Nová éra teroru

Soul

Oni si nedaj pokoj ... řekl jsem si pro sebe a najednou mě začal škrtit medailon .... vlídně jsem se pousmal což ho mohlo překvapit když vtom jsem se dotknul Amuletu a ten zrudnil .. najednou Amakim projela silná bolest a před jeho očima se formovala červená silueta a když si se nění koukal tak tě z toho pálili oči ... hlavou ti projíždělo milion myšlenek , myšleneky který sužovaly svůj život všechnu smrt co si v sobě měl ... pustil jsem nahrdelník a ten se uvolnil ja jsem parkrat zalapal po dechu a prokřupnul jsem si krk .. Fajn Yuujine .. ani jsem ho nenehcal odpovedět na předchozí požadavek .. Kryj se .. řekl jsem a udělal jsem krok před něj a koule už od nás byly asi 3 metry vztyčil jsem ruce proti nám .. koule už odnás byly asi 2 metry .. Doton: Doryuuheki .. vyslovil jsem neměl jsem čas udělat něco silnějšího a muselo mi postačit tady to ... předemnou se oběvila slabší hliněná zed koule doní začly narážet a ted pod podporou mojí chakry vydržela pak ,ale doletěl šíp a zed se roztříštila na desítky kousků ,které létaly kolem mě a Yuujina ,který byl zamnou ... jeden z kůsů mě trefil do ramene a možná mi ho i vyhodil .. přez prach jste viděly jak si druhou rukou šahnu na své vyhozené rameno a rychlím škubnutím ho napravám .. všichni uslyšely škubnutí a mé zasyčení vycházející z ust ... byl jsem naštvaný ... už jsem si chtěl šáhnout pro svoji kosu .ale pak jsem se najednou zarazil a usmál jsem se ... rychle jsem vystartoval proti nim .. proti všem .. skočil jsem na jednou zed a ladně jsem se hned jednou nohou odrazil na strop kde jsem se přichytil chakrou .. složil jsem známých 6 pečetí ... Fuuton: Kaze no Yaiba .. vás opět zaplavila vlna sekavého vzduchu ,která se držela při zemi tudíž dole u vás a ne u stropu .. pak jsem se znova nadechl a posklada, pečetě .. Katon: Karyuu-Endan -- vydechnul jsou hustý oblak ohně mířící do sečitého vzduchu ,který vířil kolem vás hned jak se ohen dotkl fuutonu byla to jako chemicka reakce ,najednou jste viděli jak se kvám derou vlny hustého ohně ,který se rozprostíral celým vašim dolním prostorem mířil ve formě vln ... a vzduch ,který vám povrchově rozřezával kůži byl najednou nástroj jak vás všechny najednou zasáhnout přímím ohněm ... jediný prostor ,který nezasahoval byl strop ...

Sousari Taiqza
Démon s telom dieťata a výrazom vraha hladel temnými očami na svoju obranu..svoj štít..A pohrdavo veril, že vydrží.."Kai" Ozval sa Sousariho hlas..Štít zo zeme, spevnený Soulovou chakrou praskol..ale vydržal..Ale šíp, úplne slabý a bezvýznamný na tejto úrovni boja, dokázal dokončiť jeho dielo..Stena praskla...Vidíš Amaru..ja som to dok..hej, Amaru, si v pohode?...
Amaru ležal na zemi v tranze..Nedokázal sa postaviť..Chlapec vyskočil..

Amaru Hingoku
Pred očami sa mi objavili smrti..Smrti nepriatelov, tých, ktorý sú tú cestu zvolili, tých, ktorý stáli náhodou v tedy na druhej strane..Smrti všetkých, ktorých som miloval..
Kráčal som uličkou posiatou mrtvolami..Plakal som...Mal som v tedy 40, bol som muž spevnený mnohými vojnami..Plakal som..Videl som svojeho mladšieho brata..Svoju sestru..Rodiná oslava.. Ale neplakal som iba kvôli tým, ktorých som videl, plakal som aj kvôli tými, ktorých som očakával.. Vstúpil som do svojeho domu..Dvere boli odvalené a posiaté krvou mojeho otca, tak staručkého, že sa nemohol brániť..V dome horela už iba jedna sviečka. ale tá my aj tak odhalila všetko, čo som nechcel vidieť..Moje srdce, moju lásku. Bethany..o Bethany..v ruke som držal meč..na nom sa odrzadlovala zaschnutá krv banditu..bol taký nepodstatný..Prečo som šiel...odrazu som to uvidel..Malá krvavé stopy..detské..A hluk..Bolestivý hluk...vybehol som do dalšej miestnosti..Drevený koník, ktorý som vyrobil svojemu malému synovi, sa rozhojdal...krvavé šlapaje pokračovali....
Nepreberal som sa. Chlapec vypustil svoju techniku..nepočul som, ako na mna Sousari kričí...Chcel som len spomínať..a dúfať, že tým sa rani zahoja....

Ninjovia nadávali..Chceli proti tomu použiť štíti, ale v spojený z Katonom to bolo zbytočné...nikto tu nebol na takej úrovni obrany...jediný, ktorý by to dokázal, ležal schúlený na zemi, vo svojej vlastnej nočnej more..Vietor a oheň, vpekelné elementy sa spojili..záhuba bola jasná...
Jeden ninja sa dotackal do stredu..tvár mu nebolo vidno..ANBU route stáli..zdalo sa, že oni sú si svojou obranou istý..Ich sa predsa už ten boj netýkal..Ninja zahalený v temnote rozpažil ruky..na každej ruke zložil iné pečaťe..Potom ich v poslednej pečaty spojil a vytvoril znak draka..Kouton: technika živého železa. Odrazu sa nad nimi sformovala obrovská železná kopula..tak presná, že aj škáry v stenách neprepustili vzduch. Ninjou zahalila tma..ozval sa náraz..Štít vydržal.. Ninja, ktorý to urobil sa zvalil na zem...o chílu sa štít rozpustil, nie spadol, ako sa dalo čakať...A z jeho úst sa ozvali iba 4 krátke slová... Kde si, syn môj? o chvílu Turaki, prezývaný alchymista, odpadol...

