Den poté - Tsukigakure no Sato

Yoi Akuma

Vše to proběhlo moc rychle. Nestihl nic a už jen viděl, jak Katashi ladně přeskočil plot, což se mu strašně líbilo. Dělá to tak, že to vypadá strašně jednoduše. Pomyslel si a na poslední chvíli zvolal "Tak se zatím měj!" Pak mu však došlo, že ani neví, kde bydlí nebo tak něco, aby s ním mohl opět prohodit řeč. Každopádně se otočil na patě a zamířil domů. Kráčel si v klidu, v puse přežvykoval párátko a rozhlížel se po okolí. Nepotkal ani moc lidí, takže mu nikdo nestihl zkazit náladu tím, že by na něj koukali s opovržením. Došel pomalu domů a "Tati?" zvolal, ale klasicky se nikdo neozval, takže hned nakráčel do jeho kanceláře. Věděl, že si nechává klíček v malé dírce u futer, takže si ho vytáhl a odemkl. Něco tu musí být zajímavého o klanu. Pomyslel si a probíral se různými spisy ve stolku. Doufal, že najde informace o tom, proč je v týmu on a ne nikdo jiný nebo nějaké techniky či zajímavost o klanu.

Yoshiro Aka - Tayiou



Itadakimasu. Poděkoval potichu za své jídlo, které mu donesl číšník. Uchopil do levé ruky hůlky a pustil se do jídla. Myšlenkami byl však zcela jinde. Minulost jej stále tížila. Nedokázal si představit, že by se odprostil od toho všeho utrpení a od bolesti. Od strachu, nenávisti. Byl si naprosto vědom, čím se stal a jak daleko zašel. Uvědomoval si, že i když začne od znova, vzpomínky na to vše bude mít stále v hlavě. To jak má ruce celé od krve. Tolik krve co prolil. Bojím se, když smaže všechno to negativní, budu se ještě více nenávidět. Upadnu více do temnoty, protože budu opovrhovat sebou. Budu se vidět jako monstrum, které si nezaslouží nic jiného než zemřít. Přemýšlel nad tím vším, jestli opravdu chce aby mu bylo pomoci. Možná, že chtěl zůstat takový jaký je. Pokusit se změnit sám. Shiro by věděl, co je správné, jak se mám zachovat a pro co se rozhodnout. Proč sakra on zemřel a já přežil? Proč? Proč? Všichni umírají kolem, tak proč né i já? Proč vždycky přežiji? Je to snad nějaký boží trest? Jsem snad prokletý? Být osamocený, nepochopený. Být nenáviděn po celý život. Vyvrhel, který nikde nenajde domov. Jeho oči byly vlhké a po tváři mu ztekla slza, která ukápla do jeho jídla. Utřel si oči rukávem a dál jedl mlčky jídlo.

Mizuki, Yoshiro <-

Saki

"Jo Kasumi-sama je skvělý člověk. Zachránil mi život, dal mi postel a jídlo. Tolik jsem mu dlužný." Povzdechl si při poslední větě ale pak se zase usmál aby se tolik nemračil. Chvilku dál v klidu pokračoval v jídle ale netrvalo dlouho a všiml si slzy na Yoshirově tváři.
"Hele Yoshiro, si v pořádku?" Zeptal se překvapeně a položil ti ruku na záda.

Yoi <-

Doma si nic nemohl najít. Projel si mu snad všechny šuplíky ve stole ale o klanu nic podrobnějšího nebylo. V tom si ale zahlédl špičku žlutého papíru mezi všemi těmi spisy. Hned tě to praštilo do očí protože jiný odlišný papíry tam nebyli. Když si jej vytáhl zjistil si, že je to dopis se značkou Kouteie:

Nikko-san, blíží se uzavírání týmů a já se rozhodl, že pro tentokrát dovolím aby člen Akuma klanu vstoupil do plně funkčního čtyřčlenného týmu. Jelikož zodpovídáš za celý klan, tak nechám volbu na tobě. Pošli někoho schopného kdo poslouží jako dobrá ochrana pro dceru Kenshina-sama. Tentokrát mě nezklam, nechci žádné nekontrolovatelné bestie.
Kasumi

Sotva co si dočetl ten dopis, už se ozvali kroky které se blížili víc a víc ke kanceláři. Neměl si tušení kdo to může být, tím spíš že si byl ve svém domě. Kroky ustáli a ty si zaslechl jak někdo sáhl na kliku.

