Den poté - Tsukigakure no Sato

Mizuki Odoamne

Byl to strašné smutné, možná jí pořádně neznala, ale rozhodně si nezasloužila zemřít hned takhle na začátku. Hlavně od neznámého, který snad v na tom moři zemřel. Při těchto myšlénkách jsem trochu sevřela pěst a pak si všimla ženy co přišla s eskortou. Že by někdo z Tsukiakari ? Pomyslela si, protože jí nikdy neviděla a myslela si, že všechny ve vesnici zná. Byla nádherná a ještě k tomu vypadala velmi váženě. Pak jsem se otočila na Kasumiho, který jí svým způsobem přivítal a spustil svůj proslov. Pozorně jsem ho poslouchala a uronila nejednu slzu. Zjevil se měsíční svit. Ať jí měsíc ukáže cestu Otřela si oči a počkal až na mě přijde řada. Zapálila svíčku se smutným pohledem se vrátila zpátky na místo.

Nějakým způsobem jste se všichni po zapálení svíčky přemístili na stejné místo, takže když se hřbitov trošku vylidnil - především dav mezi vámi, Mizuki se ocitla vedle Yoie. Z druhé strany vedle něho stál Yoshiro a kruh uzavíral Hiro který se ocitl mezi Yoshirem a Mizuki. Byla to v celku náhoda, ale místo se vyprazdňovalo čím dál víc a to už jste všichni mohli zahlédnout Hidekiho se Sakim jak pomalým krokem jdou přímo k vám.
"Jsem rád že jste přišli všichni." Řekl hlasitě Hideki ještě než k vám dorazil a na tváři se mu vytvořil menší úsměv. Zvlášť protože dorazil i Yoshiro o kterém pochyboval.

Yoi Akuma

Chtěl jít po pohřbu domů, ale něco mu nesedělo. Všichni odcházeli a zůstávala jen Mizuki a jeho brácha. Nevěděl, co to má znamenat, ale když uviděl i Yoshira, tak mu došlo, že zřejmě je tu někdo chce, což mu potvrdil i příchod Hidekiho. Ve chvíli, kdy promluvil, tak se Yoi usmál a podíval se na všechny okolo. "A co teď?"

Yoshiro Aka - Tayiou

Již z dálky si všiml přítomnosti Yoie, chlapce, který mu zachránil život a nenápadně jej pozoroval. Když se jejich oči střetly, vypadal chlapec trochu nejistý. Když se trochu osmělil zamával mu. Lidé se začali rozcházet, známé tváře pro Yoshira tu však zůstávali. Že by nějaká náhoda? V tom však přišel Hideki, kterého chlapec si přál vidět. Nejistě se na něj usmál a doufal, že svojí přítomností mu dal najevo, že to s novým začátkem myslí vážně. Strčil si ruce do kapsy a přejel pohledech po všech. Že by se něco dělo nového? Vypadalo to, že jeho předtucha bude nejspíše správná a bude se opravdu něco dít. Ovšem co? Na to nemohl Yoshiro stále přijít. Vyhnal z hlavy tyto zbytečné myšlenky a poslouchal mlčky pozorně, co se tedy bude dít.

Hiro Akuma

Hřbitov se vyklízel opravdu rychle a já se podrbal na hlavě. Během chvilky se zvýraznil kruh, který byl tvořen několika ninji spolu semnou a bratrem. Přišlo mi to divné a tak jsem si je tak prohlížel. Aby toho nebylo málo, tak přišli ještě další a já si povzdychl při pohledu na ty osoby. Nejspíš tu už nemám co dělat.. teď je to jejich věc. Stejně mezi ně nepatřím. Prolítlo mi hlavou a pomalinku se otočil a chtěl odejít.

