Nové náboženství...

[/font]

Kojirou

Vstával jsem jako obvykle - brzy ráno. Jen jsem se posadil na své posteli, nohy přesunul přes okraj postele a seděl, zíral do stěny. Stále jsem měl obvazy obvázané břicho, ne však kvůli tomu, že by tam ještě byly rány, ale protože jsem se ještě nedostal k tomu obvazy sundat. Obával jsem se, že by tam byly jen další jizvy, další špatné vzpomínky. Pomalu jsem se dal do pohybu, směr koupelna. Nejspíše jsem ale nebyl zrovna nejlépe vyspalý, neboť jsem zakopl o práh, který odděloval koupelnu od chodby a do koupelny vletěl jako tučnák, jen ta podlaha byla tvrdší a méně kluzká, než-li když vidíte tučňáka, jak se po svém břichu veze na ledu. Pomalu jsem se začal sbírat ze země. Chytil jsem se o umyvadlo a pomohl si na nohy. Byl to hrozný pohled. Takhle to vypadá, když se člověk nemůže vyspat? Díval jsem se na obličej někoho, koho jsem nepoznával. Skoro černé kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, požmoulaný obličej jako jsem jej nejspíš namáčkl na stěnu, když jsem spal. Vypadal jsem jako sežvýkaná žvýkačka, jen trošku vyválená v bahně a zašlápnutá špinavou podrážkou, jinak v pohodě, s citrónově-pomerančovou skočicovou příchutí, alespoň podle té nezdravé, nesouměrné barvy. Začal jsem si mnout černý flek na čele, kterého jsem si všiml. Nezdálo se ale, že by se mu zrovna dvakrát chtělo dolů, naopak, aniž by se jeho odstín zeslabil, začala mi od něho černat ruka, nemluvě o tom, že jsem si všiml i toho, že jsem měl zespod na předloktí natisklé písmo, mé písmo. Bylo to již poněkolikáté, kdy jsem chtěl napsat dopis Sanrovi, sdělit mu, že jsem v pořádku a že jsem nechtěl odejít bez rozloučení, pokaždé, když jsem se k tomu nakonec odhodlal, strávil jsem tím celou noc, skoro až do rána, jen abych nad tím usnul a veškeré své snahy zase rychle zmuchlal a hodil do koše. Ten černý flek na čele se vysvětlil - byl to inkoust, kterým jsem dopis, respektive dopisy, psal. Vlastně jsem se sám divil, že jsem chtěl Sanrovi napsat, cítil jsem se špatně - ublížil jsem svému příteli - nikdy mě nenapadlo napsat rodině, ale jemu jsem napsat chtěl, chtěl jsem se ujistit, že je také v pořádku a že ho stále můžu nazývat přítelem, kamarádem, ale zároveň jsem se bál, že by neodepsal anebo hůř, že by odepsal něco, co jsem slyšet nechtěl, že by napsal, jak moc jsem mu ublížil a jak moc mě za to nenávidí. Mé myšlenky přerušila až přetékající voda, napouštěl jsem vodu do umyvadla, ale nedával jsem pozor, přetekla a začala se lít po podlaze, rychle jsem zavřel kohoutek, ale to nezabránilo katastrofě. Sáhl jsem po prvním ručníku a hodil ho směrem ke dveřím, aby nasákl vodu a případně ji nepustil do chodby, kdyby byla příliš vysoko. Naštěstí zas tolik vody to nebylo. Z umyvadla jsem trochu vody upustil, přičemž, když jsem do něj strčil ruku, abych vytáhl špunt, trocha vody znova vytekla a rozlila se po podlaze. Odvod vody jsem znovu zašpuntoval a nyní ponořil do napuštěné vody hlavu, chvíli takto pod vodní hladinou zůstal. Studená voda byla zaručený budíček, jakmile jsem se skutečně probral a byl znovu při smyslech, zvedl jsem hlavu nad hladinu. Mám se nejdřív umejt anebo to nejdřív uklidit? Když se budu sprchovat, tak přeci jenom by se mohla voda dostat taky ven, takže... Nechal jsem mokrou podlahu mokrou podlahou, kupodivu se ani neklouzala, za což jsem v duchu poděkoval předchozímu vlastníkovi bytu, který zde takovouto podlahu pořídil, nejspíše měl koupelnu pod vodou neustále. Vysvlékl jsem se ze svého oblečení a vlezl do sprchového koutu, zavřel za sebou jeho dvířka a pustil vodu. Konečně, byla to příjemná změna oproti ledovému bazénku v umyvadle. Mýdlem jsem se doslova snažil ze sebe dostat veškerou únavu, přeci jenom jsem byl zavolán senseiem na tréningovou louku a jako troska jsem tam rozhodně přijít nemohl. Brzy jsem pocítil pocit těžka. Něco mě táhlo dolů, nebyla to příliš velká váha, ale přeci jenom byla, první moje představa byla, že mě někdo chytil kolem pasu, tou představou jsem vyděsil sám sebe. Ačkoliv mě něco skutečně kolem pasu "chytilo", byly to pouze obvazy, které se nasákly vodou, stáhly se více kolem mého břicha a ztěžkly. Oddechl jsem si sice, že tu nemám žádného úchylného, či úchylnou, ninju, za to jsem ale teď byl v mokrých obvazech a další voda se jen přidávala a přidávala. Asi ještě musím spát, tohle se nemůže dít. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že to je sen, ale marně, nakonec jsem musel mokré, těžké, pevné, přisáté obvazy ze svého těla sundat, raději jsem je však nechal ve sprchovém koutě, a když jsem konečně vylezl, byl to nepříjemný šok, došlápnout do ledové vody, která se po koupelně rozlila. Tohle není nejlepší den, ne že by někdy byly lepší... Snažil jsem se vytěsnit veškeré vzpomínky, dokonce i ty dobré. Než jsem se oblékl, vzal jsem kýbl a začal pomocí již mokrého ručníku vodu z podlahy "přeždímávat" do kyblíku. Zabralo to svůj čas, nakonec jsem se ale mohl vítězoslavně vrátit k umyvadlu a srovnat účty tím, že jsem ho využil k čištění zubů, respektive jsem si do něj pouze odflusával pastu smíchanou s vodou z úst, komu by se ale něco takového líbilo. Posléze jsem vzal hřeben a snažil se učesat si vlasy, zabralo to také chvíli, protože i přesto, že vlasy byly mokré, nechtěly se nechat zkrotit. Nakonec jsem konečně připraven mohl přejít ke svému šatníku a začít se oblékat. Když jsem byl oblečen do svého obvyklého bílého polo-trika s červenými konci krátkých rukávů, a hnědých, volných kalhot, vzal jsem si svou výbavu a vyrazil k louce, kde by měl již čekat sensei. Shin, či jak se měl jmenovat. Byl jsem rád v podstatě za cokoliv, protože už jsem se nechtěl znova ukázat ve svém původním týmu, už jenom kvůli tomu, že jsem odešel zraněný a v podstatě jsem se ani nedozvěděl, jestli vůbec sensei dorazil anebo ne.

