Cesta zaslíbení(Nero)

Saniiro

Vypadám snad, že si nechám s*át na hlavu? Řekl jsem upřímně a přistoupil jsem blíž ke stolu. Já mám lepší nabídku. Když je tak mocný a pro tebe nejspíš důležitý, pomůžu ti ho zabít. Ale naoplátku mi odpovíš na mé otázky a necháš mě odejít. Neměl jsem v plánu se nějak zdržovat a pořád jsem nechtěl připustil že on je tu nad věci i přestože tu má značnou výhodu. Jestli si myslíš že si tu něco víc a já tvůj vězeň tak to tě sklamu, na mě si sám málo. Řekl jsem si v duchu s úšklebkem a čekal jsem co odpoví.

Montaro Takewashi

Ustoupil krok od mrtvoli dítěte. Obličej jsem měl plný zlosti. "Nevím jestli si hlupák nebo ne, ale to dítě si zabil se štěstím a to je setinka síli co vlastní Karuko. Postav kolem sebe jakoukoliv zeď a doufej že se dožiješ dalšího západu slunce neboť Karuko tě zabije hned jak tě vycítí. Nesnaž se vyprovokovat člověka o kterým nic nevíš." Řekl pohrdavě "Souhlas a nebo zmiz!" Můj hlas a jednání se nepodobalo tomu co před tím ted jsem měl v očích upřímnosti a už semnou nic nehnulo. "Nechceš, abych byl tvým nepřítelem." stlumil jsem hlas až o stracena a pak jsem zvedl ruku a ukázal na dveře.

Saniiro

Můj výraz v tváři se nezměnil ale zůstal jsem. Naopak, přistoupil jsem blíž ke stolu. Dobře, budu ti věřit. Řekněme že ten Karuko je nějaký polobůh a jak ty tvrdíš, já jsem jen ubohý červ který by proti němu nevydržel ani pár vteřin. Řekni mi teda jak proti němu chceš bojovat když je tak mocný jak říkáš? Pronesl jsem svou delší ironickou řeč a čekal na jeho reakce. Nevím proč, ale zatím jsem nebral tuto situaci a celou tu věc s tím "loutkařem" sto procentně vážně.

Montaro Takewashi

Na tváři se mi už zase oběvil slabý vítězoslavný usměv."Je velmi mocný" na chvilku jsem se odmlčel."Ale neřekl jsem že je mocnější než já." Prstem jsem ukázal do rohu v pokoji tam byli jeho věci i jeho hole. "Vem si svoje věci a pojď zamnou. Vysvětlím ti to cestou." řekl jsem a sám jsem odešel do jiné mistostni nechal jsem otevřené dveře v případě, že by se snažil utéct a sám jsem na sebe navlíkal pasy na kterých byly meče a různé dýky. Nakonec vzal do ruky velký jednoduchý kabát. Přišel zpátky do místnosti, kde bylo tělo a tys mohl vidět kolem jeho spousty zbraní resp. na zádech měl dvě katany a mezi nima měl zaseknutou malou dýku odsud si viděl jenom zášitu, ale její čepel měla ruzné znaky a tvary na sobě. Kolem opasu měl dvě zabodnuté zbraně sai a nad zadkem měl svitek kterému lehce vyčuhovali kraje. rozbalil si kabát a přehodil ho přez sebe byl jednoduchý černý a zakryl celou jeho výbavu až na vyčuhující zášiti dvou katan a dýky za krkem. Plášt byl sice celý v černém, ale oběvovali se na něm ruzné ornamenty všech pěti elementů." Můžeme ?" pobídl jsem ho ať jde první.

Saniiro

Na nic jsem nečekal a došel jsem si pro svoje věci které jsem si na sebe ihned nasadil. Hůl jsem připevnil na záda a tak nějak neutrálně jsem se ušklíbl. Tak tedy vyražme ať ho máme z krku. Řekl jsem odhodlaně a odebral jsem se ke dveřím. Podle jeho pohledu jsem usoudil že mám jít první tak jsem vyrazil. Hlavou se mi celou cestu běžela spousta myšlenek, hlavně toho co se odehrálo.

