Cesta zaslíbení(Nero)

Uslyšeli jste velký hrom, ale jeho původ nebyl nikde vidět. Ozýval se za Saniirem z velké dálky. Pak zafičel vítr a nehybné loutky ze kterých teď šlehaly prázdné lana bez chakry se najednou začli rozpadat na malinké bíle třpitky a ty postupné vzlétávali a obarvili okolí. Jenže všechno kolem vás a i celý les, který byl už jen částečný kvůli rozpoutanému ohni, se začal také rozpadat. Desítky až stovky stromů kolem mizeli a vytvářeli vlny třpitek v prázdném neexistujícím moři vzduchů. Krajina se začla měnit a nahrazovala je zpustošená krajina bez zeleně. Byl to impozatní pocit jelikož se zde menila celá krajina až na dohled a dál. Okouzlijící třiptky se stráceli ve výšinách a nahrazovala je pustá realita. Vzduch pak jako kdyby prořídnul.

Montaro Takewashi

Takovou rychlostí jako když ťukne datel do dubu se najednou oběvila vedle Saniira červená záře a koule kolem postavi zahalené ve stínu barev. Ty ovšem hned zmizeli. Na tváři jsem měl poměrně děsivý výraz, né na zastrašení, ale mělo na mě vliv moje používání chakry jizvy přez oko jsem měl pořád roztrhnutou a jizvy na bradě žářili červenou barvou, jako kdyby jimy protékala samotná chakra to samé i přez tvář a přez ucho. Mé oblečení na boku, kde jsem měl díru od katany bylo rudé, ale už zaschlé. Byl jsem trochu potrhaný, ale většinout to byly škrábance na částech nenápadného brnění. V ruce jsem nesvíral ani žádnou zbraň ani dýku Sai vše bylo na svém místě až na to, že nad zadkem kde jsem měl Saie nebylo nic jenom prázná pochvy. Místo toho jsem v ruce držel hlavu od krve s černými vlasy co měla groteskní obličej, nevypadalo to, že jsem jí odřízl až po smrti. Ještě zní kapala krev muselo to být předchvilkou. Poohlédl jsem do očí všudy přítomným a pak jsem se zastavil na očích rudovlasého chlapce. Odněkud jsem ten obličej znal, ale spíš jsem ho poznal podle vlasů. "Vida, staro-nový vůdce Kumo Kentiry. Gratuluju." Veděl jsem o něm protože ho znají vesničany a já si tudle oblast proklepl ještě, aby ne. O mě nemohl vedět nic ba ani to, že jsem z nějaké organizace či že vůbec existuje. To co mohl zjistil od Saniira bylo to, že mám sídlo někde tady na stejném místě jako on domov. I tak zamlženě, protože mysl měl nedávno propletenou s naším dovozem z hory. A Saniiro sám o mě neveděl nic, kromě toho co mohl vidět. "Vypadáto, že by si měl být vděčný za mojí práci." Řekl jsem a ačkoliv to mohlo vyzník pohrdavě nebo arogantně můj hlas tak nezněm. Byla to moje práce a já jí udělal a on si přilepšíl.

Kumo

Jakmile se začala měnit krajina, tak už mě nezajímaly chabé řeči toho slabocha, co stál přede mnou. Pochopil jsem, že můj úhlavní nepřítel je mrtev, ale ne moji vinou. V tom se před námi objevil ten, který zastavil trápení vesnice, která je kousek od nás. Pronesl pár slov a já se opět jen pousmál. Bylo mi celkem jedno, že jsem ho nezabil, ale v tu chvíli se můj úsměv vytratil. Uviděl jsem jak zezadu proletěl šíp a prostřelil hlavu, kterou držel Montaro v ruce. Hlava se připíchla k zemi, ale zároveň letěl i druhý šíp, který mířil na Montarovu hlavu. Tomu jsem jen tak tak stihl zabránit letícím kunaiem, který odklonil let šípu. Před Montara pak dopadl mladý chlapec, který v předchozí bitvě hrál celkem velkou roli a naštvaně mířil nataženým šípem na Montara. V očích měl smutek a vztek. Po tváři mu tekly slzy a cenil zlostí zuby. "Tys zabil.." Vypadlo z něj přeskakujícím hlasem. "To já ho měl zabít! Já měl pomstít svoji rodinu!" Řval chlapec naštvaně a pomalu pouštěl tětivu. Najednou ho však k zemi strhl jeden z chlapů a puštěný šíp prolétl mezi Saniirem a Montarem. Já jsem se poté opět pousmál. "Yai měl rodinu, která pracovala v dolech, které nechal Karuko schválně zasypat a tím zabil jeho rodinu a od té doby se o něj starám já. Jeho jediným cílem bylo, aby ho jednou zabil on." vysvětlil jsem situaci a viděl, jak kluk naštvaně odešel ke straně, kde se díval na rozpadající se krajinu. "Každopádně nevím zda děkovat či ne. Vesnice je teď moje a věřím, že se brzy znovu setkáme." Poznamenal a už se odhodlal k odchodu, když v tom se zastavil a začal přemýšlet. "Ještě taková poznámka. Když se takhle potulujete. Neznáte náhodou osoby jménem Dia a Rikko Seniko?"