Renji Hagane

Odrazu sa stalo niečo veľké. Vedel som, že je to nejaká technika. Páchlo to, ako moje ruky po nejakej technike. Ale toto bolo intenzívnejšie. Obrovská železná kopula sa rozprestrela v jaskyni. Vedel som, že Turaki melie z posledného, ale asi bol jediný, kto tej skaze mohol zabrániť. Po tom, čo odpadol, som sa ponáhľal za ním. Asi blúznil v agónií bolesti, lebo volal svojho syna. Kým som pribehol, už bol takmer v bezvedomí. Musel som konečne niečo urobiť. Skrátka som nemohol prijať predstavu, že v tomto boji nič neurobím. Navyše za sebou nechcem zanechať ten životný dlh.
"Prečo si odpadol? Ešte nemôžeš zomrieť! Musíš ma ešte naučiť veľa techník!" povedal som mu.

Hingkoku Tashiro

Stál som tam vo svojej mysli. Pozeral na svojich rodičov ako ta sú spolu. Keď tu to svetlé miesto zrazu potemnelo, moju myseľ naplnil nepríjemný chlad. Obraz čo som mal pred očami sa mi vzďaľoval. Rozbehol som sa za nimi no akoby som ich nemohol dostihnúť. Natiahol som ruku a chcel chytiť tú predstavu a nepustiť ju ale nemohol som na ňu dosiahnuť. Zakričal som Nie. Ja nechcem ísť preč. Ja tu chcem ostať s vami. Zrazu som otvoril oči a tie mi zalialo svetlo.

Nikko

Uviděl jsem, jak ten šášula z akatsuki udělal Fuuton: Kaze no Yaiba.
Už zase? pomyslel jsem si, když v tom do toho přidal trošku ohně.
A jsme v háji. řekl jsem si, když v tom Turaki udělal velkou kopuli.
Asi to bylo nad jeho síly, protože hned potom omdlel.
V tom jsem uviděl, jak se k němu rozběhl Renji.
Vždyť ho sám ani nemůže unýst. řekl jsem si a rozběhl se taky, přičemž jsem si přichystal další šíp a začal do něj koncentrovat chakru.

Já vím je to nově udělané z L2 OG , ale to vůbec neřešte je to tu kvuly písničce



Soul

Pěkné .. řekl jsem při pohledu a prohrábnul jsem si své vlasy ,které pluly dolů ,když jsem stál vzhůru nohama. Po té co se Turakiho obrana rozpadla jsem seskočil z stropu zpátky na nohy do mlhy ,která se vytvořila z výparů ohně a z částečků prachu ,které pozůstaly z bariery. Předvámi se oběvil stín postavy a to asi necelý 1 metr před tělem Turakyho , Renjiho a Nikka bylo to děsivé byl jsem tak blízko ,že jste cítili mojí chakru na kůži mohl jsem jenom natáhnout ruku a zmocnit se a rozdrtit jak Renjiho tak Nikku nebyl jsem vysoký bylo mi 16 let , takže jsem nebyl nějak odlišný ,ale to co namě bylo vidět jinak byly moje rysy a oči , jevil jsem se tak nějak mnohem starší než ostatní jako kdyby dospělý člověk byl v těle teenagera. Ale to co jste viděly vás mohlo vyděsit ,když jsem vzhédnul na tělo Turakiho na chvilku jsem vypadal vyděšeně na chvilku jsem projevil lítost ,kterou všichni kromě Yuujina zamnou viděli ,ale ta lítost zmyzela ještě dřív než se oběvila netrvala ,ani vteřinku a už jsem měl zase neutrální obličej ... pomalu jsem zvedal ruku a natahoval jsem jí dozadu ,ale když jsem viděl ty vyplašené , naštvané obličeje plné emocí nechal jsem ruku postávat se vztyčenou dlaní poblíš hlavy na výraz "počkejte , stop" což vás taky mohlo vyděsit , pak jsem ,ale rukou pohnul a vytsil jsem svoji kosu , a tu jsem dal před sebe a hrot byl těsně u Renjiho a Nikki muselo vás napadat co ted udělat ,ale když jste mě viděli lehce mírně jsem kroutil hlavou ve stylu ne. Opravdu nepatrně ,aby jste to viděli jenom vy. Oči mi opět sklouzly po Turakim a pak jste najednou všichni uviděli jak mi zlatě zazářila celá kosa , jako kdyby se k nečemu chystalo .. Shinobi , Občané Iwagakure .. řekl jsem a lehce jsem mírně naklonil hlavu na bok a očima jsem namířil na Renjiho kosa tentokrát problikla a opět zazářila zlatou barvou ... Nabízím vám jednoduchý obchod ... pokračoval jsem a oči mi zklouzly k Nikkovi a kosa obět zlatě problikla a pak dále zlatě svítila ... Pro někoho mohl přijít šok a pro někoho ne ... Chci ,aby jste se vzdali své obrany ,abyste ... nachvilku jsem se zarazil a zpátky jsme měl hlavu narovnanou stále jsem se tvářil neutrálně a moje oši zklouzly opodál k Amaruovi ,zlaté světlo zesláblo a pomalu mizelo . Zajímavé .. řekl jsem si pro sebe .. Abyste odešly z této jeskyně bezze sporu.. tadle slova vás mohla šokovat ,já jsem nic neřešil a očima jsem sjel na Sousariho a ten můj pohled mohl cítit ... Kolem kosy se lehce oběvil tmavý povlak a lehce se jiskřilo .. na tváři se mi oběvil malý usměv lstivosti a Sousari moc dobře veděl při pohledu na mě ,že ten pohled směřuji jemu a on mohl mít pocit jako ,že něco vím ... Před vašimi zraky se tu měnila kosa podle toho kam směřovali moje oči a já jsem pokračoval ve své nabítce .. My si tu uděláme svojí práci a vy zůstanete ve vesnici a nijak se nás nepokusíte zastavit .. řekl jsem vážným tonem a můj pohled byl už opět neutrální kouknul jsem se na stan mediků a kosa opět zlatě zazářila a stále takhle svítila ... Necháme vás odejít a to v klidu .. dokončil jsem svoji nabítku a čekal jsem kdo se ozve stále jsem veděl ,že metr předemnou jsou 3 ninjové a z toho jeden je mimo .. veděl jsem že budou jednat v klidu .. v zájmu ostatních

Medik u Tashira

Ucítil si ako prísun energie do tvojeho tela sa pomaly spomaluje, až nakoniec úplne zastaví. Najprv si nechápal, ale ak si otvoril oči, uvidel si jeho prekvapený výraz..Jeho prekvapený tón "To nie je možné..On nám chce ponúknúť dohodu?" ak si sa obzrel, uvidel si a počul chlapca v červenom plášti s obriou kosou v rukách. S nou a jeho slovami...