Montaro Takewashi

Vyšli jsme z chalupy. I přez paprsky slunce, které nám ošléhávali pleť a svítili do očí bylo poměrně chladno. Mohl za to vítr byl chladný jako kdyby byl prosinec. Jenže to ovlivňovalo okolí všude si viděl jak z travnaté zěme se tyčí různé kameny či silné a velké menhiry bylo to svým způsobem magické, jak okolí kolem tebe působilo divoce a nezkrotné jako kdyby se tohoto místa bála dotknout lidská ruka a všichni se jí vyhábali. Po zavření dveří jsem tě předběhl a šel jsem směrem na jih. At si se rozhlédnul všude kolem to vypadalo stejně tráva, kameny, menhiry na všechny strany nedotčenné okolí a brzy si pohopil proč, když jste asi po 20 metrech vyběhli na pár metrový kopeček jehož horizont za sebou skrýval masivní skály pod vámi a huňaté mraky jako peřiny pokrývající okolí zjistil si, že jste byli jste na ohromné skále. Když si se ohlédl a vyděl chatrč ze které jste vyšli vypadala tady na vrcholku jako nějaká perníková chaloupka ježibaby.

I když zde to bylo spíše moje doupě a kdyby ježibaba nebyla ženská mohl bych se za někoho takového klidně vydávat rozhlednul jsem se kolem v očích mi blízkalo štěstí, ale zárověn krutost jako u nějakého psychopata co propadá této vášni kdy je na vrcholku světa, je zde sám a vypadá jako hodný a milí člověk co pomáhá lidem, ale v tu chvilku kdy si to lidí připustí litují toho že si to kdy mysleli, jako kdyby jsem žil sám se svojí realitou bez závazku , bez minulosti , bez známosti, ale přitom jako kdybych všechny tydle věci vyhledávali. Tam v očích jsem vypadal tak strašně zranitelně, ale jako kdyby se otočil list a všechno todle bylo pryč. Pýcha, krutost a síla se skrývala hluboko ve mě a v mých očích převládala. Odvrátil jsem od něho a okolí pohled a zadíval jsem se dolů. Pod námi se tyčili mraky a bodce skal, kteří si chtěli najít důstojné místo mezi nejvyššími vrcholi.

"Už chápeš proč jsem ti říkal, že odsud nemůžeš utéct ?" prohodil jsem s kouskem cynismu. Popošel jsem jsem ještě pár metrů, kde končila tráva a začínal povrh roztříštěných kamenů jako stojící lavina, která měla takový sklon že si veděl, že bys na ní udělal pár kroků a hned by ti to sklouzlo a padal bys dolů ze skáli. Vstyčil jsem pravou ruku a položil si jí za záda do pláště a říznul jsem se do prstu o dýku, kterou jsem měl za zády a slíznul jsem těch pár kapiček krve a než jsem polknul zhluboka jsme se nadechl a zapískla jsem z plných plyc, trvalo to asi 10 vteřin než jsem přestal pískat v jedné dlouhé vlné. Za několik desítek vteřin si uslyšel začal svištět a pískat vítr o skály jako, kdyby mi odpovídal. A pak se v dálce protrhli mraky a něco k nám letělo.

Saniiro

Celou cestu mi hlavou plavali myšlenky onoho "snu" který jsem prožil než jsem se probudil v Montarově zajetí. Meditace kterou jsem naivně podstoupil po snu abych si srovnal myšlenky a uklidnil se po tom šoku mě jen dočasně a vážně malou mírou sklidnila. Pořád se mi to vracelo. Má krev. Můj původ. Vše co jsem viděl a co mi bylo noční můrou. V tom mě ale probudil svěží vánek z okolí a následovně nádherný pohled na krajinu z kopečku kam mě Montaro dovedl. Rozhlížel jsem se kolem a jakoby mě to okouzlilo stejně jako jeho. 2 silné a nekrotné povahy jakoby se v tu chvíli vytratili a jejich duše byli očištěny. Pak to ale opadlo a on na mě promluvil. Můj mozek opět zalila nenávist k tomuto světu a arogance kterou jsem si díky tomu vypěstoval. Nevěřícně jsem zaklepal hlavou abych se "probudil" a pak jsem se ušklíbl. Vždycky je způsob nebo další sekundární možnost.. A to bez vyjímky na situaci. Odvětil jsem a pohlédl dolů ze skály. Pak jsem jen zahlédl po dlouhém hvízdnutí něco v dálce jak přílétá k nám. Vždycky jsem chtěl umět létat. Řekl jsem trošku cynicky a pak už jen čekal co se bude dít.