Saniiro

Celkem mě potěšila přítomnost Montara protože nekonečné debaty s tím spratkem mě už vážně lezli na nervy. Dobrá práce... Pronesl jsem neutrálně. Když tu ale začal předvádět divadýlko ten malý kluk sebral jsem sai ze země a poodešel jsem kousek mimo zády ke všem, přičemž jsem si mezi prsty různě proplétal zbraň. I můj výraz ve tváři byl naprosto lhostejný a bezduchý jelikož mě vážně nezajímalo co se tu děje. Hrál jsem si tedy s kudlou a čekal jsem až Montaro vyřidí co bude potřeba.

Montaro Takewashi

Viděl jsem jak přede mě dopadl ten chlapec. A snažil se mě ohrozit spíše ve zlosti a bez rozumu. Znal jsem ten pocit nebo .... vlastně neznal, protože jsem neměl koho pomstít svojí rodinu jsem v o něco starším věku než je on sprovodil ze světa já sám. Ten první šíp jsem nečekal, ale jak se objeví jeden většinou ho následují další. Byl jsem připraven zmizet na jiné místo, protože s rychlostí jakou se dokážu přesunou se vyhnu i mnohem rychlejším a nebezpečnějším střelám. Nakonec to nebylo potřeba už jsem se k tomu chystal, ale Kumo tomu sám zabránil štěrbiny se mi v očích zužily, ale jinak jsem nic nedal najevo. Další natáhnutý šíp opět minul po zásahu někoho dalšího. Pak už byl klid a situace byla vysvětlená. "Yai..." Pronesl jsem jeho jméno do vzduchu a to prořízlo vzduch. Moje otevřené jizvy na obličeji přestali rudě zářit. "...někdy se nám prostě naše cíle nepovedou dokončit. Někdy je prostě někdo rychlejší...." Opět jsem se zhluboka nadechl a promnul jsem si ruku ve které jsem ještě před chvilkou držel hlavu. ... a ty nejlepší se seberou a postaraj se o to, aby příště žádnej jinej hajzl nebyl rychlejší než oni samotný." Dokončil jsem můj malí proslov k němu svým způsobem. Normálně bych to neudělal, ale měl jsem pocit, že se sním ještě někdy setkám, Přeci jenom obývali jsme stejné končiny.

Stejně bych ho ještě nenechal odejít, protože s ním chci něco probrat ještě než odejdu. A pak ve mě trochu cuklo hlavě při zmínce prvního jména. Dia hlavou mi prolítnula ona samotná. "Asi nejsem tak informovanej jak jsem si myslel. Jméno Rikko jsem už, ale někde slyšel. S nikým takovým jsem se, ale nesetkal. Jsou to tvoji známí ?" Na chvilku jsem se odmlčel jelikož jsem to chtěl zahrát do autu, na mých očích bylo poznat, že neříkám úplnou pravdu. Diu jsem v ní prostě skrýt nemohl ani kdybych chtěl. "Ale slyšel jsem, že tu chceš vytvořit velkou vesnici spojenou, ze všech okolních. Vesničani se na ní moc těšej. Chci jenom, abys věděl, že je to zajímavá myšlenka, ale nechci aby si nějak zasáhnul na mé nedotčené místo." Pak jsem si prstem projel podél jizvy a nechal na něm usadit krev a pak jsem se z hluboka nadechl a písknul jsem jak jen jsem mohl. Ozvalo se to až na kilometry daleko a i jako v minulém případě se jako odpověd projevil ledový a silný vítr. Stáhnul jsem ruce podél těla, aby si nemysleli, že na ně nějak utočím.

