Kroky v temnotách

Předmět: Re: Kroky v temnotách Mon May 14 2012, 16:33

Tashiro

Celé hodiny sa vliekli. Čas akoby sa zastavil a ja som tam ležal. Sám, sám zo svojím ja. Neschopný pohnúť sa. Večne odkázaný na niekoho pomoc. Kameň na ktorom som ležal pálil. Láva sa snažila predrať na povrch tou najkratšou cestou. Cestou nahor, prekusujúc sa cez kamennú platňu. Koža sa pálila, podliehala horúčave ktorá na ňu tlačilo. Hodiny sa pomaly vliekli, teda v to som dúfal, mne sa zdali skorej že stály. Jediný z nás som bol schopný sa postaviť praotcovi nášmu klanu. Jediný ja som to urobil a aj to tak skončilo. Večný kripel. Nemal som nutkanie rozprávať, nariekať, prosiť o pomoc. Všetko bolo už jedno. Hnev sa hromadil v mojom vnútri. Pripravený každou chvíľkou vybuchnúť presne ako táto sopka. Železo som necítil. Neostalo mi nič. No zrazu sa moje nehybné telo dvihlo. Niekto prišiel. Náš záchranca či skorej mučiteľ. Už nikdy nebudem chodiť, nikdy sa nedotknem mami. Nikdy nepohladím ženu, či nejako inak ju nepoteším. Bol som odsúdený na večné utrpenie, uväznený vo vlastnom tele, ako v nepreniknuteľnej cele. Cesta smerovala von, no nevšímal som si toho. Nemal som prečo. Niesol ma ako vrece zemiakov, to som bol. Slabý kripel, ktorého čaká už len smrť. Hrdosť môjho klanu bola zlomená. Bol som ponížený, zahanbený, neschopný. Letel som vzduchom a dopadol na zem. Nevydal som ani hlásky. Veď predsa som už nemohol cítiť nič, žiadnu bolesť, žiadne pohladenie. Moje oči sa upierali priamo pred seba, nehladiac na nič. Zreničky sa snažili zaostriť, no nemali na čo. Chceli, ale myseľ nechcela. Všetkému bol koniec. Začul som slová, ucítil som dych, zápach z úst a až vtedy som sa akoby prebral zo svojho zúfalstva, svojej zloby. Jeho slová som si uchoval v mysli, no nemal som chuť mu čo i len slovko odpovedať. Odišiel a ostali sme tu len ja a ten démon. Človek ktorý zomrel a zrodil sa v niečo iné. Odpudivý pohľad. No moja hrdosť ostávala. Neprehovoril som. Ostával som zatvrdnutý. Nemienil som žiadať o pomoc, nie od démona, nie od človeka. Myšlienky chýbali, spomienky boli potláčané a jazyk hlboko v ústach neochotný povedať čo i len slovko. Stále som bol Hingkoku, pyšný a hrdý.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Mon May 14 2012, 17:11

Keigo

Dotkol som sa tej na modro svietiacej sochy. Keď som sa dotkol začala mnou prúdiť ohromná masa čakry. Prúdila vo mne v impulzoch. To je nádhera , cítim sa ako keby som bol neporaziteľný. Zrazu začali byť ten čakry priveľa a začala zo mňa striekať von. Arghhh.... Čo sa to deje ! Počul som divné hlasy ako mi hovorili že chcú žiť. Ten príjemný pocit sa za chvíľu vytratil a prišla obrovská bolesť. Tie sochy zo mňa začali vysávať všetku čakru a životnú silu. Nie prestanťe !!!! Bola to strašná bolesť ktorá prúdila celým mojím telom. Po čase zmizla cudzia čakra ale zobrala so sebou aj tu moju. Bol som bez čakry ale aj bez fyzickej aj duševnej sily . Odpadol som do bezvedomia. Prebral som sa v nemocnici uprostred poľa. Bol som taký slabý že som sa nedokázal ani pohnúť. Nemal som nič ani chuť do života. Všimol som si že mám na tele nejakú napoli pretrhnutú pečať. Zrazu niekdo povedal že s toho bude obrovská jazva. Ale nikto v miestnosti somnou nebol. Bol som strašne unavený a vyčerpaný išiel som spať.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Tue May 15 2012, 17:21

Moroshi Maitre

Zachránil nás...Chtěl jsem mu poděkovat ale pak ke mě promluvil a já pochopil...Problém byl v tom...že jsem nevěděl kde dotyčná osoba je...Už jsem ho dost dlouho neviděl, takže jsem neměl ponětí jak ho mám zachránit...Ale to teď nebylo důležité. Osoba odešla. Po asi 10 minutách už jsem toho měl plné zuby. Čekat tu na záchranu mě štvalo. Ten pád mě zranil...A to dost. Nebyl jsem na tom ale tak zle jako ten druhý...Vstal jsem ale v noze jsem ucítil ohromnou bolest. Nejspíš jsem si vykloubil kotník. ruce jsem měl zkrvavené, dvě křídla zlomená a přes oko mi tekla krev z čela. Ale bylo mi to jedno. Bylo mi jedno co ten Hingkoku řekne, vzal jsem ho i přes ohromnou bolest přes ramena a kulhavou chůzí jsem mířil směrem do středu vesnice k nemocnici. Tedy k provizorní nemocnici. Jak jsem procházel vesnicí tak dospělý se ode mě drželi dál, někteří utíkali. Malé děti se tiskly ke svým matkám a některé po mě házely kameny. Bylo mi to jedno. Nešlo o mě. Šlo o moji povinnost k vesnici. Musel jsem ho zachránit...I když si to prakticky způsobil sám. Říkal jsem jim aby ho nepouštěli...Každopádně jsem prošel vedle nějakého malého chlapce u kterého klečel nějaký kluk, o trochu mladší jak já(Ushio). Někoho mi připomínal....Ale to nebylo důležité. Nakonec jsem se konečně dostal k nemocnici. Ramenem jsem otevřel dveře. Vešel jsem dovnitř. Rozhlédl jsem se po vyděšených pacientech...A skácel jsem se v bezvědomí k zemi s Tashirem na zádech. Poslední myšlenka byla na to, že se probudím a budu na operačním stole a budou mě chtít rozebrat a prozkoumat. Ani bych se tomu nedivil. Ale zachránil jsem ho...První dobrý skutek....A nejspíš i poslední. Připadalo mi...Že asi nebyl nejlepší nápad nést ho sem přes celou vesnici...Mohl jsem jednoduše dojít sem do nemocnice a zavolat pomoc...Ale to bych nebyl já kdybych přemýšlel. Tohle byl náročný týden...Náročnější než kterýkoliv z jiných týdnů. Ale...Alespoň jsem se něco naučil...Naučil jsem se, že mnohdy síla nestačí k vykonání našeho cíle...Musíme do toho dát i svoje srdce. Díky bohu že jsem byl v bezvědomí, kdyby tohle někdo slyšel tak se asi zabiji sám.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Tue May 15 2012, 20:38

>>>Záhadný chlapec

Bol ľahší ako pierko. Ushiova síla bola obrovská, nepriamo úmerná k jeho telu.
Chlapec mal chvíľu vlčí pohľad, brúsil si tesáky a drápy. Nechcel byť chytený. Keď ho pustil, tváril sa prekvapene,
akoby bol prvá osoba v jeho krátkom života, ktorá sa k nemu tak chovala.
Chlapec mohol mať ta 5 rokov, možno 6. Otrhaný, vyziably, nezranený.
Nečakané k tejto dobe, nečakané v tomto svete plnom krvi, sĺz a bolesti. pozrel sa do nebies, pozrel sa na Ushiovu tvár.
Jeho modré oči sa leskli zvláštnou žiarou, tak známo, akoby mohla byť jeho vlastná.
Tá tvár bola jemných črtov, aj keď špinavá.
Vlasy bol špinavý odtieň zlatej, čo vlastne mohla byť predsa len tá špina v tomto jaskynom komplexe. pozrel sa na mince, potom na Ushia.
"Ty mi nepomôžeš, povedali že mi nedokážeš pomôcť. Že ma nenávidíš"
Otočil sa, stratil v dave. Nikto z ľudí sa na utekajúceho chlapca nepozrel. Akoby neexistoval. Smerom do temnej uličky za zlatými vlasmi.
Vyzdvihol sukňu jednej panej, aby mohol prejisť. Nevšimla si ho, len napravila sukienku, akoby to bol prievan.
Postupne ho Ushio strácal z pred tváre, až nakoniec ho stratil úplne.