Montaro Takewashi

Pozorně jsem sledoval bytosti, které k nám letěli. Na jeho poznámku o dalších možnostech jsem se mírně usmál, ale nepohnul jsem se a ani jsem se při svých slovech na něj neotočil. "Většina jiných možností končí smrtí" Řekl jsem chladně a nekompromisně, jako kdyby mi chtěl zkazit mojí show, ale pravý pocit byl kladný i když to jsem před ním skrýval.Vypadá to, že konečně někdo se svoji hlavou a někdo divoký. o 2 kroky jsem zacouval dozadu. V dálce si uviděl jak se za tou jednou bytosti oběvili další 3, které vylítly z řady. Začli se před ními vyjasňovat jejich rysi. Byli velcí a i na tu dálku si uviděl, že jejich těla jsou pokryta, hnědým peřim a přitom měli stříbrné krky a hlavy."Až jsem doletí, bez ostýchání nastoupiš na toho, kdo k tobě přiletí a povinně se dotkneš jeho krku, stačí přiložit dlaň. a hlavně je netahej za peří a nedej najevo svůj strach." Řekl jsem ti s důrazněním poslední věti a s překvapením upozornění na strach neznělo pohrdavě ani vysměšně v mém hlavě byla upřímnost

Než jsem to dopověděl už byli skoro u nás. Celé tělo a křídla bylo pokryto peřím barvy hnědé a bílé, jako to mají orli, ale jejich krky a hlavy opravdu byli jiné, jako kdyby měli stříbrné šupiny né matně šedivé. Jediné čím sis mohl být u toho jist, že to byli opravdu šupiny. Jejich hlavu zakončival ostrý zobák, který vypadal poměrně velmi male. Když už byli pár metrů od nás dva začli nad námi kroužit a další dva k nám sestoupili. Přímo přede mě si sestoupil největší znich jeho šupiny na hlavě byli sem tam červené a vytvářeli velmi pěknou moazaiku. Před tebe dosedl menší než můj a vypadal jako zbylí dva. Když k tobě dosedl natáhnul krk a kouknul se ti do očí. Obě byli rudé jako krev a když si se do nich zadíval jako kdyby si se strácel a topil se v nich. Né, skoro ti to přišlo reálne jako kdyby si se topil ve vlastní krvy. Mezitím jsem nasedl a přiložil jsem jednu ruku opatrně na jeho krk a ucítil jsem ono mé známe spojení jelikož jsme propletli čakry i moje oči ted byli krvavě rudé jako jejich. Už jsem čekal jenom na tebe.

Saniiro

Mlčky jsem sledoval obří orli který přistáli u nás. Na nic jsem nečekal a ihned jsem nasedl na orla který ke mě přistoupil a hleděl na mě. Po nasednutí jsem ho pohladil po krku jakoby moje povaha neměla vůbec vliv na zvířata a choval jsem se kněmu úplně jinak než normálně. Pak jsem ale odvrátil pohled na Montara a svým klasickým hlasem a pohledem jsem řekl Tak kam letíme?