Rin

Moja prvá misia, či skorej tréning skončil ani neviem ako a už vôbec nie kedy. Buď som dostala niečím po hlave, alebo fakt neviem. Nespomínam si na to čo sa stalo. Pamäť siahala po určitý bod a potom bolo len prázdno. Akoby skončil film a nemal už pokračovanie. Celé ma to miatlo, nevedela som čo si mám o tom myslieť. Znepokojovalo ma to. Nevedela som kde sa podel zbytok môjho tímu. Či bol niekto zranený, nedajbože mŕtvy. Posledné čo si pamätám bolo ako Kori padala zo stromu a z ohromným dunením ktoré bolo doprevádzané zvukom vetiev ktoré praskali pod náporom jej tela. Potom je už len temnota. Nič. Stála som uprostred lesa. Schyľovalo sa k dažďu. To zrovna pre mňa, žijúcu vo voľnej prírode, prespávajúcu u malého potôčiku ktorí mi zaisťoval prísun čerstvej pitnej vody a vody na osobnú hygienu. Prvé kvapky začali padať a ja som si musela nájsť nejaký ten nocľah. Mala som dom po mojom otcovi. No bála som sa toho miesta. Bála som tam prečkávať noci. Vždy keď som tam bola nemohla som spať, vždy sa vynárala tá istá nočná mora. Fantáziou prifarbené spomienky na tú noc, na noc keď mi uniesli môjho otca. Človeka ktorého som tak milovala, nič viac na svete som nemilovala viac ako jeho, on bol pre mňa to jediné, no teraz som ho nemala. Moje krok akoby ma sami viedli k tomuto domu. Opustené hrozné to miesto. Kedysi nádherná záhrada bola plná buriny a z kvetou ostala už len hŕstka bojujúcich rastliniek, bojujúcich o svoje vlastné prežitie, presne ako ľudia. Pár okien bolo Prekrytých doskami. Cez nejakú tú búrku sa okná porozbíjali a nebola potreba aby ich niekto opravoval. Zima bola ešte ďaleko a vonku sa dalo ešte stále bývať. Aj keby bola zima ,zrejme by som bývala u svojho strýka. Dážď bol už dosť hustý a ja som bol viac mokrá ako suchá, no nebolo to ešte až také najhoršie, ale to sa mohlo zmeniť behom minútky. Zhlboka som sa nadýchla a vykročila vpred. Strecha bola v poriadku, celý dom stál ako hrad, jediné nedostatky boli tie okná a ďalej miestami opadaná omietka a burina pomaly vyššia ako ja samotná. Prišla som až ku dverám. Bola som schovaná pod malou strieškou, i keď chránená pred dažďom, no daždivé noci bývajú studené a ja som bola mokrá, to by isto k môjmu zdraviu pomohlo. Načiahla som ruku a dotkla som sa kľučky dverí. Zatvorila som oči a potlačila. Dvere sa z vrzgotom otvorili, isto bolo potrebné už premazať pánty, ale načo? Keď tu nebývam. Vstúpila som do vnútra. Nábytok poprikrývaní bielymi plachtami. V niektorých izbách ešte stále nebolo upratané. Vedela som v ktorých preto som dvere patriace k týmto kuticiam radšej ani neotvárala. Na poličke stála sviečka a krabička zápaliek. Chytila som krabičku do rúk a vytiahla z nej jednu zápalku. Prsty som mala skrehnuté a tak sa mi prvá pri pokuse o zapálenie zlomila v rukách. Zahodila som ju a rýchlo siahla po druhej dúfajúc že pri tomto pokuse bude šťastie stáť na mojej strane. No scenár sa opakoval a nie raz. No nakoniec sa v mojich očiach odrazil malý plamienok horiacej paličky ktorú som držala v rukách. Zapálila som sviečku a usmiala sa na tento môj umelý oheň vydávajúci ako také teplo, no nie dostačujúce. Kto by sa už len zahrial na horiacej sviečke, leda nejaká myš. Sviečku som chytila do rúk. Miestnosťou preniklo jej tlmené svetlo, svetlo ktoré prináša nádej, no teraz vzbudzovalo strach. Po zemi a stenách sa rozliezli dlhé tmavé tiene. Tiene ktoré mi hneď nahnali strach. Vtedy sa to stalo. Záblesk. Videla som tiene ako mi berú môjho otca. Prišlo mi z toho zle skoro som sa ani na nohách neudržala. Spamätala som sa a zo sviečkou v ruke a strachom v srdci som zamierila do mojej izby. Pohľadala som tam nejaké to oblečenie. Bolo mi jedno aké bolo, hlavne že bolo suché. Mohlo sa zdať že vyzerá ako pre chalana, ale to bolo teraz jedno. V skrini som našla akési deky a prikrývky z ktorých som si urobila svoje miesto na spanie. To bol ten názov akým by sa to dalo nazvať. Nespala som na posteli, ale uložila som sa do jedného kúta chránená zo všetkých strán. Oči sa zatvorili a zaspala som. Spánok netrval dlho. Prebudila ma jedna nočná mora a hneď ako som znova zaspala druhá. Celú noc to bolo takto, spala som len po takých útržkoch. Pár minút a potom polhodina zaspávanie. Pri poslednom prebudení cez dosky ktoré nahrádzali okenné tabule presvitalo svetlo. Nečakala som na nič a vybehla som z domu ako rýchlo sa len dalo. Isto najskorej som poukladala tie veci ktoré som použila na svoje spanie a vykonala rannú hygienu. Bola som celkom prekvapená že doma ešte tečie voda, no veľmi som to neriešila a vybehla do mokrej trávi ktorá mi bola skoro až po kolená. Zamierila som si to do dediny. PO chvíľke som sa dostala na akúsi cestičku a cesta vola razom jednoduchšia. Netrvalo mi dlho a dostala som sa do dediny. Bol ďalší deň trhov. Nemyslela som si že niekoho stretnem, lebo veľa ľudí som nepoznala, možno členov môjho týmu ktorý už vôbec nemusel mať také zloženie. Prišla som k jednému stánku a kúpila si koláč. Zobrala som si ho a sadla si na neďaleký kameň uprostred akejsi lúčky pod jedným strom. Dedina bola pekné miesto, ako stvorené pre šťastný život. Odhryzla som si z koláča a z nepatrným úsmevom som pozerala ľudí ktorí prechádzali okolo. Mohol sa ku mne niekto pridať. Mne by to nevadilo. No za nikým som sa nemienila naháňať. V hlave sa mi vynorila spomienka na môjho otca a ja som zavrela oči a zaklonila hlavu upierajúc ju smerom k nebesiam cez listy stromu.

Daisuke

Ráno som sa prebudil. Bol to jeden z obyčajných dní ako vždy. Zo začiatku sa mi nechcelo vstať no nakoniec som nepodlahol týmto hnusným pocitom a vstal som. Umyl som si zuby a opláchol tvár. Otvoril okno a nadýchol sa krásneho vzduchu. Obliekol som sa a vyrazil von. Obchádzal som obchodíky a pozeral čo majú na kúpu. Kúpil som si pár kunaiov do zásoby ktoré som minul na tréningu. V tom ma to napadlo. Čo sa stalo na tréningu? Nič som si nepamätal.. Uspeli sme? Alebo sme to pohnojili? Stále som sa pýtal sám seba. Po nakupovaní som si išiel dať prechádzku do lesa. Tam som trénoval strelbu lúkom. Vytiahol som jedno semiačko do ruky a hodil ho pod strom. Uvidíme čo to spraví! Spravil som v ruke znak tigra a zakričal Rastlinný element: Paralyzujúce kvety! Zo semienka vyrašili liany a začali bičovať strom. Obmotali ho tak silno že sa začal lámať v základoch. Liany vyrástli a upokojili sa, objavili sa kvety a začali vydávať paralyzujúcu vôňu. Bohužiaľ som sa nadýchol a nachvílu som omdlel. Zobudil ma až môj kozorožec, olizoval ma .Postavil som sa a vrátil som sa do mesta. Po ceste som ešte počúval spev vtákov a krásny šum prírody. Dostal som sa späť do dediny. Vydýchol som a pobral som sa nájsť členov môjho týmu a zistiť čo sa vlastne v ten deň stalo.

Kojirou

Procházel jsem místem, kde se konaly trhy. Díval jsem se po všech těch možných stáncích a zboží, které si jen tak stálo v ulicích. Nejvíce mě asi zaujala zvláštní keramika napuštěná chakrou. Musel ji vytvořit někdo, kdo dokázal dobře ovládat chakru v rukou a používat ji jako hrnčířský kruh. Přemýšlel jsem, jestli bych to také zvládl, ale vůbec mě nenapadlo, že by to snad mohlo být z vesnice mého původu, přeci jenom to bylo dost daleko a kdo by se sem vezl pouze s keramikou, proto jsem přemýšlel, jak to zvládli tady. Kramářka si všimla mého zkoumavého pohledu a ihned se chopila šance. "Pojď sem, chlapče, všimla jsem si, že se ti líbí moje keramika, co takhle si i šáhnout a vybrat nějakou pro svou maminku?" Mluvila ke mně a chovala se, jako kdybych byl stále ještě pětileté dítě. "V-vy nejste odtud, ž-že?" Třásl se mi mírně hlas a podíval jsem se blíže na keramiku, tentokrát jsem si byl téměř jistý, že by to jen tak vytvořené nebylo, že na to bylo na tu keramiku použito moc chakry, dost na to, aby byla cítit, i když člověk nebyl žádný chakra sensibil. Kramářka sáhla po jednom ze džbánů a snažila se mi ho takřka vnutit, připravená již na svůj výdělek, to mi úplně stačilo, abych si udělal obrázek o tom, odkud je. "Já... Mus-sím už běž-žet," vzal jsem nohy na ramena a zmizel v davu. Jsem si téměř jistý. Muselo to být z té vesnice, ta keramika, ta povaha, ale co tu může chtít? Přemýšlel jsem a šel jsem dál a dál, naneštěstí si mého kvapu všimla i nějaká skupinka starších mužů, v domnění, že jsem zloděj, začali mě honit. Všiml jsem si jich naštěstí dost brzy na to, abych jim jen tak tak prokličkoval davem a nechal je se honit za stínem. Zatímco oni běželi dál, já se vtěsnal do skupinky, která mířila na druhou stranu. Nic jsem neudělal a stejně musím utíkat jako zloděj. Hádám, že časy se asi zhoršily, možná proto už svou keramiku prodávají i tady, protože jim to v okolí vesnice nevynáší. Doufám jen ale, že tu nepotkám nikoho dalšího z vesnice, sice je to již dlouhá doba, ale někdo by mě poznat mohl. A byla tu i další osoba, kterou jsem nechtěl potkat, ne snad proto, že bych ji neměl rád, možná právě proto, že tomu bylo naopak. Nakonec už jsem nemohl dál vydržet ten nápor, který trhy na mé tělo vytvářely, každou chvíli se mi nějaký kramář, či kramářka, snažili něco prodat, či podstrčit, jeden mi dokonce sáhl i po váčku s penězi, že jakože už rovnou zaplatí a vybere zboží za mě. Zešílel snad? Nakonec jsem se vyklopýtal z davu a trhů až na nějakou louku, nebylo tam mnoho stromů, za to tam byl velký kámen a na něm již seděl nějaký chlapec, který jedl koláč (ve skutečnosti to byla Rin v chlapeckém oblečení a kvůli absenci ženských rysů - vycházím z obrázku - ji Kojirou automaticky zařadil do kolonky chlapců). Nechtěl jsem ho sice rušit, ale alespoň někdo normální tu byl na pohled a já měl stále dost času na to, než jsem se měl setkat s novým senseiem. "Ahoj," začal jsem dost neobratně rozhovor a snažil se přijít s něčím, abych navázal konverzaci na nějaké téma anebo alespoň navodil konverzační náladu. "Nebude vadit, když se tady natáhnu?" Zeptal jsem se s úsměvem na tváři, s takovým, který by Rin nemohla vidět, kdybych věděl, že je dívka. Aniž bych čekal na odpověď, lehl jsem si do trávy vedle kamene, na kterém Rin byla. Nedíval jsem se ji do očí, místo toho jsem se díval vzhůru k oblakům a čekal, jestli bude nějak reagovat.