Rikudou

Síla podlomila Daichiho kolená, položili sa v prázdnote počiatku sveta.
Tvár bola osvetlená žiarou, rovnako ako celé telo. nemohol ju vidieť. prešla chvíľka, možno viac, kým ruikudou opäť prehovoril.
Už vieš čo sa stalo, už poznáš môj prvotný hriech.
Nepoznal som svoju sílu ani jej limity, ja hlupák som si myslel, že to síla,
moja síla privedie mier, rovnako ako môj syn. Zničil som ich, nedal im šancu napraviť sa.
Rozvíril som nenávisť a to konca svojich dní to ľutoval. vrátil som sa sem, vložil čásť seba medzi ich telá a čakal,
kým príde niekto kto ukončí ich trápenie. Možno sa pýtaš, prečo som to neurobil sám.
Možno hamba či skôr moje svedomie že už nemám právo o nich rozhodovať ma donpútilo to urobiť takto.
Nebol som kat ani sudca, nemal som to právo. Až neskôr na sklonku svojich dní som pochopil mladšieho syna:
"cestou k miery je láska, nie síla, otec" To mi povedal. Stal sa mojim dedičom a rozpútal kolobeh nenávisti so svojim bratom.
Deti...nikdy ich nepochopíš, iba usmerníš. Každý len počúval moje slová o miery a je to iba moja chyba čo sa stalo.
Rovnako ako s Armádou roninov. Si prvý po dlhej dobe ktorý má dostatok síly to vyzdvihnúť. urobiť záverečnú kapitolu ich života.
Zničíš ich a ich duše nájdu pokoj, alebo ich ovládneš a získaš nemrtvu armádu. Alebo je tu ešte jedna možnosť a to že zrušíš trest
ktorý som im udelil. telá im to nevráti, budú to stále sochy a nebudú armáda Jedného. Budú to ludia, budú to duše ktoré som tu mojim počínaním zapečatil. toto hovorím aj zvyšným dvom v tvojom okolí. Všetci to počujú. rozhodne mladšia generácia.
Vojenská síla či sloboda ľudí, trpiacich stovky rokov? Moja síla je u konca, avšak odpoviem ti ešte na jednu otázku.
Pilier ktorými sa ovládajú je už postavený. O chvílu je čas napraviť prvú Rikudouvu chybu. Rikudou stíchol, čas sa vracial späť do súčastnosti. Jeho zbytky chakry sa rozplívali. Bol čas na poslednú otázku, kým príde čas sa rozhodnúť.
Čas posíliť Iwagakure a dúfať, že sochy sa nezbláznia, alebo ich zničiť a dúfať, že už Iwagakure nebude nikdy napadnutá.

>>>Tashiro

Tashiro necítil nič, žiadnu bolesť, žiaden hnev. Myšlienky sa v hlave výrili, keď ho démon prenášal.
Deti hádzali do démona kamene, avšak ten ho stále držal.
Chvílu sa nedialo nič, iba normálny pohyb, predsa len kto by sa už staral o kripla?
Tashiro počul stovky krokov v temnotách, avšak iba jeden mieril k nemu.
Nebol to žiaden medik, žiadna sestrička či priaťelský úsmev "priateľa". Neucítil to, avšak pochopil, keď sa jeho tvár zdvíha k výšinám. druhé telo si nevšímal. Staral sa iba o teba.
"Unavil si sa, Tashiro?" Prekročil na rukách rám miestnosti. Vstúpili do miestnosti.
Telo bolo zložené. Medik začal nadávať. "nedostatok miesta" vravel. Strýko jediním siknutím ho donútil odísť. Až teraz si videl jeho tvár.
Plnú slz, skrývajúcimi sa za večne chladnou tvárou.
"Odhalil si posledné tajomstvo, tashiro? A zaplatil tú cenu?
Nič nevynechaj, každý detail ti môže zachrániť život, nech si kdekolvek."

>>>Keigo

Keigo nemohol spať. Jeho telo bolo slabé, potrebovalo oddych, doplniť si energiu, avšak nemohlo. Tá osoba tu stále bola.
"Neučili ťa slušnosti ty retarde?" Rýchly kop pravou nohou priamo do tváre. potom sa postava ukázala.
Kroky v temnotách - Stránka 8 Loki_by_xxneon_zombiexx-d3eo076

Kroky v temnotách - Stránka 8 Loki_by_xxneon_zombiexx-d3eo076

Chvílu osoba stála nad bezvládnym telom a následne podala ruku.
"Chlape, proste sa uvolni a odychuj. Moje meno je Loki a práve si prešiel prvým testom"
Usmial sa priaťelským spôsobom. "Jednoducho..prežil si" Bolo mu jedno, či Keigo prijal danú ruku alebo nie.
"Počul si už niekedy o organizácii "Hydra"? Ak nie, nevadí. naverbujeme ťa"
jeho smiech bol nákazlivý a bezstarostný. "šéf povedal že by si sa nám hodil, aj keď z teba necítim žiadnu chakru.
Čo bolo vlastne jasné kedže všetku z teba vysalo ale neboj, na tú nápravu sa mi špecializujeme"
posadil sa na postel kde si mal ležať a odočívať podľa medikov.
"nejaké otázky?"

>>>Moroshi..

tvoje telo skolabovávalo, tvoja myseľ nedokázala vydržať ten nápor, chcelo vypnúť, aspoň na chvíľku. Avšak démona nie je ľahké zabiť, démon nemôže odpadnúť. Prebral si sa. Náhle. tvoj spoločník kripeľ bol mimo, teda preč a ty si počul svoje meno povedané známym hlasom.mrtvym hlasom...

Předmět: Re: Kroky v temnotách Tue May 15 2012, 20:59

Ushio

Takže nakonec byli oba dva genjutsu, nejdřív ten chlapec, pak Lin... Měl bych si na to dávat pozor, byla má hlavní myšlenka. Nehodlal jsem hledat důvody, ne, nechtěl jsem je znát a rozhodně ne o nich vědět a dělat, že neexistují, prostě jsem to ignoroval a doufal, že až si se mnou bude chtít Lin promluvit, ukáže se sama. Soustředil jsem se ale na mrazení v zádech, vlastně to nebylo ani tak mrazení, když jsem se na to zaměřil, uvědomil jsem si, že se mi všechny chlupy doslova ježí, cítil jsem to, ztracenou vzpomínku, měla zvláštní podobu, většinou jsou vzpomínky zaměřené na vůni, chuť, zvuk anebo obraz, případně na dotyk, tato ale byla zcela jiná. Nebyl to dotyk, nebyl to obraz, nebyl to zvuk 'ni chuť, možná trochu té vůně, ačkoliv ta měla dost daleko do toho, co bylo spojené s tou vzpomínkou. S tím jistým spojením. Měl jsem zvláštní pocit, že je to aura, kterou jsem až moc dobře znal a přesto byla tak vzdálená. I když jsem se svým tréninkem sotva začal, zapamatoval jsem si základy a hlavně, zapamatoval jsem si to, že aura je pro každého tvora i věc osobitá, jedinečná a nenahraditelná. Netušil jsem ale nic o tom, jak by se dala změnit, byly sice dvě základní cesty, vzteku a harmonie, či míru, jak ji nazvat, ale přesto to nebyla aura mnicha, tak přeci jenom by emoce neměly mít tak razantní dopad na něčí auru, ne natolik, aby se vzdalovala a vzdalovala ve vzpomínkách a ztrácela se v temnu mého podvědomí, kde se stále udržovala prázdnota a zapomnění; a jakmile tato vlaštovka vzpomínky dopadla na temný povrch, rozplynula se a hladina se dala do pohybu. "Moroshi?" Otočil jsem se zprudka, ale osoba, kterou jsem hledal, byla již dávno pryč. Chvíli jsem se díval do prázdna, než se vzpomínka vytratila docela. Před chvílí bych snad dokázal říct vše o svém bratrovi, ale nyní jsem byl zase na tom, že jsem věděl, že nějakého mám, ale jeho jméno a další detaily, jako kdyby se objevovaly a mizely tak, jak se jim zrovna hodilo. Po chvíli jsem ani nevěděl, komu to jméno patří. Oklepal jsem se a mravenčení zmizelo. Pomalu jsem se dal znovu do pohybu, mířil jsem do nemocnice. Než vyrazím, raději bych měl zjistit, jestli je nějaká metoda, jak ty bludy dostat z mojí hlavy, protože... vlastně jsem ani pořádně nevěděl, proč jsem se jich chtěl zbavit, mohly mi dost věcí osvětlit, ale já nechtěl, chtěl jsem mít od své minulosti klid, chtěl jsem znát už jen odpověď na jednu otázku, ale zdráhal jsem se ji osobě, kterou jsem si vážil více než vlastní život, položit. Čím více jsem se ale blížil k nemocnici, tím více se vracel ten pocit, skoro jako kdyby mě do nemocnice lákal, anebo naopak mě chtěl dostat co nejdál. Já jsem ale musel zjistit, jak to ignorovat, bral jsem to jako projev, jako zbytkový projev toho co mě pokořilo a vzalo mi jeden celý rok života.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Tue May 15 2012, 21:32