Montaro Takewashi

Tak jedeme. Řekl jsem si v duchu a kývnul jsem na Saniira. Zhluboka jsem se nadechl a vydal ze sebe barbarský křik. "Heja HEJA...!!" Najednou se tvoje ruka spojila s krkem a ty si sní nemohl hábat. Dostal si mentální políček a cítil si se jako kdyby se ti otřásl celý svět. Nebylo to bolestivé, ani nepříjemně, ale byl to pocit který si neznal. Ucítil si spojení chaker mezi krkem a tvojí rukou nemohl si hýbat svým tělem a cítil si jako kdyby tě bohové obtěžkali křídli a jak orli vzlétli cítil si jako kdyby si vzlétl ty sám se svými křídly. Bylo to děsivé a užasné zároveň sem tam si pocítil závratě. Ve své hlavě si cítil, že nejsi sám. Jako kdyby se vaše podstaty spojili do jedné. Když si se soustředil najednou si neviděl svýma očima, ale očima toho zvířete. Vznesli jsme se nad skálu a pak jsme letěli skoro střemhlav dolů kličkovali jsme mezi špičky hor a pak se pod námi vynořila zeleno hnědá krajina. Byli jsme celkem vysoko jak už napovídalo to, že jsme proletěli mezi mraky. Střemhlav dolů jsme lěteli přímo k zemi, bylo to jako extáze. Adrenalin vstupoval do krve jako nezvladatelná droga. Pod námi se táhli zelené lesy a pole, byla to krásná země nejspíš proto, že lidé si vážili ukrytu, který jím velká skála nabízela. Třeba tu mohla být jednou vesnice. Po chvilce jsme se skoro přiblížili k zemi a orlové se narovnali a zamávali mohutnýmu křídly ozvalo se zarachovení vzduchu, jako kdyby udeřil hrom jak zpomalili z tak obrovské rychlosti a pak přistáli na jedné z luk a najednou si zažil další šok, když se ti uvolnila ruka a celý spojení se přerušilo kolem tebe se rozprostřela krajina a tvůj zrak se nachvilku z toho přechodu zamlžil. Než si se stačil probrat stál jsem už vedle tebe a čekal až sestoupíš, můj orel už kloužil dáleko nad námi a čekal až sesednež z jeho druha.

Saniiro

Celou cestu jsem si úpřímně užíval. Byl to úžasný zážitek který mi po dlouhý době vlil úsměv do tváře. Přistání bylo celkem nejisté, nejsem moc zvyklý na to že si mé tělo dělá co se mu zachce. Tak když se mi zamlžilo před očima, chvilku jsem znejistil a hmátl jsem po holi na mých zádech. Pak se ale mé oči zaostřili a já viděl jak stojíme na louce a vše bylo v normálu. Máš teda pěkný mazlíčky.. Dodal jsem typickým tónem a seskočil jsem z orla na zem vedle Montara. Kde to jsme? Vyštěkl jsem otázku sotva jsem dopadl na nohy a rozhlídnul jsem se kolem.

Montaro Takewashi

Rozhlídnul jsem se kolem sebe. Vítr omýval můj plášť byl příjmeně teplý a rozhodně nebyl tak ledový jako na té hoře. "Nejsou to mí mažličci, nikdo je nevlastní. Spíše společnici na dlouhých cestáh." řekl jsem jedovatě a pak jsem se k němu otočil zády a pomalu jsem odcházel směrem do lesa. Jsme poblíž malých kamených vesnic, respektivě hluboko v jejich uzemí. Je tu laboratoř Karuka. To znamená, že už o nás ví. řekl jsem chladným hlasem.

Saniiro

To jsem rád že o nás ví. Nerad dělám přepadovky nebo nečekaný návštěvy... Odvětil jsem a přidal jsem do kroku abych šel vedle Montara. A ty kamenné vesnice, co jsou zač? Řekl jsem zvědavě protože mě zajímalo, proč má Karuko laboratoř zrovna zde. Rozhlížel jsem se kolem sebe a jak už to jako ex-mnich mám ve zvyku, zůstaval jsem ve střehu a snažil jsem se vnímat veškerou chakru kolem mě.