Sousari

Dohoda, už len to slovo vyvolalo v nom spor, taký známy každému ninjovi. On alebo misia? Život alebo smrť?
Ten chlapec, je skúsenejší v boji ako ja.. pomyslel som si, ked som sa snažil prebrať Amara. Ten chlapec mi dal, svojim zbytočným tláchaním čas, čas na prebudenie Amara. Ale stále som sa obzeral za chrbát, hladiac na toho chlapca. NA neho a jeho kosu..Odrazu sa naše pohlady stretli a mna vo vnútry zamrazilo. Čo to znamená? Čo to ku*v znamená? Kosa sa sfarbila do čierna. Úplne inak ako u ostatných. Začínal som chápať, ako tá technika funguje. Chápal a bál sa. Ale zo všetkého najviac som sa bál toho chlapca a jeho výrazu. Príšerného výrazu, plného pochopenia. Ale nie priatelského, vrúcneho. Plného posmechu a urážok. Prečo sa na mna všetci tak dívajú? Otec, klan... Avšak odrazu som sa zmenil a úsmev, plný posmechu a urážok som mu vrátil. Vyslovil som slová, príliš potichu, šeptom, ale chlapec plne chápal ich význam, ich slovosled. "pozdravuj Minata chlapče..." a zasmial sa potichu. Vedla mna sa niečo pohlo a ja som si vydýchol. Amaru sa prebral. Prach sa rozvíril. Som rád že si späť, Hingoku."

Amaru

Bolesť, agonia,strach..Prečo som to všetko zažil? Láska, rodina,priatelia..všetkých som stratil. Nezaslúžim si byť vodcom klanu.Nezaslúžim si byť ninjom. Nezaslúžil som si byť otcom...
Stál som na prahu svojeho domu. Nadýchol som sa a vkročil dnu. Ozvali sa zvuky oslavy a krik malých detí. Moj syn mal 10 rokov. Muselo sa to predsa nejak oslaviť. Predo mna sa postavila ženská postava, možno 35 rokov, perfektná postava so správnymi tvarmy. Usmial som sa a pevne ju objal. Pevne a nežne, majetnícky aj romanticky zároveň. Tak, ako sa na svoju manželku patrilo. Pobozkal som ju, nežne aj vášnivo, akoby to bolo snád naposledy, kedy som to mohol urobiť. Pustil som ju zo zovretia a na krátky okamžik sa jej zahladel do očí. "Kde je Amayu?" spýtal som sa svojej manželky "Hraje sa z bratrancami, určiťe je niekde na záhrade." Chytil som ju za ruku a prešiel do dalšej časti domu. Uvidel som otca a matku, zase sa hadajúc tú istú hádku, či tento rok zasadia fazulu, alebo hrášok. Usmial som sa, ked matka nazvala otca uprdeným bláznom. Postúpil som dalej a opustil manželku pri dave žien s detmi. Saiu, moja manželka, sa začala opäť pekne okrúhlieť. 3 dieťa bolo na ceste. Saiu zčervenala, ked sa o tom začali rozprávať. Zasmial som sa na plné hrdlo, z čoho zmenila farbu ešte viac. Je sexi ked sa červená, chápem prečo si si ju vybral braček.. Za mnou sa ukázala postava, tak podobmná mne samému. Moj mladší brat ma potlapal po ramene a zo smiechom odišiel. Po ceste sa napil saké, ktoré tu pili snád všetci. Vkročil som na záhradu, hladajúc svojeho oslávenca. Detský krik zosilnel a ja som už vedel, ktorým smerom mám ísť. Odrazu som začul naštvatý hlas, aspoň na oko. "Amayu, povedal som ty že nemožeš piť saké, aspoň nie ked je tu tvoja ma." Zasekol sa, ked uvidel ako sa k nemu blížim a rýchlo do seba hodil zvyšok z misky. Tváril som sa že som to nevidel a prehrabal vlasy svojemu synovi. Chcel som mu niečo povedať, potichu ako otec synovi, ale nemohol som. Oslava stíchla, hostia zmlkli. Otočil som sa. Stál tam člen ANBU. To, že bol route, som si uvedomil podla tetovania a jazvy, ktorú mal na lavom ramene. Tetovanie znaku Sloboda, cez ktorý sa tiahla jazva zo znakom kanji:Krv. Kto by predsa len zabudol na ich motto: Sloboda je vykúpená krvou. "Kage vás naliehavo žiada do akcie. Jedná sa o krátkodobú, ale velmi dôležitú záležitosť, máťe ho doprevadiť do jedného mesta, počká vás pri hore Shisufa." Zahladel som sa mu do tváre, ktorá bola skrytá za maskou. Jediné, čo som mohol vydieť, boli modré oči. Príliš modré oči..
Zvuk hlasu ma prebudil, z nočnej mory, ktorá ma prenasledovala 10 rokov. Nechápal som, čo sa deje, ale vedel som, že je vo mne hnev, hnev za 10 rokov mojeho života. Turaki padal, spomalene, jeho kovová kopula bola ako opona, presúvajúc čas do dalšieho deja. Ten chlapec, ten príšerný chlapec, mi ho tak pripomínal. Toho mladého ANBU, s tými očami, tak pohrdavými. To, že prejavil lútosť som nevidel. Bol som sám, sám vo svojej nočnej mory. Postavil som sa. Prach sa rozvíril a odhalil pravdu. Meč, pohodený pár metrou odomna, sa zdvihol a sám mi skočil do ruky. Hladel som na Soula plný nenávisti. Avšak nevidel som neho, videl som mladého ANBU route. Tvoja ponuka je prihlúpla, dokonca aj od takého mladaťa ako si ty. Vzdať sa? Nechať vás dokončiť svoju prácu, aby ste nás potom zabili ešte brutálnejšie zo svojim pánom? Je iba jeden rozdiel medzi smrtou teraz a potom. A to je nádej. Nádej, že ak to zastavíme teraz, další nebudú musieť umierať.Naše rodiny...prehltol som. Rodiny iných.. z oka mi vytiekla slza. Čepel mojeho meča začala praskať, ale nerozpadla sa. Akoby ju držal niekto silou vôle. Ukázal som prstom na Soula, a sklzol som ní na tých troch. Odrazu ucítili tah a odleteli preč od Soula.Akoby stihol zareagovať. Soul ma nezaujímal, videl som iba ANBU z modrými očami...Soul cítil, ako sa vo vnútry jeho tela niečo hýbe...a pomaly sa to zvätšuje....