Moroshi Maitre

Otevřel jsem oko. Druhé jsem neotvíral z důvodu aby mi do něj nenatekla krev. Přetočil jsem se na záda, Lidi okolo mě se drželi dál. Nikdo se ke mě nechtěl přiblížit, nikdo nechtěl nic říct. Ležel jsem tam sám...Ale...Někdo přeci jen řekl mé jméno...Tichým chraplavým hlasem jsem řekl do ticha Kdo mě volá? Nic jiného jsem říci nedokázal. Sledoval jsem strop. Bylo ticho...Hrobové ticho. Ten hlas jsem ale už někde slyšel...Ale kde? Nemohl jsem si vzpomenout...Připadalo mi, že tento hlas bych si pamatovat měl, ale...Nějak...to...nešlo. Snažil jsem se prohrabat každou vzpomínku v hlavě, ale démonovi vzpomínky ty moje trochu zkreslovali. Nebo ty Moroshiho ty moje trochu zkreslovali? Nevěděl jsem jestli jsem ten, nebo onen. Všechny myšlenky byli propletené...Stalo se mnoho věcí...Musel jsem odpočívat...Ale nemohl jsem. Ten hlas mi to nedovolil.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Tue May 15 2012, 21:46

Ushio

Jakmile jsem došel do nemocnice, čekalo mě překvapení, vyložené zjevení. Na zemi se tam válil démonní bastard - ve smyslu křížence člověka a démona, nikoliv jako urážka - Chvíli jsem na něj zíral, než jsem si uvědomil vlastní pohled. Ten jeho odér, jeho zjev, byly moc silné na to, aby vypluly na povrch staré vzpomínky, moc silné na to, aby pouhé spojení dokázalo porazit tento první dojem, protože pro mne, pro mne to první dojem byl. Jeho aura byla jasně zkažená démonní příměsí, nebyla ani tak lidská jako démonní, nebyla prostě čistá, přesto byla ale natolik silná, aby se alespoň trochu "vybarvila", doslova prodrala, na povrch a já ji zaznamenal. Pomalu jsem přišel k němu, v mých očích bylo spíše opovržení, možná to byla lítost, a hlavně hněv, z neznámého důvodu jsem již teď tohoto tvora nenáviděl, možná proto, že se vzdal své lidskosti, ať už k tomu měl jakékoliv důvodu, a možná také proto, že jsem tušil, mé podvědomí tušilo, kdo to je a nenávidělo realitu, ve které se z někoho, kdo byl pro starého Ushia důležitý, stal démonní bastard, míšenec. Byl poměrně zesláblý, dalo-li se tomu tak říct, co jiného by pohledával v nemocnici. Chvíli jsem váhal, sice mě nikdo nikdy neučil mnišskému kodexu, měl jsem ale nutkání toho bastarda zabít, ukončit jeho existenci a jeho nečistou auru, na druhou stranu jsem ale nebyl ani natolik mnichem, abych odložil svůj vlastní morální kodex. Jakmile jsem byl na dosah paže od toho bastarda, pokrčil jsem se v kolenou a dřepl si v podstatě před něj, natáhl jsem k němu ruku se slovy: "Jsem Ushio, Maraji Ushio, jeden z posledních mnichů, (zdůraznil jsem silným akcentem slovo mnich) a ačkoliv nevím, jak to běžně chodí, řekl bych, že tě mám buď zabít anebo ti pomoct," řekl jsem celkem vážně a přesto se na něj usmíval. Přeci jenom, práce mnicha obnáší pomáhat ostatním, obzvlášť těm, kteří jsou utiskovaní. Z mého pohledu se vytratila lítost i nenávist, byla tam pouze upřímnost a naprostá vážnost mých slov, kdyby se o cokoliv pokusil, byl jsem připraven s ním bojovat, ale nechtěl jsem, možná by to udělal starý Ushio, ale já byl už někdo jiný a byl jsem za to rád.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Tue May 15 2012, 22:05

Moroshi Maitre

Ten kluk...Moje vzpomínky se snažili najít shodu nebo vysvětlení ale nenašli ji...Viděl jsem to v jeho očích...Tu nenávist, to opovržení...Poté si ke mě dřepl...A představil se...To jméno mi něco říkalo...Ale možná se mi to jen zdálo. Trochu jsem se zasmál, ale musel jsem toho nechat, neboť jsem měl asi zlomený i nějaký to žebro. Jsem Moroshi Maitre, Chunnin Iwagakure no sato...Měl by ses ode mě držet dál...Než se dostaneš do problémů...Se zabíjením si nemusíš dělat hlavu, Tipuji že do pár hodin stejně umřu na vnitřní krvácení...Řekl jsem a ještě jednou jsem se uchechtl ale podstatně méně. Věděl jsem že mi v této nemocnici nepomohou. Nikdo mi nepomůže. Jsem stvůra která si zaslouží jenom zemřít. Stejně jsem chtěl jenom sem donést Tashira. S námahou jsem se posadil a ze sedu jsem se dostal na koleno a postavil jsem se držíc se za bok. Zlomená křídla ani nebolela, ale ten bok...Mlčel jsem a jenom jsem se ještě nepatrně podíval na Tashira v rohu místnosti. Byl u něj nějaký muž. Bylo mi jedno kdo to je. Podíval jsem se na toho kluka přede mnou. Byl o trochu mladší jak já...I když... teď jsem možná vzhledově vypadal mladší...Těžko říci...Uchechtl jsem se, přičemž jsem si rukou pevně sevřel bok a tiše jsem řekl. Rád jsem tě poznal, Ushio Maraji... řekl jsem a kulhajícím krokem jsem kolem něj prošel. Do domu jsem to neměl daleko...Tichou, kulhavou chůzí jsem se pohyboval tmou...Byla tu šance že zemřu...Ale v té nemocnici by mi nepomohli...Nemají k tomu důvod. Moroshi Maitre zemřel, já nejsem Moroshi Maitre. Jsem jen démon. doma jsem měl z povrchu nějaký obvazy a léky...Věděl jsem, že to nebude stačit ale lepší něco než nic. Ten kluk se mi zdál jako celkem příjemná změna od těch kamenů co po mě házeli ty děti...Teď buď vyjde z nemocnice a zabije mě a nebo si bude hledět svého...v to druhé jsem doufal ale věděl jsem že tak snadné to nebude. Ale...ten jeho obličej...Kdybych si jenom mohl vzpomenout...Vypadal...Povědomě...Jako osoba kterou znáte ceý život ale přesto o ní nic nevíte...Možná to byla jenom nějaká z Tengových matných vzpomínek...Nevím jestli byla horší bolest v boku a nebo neschopnost si vzpomenout. Tak jako tak, jsem s cestou domů nijak nespěchal. Kdybych mohl tak možná spěchám, ale v mém současném stavu jsem rád že dýchám.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Tue May 15 2012, 22:27

Ushio

Díval jsem se za odcházejícím démonním bastardem. Další výplod? Napadlo mě a tak jsem se zvedl ze země. Pomalu jsem se otočil, že půjdu k recepci, ale když jsem uviděl výraz lidí v místnosti, byly to výrazy hrůzy. Nejdříve jsem se podíval na sebe, ale vše bylo v pořádku. Pak to tedy... aniž bych to musel domýšlet, vyběhl jsem ze dveří nemocnice na ulici, chtěl jsem ho zastavit, zavolat na něj, ale nemohl jsem si vzpomenout na to jméno, i když jsem si byl takřka jistý, že mi ho říkal a že já to jméno už znal. Běžel jsem za zbytky aury, byla až moc specifická na to, aby ji i netrénovaný člověk mohl minout. Pomalu jsem se blížil k místu, kde musel být. Rozhlížel jsem se po okolí a poté vytáhl kunai a pevně ho chytil do své pravé ruky, levou jsem sevřel v pěst a pomalu postupoval uličkou dále. Čím více jsem se blížil místu, kde ten démonní bastard musel být, tím více jsem se utvrzoval ve svém úmyslu. Najednou jsem ho uviděl jen několik pár metrů přede mnou. "Hej," zavolal jsem na něj hlasitým, panovačným tónem: "Stůj!" Čekal jsem se, až se otočí, abych mu svým pohledem na mou pravou ruku naznačil, aby se na ni také podíval. Pokud je chuunin z vesnice, proč se ho tam všichni tak báli? Pokud je chuunin z vesnice, musejí ho všichni už znát, přeci jenom... kdyby byl genin, tak možná ne všichni, ale pokud je chuunin, musí ho znát značná část lidí a ti, co by jej neznali, by z doslechu určitě musili, přeci jenom kdo by o takovém démonním chuuninovi nemluvil. Ne, všichni se jej děsili, je v tom něco víc. Pokud byl někdy můj úmysl zabít skutečný a čistý, byl teď. Jako kdyby se ve mně vzbudily skryté mnišské reflexy, takové, které nepřicházejí tréninkem, ale z podstaty povolání. Cítil jsem povinnost ho zabít, ukončit jeho misérii. "Pokud jsi chuunin z vesnice," nedořekl jsem a začal se soustřeďovat na auru, částečně jsem čekal na jeho reakci, částečně jsem se snažil získat dost energie na to, abych něčemu takovému, jako je démonní kříženec, dokázal vůbec alespoň trochu ublížit, i kdyby byl zraněný, stále byl ze své podstaty nelidský a rozhodně odolnější, než-li by člověk mohl být.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Tue May 15 2012, 22:49

