeknu ti celý příběh...Bude to delší, ale jednodušší na pochopení. Podle všeho jsi moje týmová parťáčka, takže máš právo to vědět. řekl jsem a podíval se na ni. Vyrůstal jsem v sirotčinci...Rodinu jsem nikdy nepoznal. Oni byli moje rodina. Vůdce sirotčince-Rogato Namara-san- byl jako můj otec. Byla to nejlepší léta mého života.řekl jsem a tobě se na chvíli mohlo zdát, že jsem se i pousmál, ale nebylo tomu tak. Ten den...živě si ho pamatuji...Pomáhal jsem v kuchyni...Najednou jsem ale uslyšel salvu ran...Šel jsem se podívat co to bylo...Jediné co jsem uviděl byla postava v černém nad schodama a Rogato-san jak je polomrtvý a zkrvavený pod schodama. Postava v tu chvíli utekla. Přiběhl jsem k Rogato-sanu, a ta slova, co mi tehdy řekl...Živě si je pamatuji...,,Žij tak, jako by to byl tvůj poslední den. Nenech se ovládnout strachem. Staň se ninjou a bojuj za spravedlnost a pravdu. Protože ty...jsi jedinečný...“. Den poté se konal pohřeb. Já tam byl také. Zemřela tehdy osoba, která mi byla nejdražší. Na druhý den přišla nová vedoucí-Tanami Hirako. Pár dní poté co nastoupila začali mizet děti. Jen tak, přez noc. Říkala že mizeli...Ale ona je tajně přes noc unášela a když jsem to zjistil tak tu noc unesla i mě...Tedy přesněji dva muži kteří byli její podřízení. Dovedli mě do jednoho domu, nedaleko sirotčince. Byl to obchod s lidmi-otrokáři. Tam jsem potkal Kanta Jira.Strávil jsem s ním na cele dva roky. Jenže...On mě obelhal...Donutil mě pokusit se o útěk a během toho mě práskl...Jenom kvůli jedné Droze...Za tři dny se měla konat moje poprava. Jako znamení mi byl vypálen otrokářský cejch.Na chvíli jsem si odmlčel a ukázal na svoji hruď, na kterém byla vypálena do masa trnitá růže. O tři dny později, kdy už se ,,kat" chystal seknou...Moc si toho nepamatuji...Ale podle oficiální verze stráže uslyšeli křik a proto vtrhli do toho domu a uviděli tam malého zkrvaveného chlapce jak se třese strachy. Ostatní otroci byli nedotknutí. Ale mí věznitelé, Tanami i Kanto byli spáleni a pobodáni. V ten den se ve mě probudilo moje Kekkei Genkai. Podle všeho Asshu pronikl pode dveřmi dovnitř a chránil mě tím, že zabil všechny které jsem nenáviděl. Pak si jen pamatuji, že jsem se probudil v nemocnici s popáoenou rukou... Nebyl jsem tehdy moc často venku, proto jsem nebyl na teplo Asshu zvyklý a popálil i mně. Od té doby se mě ti, kteří si ten incident pamatují, bojí. Tečka. Toť vše. řekl jsem a v tu chvíli stařík donesl tvůj kuřecí ramen a mě můj kari ramen. Poděkoval jsem a pomalu začal jíst. Bylo to trochu divné, po takovém proslovu začím jen tak jíst, ale já se se svojí minulostí už vyrovnal. A ta minulost Natsuki...byla možná ještě krutější a pro ni bolestivější...Proto jsem ze sebe nehodlal dělat nějakého chudáka.

Natsuki

Ako sa rozhovoril, tak nám zatiaľ priniesli rámen a ja som začala jesť. Počúvala som ho jedným uchom no zároveň som sa snažila zapamätať si celý jeho príbeh. Pri jeho rozprávaní som sa s jedením vôbec nezastavila, vlastne som bola natoľko hladná že by sa pokus o zastavenie mňa v jedení rovnal sebevražde. Po tom ako dorozprával, som odložila paličky, utrela som si ústa a na chvíľku som sa na neho zahľadela, Preto si stále taký zamračený ? spýtala som sa ho s miernym, podpichovačným úškrnom. Možno som len chcela uvoľniť atmosféru.

Akira Guuri

Už jsem zapoměl jak se smát, jak plakat, jak být naštvaný, jak litovat...Máš pravdu, Pořád mám tenhle neutrální výraz...Potože neznám jiný...řekl jsem pouze a zahleděl se do sbého jídla než jsem se vzpamatoval a pustil se znova do něho. Možná jsem na ty její otázky neměl přistoupit. Za chvíli se to bude stupňovat a stupňovat a bůh ví jak to nakonec dopadne. Každopádně jsem byl rád, že ohledně mého vyprávění nic neříkala. To pro mě byla dobrá zpráva. Měl jsem své vlastní důvody, proč nechci slyšet někoho jak mě lituje či něco podobného. Každopádně než jsem se nadál tak moje hůlky narazily o dno misky. Chceš si dát ještě?zeptal jsem se jí a opřel sjem se loktama o stůl.

Natsuki

Iba som pokývala hlavou na nesúhlas. Arigato, já už som plná. Pousmiala som sa, na čo som palcami ukázala na moje ústa. Vidíš ? nie je to až také ťažké, stačí ovládať základnú mimiku tváre, troška povitiahnuť kútiky úst a úsmev je na svete. Tak.. prečo to nevyužiť ? ľudí by mal potešiť, navyše je zadarmo. Zamumlala som trocha oduto. Obe ruky som zložila na stôl a sama som hlavu trocha sklonila, prižmúrila som oči a čakala som, či sa o to Akira aspoň pokúsi. Pevne som dúfala že áno, bola by tu aspoň ako taká šanca že nie je až tak stratený prípad. Moje spomienky som radšej vypustila z hlavy, vrátiť sa k nim môžem aj neskôr.

Akira Guuri

Omlouvám se Natsuki, to nemohu. Když jsem to zkoušel naposledy tak pár dětí uteklo s pláčem domů.Řekl jsem a tys netušila jestli lžu nebo říkám pravdu. Každopádně jsem vytáhl peněženku a Zaplatil staříkovi za rameny. Měl jsem v puse ten krásný pálivý pocit. Ach, kéž by to bylo napořád. Každopádně jsem neměl čas, zaobírat se pálivým ramenem. Vstal jsem a zeptal se Natsuki. Pokud už nic nepotřebuješ vědět tak půjdu, ale pokud ještě něco potřebuješ, klidně se zeptej. řekl jsem jí a čekal jsem na její reakci. Věděl jsem že nebude ani trochu nadšená z toho, že jsem se ani nepokusil o úsměv ale já už byl takový. Každopádně jsem doufal, že na to nepůjde násilím. Musel by jsem utéct. A to hodně rychle. I když jsem byl kluk tak přetlačovat se s holkou...Prohrál bych, to je předem jasný.