Cesta pro Tatsuyovu katanu (Tatsuya)

Miya

Začala jsem se smát. "Ty vůbec nic nechápeš." Došla jsem blíže k němu. "To je jen v tobě. Máš se chovat vážně, já se chovám vážně a vyčítám si snad něco? Ty furt něco vztahuješ na sebe a to pak vyznívá jako, že jsi největší chudáček. Asi to nedokážeš pochopit, protože jsi zřejmě ještě dítě, ale jednoho dne si vše uvědomíš. Vim o tobě vše, byl snad Sayaru chudáček? Bral vše s humorem a jakmile došlo na vážné věci tak se choval vážně a vztahoval na sebe nějaké chyby? Ne! Vždycky našel řešení a to by jsi se mohl naučit, pořád obvynuješ lidi okolo sebe a když obvyníš sebe tak ze sebe zase děláš chudáčka. Pozoruji tě dlouho, za doby kdy tě trénoval Sayaru tak jsi měl dívku a choval jsi se normálně, teď se chováš zase jako s prominutím debil. Hlavně se nesnaž být chytrej, kdo to má poslouchat, stačí když se nad sebou zamyslíš a vynecháš z toho ty vztahovačné kecy, nedal jsi snad slib, že budeš jednou jako Sayaru? Neplníš to a tim zneuctíváš památku Sayara, ani nedokážeš dodržet co jsi si slíbil." Řekla jsem mu.

Tatsuya

"Sliby chyby... Nikoho neviním, jen to říkám tak, jak to cítím... A o Shinju raději nemluv a ani o Sayarovi... Vlastně, nemluv o žádném Kentiri... I když mi pomohli se dostat na nohy, byli to Kentiri, kdo zabil otce... Nevyčítám jim to, ale nenávist vůči nim ve mě už bude napořád. Otec byl takový, jaký byl, možná zasloužil zemřít... Ale nemusel to být zrovna jeho úhlavní nepřítel, kdo ho zabil... Ne, zavraždil... Vina a nevina... jaký je v tom vůbec rozdíl? Všichni jsme se narodili s vinou, s vinou matčiny krve, protože jsme vzešli z matčiny bolesti. S vinou otcova chtíče... Každý je vinný a nikdo není nevinný... Život je o tom, jak tu vinu vemeš... a já ji beru na sebe... Mohl jsem mít víc trpělivosti... Mohl jsem otce ještě změnit, ale vzdal jsem to jako zbabělec... Měl jsem Shinju říct, že ji stále miluji, ale místo toho, jsem udělal pravý opak a ještě jsem jí to ani neřekl do očí... Měl jsem zemřít místo Sabura, protože on měl ještě co udělat, aby změnil svět... Ale dost s tím já... Teď už je jenom vy... Chci pomáhat ostatním a přestat myslet na sebe... To je cíl života, tak se dá alespoň částečně odčinit vina," říkal jsem to celkem vážně, ale v očích jsem měl pochyby. Co jsem řekl, řekl jsem... Přehnal jsem to... Nechal jsem se dost unést... Ale... někdy je lepší být brán jako vyvrhel a něco dokázat... než nedokázat vůbec nic... Můžu to skrývat jak chci, ale chybí mi to.... Chybí mi chvíle se Shinju, chybí mi chvíle, kdy jsme byli všichni spolu - já, Kiteisochi, Shinju, Sayaru a Saburo - a dost jsem se změnil... Chtěl jsem na sebe upozornit, stále chci... Ale už tím nic nezměním, nakonec... Každý hvězda jednou z nebe spadne, chtě nechtě, snažíc se sebevíc sebemíň se na nebi udržet nebo se dostat co nejvýše...
"Máš pravdu, jsem stále ještě dítě," řekl jsem s úsměvem a otočil se k ní. "Ale od začátku mi něco chybělo, něco, co už se nahradit nedá..." nedopověděl jsem, zarazil jsem se při pomyšlení, že kvůli tomu jsem vlastně všem tolik ublížil, byla to však jen maličkost a to byla. Pozornost a láska rodiny a přátel...

Miya

Neřekl půlku toho co chtěl, protože při slovech "byli to Kentiri, kdo zabil otce" Dostal pstí do obličeje a padl k zemi, pecka to byla neuvěřitelná. "Ty debile jeden! Tvůj otec, tvůj otec zabil tvoji matku! Mně zlámal v dětství obě nohy a dokonce zabíjel své poddané co odmítli jen tak zaútočit na Suichu. Následně šel do Suichu, kde jen tak! Jen tak zabíjel nevinné lidi, matky, děti a nakonec šel zabít i tebe a zabil i tvého přítele Sabura, který zachránil vesnici před Luinovou bombou! A tebe pak zachrání Jiro před tvojí smrtí a ty jseš na ně ještě naštvanej? Ty si nezasloužíš tu duši co ti naše, eh moje máma dala ani si tu mámu nezasloužíš tak ji tak ani nenazývej." S těmito slovy jsem zamířila k vodě, protože jsem měla chuť bratra zabít co to kecal za kraviny.