Moroshi Maitre

Dalo se to čekat. Sledoval mě a chystal se mě zabít. Já jsem se potichu zasmál. Ano, jsem chunnin z vesnice... řekl jsem a otočil jsem se k němu. Nejspíš shromažďoval nějakou sílu, mniši jsou přece v takových věcech dobří, ne? Asi ne, ale to by bylo fuk. Pokud mě chceš zabít, tak mě klidně zabij. Možná že vypadám jinak než ty ale pořád jsem hrdý člen Iwagakure no sato a nehodlám bojovat proti vlastním lidem...Ale pokud mě zabiješ...Jak se ode mě budeš lišit? Zeptal jsem se ho a čekal na jeho odpověď. Štvalo mě to. Sice jsem byl z poloviny Tenga a z poloviny člověk ale kdybych byl Celý člověk tak tohle by se nestalo. Podíval jsem se na něho mýma fialovýma očima a řekl mu. Pokud se na to cítíš tak mě zabij, Ale udělej to alespoň v mém domově, tady na ulici by z toho byl jen bordel... dořekl jsem a podíval jsem se na ruku. Tekla po ní krev. Budu rád když domů vůbec dojdu. Otočil jsem se a dál si ho nevšímajíc jsem mířil směrem k mému domovu. Vlastně...Byli to už jen dva kroky. Vešel jsem. Vevnitř bylo pusto jako když jsem do něj poprvé vstoupil. Taky co čekat když jsem tu chtěl bydlet sám. Jediná věc, která byla vybalená byla fotka mého prvního týmu...Maitre Mai, já, můj bratr a Kira...Polovina týmu už byla mrtvá, teď jsem byl na řadě já. Bratr...Ani si už nepamatuji jeho jméno...

Předmět: Re: Kroky v temnotách Tue May 15 2012, 23:17

Ushio

On mě ignoruje? Pozvedl jsem obočí, když mou hrozbu zcela ignoroval a pokračoval v cestě, ačkoliv něco málo řekl, v podstatě se tím vůbec nezabýval. Mně nezbývalo však nic jiného, než ho následovat, sice to bylo dost nebezpečné, přeci jenom to byl jeho dům a pro mě cizí území, ale byl dost zraněný, dost na to, aby se tato výhoda dala přehlédnout. Vešel jsem do domu za ním, nebyl sice až tak velký, přesto mi zastínil podstatnou - nikoliv velikostí, ale důležitostí - část místnosti. V podstatě jsem ale nevěděl, co přesně dělat. Cítil jsem se, měl jsem takový pocit, svírání v žaludku, mírné závratě, křeče v obličeji, cítil jsem se skoro jako, jako... mou hlavou se probleskla vzpomínka, bylo to poprvé, když jsem byl s Lin o samotě, bylo to v podstatě rande a přesto, přesto nám to nikdy nevyšlo, chtěl jsem to změnit. Přistoupil jsem až k němu, takřka jsem se dotýkal svým tělem jeho zad a dopřával mu masáž pravé ledviny kunaiem v ruce. "Řekni mi, proč bych tě měl nechat žít?" Pokud neměl kůži tvrdou jako beton, mohl cítit dokonce i můj dech, protože vzdálenost byla opravdu malá. Nesledoval jsem ale přímo jeho, snažil jsem se dívat se na ten obrázek; byla to vlastně fotka a dost mě zaujala. Jak jsem se pokusil se lépe podívat, přiblížil jsem se ještě víc k jeho tělu a tentokrát byla vzdálenost takřka nulová, to také způsobilo, že kunaie se nedotýkal oblečení, ale hrozil již probodnutím kůže. Zamyslel jsem se, protože jsem na té fotce viděl sám sebe, mladšího, ale stále jsem dokázal sám sebe poznat, protože to byla podoba, na kterou jsem zvykl, to spíše své stávající podoby jsem se ještě občas lekl v zrcadle. "To je tvůj bratr?" Zeptal jsem se ho a Moroshi mohl cítit nejenom teplo mého dechu, ale také jistou nervozitu, která se projevovala hlubším dýcháním a tedy i větším pohybem hrudníku, který na něj byl v podstatě natlačený.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Tue May 15 2012, 23:36

Moroshi Maitre

Kunai v boku jsem ani nevnímal, kvůli lávě jsem měl ztvrdlou kůži a navíc mě bolely jiný části těla mnohem víc. Trochu jsem vnímal jeho dech a jeho tělo, trochu mi tlačil na křídla a jelikož byli dvě zlomený tak to dost bolelo ale byl jsem ticho...Po vyslovení otázky...Jsem to už přestal cítit. Nevnímal jsem ho. Pouze jsem promluvil. Ano...Ale nechci být...Před zhruba rokem se ztratil...Byl jsem tak lhostejný...Myslel jsem si že se všechno točí jen kolem mě...Ani jsem se ho nepokoušel najít...ani jsem mu nedal šanci...Byl to mnohem lepší bratr než jakého si zasloužím...A já mu nedal ani šanci...Možná se ztratil a byl zraněný...A já...Jsem to prostě přešel...Jakoby ani neexistoval...Byl jsem démon v lidském těle, a teď lituji svých činů v tomhle těle...Smrt je pro mě až moc dobrá...řekl jsem a na fotku skapalo pár mých slz. Ale hned jsem si utřel oči a zhluboka se nadechl. Rukou jsem chytil kunai dost pevně, ruku jsem měl vyztuženou tak jsem ten kunai vůbec necítil. Přiložil jsem si ho k hrdlu a ruku spustil podél těla. Máš pravdu...Jsem démon...Mé špatné skutky minulosti daleko převyšují ty dobré...Ani si nepamatuji jméno svého bratra...Jsem jen špína, jen zbytečný démon jehož jediným účelem je zemřít...dořekl jsem, nasucho jsem polkl a Zavřel jsem oči. Věděl jsem že to bude bolet...Ale...bylo mi líto toho kluka...Chce mě zabít ale už od začátku, tak mu prokážu laskavost...Nikdo nemá právo brát lidem život...Nikdo....Ale...Já nejsem člověk...Možná jsem vždy bojoval s plamenem v srdci, možná jsem vždy bojoval za svoji vesnici...Ale nikdy jsem nebojoval za dobrou věc a nebo za spravedlnost...Bojoval jsem pouze za sny a cíle jiných, těch, na které já nikdy mít nebudu. Nejhorší na tom je...Že se setkám s bratrem...pokud mu povolí v nebi navštívit mě v pekle...Věděl jsem, že ty emoce které cítím jsou z velké části i Tengovi...Tenga nenáviděl svoje vězení, nenáviděl svoji démonskou podstatu...Chtěl pouze aby ho někdo měl rád...Aby ho někdo chápal...Teď se mu to splnilo...Jenom jsem doufal, že za nějakých 20 let si ten mnich nebude moji smrt vyčítat...Ale neměl by...Zabil jsem svého bratra a matku...Jen kvůli mě jsou mrtvý...Jsem zrůda zasluhující smrt...Které se za chvíli dočkám.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Wed May 16 2012, 06:26