Yoshiro Aka Tayiou

Vzhlédl na Saki s rudýma očima a hned si je otřel. Zakýval hlavou a položil hůlky vedle misky. Nic se neděje, jen ta omáčka je na mě trošku pálivá a stouplo mi to do nosu. Pokusil se na ně usmát a přesvědčit je tak, že se opravdu nic neděje i když to byla jen přetvářka. I kdybych se jim svěřil, jen by se mi vysmáli. Jsem netvor a netvorem vždycky zůstanu. Nic se na tom nezmění, i kdybych se změnil. Žmoulal si své levé oko a opět se vrátil k jídlu, jakoby se vůbec nic nestalo. Přemýšlel o svém životě na ostrově. Myslel na svého bratra, jak by zareagoval on, kdyby byl před stejnou volbou. Rozhodl by se žít s tím vším, co mě potkalo? Nebo by raději svůj život ukončil? Najednou se však ozval hlas v jeho hlavě, byl to Shiro, který k němu cosi šeptal. Mám žít, abys žil v mých vzpomínkách? Já chci být s tebou, tady pro mě není místo ve světě živých.

Yoi Akuma

Vyber někoho schopného? Kdo poslouží jako ochrana? Nekontrolovatelná bestie? Probíhalo Yoiovou hlavou a nechápavě položil dopis zpět na místo. Já byl vybrán na úkor mého bráchy a jsem hlavně k tomu, abych chránil Mizuki? Přemýšlel nechápavě, ale z toho ho dostaly zvuky kroků. Kdo? Však takhle brzy táta nemůže být doma. Přemýšlel, ale na nic nečekal. Rychle skočil pod tátovu postel, kde se namáčkl ke stěně, aby nebyl vidět. Poté už jen čekal kdo tam vkročí.

Mizuki Odoamne

Vážně? zeptala se ho zpětně a byla ráda, že tuto oblibu k ní sdílí. Tak už chápu proč je semnou. To mu bude Kasumi-sama důvěřovat co se mé ochrany týče. Ten by mě nijak nezaprodal. zamyslela se a pak se jen na Sakiho usmála a dala se zase do jídla. Saki si Yoshira všiml. Pohlédla jsem na něho a opravdu vypadal nějak zklíčeně. Musí mu toho hlavou probíhat dost. pomyslela si a chvilku je pozorovala. Yoshiro se na ně zpětně usmál a Mizuki mu to oplatila. "Říkala jsem, že tu dělají dobrá ostrá jídla." řekla, aniž by si uvědomila, že by mohl lhát. Nesetkala se pořádně s cizími lidmi a s takovýma co lžou už vůbec ne.

Yoshiro, Mizuki <-

Saki

"Ano, Kasumi-sama pomohl spoustě lidem. Ať už ninjům nebo obyčejným vesničanům. Je mi ho ale líto. Nese na sobě víceméně břemeno celé vesnice a všichni na něho spoléhají. On vlastně ručí za všechno co se stane. Musí toho na něj být vážně mnoho, nemá ani čas na svůj soukromý život." Povzdechl si a trošku se rozpovídal. Bylo vidět že i pro něj Kasumi moc znamená a přes to všechno jak mu pomohl, tak mu to ani nemůže nijak oplatit kromě svojí loyality. Pak ale odvrátil pohled zpět na Yoshira.
"Nehraj to Yoshi, vím že na to nevypadám ale mozek mám na dost dobré úrovni. Určitě dost na to abych poznal že tě něco trápí a jídlo to nebude." Vyklopil ze sebe na férovku protože ho nebavilo to ignorovat.
"Vím že je to pro tebe teď těžké ale kdyby si nám o sobě řekl víc pravdy ulevilo by se ti. My tě odsuzovat nebudeme. Ti vrahové na ostrově mají dost dobré metody aby i z mírumilovného člověka udělali stroj na zabíjení. Nemůžeš za to kde ses narodil." Pronesl uklidňujícím tónem a znovu tě poklepal po zádech aby si se trošku vzchopil.
"Hideki-san ti věří a doufá že ti zde bude líp. Určitě bude oproti tomu ostrovu! Tak dej vesnici šanci. Myslím, že nám vědomostma o nich můžeš i dost pomoci v boji." Dodal a dopil svůj čaj kterým spláchnul to dobré které právě dojedl.