Montaro Takewashi

"Todle uzemí nebylo vždycky osídlené, teprve před desítky lety se zde usadili horníci a stavitelé kvůli okolní. Železná ruda, Stříbro a pro stavitele je zde velmi dobré dřevo. V podstatě devastujou přírodu kolem, ale až jsem se neodvážili dojít. Zatím. Tak vznikli malé vesničky kolem různých hor." zhluboka jsem se nadechl a pomalým krokem jsem vstoupil do lesa. "A Kuraky se tak nějak chopil příležitosti a stal se něco jako Mecenášem. Teda aspoň oni si to tak myslí zatím co jeden z jeho perfektních klonů chodí po vesnicích a kouká jak se jim daři. On sám unášlí ženy a muže, ale i děti." V hlase byl trošku znát odpor a pohrdaní. Mohlo tě napadnout, že díte co zemřelo bylo jedním z těch unesených. "Dělá na nich pokusy a dělá znich své loutky. Pár lidí si přeje jeho smrt a proto jsem tu já a ted i ty." procházeli jsme kolem velkých, silných a vcelku na pohled neobyčejných stromů. Tys všude kolem cítil body chakry. Velmi silné a zbarvení měla rudé až černé.

Saniiro

Když Montaro zmínil jeho pokusy na lidech tak mi před očima proběhl obraz mé minulosti. Přesněji toho když jsem byl obětí toho mnicha. Můj pohled ve tváři se změnil na zlověstný a já řekl hrubým hlasem V tom případě si zaslouží smrt hodnou jeho činů... Pak jsem se ale rozhlédl do okolí a tišším tónem jsem dodal.. Ty stromy.. chakra v nich a v ovzduší není jak by měla být.. Něco tu není v pořádku. Upozornil jsem Montara ačkoliv určitě i on něco zaregistroval nebo o tom už věděl dávno.

Montaro Takewashi

Mírně jsem se pousmál, ale tak aby to nezahlédl přeci jenom jsem byl o pár kroků předním. To si opravdu zaslouží..... Myšlenka mi uvízla v hlavě a nechal jsem si jí pro sebe. "Jak jsem říkal jsme na jeho uzemí. Nejsem tak dobrý, abych tolik tu chakru rozeznal, ale cítím jí. Né tak jasně, ale citím jí." Šeptal jsem, že mě bylo sotva slyšel, ale pro něj to nebyl problém. "Až se ty chakrové svrny roztáhnout tak očekávej útok. A až se propojí mezi sebou tak očekávej loutky. A když najednou zmizí, jako kdyby tam vůbec nebyli mrknutím oka. Tak ...." Nachvilku jsem se odmlčel. "Nebuť ve špatnej čas na špatným místě." Řekl jsem to vážným tonem, už jsem sním nemluvil tak opovrhovaně jako předtím, ale v můj hlas vzbuzoval trošku starosti o něj. Jeho postřehy a schopnosti se mi začínali zamlouvat.

Saniiro

Chvilku jsem znejistil když mi řekl co mám očekávat a tak jsem obrátil svojí pozornost na chakrové body všude kolem a konečky mích prstů kmitali jak o život, jen aby už uchopili mou zbraň kterou jsem měl pořád na zádech. Tón kterým ke mě mluvil se mi celkem zamlouval. Dodnes jsem se protloukal životem sám. Mít teď "parťáka" pro mě byla zajímavá zkušenost. Přesto však, jsem mu ještě nedůvěřoval tak moc abych ho tak i začal brát. Za život mě nepotkalo nic dobrého tak není důvod aby se něco měnilo. Tak či onak, když mu pomůžu já, třeba pomůže on mě v mích osobních cílech jelikož jsem momentálně vážně ztracený. Dej si pozor, nejenom že jsme na jeho území ale navíc mezi těma stromama jsme tu dost na ráně. Jestli není idiot tak tuhle šanci určitě nějak využije... Řekl jsem potichu a nejistě protože z tohoto místa jsem vážně neměl dobrý pocit.

