Život a dívka (Aspire)

Jin se probudil a uviděl něčí nohy. Byly to ty jemné nožky, které jistě patřily nějaké milé dívce. V pozadí nohou se skýtal pohled na oceán, kde zrovna zapadalo slunce a vytvářelo nádherné panorama. "Jsi v pořádku," zeptala se Jina a přikrčila se k němu, přičemž se mu rukou chystala prohmatat žebra a břicho, atd, jestli není zraněný nebo nekrvácí. Zřejmě nečekala to, že by někdo na pokraji útesu jen tak ležel, aniž by mu nic nebylo.

Jin

"Ou!" Zvolal jsem a hned jsem stál na nohách, protože jsem se vyděsil, nečekal jsem, že se najednou proberu vedle krásné dívky na pláži. "Eh, kde to jsem a kdo jsi ty?" Řekl jsem trochu vystrašeně.

Reineko

"Já jsem Reineko a tohle je Reikai," řekla s úsměvem a klekla si na zem. "Čekala jsem na tebe," oznámila a do očí se jí nahrnuly slzy: "Ale co tu ty pitomče děláš tak brzo?"

Pozn. Reikai nemusí být jen uvolnění duše, ale také duchovní svět

Jin

Chvíli jsem přemýšlel "To jakože jsi ty můj duch?" Vykoktal jsem ze sebe, ale pak jsem si uvědomil, že se na něco ptala. "Eh, našel jsem starý svitek a ten mě sem pomocí krve dostal." Odpověděl jsem uplně s klidem, ale bylo divné, že jsem nemluvil arogantně, jakobych k ní cítil velký repsekt.

Reineko

"Hai, jsem tvůj skutečný duch," odpověděla. "Poslední dobou ale pomalu vymíráme... Stejně jako klan, který si nás zavázal," vypadala trochu rozmrzele. Ačkoliv viděla svého budoucího pána ráda, tak to ale dobře nebylo. "Jaká tedy byla zkouška?" dotázala se, zjevně o svitku neměla ani potuchy a domnívala se, že je to součástí testu.

Jin

Kdybych se choval jako vždy tak bych ji o zkoušce lhal, ale jelikož jsem ji respektoval, asi jako jedinou bytost na světě tak jsem ji řekl pravdu. "Víš já chtěl být lepší než ostatní a proto jsem vyhledal knihu, knihu, která mi měla pomoct získat ducha dříve než bude zkouška a díky tomu jsem nalezl svitek, který jsem pokapal vlastní krví a hle už jsem byl zde." Řekl jsem ji a pousmál se na ni.

Reineko

"Pitomče," rozčílila se a v tu ránu byla na nohou a Jin málem na zemi, jak od ní dostal facku, byla hbitá, rychlá a obratná a facka spíš připomínala úder bičem. "Co kdyby tě to zabilo?!" zvolala a přitiskla se k Jinovi, přičemž ho do hrudi začala tlouct pěstmi, ale ne silou, byly to údery ze zoufalství.

Jin

Rychle jsem ji objal aniž bych reagoval na ty rány a čekal až se uklidní a pak jsem ji pustil. "Omlouvám se, ale touha být lepší mě přemohla a jak vidíš tak jsem to zvládl a teď jsem tady u tebe." Zasmál jsem se. "Jinak mé jméno je Jin, ale to už asi víš." Dodal jsem.

Reineko

"Jin?" vypadala překvapeně, ale pak už to vypadalo, jako by tě znala léta. Stále se ještě červenala, protože to objetí ji dostalo a ona lehce pookřela a brzy přestala. "Těší mě... Naposledy jsme se viděli těsně před tím než... Ah, promiň, ty si to vlastně nemůžeš pamatovat..." vypadala na ten typ člověka, co si rád povídá o společných zážitcích a zároveň chce vytvořit nové.

Jin

Líbilo se mi jak se červenala, byla to asi první holka se kterou jsem se dokázal bavit normálně a proto jsem si ji okamžitě oblíbil. Pak však naznačila, že už jsme se někdy viděli. "Počkej, my už jsme se někdy viděli?" Zeptal jsem se trošku zaskočeně což šlo poznat v mých očích.

Reineko

"Hai," odpověděla souhlasně. "Většina duchů je mnohokrát starší, než je jejich uživatel... Naštěstí," mrkla nenápadně na Jina: "Já jsem starší než ty jen o deset měsíců," v tu chvíli se však ale uklonila, jako by ji dobrá nálada opustila. "Což mě však činí celkem špatným společníkem..."

Jin

Usmál jsem se když jsem zjistil, že ji je skoro jako mě, ale pak se její nálada nějak změnil, změnila se k horšímu a to jsem nechtěl. Vypadalo to, že si s ní budu opravdu rozumnět. Přišel jsem blíže k ní a pousmál se "To jaký společník jsi nech rozhodnout ostatní." Pousmál jsem se. "A já tvrdim, že jsi nejlepší duch, kterého jsem mohl mít, tomu věř." Řekl jsem ji s radostí a sledoval jaká bude její reakce.

Reineko

"O-opravdu?" zeptala se, ale na odpověď nečekala, pohled na Jinovu tvář jí úplně stačil, aby se ve zlomku vteřiny vrhla Jinovi kolem krku. Chtěla ho obejmout, ale co ve zlomku vteřiny začalo, začalo ve zlomku vteřiny také mizet. Svět, jako by se rozplýval, začal Jinovi mizet před očima a Reineko jako by na něj volala už jenom z velké dálky, ale stále viděl její ruku, ruku která chtěla Jina ještě chytit.