Mizuki Odoamne

Koukala do země. Strašně moc přemýšlela nad tím vším. Ostatní pomalu odcházeli, ale ty nejdůležitější tu zůstali, tedy nejdůležitější pro Mizuki. Skoro nikoho neznala, ale za těch pár dnů se jí život obrátil vzhůru nohama. Poznala spoustu nových lidí, ale přesto jednoho ztratila. Postupně si je všechny prohlédla a usmála se. Vedle ní byl kluk. Vypadal podobně jako Yoi. Zmiňoval, že má bratra. pomyslela si a zkoumavě ho pozorovala. Najednou povzdechl a ona zaznamenala příchod Hidekiho a Sakiho dalších lidí co poznala. Ten kluk se otočil a vypadal, že odejde. Ne pomyslela si, ale nahlas to neřekla. Položila mu ruku na rameno. Před pár dny by to neudělala, ale barieru odstupu zní odstranil Yoi, když jí chytl za ruku po té co se seznámili a běželi za Mangetsu. Kluk co se zdál být velmi rád, když o něj ukázala nějaký zájem. Ze začátku se také cítil být odstrčený a tak si pomyslela, že může ten jeho bratr. "Počkej." řekla slabým hlasem, nedokázala mluvit tak vesele. Nebyla na tyto věci zvyklá nikdo jí nikdy neumřel. "Ty si Yoiův bratr viď." řekla a nakonec vykouzlila i malý úsměv a doufala, že ho tu v této melancholické chvilce přinutí zůstat.

Hiro Akuma

Když jsem se chystal odejít, tak mi někdo položil ruku na rameno a já si myslel, že to je můj bratr s tím, že mi začne představovat jeho kamarády. Pootočil jsem hlavu tak, abych viděl tu ruku a za jista to nebyla ruka mého bratra, ale ruka nějaké dívky, která říkala, abych počkal. Inu stál jsem, a pomalinku se otáčel. Ptala se, jestli jsem Yoiův bratr a při pohledu na ní mi během chvilky začala téct krev z nosu. Černovlasá dívka s hezkým úsměvem a štíhle vymodelovanou postavou?! Aaah.. úžasný! Pomyslel jsem si a rychle začal kývat hlavou a snažil se koukat směrem do země s rukou u nosu. Jo..jo.. ano... jsem... Vykoktával jsem ze sebe v různých intervalech. Tak teď se cítím tak trapně, že bych raději byl doma a něco si četl. Honilo se mi hlavou a začal se červenat.

Hideki Senji-lin

Pomalým krokem dorazil spolu se Sakim až k vám.
"Takže, když už jsme se tu takhle sešli, mohl bych vám sdělit informace k zítřku." Řekl klidným tónem a pohled mu přelétl po všech z vás.
"Takže můj tým... Mizuki-san, Yoi a Yoshiro. Sejdeme se ráno 8 před bránou Tsuki. Čeká vás velký den. Vaše první mise." Mírně se pousmál přičemž odvrátil pohled zpět na hrob Mangetsu čímž mu úsměv zase spadl. Pohled pak odvrátil na Hira a vážněji řekl:
"Ty se máš ve stejný čas hlásit u Kasumi-sama v chrámě. On ti řekne co tě dál bude čekat. Vem si sebou dost jídla a pití na pár dní." Dořekl a mávl vám všem na rozloučení. Na nic nečekal a vydal se přímo domů. Saki udělal totéž a na hřbitově jste se kromě pár ninjů ocitli samy.

Yoi Akuma

Pozorně si je vyslechl, ale opět tento krok nepochopil, prostě mu přišlo, že všichni kolem něj neberou v potaz, že vlastně nic neumí, je naprosto neschopný a nemá se jak bránit ani bojovat. Fakt se snažil, aby nic neřekl, ale bylo toho na něj v poslední době moc. Zemřela mu myš, hned první den v týmu před ním umřela dívka, dnes zjistil něco zvláštního o otci a zároveň se dozvěděl od jednoho kluka, že vlastně neví, co se sebou bude dělat, takže to nevydržel. "Na misi? A co tam sakra budu dělat? Nestačí jedno úmrtí? Však umím jen koncentrovat chakru. To by mě zajímalo, jak pomůžu týmu, když neumím vůbec nic, ale vůbec. Ani jedno silnější jutsu, protože můj klan je zřejmě naprosto neschopný a nezajímá se o své členy, když mě nikdo nic nenaučil a co se týče mého otce? Už ani nevím, jak vypadá." Řekl trochu vytočeně, což u něj rozhodně nebylo zvykem, ale to, co se v poslední době událo, se na něm docela podepsalo. Otočil se na patě, odfoukl si, při čemž vyplivl párátko z pusy a zamířil si to pryč ze hřbitovu.