Yoi <-

Pod postel si to stihl jentaktak a to už se dveře pomalinku otevřeli. Zaslechl si dva hlasy které šeptali ale jelikož bylo naprosté ticho tak si je slyšel dost zřetelně.
"Víš jistě že tu můžeme být? Co když někdo přijde?"
"Uklidni si proboha, seš jak ženská. Viděl si snad někoho v okolí? Já teda ne."
"Já taky ne-"
"Tak vidíš, tak sklapni a hni se, musíme to najít a vypadnout."
Z pod postele si mohl vidět jen jejich nohy ale tváře ne. Pomalu přistoupili ke stolu tvého otce a ty si zaslechl jak se v něm hrabou. Prohrabávali snad všechny šuplíky.
"Myslíš že něco tak přísně tajného bude mít ve svém stole?"
"Třeba jo, nejlíp něco skryješ když to necháš všem na očích. Navíc pochybuju že by si takové tajemství bral sebou do chrámu. Bylo by to příliš riskantní."
"Jo to máš pravdu."

Hiro <-

Chvilku si mlčky seděl na lavičce a poslouchal ruch pozdního odpoledne který byl ve vesnici typický. Zaslechl si i smích dětí co si hráli nedaleko tebe, ale lavičku na které si seděl lidé obcházeli doslova obloukem. Jakoby se k tobě ani nechtěli přiblížit. Nebylo to hezké ale lidé na to byli zvyklí takže už to ani nikomu divné nepřišlo. Netrvalo dlouho a tvou samotu narušil nějaký mužský hlas.
"Ahoj chlapče, mohl by si mi prosím tě s něčím pomoct? Potřebuji malé ruce a jak tak koukám, tak stejně nemáš nic na práci. Dám ti nějakých těch pár Yenů aby sis mohl koupit něco dobrýho. Co ty na to?" Pokud si otevřel oči, zahlédl si vysokého, udělaného chlapa který vypadal jakoby mu vůbec nevadilo že nosíš jméno Akuma.

Yoi Akuma

Ah, sakra! Proběhlo mu hlavou, když tam vkročili dvě osoby. Celou dobu jsem chtěl najít něco tajného nebo zajímavého a teď se stane tohle, no to je snad zlý sen. Přemýšlel a nemohl přijít na to, jak z tohohle ven. Neuměl žádnou techniku na útěk nebo tak něco, byl prostě k ničemu, takže mohl jen ležet na zemi a doufat, že třeba zrovna nepřijde jeho brácha, který by je mohl vylekat a měli by problém. Do chrámu? Do jakého? Dál mu to vrtalo v hlavě. Ležel stále pod postelí a čekal až začnou odcházet, aby mohl vylézt a podívat se jak vypadají. I když počítal s tím, že nějak zmizí a neuvidí vůbec nic.

Hiro

Dalo se říci, že odpočívám, ale já spíš smutněl nad svým životem. Většinou bych se smál, ale dneska je nějaký divný den.  Během chvilky přišel nějaký pán, který potřeboval s něčím pomoci. Pousmál jsem se a otevřel oči. Dobré odpoledne, pane.  Pozdravil jsem a protřel si oči.  Je velmi zajímavé, jakým stylem mi podáváte nabídku, ale vzhledem k tomu, že jste hnedka neuvedl to, s čím máte problém a hned jste zmínil to, že mi za to dáte nějaký ten Yen, tak jsem dovršil konečnému rozhodnutí, že mě chcete někam zavést a udělat si ze mě panáčka pro svoje potřeby, takže vám nevěřím. A kdybych chtěl peníze, tak bych tu jednoduše seděl s kelímkem a žebral. Řekl jsem mu přímo do očí a pak se ušklebil. Hmmm... To bylo hustý ..  Úplně jsem to citoval z jednoho komiksu, který jsem včera četl.  Uvidíme jestli ten chlap je tak hloupej.  Pomyslel jsem si a čekal jeho reakci.

Yoi <-

Ještě chvilku se hrabali ve stole ale po chvíli to vzdali.
"Musíme hledat jinde, tady nic není."
"Jo ale kde?"
"Musí mít někde nějakou skrýš!"
Prohodili mezi sebou když byli na odchodu a dveře za sebou zavřeli se stejnou lehkostí jako otevřeli. Nastalo ticho které však během chvilky přerušil hlasitý gong který se opakoval asi 3x. Ten zvuk si znal, něco se dělo před chrámem a tobě hned došlo, že nastal čas pohřbu.

Hiro <-

"Si pěkně drzej chlapče, ale jak chceš, najdu někoho jiného kdo si bude chtít přivydělat." Řekl naštvaně a podrážděně. Otočil se na patě a vydal se tam odkud přišel. Ty si se opět ocitl sám mezi všemi těmi lidmi. No netrvalo dlouho a už se ozval chrámový gong který svolává lidi k nějaké události. Podle toho jak si mezi sebou šuškali vesničané, šlo o očekávaný pohřeb jedné holky z Tsukiakari klanu. Lidé začali ze svých domů vycházet v černém a mířili rovnou před chrám.

