Trénink pod vedením bělovlasé krásky (Tým 1)

Zde pokračujte

Ararashi Izuzumi

Zatvářil jsem se způsobem: "Teď vůbec nevím co říct," a začal jsem se rukou škrábat v zátylku. Chvíli jsem se jen tak nezištně usmíval, jak kdyby mě někdo lechtal, ale spíš to byl ten úsměv, který značil jistou nejistotu toho, jak sensei zareaguje na následující: "Sensei, já; ještě nikdy jsem nepoužil skutečnou zbraň; já;" nevěděl jsem, jak mám sakra říct, že nesnáším zabíjení, že nesnáším souboje na život a na smrt a že dokážu zabít jen když je to doopravdy nutné. Nakonec jsem jí ale řekl: "Já spíše tvořím zbraně z chakry, zatím zvládám jen vytvořit raitonové ostří z ruky, není to nic moc, ale na souboj by to mohlo stačit." Zbavit někoho života prostě není fér! žhnul v mých očích plamen, plamen nenávisti který se však hasil o můj bezútěšný úsměv.

Otoki Toki

Vyslechl jsem vše co sensei řekla a potom jsem spustil: "Páni, to zní opravdu užásně, sensei, byl by jsem opravdu rád, kdyby jste mě tuto techniku naučila, zní to skvěle." byl jsem z té techniky nadšený a už jsem se nemohl dočkat tréningu. "To je suprové jutsu, škoda jen, že ho můžu, trénovat pouze ve dne..." pomyslel jsem si a smutně jsem se zahleděl na slunce, které jasně zářilo na obloze.

Lei Naka

Zakroutila jsem hlavou s pohledem na Ararashiho. "Ne to opravdu stačit nebude. Znám ninji, kteří měli hodně technik a stejně je pak porazili, takže nikdy nic nestačí a dá se říct, že celý život jenom trénujeme. Ale nepřipadá mi tohle jediný důvod, proč tu techniku nechceš umět. Je v tom něco víc, že?" Zeptala jsem se Ararashiho. Ale pak už projevil zájem otoki a já se na něj pousmála "No tak to jsem ráda, že tě to zaujalo. Je to jedno z mála jutsu, které jsem poprvé viděla. Dá se říct, že vás budu učit jutsu, která jsem už dříve viděla a byla jsem schopna si zapamatovat jejich postup. Otoki, ukaž mi jak uděláš velké Goukakyuu no jutsu."

Ararashi Izuzumi

"Promiňte, sensei, nechtěl jsem Vás urazit nebo zaskočit nebo něco podobného, rád se něco přiučím," usmál jsem se vřele s klidným výrazem v obličeji. Nakonec přeci jen nezáleželo, co umím, ale jak to použiji. Neexistují dobré a špatné schopnosti, ale jen dobré a špatné použití. Pokud se vyvaruji používání té techniky k zabíjení, mělo by to být v pořádku. Zatím jsem si jen sedl na zem a sledoval Otokiho, jeho nadšení jsem nedokázal pochopit, alespoň ne zcela. Už jsem nad tím raději nepřemýšlel a jen se věnoval tomu, co Otoki dokáže.

Otoki Toki

"Hai, sensei!" řekl jsem a udělal jsem potřebné pečetě. A vykřikl jsem: "Katon: Goukakyuu no jutsu!!!" a z pusy mi vyletěl oheň, byla to ohnivá koule o průměru tak 2 metry. Netrpělivě jsem očekával, co mi na to sensei asi poví a jestli to bude dostačující. "No, sensei. víte kdyby ale svítilo víc slunce, bylo by to lepší a kdyby svítilo míň, bylo by to zase naopak horší..." vysvětloval jsem ještě.

Lei

Podívala jsem se na hořící kouli, která letěla vzduchem. "No a v tomhle jutsu je postup stejný, akorát zkoušíš vyfouknout víc a když myslíš, že je koule dostatečně velká, tak dáš ruce do pečetě uvolnění a zatneš zuby, takže se koule rozletí na nepřítele a jakmile řekneš "kai", tak se koule rozletí na několik menších koulí." Řekla jsem ti s úsměvem a pak se otočila na Ararashiho. "No jsi zvláštní, jakobych z tvého hlasu slyšela strach nebo něco podobného."

Ararashi Izuzumi

Když řekla slovo strach, začal jsem se smát: "Strach?! A z čeho? Že někomu ublížím, že ho zbavím práva žít," ačkoliv jsem se smál, stále ze mě byla cítit ta nejistota a nerozhodnost a hlavně soucit s ostatními. Nakonec jsem se uklidnil, společně se smíchem jsem se bavil veškerých pocitů, které se dostali až tak ven. "Raději bychom se měli věnovat tréninku než řešit něco tak zbytečného." Zatvářil jsem se vážně.