Mizuki Odoamne

Ten kluk se choval podivně, ale nakonec jsem z něho odpoveď dostala. Ty Akumové jsou zvláštní řekla si, ale nemyslela to špatně ba naopak. Přišel Hideki se Sakim rozdal instrukce a už chtěli odejít. Tak to by bylo k pohřbu pomyslela si naštvaně jak rychle to prolétl, ale neřešila to. Takže Hiro. Pomyslela si, když zjistila jeho jméno. Chtěla odejít, ale Yoi se ozval. Poslechla si ho a nakonec zastavila i Yoie. "To je dobrý Yoii. Naučíš se na misi. Určitě to bude v plánu." řekl a snažila se ho ještě před odchodem uklidnit. Sama svým slovům moc nevěřila, ale když byla mise tak holt půjdeme na misi.

Hiro Akuma

Snažil jsem se hodit do pohody, což se mi povedlo díky tomu, že jsem s ní dál nekomunikoval a spíše se soustředil na to, co říkal ten ninja, protože bylo vidět, že on tu rozdává úkoly. Z kapsy jsem vytáhl kapesník a zbytek krve si utřel. Hodlá mě někam poslat samotného? Nechci tak rychle zemřít.. chseesh. Pomyslel jsem si a pak schoval kapesník zpátky do kapsy. Yoi vybouchnul a já ho poslouchal do posledního slova. Yoi má pravdu... nic neumíme, ale každý si dokáže najít cestu k síle. Avšak.. jaká je ta naše? Hledat přátelé a trénovat spolu? Poprosit senseie a trénovat spolu? No.. já senseie nemám a ještě ani Kekei genkai ne, takže mi to může být celkem jedno, ale bojím se o Yoie.. nemůžu ztratit jedinou část své rodiny. Přemýšlel jsem nad tím a pak jenom kývl a podíval se na toho ninju (Hideki Senji-lin). Myslím, že byste mu měl dát chvilku čas, nebo mu aspoň trošku pomoci mimo takové nebezpečí.. když už jste jeho "sensei".  Řekl jsem a otočil se zády k němu. Jestli být v týmu je takové riziko, tak ani nevím, jestli bych do něho chtěl.. tak moc jsem chtěl do týmu, až teď toho normálně lituju. Proletělo mi hlavou a šel směrem k té dívce a Yoiovi.

Yoshiro Aka - Tayiou


Vyslechl si to všechno v tichosti a nejevil na sobě žádnou známku nějaké z emocí.  Nejsem tu nějak zvlášt dlouhou dobu a už mě chtějí na misi? Navíc do týmu? Musí mi tedy hodně důvěřovat. Nechápu jejich důvěru ve mě. Na jejich místě bych nejspíš jednal zcela jinak. Co když se rozhodnu je ve spánku podříznout a vrátit se do na ostrov? Kousl se do rtu a rozhlédl se kolem sebe. Ne, takhle už nemohu uvažovat, ale i tak mi svým způsobem krev dělá radost a něco to má prostě do sebe. Kdybych nebyl ninjou, byl bych nejspíše malířem. Kreslil bych však lidskou krví. Představil si ve své mysli krvavou malbu a pousmál se. To by velice lahodilo mému oku. Zatřásl hlavou, když si uvědomil, že vlastně nemá kde spát. Zapoměl se optat mnicha, jestli by mohl u něj najít střechu nad hlavou. No nic, nejspíš se prospím pod širým nebem. Připomene mi to tak staré časy, které jsem strávil s Shiro-em. Nepatrně se usmál a prohrábl si své bílé vlasy. Otočil se zády k ostatním a vydal se svižným krokem pryč z toho místa aniž by se s nimi rozloučil. Když byl dostatečně daleko vyskočil na střechu jedné z budov a rozhlížel se kolem.  Nic však zajímavého nezahlédl a proto si sedl na turka a podepřel si hlavu.