Tenu'un Tetsuki

Kráčal som. Sám. Slnko svietilo, jasne a nádherne. Avšak ja som už dávno v neho neveril. vedel som že iba zakrýva nekonečnú temnotu.
Prečo by som mu mal veriť? Nikdy som nebol tak blízko, aby som to odhalil. Hlasy v mojej hlave.
Otec....kedy môj trest skončí? Cítil som tlak. moje hrdlo sa začalo vzpierať. Musím sa prebudiť...musím....
Nestalo sa tak. Nikdy sa ntak nestalo. Moje meno bolo zavolané pomocou neznámej ilúzie. Vraj ma zavolal vodca. Určite.
Niekto si so mnou stále iba hral. Vyschnuté hrdlo sa lačne naťahovalo k čutore v mojej ruke.
Nepil som už 2 dni, nejedel 3. V ilúzii nemôžem umieť. A bolesť ma prebudí. Stál som pred vchodom do kancelárie, pomaly vkročil, opatrne. Nechcel som vzbudiť pozornosť. Zvieral som čutoru z kože, po hrdlo naplnenúvlažnou vodou. Držal som prisilno, začalo pretekať. nevšímal som si ten pocit na mojich rukách, vlažný a vlhký. Vkročil som dovnútra, ako dôkaz, že mysel je silnejšia ako telo.
Zaklopal som, opatrne, zo strachom že sa niečostane. naštvem svojho tvorcu. Spôsobí mi v ilúzii ďalšie umučenie.
Veril som, že iba smrť v ilúzii ma prebudí. Bol som to ale hlupák. Zaklopal som opäť a čakal.
Svet bol vytvorený pre mňa. mal by som sa správať podla jeho pravidiel.

Rin

Svetlo Tlmene svietilo cez listy stromu. Zelené odtiene a tiene dopadali na moju tvár a ja som prežúvala to sústo koláča ktoré spočívalo v mojich ústach. Prehltla som a hlavu som vrátila do východzej polohy hladiac smerom v pred. Otvorila som oči a uvidela som ho. Blížil sa ku mne akýsi na pohľad pekný chalan. Nevyzerá zle, treba sa usmievať. Prehnalo sa mi hneď hlavou a ja som nasadila nepatrný úsmev ktorým som vlastne opätovala ten jeho. Pozdravil ma. On ma pozdravil? Vyzerá celkom milo. Napadlo ma otvorila som ústa a vypustila z nich tiež pozdrav. A-ahoj. No skorej ako som ho pozdravila už sa mi tu skladal na zem z otázkou či mi to nebude vadiť. Jasné že nebude, len si tu lehni, nech sa lepšie pozriem. Hneď mi zišlo na um. Jasné. Prečo by mi to vadilo? Odpovedala som mu na jeho otázku. Môj žalúdok sa ozval, lebo v ňom bolo len to jedno sústo toho koláča a isto si pýtal aj zbytok. Odhryzla som si ďalšie sústo. Pootočila som hlavu a pozerala na toho neznámeho chalana čo mi ležal skoro pri nohách z očami zatvorenými. Keby tie oči náhodou otvoril, bola som pripravená pohotovo svoj zrak nasmerovať inam. No svoj pohľad som nemohla od neho odlepiť. Niečím ma to chlapčisko lákalo, priťahovalo. Už len ten jeho očarujúci úsmev ktorý mi venoval za niečo hovoril. Ďalšie sústo si našlo svoje miesto v mojich ústach a ja som ten koláč pomaly, ale isto tlačila do seba. Posunulo som sa na kameni tak aby som sa zviezla nadol a vlastne sa posadila do trávy a bola o ten kameň opretá, človeka trošičku začína bolieť chrbát keď má sedieť vystretý a nemá sa o čo vlastne oprieť. tak som sa rozhodla že takto to bude omnoho pohodlnejšie, a bola som ešte k tomu aj bližšie mojej milej návšteve.

Kojirou

Mírně jsem otočil hlavu, protože jsem si uvědomil, že se má společnost mírně přemístila, nejdříve jsem si myslel, že se chystala odejít, ale pak, když jsem se na ní podíval, zjistil jsem, že jenom změnila místo a způsob sezení. Měla krásné oči. Těch očí je vyloženě škoda pro muže, ženě by jistě zajistily mnoho úspěchů, ale muži, můžou být i pro posměch, mně se ale líbí, líbí se mi. Stále jsem nepojal žádné podezření, i přes oči, které mluvily za vše, stále jsem měl dojem, že se dávám do hovoru s mužem a strach z žen tedy nebyl na místě, dokonce ani poblíž. Můj hlas byl vyrovnaný, vřelý, snažil jsem se být milý: "Jmenuji se Kojirou, Tsurishi Kojirou, těší mě. Nepocházím ze Shinrin, ale místní jsem." Zmínku o původu jsem vsunul do představení, jako kdyby to bylo mé jméno, hlavně proto, že kvůli tomu jsem byl cizinec, nechtěl jsem tedy zbytečně jednat tak, aby to vyplulo na povrch někdy později. I když jsem tu žil nějakou tu dobu, stále tu byl ten rozdíl, který existuje vždy, ať už je vytvářen pouze mentalitou lidí anebo jejich kulturou, cizinec není to co člověk, který se narodil v místě. Díval jsem se tentokrát na ni a přemýšlel. Všiml jsem si totiž, jak se na mě dívá, připomínalo mi to mně tak známý pohled. Trochu mi připomíná... Po dlouhé době jsem skutečně začal přemýšlet nad tím, jak by to skončilo, kdybych zůstal, kdybych neutekl jako zbabělec. Tyto představy jsem odháněl hlavně proto, že jsem tušil, že budou mnohem tíživější, než-li vzpomínky. Než jsem si to stačil uvědomit, začal jsem až příliš myslet na bolest, kterou jsem sobě i Sanrovi způsobil, a než jsem stihl reagovat, začaly se mi oči plnit slzami, které začaly vytékat postupně ven, v tu chvíli jsem si rukama zakryl obličej. "Omlouvám se, něco mi spadlo do oka," vymluvil jsem se známým kliše a snažil se si rukama utřít slzy, aby nebyly vidět a dál netekly, netrvalo to dlouho a znovu jsem se díval na Rin, tentokrát smutným, zádumčivým pohledem, který rušil pouze milý úsměv, skoro jako kdyby si mé rty vzpomínaly na to dobré, a proto se usmívaly, a zbytek mého těla přemýšlel, co se dalo udělat lépe a o co vlastní chybou přišel.

