Suichu se nevzdává

Ararashi



Když sebou začal můj bratr mírně cukat, trochu mě to vyděsilo, ale něco mi říkalo, že to snad znamená, že je to dobře, než mne do reality uvrhl hlasitý pískavý tón. V tu chvíli jsem si to uvědomil. Snažil jsem se bratra probrat sám, ale sebevíc jsem se snažil, tím více jsem se mu vzdaloval. Vlastně mě od něj odtrhli a místo, abych mu pomohl, ještě více jsem se mu vzdálil a ublížil mu. Lékaři už jen zkonstatovali, že je bratr mrtev, nemohl jsem tomu uvěřit, prostě nemohl. Ať už mezi tím, kdy to lékař řekl, uběhla velice kratičká doba, pro mé srdce to byla celá věčnost naplněná bolestí, smutkem a utrpením. Vše se zdálo, jako kdyby se čas zastavil a nebo já přestal vnímat, zdálo se skoro, jako kdybych už ani nevěděl, nevěděl kdo anebo co jsem. Pomalu jsem si uvědomoval, že mám mokrý obličej, slzy, které se vydraly na povrch, se stále a stále draly ven. Nemohl jsem, prostě nemohl, uvěřit, že je mrtvý, že už ho nikdy neuvidím smát se, už mě nikdy ani nerozčílí tak, jak to dovedl jen on. Ta bezstarostná léta, kdy jsme byli ještě malými dětmi, kde ta byla. Pomalu jsem si začal uvědomovat, jak moc jsem se bratrovi i všem ostatním vzdálil pouze kvůli tomu, abych mohl být dobrým vůdcem, ale byla to chyba. Kdybych víc naslouchal srdce a méně následoval striktní kodex klanu a vůdců, neseděl bych tady. Stále by to byla ta bezstarostná léta a pokud by se něco stalo, byl bych to já, kdo by tam zrovna teď ležel. Hlava mi klesla do dlaní, cítil jsem, jak slzy protékají skrz mezery mezi prsty, jak malé dítě, které ještě ani neví, co je skutečná bolest, jsem tam brečel a nemohl jsem přestat. Pak jsem ale něco uslyšel, pak znovu a znovu, podíval jsem se směrem k bratrovi a uviděl, že kolem něj je znovu velké množství rozmazaných lidí. Nepoznával jsem je. Ale před chvílí jsem je tu viděl. V naději, že se něco změnilo, jsem se chystal prodrat mezi ně, ale oni mezitím stihli odejít. Když jsem se znovu podíval směrem k němu. Rychle jsem si setřel slzy z očí, abych viděl, co se to vlastně děje. Doteď to bylo dost rozmazané a já skoro nic neviděl. Než jsem si ale slzy stihl setřít, bratr mě oslovil. Já znovu propadl slzám - tentokrát ale ne smutkem, ale štěstím. Tolik se mi ulevilo. Tak jsem byl rád. Natolik, že jsem ho objal, načež jsem ho zase rychle pustil, protože jsem si uvědomil, nakolik zesláblý musí být a jakou bolest mu muselo mé objetí způsobit. Proto jsem se raději hned starostlivě zeptal: "Jsi v pořádku?"