I přes to, že zde mohl začít nový život a také jej začal cítil v sobě takový divný pocit. Dalo by se to přirovnat ke smutku. Jeho starý život byl plný utrpení a bolesti, přesto však mu chyběly ty známé tváře. To okolí, jeho pokoj. Povzdychl si při tom pomyšlení a opět se jej zmocnila deprese. Cítil se tak sám, dokonce i hlas v jeho hlavě jej opustil a nechal jej na tomto místě osamoceného. Nejspíš je to mým osudem, být prokletou duší, která bude vždy bloudit po tomto světě. Bez pochopení, bez lásky. Nevím ani jaký to je pocit. Jsem vlastně člověkem? Co jsem zač? Proč jsem tak jiný? Tolik toho na lidech nechápu. Jejich zvyky, jejich chování. A přesto mám být jedním z nich. Nebo jsem snad něco jiného? Démon z bájí, který jen dokáže páchat zlo. Rozsévat bolest a utrpení. Zrozen z krve a nenávisti. Takový nejspíše jsem a vždy budu. Nic se na tom nezmění. Lidé mě tak budou vidět. Kvůli mému chování či vzhledu. I mnich možná v hloubi své duše mojí existence pohrdá. Třeba se mu má zčernalá duše a zuhelnatěné srdce hnusí. Setřel si své mokré oči rukávem smutečního oblečení a tvářil se jak hromádka neštěstí.

Hideki Senji-lin

Jak vítr se zjevil přímo před Yoiem aby ho zastavil v chůzi a přátelsky mu položil ruku na rameno.
"Klid chlapče, chápu tvé obavy i tvé chování protože přístup tvého klanu není perfektní. Přes to všechno ale si teď plnohodnotný ninja. Geninové jsou na stejné úrovni jako si Ty a také chodí na mise. Je to nyní tvůj úděl a vůbec nezáleží na síle nebo počtu jutsu které ovládáš. Nejvíc záleží na tvém odhodlání." Řekl klidně aby tě trošku uklidnil a mírně se usmál.
"Neměj strach, je to jen mise typu D a slibuji ti... ... nikdo další už neumře." Dodal potišeji ale znovu se na tebe usmál.

Když Hideki mluvil o tom že nezáleží na síle, tak Mizuki v hlavě proběhla věta kterou řekl Saki když se poprvé poznali. "Chytrý ninja má vždy navrch. Nemusíš být silnější abys byla lepší, ale základ pro vítězství je, být vždy jeden krok před nepřítelem." Bylo to divné. Hlas v tvé hlavě který se ti vybavil byl stejně zřetelný jako když k tobě mluvil otec.

Saki

"To je v pořádku Hiro. Neměj o bratra strach." Řekl hlasitě a tebe mohlo překvapit že ten malý kluk zná tvé jméno.
"Raději se připrav na zítřek. Nevím jaký s tebou mají plán ale asi to nebude jen tak něco když to bude vícedenní." Dodal a usmál se jako náznak, že taky nemáš mít strach.

Yoshiro<-

Seděl si jentak na střeše a pomalu se začalo ochlazovat. Byla zima a začátek noci. Měsíc zářil na obloze jako slunce ve dne a ulice ztichli. Moc dobře by ses v té zimě nevyspal.

Yoi Akuma

Když se předním zjevil sensei, tak se trochu lekl, ale vyslechl si vše, co říká. A slibuji ti. ..nikdo další už neumře. Pomyslel si v hlavě několikrát za sebou. Koukal do země a ve chvíli, kdy si tohle pomyslel naposledy, tak promluvil.