Rin

Jeho meno sa dostalo do mojich uší. Tak Kojirou. Pomyslela som si a trochu sa zaculila. Moja ruka smerovala na hor a poškrabala temeno hlavy a prehrabala si trochu vlasy. No ja som Rin Tatsuki, a áno pochádzam odtiaľto. Povedala som mu milým tónom a dodala tiež to že som tunajšia, presne podla jeho vzoru. Naše pohľady sa stretli, všimla som si ako mi pozoruje oči a ja som sa vtedy trocha začervenala, no hneď sa mi vrátila normálna farba, sotva si toho mohol všimnúť. I keď? No niečo sa na ňom zmenilo, akosi posmutnel a na svetlo svetla sa predrali aj tie nejaké slzičky. Ale nie. Prečo plače? Pomyslela som si no to už si svoje slzy utieral a maskoval to otrepanými frázami. Jasné niečo máš v oku. To hovor vieš komu. Prebleslo mi hlavou. Úsmev na perách a slzy v očiach zvláštna to kombinácia, ako vnútro bijúce sa medzi sebou. Trochu som sa posunula ku Kojirovi, pozrela naňho a spýtala sa. Kojirou, stalo sa niečo? Môj výraz nemal úsmev, bol skorej ustarostený. Nevedela som čo sa tomuto chlapcovi honí hlavou, čo si prežil, no z jeho smútku som začínala byť pomaly smutná a dalo sa to už badať. Z mojich očí sa vytrácala akási energie a nahrádzal ju lesk príznačný smútku. Všimla som si na chlapcovej tvári ešte jednu stekajúcu slzu. Natiahla som prst a zotrela mu ju, pritom som sa naňho usmiala a môj výraz rozprával "Všetko bude v poriadku."

Kojirou

Podíval jsem se na Rin a zůstal tak trochu oněmělý, honilo se mi toho dost hlavou, nevěděl jsem ani, co mám říct dřív. Když mi navíc ze tváře setřela slzu, začal jsem se červenat, byla tak blízko, cítil jsem její vůni a začal pojímat podezření, všechno svědčilo a vedlo k docela jiným závěrům, než bych chtěl. Rin, to jméno, je hezké, ale pro chlapce neobvyklé. Jeho vůně, ne zrovna nejdražší parfém, ale rozhodně ani pro muže, jeho oči, jeho chování. Pomalu mi to v hlavě začalo šrotovat, nasadil jsem si sám brouka do hlavy, přesto jsem na sobě své zamyšlení dával málo znát. "Omlouvám se, nechtěl jsem tě uvést do rozpaků... já jen... připomínáš mi jednoho přítele, kterého jsem ztratil... ne, nezemřel... jen jsem se bál, bál jsem se, kam ten vztah povede..." Čím více jsem přemýšlel, tím více se mi začal zadrhávat hlas, možná to bylo i tím, že jsem mluvil o něčem, co pro mě nebylo jednoduché, obzvlášť když jsem o tom mluvil s někým, koho jsem sotva poznal, ale zase jsem to ze sebe chtěl tak dlouho dostat, jako kdybych to, co jsem se neopovážil Sanrovi říct do očí, nyní hodlal říct alespoň někomu, komukoliv. Pak ze mě vypadlo něco, co leželo v mé mysli dost hluboko, co jsem dlouho potlačoval, co jsem nemohl říct svému otci, ani matce, protože o tento cit ode mě nestáli a ani Sanrovi, protože jsem to bral za nepřirozené, za něco co prostě vlastně neexistuje, co je pouze nějakou omluvou pro to, aby si člověk mohl někoho přivlastnit. "Miluji tě," vylétla jako kulka ze zbraně tato dvě slova z mých úst. Nejdřív jsem si to neuvědomoval, slyšel jsem je pouze v mé hlavě, ale když jsem cítil, že zavírám ústa po posledním slově, bylo mi to jasné, i když byla potichá, skoro šeptem, vyšla ven a nedala se vzít zpět. Chvíli, jen pár zlomků sekundy, jsem na Rin zíral, jako kdybych snad chtěl znát její odpověď, zdálo se to jako věčnost, ale tolik času jsem neměl. I když to nebylo to "miluji tě", kterým si někoho přivlastňujeme a říkáme mu, že chceme, abychom byli snad už navždy spolu, nezáleželo na tom, že to bylo jiné "miluji tě", to, kterým říkáme, že o toho člověka nechceme přijít, to, které schováváme za obyčejné "mám tě rád", protože nehodláme své city dávat v šanc, na tomhle ale nezáleželo, nebylo to mířeno na Rin, bylo to něco, co jsem tak dychtivě chtěl říct svým rodičům, svým přátelům, obzvlášť Sanrovi, ale neměl jsem k tomu nikdy šanci, hlavou mi toho během té chvilenky, toho kratičkého okamžiku mnoho, skoro jako kdybych to měla být má poslední slova před smrtí, pak přišla ale zpětná reakce, pesimismus, skepse a také i nenávist, tolik jsem chtěl říct rodičům, že je nenávidím a přesto je stále miloval. Byl jsem skoro jako lexikon emocí, které je co chvíli měl nechat vybuchnout do okolí. Rozhodnutí bylo rychlé, nečekal jsem na její reakci, to nebyla slova pro ni, byla to jen náhoda, někdo by řekl osud, že zrovna v tuto chvíli se prodrala ta utlačená emoce na povrch, dal jsem se na útěk a nepřemýšlel přitom, nebylo to pro ni, nebylo to pro cizího člověka, ale pak tedy pro koho? Už jsem neměl komu jinému to říct, ale říct jsem to musel. Svým útěkem jsem se ale chtěl dostat od důsledků, které tato slova přináší.

Kohaku Shinan

Pomalu jsem otevřel oči a zamžoural po pokoji. Všude tma a hrobové ticho. Prostě jako vždy. Seskočil jsem z postele a zamyšleně se začal oblékat. Nevím proč...ale mám divný pocit. Asi se mi to jen zdá. Po chvíli jsem na to přestal myslet a přešel jsem ke stolku. Vzal jsem z misky jablko a zakousl se do něj. Druhou rukou, kterou jsem nedržel jablko jsem zvedl do vzduchu lahvičku s lékem a zatřepal s ní. Moc už toho tam není, budu si pro další muset zajít. Dožvýkal jsem jablko a polk. To bude mít Saeko radost.Zahodil jsem okousaný ohryzek do koše a odešel z pokoje. Cestou ven z hradu jsem polkl poslední pilulku a natáhl si přes hlavu kapuci. Rozběhl jsem se po cestě, která vedla do vesnice. Po cestě jsem míjel spoustu lidí. Je tu nějak moc živo, že by se opravdu něco stalo? Po nějaké chvíli jsem dorazil do vesnice. Vyskočil jsem na střechu jedné z mnoha budov a porozhlédl se po vesnici. Všude se to hemžilo obchodníky a lidmi z vesnice. Sedl jsem si a pozoroval jsem okolí. Zahlédl jsem i pár geninů, které jsem dřív viděl na srazu. Stáhl jsem si kapuci ještě více do obličeje, protože slunce dost pražilo. Povzdychl jsem si a rozběhl jsem se po střechách domů dál k místu, kde bydlela moje sestra. Seskočil jsem dolů ze střechy a třikrát zaklepal na dveře. Neuběhla snad ani sekunda a dveře se otevřely a z nich vyskočila Saeko a silně mě objala. Začínal jsem si myslet, že mi chce rozdrtit všechny kosti. Děláš jako kdyby jsi mě neviděla celé roky. Řekl jsem své sestře nenuceně.Kohaku!Spustila na mě sestra a začala mě kárat. Kde jsi celou dobu byl? Měla jsem o tebe strach! Už minule jsem ti říkala, že se máš za mnou občas stavit.Saeko mě pustila ze silného objetí a prohlídla si mě. Snad jestli nemám nějaký škrábanec nebo tak.Nojo. zamručel jsem a poté se podíval na ni. Došly mi léky, potřeboval bych další. Kývla na mě at jdu dál. Vešel jsem do skromného domečku a zavřel za sebou dveře. Všude se válely nějaké knihy a lahvičky s pochybným obsahem. Sedl jsem si ke stolu a čekal až najde moje léky. A co jinak? Co tvůj tým? Už ses s nimi skamarádil? Zeptala se mě sestra při přehrabování skříně. Jako kdyby jsi mě neznala. Víš moc dobře, že s ostatními nevycházím.Řekl jsem chladným hlasem. Nikdy jsem neměl žádné přátelé, ani je nepotřebuji. K čemu by mi byli. Ah konečně jsem to našla. Z přemýšlení mě vytrhla Saeko, která mi mávala s lékem před obličejem. Vzal jsem si lék, schoval ho do tašky a poděkoval. Chystal jsem se už odejít ale sestra mě zadržela. Nikam dokud se pořádně nenajíš!V obličeji vypadala dost příšně. Nechtěl jsem ji odporovat a proto jsem si zase sedl na židličku a stáhl si kapuci. Vzal jsem ze stolu nějakou červenou knihu a listoval jí. Mezitím Saeko chystala jídlo a u toho si pobrukovala. Podle toho co jsem tak zběžně prohlédl tak tak kniha byla o nějakých lékařských postupech. A co děvčata? Najednou se ozvalo od sporáku. Hm? Co s nimi?Řekl jsem zahloubaně při prohlížení jednoho obrázku v knize. No jestli se ti nějaký líbí a tak... Protočil jsem očima a dál listoval v knize. No nemusíš se stydět, já to nikomu neřeknu. Řekla Saeko s talířem v ruce a vyplázla na mě jazyk. Tak.. nech si chutnat. Jinak na stole je pálivá omáčka, dneska jsem ji koupila na trhu pro tebe, protože vím jak ti chutná když je něco pálivé.Díky. Vzal jsem hůlky ze stolu a podíval se na jídlo. Vypadalo to pěkně. Pořádně jsem na to nažgrindal pálivou omáčku aby to mělo pořádný grády. Chutnalo to tak dobře jako to vypadalo. Má sestra vždy výborně vařila. Tedy alespon mě to chutnalo. Saeko si sedla naproti mě a usmívala se jak sluníčko. Byla spokojená, že s ní opět je její malý bratříček. I když jsem si to nepřiznal tak jsem se v její společnosti také cítil dobře. Byla to jediná má rodina, starala se o mě, dokonce díky ní jsem mohl žít normální život. Vytvořila pro mě lék abych mohl chodit na slunce. Dojedl jsem jídlo a otřel si kapesníkem pusu. Už půjdu. Musím trénovat, abych byl silnější. Dobře ale moc to nepřeháněj! Řekla mi Saeko a vyprovodila mě ke dveřím. Zase za mnou někdy přijd. A nechci slyšet žádné výmluvy.Příkývl jsem a skočil jsem na nejbližší střechu. Stále v ulicích bylo tolik lidí. Byl jsem plný a proto jsem si sedl na jedné budově a sledoval dění v ulicích. Obchodníci vyřvávali a lákali k sobě zákazníci, děti pobíhali po ulicích a hráli si na bojovníky. Všichni vypadali spokojeně a štastně.