Renji Hagane

Odrazu sa pred nami objavil nejaký 16 ročný chalan. Vyzeral ako mocný shinobi. Veď ešte dedo ma učil nesúdiť knihu podľa obalu. Nikoho som nikdy nepodceňoval. Potom na nás vyrukoval s tou ponukou. Vtedy som Turakiho pustil a zaťal som ruky v päsť a vyceril zuby. Popri tom mi vytriskla slza z ľavého oka. Už sú to roky čo som neplakal. A pritom keď na mňa mieril tou kosou, mi prebehli zimomriavky po chrbte. Akoby sa jedna časť mňa nechcela vzdať, ale druhá už nechcela vidieť ďalšiu smrť a beznádej.
"Dosť už bolo utrpenia, ktoré ste spôsobili!" doložil som na Amarove slová, aj keď nejaká moja časť by s tou ponukou súhlasila.

/Odletel si a vrazil do rohu jaskyne spolu s Nikkom a Turakim

Hingkoku Tashiro

Cítil som ako tá cudzia čakra pomaly slabne. Keď si moje oči zvykli na svetlo tak som videl tvár medika stojaceho nado mnou. Ale nie aj on ma chce zabiť? Nie v mysli som si vydýchol Nie, nechce ma zabiť. Vyliečil ma. Ten medik prehovoril jeho slovám som nerozumel. Svoju hlavu som natočil tak aby som mohol vidieť von zo stanu. Videl som mladého Chalana s akosi obrou kosou, ako prednáša svoj návrh. Ten sa tu ako nabral? Veď toho som tu nevidel. Jeho slová som dobre nepočul asi preto že som bol otupený zo straty krvi a úderu do hlavy. Ale ako som naňho pozeral zdal sa mi akýsi iný ako ostatný. Zrazu mi z úst potichu vyšli slová. Čo to robí s tou kosou?.

Nikko

Proběhl jsem za Renjim do mlhy, když v tom se před námi objevil Soul.
Když vytáhl kosu, tak jsem málem potřeboval si vyměnit spodní prádlo.
Měl jsem sice v luku šíp, ale jeho zakroucení hlavou ve stylu ne mi připadalo jako dobrý nápad.
Poté nám dal tu jeho nabídku.
Když byl pár metrů ode mne, tak se mi zdála celkem dobrá.
Ale potom Amaru tu nabídku odmítl a já si řekl A jsem v háji. a začal jsem se krýt, když v tom jsem pocítil vítr po celém těle.
Bylo to díky tomu, že jsem letěl do rohu jeskyně.
Nevěděl jsem, jestli to udělal ten z Akatsuki, anebo někdo jinej, ale to bylo celkem jedno.
Nakonec jsem narazil do rohu jeskyně.

Yuujin

Tvoje nadeje konci ted a tady. Zvedl jsem ze zeme kus skaly velke asi jako Amarova hlava. Levou rukou jsem si ji nadhodil a druhou rukou jsem do ni uderil vsi silou. Skala se rozletla na nekolik mensich ostrych kaminku leticich primo na Amara. Mezitim jsem se skryl do temnoty, jen zkuseny senzibil me mohl vypatrat.


Podekujte Mie ze mi pripomela ze se tu jeste hraje Uplne se mi to vykourilo z hlavy, moc se omlouvam

by Adop: Mia, dakujem ty a niekedy mi pripomen že ho mám zabiť -.-

by Ramaru: Škoda že na mě nereaguješ a ,že mě spíše ignoruješ ,když jsem ti to psal asi před 3 dněma pár krát a ty nic

Amaru Hingoku

Bolo hlúpe si myslieť, že sa schváš. V celej jaskyny už bol iba jedenSenzibil, a ten nemohol v tej chvíli pomôcť Amarovi, alebo nechcel, vyšlo to na rovnako.Ale bolo tu ešte niečo..Dakujem Turaki.. Vyslovil a zahladel sa na miesto, kde sa nachádzal Yuujin..Vieš, že moj klan vníma železo? Kameňe som odrazil zlámanou čepelou, ale nezdalo sa že by sa ich tie kamene vôbec dotkli. Prach z Turakiho techniky stále visel vo vzduchu a Yuujin si z hrôzou, či snád chladnou hlavou uvedomil, že tu sa neschováš. Toto bola jeho aréna, jeho hra.
Amaru zdvihol ruku smero tam, kde si sa nachádzal a odrazu si ucítil divné chvenie, nasledovnú miernu bolesť v celom tela. Rovnako ako u Soula, aj ty si uvidel, že sa v tvojom tele ničo hýbe a raztie to..A bolesť sa zvätšovala..

Ku Nikkov, Renjimu a Turakimu sa zbehol malý tým ninjov-medikov, ale zdalo sa, že môžu chodiť sami. Čo sa mladších týkalo, bol takmer v poriadku, ale Turaki bol na tom zle. Jeho telo, organická časť začala odmietať druhú časť a kov sa začal odlepovať. Iba vdaka medikom vôbec dýchal...
Kamera sa posunula vzad, ku Tashirovi a medikovi, ktorý sa opäť vrátil do práce. Bol skúsenejší, avšak nesústredený.Vlastne by ťa najradšej nechal umrieť a liečil niekoho dôležitého.Avšak rozkaz bol rozkaz.
"Odpočiň si ten chlapec už je v poriadku." dodal hlas zpod masky. Člen ANBU route sa k tebe naklonil, ked medik odišiel. "Mal si dobrú výdrž chlapče, avšak nič tým nezmeníš. V skutočnosti som chcel otestovať tvoju sílu, chlapče, ako som kedysi testoval celý klan Hingoku,Amarovu rodinu.A vzialene aj tvoju." ANBU sa postavil a ty si zistil že sa nedokážeš hýbať, či vôbec rozprávať. Ninja odkráčal a naposledy sa na teba otočil, kým ho nezahalila temnota jaskyne. "Ale nikomu ani muk ano?" Hladel na teba príliš modrými očami. Príliš modrými na normálneho človeka.

Renji Hagane

Po tom tvrdom náraze o stenu som ostal trochu otrasený. No trochu...trochu dosť. Trvalo mi pár minút, kým mi prestalo treštiť v hlave. S Turakim to však vyzeralo zle. Už sme boli v starostlivosti ninja-medikov. Pomaly som sa dokázal postaviť na nohy. Keď som videl Turakiho v tom stave, modlil som sa, aby to prežil. Nedopustil by som, keby mal niekto zomrieť kvôli mne.
"Je mi fajn! Ja toho bastarda dostanem!"