"Vy jste mě zklamal už několikrát. U mě už vaše slovo nemá žádnou váhu." Řekl mu a sundal jeho ruku ze svého ramene při čemž ho obešel a šel pryč. "Uvidíme se ráno." Zvolal a jen máchl rukou. Byl úplně jiný než dříve. Předtím v něm mohli všichni vidět vlnu optimismu, ale od chvíle, kdy na tréninku zařvala Mangetsu a jeho myš, tak je úplně jiný, jako kdyby ho trochu pohltila ta temnota světu shinobi, kde nikdo není nikdy v bezpečí a všichni se musí stále ohlížet přes rameno. Otec, klan, tajemství vesnice, náš sensei. Přemýšlel v hlavě a kráčel směrem domů. Netrvalo to dlouho a došel ke svému domu, kde zůstal stát přímo před dveřmi. Díval se do dveří, jako kdyby nevěděl, zda jsou to dveře k nim domů nebo ne. Koukal do nich nějakou dobu než je konečně otevřel. "Jsi tu tati?" Zvolal, ale zase se nic neozvalo. Yoi zatnul pěsti a přešel do kuchyně. Opřel se o linku a koukal do dřezu. Otec se o nás nestará a má nějaké tajemství. V klanu ani nevím, kdo je a nikdo není schopný nás něco naučit nebo pochopit myšlení klanu. Vesnice nás krmí tím, že za tou horou nic není, ale není možné, aby nebylo. Copak se svět skládá z malé placky, kde žijeme jen my? Sensei si hraje na dokonalého, ale málem jsem se kvůli němu utopil a poté zemře Mangetsu a Sora. Následně mě chce poslat na nějakou misi, kde zase může přijít někdo z ostrovu a je jedno, jakou úroveň ta mise má. Pomyslel si a v ten moment rukou strhl vše, co bylo na lince a spadlo to na zem. Otočil se na patě, popadl židli a třískl s ní o zem. "Nechci tady být!" Zařval naštvaně a měl napnuté všechny svaly v rukou a zhluboka vydechoval, při čemž v rukou držel kousky židle. Zažíval momentálně neuvěřitelnou proměnu osobnosti, potřeboval teď něco, co by ho přivedlo na jiné myšlenky, aby se necítil tak bezmocný, protože čím déle se tak bude cítit, tím více bude nemožné, aby se u něj objevila původní povaha.

Mizuki Odoamne

Vyslechla si konverzaci mezi všemi. Bylo to velmi emotivní, protože se cítili ztraceni a někdy pouhá slova nestačí. Stejně se, ale musela na tím vším pousmát, protože ty starší se je snažili vést k dobrým rozhodnutím. Yoshiro už odešel a po chvíli odešel i Yoi, který vypadal velmi sklesle. Rozhodně ne jako když se potkali. Rozhlédla se kolem zůstala tu jen ona, Hiro, Hideki a Saki. Koukla po nich a kývla hlavou jako kdyby řekla že je chápe, ale toto všechno nestačí. Otočila se na patě a odešla. Neodešla domů, ale za Yoiem. Postavila se přede dveře a zhluboka se nadechla. Za těch pár dnů se toho ozvalo tolik, že nebyl ani pořádně prostor si promluvit. Za dveřmi se ozval křik. "Nechci tady být!" Nepochybně to byl Yoi. vydedukovala Všechno je špatně. pomyslela si a se založenýma rukama bez klepání vstoupila do domu. "Ahoj Yoii." řekla mile a sledovala jak ze sebe vypustil všechno negativní, když zhluboka dýchal s kousky židle v rukou. Netvářila se zděšeně, ale jako kdyby jí to bylo líto, že ho takhle vidí.

Hiro Akuma

Z Yoie táhla opravdu negativní aura a já chápal jak se cítí, protože bych se na jeho místě nejspíš choval úplně stejně. Chudák brácha... Proletělo mi hlavou a pak na mne začal pohukovat nějaký malý kluk. Znal moje jméno a já akorát pokroutil očima. Nevidím, že bych tu někde měl vysačku se svým jménem. Prolítlo mi ještě rychle hlavou a pak se podrbal v uchu. Cokoliv je vícedenní je víc nebezpečnější, jak nějaký trénink... jestli tam někde zařvu... tak to vlastně bude všem jedno. No nevadí... Odsekl jsem a pak si všiml, že ta dívka běžela za bráchou a mne hned došlo, že to bude ta nejlepší volba útěchy, jak přeci může někdo odolat útěchy od takové překrásné dívky. Šel jsem hodně pomalým krokem domů a doufal, že Yoi bude opět tak veselý, jak vždycky býval. Nechtěl jsem je rušit, ale zase bydlíme pod jednou střechou a venku se mi v takové zimě nebude chtít přenocovat.