Otoki Toki

"Aha. dobře, já to teda zkusim." řekl jsem a opět jsem udělal Goukakyuu, snažil jsem se foukat z plných plic. Dal jsem ruce do pečetě a přecedil jsem skrz zatnuté zuby: "Kai!" Koule se rozletěla na 2 menší a jednu takovou mrchu, která se ani nedala počítat. "No, ještě to budu muset trochu vypilovat." řekl jsem a zasmál jsem se.

Lei

Podívala jsem se vážně na Ararashiho. "Zbytečného? Takže až jednou jedinkrát zaváháš při zabití nebezpečného nepřítele a on díky tomu pak zabije tvé přátele, tak to pro tebe bude taky zbytečné? Vim, že to teď tak nebereš, ale je to tak. Mluvim z vlastní zkušenosti." Poslední větu jsem řekla hodně smutně. Je jako můj bratr. Budu ho muset k němu zavést, aby mu otevřel oči. Pomyslela jsem si, ale to už se Otoki pokusil o své jutsu, ale jeho koule se nijak nezměnila a zůstala ve tvaru jedné velké ohnivé koule. Bylo jasné, že se tu techniku jen tak nenaučí, protože rozdělit chakru v té kouli nebude jen tak jednoduché.

Ararashi Izuzumi

"To se nikdy nestane!" Okřikl jsem najednou zprudka sensei. Neuvědomoval jsem si, že jsem na ní zakřičel, nechtěl jsem ani být tak prudký. Nesmí se to stát! Představa, že by kvůli tomu, že někoho nedokážu zabít zemřeli moji přátelé - byla pro mě nepředstavitelná; nemožná a neuskutečnitelná. Začínal jsem se mračit jako obloha během bouřky. A během bouřky většinou lítají blesky, stejně tak jako lítaly lesky uvnitř mé hlavy. "Sensei, Vy jste o někoho takhle přišla?" zeptal jsem se náhle, když jsem se uklidnil, alespoň částečně. Můj hlas byl vážný a naléhavý. Pokud se to stalo sensei anebo někomu, koho ona zná - tak proč - pročpak by ne mě?

Lei

Je uplně jako můj bratr. Za každou cenu chce každého ochránit, ale také nechce nikoho zabíjet. Pomyslela jsem si a pak se mě zeptal. To, že na mě zařval jsem nijak moc neřešila, jelikož jsem jeho zachování chápala. "Mně se nic nestalo, ale mému bratrovi ano. Chceš si s nim promluvit? myslim si, že by jste si navzájem hodně rozumněli." Navrhnula jsem ti, jelikož zavolat sem svého bratra by pro mě nebylo těžké.

Ararashi Izuzumi

"Mohla byste?" zeptal jsem se takovým přišlápnutým hlasem. Neočekával jsem od toho moc - tisíce slov nevyváží jednu jedinou zkušenost - ale rozhodně by to mohlo alespoň ulevit mému svědomí, kdybych někoho z-a-b-i-l; ta myšlenka byla jako pila, která se pomalu zařezávala do polystyrenu a železa.

Lei Naka

Pousmála jsem se a sáhla si do kapsy. Chvíli jsem tam hrabala, z čehož bylo hned poznat, že něco hledám. Po chvíli už jsem však vytáhla jakousi stříbrnou píšťalku. "Jdi před tento rybník a pak pořád rovně, po cestě potkáš mého bratra, poznáš ho podle toho, že bude mít bílou košili a za uchem nebo v puse cigáro." Řekla jsem a zapískala na píšťalku, ale vy dva jste nic neslyšeli.

Ararashi Izuzumi

Chvíli jsem jen tak vstřebával informace a přemýšlel nad tím, jestli je to snad píšťalka pro psy anebo píšťalka fungující na nějakém principu pomocí chakry. Ať už jestli ji slyší jenom hledaní anebo je nějak určeno, kdo ji bude moci slyšet a kdo ne anebo jestli to není nějaká klanová píšťalka a tak ji slyší jen členové klanu. Než jsem se vydal na cestu podle instrukcí sensei, ještě jsem ji s úsměvem poděkoval, ale pak jsem již neotálel a šel jsem tam, kam mě poslala. Přešel jsem přes zmrzlou vodu a mířil k cestě, po které jsem se poté vydal. Čekal jsem jen na to, jestli někde po cestě anebo v její blízkosti nezahlédnu někoho v bílé košili anebo kouř cigarety. Po kouři cigaret jsem však spíše pátral nosem než-li očima. Takže jsem chvílemi měl i ten typický zvrhlý výraz, který je v anime k vidění.