Kori Kemuri

Do očí ji svítilo přes mezeru mezi Temně modrými závěsy slunce. Nejraději by ještě spala. Ale vstát musela, zvedla se z postele a peřinu nechala ležet na podlaze. Rozhrnula závěsy a otevřela okno. Prohrábla si vlasy a zamířila do koupelny, do přízemí. Před nosem jí však zabouchla dveře její sestra s omluvným Gomen. Kori kývla hlavou na to, že rozumí, i když jí sestra nemohla vidět. Opřela se o stěnu a čekala. O deset minut později její sestra konečně vypadla, vlezla do koupelny a hned druhý krok následoval pád. Yuki nechala na podlaze ležet vlhký ručník. Promnula si naražené koleno, a při zvedání na zádech cítila nepříjemnou ale malou bolest, ještě se ohnula pro ručník, který pověsila na topení. Sundala si pyžamo a když lezla do sprchy všimla si v zrcadle naprosto dokonale fialových zad. Povzdechla si. Konečně se osprchovala, vylezla ze sprchy, zabalila se do ručníku a ze země sebrala pyžamo. Po schodech vyběhla do pokoje, kde se oblékla do něčeho co vypadalo jako kdybyste to vytáhli krávě ze zadku. Zkontrolovala se v zrcadle, načež zhodnotila, že vypadá příšerně, proto ze skříně vzala čisté oblečení a převlékla se. Sešla do kuchyně. kde prohledala všechny zásoby jídla, ze zjištěním, že zase nikdo nenakoupil, sebrala tašku, a ze skříňky peněženku. Do tašky ještě hodila klíče a vyšla na do obchodu. Mohla sice zajít na trh ale to se jí nechtělo, bylo tam příliš moc lidí. V malém obchůdku kousek od jejich domu, nakoupila vše potřebné jídlo. Doma vše sklidila a vydala se ven. Svítilo slunce a vlastně bylo i celkem příjemné teplo. Kori došla na trh kde bylo spousta obchodníků. se zájmem začala procházet stánky a prohlížet si co nabízejí.

Natsuki

V celej mojej izbe sa šírilo nepríjemné šero. Pár krát sa v kútoch či pod posteľou niečo zahmýrilo, no môj pohľad nasvedčoval tomu, že ma to vôbec netrápi. Sedela som na okraji posteli, jednu nohu som mala voľne spustenú k zemi, zatiaľ čo druhú som mala prikrčenú k hrudi a pätou som sa s ňou opierala o posteľ. Čierne, až namodralé dlhé vlasy mi zakrývali väčšinu tváre, konrkétne tú časť, kde som mala hadiu pečať, ktorá sa pôvodne ponášala na nejaké zvláštnejšie tetovanie. Vlasy som mala trocha vlhké, prerývane som dýchala a snažila som sa ignorovať vlhký pocit na tele, ktorý spôsobovalo prepotené tielko. Ruky sa mi stále trocha triasli a ja som sa tú triašku aspoň na chvíľu snažila premôcť. Pohľad mi nakoniec zamieril ku zatiahnutej okenici, na jej zatiahnutie som použila tmavo-zelené záclony. Najmenej cez ne prenikalo svetlo čo mi úplne vyhovovalo. Po posteli sa začalo plaziť niečo bledé, spočiatku to vyzeralo ako optický klam no nakoniec sa z toho vyklul had. Nevšímala som si ho. Poslúchal mňa, navyše som si tohto konkrétneho celkom obľúbila. Preplazil sa cez plachtu až k mojej ruke. Po nej mi nakoniec vyliezol až k ramenám a svojou haďou tlamou zastal iba kúsok od mojej tváre. Podvihla som k nemu zrak na čo som sa len slabo pousmiala. "Bré ránko." šepla som mierne roztraseným hlasom. Zodvihla som jednu z rúk a mimovoľne som hada začala hladiť po hlave. Chvíľu som sa mu pozerala do očí. Náhodnému pozorovateľovi to mohlo pripadať tak, že s ním komunikujem, čo vlastne bola pravda. Nakoniec zo mňa zliezol a v kĺbku sa usalašil na prostriedku posteli. Ja som sa postavila, rukou som nahmatala rúčku katany a zamierila som k oknu. Podišla som až ku slnečnému pásiku ktorý dnu prenikal cez záhyb závesu. Koncom katany som ho poodhrnula a nakukla som von. Nevidela som nič podozrivé, vlastne som začala trocha svoju paranoju preklínať. Nemala som však na výber. Vždy som bola opatrná. Keby prišla rázia do mojej izby, pravdepodobne by sa nepotešili. Nespoliehala som sa iba na seba a na zbrane, prevažne kunaie ktoré boli v podstate všade. Pod vankúšom, na parapete, na poličke, v kúpeľni, v chladničke a podobne. Spoliehala som sa aj na mojich spoločníkov, hadov. V tomto lese ich bolo poźehnane, kým som prišla do dediny tak som si ich pár nanuckala a teraz sa stali v podstate mojimi najlepšími priateĺmi. Aspoň som od nich nemusela čakať žiadnu zradu. Stále s katanou v rukách som odstúpila od okna. Prešla som do kuchyne kde som si dala zohriať instantný rámen. Počas zohrievania som prešla do kúpeľne. Katanu som položila zvonku o sprchový kút a sama som doň vkĺzla. Po chvíľke som zo seba zmyla pot, špinu, vykonala som rannú hygienu. Obliekla som si čierne priliehavé tričko a kratšie čierne priliehavé nohavice. Neboli mi ani po kolená. Na kotníky a holene som si nasadila bandáž ktorá mi práve tieto dve časti spevňovala. Síce to neboli topánky ani shinobi sandále, mne úplne stačili. Nasadila som si opasok o ktorý boli pripevnené kapsičky na zvn. Tiež som si oň pripevnila púzdro na katanu a katanu som doňho zasunula. Nakoniec som znova prešla do kuchyne kde som na pár hltov zjedla vajíčka. Chvíľku som sa obzerala po izbe no nakoniec som len pokývala hlavou a vyšla som von. Pri vchode som na seba natiahla dlhší slabo hnedý plášť a schmatla som obyčajnú čiernu nepriehľadnú šatku. Tú som si obviazala okolo očí. Spočiatku som nevidela absolútne nič. Nakoniec som však sústredila zlomok chakry do očí ktoré mi vzplanuli červenou žiarou, cez šatku ju však nebolo vidieť. Zamkla som za sebou dvere a opustila som bezpečie môjho, viac menej domova. Pod plášťom som ešte spravila pečate a po tele sa mi rozliezli dvaja hadi. Toľko ku bezpečnostným opatreniam. Nemala som zatiaľ dôvod neveriť občanom tejto dediny no nechcela som nič riskovať. Zatiaľ to tu však vyzeralo na celkom milú spoločnosť. Strávila som tu už niekoľko dní no.. človek nikdy nevie. Keďže som nemala čo robiť, tak som sa len prechádzala po uliciach a zo zadumaným výrazom na tvári som sa vyhýbala v podstate všetkým prekážkam, chodcom aj podobne.

