Pobyt ve vězení (Ararashi)

Ararashi

Když Wukong udeřil toho opičáka, co mě zavedl sem, chtěl jsem mu hned pomoc, i když jsem věděl, že by to bylo stejně k ničemu, vzhledem k naší situaci, ale než jsem vůbec stačil zareagovat, už nám hrozili Wukongovi muži zabitím, takže jsem neměl moc věcí, které bych mohl udělat, bylo jsem si takřka jistý, že tohle je konec, ale v tom se všude rozprostřel ten dým a když zmizel, byli tam někteří Leikongovi bojovníci. V tu chvíli jsem netušil, jestli od nich čekat pomoc anebo nikoliv a vlastně jsem to netušil ani po tom, co se objevil Leikong, navíc mě tím tak překvapil, že jsem se musel ještě ujistit, jestli to je on, takže jsem se s hloupým výrazem ve tváři zeptal: "Leikongu?" Ulevilo se mi, že řekl, že všichni přežili, ale přesto jsem se necítil vůbec dobře, i přesto, že je vlastně nestihl krutý osud, však málem zemřeli anebo mohli. Jak vůbec mohli všichni přežít? Věděl jsem, že není útěku a ani možnosti jiného zmizení, proto jsem se do ničeho nevměšoval, zůstal jsem tam stát a čekal, co přijde.

Leikong

Wukong se na mě rozeběhl, ale já zabodl svoji železnou tyč přímo do země, prudce jsem se o ni zapřel a své nohy vymrštil proti němu, při čemž jsem ho odkopl na zem, kde už se ho chopili moji bojovníci. Poté jsem svoji tyč dal zase na záda a pomalým krokem mířil k Ararashimu. Nevěděl jsi co z mého obličeje čekat, protože my se moc jinak netváříme. "Ararashi ničeho nelituj, chtěl jsi se jen zachránit a každý by to tak udělal. Nikdo by se radši nepídil po pravdě a radši by jen splnil svůj úkol. Je to prostě put sebezáchovy. Naopak jsi nám pomohl. Už od prvního našeho setkání mi došlo, že zřejmě lžeš. Tak mladý člověk by přeci nemohl být již tak zkažený, aby hned šel po zlatě." Řekl jsem ti, jak jsem tě částečně odhalil, ale pak už vykřikl Wukong, kterého již drželi moji bojovníci. "Jak jsi to udělal sakra?!" Zařval a já se na něj otočil a s lehkým úsměvem jsem mu začal vykládat svůj plán. "Nejsi jediný kdo zkoumá různé artefakty naší země. Víš, že lidé ovládají genjutsu, že? Moji bojovníci našli artefakt, respektive diamant, který dokáže vytvořit iluzi, která dokonale sedí do reality. Ve chvíli kdy jsem zjistil, že jde o zradu jsem spustil to genjutsu a už to vše jelo podle mých představ, pak jen stačilo se přemístit sem a navést sem Ararashe, který sem zavedl i tebe a je po všem." Pochlubil jsem se a ukázal na medailon na mém krku. "Ale to není konec, moji bojovníci teď někde zabíjí vaše ženy a děti." Začal se Wukong vítězně smát, ale to jsem ho opět odsekl. "Nechal jsi se ošálit vlastní nenávistí, že sis ani nevšiml, že skupinku, kterou jsi tam poslal nebyli tvoji bojovníci, ale přestrojení moji, takže nikdo z našeho kmene dnes nezemřel a nezemře." Znovu jsem se pousmál.

Ararashi

"Takže, můžu jít?" Podíval jsem se na Leikonga, ne, že by mě jeho slova nějak uchlácholila, ale když mne zde již nebylo potřeba. "Rád bych se vrátil ke svému klanu... Když mi to tedy dovolíte," řekl jsem, protože nebylo již nebezpečí pro Leikongův klan a vše v podstatě nějak dopadlo, to ale neznamenalo, že mám čas nazbyt, kdoví, kolik času jsem strávil v Zemi opic, či jak ji nazvat. Musím se vrátit. Musím varovat vůdce, očistit své a Raiunovo jméno, navíc Raiun potřebuje ty cigarety.

Leikong

Všichni už pomalu odešli a já tam s tebou zůstal sám. "Nechám tě odejít, dokonce ti pomohu se dostat do toho tvého života, ale chci, aby jsi měl na paměti, že musíš svá rozhodnutí lépe promýšlet. Přeci jen jsi tu málem umřel a zároveň s sebou vzal všechny mé rodiny. Pojď za mnou." Řekl jsem a pomalu procházel skrz malé keře a velké stromy, při čemž jsme po chvilce dorazili k jakémusi železnému podstavci, na kterém byly vyryté různé pečetě. Ukázal jsem prstem na ten podstavec a následně ti řekl, aby sis na něj stoupnul a dal ruce do jakékoliv pečetě a soustředil chakru do nohou.

Ararashi

Leikongova slova mě popravdě ranila, už takto jsem si uvědomoval, jak to mohlo skončit, vlastně jsem část zažil, protože jsem byl také vtažen do té iluze, a nepotřeboval jsem to slyšet ještě od někoho jiného. Až do té doby, než jsme došli k železnému podstavci jsem zarytě mlčel a nevydal ani hlásku. Když mi Leikong řekl, co mám udělat, přesunul jsem se na podstavec a podíval se na něj. Chtěl jsem říct alespoň něco, alespoň sbohem, ale něco mi říkalo, že o to Leikong nestojí, proto jsem se jen kousl do rtu, abych mlčel, a složil pečeť opice. Chvíli jsem ještě váhal, ale pak jsem začal koncentrovat chakru do nohou. Jakmile jsem měl pocit, jako předtím než jsem skončil tady, vypustil jsem slabé: "Sbohem," jako kdybych doufal, že jej Leikong neuslyší.