Tatsuya

Ačkoliv mě sestra umlčela, myšlenky pluly dál. Já se na ní jen otočil, vše, co jsem chtěl, byla obyčejná pozornost a láska, ale vždy jsem sklidil posměch, urážky a rány pěstí. Čím více jich bylo, tím zatvrzelejší jsem byl a o to víc se měnil a teď i sestra. "Chápu... chápu to... CHÁPU TO!!!" zařval jsem na ní a chytil ji za rameno. "Jen jsem si dělal iluze o tom, že otec nebyl takový, jak všichni říkali... Chtěl jsem jen malou naději... Ale chápu, lidé někdy prostě v sobě nemají ani trochu toho dobrého... Ale proč? Proč si ho tedy naše ma..." sklopil jsem oči a odvrátil jsem pohled pryč, pak jsem teprve pokračoval: "Proč si ho tvoje matka tedy brala? Neříkej mi, že na ní byl takový už předtím... To by pak nedávalo smysl... Ublížil mnoha lidem, ale kdy se změnil?" chápal jsem sice bolest, kterou způsobil, ale nedávalo mi to smysl. V každém je vždycky něco málo dobrého... Nejde to... Nejde to... Něco se muselo stát... Jinak by otec nemohl...

Miya

"Na co ti to budu říkat? Stejně tě to nezajímá." Řekla jsem mu a vytrhla se z jeho sevření. "Dříve byl hodný, ale pak jsi se narodil ty, byl jsi chlapec, co měl už od narození potenciál k chování vlků jako on a on měl hold strach, že ho vyženeš z moci a proto tě chtěl zabít, ale matka tě zachránila a mě taky a proto ji zabil, protože touha po moci ho přemohla a následně, když sjem se s nim utkala já tak mi zlámal nohy."

Tatsuya

"Máš pravdu, nezajímá mě to... Já to jen potřeboval vědět," mírně jsem zalhal. Takže... nakonec nebyl tak zlý... "No, teď by bylo dobré se vrátit," řekl jsem jí, ale nemyslel jsem návrat do vesnice. Vesnice mě už ničím zpátky nelákala. Nejdřív se vrátím pro Kiteisochiho... I když nevím, kde přesně ten ostrov je... Je to můj přítel, nebo jím alespoň býval, a jako takového jsem ho tam nikdy neměl nechat... "Kdyby byl způsob, jak přivolat Kiteisochiho zpátky, dávno bys mi ho řekla, že... Takže to budu muset udělat postaru... Už nejsi moje sestra, jak jsi řekla, a tak tě nechci žádat o pomoc, nemáme vlastně vůbec nic, krom krve, společného..." pomalu jsem došel k vodě. Lidé... jsou velmi zvláštní... nikdy je nejspíš nepochopím úplně, ale jsem rád za ta léta, která jsem s nimi strávil... Dost mě toho naučili... Třeba, že čekat, že se něco udělá samo, je pěkná pitomost... Nikdy nedostanu to, o co jsem vlastně přišel již při narození... Vlastně, kdybych se nenarodil, tak by matka nepřišla o život a sestra, vlastně Miya, by byla jistě šťastná... Podíval jsem se na sestru a s úsměvem jsem se již pomalu chystal zmizet ve vodě.

Miya

Nehledej ho, pokud opustíš zvíře tak už se k tobě nevrátí, tak je to psáno už po mnoha generacích. A jakmile opustíš vesnici budeš označen za nukenína a do pár dní jsi mrtvý, ráda jsem tě poznala bratře, jen si dál hraj na hrdinu a dělej jakože, pro tebe vesnice nikdy nic neudělala. Možná si na svém pár dením útěku uvědomíš, že ti vesnice dala domov a sílu, to co ti otec vzal. Řekla jsem a odešla jsem z místnosti chodbou pryč.
_____________________________________
Na icq mi napiš co hodláš dělat, protože jakmile se staneš nukenínem tak se přestávám o postavu starat, protože se starám o Haiko ao vesnici a nehodlám vymýšlet příběh nějakého uprchlíka, takže mi pls napiš na icq co chce Tatsuya dělat.

Tatsuya

Dala mi sílu a domov? Možná jsem tam žil, možná jsem tam chodil do akademie... Ale nikdy, nikdy jsem neměl skutečnou rodinu... Nikdy jsem neměl skutečný domov... Nikdy jsem se vlastně ani o ostatní nezajímal... Vždycky jsem šel svojí cestou... Vždycky jsem si hrál na hrdinu... Ksou... Proč nemůže být taky něco jednoduché, proč to prostě nemůže být jasné... No, konec se stěžováním. Pokud se Kiteisochi opravdu už nevrátí, nehodlám ho hledat. Vrátím se do vesnice a zapomenu na tenhle hloupý nápad. Snad už tam bude všechno v pořádku... Snad už bude Jiro zase Sendokage a Utakata se někde najde. Přemýšlel jsem ještě dál, natolik, že jsem se úplně zapomněl a jen se hloupě díval na hladinu vody, tentokrát jsem si však uvědomil, že to, co vidím, nejsem já. Je to jen přetvářka, způsob obrany před ostatními. Tolik jsem chtěl jen jednoduché objetí, tolik jsem chtěl lásku a rodinu, že jsem se začal chovat jako idiot... Do té doby, než jsem potkal Shinju a pak... začalo to znovu... Ještě jsem nějakou dobu sledoval vodní hladinu, než jsem skočil do vody a rozčeřil ji. Škoda, že se nedá zapomenout... přemýšlel jsem o tom, jak to napravit, jak zvrátit chyby, ale došel jsem k jedinému závěru. Musím to přejít a začít odznova...
Doplaval jsem až ke břehu u vodopádu, kde jsem se rozhlédl kolem. Tak dlouho jsem byl ve vesnici... Snad ještě najdu cestu domů... pomalu jsem vyrazil směrem, kam mě táhlo srdce a tak trochu i nos.

Tímto skončil život ninji Tatsuyi a začala jeho nukeninská kariéra. -> Na ten nový char ti kouknou