Nikko

Náraz na stěnu byl tvrdý, tvrdší než jsem očekával.
Přesto to ale vypadalo, že můžu chodit normálně.
Poté se kolem nás seběhl tým mediků.
Jejich pomoc jsem zdvořile odmítl, bolelo mě totiž jenom trochu rameno.
Když už nemůžu nijak jinak pomoct, tak aspoň jim pomůžu odnýst Turakiho. řekl jsem si a jal jsem sek přednímu konci Turakiho, abych mohl ho pomoct odnýst.

Hingkoku Tashiro

Medik sa dal späť do práce, keď tu zrazu prišiel akýsi ANBU a poslal medika preč. Naklonil sa ku mne a začal rozprávať. Pozorne som ho počúval. Chcel som čosi povedať ale nemohol som vypustiť ani hláska. Čo? Tak to bol on. Prečo nemôžem rozprávať? chcel som sa posadiť, ale nemohol som sa hýbať. Čo to má byť? Kedy stihol urobiť nejakú paralyzujúcu techniku? Veď som ho nevidel robiť nič. Pomaly odchádzal a potom sa otočil a pozrel na mňa jeho hypnotizujúcimy modrými očami. Čo to ma za oči? Aké modré až svietia. Keďže sa nikto neotravoval z uložením môjho piesku ten tam stále ležal všade na okolo. Vytvoril som guľku a strelil ju po tom ANBU keď mi bol otočený chrbátom. Mieril som na hlavu. Nech ho to aspoň zabolí ako šľak. pomyslel som si.

Soul

Můj parták se připojil do boje ,to pro mě bylo dobře znamění , pozorně zabavil Amarua a já měl cestu volnou ,tedy kromě ANBU ,ale ty jsem pořádně nebral na vědomí .Ještě tam byl Sousari ,jenomže jeho slova mi do hlavy vehnala zvědavost ,ale ani toho jsem nevnímal jako překážku. Tudíž mi nic nebránilo jít dál k bráně. Neváhal jsem a pomalu jsem udělal krok dopředu a pak jsem se zastavil a kouknul jsem se na svou ruku. Železo ? řekl jsem pro sebe překvapeně ,poznal jsem to kvůly tomu ,že jsem měl původně železo i v druhé ruce ,jenomže to sežrala moje kosa ,aby mi ochránila ruku ,koneček kosy se prodloužil a zajel mi po plášt a přicucnul se na té ruce ,které ještě byla infikovala železem a pomalu ho začlo sát ,jenom jsem doufal ,že si toho nevšimne než ho vysaju. Dál jsem nečekal a pomalýma krokama jsem jsem středem jeskyně mezi všemi raněnými dál k bráně

Amaru Hingoku

Nesmial som sa. Netruchlil. Nehneval. Tieto emocie boli teraz uzavreté v mojom vnútry a miešali, vytvrali výbušnú zmes, chystajúc sa uvolniť v tej najhorší okamich. Bolo mi jedno, či pre nich alebo pre mna.Obidve možnosti ma skončia trápenia, trápenia za rodinou, priatelmi...Avšak či aj za synom som nevedel...Aspoň to mohli utíšiť, zahojiť..urobiť jazvu na mojej duši a dúfať, že mi ostane iba mlhavá spomienka..Soul, vyzerajúc, že sa snaží ujisť a nechať ma na Yuujinovi, bol príliš mladý a moja počiatočná o tom, že je skúsenejší ako ja, zmyzla. Neujdeš mi..ani jeden... odrazu ste obidvaja ucítili tah v jednej ruke...Všetok kov, všetko železo vo vás sa pohlo a vystrelilo z vašeho tela. Vaše svaly, tak krehký material, sa roztrhli. Biceps, na ktorom nadvezovali ostatné, odišiel ako prvý a vaša ruka bezvládne ovisla vo vzduchu. Guličky železa z vašeho tela odišli ku mne a ja som ich následovne vystrelil na vás..Jedna z najtajneších techník klanu Hingoku bola ukázaná. Železo je všade..stačí ho len vicítiť.. Amaru si odkašlal. Zdalo sa, že ide do boja príliš rýchlo..Takýmto tempom nevydrží ani 10 minút a aj to iba vdaka jeho chakre..Ale on ešte ukáže svoju sílu...Toto bol iba začiatok konca...

Dalej, pri medikskom stane, sa mladý ninja Tashiro snažil niečo dokázať. Či sebe, alebo iným, bolo nepodstatné. Technika sa len neškodne rozprskla na ANBU-vom temeny..Ale stále si mal hlavu natočenú na nom..nemohol si pohnúť..Otočil sa na teba a vytiahol kunai..O sekundu by ho hodil, keby ho nezastavila niečia ruka..Čia si nevedel, avšak začul si slová, ktorá tá postava vydávala "Toto nie je súčasť misie..Tvoj rozpor z klanom Hingoku teraz neexistuje. Ty neexistuješ..Tak sa podla toho správaj..Ano..zástupca.. vyslovil ANBU z modrými očami naštvane. Potom obidve postavy odišli...
A ty si v stane ostal sám..všetci už dávno pomáhali na bojisku...Ostal ty iba výhlad na boj Amara, najsilnejšieho z tvojeho klanu a Akatsuki..Nikto mu neprišiel pomocť...

Nikkovu pomoc prijali medici s radostou, lebo to vyzeralo, že sú príliš vyštavený udržaním ho vôbec pokope. Telo sa stále trhalo, na viac a viac miestach..Musíme ho odniesť od Amara..a to rýchlo! vykríkol jeden z nich a najslabší z medikov v liečený odišiel na druhú stranu a chytil ho za nohy..Teba nechali aby si mu podržal hlavu a ramená..Zdal sa byť taký slabí.....

Renji, nech sa akokolvek snažil, nedokázal sa k Amarovi priblížiť. Či skôr udržať sa v ostatočnej vzialenosťi..Cítil tah...akoby 2 magnety opačného pola sa prithovali a on bol jedným z nich..Bolo to neznesitelné...Nemohol si mu teraz pomôcť, nech si akokolvek chcel..Alebo snáď áno??

Hingkoku Tashiro

Moja technika sa rozprskla o jeho temeno hlavy čo som aj očakával lebo buď som bol príliš slabý, alebo som bol v pôsobení Amarouho poľa. Keď sa ku mne otočil a vytiahol kunai tak som sa vyľakal, ale nebolo to na mne vidieť lebo som bol v celkovej paralýze. Zablysli sa mi oči.