Hiro

Ten pán mě nazval drzým chlapcem a nejspíše si šel hledat někoho jiného, koho by mohl nějakým způsobem podvést. Ušklebil jsem se a po chvilce byl slyšet gong, který naznačoval to, že začíná pohřeb. Lidé na sobě měli černé oblečení, které se nosí k pohřbu a já na sobě měl svoje každodenní hadry. Měl bych se jít převléknout.. Pomyslel jsem si a rozeběhl se směrem domů. Nebylo to daleko, a během několika minut jsem byl pár metrů od předního vchodu do baráku. Nejspíš tam bude i bratr. Prolítlo mi hlavou a pomalinku dobíhal.

Mizuki Odoamne

"Je prostě úžasný." řekla, aby shrnula to co saki řekl. "Můj otec musí být rád, že ho zastupuje někdo jak on." dokončila s usměvem na tváři a pokračovala v Jídle. Saki přesunul svojí pozornost na Yoshira a snažil se z neho vymámit nějaké emoce či důvod. Já jsem mezitím měla svůj čas na dumání. Asi moc času nemá. Zajímalo by mě jak to bylo dřív kdy ještě plnil nějaké mise. přemýšlela a dál jedla. Chtěla bych ho vidět v akci, ale teda ne tak, aby mi zachraňoval život! pomyslela si a povzdechla. Po té se koukla na  vášnivě argumentujícího Sakiho, kterého nechala domluvit a pak koukla na Yoshira. "Vidíš ať chci nebo nechci. Vesnice ti pomůže a ty by si měl být rád." řekla a dokončila: "Měsíc ti pomůže a ukáže ti kudy se máš dát." pak uslyšela třikrát zaznít gong.

Yoshiro Aka - Tayiou


Rozmýšlel, jestli jim opravdu říct pravdu, když o ni tolik stojí. Při zmínce o měsíci sebou cukl, jakoby zmínila něco co je zakázaného. Dobře. Když tolik dychtíte po tom. Nachvilku se odmlčel a soustředil se. Aktivoval svoji schopnost a pomalu měnil barvu svých vlasů, dokud nebyly černé jako uhel. I barva očí se změnila na modrou. Narodil jsem se na ostrově spolu se svým bratrem Shirem. Vypadal takhle. Byl dokonalý ve všech směrech, takže jsem byl proti němu jen špína na jeho botách. Byl jsem vždycky jinej, než většina v mém věku. Moc jsem nechápal praktiky, které se děly na ostrově. Nevím jestli o nich víte něco, takže vám je popíšu. Usmál se a uhladil si obočí. Pokud chtějí vědět všechno tak jim všechno řeknu, do detailů. Odkašlal si a pokračoval ve vyprávění. Náš bůh je slunce, kterému přínášíme oběti. Většinou jde o zvěř, kterou zabijeme a její tělo necháme na slunci hnít. Jednou za rok se však tenhle obřad liší a to v tom, že obětí je nějaký člověk.