Kohaku Shinan

Sěděl jsem tam už delší dobu a sledoval hloučky lidí co vyměnují nebo prodávají zboží. Už jsem chtěl odejít ale můj zrak spočinul na jedné dívce, která upoutala z nějakého důvodu mou pozornost. Měl jsem takový divný pocit, který se dal těžko slovy popsat. Zavřel jsem oči, pomalu se nadechl a šel na místo, kde jsem většinou trénoval. Snažil jsem se na ten pocit nemyslet ale nešlo to. Co to je za pocit? Ptal jsem se v duchu sám sebe a zahloubán myšlenkami jsem běžel hluboko do lesa. Do míst, kam se normální lidé nevydávali. To byl také důvod proč jsem tam trénoval. Nikdo mě nemohl rušit a nebo mě šmírovat. Po nějaké době jsem tam konečně dorazil. Stáhl jsem si kapuci z čela a tasil katanu z pochvy. Začal jsem bojovat s imaginárními nepřáteli. Kličkoval jsem, bodal jsem, sekal.Řinul ze mě pot ale já nepřestával. Stále jsem bojoval jako lev. V hlavně se mi stále opakovala jedna myšlenka. Musím zesílit. Stát se silnějším aby všichni uznali moji existenci.

Takuya Shinan

Na jedno oko som už bol hore, no slnečný lúč dopadajúci na moju tvár cez privreté okno ma donútil otvoriť aj to druhé. Pomaly som sa dvihol a sadol si. Začal som si pretierať oči a pri tom sa obzerať po izbe. Bol tu menší neporiadok, no zdalo sa mi že keď som šiel večer spať tak tu bolo celkom čisto. Na zemi boli porozhadzované veci ktoré vytvárali cestičku od postele až k oknu a od neho niekde do kúpelne. Postavil som sa a šiel teda do kúpelne. Pri prekračovaní tých vecí a oblečenia som začul niake šuchotanie. Pozrel som sa pod postel no vela som toho v tom šere nevidel. Len niake krabice a pár ďalších rozhádzanych vecí. Po chvíli šuchotanie prestalo. Odvrátil som zrak a zdvihol sa, no v tom vybehla z pod postele niaka veverička. Vyškriabala sa na parapetu a odskákala preč pootvoreným oknom. "Takže zdroj bordelu sa našiel tak niak sám. Nabudúce už nebudem nechávať takto privreté okno.. Mal som štastie že to bola len neškodná veverička" Podišiel som k oknu a napevno ho zavrel. Odtiahol som záves a izbu zalialo viac svetla. Tých rozhádzaných a povyťahovaných vecí zo skrine bolo viac ako som si myslel. Konečne som vošiel do kúpelne, no prehliadol som niak ďalšie malé otvorené okno. Prišiel som k umývadlu a opláchol si tvár. Vzal som do ruky kefku a potom natiahol ruku po pastu. Šmátral som všade po poličke no pasta nikde. V tom som v zrkadle uvidel otvorené mále okno za mnou. "Ach.. Tak snáď si aspoň na tej pasťe pochutná." Zuby som si teda prešiel len tak mokrou kefkou. Zavrel som aj toto okno a dúfal že už ma žiadne ďalšie prekvapenia nečakajú. Prešiel som do kuchyne a otvoril chladničku. No márne som sa pozeral z hora dole z prava do lava. Jediné čo tam bolo bol kúsok starej šunky, a niekoľko týždnová.. polievka, ak sa to tak dalo nazvať. Zabuchol som chladničku, a zase trocha viac naštvaný a hladný šiel späť do izby. Pozbieral som šatstvo a všeliaké haraburdy zo zeme a hodil ich do skrine. Ani som si nedal námahu to skladať a ukladať... Hodil som na seba čisté, trochu pokrkvané tričko. Obliekol si nohavice, a na hlavu priviazal šatku. Proste som hodil na seba to čo bolo po ruke a dalo sa to ešte nosiť. Ostatné som hodil do kúpelne. Zobral som si svoju výbavu - kunaie, katanu, wakizashi a vyrazil von. Netušil som čo robiť keďže som mal voľno, tak som sa len tak túlal ulicami. Dorazil som až na trh a začal obchádzať stánky. Vyhrabal som z vrecka zobár drobných a kúpil si niečo pod zub. Ďalej som sa len pomaly prechádzal a rozmýšľal čo budem dnes robiť.

Kori Kemuri

Procházela se po trhu, byla tu spousta pěkných věcí a spoustu věcí by si ráda koupila, prohlížela si pěkné šperky, když začala mít pocit že jí někdo sleduje, otočila ale nikde nikdo nebyl. Pokrčila rameny a procházela se dál. V jednom obchůdku si koupila Yokitori. Pomaloučku ho okusovala, protože bylo ještě horké. Dál si prohlížela trh. Tak nějak si jí podařilo dostat na konec vesnice popošla kousek do lesa a vylezla na jeden strom, usadila se ve vyší větve. Opřela se o kmen zavřela oči a jen prostě relaxovala.

Rin

Jeho slová sa mi dostali až do hlavy a tam odznievali stále dokola. Ostala som zarazená zmätená. Nevedela som čo sa deje. Prečo by vyznával lásku, niekomu koho vidí prví raz v živote? Bolo to celé zvláštne, akoby sa v jeho hlave odohrávalo úplne niečo iné ako v reálnom svete. Akoby som bola ja ten nástroj ktorý to všetko spustil. Som tak hlúpa. Dávala som si za vinu to ča sa stalo. Brala som si to celé na seba. V mysli sa mi začali naháňať spomienky. Spomienky na otca. Na to ako som vyrastala, na tú noc kedy zmizol z môjho života. Navždy. Moje vnútro sa plnilo prázdnotou. Mohla som mať priateľa, no odchádza. Dáva sa na útek. Akoby som všetkých len od seba odháňala, akoby bola vo mne nejaká chyba. Dvíhal sa zo zeme a pomaly sa dával na útek. Nečakala som. Jeho ruka visela pozdĺž tela a ja som sa len načiahla a stisla mu ju. Moje vrelé ruky zovreli ruku jeho. Nepustila som ho. Počkaj. Povedala som slabým hláskom z malou dušičkou. Moje oči sa leskli do smútku ktorý vyvolala spomienka na môjho otca. Nechcela som už nikoho stratiť. Chcela som si ho udržať. Priala som si mať nejakého priateľa. Jediný priatelia ktorých som teraz mala bola nejaká lesná zver z okolia potôčka pri ktorom som spávala a vykonávala svoju hygienu. Aké to len pekné miesto. krajšie a útulnejšie, ako opustený dom po mojom otcovi. No keď bývali noci chladné, neostávalo mi nič iné, než sa vracať na to miesto ktoré malo v sebe toľko zlého. Mať niekoho s kým by som mohla byť v zime, za dažďa, v zlom počasí. Aby som ne bola chladná, ale aby som získavala teplo od iného človeka. To bolo to po čom som teraz túžila. Deje sa niečo? Spýtala som sa na koniec.

Kojirou

Ucítil jsem, jak mě chytila, a jakmile mě oslovila, zarazil jsem se docela. Nedokázal jsem se otočit, nemohl jsem, tušil jsem, že jsem jí ublížil, protože jsem tí ublížil i sám sobě. Nedokázal jsem se otočit, protože jsem věděl, že bude plakat, nemohl jsem se na to dívat, navíc jsem se žen vždy bál, držel jsem si je od těla, akorát mi vždy ubližovaly a nyní, já ublížil jedné z nich, to jsem nedokázal přijmout, klesl jsem na jejich úroveň, na úroveň vlastní matky. Bylo mi z toho více do breku, než-li z toho, jak moc se vše pokazilo, ne teď, ale předtím. V hlavě mi probíhalo to, jak by to vypadalo, kdybych nikdy svou vesnici neopustil, přesto... byl jsem tady a teď. Pomalu jsem uchopil svou volnou rukou Rin za její zápěstí, nemačkal jsem, spíše naopak, a otočil se k ní čelem. Podíval jsem se na ní a hlavou se mi honily myšlenky, které jí opovrhovaly, které na ni lepily velké nálepky s nápisy, mezi nimi nejčastěji figurovaly: "Žena! Nebezpečná! Ublíží Ti! Utíkej!" Ale někde za těmito nálepkami byla naděje, už jednou jsem si uvědomil, že odsoudit lidi není řešení, vždyť Sanra jsem také na poprvé odsoudil, ale pak... navíc, Rin byla jiná, nepřipomínala mi tolik ostatní ženy, chyběl ji ten správný ženský šarm, něco, čím mě ženy děsily, ale u ní byl ten šarm v něčem jiném, byly to její oči, její výraz, její hlas, nespoléhala se na zbraně ostatních žen, v mé logice jimi byly ženy po zuby ozbrojené, ale Rin, ta v mých představách byla žena taková, jaká se narodila, byla člověkem. Stále jsem ale přemýšlel, co jí vlastně říct, nakonec, po dlouhé odmlce, jsem tichým hlasem řekl: "Ne-nem-můžeš za-a to," hlas se mi začal třást, kdykoliv, když jsem si Rin spojil s ženami, pokaždé mi přeskočil hlas, přesto jsem se to snažil ignorovat, snažil jsem se ignorovat to, že mě drží za ruku, že se mě dotýká, že na ní hledím a že s ní musím mluvit, ale moje nenávist namířená vůči ní, jako ženě, nebyla ani tak veliká, jako nenávist vůči mé vlastní hlouposti, vůči faktu, že jsem jí ublížil a nyní si zaslouží vysvětlení. "Bojím se, bo-ojím se že-en," řekl jsem a mé ruce se mírně zaškubaly v instiktivní snaze se vytrhnout z pozice, kdy se má kůže dotýkala kůže Rin. "Nemůže-eš za-a to, ale... pro-omiň, nejdřív js-sem myslel, že-že jsi... muž," polkl jsem poslední slovo, že nebylo takřka slyšet. "Pro-omiň, připomněl-a (můj hlas nejdříve klesl a poté jsem dodatečně vyslovil "a") jsi mi mé-ého pří-tele, vlastně kam-mará-áda, ted-y teď už-už nic..." řekl jsem nakonec sklesle. Nedokázal jsem už ani Sanra oslovovat přítelem, vždyť jsem se s ním ani nerozloučil a i přesto, že jsem bral kamarádství volněji, než-li přátelství, stále jsem ho nedokázal tak vnímat, ne, já ho tak vnímal, ale nedokázal jsem ho tak oslovit, protože jsou to oboustranné vztahy mezi lidmi, ale já jako přítel, kamarád, či dokonce i jako pouhý známý, zklamal jsem a teď, vše, co jsem neřekl, jsem si vylil na prvním člověku, který mi ho malinko připomněl. "Promiň," řekl jsem znovu, tentokrát o poznání rozhodněji. Ať už je žena anebo ne, stále je to člověk. Snažil jsem se sám sebe přesvědčovat, ale mé tělo nehodlalo souhlasit, začala jsem se potit a přitom sledoval Rin, oči mi přitom takřka tikaly, jak se snažily upřít na něco jiného, byl to souboj morálky a instiktů, logiky a víry, výsledek byl ale v podstatě neodhadnutelný.