Montaro Takewashi

Pomalu jsem našlapoval dopředu a zkoumal jsem okolí. Otočil jsem se na něj z profilu. A moje koutku ust se natáhli do samolibného usměvu. "To taky chceme." Řekl jsem šetptem, ale i tak byla v mém hlase možnost zaznamenat nějaký to tajemno a pak jsem dál zkoumal okolí. Bylo pozdní odpoledne a v dálce se zahřimlo. Bližila se bouřka. Sotva za 10 minut pomalého pochodování se nad celým obrovským lesem uhnízdil velký černý mrak a začlo pršet. Nejdříve jenom trochu a pak se spustil prudký a chladná déšt a z krásného odpoledne se najednou stala otrava. Ať už si byl vyrušen jak v soustředění nebo pozornosti deštěm rudočerné skvny všude kolem se pomalu zvětšovali a pak udeřil blesk. Sotva jak udeřil, uslyšel si jak kolem nás zaskřípala země a pak něco začlo svyštět ze stovkách míst kolem nás začli lítat jehli. Když si se na setinku rozhledl kolem sebe vypadalo to jako moře jehel připravenný projít všim co se najed. Bylo jich tu hodně díky tomu, že tu bylo spoustu stromů, ale to neznamenalo že se část jehel nezaryla do stromu a tam ukončila svoje dění. Udělal jsem svyžnej krok a udělal jsem salto na místě jak byl ve vzduchu pár jehel prolítlo kolem mě vytvořilo mi dírky do vlajícího kabátu. Jak jsem dopadl udělal jsem další krok a rukou jsme se dotkl stromu. Uslyšel si zvuk jako kdyby o sebe třeli 2 kovové předměty, ma mé dlani zasvítila modrá chakra a já jsme se protočil vzduchem a nohama se přitisknul ke stromu a bežel jsem co nejdál nahoru, ruzně jsem poskakoval a plazil se po strmu abych se vyhnul skvrnám, které byly i na tom stromě na, kterém jsem byl. Jehly neubývali a vlny za vlnou pokračovali.

Saniiro

Jehlice mě překvapili. Ne jako zbraň ale jejich množství. V rychlosti jsem popadl hůl a strhnul jí ze zad přičemž jsem se rozeběhl k nejbližšímu stromu jako to udělal Montaro. Roztočil jsem hůl na dlani a pomocí chakry v rukou jsem jí roztočil tak rychle, že to pak vypadalo jako by se u mé ruky tvořil obrovský vír co tvořil "štít". Rukou jsem začal kroužit kolem sebe a tím jsem odrážel ty hromady jehlic co lítali všude kolem. Když jsem byl blízko udělal jsem salto ke stromu tak, že jsem dopadl chodidlama přímo na kmen. Na chodidlech se mi sformovala chakra díky které jsem se přitiskl ke stromu, načež jsem se rozeběhl směrem ke koruně. Co má být sakra tohle? Řekl jsem si nevěřícně a dál jsem se výbal skvrnám na stromu. Zrychlil jsem tempo a můj běh se dal do "spirály" kolem stromu aby mi i ten kmen pomohl se vyhnout jehlicím. Holí jsem jen dál odrážel masy jehlic a pokračoval jsem dál...

Montaro Takewashi

Blížili jsme se ke korunám stromu, natahoval jsem nohy co nejdál jsem dovedl a točil jsem se kolem stromu. Letmo jsem se kouknul přez rameno jeslti je v pořádku. Byl. "Aspon, že mu to hned dochází." řekl jsem si v duchu, ale jak jsem se na něj poohlíd,tak mi kolem hlavy mi prolítla jehla a kvůli mé nepozornosti mě drápla na tváři.Když jsme doběhli do korun stromů tak jehli najednou přestali, neboli lítali pod námi. Byli jsme setsakramentsky vysoko. A podnámi bylo doslova černý peklo protože těch jehel bylo dost a jak to tam lítalo tak pro oko to byla jedna velká černá tma. Když nahoře nic nalítalo tak jsem pohlédl na Saniira. "Až skočím dolů skočíš zamnou a připrav se, že po náma se zjeví loutky. Spousta loutek. Když dopadneš na zem a nebudeš na kousky tak možná budeš k něčemu dobrej." Prohodil jsem sarkastickou poznámku nakonci. Ukazováčkem jsem si projel po oblasti na tváři, kde mi tekl malí potůček krve. Po té jsem zabrouzdal pod plášt a vytáhl první katanu a tu jsem si zasekl do zubu, a od zad jsem vytáhl obě zbraně Sai,každou do jedné ruky.Zhluboka jsem se nadechl. "Padáme volným pádem, nedotýkej se stromů a ani žádný dřeviny." Zamumlal jsem s ocelí v puse a doufal jsem, že mi rozumí pak jsem ještě něco zaklel sám pro sebe a povzdechnul jsem si a pak si uslyšel malé řinčení což znamenalo, že jsem přestal vpouštět chakru do nohou . Odrazil jsem se od stromu a najednou se to pod náma uklidnilo a nikde žádná jehla. Ale červené skrvy se mezi sebou začli propojovat. Letěl jsem střem hlav dolů

