Cesta pro Tatsuyovu katanu (Tatsuya)

Tatsuya

"Stalo se něco?" zeptal jsem se rychle. Nevím proč... Ale nechci jí ublížit... Ale proč? To jsem tak měkkej... Ne, prostě to nedokážu... "Jste v pořádku," zeptal jsem se ženy a přišel jsem k ní blíž.

Duch

"Tatsuyo." Řekla jsem a podívala se na něj svýma očima. "já jsem..." Chvíli sjem váhala zda to řeknu.

Tatsuya

"Okaasan?" vypálilo ze mě jak z kanónu, už jsem to nemohl vydržet, prostě mi neustále někoho připomínala, ale nejspíš to byl jen pocit. "Omlouvám se, nejspíš jsem si Vás s někým spletl," omluvil jsem se vzápětí. I když se mi zdá, že je to moje matka... Je to jenom pocit... "Co jste mi chtěla říct... Já, omlouvám se, že jsem Vás přerušil...

Duch

"Ano Tatsuyo," Řekla jsem a objala ho. "Jsem tvá matka." Zašeptala jsem mu do ucha.

Tatsuya

Když mě objala, tak jsem se na chvíli cítil spokojeně, ale pak jsem si uvědomil, že není žádný důvod ke spokojenosti. "Jak to? Jak to, že jsi tady?" zeptal jsem se jí a přitom jí také objal, velmi pevně. "Chyběla jsi mi, ale proč jsi tady?" narážel jsem tím na to, že pokud je její duše tady, znamená to jediné.

Matka

Kývnula jsem hlavou. "Tvůj otec." Řekla jsem jen a Miya se zvedla.

Miya

"Víš bráčko, já jsem zde skoro pořád, navštěvuji naši matku už takhle asi čtyři roky a teď se naskytla možnost jak dát matčině duši klid." Řekla jsem s úsměvem.

Tatsuya

"Otec? Ten prašivej bastard," proklínal jsem ho, ale pak jsem se začal omlouvat: "Omlouvám se, okaasan... Nechal jsem se trochu unést... Ale k věci s klidem duše... Jak jsi to myslela, neesan?" otočil jsem se směrem na sestru a pomalu matku pustil z objetí.

Miya

"Je jasné, že jakmile matku pohltíš tak nebude protestovat a zaplní ti zbytek duše a jelikož většina duší zde jsou zapečrtěný ve svitkách tak se dá říct, že jsou ve vězení a pro ně je svoboda, když je někdo pohltí, protože jakoby zmizí." Řekla jsem a matka odstoupila a podala Tatsuyovi meč. "Musíš ji probodnout, aby jsi ji pohltil."

Tatsuya

"Okaasan, jsem rád... jsem rád, že jsem tě mohl vidět... Jsem rád, že jsem tě mohl obejmout, ale teď... Odpusť mi," do očí se mi vrhnuly slzy, když jsem vzal meč a jeho ostří namířil na matku. "Odpusť mi," rozplakal jsem se skoro jako malé dítě, protože jsem se musel s matkou rozloučit tak brzy, ale jinak to už nejspíš nešlo; a naslepo jsem bodl.

V tu chvíli jsi ucítil obrovskou pohodu a sílu a ucítil jsi jak jsi uplně ztratil spojení s Kiteisochim.

Tatsuya

"Kiteisochi, Okaasan," padl jsem na kolena a meč mi vypadl z ruky, se zařinčením dopadl na zem a já složil hlavu na zem. Chvíli jsem tam jenom polo-ležel v kleku, než jsem vstal, utřel si zaslzený obličej a s nuceným úsměvem na tváři jsem se sestry zeptal: "Co vlastně mělo být to s tím Todome no Ichigeki?"

Miya

"Je to jutsu co vymyslela tvá matka a jen málo kdo se to umí naučit." Řekla jsem mu a šla k němu.

Tatsuya

"Měl bych ještě jednu otázku... Co všechno se dá udělat s krví klanu Gojo?" zeptal jsem se jí a s jistými obavami očekával její odpověď. Co se může stát, když padne do špatných rukou?

Miya

Trošku mě to zaskočilo a pak jsem se zamyslela "Určitě po tobě šel bělovlasý chlap, že? Po mně šel také." Řekla jsem a pak odpověděla. "Ten chlap chtěl tu krev pro svého šéfa co z toho chce vytvořit něco jako silnější klony."

Tatsuya

"Klony? To je nějaká klonovací technika za pomocí naší krve?" zaskočilo mě, čekal jsem mnohé, ale klony to zrovna nebyly. Ale pokud to chce on... Tak by to mělo jít i normálně... "Ty umíš takové klony vytvořit, že, neesan?"

Miya

"Ty jsi se zbláznil ne?" zeptala jsem se vyděšeně a cukla sebou. "Mluvíme zde o šéfovi té známé organizace Haiko. Ten nechce vytvořit klony jako je Kage bunshin, ale jelikož ví, že jsme spřízněni se zvířaty tak se pokouší vytvořit kopii nějakého člověka do kterého dá naši krev a smíchá ji s krví člověka co chce, aby tak vypadal a díky té naší jakoby telepatii se zvířaty, klon ovládne pravé tělo toho člověka a tim pádem takhle může být kage ve všech vesnicích, protože bude poroučet klonům." Řekla jsem. "A bráško, ne to fakt neumim."

Tatsuya

"A jak tedy máme zničit něco, když ani nevíme, jak to vytvořit... Krom toho způsobu smíchání krve..." začal jsem přemýšlet. Ale jak... Nic zajímavého mě nenapadá... Ale, když je to krev klanu Gojo... "Dokázala bys' ji vycítit? Tu krev..."