Natsuki

Celá dedina bola, zvláštna. Niečo mi pripomínala no ja som si nevedela spomenúť čo. Prechádzala som od jedného domu k druhému. Aj keď sa trocha podobali, musela som obdivovať prácu architektov. Zároveň bolo všade veľa zelene, pár krát som na stromoch či pri cestách zazrela hada, niekoľko krát aj iných živočíchov no tí ma až tak nezaujímali. Zároveň tu bolo celkom teplo. Našťastie som však mala plášť svetlo-hnedej farby ktorá svetlo takmer vôbec nepohlcovala, vďaka tomu som sa ani moc nepotila. Proste bolo teplo ale, bolo znesiteľné. V hlave som si preberala veci ktoré boli dôležité, napríklad koľko mi asi vydrží zásoba chladničky či kunaiov. Nemala som moc peňazí, predsa len cesta sem ma stála viac, než som si bola ochotná pripustiť, za to som však už mala ako taký prehľad, ako to tu funguje. Aj keď iba z pozorovania. Čiernu šatku som mala stále na očiach, práve pre to mi aj niekoľko detí neraz chcelo pomôcť napríklad, cez cestu. Pobavilo ma to, musela som však priznať že možno vyzerám ako slepá. Zdvorilo som ich pomoc odmietla no nevysvetľovala som prečo. Raz som sa zastavila v jednom obchode. Pozorne som pohľadom prešla po mraziacom boxe v ktorom boli vystavené nejaké.. zmrzky ! Chvíľku som uvažovala, nakoniec som však pripustila že by som si jeden nanuk dala s radosťou. O nejaký čas som už vychádzala zo stánku. V jednej ruke som držala polozjedený nanuk, zatiaľ čo druhú som mala stále pod plášťom položenú na rúčke katany. Pár krát som si prehrabla vlasy, tiež som si často musela upraviť šatku na očiach, páč som si nebola istá či tam drží dobre. Tento "tréning" nebol zrovna príjemný. Mala som v pláne vyťažovať moje oči celý deň aj keď, som si nebola tak úplne istá či to vydržím. Pár krát som pohľadom skončila na nejakých chalanoch, niekedy aj na dievčatách. Po tvári mi prebehla mierna červeň, musela som sa uškrnúť a radšej som môj rotengenový pohľad obrátila niekam, kde ma to tak neťahalo.

Kohaku Shinan

Stále jsem trénoval. Snažil jsem ze sebe dostat co nejvíc. Pořád mi to však přišlo málo. Švihl jsem katanou a zapíchl jí do země. Setřel jsem pot z čela a zhluboka dýchal. Todle je vše co dokážu? Ne.. mám na víc. Vím to.. cítím tu sílu, která u mě třímá. Musím najít způsob jak ji probudit a využít ji. Zavřel jsem oči a uklidnoval svoji mysl. Mám to.Poskládal jsem pečetě a vytvořil vlka z měsíční chakry. Chci aby jsi na mě útočil. Zněl jasně daný rozkaz. Vytáhl jsem katanu ze země a čekal jsem, až vlk provede první tah. Jakmile jsem zvedl katanu tak se vlk rozeběhl ke mě a chystal se zautočit svoji tlapou. Byl rychlý. Uskočil jsem stranou a snažil se ho bodnout. Bravurně tomu uhnul, jak jsem předpokládal. Usmál jsem se a nakopl ho do boku. Stvoření odletělo kousek ode mě a znovu vyrazilo. Neznal bolest, neznal únavu, neznal strach. Byl to perfektní nástroj na zneškodnování protivníků. Proto jsem jej za takovýmto účelem vytvořil. Větve stromů se rozkymácely a na místo, kde byl vlk svitl paprsek slunce. V tu chvíli mě napadla jedna věc. největší slabinou mých schopností je slunce. Kdybych našel způsob jak to obejít. Alespon částečně. Nemůžu ale spoléhat na stín nebo mraky. Potřeboval bych něco, co se dá použít v každé situaci. A taky aby to nebylo příliš složité. Stál jsem tam a přemýšlel o způsobu, který by mi zajistil výhodu i ve dne.

Rin

Stále som ho držala no aj keby sa Kojirou chcel vyslobodiť z môjho zovretia, nepustila by som ho. Síce sa cukol, no podal vysvetlenie. Úbohý chlapec. Pomyslela som si. Jemne som sa naňho usmiala. Chcela som ho pohladiť, no nevedela som si ani predstaviť jeho reakciu. Bála som sa toho akoby sa zachoval. Nevedela som. Nechcela som. No zároveň chcela. Celé moje vnútro akoby bolo v boji o to čo vlastne urobiť. Nemusíš sa báť. Ja ti nijak neublížim. Dostala som nakoniec zo seba zo značným priateľským úsmevom. Celé dej čo sa teraz odohral bola vlastne hra mimiky, výrazy na mojej tvári sa menili tak rýchlo, ako lietali Kojirouve oči. Z nechápavého, cez priateľský úsmev až do smutnej tváre keď som si spomenula na to ako mi chýbaj môj otec. Pozrela som naňho. Moje oči sa ponorili do tých jeho. Snažila som sa aby sa jeho pohľad ustálil, aby naviazal očný kontakt. pohodila som hlavou, aby som dostala ofinu preč z mojich očí, však ešte stále som ho držala za ruku. Otvorila som ústa. Vieš, nemám priateľov. Potrebujem nejakých. Všetko sa zmenilo v tú noc. V noc keď prišla zima až na náš prah, keď sa vkradla do môjho srdca, ako nejaký votrelec a zobrala mi to čo mi bolo v živote najviac milé. Môjho otca. Mamu som nepoznala, ale otec vravieval že mám jej oči. Nespávam doma, bojím sa. To miesto mi naháňa strach. Nemám odvahu postaviť sa mu. Pomôž mi nájsť odvahu postaviť sa môjmu strachu a ja ti pomôžem postaviť sa tomu tvojmu. Povedala som. Ani som nevedela čo som všetko natárala. Slová akoby plynuli z mojich úst samé, akoby sa drali na povrch nezávisle na mne. potrebovala som to niekomu povedať. Potrebovala som priateľa, ozajstného priateľa.