Ushio

Na obličeji se mi objevil úsměv, ale byl to více úšklebek, než-li upřímný úsměv, jako kdybych se vysmíval jeho bolesti. Vytrhl jsem se z jeho blízkosti a odkročil od něj dál. Kunai jsem schoval a chvíli ještě sledoval démona. "Měl jsi ho hledat, měl, protože, když jsi to neudělal, už ti neodpustí, pokud jsi se ani nepokusil, pokud tě opravdu nemá rád, neodpustí ti to, nikdy," řekl jsem, abych přidal ještě další doušek bolesti již do tak plného kalichu. "Démoni ale neznají lásku a neví, co je rodina, že? Přesto ale máš lidskou duši, abys' litoval, abys' měl svědomí," můj úšklebek se zvětšil. "Nezabiji tě, bylo by to pro tebe jen vysvobození, musíš trpět za to, co jsi udělal svému bratrovi a své matce," řekl jsem slova, která mi vyběhla ve vzpomínkách tak čistě, jako jsem zrovna viděl toho démona. Byla to vzpomínka na misi, kdy jsme chytali Gokuderu, ta slova řekl Moroshi, můj bratr, a kdyby je neřekl, nejspíše bych se rozhodl pro cestu pomsty a zabil ho. "Doufám, že si vzpomeneš," byla má poslední slova, než jsem odešel, v podstatě to nebyla slova pro Moroshiho, byla to slova podpory pro mě samotného, už jsem tušil, kdo ten démon je, ale nedokázal jsem to říct s určitostí, byla to pouze nejistota. A právě tato nejistota mi svírala vnitřnosti při mém odchodu, ve dveřích jsem se ještě podíval zpět na Moroshiho, chvíli jsem měl pocit, že bych ho měl obejmout, ale ten pocit jsem se ze sebe setřásl, na jednu stranu se mi hnusila představa, že dovolil, aby se z něj stalo tohle, na druhou stranu jsem litoval, že jsem tu pro něj rok nebyl, že se to stalo v době, kdy jsem tomu nemohl zabránit.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Wed May 16 2012, 16:48

Keigo

Ležal som v posteli." Ááách . Cítim sa už lepšie ale stále som strašne zoslabnutý." Nemohol som spať pretože tá osoba bola stále v mojej izbe a rozprávala na mňa. Tá osoba čo ma neustále sledovala po chvíli odhalila svoju identitu . Bol to muž ktorý tvrdil že sa volá Loki. Chcel mi podať ruku ale nedokázal som mu tu moju ruku zodvihnúť. Bol som strašne unavený. Stál nad mojím bezvládnym telom a povedal mi že sa mám uvolniť a oddýchnuť si."Práve si prešiel prvým testom." povedal mi. Priateľsky sa na mňa usmial a ja som jeho úsmev opetoval. Opýtal sa ma že či poznám organizáciu "Hydra". Nie prečo by som ju mal poznať ? A načo ma chcete medzi sebou ? Nemám ani štipku čakry a v tomto mojom stave nedokážem ani pero zdvihnúť. Čo odomňa chce ? Som strašne unavený mohol by už odísť.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Wed May 16 2012, 20:28

Tashiro

Cesta na chrbáte tohto tvora. prečo mi pomáhal? Nikto sa ho o to neprosil, práve preto bolo vidieť že v ňom ostalo čosi z ľudskosti. Celú cestu som neprehovoril, veď načo? Čo už môže povedať jeden kripel? Bol som na zemi, stále pri vedomí, nemal som prečo stratiť vedomie, nie teraz keď som bol menej ako obyčajný človek, bol som spodina spoločnosti, usadenina na dne nádoby, ktorú bolo treba len odstrániť. Počul som kroky, mnoho krkov, no len jedny sa blížili. Spočinul som na rukách. Pohol sa vpred. Prechádzal som cez dvere do miestnosti. Bolo to hrozné, nebyť schopný ani jedného kroku pri úplnom vedomí. Myseľ ostala neporušená, i keď zatrpknutá, no stále rovnaká. Do mojich uší sa dostali slová, a potom som ho uvidel. Môj strýko, brat môjho otca na ktorého spomienky sa začínali pomaly vytrácať. Videl som jeho slzy, slzy ktoré sa nikdy nedostali na svetlo tohto sveta, slzy ktoré ostávali vždy skryté pred ostatnými. Aj keď teraz ostávali rovnako skryté, predsa len som ich videl. Muselo to byť pre tohoto človeka hrozné. Dal predsa sľub mojej mame. Čo sa stane s ňou? Po tom čo sa zo mňa stalo, po tom ako sa zo mňa stal úplný kripel, mrzák odkázaný na druhých. Ďalšia rana už aj tak do jej utrápeného života. Zneli otázky, no ja som neodpovedal. Moje ústa ostávali zatvorené, no moje modré oči sa upierali do očí môjho otca, až teraz som si uvedomil že oči majú úplne rovnaké, teda aspoň tak sa mi to teraz zdalo. Ústa ostávali zatvorené, no oči akoby rozprávali namiesto mňa. Kazuya, tá moc, tá ohromná sila. Stret síl a potom nič. Nič len prázdnota, vnútro tak prázdne. Neschopnosť pohnúť sa. Neschopnosť pohnúť horou či domom. Už ani jediné smietko železného piesku mi nebolo mojím sluhom. Ketsueki. Jeho hra. Všetko bola jeho hra. Che oživiť svoj klan. Rodinu. Zničiť nás všetkých. Krv moja krv. Kazuyova krv. Naša krv. Jeho krv. Sila akú človek nevidel. Rozprával som no slová neodznievali. Všetko sa dialo len v mojej hlave. Myšlienky akoby sa formovali inak ako pred tým. Moje oči sa stále upierali do očí môjho otca, strýka. Rozprávali tento príbeh, teda aspoň sa o to snažili. V hlave sa mi objavil obraz mojej mamy. Chcel som natiahnuť ruku, no nemohol som. Chcel som za ňou bežať, chcel som ju objať. Chcel som cítiť jej pohladenie, no všetko bolo preč. Slza mi tiekla po líci. Slza žiaľu a zloby. Slza kripla. Slza mojej mamy, moje slzy. Nikdy som už nemohol pocítiť jej pohladenie či objatie.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Sat May 19 2012, 21:19

Moroshi Maitre

Moc jsem ho nevnímal. Díval jsem se na fotku. Tohle bylo poprvé co jsem viděl bratra mýma očima...Poprvé jsem ho viděl v pravých barvách...Dřív jsem neviděl, kdo můj bratr je...Ale kdyby tu ještě byl, řekl bych mu, že ho už vidím...řekl jsem, ale bylo vidět že si to říkám spíš sám pro sebe. Někdo jako ty to nemůže pochopit...Vy mniši si myslíte že vaše přesvědčení je správné a že démoni jsou vždy ti zlí...Ale mnohdy nevidíte že někteří lidé jsou mnohem horší...řekl jsem. V mé démoní formě jsem zachránil jednoho člověka...To je víc než kolik jsem zachránil jako člověk...Jako člověk jsem byl špína, Nevážil jsem si lidského života...Hnusím se sám sobě při zpětném pohledu...Tenga mi ukázal co je správné...A já mu za to jsem vděčný...Vlastně...Já jsem Tenga...Jsem vděčný sám sobě? Na tom nezáleží...Mé nohy už mě nemohli dále nést. Podlomily se mi a já spadl dozadu a narazil křídly do zdi a sesunul se na podlahu. Pouze jsem tam seděl a díval se na stolek...Zemřelo kvůli mé nedbalosti tolik lidí...Ushio...Kira...Matka...Chci žít a pokusit se to napravit...Ale mám podivný pocit že to tu nepřežiji...Alespoň mohu umřít v mém domově...Ale byl jsem démon...Bůh ví jak dlouho ještě budu žít...Minuty...Hodiny...Dny...Alespoň tu není zima...Ale sledování mého stolečku by asi nebylo zrovna zábavné před smrtí...Proto jsem se natáhl, vzal ze stolku fotku mého bývalého týmu a díval se na ní...Kéž bych mohl vidět dřív to, co jsem dříve neviděl...

Předmět: Re: Kroky v temnotách Sat May 19 2012, 22:28

Ushio

Pomalu jsem přešel místnost zpět k místu, kde jsem původně stál. Můj odchod přerušila jeho reakce, možná nebyla na má slova, ale vyvolala vzpomínku, vzpomínku která se mi vryla do paměti. Můj bratr byl slepý a... dává to smysl. "Démoni, na druhou stranu, si myslí, že všichni jsou v jednom pytli, že lidé jsou pozér, že?" Podíval jsem se na něj a chtěl se mi brečet, chtěl jsem brečet, chtěl jsem se smát, chtěl jsem ho obejmout a nafackovat mu za to, co se sebou udělal. Chtěl jsem mu nakopat, zničit ho a zároveň ho zahrnout bratrskou láskou, vynahradit mu ten rok, který ho dohnal až sem; nakonec jsem se zhluboka nadechl a přešel k němu. "Nedokážu tě sice vyléčit, vím ale o místu, kde ti pomohou, i když jsi démon," řekl jsem mu a přešel k němu. Netušil jsem ale, kolik přesně váží, přesto jsem se ho pokusil přehodit si ho přes rameno, pokud byl na to moc těžký, použil bych metodu uchopení za jednu paži a podebrání přes podbřišek a následné přehození na záda. Neměl sílu na to, aby odporoval, tím jsem si byl jist, a proto jsem se soustředil pouze na to, abych ho unesl, těžko totiž říct, co ta přeměna v démona udělala s jeho anatomií. Hned poté jsem zamířil do nového sídla klanu Yatsuke, těžko říct jestli bych tam mohl potkat Lin, rozhodně by tam mělo být ale hned několik ninjů schopných vyléčit i démona, přeci jenom byli schopni vyléčit i Lin, které zranění způsobil její bijuu. Sice mě tam neuvidí nejspíše rádi, ale tenkrát... Vybavilo se mi několik střípků z události, kdy jsem pomáhal klanu během útoku na jejich sídlo.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Thu May 24 2012, 17:41