Jednou, když se blížil tento zvláštní den jsem se dozvěděl věc, která nutila jednat. Jako obět byl vybrán můj drahý bratříček, Shiro. Nechtěl jsem si jej pamatovat jako seschlou mrtvolu, která leží na obřadním stole. nechtěl jsem spatřit, jak vrány mu vyklovávají oči, jak mu červy prožírají tělo. Utekl jsem a snažil se dostat z ostrova. Jenže mě našli a vzali zpátky do vesnice. Jelikož jsem byl proti tomu všemu tak jsem byl nepřítelem ostrova, našeho lidu, našeho boha. Nemohli si dovolit někoho, kdo by zpochybnoval praktiky ostrova a proto  měli připravený pro mě speciální program na nápravu jak tomu oni říkali. Jeho slova byla plná zármutku a šlo opravdu vidět, že jej tyto myšlenky a prožitky velice tíží. Bylo pro něj těžké se svěřovat s tímto příběhem, znovu to celé prožívat ve svých myšlenkách. Na sucho polkl a dál pokračoval ve svém vyprávění, které bylo plné emocí. Hodili mě do kobky, kde jsem byl několik dnů. Byla to malá místnost, bez oken, takže tam byla tma. Nedávali mi najíst, občas mi donesli jen nějakou vodu. Avšak té bylo málo, tak jsem musel pít svoji vlastní moč pro přežití. Byla to pro mě nekonečná muka, to horší ale teprve přišlo později. Nevím jak dlouho to trvalo ale po nějaké době mě vytáhli z té místnosti, vykoupali a pěkně oblékli. Myslel jsem, že tomu je konec ale opak byl pravdou. Zavedli mě doprostřed vesnice, na místo, kde byl obřadní stůl. Byl tam on..Shiro.. Tato vzpomínka, kterou si vybavil ve své paměti jej zasáhla nejvíce. Měl co dělat, aby se jim nerozplakal jak malý kluk. Celý se třásl jakoby trpěl zimnicí a jeho oči byly navlhlé. Sevřel svoje rozklepané ruce do sebe a stále zrakem byl upřený na zem. Jeho tělo už bylo shnilé, střeva mu lezli ven z břicha a oči měl vyklované. Měl v obličeji ale takový spokojený výraz. Nutili mě na něj se dívat několik hodin a pokud jsem uhnul pohledem, potrestali mě. Brečel jsem, křičel jsem at už toho nechají ale nic to nebylo na plat. Tohle byl jen zlomek toho, co mi všechno provedli. Mučili mě různými způsoby, psychicky i fyzicky. Dělali na mě pokusy, což zahrnovalo i pitvání za živa..kdybych vyjmenoval vše co mi dělali, nejspíš bychom tu byli až do zítřejšího rána a navíc by to váš žalůdek nezvládl... Odmlčel se a barvu svých vlasů a očí vrátil do normálu. No není to veselý příběh? Hotová pohádka na dobrou noc. Usmál se a nasadil svůj psycho výraz. Jakoby to byl najednou někdo jiný, než ten citlivý kluk před chvilkou, který vyprávěl o své bolestné minulosti.

Yoshiro, Mizuki <-

Saki

Poslouchal tvé vyprávění s pusou otevřenou dokořán. Nedokázal si ani představit čím vším si Yoshiro prošel. Na sucho polk a otřepal si svou husí kůži.
"Myslím že tady ve vesnici se budeš mít stokrát líp." Pověděl tiše ale to už vás přerušil zvuk gongku který se ozval. Yoshiro ho neznal ale Mizuki hned věděla že jde o chrámový gong který svolává lidi k nějaké události. Hned vám mohlo dojít že jde o pohřeb.
"Měli by jsme pomalu jít." Dodal Saki a pomalu se zvedl od stolu.

Mizuki Odoamne

Nejdříve jedla nevěděla, že se tak rozpovídá a nečeká jakou laťku konverzace nastaví. Začal vyprávět o minulosti nejdříve popovídal o své rodině. Přestala jíst a opřela se o opěradlo. Poslouchala ho, protože jí to začalo zajímat. Shiro, to by vysvětlovalo jeho představení. poznamenala sama pro sebe, protože si pamatovalo vše co jí říkal. Zaposlouchala se, pochopila co tím vší Hideki myslel, ale nechtěla tomu věřit. Ne po tom jak se choval, jak byl nevděčný a odtažitý. Todle, ale já přesvědčilo konečně ta otevřenost něco čeho se může chytit, něco kvůli čemu se může rozhodnout jestli si to zaslouží. Doposlechla si ho, z některých věcí jí dobře nebylo, ale zvládla to. Nemůžu pochopit jeho utrpení. pomyslela si na závěr a na konci mu položila svojí ruku na jeho. Sama nečekala, že to někdy udělá. "Tady se ti nic takového nestane." řekla mu zničeně, nevěděla jak se má tvářit a snažila se ho pochopit. Pak už, ale vstala. "Ano, půjdeme." řekla a z pasu vytáhla pytlíček s penězi, nevěděla kolik je to přesně, ale nechala mu tady dost, aby z toho měl ještě pomalu jednou tak velké dýško. Byla z toho všeho taková nesvá.

Yoshiro Aka Tayiou

Nečekal, že takhle zareagují. Myslel si, že jejich reakce na to bude daleko lepší. Bylo však vidět, že se mu ulevilo a zlepšilo o něco náladu. Pokusil se usmát na ty dva, moc mu to však nešlo a vypadalo to spíše groteskně. Řekl jsem jim svůj příběh a přesto se mě nehnusí a ani mnou neopovrhují. Možná to jen hrají a chtějí mě někde v temné uličce zabít. A nebo je tu taky možnost, že to zcela myslí vážně. Že by? Ne to není možné, nikdo mě nikdy nepochopil tak proč těd a tady? Opět měl ve svých myšlenkách guláš, to už však se začali ti dva chystat k odchodu. Naládoval do sebe zbytek jídla a utřel si rukou pusu. Takže těd na pohřeb. Na žádném pohřbu jsem nikdy nebyl. Jak..se mám vlastně na něm chovat? Jsou na něm nějaká pravidla? Nějaké zvyky, které se musí dodržovat? Byl celý nesvůj, jelikož to pro něj byla nová událost, kterou teprve poprvé zažije. Očividně se chtěl vyhnout nějakému budoucímu nedorozumění, které by mohlo kvůli němu být.