Raiun Nakamura



Šel jsi zasněženým lesem a nikde jsi nikoho neviděl a ani neslyšel, když v tu chvíli jsi už v dálce viděl jakoby se pohybující sníh, ale pak ti došlo, že jde jen o obyčejnou bílou košili, tudíž o leiinýho bratra. Když k tobě přicházel, tak měl za pravym uchem jednu cigaretu a usmíval se na tebe. "Ahoj, ty budeš podle všeho Ararashi, ten ktery je mi podle mé sestry podobný, že?" Zeptal jsem se tě.

Ararashi Izuzumi

"A-ano," odpověděl jsem trochu nejistě. Pokud se dozvěděl všechno tohle jenom díky píšťalce, tak Jaká další překvapení asi sensei má v rukávu? Fungování té píšťalky mi teď připadalo mnohem zajímavější než řešení mého problému. Nedalo mi to pokoj. Mohlo by to snad - ne. Anebo - ne. Než jsem vůbec stačil urovnat myšlenky, přišla mi to jako pitomost. Nakonec mi zůstalo jen jediné kloudné vysvětlení a to jisté propojení díky chakře. Chakra dokáže vytvářet nejenom vlákna, ale ve zvucích může vytvářet. GENJUTSU! Najednou to vypadalo jako, když do mě praští. Musí to tedy fungovat na podobném principu - zatímco ale aby to vytvořilo iluzi, vytvoří to zprávu anebo nějaké mentální propojení. Chvíli jsem vypadal, jako bych ani nevnímal přítomnost kohokoliv, pak jsem jen protřepal hlavou, abych se probral. Úplně jsem zapomněl na způsoby a tak - rychle jsem to napravil tím, že jsem sklopil hlavu se slovy: "Omlouvám se, zamyslel jsem se!" Takto jsem čekal na jeho reakci.

Raiun Nakamura

Sledoval jsem jeho pohyby očí a hlavou, protože jsem byl člověk, který dokázal z pohybu lidí hodně vyčíst. Takže mě napadlo, že přemýšlí buďto o mně a nebo o té píšťalce. Nechtěl jsem, aby během rozhovoru myslel na něco jiného, a proto jsem musel ulevit jeho mozku a srdci, jelikož bylo jasné, že člověk méně vnímá, když přemýšlí o něčem jinym, co ho zajímá více. "Koukám, že jsi hodně zamyšlený, chceš se na něco zeptat?"

Ararashi Izuzumi

Už jen z toho, že se mě zeptal, jsem usoudil, že asi něco tuší. Neměl jsem důvod si vymýšlet ani lhát, takže jsem se zeptal přímo: "Ta píšťalka - jak funguje? Je to nějaké genjutsu anebo chakrové spojení mezi určitými jedinci?" Nic víc mě nezajímalo, prozatím. Věděl jsem, že nakonec nejspíš stejně skončíme u rozebírání toho, proč někoho zabít a proč ne a proč to může být tak těžké. Alespoň pro teď to ale aspoň bylo něco, co se mě přímo netýkalo.

Raiun

Kývnul jsem hlavou a pomyslel si Ano, on mi je opravdu podobný. Pak už jsem se na něj podíval. "Jsi bystrý, není to nic s genjutsu, ale jedná se o silný zvuk, který nepostřehnou uši, ale má chakra, jelikož je to má sestra, tak máme podobnou chakru a kdykoliv jeden z nás udělá ten tón, tak se druhému jakoby rozvybruje chakra a víme o co jde a taky se přes to dokážeme i dorozumět. Díky tomu o tobě vim taky pár věcí." Vysvětlil jsem ti na jaké bázi funguje ta píšťalka.

Ararashi Izuzumi

V mých očích se na chvíli rozsvítilo, jako když světlo Slunce dopadá na Měsíc. Stejně jako to světlo přišlo, také odešlo.



"Sensei - Vaše sestra, říkala, že jsme podobní, ale je to jistý problém. Lidé jako já mají zodpovědnost a musí se řídit pravidly, nehledě na své pocity a instinkty. Vše nám je jasně dané a nikdy se nebudeme moci rozhodnout čistě za sebe. Alespoň to mi vždy říkali. Už ani nevím, s kým bych si mohl o takových věcech promluvit. Nemůžu se ani podívat svým rodičům do očí. Sakra!" Zatnul jsem pěsti. Chtěl jsem to říct za sebe, svými slovy, ale vše co ze mě mluvilo byla lítost. Nevědomí, kolika lidem bych ublížil, kdybych udělal jedno jediné špatné rozhodnutí. "Chtěl bych vědět jen jednu věc - Jaké je to někoho zklamat? Zničit jeho naděje a sny? Způsobit, že zemře, aniž by naplnil svůj osud - vše kvůli jedné jediné chybě, kterou udělal někdo jiný? Jak může vůbec něco takového odpustit?!" Lítost, vztek, zmatek a nejistota se ve mě mísily jako vody v mořích, oceánech. Ať už mě kdokoliv naučil jak bojovat, jak rozhodovat. Nikdo mně ale nikdy neřekl, jak se vypořádat s tím, že někomu můžu velice jednoduše ublížit. Lítost, odpuštěný, pocit viny - je to snad všechno co mám? Cítil jsem se jako malé kačátko, které mělo být co chvíli sežráno vlkem, netušíc, že i kačátko někdy může sežrat vlky.