Moroshi Maitre

Fotka mi vypadla z ruky a spadla na zem. Ty jsi mě zvedl bez obtíží. Byl jsem trochu těžší než normální člověk ale nic co by se nedalo zvládnout. Nic jsem neříkal. Vynesl mě ven a někam mě nesl. Někam kde mě mohou vyléčit. Proč mi pomáháš? Zeptal jsem se pouze sledoval zem a pár kapek krve které mi občas spadly z čela nebo jiné části těla. Ještě před pár minutami mě chtěl zabít a teď mi pomáhá. Je to mnich, nevidím jediný důvod proč by mi měl normální člověk, natož mnich pomáhat. Dávalo to asi takový smysl jako kdyby si někdo uvařil ptáka s vnitřnostmi,krví a mravenci a dal si k tomu zeleninu. Zkrátka to nedávalo vůbec smysl, Ani v tom nejmenším případě. Pochyboval jsem že mi řekne uspokojující odpověď, ale teď jsem stejně neměl sílu nic dělat ani říkat. Nevěděl jsem kam jdeme, neboť jsem viděl pouze zem a kapky krve na ní. Ale nevěděl jsem a ani mě nenapadalo žádné místo, na kterém by vyléčili démona.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Thu May 24 2012, 18:18

Ushio

Zdálo se, že démon stále nechápal, no, démon, démonní bastard, abych byl přesný. Položil poměrně jednoduchou otázku, ale já věděl, co se za ní ukrývalo, bylo to jasné, dokola o tom mlel již předtím, ačkoliv spíše obcházel horkou kaši. "A proč bych ti pomáhat neměl?" Položil jsem obratem otázku, ale nedal mu šanci odpovědět, prostě jsem pokračoval další větou: "Už jsi mi dokázal, že nejsi démon, alespoň ne úplný, jsi pouze bastard, démonní zplozenec anebo jak to nazvat, máš svědomí a když máš svědomí, musíš mít alespoň střípek duše, a co bych byl za mnicha, kdybych té ubohé duši nepomohl?" Na chvíli jsem se odmlčel. "Původně jsem chtěl zničit zlo, které démoni rozsévají, ničí a kazí duše těch, kteří jsou v jejich okolí, ale ty, ty můžeš leda tak kazit svou vlastní duši. Nezdá se, že by jsi měl nějaké schopnosti, kterými bys' dokázal lidi lákat ke hříchu, takže nejsi až tak zlý, i když tvá podstata ano... navíc," znovu jsem se odmlčel, než jsem pokračoval: "Navíc už vím, anebo přesněji mám silné tušení, kdo jsi byl jako člověk a ačkoliv nemám již dlouho své vzpomínky, většina z nich nejspíše nenávratně zmizela, ale abych se dostal k věci," podíval jsem se mu do očí a přemýšlel nad něčím, co by mého bratra zcela rozrušilo, něco co jsem mu byl schopen udělat jenom já, protože jsem se chtěl pomstít, chtěl jsem mu vrátit fakt, že se o mě nikdy nestaral a nikdy mě nebral jako bratra. "Jsem si jistý, že jsem k tvému lidskému egu choval hlubší city, možná dokonce i velmi intimní... Řekl bych, že jsem tě miloval," mrkl jsem na něj a věnoval mu takřka zvrácený úšklebek.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Thu May 24 2012, 20:26

Daichi Okamoto

Počúval som čo hovoril. Bolo to pre mňa niečo neuveriteľné. Kto by kedy povedal že Daichi Okamoto, mladý genín z Iwagakure, sa stretne so samotným Rikudom po ktorom ostali len legendy a armáda sôch. Povedal mi o tom aky bol hlúpy, a ako podcenil svoju vlastnú silu a povedal mi, čo môžem spraviť. Dal mi tri možnosti. Oslobodiť duše,vytvoriť zo sôch slobodný ľud alebo spraviť z nich svoju armádu. Pomaly som sa otočil k pilieru, ktorým som mohol odvrátiť to, čo zapríčinil samotný boh. Jeho chybu, ktorá bola dôkazom toho, že aj on bol niekedy človek. Krívajúc som išiel k pilieru, rukov som sa oňho oprel, a čakal som čo sa stane...

Předmět: Re: Kroky v temnotách Thu May 24 2012, 23:48

(Moroshi & Ushio)

Yatsuke Ibiki

Stál. Díval sa ako sa svet mení. Bol už starý, veľmi starý. Klan trpel, klan vymieral. Všetko to začalo Lin, Ibikiho dcérou. A tým čo spôsobila.
A hlavne vďaka tomu decku, to ono všetko spôsobilo.
Ibiki-dono! ozval sa hlas jeho najstaršieho syna, jeho dediča po právu krvi. Ako mohlo byť toto decko moje najrýchlejšie?
Otočil sa smerom k nemu a díval sa s rozmrzutou tvárou. Díval sa na svojeho syna, úplného idiota.
"Čo chceš, Ibimaru?" Vedel, čo chce. Stavba 2 sídiel naraz bolo šialenstvo. podzemné sídlo klanu medikov a obnova starého v zničenej Iwagakure. Iba jeden klan robil takú hlúposť z vlastných mincí. A to bol ten problém.
"Ak máš odomňa v pláne brať peniaze na chlast a štetky, zabudni na to. skús použiť svoj vlastný šarm"
Otec si prezrel chlapca ako chybný tovar, hľadal skulinky v jeho výzore.
"Aj keď pochybujem že by niektorá žena dobrovolne roztiahla nohy kvôli niečomu takémuto."
Ako som mohol splodiť niečo také škaredé a hlúpe? za čo ma bohovia trestajú? Chlapec chcel protestovať, ale Ibiki opäť vykríkol svoje prvé slová k nemu.
"Čo chceš, Ibimaru?" Jeho synovi praskla sánka od potlačovaného hnevu. Čo si zase vymyslí, hmm? Peniaze pre sirotky šľapiek z útoku démonov? Celý svet bol vtiahnutý v temnote. Ani tie sochy už nič nerobili. Jeden starec už nemal čo robiť a ani umrieť ho nenechajú. Prsatá bohyňa ho musí mať strašne rada. "Otec" Povedfal, snažiac sa čo najviac potlačiť v hlase svoj hnev. "Blíži sa k nám nejaký zranený. A nosí ho Linin priateľ" ibikiho očné zreničky sa zúžili. Málokto by veril že je to ešte možné. Nepovedal ani slovo, vykročil im naproti. V očiach nemal úsmev, ani ľahostajnosť lekára. Mal v nich hnev otca. A to bolo to najhoršie čo môžete očakávať od toho, kto vám má liečiť.
Predstúpil pred Ushia. zadívaľ sa na zjav vedla neho. Takže náš malý "Mních" sa paktuje dokonca aj s takýmito inviduami? Aké patetické. A moja dcéra si myslela, že je normálny. My sme sa už videli, že mníchu? každé slovo bolo vyslovené s neskývanou dávkou opovrhovania. " Čo od nás chceš a čo mi dáš za to, že vyliečim tvojeho miláčika?"
A čo mi dáš za to, že si zabil moju dcéru? Ďalšie prázdne sľuby?

"Strýko"

Nehovoril. Prečo nehovorí, nechápe že ja jediný mu môžem pomôcť? Postavil sa. Ustúpil smerom k oknu, aspoň k tomu, čo by sa tak dalo nazvať, keby to dávalo nejaké svetlo a bolo tam sklo. V podzemý to bol len obyčajný výhľad.
Nič nehovoril, len premýšľal, ako to urobiť. Zložil som ti sľub, braček, avšak neviem či ho dodržím. Avšak mám snáď na výber?
Prehrával si v mysli posledné slová svojeho brata za zvuku ocely a vlkov, krvi a búrok.
"Slúb mi to, slúb to jej!" na oblohe plával iba jeden mrak, hučiaci na nevšímajucích ninjov. rieka bola sfarbená do červenej farby, iba nafúkle telá odené v hnedej a zelenej kontrastovali s vodou. zvuk bratovho hlasu pretínala oceľ, avšak predsa to bolo počuť zretelne a jasne. boli to jeho posledné slová. Musel som počúvať.
"Tashiro, viem že ma počuješ. Viem že ma vnímaš. Si vo svojom vnútry prázdny, cítiš sa ako schránka, krehká a malá."
"Ale ja som zložil sľub" Rozopol si šnúrku, zvierajúcu jeho krk. Tunika padla. Neexistujúci vietor rorzvíril záhyby.
Myslíš si, že svet sa o teba prestal zaujímať, že "Osud" odsunul svoju dlaň z tvojch ramien, źe už nie si nič a nikdy si niekym ani nebol
Z vyhľadu sa blížilo svetlo. pochodeň ovládaná ním samotným, aby odhalila posledné tajomstvo. Ďalšie šnúrky boli rozopnuté. Posledná vrstva látky hornej polovice tela sklzla na zem. Svetlo ho ožiarilo. Ligocal sa.
"Nie si prvý ktorý stretol Kazuyu, ktorý odhalil naše tajomstvo.
Ocelové tyče sa predierali z mäsa a kostí. telo bolo bledé a rany nikde úplne zcelené.
"Položil som sľub tvojemu otcovi, ktorý teraz porúšam, a tým navždy pošpiním svoju česť."
Otočil sa na Tashira. Neusmieval sa, plakal. Pre brata a pre to, čo musí urobiť.
Staneš sa Bohom