Kumo

Chlapec Yai vyslechl řeč muže, který mu zabil jeho jediný cíl a v hlavě se mu motaly různé myšlenky. Avšak dál nereagoval, jen hlasitě odfukoval a kontroloval si svůj luk. Mezitím však přešla řeč mezi mě a Montara. Když jsem řekl prvně Diu, tak zpestřil a jakmile jsme dodal Rikko, tak trochu zaváhal. To mi řeklo, že on s Diou má něco společného a zřejmě ji zná. Věděl jsem, že bude hodně zkušený bojovník. Možná bych mu stačil, ale rozhodně by to nepřežili moji společníci, proto na odpověď ohledně těch dvou jsme se jen pousmál a ty jsi pochopil, že jsem poznal tvoji lež. Nemohl jsem ho dál slovně napadat, abych z něj dostal informace, jelikož jsem věděl, že by nás mohli zabít. Protože jedině já jsem zde byl vycvičený ninja. Ti ostatní byli jen naverbovaní vesničané, kteří znali pár technik. "Ohledně té vesnice. Ano máš pravdu. Kompletně předělám místní krajinu na velké hory a jezera. Vesnice bude ukryta mezi jezery a skálami, při čemž skály budou tak vysoké, že se u nich budou zdržovat mračna, která budou chrlit blesky a zastrašovat nepřátele. Pokud najdu tvé místo, tak ho nechám v původním stavu." Dopověděl jsem mu svoji myšlenku a pousmál se. "Ale věřím, že toto není náš poslední rozhovor." Pak jsem se jen otočil a s vesničany odcházel. Jen jsem se ohlédl přes rameno a s úšklebkem dodal "Pozdravuj Diu a Rikka."

Montaro Takewashi

Poslouchal jsem jeho "sen". Moc pocitů to ve mě nevyvolalo bylo mi to dost vzálený mě se jednalo jenom o moje vlastní dobro. "Určitě se ještě uvidíme a jmenuju se Montaro Takewashi." prohodil jsem a na poznámku o tom, že je mám pozdravovat jsem se jenom pousmál a nic jsem neříkal. Nad námi kroužili zvláštní orlové a čekali až budeme sami a budou se moct snést k nám. A po chvilce jsme byli sami a můj usměv se vytratil. Obalila mě na setinku opět červená aura a já jsem se oběvil přímo u hlavy Karuka, ve kterém byl ještě nabodnut šíp. Přiložil jsem ruku k odříznutému krku a vytáhnul jsem z jeho krku druhou čepel sai a krvavou jsem jí zabodl do pochy nad zadkem. "Pojistka." prohrásil jsem a to už pomalu přistáli orlové. "Pojd máme toho hodně co řešit." na jednoho jsem naskočil a přiložil ruku na krk.

Saniiro

Přistoupil jsem blíž k Montarovi a položil jsem mu ruku na rameno jako náznak aby se nachvilku zastavil. Myslím že tohle patří tobě.. Podal jsem mu druhý sai na kterém ještě byla kapka mé černé krve a druhou rukou jsem mu podal jeho černý plášť který na mě hodil když zmizel s Karukem. Na tváři se mi opět objevil menší úšklebek a v očích(oku) byla vidět má důvěra která se jako z čista jasna objevila. A co se týče té záchrany... díky.. Řekl jsem snad poprví v mém životě upřímné díky ale pak jsem se zarazil a můj pohled celkem zvážněl. Otočil jsem se znovu na odcházející skupinu a především na toho malého kluka. Tak malý a už krade? Nezapoměl si náhodou něco vrátit? Křikl jsem na něj hlasitě a doufal jsem že po jeho psychickém zhroucení si bude pamatovat, že mi zapečetil hůl.

// Pokud to bylo jen v genjutsu tak sry Nějak se to zakecalo a o holi už pak nepadlo ani slovo

Yai

Kumo a spol na to nijak nereagovali, prostě jen šli, ale Yai naprosto věděl o co jde. Prudce se otočil a vypálil šíp směrem na Saniira. Šípu se Saniiro vyhnul, jelikož záměrně letěl pomalu. Jakmile dopadl k zemi, tak se zase chlapec otočil a doběhl skupinku. Došlo ti, že hůl bude v místě, kam se zabodl šíp.

Saniiro

Pomalu jsem došel k místu kde se šíp zabodl a sebral jsem svou hůl (pokud tam ovšem byla). Upevnil jsem si jí na záda a došel jsem zpátky k Montarovi kde už jsem čekal jen na přistání orlů.