Saniiro

Doběhl jsem do koruny stromu kde silný vítr napnul můj plášť a černý hábit který připomínal spíše mnišské kimono omotané dalšími černými kusy oblečení. Jistě zná naší úroveň.. Nezdá se ti že tisíce jehel je trošku maření jeho dobře strategického postavení? Jen idiot by si mohl myslet že někoho kdo se umí ohánět zbraní by sejmul něčím tak ubohým jako jsou jehly. Dej si pozor, může s tím mít i jiné, vedlejší plány. Křikl jsem na Montara sotva jsem vyběhl na horu. Ačkoliv jsem nebyl žádný génius, tohle mě vedlo k zamyšlení se nad tím. Pak mi ale řekl To s loutkama a co bych měl udělat a na jeho sarkastický závěr jsem hodil malý úšklebek. Na jeho plán jsem bezmyšlenkovitě kývl a pak jsem pohlédl na skvrny na stromech které se začli propojovat. Měl pravdu, loutky přicházejí.. Povolil jsem si kus dalšího černého hadru kolem krku abych se cítil "uvolněnější" a hůl jsem pevně stiskl ve své dlani. Když se Montaro odrazil udělal jsem to samé a odrazil jsem se co nejdále od stromů k cestě, kde přestali lítat jehly. Při střemhlav pádu k zemi jsem se otočil několikrát o 360 stupňů a hůl jsem uchopil na samém kraji tak, aby moje dlaň byla na "hrotu". Hůl jsem pak nastavil před sebe aby ona byla to první co se dotkne země (zabodne) a já zůstal stojkou jedné ruky na té holi.

Montaro Takewashi

Dopadli jsme na zem. Každý ve svém stylu já preferoval dopadnutí na jednu nohu do přikrčení a moje druhá noha byla opřená o tu první do pravýho úhlu. V bojové pozici jsem byl připraven na to co přijde a nemusel jsem čekat dlouho. Skrvny se propojili perfektně rovnýma čarama a všude vylítly dřevěné loutky, které ovládali skrvny. Sít, která spojovala loutky mezi sebou vypadala, že se dala jednoduše přetrhnout, ale na to nebyl čas oběvilo se kolem nás stovky loutek. Žen, můžu i dětí všichni byly poskladané ze dřeva a všichni měli hnědě umělé vlasy. Na první vlnu, která se nás chystala zahltit a ubít k smrti jsem se rozeběhl a roztočil jsem se na jedné noze. Nejdřiv ze mě byla mastná točící šmouha pak mě dokonce začla oplívat chakra a já jsem ničil všechny loutky co přišli do cesty.

Saniiro

Když jsem zahlídl Montara z kterého už spíše byla mastná šmouha poušklíbl jsem se, a z hole na které jsem balancoval stojku, jsem seskočil na nohy. Síla se v něm nezapře... Pomyslel jsem si a pak už jsem pomocí Chakra Senshin zkoncetroval chakru do hole která se obalila typickou modrou barvou. Dřevo, huh? povzdechl jsem nevěřícně a pohrdavě jsem koukl na loutky kolem mě které na mě v mžiku zaútočili. Znovu jsem roztočil svou hůl z které se stal doslova vír a pomocí otoček a přemetů jsem obtáčel roztočenou hůl kolem svého těla a tím jsem zničil každou loutku která se ke mě přiblížila ať už z jakéhokoliv směru. Když množsví loutek houstlo, oddělil jsem 2 konce hole které byli spojené řetězami k hlavní rukojeti. Dosah roztočené hole se zvýšil takže "vír" který byl u mé ruky se dvojnásobně zvětšil a ničil loutky efektivněji. Každou vteřinou ale hladila mé chakry sice pomalu ale jistě ubývala, vzhledem k množství loutek jsem začal být znepokojený. Hej Montaro... tohle nikam nevede... Jestli se pokouší zbavit nás všech sil, tak těmahle loutkama to pomalu ale jistě začíná.. Skus přesekat ty sítě co se spojili.. Křikl jsem na něj a dál jsem se pokoušel odrážet všechny loutky...