Raiun

Podíval jsem se mu do očí a chytl ho pravou rukou za jeho levé rameno, jelikož jsme stáli proti sobě. Podíval jsem se na něj očima, ve kterých viděl odhodlání. "Nevím jaké to je s tvou rodinou, ale nikdy nesmíš dávat na rozhodnutí ostatních a vždy se řídit podle svého uvážení a podle svého srdce. Kdysi dávno, před několika lety jsem se svym týmem dostal misi. Můj sensei ve mně viděl nejsilnějšího z celého týmu, a proto mi řekl, že ať se stane cokoliv, tak musim misi dokončit a donést svitek do sousedící vesnice. Jenže v noci můj tým napadla skupinka nukeninů a vyhrožovali mi, že jestli jim nedám svitek, tak zabijou mé parťáky. Nevěděl jsem co si mám v tu chvíli myslet. V hlavě se mi honily myšlenky, jako jestli to je jen zkouška a nebo zda je opravdu zabijí. Chtěl jsem jim svitek dát, ale byl jsem na tolik oddaný svému senseiovi, že jsem začal i se svitkem utíkat, abych splnil misi. Poslední co si pamatuji jsou dva výkřiky a pak už jsem své parťáky nikdy neviděl." Na chvíli jsem si oddechl a v mých očích už byl vidět jen smutek a lehce jsem je měl uslzené, ale žádná kapka slzy nepadla na zem.
"V mém týmu byl kluk, Hiruko, jeho snem bylo stát se elitnim jouninem a jednoho dne vést i svůj vlastní tým. A byla v něm i dívka Rika, která zase chtěla založit svoji rodinu a mít syna, jako byl Hiruko. Nikdy se jim jejich sny nevyplnily a to jen kvůli mně. Nikdy jsem si tohle neodpustil a nechci, aby někdo další udělal chybu, jako jsem dkysi udělal já. Kdybych se mohl vrátit v čase, tak jim ten svitek dám, a ikdyby je zabili a mě taky, tak bych věděl, že jsem pro jejich záchranu udělal vše."
Dodal jsem a zakroutil hlavou, při čemž jsem si otřel oči a dal moji pravou ruku pryč z tvého ramene.

Ararashi Izuzumi

Musel jsem se usmívat, protože jinak bych asi neudržel slzy. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, co mi Raiun řekl. Bylo to smutné, ale zároveň i oprávněné. Bylo to o tom, že city a povinnosti nechodí ruku v ruce a často si musíme vybrat. "Děkuji," zopakoval jsem poté ještě několikrát a měl jsem pocit, že se mi ulevilo.

(Tady v Niedamirowu jakž takž funguje wi-fi síť, takže se pokusím odepisovat při možnosti a volném čase.)

Raiun

"Nemáš vůbec za co." Řekl jsem ti s úsměvem a kývnul na tebe hlavou. Poté jsem si vytáhl z poza ucha cigaretu, ale neptal jsem se tě jestli si mohu zapálit, vypadalo to, jakobych si musel zakouřit a neměl bych na výběr. Sice to nevypadalo jako nějaký absťák, spíše jakoby mi to v něčem pomáhalo. "Promiň jestli ti vadí, že kouřim, ale musim kouřit, protože je to jediná věc, která mi pomáhá před bludy." Řekl jsem popravdě a zapálil si cigaretu.

Ararashi Izuzumi

Popravdě jsem kuřáky neměl zrovna v lásce, ale už jsem si zvykl. Navíc Raiun mi dost pomohl a jestli mu pomáhá kouřit, tak proč ne. Trochu jsem od Raiuna poodstoupil, abych nemusel vdechovat kouř z takové blízkosti. Zadíval jsem se nahoru a řekl: "Kdyby Vás Rika a Hiruko viděli, určitě by byli rádi, že jste stále naživu, ale nejspíš by se jim nelíbilo, že se tak užíráte jejich smrtí." On pomohl mně, teď musím pomocí já jemu - tísnilo se mi v hlavě. "Neznal jsem je, ale podle toho, jak jste o nich mluvil, to byli Vaši přátelé. A přátelé nikdy nechtějí vidět své přátele smutné." Nejsem v tomhle dobrý, ale něco s tím musím udělat. Nemůžu ho nechat, aby mi pomohl a nakonec za to nic nedostal. Útěcha je to nejmenší, co můžu nabídnout.