Montaro Takewashi

Podal mi Sai a já jsem ho zastrčil nad zadek z druhé strany. Kouknul jsem se na něj práznýma očima bez zorniček jako vždy za to mohlo spojení s orlem. "Záchrana ?..." na chvilku jsem se odmlčel jako kdybych si měl vzpomenout. "To nebyla záchrana. Vždyť jsem ti říkal, že budeš taková návnada. Prostě jsem využil situace, abych Karuka dostal." Ve svém hlase jsem vůbec neskrýval to, že teď lžu. Tvůj orel stejný jako předtím přistál za tebou a čekal jsem.

Saniiro

Za návnadu se krk nenastavuje. Každopádně jestli je to tak jak říkáš, tak si ještě větší magor než jsem si myslel. Řekl jsem ironicky s širokým úsměvem na rtech a napůl potichu jsem se zasmál. Přistoupil jsem blíž k orlovi a vyhoupl jsem se na jeho záda načež jsem čekal dál na Montara.

Opět si dostal ránu do tvého vědomí a nemohl si nic se sebou dělat a tvé oči zčernali a tys viděl očima orla. Vzlétli jsme vzhůru, hlavu jsme tam nechali, v noci se o ní divoká zvěř postará. Během vzlétnutí jsme si už mohli všimnout polovičního měsíce, který svítil nad hlavami. Vítr ustál a nastala studená zima nočního podnebí. Byla nám zima jelikož jsme letěli zpátky na skálu a ta je opravdu vysoko na vrcholku když jsme přistáli se nad hlavami rozprostřel vesmírný život. Všude byli hvězdy a jelikož mraky byli podél vrcholku hor měli jsme krásný výhled na nebe. Bylo to magické, protože takhle čistě a jasně se to dalo spatřit málo kdy.

Montaro Takewashi

Dosedli jsme na vrcholek a v dálce přes ten malý kopeček byla vidět střecha chatrče. Mlha nebyla, protože jsme byli nad mraky a vzduch byl sice chladný, ale čistý a příjemný. Vědomí se nám vrátilo a chvilková závrať ustála. Se sesednul jsem z orla a ten vzlétnul po pokynutí hlavy, která ležela na jeho mohutném krku z šupin. Ušel jsem pár kroků a pak mě zasáhla ostrá bolest a mě se podlomila kolena. A já padal obličejem na zem. Naštěstí jsem se podvědomě ubránil pádu na obličej a skončil jsem na čtyřech. Přišel dávicí reflex a já začal kašlat rudě svítící krev. Ta barva byla stejná jako ta v mých jizvách po boji s Karukem. "Jed." vydal jsem a dál jsem se dávil a vyzvracel jsem krev, která zase zářila rudě. "Chat.." nedokázal jsem říci to co jsem chtěl a podlomili se mi ruce a já pomalu ztrácel vědomí.

Saniiro

Když jsme přistáli a ušli pár kroků Montaro spadl k zemi a dostal ze sebe 2 krátká slova. Že to byl jed mi došlo ještě než to řekl a z druhého slova jsem si domyslel "Chat..rč". Netrvalo ani pár vteřin a doslova jsem ho hodil na záda jako pytel brambor. Byl to sice větší chlap ale mému tělu nedělala přítěž problém tak jsem se sním zvedl a utíkal jsem směrem k jeho chatrči co nejrychleji to šlo. Netušil jsem že takovýho chlapáka skolí nějakej sajrajt... Řekl jsem s úšklebkem na tváři a vtrhnul jsem do baráku hned co jsem kněmu doběhl.

Uslyšel si jenom mručení byl jsem v bezvědomí, ale vnímal jsem okolí jenom v jiném smyslu. Rozevřel si dveře. Krb u kuchyňské linky naproti tobě byl vyhořelí a bylo strašná zima. Na jediném stole v místosti byl rozpitván ten kluk z nedávna.

"Víš, že mě nemůžeš zabít." Uslyšel jsem chechtavý zvuk, který zároveň chroptěl jelikož měl krk zalitý krví. Držel jsem v ruce katanu a měl jsem celou ruku od krve. Katana nekompromisně projela přes ohryzek. "Každá bytost jde zabít.....každé monstrum." řekl jsem se zamračeným výrazem. A otočil jsem čepel o 90°. "Ty víš jak to myslím, znáš mě." vychroptěl ze sebe Karuko jak to dořekl máchnul jsem mečem do strany. Půlka krku byla pryč pak jsem rychle otočil celou katanu a máchnul jsem znova přes druhou stranu a doťal jsem hlavu ještě než začala viset.

Zakuckal jsem se když si vstoupil dovnitř a dostal z krku valící se krev. "Šuplík, krabi..." dotal jsem ze sebe ze všech sil a pak se mi protočili panenky a já upadl do bezvědomí