Montaro Takewashi

Loutky padali celkem rychle. Ale pořád to byli loutky to že se vytvořila díra zkrz hruď a nebo upadnutá ruka. Neznamenalo, že je to zastaví, maximálně spomalí na několik vteřin než naberou znova rychlost. "Fajn" Uslyšel si jízliví zvuk, který deformovala rychlost otáčení. Zastavil jsem se na místě tím stylem, že jsem katanu, kterou jsem držel v puse zabodl do země a jak jsem se dotočíval tak jsem se vyhoup přímo na katanu a ta sice nevypadala moc stabilně, ale udržel jsem se na ní na jedné noze. Rychle jsem zandal zbraně Sai a udělal jsem několik pečetí. "Katon: Benijigumo" Jak jsem to dořekl vzplala ze mě chakra. Nejdříve modrá a pak červená. Vteřinu na to ze mě vyskočila do všech stran a udělal kolem mě kruh, který do výšky dosahoval tak jednoho metru. Po té jsem vzplál znovu. Také nejdříve modra a pak červená a tentokrát vyskočila jako jedna velká koule předemě a najendou se tma oběvil ohniví pavou, který začal všude kolem pobíhat a ničil a zapaloval loutky. To mi vytvořilo trochu času odrozil jsem se od katanu a z přemetu jsem vytáhnul rukou katanu ze země a když jsem dopadl na nohy na zem. Tak jsem skočil na nejbližší strom. Cestou jsem odrazil tak 2 loutky a pak jsem dal před obličej druhou ruku a vstyčil pouze 2 prsty. "Kai." Jak jsem to dořekl kolem mě zarezonovalo okolí a já uviděl červené šlahouny spojující skrvny. Zrychlil jsme a přeskákal jsem mezi pár stromama cestou jsem rozresknul asi pět spojujících linii. V návalu loutek to nebylo poznat. Jenže ty linie se asi za 3 vteřiny znovu propojili, jak kdybych nic neudělal. Dopadl jsem na větev a odřážel jsem přicházející loutky. "Takhle to nepůjde, ale mám nápad." Zařval jsem a mávnul jsme levačkou od oblouku. Pavouk, který tam zapaloval loutky a ničil je se ke mě obrátil a vyskočil směrem ke mě. "Saniiro dostaň se ke mě." Zavolal jsem na něj. Byl odemě asi 10 metrů a měl sám dost problému.

Loutky tě začli pomalu zahlcovat počtem a tvoje rychlosti ti přestávala stačit, protože jak se neničili tak se pomalu začli přez sebe kupit a začli rozdávat štiplavý a bolestivý rány kolem.

Saniiro

To mu trvalo asi dlouho udělat tolik loutek.. Kříkl jsem a velkým rozmachem jsem udělal otočku abych od sebe odrazil loutky aspoň nachvilku. Když se kolem mě udělalo trochu místa, zabořil jsem nohy do hlíny a zaujmul jsem postoj, připravený vyběhnout velkou rychlostí přímo k montarovi (spíš vystřelit). Když se na mě zase navalili, "vystřelil jsem směrem k montarovi přímo do davu. Než jsem je ale stihl srazit, napůl šeptem jsem řekl Saigo Tonsou a mé tělo se proměnilo na modrou chakrovou siluetu mého těla a já jako duch proletěl davem přímo k Montarovi, u kterého jsem se hned zhmotnil a zabrzdil až se hlína a prach pod mou nohou rozletěli. Setřel jsem si z čela kapky potu a znovu jsem zaujmul bojové postavení. Čekal jsem na další pokyny.