Loki

Stále sa usmieval. "*Chimerá je organizácia zložená z bývalých členov jednotiek Iwagakure.
Bojových, liečiteľských, špiónov a vedcov. Naše ciele vedieť zatial nemusíš, ako som povedal, prešiel si prvým testom.
Druhý test sa dozvieš neskôr, keď ten starý páprda v tele šialeného dvadsiatnika sa konečne rozhodne kde bude viesť svoj "ľud"
. A čo od teba chceme. No ták, trocha predstavivosti, potrebujeme úradníka kvôli papierovačkám...jasné že ti to tu nepoviem, šéf by ma zabil. Povedzme že prekonávame ľudské "limity"
V rukách sa mu znenazdania objavila čokoláda. ohol ruku do zvláštneho uhla a zahryzol.
"informácie budú podané neskôr, až keď prejdeš skúškami, ja mám zatial inú úlohu. Rovnako ako náš "orol" hľadám niekoho v tejto dedine.
Ár, všetci ludia tu vyzerajú rovnako. Vyskočil z okna, svetlo ho schovalo vo svojich lúčoch.
" vyspi sa. Budeš to potrebovať. Vražda nie je nikdy ľahká.
zanechal Keiga samého so svojou bolesťou a tetovaním. Chakra sa tomu chlacovi už nikdy nedobije. Pomyslel si doskoku na zem. Ako dlho bude trvať kým to pochopí? A hlavne...na čo ho vlastne potrebujem?

Daichi

Čas sa vrátil späť. Pomaly sa vracal. Videl si umierať a znova vstávať. všetko sa vírilo v hlave, nedokázali to ovládať, bolelo to.
"POTREBUJEME ARMÁDU A TY MA NEZASTAVÍŠ!"
Madness. A Kamizuru. Sochy sa naťahovali k pilieru. Chceli byť volný. Chceli sa pomstiť. Čo bolo však silnejšie netušili. avšak túžili dosiahnuť aspoň jedno z nich. Piliér prekypoval silou pustovníka. Priťahoval každého. Ozval sa výbuch, akoby v ďiaľke. Daichi začal vnímať realitu.
"Musíme ich zničiť. Sú to démony v koži ľudí. Zradia nás. Iwagakure nebude trpieť ešte viac. Tisíce včiel zautočili na Madnassa. Avšak blesk nemožno trafiť. Iba podstavec sa nehýbal a predsa ovládal celý tento boj. Krv striekala. Kosti rpaskali. Iba výkriky bolesti neexistovali.
Toto bol boj mužov, tý nedokázali ukázať slabosť. "Znič tie sochy, Daichi, my im nemôžeme vládnuť.
Kamizuru zaregistroval Daichiho. Žiadal ho o pomoc. Oslobodiť duše, nechať Iwagakure povstať z popola vlastnýmy silami a dúfať, že nikdy nebude opäť pod útokom.
"Toto je tvoja úloha Ninja, získaj armádu a už nikto neumrie. Už nie si dieťa. Bojuj!
šialený hlas v jeho hlase dokazoval, ako si cení Iwagakure. On ju nikdy nezradí.
Bojovali, stáli v ceste k piliéru. Jeden musel umrieť pre dobro Iwagakure, avšak ktorá cesta bola dobro?
Daichi predstúpil v pred, našiel v rukách zbraň. Blížil sa k podstavcu. A rozhodol.

- Oslobodenie duší ( Madness zomrie)
- vytvoriť nesmrteľnú armádu - (Kamizuru zomrie )
- Vložiť osud sôch do ich vlastných rúk - (obaja umrú)

Předmět: Re: Kroky v temnotách Fri May 25 2012, 00:46

Ushio

Démonního křížence jsem položil opatrně na zem, nestaral jsem se o to, jestli se chce postavit, nehodlal jsem to ani zkoušet, proto jsem ho rovnou položil, než jsem se vůbec podíval do očí někoho, koho jsem opovrhoval, přesto jsem jej nyní potřeboval a byl mi dlužný, moc na to, aby to mohl jenom přehlížet. Jeho čest by mu to neměla dovolit, ne, obzvlášť když jeho syn je... no, už dost velká skrvna na jeho cti. "Jaký je důvod pro někoho, kdo se Vám vyhýbá obloukem, aby za Vámi přišel se zraněným démonním křížencem?" Řekl jsem sarkasticky, ačkoliv to mohlo vyznít jako otázka, alespoň intonací to otázka byla. Podíval jsem se také na Ibimara a hlavou pokynul pozdrav, který jsem také projevil ústně: "Zdravím, Ibimaru," své jméno mi ani nemusel říkat, pamatoval jsem si dost o Lin a Ibimaru byl její bratr, navíc byl notoricky známý i pro jiné věci, než-li jenom proto, že by byl Linin bratr. "Abych ale přešel k věci, Yatsuke Ibiki," neobtěžoval jsem se ani přidat jakékoliv titulování, ba ani jakýkoliv suffix za jeho jménem: "Váš klan mi dluží více, než-li já Vám, pokud vím, byl jste to Vy, kdo nedal svolení, a tedy i Vy, kdo odkázal tím pádem dědický nárok Ibimaru-kunovi, ne, že by mě to zajímalo, a je mi už úplně jedno, co si o mě myslíte. Vaše povinnost je léčit zraněné, Vaší ctí jsou Vaše schopnosti, pokud ten kříženec zemře, postarám se o to, abyste z toho nevybruslil, nikdo z vás," v mém hlasu bylo znát rostoucí rozčílení a já přecházel do silné ofenzívy: "Nebýt Vašeho zásahu, bylo by teď všechno fajn, možná by Vám to vadilo, ale Lin by neutekla, byla by tady, byla by se mnou a byla by s Vámi, ale nejsem tu proto, abych Vám cokoliv vyčítal... Prostě toho křížence vylečte a já budu předstírat, že jsem se s Vámi nikdy nesetkal, že jsem nezachránil Vaše mizerné zadky, když vaše sídlo lehlo popelem a vůbec dám Vám pokoj a už se neukážu, znám dostupnější místa s pomocí, ale tohle je delikátní záležitost... Vyjádřil jsem se jasně?! To je to, co Vám dám - smažu dluh Vašeho klanu vůči mně, Vaší křivdu vůči Lin a budu předstírat, že jsem s Vámi nikdy nepřišel do styku... a mimochodem, pro Vaší informaci, Lin se se mnou před rokem rozešla, pokud jste to nevěděl, ale přesto nadále zůstávala ve vesnici, tím jsem si jistý, takže já s tím, že Vás opustila, mám společného málo. TO VAŠE IGNORANCE, KRUTOST A SEBESTŘEDNOST JI VYHNALA!" Skončil jsem dosti prudkou a ráznou větou, která spíše zněla takto - toašeigorace krutostasebesřetosíhala - znělo to tedy více, jako kdybych na něj mluvil nějakým jazykem, který byl používán mnišským řádem. Neuvědomoval jsem si, že mi nerozumí, prostě jsem byl docela rozčílený, že si vůbec o něco řekl, i když jsem to čekal, přesto mě to napěnilo a co hůř, jinak se s Ibikim ani jednat nedalo, kdykoliv, kdy jsem se snažil vyjít mu vstříc, byl jsem odmítnut, alespoň to vyplývalo z toho, jak moc bránil mému vztahu s Lin. Sázel jsem ale na jeho hrdost, nikdy by se totiž neponížil k tomu, aby někomu odmítl lékařskou pomoc jenom proto, že byl rozčílen, na to to byl až moc zásadový člověk, alespoň tak jsem si ho pamatoval. Ne, že bych na svou paměť mohl sázet. "Prostě ho vylečte a já zase půjdu, čím dřív to uděláte, tím dřív se mě zbavíte," dodal jsem nakonec, méně panovačným hlasem, kdybych přidal prosím, možná by to opravdu vyznělo i jako prosba.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Fri May 25 2012, 16:31