Kojirou

Poslouchal jsem nervózně, co mi Rin řekla, díval jsem se na ní a nevěděl, co vlastně mám říct. Srdce mi bušilo jako splašený zvon a čím déle to trvalo, tím více jsem jednotlivé údery slyšel, tím silnější byly a tím rychleji jeden vystřídal druhý. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil ignorovat fakt, že byla dívkou, ale nešlo to, strach byl silnější. Skoro jsem se dal do pláče, když jsem pozvedl svou druhou ruku do výšky, ve které měla Rin obličej, chvíli jsem váhal a poté... rozpřáhl jsem se vší silou a mířil na obličej, hodlal jsem do toho dát všechno, bez jakýchkoliv výčitek, bylo mi to jedno, musel jsem to udělat a tak jsem to také udělal, dal jsem si tu největší facku, kterou jsem si dát mohl. Pomalu jsem se sesunul zase k zemi, nejdříve na kolena, poté jsem si sedl, nohy pod mým zadkem. "Váhal jsem," řekl jsem celkem rozrušeně, původně jsem zamýšlel, že udeřím Rin, aby mě pustila, bál jsem se, že by mi ublížila, stejně jako to dělávala matka, ale pak, uvědomil jsem si rozdíl mezi Rin a svou matkou a bylo mi z toho do pláče, natolik, že jsem se musel proplesknout sám, abych se vzpamatoval. Chvíli jsem zůstával ticho, nevydal jsem ani hlásky. Začal jsem se červenat, ale pouze na jedné straně obličeje, začal se tam hezky vybarvovat obtisk mé ruky do ruda. Chtěl jsem ji v tu chvíli obejmout, tak moc jsem chtěl, ale nedokázal jsem své vlastní tělo donutit a tak jsem tam jen tak seděl a sledoval ji. Byla to taková ta chvíle, ve které se normální páry líbají, objímají a usmiřují, ale tohle bylo o něčem jiném, sice to byl osud, ale nebyl to osud milostný, ale společný osud minulosti.

Rin

Ako som držala jeho ruku tak som to cítila. Cítila som jeho tep, ako zrýchľuje, ako jeho srdce naberá na obrátkach a žile viac a viac pulzujú. Kojirova ruka sa zodvihla. Vysala tam vo vzduchu ako meč, a ja už som bola pripravená že rana ktorá má prísť bude patriť mne. V očiach sa mi zjavil strach a keď jeho ruka smerovala smerom nadol zatvorila som oči a cukla sebou. Srdce akoby mi vynechalo jeden úder a poskočilo až do krku. Ozvalo sa plesknutie no bolesť neprichádzala. Trocha odtiahnutá som otvorila oči a po tom čo som videla sa mi v nich zjavilo zdesenie ako nikdy pred tým. Videla som ako sa jeho ruka odlepila od vlastného líca a ako sa mu tam formoval pekný červený fľak. Slová ktoré k tomu dodal bolo len obyčajné "Váhal jsem." Pochopila som. Chcel udrieť mňa no neurobil tak. Týmto činom sa u mňa dostal o schodík vyššie. Moje mienenie o ňom týmto vzrástlo. Nastalo ticho. On klesol na svoje kolená ktoré sa mu podlomili a teraz si sedel na svojich nohách. Pustila som ho a pozorovala ho. Moje oči si premeriavali každí centimeter štvorcový jeho tela. No istým partiám patril pohľad nepatrne dlhší ako iným. Počkala som a potom to mohol ucítiť. Objímala som ho. Bola som zavesená na jeho krku a objímala ho. Nechcela som ho pustiť. Jedna ruka povolila a siahla som do svojho vrecka z kadiaľ som vytiahla jedno semiačko a tom som pustila do zeme vedľa nás. Presunula som sa tak že vzdialenosť medzi našimi ústami činila len pár milimetrov. Pozerala som sa mu do očí a medzi nami dvomi nestálo nič. Semiačko začalo klíčiť. Zapustilo korienky a vyhnalo úzku zelenú stonku na ktorej konci bol pupeň. Bol to kvet. Stonka vyhnala drobné lístočky a pupeň sa začal rozvíjať. Kvietok rástol do rozkošného malého kvetu sakury.

Kojirou

Když se ke mně Rin tak přiblížila, mé srdce zcela vynechalo a nejeden úder, můj dech se zastavil a celé mé tělo ovládl strach. Tolik jsem se bál, byla blízko, byla příliš blízko a ještě před chvíli, nedívala se mi tak dlouho do rozkroku? Polilo mě horko, začal jsem se potit a mé srdce i dech stály, jako kdyby je někdo zamrazil v čase, ta chvíle, kdy se natolik přiblížila ke mně, jako kdyby mě chtěla políbit, zdála se jako věčnost, jako věčnost v očistci. Náhle jsem se znovu nadechl a tentokrát vyrazil krutě vpřed, bez ohledu na to, jaké nepohodlí to Rin způsobí a povalil ji na zem svým vlastním tělem, přesto jsem jí chytil rukama za lopatky, aby dopadla na ně a nikoliv přímo na tvrdou zem, sice pokrytou trávou, ale přesto zem. Jakmile byla Rin na zemi, odtáhl jsem se od ní dost daleko na to, abych se dal sám do kupy. "Promiň," řekl jsem a snažil se jí dívat do očí, ale nedokázal jsem to, díval jsem se sice stále směrem, kde byly její oči, větší pozornost jsem ale upíral louce za ní, nikoliv jí samotné. "Já... Měl jsem to říct hned, ale... sotva tě znám a prostě... teprve jsme se poznali," chvíli to vypadalo, jako kdybych chtěl vycouvat pouze z tohoto jednoho aktu, protože jsem se jí stále bál, stále to byla žena a strach byl ukrytý v mém podvědomí, v mých vzpomínkách a možná ještě hlouběji, v mých znalostech o ženách, protože první žena, kterou jsem kdy poznal, byla má matka a má matka mi ukázala tu nejtvrdší stránku žen, možná to zašlo až tak hluboko, že i mé znalosti o ženách byly nakažené strachem. "Možná ti to bude znít skoro jako kdybych pocházel z nějakého kmene Amazonek a tak... že muži jsou užiteční pouze pro zachování rodu, ne pro lásku... a já... bohužel, nejspíš jsem pochytil to, že muži nejsou stvořeni pro lásku k ženám, ne, když se žen bojí... Promiň, ale... i kdybych neměl strach z žen... stále tu je někdo, někdo koho z hloubi srdce miluji. Už jsem ti říkal, že mi připomínáš mého přítele, jen jsem ti neřekl, že to on, to on si získal to místo v mém srdci," když jsem zmínil místo ve svém srdci, reflexivně jsem si přikryl své vlastní srdce svou rukou, skoro jako kdybych chtěl vyjádřit, že jej chrání nějaká bariéra, která zabrání komukoliv, kdo by snad chtěl, aby si tam vydobyl své místo. "Miluji ho a i když mě možná nenávidí, budu si ho uchovávat takového, jaký je," chvíli jsem si ani neuvědomil, že jsem řekl slova "miluji ho" a odkazoval přitom na Sanra, bylo to poprvé, co jsem to přiznal sám sobě, natož někomu jinému. Konečně, když dozněla ozvěna mých slov v mé hlavě, začal jsem se červenat, styděl jsem se za to, že jsem před ženou řekl, že miluji jiného muže, bylo to zahanbující, nebylo to normální a ani zdravé, vždyť už jenom z toho faktu, že je pro dva muže nemožné, aby splodili potomka, ale přesto, hluboko ve svém srdci, jsem cítil, že je to to jediné, co je správné, milovat někoho ne pro to, co je, ale jaký je. Nezabývat se vůbec zevnějškem, ale najít pouze svou spřízněnou duši. Zrak jsem ve chvíli, kdy jsem byl již rudý jako jablko na podzim, odvrátil směrem ke květu sakury. Zželelo se mi jak Rin, tak i toho květu a nakonec jsem řekl: "Neříkám, že je nemožné si najít cestu," pohybem ruky u srdce jsem naznačil, na které místo odkazuji: "Ale řekl bych, že pro nás pro oba bude lepší, když svůj květ, (začal jsem se červenat ještě více, protože jsem si uvědomil tu známou metaforu s panenstvím a květem) když prostě svou lásku schováš pro jiného muže, někoho kdo ti bude tvou lásku moci opětovat a nebude omezen ani strachem a ani tím, že se zamiloval do někoho, kdo ho ani nemusí chtít..." Mé rty byly ke konci ještě vzdálené od sebe, hýbaly se lehkými pohyby, jako kdybych stále ještě mluvil, ale žádná slova a ani zvuk z mých úst nevycházely. Sledoval jsem znovu Rin, tentokrát jsem se jí díval do očí, nechtěl jsem ji vidět plakat, ale nemohl jsem ani udržet myšlenku, že bych její pláč ignoroval a vůbec se na ní nepodíval.

Kori Kemuri
Usnula. Rozespale si protřela oči, seskočila ze stromu a šla se ještě projít do lesa. Pokračovala hlouběji a hlouběji, Bylo krásně, slunce svítilo přes listy stromů, jemný vánek třepotal s listy stromů. Po dlouhé době se cítila příjemně. A tak šla stále dál, po další minimálně hodince cesty se zastavila s luxusním zjištěním, že se ztratila. "Já jsem tak blbá, sakra jako kdybych nemohla dávat pozor na cestu," stěžovala si sama pro sebe. Slunce začalo pomalu zapadat. Povzdechla si. Otočila se směrem kterým asi přišla, a vydala se cestou kterou považovala za správnou.