Otec sa na mňa ešte z úsmevom otočil, ale to už vyšlo z úst banditu Pche bandita poskladal pečate nadýchol sa a zvolal Katon: Housenka no Jutsu a z úst mu vyletel veľký počet ohnivých gulí. Tu sa môj otec odo mňa odvrátil vytiahol klanový zvitok rozvinul ho a zvolal Šesťuholníková technika. vyvolal dosť veľké množstvo piesku ten sa sformoval do akýchsi šesťuholníkových platničiek a tie vykryli útok. Bandita zostal udivený ale rýchlo sa spamätal. Takže ty sa chceš hrať? vyplul zo seba bandita z nechuťou. Otec sa z úsmevom pozrel na banditu a povedal Nie. Popravde ma to dosť obťažuje, ale nedovolím aby niekto siahol rukou na môjho syna. Bandita sa zasmial. Takže to urýchlime bandita zasa poskladal pečate a zahučal na otca Katon: Karyuu-Endan z úst vypustil akýsi prúd horúceho ohňa miereného na nás. Otec ani len nemrkol a všetky platničky ktoré na okolo poletovali sa pospájali ako kocky lega do akéhosi veľkého viac vrstvového štítu. Otec vytvoril pečate zakúsol si do palca zvolal a priložil ruku k zemiKuchiyose no Jutsu zrazu sa ozvalo Puff a na mieste sa z dymu vyvalil veľký čierny vlk. Vlk zavil a povedal Akosi tu je horúco.

Prečo som taký slabý? prečo nemôžem byť ako môj otec? Keby tu je môj otec tak by ma zachránil. Zrazu toho ANBU zastavila čiasi ruka nevedel som komu patrí. V kútiku duše som sa zaradoval Nezabije ma? Postavy sa otočili a odišli zo stanu v ktorom som ostal sám celkom sám. A jediné čo mi zostalo bol výhľad na Amarua najsilnejšieho z celého klanu. Pomyslel som si Čo teraz? Aspoň uvidím najsilnejšie techniky nášho klanu. Nemohol som sa pohnúť tak jediný výhľad bol ten o ktorý som sa zatiaľ zaujímal. Tu ma začali v hlave zožierať myšlienky. Kde sú všetci to ma tu nechali celkom samotného? Čo mám ako teraz robiť? Čo ak už nikto nepríde a na mňa zabudnú a nechajú ma tu ležať bez pohybu dokiaľ nevypustím dušu? Celú moju myseľ naplnil strach z toho čo bude nezostávalo mi nič iné len čakať než si ma niekto všimne a pomôže mi.

Nikko

Jeden medik, zřejmě ten nejslabší, chytil Turakiho
Vydali jsme se k stanu k medikům.
Nejdříve jsem se díval na Turakiho, jak se jeho kov odděluje od těla.
Poté, co jsem už ten pohled nemohl vydržet, tak jsem se podíval před sebe.
Viděl jsem úžasnou podívanou a důvod, proč se odděluje kov od Turakiho těla.
Jakmile jsme se vzdalovali od Amara, jeho působení sláblo a kov se začal oddělovat čím dál tím míň.
Pak jsme už konečně došli do stanu a byli tam jasné známky boje.
Co se tu sakra stalo? řekl jsem si, a začal jsem kontrolovat tep ležících na zemi.
Tenhleten žije. řekl jsem medikům a ukázal prstem na Hingoka.

Renji Hagane

Aj keď vo mne vrela krv a chcel som pokračovať v boji, moje telo však nesúhlasilo. A pre náš klan typická veľká fyzická odolnosť ustúpila. Nenávidím ten pocit. Pocit bezmocnosti. Keď sa môžem len prizerať ako Akatsuki decimujú rady našich ninjov. Neostávalo mi nič iné, ako sa pozrieť po Turakim.
Bolo jasné, že jeho pokusy s poročilými technikami Koutonu si na ňom vybrali svoju daň. Jeho techniky sú niekoľkonásobne silnejšie, avšak majú aj silnejšie vedľajšie účinky. Ba až brutálne. Keby som mu mohol pomôcť, urobil by som to. Lenže nie som žiadny ninja-medik. Náš klan bol určený bojovať a chrániť. Sme pevní a odolní ako oceľ, ale, bohužiaľ, sme len dvaja. Mohlo to byť odo mňa sebecké a bezcitné, ale byť jediným shinobi z klanu bolo to posledné čo som si želal.

Soul

Arght .... zasyčel jsem bolestí a to to bylo sotva slyšet ,měl jsem k tomu pádný důvod tadle nesnesitelná bolest ,že se mi trhaly svaly byla hodně zmírněná ,když jste se koukli na moji ruku co odlétává byla celá šedá , byla celá pokrytá dotonem stejně jako zbytky po mé ruce ,konečky které jsem ještě zachránil se skryli pod velkou vrstvou dotonu. Ještě než se to totiž stalo celé moje tělo zešedlo i s obličejem ,nyní jsem nevydal jako 16 letý kluk , i když jsem jím stále byl ,jenom jsem měl zšedlou kůži a vypadal jsem mnohem starší. Otočil jsem se na Amarua a to už na mě letély ty kuličky na tváři se mi oběvil chápající usměv , chápající usměv ,který brání svou vlast a viděl jsem v něm i na něm jak je to silný a proffesionální shinobi který dokáže být i nemylosrdný,ale něco mu chybělo a to byla víra , stova jsem to dořekl v mé hlavě moje kosa začla černě jiskřit jako i Sousariho , rozeběhl jsemse proti těm kuličkám ,což se mohlo znát jako šílenství a pevně sjem stisknul tu kosu ani ne za vteřinu už byly u mě a já máchnul tou kosou předsebou a kuličky se zarili do kosy jako do zdy a já jsem pokračoval ve běhu ,nebyl daleko ,ale zatu dobu Amaru mohl vidět jak ty kuličky ,které mi udělali do kosy díru ,ale ani zdaleka je neprorazili se najednou vstřebali do kosy a díry se vyplnili a také se trochu zvětšila kosa ,už těd si možná mohl pochopit ,že to nebude obyčejná kosa byl jsem od tebe už 5 metrů a tu kosu jsem po tobě vystřelil letěla na tebe uhlem 45 stupnů přímo na zabodnutí a i na pořezání ,celou dobu černě jiskřila a já jsem se stále k tobě nebezpečné blížil a kdybych se dostal až k tobě a tys odrazil mojí kosu tak jsem se ti chystal dát kopanec do hrudi a to by mělo neuvěřitelnou sílu jelikož i nohy mam přec obalené dotonem a také by tě to mohlo na pár vteřin vyřadit z boje ůkvuly dýchání

Amaru Hingoku

Väzivo sa trhalo,kosti praskali...Toto sa robilo s tými, ktorý odporovali. Mäso,krv,železo..Všetko vycádzalo z ich tiel...Ucítil som bolesť. V mojej lavej ruke praskla koža, vytrieskla krv. Lavá ruka len bezvladne visela pri mojom boku. Nebolo to také vážne, avšak aby som ovládol železo v iných živých bytostiach, som musel niečo obätovať..V mojej lavej ruke totiž už žiadna chakra nebola....
Zahladel som sa na sekundu, na krátky okamžik na strop...Spomínal som..a zabúdal zároveň...