Yoi Akuma

Skrýš? Pomyslel si ve chvíli, kdy vylezl z pod postele, protože slyšel, jak se zavřely dveře. Podíval se z okna a uviděl svého bráchu. Máchl rukou, aby zmizel, ale asi ho neviděl. Proto vyběhl z pokoje a doufal, že už tam ti dva nebudou, protože by potkali Hira, což nebylo zrovna moc ideální. Pokud už tam nebyli, tak doběhl Hira a zastavil ho. "Hej! Neslyšíš to?" Zeptal se ho a ukázal směrem ke stropu, jakože k těm gongům. "Bude pohřeb, tak kam letíš?" Zvolal a ukázal směrem ven. Schválně by mu o těch dvou lidech nic neřekl, aby se nestrachoval.

Hiro

Doběhl jsem domů a hned mě zastavil bratr s tím, že upozorňoval na zvuk gongů, které ohlašovali pohřeb. Podíval jsem se ven a pak znova na Yoie. Letím se převléct, přeci nemůžu jít na pohřeb v takových hadrech. Řekl jsem a trochu zatáhl za svojí mikinu. Zajímalo by mě, kdo je ten nešťastník. Dodal jsem s mírným úsměvem, který měl aspoň trošku naznačit to, že by se Yoi měl taky převléct. Čekal jsem, jestli Yoi nebude náhodou vědět nějaké ty detaily o pohřbu.

Yoi Akuma

Když promluvil o převlečení, tak se Yoi trochu zasekl a lehce usmál, protože si uvědomil, že by se měl vlastně taky převléct. Trochu ho vyvedli z míry ti dva návštěvníci v jejich bytě. "Sakra." Špitl a rozeběhl se za bráchou do pokoje, kde se oba převlékli. Vzal na sebe černý oblek, který jim otec nechal udělat na míru a černou košili bez kravaty, protože kravaty fakt nesnášel. "Umřela Mangetsu, při včerejším tréninku nás přepadli a zabili dívku, kterou jsem znal jen pár hodin." Yoi to řekl, jakoby se nic nestalo. Celý ten trénink ho nějak změnil, ne že by nebyl tak usměvavý jako dříve, ale spíše si uvědomil jisté věci. Třeba to, že nikdy nevíme, kdy někdo blízký zemře, že se to může stát klidně během náhodného tréninku. "Tak pojď Hiro, asi už jdeme pozdě!" Mávl rukou a rozeběhl se z domu směrem k hřbitovu.

Hiro

V pokoji jsme se oblékli a já si furt upravoval rukáv, protože mi to nějak nesedlo i když to bylo vyrobené na míru. Chtěl jsem si vzít i kravatu, ale po několika minutovém zápasení s uvazováním jsem ji strhl a hodil zpátky do skříně. Tyhle kravaty jsou strašné blbosti..  Koukám, že brácha je taky moc nemusí. Možná kdyby tu byl táta, tak by nám jí uvázal...  Ahh.. Proč mě to vůbec napadlo.   Honilo se mi hlavou a pak mi Yoi sdělil, že zemřela jedna dívka při tréninku, kterou znal jenom nějakou tu chvilku. Bylo mi to celkem líto, protože to mohla být opravdu dobrá kost. To je mi líto, ale jsem rád, že se ti tam nic nestalo. Řekl jsem a poplacal staršího brášku po rameni. Byl čas a Yoi už rychle vyrazil a já ho následoval jeho tempem.  Byl jsem hodně zajímavý, jak ta dívka vypadá.

Čtěte všichni všechno!
Mizuki, Yoshiro <-

Saki

Číšník si překvapeně ale s radostí vzal dýško od Mizuki a nadšeně vám mával na cestu se slovy "děkuji, přijďte zas". Vydali jste se tedy směrem k místnímu hřbitovu který byl hned vedle vesnice za malou bránou. Po cestě jste se zastavili u Mizuki, která se tam převlékla do černého jako všichni ostatní a i Saki si skočil pro svůj smuteční oděv do chrámu. Donesl jeden také Yoshirovi který nebyl sice o nic větší, ale i tak mu byl dost na těsno. Uběhlo tedy pár minut, možná půl hodina a všichni tři jste dorazili k hřbitovu, kde se scházeli houfy lidí.
"Chovej se slušně, nebuď hlučný a i přesto že si tu dívku neznal tak bys mohl poctít její památku. v Tsuki je zvykem zapálit jednu svíčku u hrobu. Kolem jich bude poskládáno snad 100 takže až na tebe přijde řada, tak přistup a jednu z nich zapal." Vysvětlil Saki Yoshirovi když jste dorazili k pohřbu a usmál se, aby si z toho neměl strach.