Miya

"Máš moc zbytečných otázek. Tyto kloni budou jako normální lidi a proto je budeme muset zabít, ale hele to co ti říkám je jen má fantazie, nemám tušení co s ní chce Haiko dělat." Řekla jsem znuděně. Protože mě docela krkalo, že zapomněl, že už defakto nemá žádné přátele jen mě, přišel o Kiteisochiho a bez něj neumí skoro žádné jutsu.

Tatsuya

"Hej," okřikl jsem jí, protože její znuděný výraz se mi nelíbil. "Nemůžu se zadržovat něčím, co už nezměním," řekl jsem jí, tak trochu mimo mísu. "Promiň mi, neesan... Ale... Nemohla bys... nemohla bys mi pomoct... nah-nahr-radit Kiteisochiho," řekl jsem jí velmi tahaně a cukaně a k tomu jsem ještě začal šíleně koktat na konci. Pokud chci zastavit Haiko... Ne, pokud chci pomoc se zastavením Haiko, tak budu muse tvrdě trénovat a to bez Kiteisochiho nejde...

Miya

"Abych já byla tvůj vlk? Ty jsi asi upadl ne?" Začala jsem se šíleně moc smát, protože mě to fakt pobavilo. "To teda nevim jak bych ti mohla Kiteisochiho nahradit. Jsme klan Gojo, zaměřený na boj se zvířaty, nechápu proč jsi Kiteisochiho enchal na opuštěném ostrově." Přemýšlela jsem.

Tatsuya

"Špatně jsi mě pochopila, neesan," usmál jsem se a začal se smát s ní, ale pak jsem dost zvážněl: "Kiteisochi se tak rozhodl a já mu nehodlám v jeho rozhodnutí bránit... Byl se mnou z vlastní vůle a z vlastní vůle odešel," zakřenil jsem se, abych zatřel jistou bolest, kterou ta událost ve mě zanechala, ale byl jsem také rád za Kiteisochiho, který na tom teď byl určitě dobře.

Miya

Jen jsem se na něj podívala a opičák mi skočil na rameno. "Jsi si jistý, že odešel dobrovolně a teď se má dobře? V tomhle je ten tvůj problém, všechno zlehčuješ a myslíš si, že vše co uděláš je dobře, nemáš zřejmě nejmenší tušení co pro naše společníky znamenáme. Měl jsi ho téměř od jeho narození, byl jsi pro něj jako bratr, bratr co ho teď jen tak opustil." Řekla jsem mu pravdu, kterou mu měl říct už někdo dříve.

Tatsuya

"Já nic nezlehčuju... Jen... Prostě nevím, jak na to reagovat... Ono se to lehce řekne, ale... Myslíš si, že pro mě nebyl důležitý?! Že pro mě byl nic?! Byl se mnou celou tu dobu... Staral jsem se o něj, ale on se o mě staral mnohem víc... Dával mi naději na lepší zítřek a teď je pryč..." během toho, co jsem mluvil k neesan, se moje nálada několikrát změnila, od mírně rozbouřené, až po velmi rozčílenou až lítostnou nad ztrátou, ale teď jsem si začal uvědomovat, že jsem mu vlastně ani neřekl to, co jsem skutečně cítil, když odešel. "Měl jsem mu říct pravdu, ale na to... na to už je pozdě... Myslíš si, že bych nebyl raději, kdyby se vrátil, ale... Ale co se stalo už nejde vrátit... Víš kolikrát už jsem chtěl věci změnit, kolikrát jsem chtěl, aby se něco vůbec nestalo, ale... Kdybych to změnil, tak bych nakonec... Nakonec bych ani nevěděl, o co jsem ve skutečnosti přišel a jak jsem všem ublížil... Nechci abys mě pochopila, ale abys mi alespoň ty odpustila... I když bych byl raději, kdyby mi odpustili všichni, obzvlášť Kiteisochi," čím víc jsem o tom mluvil, tím bolestivější to bylo, ale musel jsem to ze sebe dostat, možná bych to už jinak jen v sobě znovu dusil.

Miya

"Stačí myslet u rozhodnutích a nenechát se ovlivňovat emocema. A co já bych ti měla jako odpouštět? Nehraj si na chudáčka. Jsi ninja tak se tak chovej!" Trochu se po něm naštvaně vyjela.

Tatsuya

"Říkáš mi, abych věci nezlehčoval, ale jakmile je začnu brát vážně, tak mě mají všichni za chudáčka a mě už to přestává bavit... Nejspíš to byla chyba někoho žádat o pomoc, když nakonec zase začne mluvit o tom, jaký jsem chudáček, ale já to řeknu jinak - To lidi jsou ubozí, když vlastně ani nevědí, co chtějí - a když to takhle řeknu, tak jsem vlastně taky ubohej... Tak už mi laskavě dejte pokoj; omlouvám se, že vůbec žiju," řekl jsem naštvaně to, co jsem cítil, přesně - co na srdci, to na jazyku - a pak jsem k tomu ještě dodal: "A pokud jde o to být shinobi, tak... tak... k čemu mi to je? K čemu mi to je, když není nikdo, koho bych mohl chránit... Vlastně, můžu si za to sám, že nikoho nemůžu chránit..." pomalu jsem se otočil, tentokrát už jsem na sobě nenechal znát ani kousek emocí. Člověk si příjde pro pomoc a sklidí co... Jako obvykle - výsměch. Měl bych se cítit dotčeně, ale... necítím se tak. Spíš lituji toho promarněného času četbou o lidské společnosti... To, co mě onehdá lákalo, mě teď odrazuje... Jsem sobec a tak to nejspíš zůstane...
"Tak já teda jdu hledat nějakou činnost, kde bych byl užitečnější, i kdyby to měla být práce na farmě," řekl jsem jí na rozloučenou, rozhodnut že už se k shinobi řemeslu asi nevrátím.