Jin

Když mě objala tak jsem se jen pousmál. "Jsem rád, že jsi můj duch." Řekl jsem ale pak se to stalo. Co se to sakra děje?! Počkat já odsud nechci. Pomyslel jsem si a pak jsem uviděl ruku, ruku Reineko. Rychle jsem cuknul se svoji rukou a snažil se chytit její ruku.

Reineko

Chytla Jinovu ruku a pevně ji držela. Táhla Jina zpět, alespoň tak se to zdálo, ale nedlouho poté mohl již Jin tušit, že její síla není dostatečná, ale Reineko se nehodlala vzdát a nadále Jina pevně držela. Když v tom se Reineko Jinovi stala mnohem jasnější, již ji viděl v plných barvách, jak se postupně přibližuje k němu. Oba však uvízli v temnotě, kterou volně padali. Sem tam se vyhnuli bílým a rudým místům, ale stále se drželi černé.

Jin

Byl jsem neuvěřitelně rád, když jsem se k ní blíže přibližoval, ale pak jsme se objevili v temnotě a já nevěděl co si mám myslet. "Co to je? Kde to jsme?" Zvolal jsem nechápavě a přitáhl Reineko blíže k sobě "Drž se u mě, ať jsme kde jsme tak to tu může být nebezpečný." Řekl jsem, ale doufal jsem, že se nic nestane a my to přežijeme.

Reineko

I když byla značně vystrašená, neubránila se červeným tvářím, když si ji k sobě Jin přitáhl. "Neměli bychom... neměli bychom..." zarazila se. "Já to tu znám... Tohle je..."

Jin

Tváří jsem si všiml až teď a velmi ve mně zamrazilo, pak se Reineko znovuu ozvala Co bychom neměli? Pomyslel jsem si a hned jsem se na to také zeptal "Co bychom neměli a kde to jsme?" Zvolal jsem nedočkavě.

Reineko

"Já, musím se vrátit..." odpověděla: "Nakonec to obejití zkoušky není asi tak bezchybné..." řekla a začala se pomalu měnit na kočku, teď byla více duchem, tak jak je známe, než-li dívkou s kočičími rysy. "Tvá zkouška na tebe teprve čeká..." to byla její poslední slova před tím, než se někam vypařila. Jin až po několika minutách konečně dopadl na "dno" a jakmile se tak stalo, tak se od něj, jako od epicentra výbuchu, rozšířilo světlo a na chvíli ho oslepilo. Zřejmě se ocitl tam, kde se normálně zkouška prováděla, tedy alespoň její praktická část, protože místo, kde se teď nacházel, nemohlo být vůbec poblíž vesnice, dokonce ani v samotné Zemi Severu. Jin se totiž ocitl na písečné poušti a zrovna byl až po kotníky ve vodě, protože se naštěstí nacházel v oáze. Kolem, krom několika málo palem a trávy, byl už jenom písek, ale k jedné z palem bylo přivázáno zvíře. Vysoké statné zvíře s malou hlavou na silném krku a s dvěma hrby se na Jina podívalo, ale pohled nevydržel dlouho a zvíře se dále páslo.

Jin

"Sakra né!" Zvolal jsem když Reineko začala mizet. "Promiň mi to." Řekl jsem tiše a pak jsem dopadl. Chvíli jsem myslel, že jsem asi mrtvý, ale pak jsem uviděl světlo a náhle už byla kolem jen voda a písek. Kde to jsem? Pomyslel jsem si a vytáhl z kapsy malou nádobku a dal si do ní vodu a zase ji dal do kapsy a pak se napil nabráním vody do dlaní a otřepal se. Nějaká poušť? Musim získat Reineko, abych ukázal tomu jedináčkovi, že na mě nemá. Pomyslel jsem si a pomalu šel blíže k tomu zviřeti a v rukou jsem měl vodu a dával dlaně před sebe, aby se napil. Doufal jsem, že bude krotký a proto jsem se na něj snažil vylést.

Velbloud

Seč se snažil Jina ignorovat, když se ho pokusil nalákat na vodu, která byla jenom kousek, tak to dlouho nevydržel, protože se jen o pár chvil později pokusil na něj vylézt, což se velbloudovi dvakrát nezamlouvalo a tak nejenom že Jina poplival, ale také se mu zakousl do kusu oblečení a právě za ten kus ho vítězoslavně vytáhl nad zem.

Jin

Začal jsem se vzpouzet a pak jsem si strhnul kus oblečení a uskočil. Už jsem si šahal pro meč na zádech, že ho zabiju, ale to bych se pak nedostal z pouště pryč. "Sakra co děláš. Jsi tu přivázaný, musíš být zvyklý na lidi." Zvolal jsem a vyčkával.

Velbloud

Zřejmě ho to vůbec nezajímalo. Jin nebyl jeho pán a ani s ním nestrávil nějaký čas a tak velbloud prostě odmítl poslušnost. Aby svá "slova" tedy jeho rozhodnutí potvrdil, vykálel se znenadání na zem a zanechal po sobě velikánskou hroudu.

Jin

Nevěděl jsem co mám dělat a v tu chvíli se vykálel a tak jsem si rychle zacpal nos a uskočil. Už jsem byl fakt v koncích, nic mě nenapadlo a stále jsem se rozhlížel zda někoho neuvidim. Jediné co mě v tu chvíli ještě napadlo. "Je tu někdo?!" Volal jsem tak hlasitě, že kdyby tu někdo poblíž byl tak by mě určitě slyšel.

Velbloud

Otočil se na Jina s rozčíleným obličejem, nejspíš ho to pokřikování rozčilovalo, ale přitom pohodil hlavou na provaz, že když už tady je, tak by ho mohl taky odvázat a nejspíš by pak byl velbloud "hovornější".