Krv,mäso,pot,strach...Toto bolo jediné, čo som vo svojom dome videl...Môj brat, strýko mojich detí, ležal rozpáraný a vyvrhnutý ako nejaké zviera..Ale skutočné zviera bol ten, ktorý to urobil....
Behal som...Misia nebola daleko...Odprevadiť kageho..ak by som zrýchlil, mohol som sa domov vrátiť skorej ako oslava skončí..nech počkajú s tortou...chcem vidieť svojeho syna sfúknuť sviečky, chcem vidieť žiaru v jeho očiach, úsmev na jeho tváry...Zastal som...Všade bolo ticho...Kage sa možno iba niekde zdržal, myslel som vtedy..Nenapadlo ma, že by ma snád oklamal...Mal predsa pečať... Vo svetle poludnia som začul šuchotať lístie. Postavil som sa..Bola to už hodina, kage snád už mohol prísť..Ale bol som ostražitý, predsa len som bol Jounin a vodca klanu zároveň... Z kríkov vyšiel Hachibi, Tsuchikageho brat.. Ostražitosť nepolavila...Aký je identivikačný kód? A vydvihol svoj obrí meč Bethy, pomenovaný po mojej nádhernej manželke. Čo to zase magneták mele,však to som ja,vole! Z mojho repu ty môže prísť plač, ale nerev, vyzeráš potom ako sráč.! Oujeee! Zložil som meč a vydýchol si. Nechápal som ako mu Tsuchikage mohol dovoliť takéto heslo."Kde je Tsuchikage-dono"? vyslovil som bez emocii, aj ked vo mne to vrelo. Kage,ne-kage, nemá právo takto ignorovať svoj lud. "Môj brácha si hraje na hrdinu, vaničku už má naplnenú. Teraz sa on v láznych váli, mna vyhodil zo svojich sáli." Potom Hachibi vytiahol noťas a začal si niečo písať. Ja som stál zarazený, sám s 8-mičkou vo svetle poludnieho slnka. Moja žena..deti..brat...rodina... Rozbehol som sa, vrazil do démonieho muža.. Vykríkol niečo za mnou..neotáčal som sa..Stihnem to čas..určiťe stihnem....

Prebral ma zvuk točiacej kosy, mieriacej na mna. Neutekal som, neuhínal..nepokúšal sa ju odraziť..Nerobil som to, čo by normálny človek čakal. Rozbehol som sa proti nej, s mojim mečom Asura, pomenovaný po mojej dcére. Použijem to..a svet sa zmení... Meč bol popraskaný a držal iba silou vôle..Ale až teraz si mnohý uvedomili, že to nebola nehoda..Odrazu sa meč rozpadol na tisíc kúskov, avšak kúsky nespadli, udržali sa vo vzduchu. Mávol som rukoväťou, teraz prázdnou bez čepele vo vzduchu. Kúsky akoby počúvli nejaký hlas a vystrelili dopredu, točiac sa okolo Soula. AKoby bol v nejakom ludskom víre. Pred kosou som sa nakoniec uklonil, ale nie tak dokonalo ako som dúfal. Kosa mi prešla cez tvár. Moje okuliera strhla zo sebou, s kúskom lavého oka. Vykríkol som a stisol rukoväť. Vír, ktorý sa točil okolo Soula neprestal a stlačil sa..Stovky ostrých čriepov minulosti sa chystali zabodnúť do Soula. Ja som dopadol na zem držiac sa pravou rukou, v ktorej som pred tým držal rukoväť, za oko a nadávajúc na zemi..Moje silové pole ochablo a Turaki, Renji,dokonca aj Toshiro ucítili úlavu...


Medici sa zahladeli na Hingoka, ktorého im Nikko ukázal. Jeden z nich si ho prezrel, potom zahladel späť na telo "nemrtveho" medika. Sakra, netušil som že je až taký dobrý..Túto paralízu zvládajú iba najlepší z našeho klanu. Mykol hlavou a vrátil sa k Turakimu. Jemu teraz nepomôžeme..toto nedokáže nikto z nás prítomných odstrániť. Musíme čakať a dúfať, že to dal na krátku dobu účinku.. Odkázal som Nikkovi a snažili sa opäť "splátať" Turakiho...

Soul

Minul jsem ? .. řekl jsem si překvapeně a on na mě poslal ty čepele a já jsem uskočil o pár kroků do zadu .. Nějaký druh magnetismu jo ? .. řekl jsem
Přihmouřil jsem oči a zatnul zuby ,čepele se blížili a nebylo uniku ... Máchal jsem rukou kolem dokola a čepele byly nebezpečně blízko mého těla .. Magnet .. řekl jsem si pro sebe .. Nikdy bych neřekl ,že potkám někoho tak silného ... A pak zazářila kosa za Amarem a moje tělo sní , byla to zlatá žlutá zář ,která byla slabá a kolem mě se oběvil povlak se stejnou barvou zalapal jsem po dechu a zhluboha jsem zakřičel .. ARGHTTTT doton na mě začal praskat a najednou ze mě vyletěl jako tlaková vlna do které se nabodali čepele a odletěli odemne já jsem po uklidnění hlasivek spadnul na koleno a odkapávala ze mě ,krev moje obrana byla pryč a byl jsem lehce pobodanej čepelama ,jelikož některé to stihly ještě do kůže ... Byl jsem nez obrany , zase jsem byl 16. letý chlapec ,který vypadal zničené , teklo ze mě spousty krve ,ale stovky malích dírek se zocelilo sraženou krvý a krev dál netekla ... Pomalu jsem se snažil zvednout a to se povedlo stál jsem na obou nohách a hlasitě jsem oddechoval ,né z vyčerpání chakry ze svého limtu , ale z kvůly tomu ,že jsem se přetáhnul to železo stále na mé ruce udělalo dost a narušilo to můj metabolysmus ... pomalu jsem se snažil narovnat a překvapeně jsem se kouknul na Amarua ,neměl jsem sílu se ted pohnout , musel jsem ulevit svým svalům po celém těle