Yoi Akuma

Vydechoval a koukal do země. V ten moment do místnosti vkročila Mizuki a hned za ní přišel i Yoiův brácha. Když na něj Mizuki promluvila, tak sebou trochu cukl a prudce se otočil. "Jdeme." Řekl a popadl dva kunaie ze stolu, při čemž beze slov prošel kolem těch dvou a namířil si to přímo k hoře, která dělí Tsukigakure od zbytku světa. "Už mě tyhle lži nebaví." Řekl ve chvíli, kdy došel k hoře a popadl kunai do každé ruky. "Nebudu dnes usínat s pocitem nevědomosti." Řekl a v ten moment koncentroval chakru do nohou a pomalu vykročil po skále s tím, že byl předkloněný a připravený zabodnout kunai, kdyby náhodou nějak padal.

Mizuki Odoamne

Nic moc toho nenamluvil a když sebral dva kunaie tak se jí to moc nelíbilo. Chtěl, aby za ním šli, ale pak jí napadlo co se vlastně chystá udělat. Hlavně v tu chvilku, kdy při odchodu ještě zmínil, že ho ty lži nebaví. "Nemůžu!" šeptla zklamaně nahlas a až pak si všimla, že je tu i Hiro za ní. Nechala Yoie odejít a nešla za ním, protože toto jí vůbec netrápilo hlavně když to bylo zakázané a ona ještě dcerou císaře. "Tvůj bratr se změnil." řekla, ale moc nadšená z toho nebyla. "Všechny nás to nějak změnilo, ale jeho hodně." dopověděla a pohlédla na Hira.

Hiro Akuma

Pomalinku jsem došel domů a čekal, že péče té dívky na Yoie zabere, ale nevypadalo to tak. Yoi prohlásil, abychom šli za ním a já zakroutil hlavou do stran. To smrdí problémem... Problesklo mi hlavou a při velkém tichu jsem akorát slyšel, jak se ta dívka brání tomu, aby následovala Yoie. Nikdy jsem si nemyslel, že by se brácha takhle rychle změnil. Řekl jsem mírně smutným hlasem a sevřel ruku v pěst. V jednom se ale nezměnil... furt má tu potřebu dělat problémy. Dodal jsem tiše a rychle se svlékl z toho černého oblečení a přinesl si mikinu. Po natažení posledního rukávu jsem se zastavil před tou dívkou a podíval se jí směrem na břicho. Jsi s Yoiem v týmu.. a já tě chci poprosit jenom o jednu věc.. o takový slib. Řekl jsem a pak se jí podíval přímo do obličeje. Yoi je moje jediná rodina.. i když se chová tak jak se chová, tak furt to je něco, co v mém životě znamená strašně moc... a já tě proto prosím... postarej se na té misi o Yoie. Dořekl jsem a pak odklonil pohled. Ta dívka si byla jista tím, že ho teď nechá a ať si dělá co chce, což jsem bral zatím bez starostí.

Mizuki Odoamne

Poslouchala ho a nad těmi problémy se musela pousmát. Neznala Yoie tak dobře, ale z těch pár dnů ho znala jako energetického a hodného chlapce. Uvědomila si, že mimo tu misi ho vlastně nezná. I když by chtěla. "Znáš ho celý život. Já jen pár dnů." řekla mu a pohlédla mu do očí. "Za těch pár dnů mi přišel, že ho nic změnit nemůže. Že prostě bude tak strašně hodný na všechny pořád. Nechtěla bych, aby byl jiný, ale kdo jsem abych něco takového mohla chtít." řekla si a pohlédla na otevřené dveře. Odešel ven jak jeho brácha říká 'dělat problémy'. musela se trochu pousmát. Nakonec vyslovil svojí žádost a jeho pohled mu oplatila. Pousmála se, ale nedokázala nic říct. Nemohla mu nic takového slíbit, měla na tváří výraz, že by strašně ráda chtěla, ale nemohla. Bylo jí to líto, ale pak se sebrala a pomalým krokem odcházela. "Dobrou Hiro." řekla jen vyčerpaně a mířila domů kde si chtěla konečně odpočinout a vyspat se pořádně.