Yoi, Hiro <-

Doběhli jste k hřbitovu který byl hned vedle vesnice, za malou bránou. Byl to celkem velký hřbitov, rozdělený na části podle klanů atd. Všude kolem už byli spousty lidí, ale památní rakev která na sobě měla fotku Mangetsu byla vyvýšena na kamenném podstavci aby na ní šlo vidět že všech stran i z dálky.



Mezi lidmi byl ruch jak mezi sebou šeptali, mluvili ale po chvilce pomalu všichni ztichli protože k podstavci na kterém rakev ležela pomalým krokem došel nikdo jiný než Kasumi Tsukiakari. Poprvé co jste ho mohli spatřit bez své lesklé zbroje. Měl na sobě černý hábit na kterém jeho stříbrné dlouhé vlasy zářili ještě víc. Rozhlédl se po okolí a když viděl že je naprosté ticho tak jen souhlasně přikývl a otočil se směrem odkud přišel. Stejnou cestou se pomalým krokem vynořili 2 ninjové s kamennou tváří a vážným pohledem v očích. Jako jediný měli na sobě ninja vybavení v tmavě šedé barvě, jouninskou vestičku a na zádech měl každý dlouhou katanu. Mezi nimi, asi 2 kroky zpátky, šla vysoká štíhlá žena ve smutečních šatech které byli krásně a bohatě zdobené. Měla zářivě bílé vlasy z kterých až boleli oči na pohled, sahajíc až po zadek. Vypadala mladě, ale byla neskutečně nádherná že se na ní každý opačného pohlaví upjatě zadíval.



Dva kroky za ní kráčeli další 2 ninjové oděni stejně jako ti předešlí, takže tvořili jakýsi pomyslný čtverec kolem dívky jako její ochránci. Lidé kolem kterých procházela se úctivě klaněli. Netrvalo dlouho a dívka dorazila k rakvi na podstavci. Ninjové vytvořili jakousi uličku kterou prošla až ke Kasumimu, který se následovně také poklonil a políbil jí ruku. Dívka se pak mlčky zadívala na rakev a Kasumi předstoupil před rakev, kde byl nejvíce na očích.
"Obyvatelé Tsukigakure no Sato, sešli jsme se zde, abychom uctili památku naší zesnulé Mangetsu Tsukiakari. Neštěstí které jí potkalo hned při prvním tréninku, se nedá nijak popsat. Její ztráta zasáhla nás, rodinu blízkou..." Poukázal pohledem na rodiče Mangetsu kteří stáli hned v první řadě a těžce ronili slzy. "...a rodinu vzdálenou - klanovou. Byla to neobyčejně nadaná dívka s těžkou minulostí kterou si musela projít a přesto byla schopná stát na nohou. Nikdo na ní není hrdý víc než my, z klanu Tsukiakari kteří jsme ztratili tak mladou dívku co měla celý život před sebou. Nemůžu po vás chtít aby jste netruchlili nad její smrtí, ale chci aby jste se nad to povznesli. Bolest časem ustoupí, ale vzpomínky zůstanou a to je to, oč vás žádám. Nezapomeňte na ní. Vy co jste jí znali, noste jí v srdci protože ona si to zaslouží." Dořekl hlasitě a zřetelně. Při posledních slovech lidé začali zvedat hlavy a pohledy obrátili na Kasumiho. Někteří přikyvovali souhlasně na jeho projev. Netrvalo dlouho a odpoledne přešlo ve večer a na nebi se objevil krásný měsíc. Ninjové chytli rakev na podstavci a pomalu jí položili do vykopané díry která byla hned před ní. Kasumi přistoupil blíže, kleknul si na jedno koleno a přiložil dlaň na rakev zapuštěnou v zemi. "Getsuei" Zašeptal ale přesto jeho hlas slyšeli v hlavě i lidé několik metrů daleko. Z nebe se spustil jasný sloup měsíčního světla který ozzářil celou rakev. Stříbrnovlasý muž od rakve následovně odstoupil a pohled obrátil na nádhernou dívku která stála opodál. Přistoupila blíž a malým kapesním křesadlem který jí Kasumi podal, zapálila první svíčku. Kolem hrobu jich byla snad stovka v několika řadách. Dívka následovně křesadlo vrátila a vydala se pomalým krokem zpátky odkud přišla společně se svým doprovodem.

