Něco končí, něco začíná

Byl to den jako každý jiný. Na některých místech bylo rušno a na některých se zase nic nedělo. V jezerním městě se oplakávala smrt živočicha, který pro všechny tolik znamenal. Přeci jenom udržoval pouto s vůdcem celého klanu Nara, mužem, proti kterému nikdo nic neměl. V Jinokamě stával císař častně. Nasnídal se a posedával na svém celkém balkonu, který byl postaven na východní stranu jeho paláce velkého paláce, což bylo nevyšší místo ve městě.  Už bylo skoro poledne, když se na nebi zjevilo desítky bílích paprsků. Nikdy se nic podobného nestalo a tak to bylo pozdvižení pro celý ostrov. Navíc to bylo směrem na Sever. Tím směrem se po moři před 30 lety vydala velká výprava, tehdy velmi silného klanu Shira.

Neznámí ostrov

„Den 10 056: Je to zázrak. Nikdy jsem na ně nevěřil, ale těd ? Co nám zbývá. Skoro všichni jsou mrtví. Slaná voda je pohltila a rozpustila jejich mrtvoli. Já jsem rád, že ještě vůbec umím za ty roky psát. Starý děděk, který neztratil naději. Jenže ten děděk teď zná odpověď.....“ Starší vousatý muž položil brko a zvedl hlavu. Viděl jak na sever od nich letí bílé paprsky. Byli daleko, ale ne zas tolik, protože viděli jejich štěpení a rozdělování. Starší muž, který vypadal jako trosečník vstal. Nohy měl stále zabořené v písku. Stál u jakého si provizorního stolu, který tvořilo pár prken a židle svázaná lianáma, aby vůbec držela. Před jim byla jedna obrovská loď jejíž nápis se pomalu nedal ani přečíst, protože byl vybledlí a písmenka byla totálně popraskaná. Poslední z velkých galejích. Ty čtyři jsme ztratili po cestě v bouřkách. Pomyslel si nostalgicky, jelikož to už bylo 20 let od doby co přišli o posledního druha. ”Měl bych to říct ostatním.” rozhodl se nahlas a promnul si veliký fous. Otočil se a zamířil pryč z pláže. Za tou byla jaká si menší dřevěná pevnost, která sloužila jako ukryt a útočiště cestovatelům, kteří zde na neznámém tropickém ostrově žili už spousty let. Bez jakékoliv známky jiné civilizace. Ostrov prozkoumali snad 100x a nikoho tu nenašli. Byla tu však zázrakem pitná voda, která je tehdy zachránila. Pak je opustila naděje a tak se poutníci rozhodli zůstat zde, protože byli naprosto ztracení. Jenže tento muž naději nikdy neztratil ,a ikdyž byl na sklonku svého života, kvůli pokročilému věku těšil se na své poslední dobrodružství a naději, že po 30 letech uvidí něco jiného než moře, písek a pořád ty stále stejně trpící obličeje svých druhů.



Jinokamská džungle

Hnědé panenky, které zdobili jeho oči se zvedli, aby pohlédl na velmi zajímavý úkaz, který se odehrával na obloze v dáli. Viděl několik bílých záblesků, plužících se mezi mraky, zbytek zastínili koruny stromů v džungli. "Hm.." Hlasitě odsekl dumavým hlasem a pevně stiskl svou katanu, která byla dlouhá přes 4 šaky, což bylo o dost více než normálně katana. I co do šířky nestrádala. Někdo by to nazval monstrózní zbraní, ale muži, který tuto zbraň dřímal to přišlo normální. Měl něco málo přes dva metry a samurajská zbroj, kterou nosil ho dělala ještě větším. Vypadal jako neporazitelná hora. "Ani to tě nezachrání, Ryu." Jeho hlas byl hluboký, o to víc, protože měl na sobě rudou červenou masku s rozšklebeným úsměvem, která mu kompletně zakrývala celou hlavu kromě očí a malé dírky před ústy.