Hiro Akuma

Ta dívka upomenula na to, že ho znám celý život a s jejím výrazem, který mi jasně dával najevo, že to buď nezvládne, nebo jí to je úplně šumák, jsem zavřel oči a ponořil se do mysli. Znám ho celý život? No jasně, že ho znám celý život... mezitím, co on se bavil s ostatníma, tak já jen přihlížel... o samotě jsem jenom trucoval, nebo si četl nějaké zajímavé knížečky. Vždycky jsem pozoroval to, jak bratr dostával za uši, když udělal nějaký problém, a co mi to dalo do života? Jsem jeho mladší bratr... ten, kdo se snaží následovat jeho stín a přitom ještě nepřekročil ani startovní čáru. Je to ale moje jediná rodina a i kdybych měl za jeho stínem běhat na věky věků, tak za ním budu stále běhat a běhat, dokuď ho nedoženu a budu mu moc stát po boku, jako užitečný mladší bratříček, který se snaží. Narážela snad na to, že já jediný dokážu spravit to, co se mu přihodilo? Já? Co bych mu měl říct? Mám ho následovat v jeho problémech, nebo se raději držet dál? Já nevím... zanedlouho dostanu svoje KG a co se změní? Určitě nebudu jako starší bratr... budu jenom flákající se Hiro. Pomyslel jsem si a pak otevřel oči a ta dívka už byla u dveří a odcházela. Jsi ninja... a Yoiova kamarádka... kamarádi si mají pomáhat, ne?! Řekl jsem směrem do země hlasem, který znázorňoval velkou znepokojivost a trošičku smutku. Jestli jsem si celou dobu myslel, že mít kamarády je super věc, tak jsem se asi široce mýlil... očividně budu muset doufat v to nejlepší. Dodal jsem už tentokrát tichým hlasem a po jejím odchodu jsem mlčel a rozeběhl se směrem k hoře.

Cesta z vašeho klanového sídla až k hoře nebyla na pět minut. Než Yoi opustil vesnici trvalo nějakou chvíli a ještě déle než prošel přes potůček na vysoké stráni. Další hodinu zabralo než prošel celým lesem a došel k vysokým a špičatým horám které oddělovali tento "poloostrov". Pomocí koncentrace chakry v nohách si se vydal směrem nahoru. Urazil si asi 20-30 metrů a na čele se ti začali tvořit kapky potu a ty si cítil jak ti koncentrace v nohách pomalu dochází a při každém dalším kroku, ti chodilo zklouzlo pár centimetrů dolů. Před sebou si měl stovky, možná tisíce metrů a tobě mohlo pomalu dojít že takhle vysokou horu nevyběhneš tímhle způsobem.
Na 40 metrech už za Yoiem dorazil jeho mladší bratr Hiro a ten zahlédl bratra už v několika metrech jak se snaží o pěknou blbost. Neměl moc možností co dělat. Možná by ho dohnal jelikož jeho váha bez kovu je o dost menší než u Yoie, takže výstup by nemusel být tak namáhavý jako pro něho. Problém byl v tom, že pád z 40-50 metrů by byl dost bolestivý i pro ninjy kteří dokáží využívat akrobace a chakru.