Keigo

Loki mi odpovedal na všetky otázky ktoré som mu položil,a potom vyskočil s okna . Počkaj neodchádzaj! Zakričal som na neho. Ale márne zmizol v žiare slnečných lúčov. Bolí ma celé telo aj tá najmenšia kostička v mojom tele. Uuufff... Oddýchol som si od bolesti. Už nech tá bolesť prestane. Nechápem ako je možné že zo mňa tá podivná socha všetko vysala. Zaujímalo by ma, čo sa skrýva za podivným plášťom tej sochy. Vyzerá neškodne ale aj napriek tomu vie zabiť človeka.Nechcelo sa mi spať,tak som sa pozeral von s okna. Poletovali tam vtáčiky a štebotali si . Bolo to krásne aspoň niečo mi dokázalo vyčarovať úsmev na tvári. Vetrík svojími chápadlami nadnášal lístie ktoré bolo popadané na zemi s obrovského stromu pri nemocnici. Aj keď som sa snažil zabudnúť na to čo sa stalo tak sa mi tá událosť zo sochami neustále vracal ako nočná mora. Nemohol som sa ich zbaviť. Mal som strašný strach o svoj život. každým dňom som sa cítil horšie a horšie. Akoby zo mňa vyprchávala aj tá posledná kvapka života. Bolesť neustupovala ba bolo to ešte horšie . To len ja som sa snažil navonok nič neukázať. Nemal som rád keď ma ľudia ľutovali , ponižovalo ma to. Dobre mal by som ísť spať , musím načerpať veľa energie aby som dokázal prekonať sám seba. A hlavne nikdy nezabudnem na tie prekliate sochy ktoré mi toto spôsobili. Prečo som sa ich vlastne dotýkal ? Ani ja sám neviem. Mal som strašné nutkanie sa ich chytiť a aha ako som dopadol no nič,život ide ďalej a ja idem spať.

Předmět: Re: Kroky v temnotách Fri May 25 2012, 23:28

Yatsuke Ibiki

Kecá, ten mních iba kecá. Žiaden skutok, len bolesť pre starca. Lin...On to skutočne nevie
Kývol na svojeho syna, ktorý sa bez otcovho zvolenia už dostal k bastardovi démona a nejakej pobehlice.
Začal ako pravý medik, skontroloval základné funkcie, dýchanie, bytie srdca a nakoniec vnímanie. Bol to skutočný medik.
Len keby nevyzeral ako ropucha.. Postaraj sa oneho, Skontroluj chakru, musí byť vyvážená. Predsa len prijal, bol predsa Medik. Mal svoj kódex. A ten musel splniť. Jeho syn začal vysývať chakru. Ako Medik prekonával svojeho otca. Tá ladnosť v ovládaný chakry. Prekonával ho. zhustená chakra okolo jeho ruky z toho bastarda bola najprv modrá, ako u normálneho človeka, u normálneho ninju. Avšak muselo to byť v rovnováhe. Démonia chakra, ešte nie úplne splynutá z jeho vlastnou sa trhala von z tela. Ešte ju plno neovládal.
Ibiki potiahol vôňu, ktorú cítil iba Senzibil. Je v tom síla, keď to plne splynie bude na úrovni kagov.
Ale bude to démon alebo človek? Ktorý z dvoch vlkov vyhraje? Ktorého bude krmiť. Bude to dobrý...experiment
Spustil oči zo svojeho syna, ktorý vyrovnal chakru v bastardovi. Akú sílu práve tríme v ruke.
Dokázala by zdvihnúť Horu, rovnako ako iný dokáže zdihnúť zrnko piesku
" Nerobím to kvôli tebe mníchu, vyvediem ťa z omylu. To čo si urobil bolo hlúpe a nie hrdinské.
Nemáme u teba žiaden dlh, avšak predsa to urobím. Druhý omyl bol o Lin. Vedel som že ťa pred rokom opustila.
Sám som jej to navrhol. Veď kto by už chodil zo žijúcou mrtvolou? A posledný omyl, ktorý si v temto výbuchu hnevu urobil:
Lin ma neopustila dobrovolne. Lin ma opustila kvôli tebe a kvôli "daru", ktorým si ju obštastnil. Daru, ktorý som mal v pláne sám vytrhnúť z jej vnútra. Bolo by to bezbolestné. Mal si udržať svoje mníšske nástroje schované pod tunikov."
Hlas v Ibikiho hneve bol jasný a čistý ako sklo. Bol Medik, vedel ako vyrvať skazené séme z tela.
A vedel, že nemá na výber. veď už len kto by ju chcel z dieťaťom? Mních v celibáte? Bola by večne sama.
A to nedovolím! vybrala si svoje mutanské dieťa, ešte neporodené u Jinchuriky nulaocasého. Ona odíde. A ty zaplatíš krvavou mincou. Klan Yatsuke chcú pomstu, každý jeden, aj môj syn, kontrolujúc v tejto chvíly tvojeho "priateľa". Nezabudni na to, keď budeš ľahať do postele, nezabudni na to keď z nej budeš vstávať. Pretože pomsta príde nečakane, dovtedy, kým budú moje staré kosti schopné pohybu, toto neskončí. A tá malá kurva dostane to čo si zaslúži. Sama nikdy nedokáže porodiť. Pečať sa zlomí a démon sa dostane na slobodu

Předmět: Re: Kroky v temnotách Fri May 25 2012, 23:53

Ushio

Nejdříve mě to zarazilo, koukal jsem na něj, vyjevený, jak jinak také, měl jsem být otec a nebyl jsem ani plnoletý, nebyl jsem připravený na to stát se otcem, prostě jsem v tu chvíli ztuhl a přemýšlel, jak moc by to změnilo můj život, nakonec přišel ale příjemný pocit. Budu táta... budu... Zalil mě pocit štěstí, dokonce jsem se na to i těšil, přesto mě pocit, svíravý pocit v žaludku neopustil. Poté se ale ve mně probral znovu rozum. Byl jsem ale 12 měsíců v komatu... nemohl jsem... vždyť... devět měsíců... 12 měsíců... to jsou... 3 měsíce... a ještě neporodila... to... nejde... nemůžu... nemůžu... být otec... Najednou nabral můj výraz nový rozměr, nebyl v něm vztek, nebylo v něm nadšení, nebyly to ani slzy štěstí, ne, byl to zármutek, mé vlastní myšlenky mě zraňovaly. "Nezahrávejte si s mými city," řekl jsem nakonec a musel jsem si utřít rukávem oči, abych zastřel slzy. To dítě není moje... jak... jak mi to mohla Lin udělat? A jak mi může... může Ibiki tolik ublížit? Nikdy... nikdy jsem si nemyslel, že dokáže klesnout až tak hluboko. Podíval jsem se znovu na Ibikiho, tentokrát se do mého pohledu vrátil vztek. "Jak si vůbec můžete takhle zahrávat s lidskými city?! Chvíli... chvíli jsem si myslel... byl jsem šťastný," do očí se mi znovu nahrnuly slzy, tentokrát jsem je ale ignoroval a nechal je prostě stéct: "Jak můžete říct, že jsem otec? Jak mi to můžete udělat? Myslel jsem si... opravdu jsem si myslel, že... že to dítě je moje... ale... 12 měsíců a navíc... ještě ta doba mezi posledním... a dobou, kdy jsem upadl do komatu... tak dlouho." Neodvážil jsem se říct slovo sex před Ibikim, namísto toho jsem se otočil k němu zády. "Možná, že mi můžete ubližovat, nemusíte mě přijmout, ale lhát o takových věcech... nemáte čest, ne, Vy nevíte, co to čest vůbec je. Celý klan Yatsuke nemá ani za mák cti... Jestli je Lin těhotná, nemůže být to dítě moje, ale věřte mi, že mi to je úplně jedno... Je mi jedno, čí to dítě je. Lin je pro mě důležitá a to dítě... vychovám jako vlastní. A když tedy Lin odešla na Váš popud, tak kam?" Zeptal jsem se na závěr, ale na odpověď nečekal, prostě jsem se sebral a odešel, démonního křížence jim tam nechal. Hodlal jsem najít Lin, hodlal jsem zjistit, na čem jsem to vlastně byl a pro jednou jsem cítil vztek vůči ní, vůči osobě, kterou jsem z hloubi srdce miloval, o to víc to bolelo a o to víc jsem si kladl otázky, s kým mohla, s kým mohla vůbec ulehnout během té doby, kdy jsem nebyl přístupný já. Chvílemi mi dokonce mysl narušily myšlenky na to, že mě Lin zneužila, když jsem se nemohl bránit, to ale bylo nemyslitelné, a proto jsem takové myšlenky zcela ignoroval. Musí být nějaké vysvětlení...