Amaru Hingoku

Postavil som sa. Celé moje telo sa triaslo. Cítil som sa vyčerpaný, zoslalbý, neužitočný.Jedinou použitelnou rukou som si prikrával zranené oko. Krv sa valila spolu s bielou hmotou z oka. Ale druhé pozorovalo, hladelo...
Nemohol som zastaviť. Musím ho teraz doraziť, kým je slabý a jeho spoločník má vlastné problémy..Nohy sa mi preplietli, ked som sa pokúsil dostať dalej. Spadol som..Nie, takto to neskonči..Ja musím chrániť Iwu, musím chrániť...syna.. Nemohol som kráčať, ale aj tak som sa rozbehol. Nemohol som používať techniky, ale aj tak som pritiahol k sebe kunai. Bol malý, nevyrovnaný, ale aj tak som ho držal pevne. Predo mnou sa náchádzal člen Akatsuki, dieťa, asi vo veku mojeho syna..keby..Utrel som si krv z oka a druhým stále hladel do predu.
Odrazu som sa objavil predo Soulom, s kunaiom strieliacim na jeho hrudník. Držal so ho pevne..A Jedným okom mu hladel do tváre. Bola mu tak podobná..Vlasy, postava, farba očí...Spomínal som....

Vkročil som do detskej izby svojeho syna. Prekročil mrtvolu bratranca a jeho ženy. Ich dieťa, Araki, bol vypytvaný na záhrade. Dvere do detskej izby som otvoril. A dúfal, že sa mýlim, že môj syn nie je mrtvy. Vkročil som a nasledoval šlapaje očami. pomaly som ich dvíhal do tmy a zastavil pri hojdaciom koníkovi, ktorého mal môj syn tak rád. Bol celý od krvy...hojdal sa, hojdal. Šlapaje pokračovsli k posteliam mojich dvoch detí. Prehltol som žlč vychádzajúcu z mojeho žalúdka. Cítil som pach krvy..Naplo ma...Začul som za záclonami zvuk,ako ked niekto krája zeleninu či mäso. A stále dookola.Pich,pich,pich..Zvuk, ktorého hrôzu prekonal iba pohlad pri tej práci. Odtiahol som žalúzie a v nich uvidel hrôzu, ktorá ma bude prenasledovať zvyšok mojeho žvota.Uvidel som svojeho syna, ako v ruke drží nožík s neprítomným pohladom. Postielka bola celá od krvy, avšak nie synovej..Pod ním ležala moja dcéra, moja krásna dcéra. Ale Amayu pokračoval, nevšímal si ma. Vydal som bolestivý vkrik. Stále sa neotáčal. Môj syn..môj syn.. S krikom som sa rozbehol k nemu a chytil ho.Silou vôle som jeho nôž odhodil do dialky a zatriasol ním. "Amayu...čo si to urobil? prečo si ich všetkých zabil?" syn sa na mna pozrel skleneným pohladom.
Ahoj tati..už si môžem rozbaliť tvoj darček? tvár bola bez výrazu.. Do mojich očí sa vkradli slzy. Mojeho syna niekto ovládal. Nepoznal som meno ani tvár, ale tušil som, aká osoba to bola. Muž s modrími očami, príliš modrími. Všetko bude dobré synček[/b hladil som ho po vlasoch a rukov pritiahol k sebe nôž..[b]Všetko bude dobré synček..neboj.. a zabodol...Sekundu pred mojim bodnutím som mu hladel do očí, z ktorých zmyzla neprítomnosť. Môj syn vystrašene vytrieštil oči a chcel niečo vysloviť..Avšak nestihol..Nôž sa zaril hkboko do jeho malého srdca.

Predo mnou stál opäť môj syn, ibaže bol starší, vyzeral tak na 16..Ruka s kunaiom k nemu letela. Nie! Vykríkol som v mysli i vo svete. Ruka s kunaiom zastavila. Hladel som na Soula, pohladom plný otcovskej lásky a porozumenia . Vrátil si sa mi Amayu..Neboj, už bude dobré...

Soul

Narovanal jsem se ,ale nepohnul jsem se ani trochu stál jsem jak přibytý a sledoval jsem Amara jak na mě běží s Kunaiem v ruce hleděl jsem smrti do tváře ,celý jsem se napnul a mé tělo bylo připraveno příjmout ten kunai za svůj ,ale můj mozek ne stále jsem se snažil bojoval proti mému vlastnímu osůabení až se to povedlo křečovitě jsem hnul s rukou a chtěl jsem se bránit ,ale nemusel jsem kunai se předemnou zastavil a já jsem s vytřeštěnýma očima kouknul na Amarua neveděl jsem co se děje ,ale udělal jsem co mi bylo přirozené neváhal jsem , dostal jsem svou šanci a nechtěl jsem selhat zasoustředil jsem se a za Amarem se pohnula hlína a během chvilku něco svištělo vzduchem a o půl vteřiny později zkz Amara prošla čepel kosy ,přímo zkz srdce a mě mezi rukou a tělem a sám sebe jsem naštěstí minul.Pomalu jsem cítil tlouct jeho srdce , cítil jsem jak mu doznívá a to vše přez svoji kosu unaveně jsem povolil svoje svaly lehce jsem spadnul na Amara a svoji hlavu jsem opřel o jeho rameno byl o něco vyšší ,ale stejně jsem mu v klidu dosahoval najednou mi před očima projel jeho celý život těch umrtí , jeho rodina . Skoro mi ho bylo až líto , ne skoro ,ale opravdu mi tohodle člověka bylo líto ,ale ted. Ted už si odpočine natáhnul jsem krk a přiblížil jsem se k jeho uchu .. Odpustil ti .. řekl jsem slabým hlasem ... Tvůj syn se brzo ocitne ve tvé náruči .. Dodal jsem přátelským hlasem a s milým , pravým usměvem v tom kosa zazářila žlutě jako u ostatních a ty si přestal cítit bolest ,ale sám si cítil že umíráš a za pár vteřin zavřeš oči. Mě se zase začla vracet síla , když jsem byl u své kosy.