Yoi Akuma - Sorry za čas, nedokáži si ještě představit rozdělení a velikost vesnice

Musím to dát! Musím! Přemýšlel a dál se v hlavě motivoval, protože prostě už ho nebavilo to, jak každý lhal, přetvařoval se nebo blbě sliboval. Poslední den toho na něj bylo moc. Ne že by byl nějak mimo, ale zkrátka vybuchl, což se u flegmatiků jednou za čas stane a pak to má naprosto katastrofické následky. Tohle je jediná věc, které mohu dosáhnout. Nikdo mi tu lhát nebude, prostě uvidím na vlastní oči to, co tam je. Přemýšlel a začala mu klouzat noha. Pomalu si uvědomoval, že tohle asi nezvládne a bude muset dolů. To taky udělal. Pomalu začal klouzat dolů, kunaiem jel po skále, aby sjížděl pomalu a využíval poslední kousky chakry. Chtěl se dostat dolů k bratrovi a přemýšlet o tom, co bude dál. Nechtěl jít ráno na misi, protože věděl, že zase nic nedokáže a mise toho typu ho ani moc nezajímala. Chtěl trénovat, aby něco dokázal, aby si jeho i bratra všiml otec a to rozhodně nevšimne, když jediné, co o něm uslyší je to, že vedle něj zemřela jiná kunoichi a nebo že plní D mise.

Hiro Akuma

K té hoře to byl velký flák cesty a já pomalu začínal pociťovat, jak moc jsem slabý. Trvalo to asi 2 hodiny, ale nakonec jsem doběhl k té hoře a opřel se hnedka o nejbližší větší kámen. Lapal jsem po dechu, jako by mne někdo dusil . Yoi už se klouzal dolů a já na něho hodil hodně starostlivý výraz. T-t-t-t... tch.. jseš normální? Málem mi vystřelilo srdce a plíce z těla... Řekl jsem a dále lapal po dechu. Nejspíš tě nedokážu rozveselit, nebo nějakým způsobem utěšit, ale nemůžu si tě dovolit ztratit.. nevím jaký to je v sobě nosit takovou bombu, ale musíš se dostat i přes takové situace. Mám raději Yoie, který se usmívá a je v pohodičce. Řekl jsem a pak se podíval na oblohu. Musí to být těžké se usmívat nad takovou tragédií, ale nemůžeš nad tím truchlit věčně.. celou budoucnost máš před sebou a takových situací se může ještě naskytnout opravdu hodně a ty musíš zabránit tomu, aby se to stalo.. musíš si najít cestu k síle. Cestu, kterou bude mít rád veselý Yoi Akuma a ne ten, který se snaží udělat něco, co je zcela nemožné. I kdyby si měl začít trénovat od začátku, tak se hlavně nikdy nevzdát. Až mi bude 15, tak konečně dostanu KG a budu se snažit natolik, abych dokázal, že jsem hoden být členem klanu Akuma. Z neúspěchu se rodí úspěch... Dodal jsem a podíval se na něho. Ani jsem nečekal, že si z toho něco vezme, ale za pokus to stojí. Nejsem v tomhle oboru dobrý, ale snad jsem neřekl nějakou blbost, která nedává smysl... Proletělo mi hlavou.

Yoi Akuma

Doklouzal až dolů, kde se zhluboka nadechoval a zase vydechoval. Dost ho to unavilo. Když došel k bratrovi, tak si vyslechl motivační monolog. Kývl hlavou a pak se jen usmál. Nebyl to klasický radostný úsměv, ale naopak trochu sarkastický. "Jak se chceš naučit ovládat kekkei genkai, když tu není nikdo, kdo by tě to naučil, stejně jako u mě a k čemu nám bude ohromit lidi z klanu, když si nás stejně nikdo nevšímá a klan lidi ve vesnici nemají rádi?" Zeptal se ho, ale mávl nad tím rukou. "To je fuk. Doufám, že půjdeš do lepšího týmu než já a naučí tě něco skvělého. Já jsem sám zvědavý, kdy mě někdo naučí něco z mých klanových technik, jestli vůbec nějaké existují." Zasmál se a kroutil hlavou. "Pojď, jdeme spát. Už jsem se trochu uklidnil." Rozešel se směrem k vesnici a bráchu chytl zezadu kolem krku a položil mu svou dlaň na rameno.