Udělal několik kroků blíže k vyhublému muži s dlouhými vlasy. Ten měl na sobě černou róbu a šedivé kalhoty. V ruce také dřímal katanu, ale ta jeho vypadala směšně oproti obrovskému samurajovi. U pasu se mu houpala zlatá dýka a vypadal, že mu je něco přes třicet.¨Muž, který byl nazván Ryu se však navzdával. "To víš, že jo ty svině." Řekl a dlaní přejel po čepeli katany, která pomalu začala černat. Napřáhl se a sekl proti pomalu přicházejícímu Samuraijovi. Ryu prosekl vzduch, ale za sečnou dráhou se vytvořil jakýsi černý povlak, který okamžitě vystřelil. Chvilku to vypadalo jako nějaká tekutina, ale po vteřině tu ztvrdlo a na Samuraje teď letěl jakýsi železný půlměsíc. Samuraj se napřáhl a sekl proti letícímu objektu. Ozvala se rána a půlměsíc byl přepůlený. "Jmenuji se Kedo." Řekl klidně a zabodl obrovskou katanu do země. Udělal několik pečetí a ukazováček zkroutil kolem úst. Z těch se vytvořil plamen, který se zpočátku kroutil až se vytvaroval do dvoumetrového draka a rozletěl se na Ryua. Ten byl asi 5 metrů daleko. Rozeběhl se proti drakovy, který otevřel pusu, ale Ryu se obratně vyhl udělal kotoul a napříhl se, že sekne Keda do boku. Ten ani nezareagoval, protože oheň strašně zrychlil a celého ho obklopil. To donutilo Ryua odskočit. To se najednou drak oddělil od úst a s otevřenou tlamou vystřelil proti Ryuovi. Ten se skrčil, upustil katanu a dal ruce k sobě. Kolem dokola ho obalila černá tekutina, která odrážela člehající plameny. Skončilo to za pár vteřin Ryu rozhodil rukama a černá tekutina zmizela jenomže to ho zavalil stín a obrovská katana udeřila ze vzduchu. Trefila ho do ramene a nebýt černé tekutiny, která začala vyplňovat ránu. Ryu by byl vejpůl. "Sakra!" Zařval Ryu bolestí a dlaní se dotkl samurajské katany. Ta začala okamžitě černat. Bylo to jako mor, který se šířil dál a dál. Po té překvapivě vstal i přesto, že jí měl zabodnutou v rameni. Jeho rudá krev se mísila s černou tekutinou. Jeho oči zčernali a všimli si překvapení v očích Keda, který se skrýval za maskou. Kedo se napřáhl, že dá Ryuovi ránu. Ten jí jen tak tak druhou rukou zachytil otevřenou dlaní. "Překvapený dědo?" Zeptal se a ve tváři se mu objevil nelidský spokojený úšklebek. Katana už byla celá černá a Kedo jí upustil. Chtěl udělal krok zpět, ale nemohl, protože jeho rukavici stále držel Ryu v otevřené pěsti. Katana byla černou tekutinou vytlačena z ramene a spadla na zem. Kedo neskrýval svoje překvapení. Hlavně po té co si všiml, že po jeho rukavici se šíří ta divná černá tekutina. Ryu nepouštějíc Kedovu rukavici udělal druhou nohou krok vpřed a otevřenou dlaní ve které se mu zhmootnila jaká si černá rotující koule zasáhl Keda do břicha. "Aaarg..." Zařval. Tentokrát ho Ryu pustil, protože Kedo ihned po ráně odletěl několik metrů a kutálel se po pevné travnaté zemi. Ryu nelisky trhnul hlavou a znovu se usmál. "Tak to vidíš Dědku. Myslíš si, že nevím kdo si ?" Zařval Ryu, kterému z rány na rameni tekla černá tekutina. Dokud se rána nejednou nezacelil. Kedo, který ležel na zemi opodál se pomalu zvedl na čtyři a zakašlal. Část jeho masky, byla nakřaplá a dokonce jeden kus odpadl. Ryu udělal několik rychlých kroků a vši silou nakopl Keda, který to pocítil i přes brnění. Dopadl o metr dál. Tentokrát na záda. Byla mu vidět pravá část spodní části tváře. Byla starší a bylo na ní několik vrásek. "Dneska to končí. Dneska pomstím bratry.  Ve jménu řádu." Zařval a rozpažil ruce v teatrální gesto. Kedo zhluboka oddechoval. Měl pocit, že po předešlé ráně se smotali jeho všechny orgány v těle. Ryu se natáhl po černém váku, který měl Kedo u pasu. Ten se nijak nebránil. Nemohl. Ryu otevřel váček a na zam vysypal asi 10 zlatých dýk. Všechny stejné. Ryu naštvaně zavrčel. "10?! No počkej." zastrčil pramen vlasů za ucho a oblízl si rty. Oči měl stále černé jako nějaký démon. "Ty budeš jedenáctý." Řekl Kedo ztěžka. Ryu se jen usmál a zvedl ruku. Přes metr dlouhá široká čepel, která byla úplně černá se zvedla a pomalu přiletěla. Byla to zbraň Keda, kterou teď Ryu ovládal pomocí jakési tekutiny. Velká katana se zvedla nad tělo a hrotem mířila na ležícího Keda. "Za bratry a za řád." Zopakoval Ryu potichu a prudce zatrnul pěst.