Yoshiro Aka - Tayiou

Oblékl si smuteční oblečení, které mu zapůjčil Saki. Bylo to sice těsné, ale na tu chvilku se to dalo vydržet. Poděkoval mu pokývnutím hlavy a prohlédl se v zrcadle jak vypadá. Dobře, budu na to pamatovat. Reagoval na vysvětlení od Sakiho, jak se má chovat a co dělat.  Pomyslel při tom na svého zesnulého bratra, že on mu nikdy svíčku nezapálil. Třeba se mi uleví, když to udělám. Třeba dojde jeho duše klidu. vydali se na místo, kde se měl uskutečnit smuteční obřad. Bylo to všechno velice dojemné, dokonce i pro něj. Přeci jen i on má srdce a slova, která byla vyřčena se mu dostala hluboko do toho jeho srdce. Navic se tak trochu vinil za její smrt. Přeci jen byl u toho. Tu dívku jsem sice neznal ale když vidím, co znamenala pro ostatní.  Cítím v sobě takový divný pocit, který jsem nikdy neocitoval. Sklopil hlavu a svou ruku přiložil na svoji hrud. Když přišla řada na něj, přistoupil k hrobu a ke svíčkám. Vzpomněl si na den, kdy dívku a ty ostatní střetl. Sice jsem tě neznal, nevím nic o tvém životě a ani nevím kým jsi byla. Měla jsi však spoustu lidí, kteří tě měli rádi. Tvá smrt je činí smutnými a nešťastnými. Prázdnota, která zbude v jejich srdcích. Vím sám jaké to je. Já si tím také prošel. proto vím, že to pro ně bude těžké. Někteří se s tím srovnají hůře, někteří lépe. Snad tvoje duše dojde klidu a míru. Snad ti je lépe na tom místě, ve kterém těd jsi. Sklonil hlavu a pomodlil se za její duši. Poté přistoupil ke svíčkám a jednu zapálil. Zvednul hlavu a odešel od toho místa kousek stranou.

Yoi Akuma

Společně s bráchou došli přímo na hřbitov, kde si stoupli kousek od rodičů Mangetsu. Yoi nedokázal koukat směrem k rakvi, prostě na to neměl sílu, jelikož nebyl připravený na to, aby viděl první vraždu a ještě k tomu tak mladé dívky. V hlavě se mu jen honila vzpomínka na to, jak ji zabil ten neznámý muž a společně s ní šla ke dnu i jeho myš Sora. Lehce ho zapálily oči, jak chtěl uronit slzu, což ale neudělal, protože chtěl být před svým bratrem silný. Pak už ale rakev ozářil měsíční svit, což přilákalo i jeho oči. Neznal jsem ji, ale tohle by se ji určitě líbilo. Pomyslel si a na tváři se mu objevil lehký úsměv. Poté už ale pomalu šel k rakvi, jenže to už tam uviděl kluka, kterého zachránil - Yoshira. Nevěděl, jak se má zachovat, takže přišel až když Yoshiro poodstoupil a také zapálil svíčku. Podíval se na hrob a poté přejel pohledem po Yoshirovi. Nebyl to nijak naštvaný pohled, spíše takový smířený a byl i trochu rád, že ho vidí, protože si uvědomil, že neudělal chybu, když ho zachránil. Pak odešel stranou a počkal na svého bráchu.

Hiro

Dorazili jsme na pohřeb a já stále následoval brášku, který se postavil kousek od rodičů té dívky. Koukal jsem se okolo a pozoroval smutné a brečící tváře.  Bráška vypadal, jakoby se na to ani nechtěl koukat.   Musí to být pro něho opravdu velká rána, i když se moc dlouho neznali, tak přeci to byli kamarádi a trénovali spolu. Litoval jsem v mysli brášku a pak přišla překrásná žena, která měla plně vyzbrojenou ochranku. Wau.. Řekl jsem si pod nos při pohledu na tu ženu.  Žena pronesla svůj proslov a já nadále pozoroval rakev, protože se během chvilky rakev rozzářila měsíčním svitem, což upoutala i bráškovu opozornost. Bylo to nádherné a ke konci jsem se rozešel k rakvi a zapálil svíčku. Měl jsem hodně neutrální výraz, se kterým jsem se vracel zpátky na svojí pozici.